Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 31. srpna 2015

Famózní Cecilie

Není to jen pozoruhodná žena, co se exteriéru týče, není to jen zpěvačka s tak výjimečnou technikou, že někteří "znalci" říkají, že to vlastně ani není zpěv, a milánští puristé ji za to vypískali z La Scaly. Je to i člověk s velkým duchem. Po tomto úvodu musí být každému jasné, že nemůže jít o nikoho jiného než o Cecilii Bartoli.


Na operních scénách zářila od počátku 90. let a září dosud. Souběžně s tím nahrála řadu CD s výraznou dramaturgií, což vyvrcholilo velkými sólovými projekty Maria (Pocta Marii Malibran) v roce 2007 a Sacrificium (Arie psané pro kastráty) o 2 roky později. Oběma nahrávkám předcházela rozsáhlá studijní příprava, jejíž výsledky byly jednak základem putovní výstavy, která projížděla místy, kde Bartoli představovala svůj program, jednak byla nahrávka doprovázena obsáhlým textovým výkladem.

Když se zdálo, že výš už nelze jít, dostala zpěvačka nabídku od designovaného šéfintendanta Salcburských hudebních slavností Alexandra Pereiry, aby se stala uměleckým ředitelem menšího Svatodušního festivalu.

Zárodkem této součásti Salcburských hudebních slavností byly Svatodušní koncerty, které od roku 1973 hráli Berlínští filharmonici vedení Herbertem von Karajanem o svatodušních svátcích, vždy v sobotu, neděli a pondělí. Jejich původním cílem bylo nabídnout hudbu těm zájemcům, které nebylo možné uspokojit při Velikonočním festivalu. Po Karajanově smrti se charakter koncertů postupně měnil, až se v roce 1998 zrodil čtyřdenní Svatodušní festival.

Bartoli Pereirovu nabídku přijala a jako jejich společné dílo vznikl rámec, ve kterém každý ročník festivalu bude mít své jednotící téma a centrální událostí bude opera, která po dvojím provedení o svatodušních svátcích bude se stejným obsazením rolí přenesena i do letní části slavností. Konkrétní náplň tohoto rámce je práce pro Bartoli, kterou Pereira dobře znal ze společného působení v Curyšské opeře. On jako dlouholetý šéf, ona jako zpěvačka, která ve městě žila a v divadle téměř exkluzivně vystupovala.

Pereira se však poměrně rychle názorově rozešel s dozorčí radou festivalu a posléze se dohodli, že po skončení ročníku 2014 v Salcburku skončí. Úvahy o tom, že odejde i Bartoli, se ukázaly liché a ona nejen že neodchází, ale podepsala smlouvu až do roku 2021.

Jako téma svého prvního ročníku v roce 2012 vybrala nová umělecká ředitelka Kleopatru, legendární ženu tisíce tváří. V Handelově opeře Giulio Cesare in Egitto účinkovali Andreas Scholl, Cecilia Bartoli, Anne-Sophie von Otter a Philippe Jaroussky.

Cecilia Bartoli jako Kleopatra
A hráli Giardino Armonico pod taktovkou Giovanni Antonini. V koncertním provedení zazněla Massenetova opera Cléopâtre se Sophie Koch, Ludovicem Tézierem a Véronique Gens. Mozarteum Orchestra Salzburg dirigoval Vladimir Fedoseyev. Vesselina Kasarova a Piotr Beczala zpívali díla Berlioze a Brahmse s Bavarian Radio Symphony Orchestra dirigovaným Sirem John Eliotem Gardinerem. V posledním dnu festivalu zpívala Mojca Erdmann v Großes Festspielhaus Ščedrinovo monodrama  "Kleopatra a had" za doprovodu orchestru Mariinského divadla dirigovaného Valery Gergievem. A Cecilii Bartoli doprovázel v barokním koncertu orchestr Il Giardino Armonico.

Hudební program doplnilo čtení ze Shakespearova Antonia a Kleopatry, které zajistili Sven-Eric Bechtolf and Sunnyi Melles.

V roce 2013 s tématem "Oběť", byla na úvod představena Belliniho opera Norma v režii Moshe Leisera a Patrice Cauriera a hudebním nastudování Giovanni Antoniniho s Cecilií Bartoli v hlavní roli.




Cecilia Bartoli jako Norma
Balet, orchestr a sbor Mariinského divadla vedené Valery Gergievem prezentovaly ve druhém dni festivalu balety Igora Stravinského Svatba, Svěcení jara a Pták ohnivák. A v samostatném koncertu zahrál orchestr Mariinského divadla Šostakovičovu 13. symfonii Babi Jar. V dalších koncertech vystoupili András Schiff, Hagen Quartet a Alfred Brendel,

Závěrečný koncert se konal v Großen Festspielhaus a jako "obět na usmířenou" v něm West-Eastern Divan Orchest
ra s dirigentem Danielem Barenboimem prezentovali Brahmsovo Německé requiem spolu se sborem Wiener Singverein a sólisty Cecilií Bartoli a René Papem.

V roce 2014 se festival zaměřil na dílo italského skladatele Gioachina Rossiniho a Cecilia Bartoli zažehla doslova oslnivý „Rossiniánský ohňostroj“. K jeho vrcholům patřila pohádková opera „La Cenerentola“ a Rossiniho nejvýznamnější tragická opera „Otello“.

Popelka Cecilia Bartoli
 Obě inscenace doprovázel francouzský barokní orchestr Ensemble Matheus pod taktovkou dirigenta a houslity Jeana-Christopha Spinosiho, který v roce 1991 orchestr založil. V Grosses Festspielhaus zaznělo Rossiniho Stabat mater v podání orchestru a sboru Accademia di Santa Cecilia, pod taktovkou Antonia Pappano a se sólisty Marií Agresta, Soniou Ganassi, Piotrem Beczałou a Erwinem Schrottem. Večerní koncert slavného kontratenoristy Franca Fagioliho byl věnován vzpomínce na posledního velkého kastráta Giambattistu Vellutiho, pro něhož Rossini složil kantátu a operu „Aureliano in Palmira“. Speciálně pro Svatodušní festival uvedlo proslulé salcburské Divadlo loutek svou inscenaci Rossiniho opery „Lazebník sevillský“. Hudební doprovod tvořily nahrávky s hlasy známých pěvců, mezi jinými se samotnou Cecilií Bartoli v roli Rosiny.

Letošní Svatodušní festival 2015 byl ve znamení řeckých a římských mýtů pod sloganem „Volám všechny bohy“. Vrcholem byla nová inscenace Gluckovy opery Ifigenie na Tauridě, nechybělo ani scénické čtení ze stejnojmenné Goethovy tragédie.

Popelka Cecilia Bartoli
V koncertní verzi zaznělo Händelovo oratorium Semele s hvězdným obsazením v podobě Cecilie Bartoli, Charlese Workmana, Birgit Remmert, Liliany Nikiteanu, Rebecy Olvery, Andrease Scholla a orchestru I Barocchisti pod taktovkou Diega Fasolise. V dopoledních a odpoledních časech se konaly koncerty Christopha a Juliana Prégardienových, Philippa Jarousskyho nebo kytaristy, loutnisty a theorbisty Rolfa Lislevanda s programem Orfeova lyra. Shakespearův Sen noci svatojánské s hudbou Felixe Mendelssohna Bartholdyho připomněly Hamburg Ballett se slavným tanečním zpracováním choreografa Johna Neumeiera, a salcburský Marionettentheater s vlastním loutkovým pojetím.  Ve slavnostním galakoncertu v Grosses Festspielhaus na závěr zazpívaly bohům hvězdy jako Cecilia Bartoli, Anna Netrebko, Marianne Crebassa, Juan Diego Flórez, Andreas Scholl a Christopher Maltman. Po celou dobu konání festivalu bylo možné ve Filmovém kulturním centru navštívit projekce snímků vzniklých podle antických předloh, včetně Pasoliniho Medei s Marií Callas a Cocteauova Orfea s Jeanem Maraisem.


Rok 2016 bude pro Bartoli pátým jubilejním a jeho program bude vycházet ze snad nejslavnějšího milostného příběhu v historii světového dramatu a stěžejního díla Williama Shakespeara „Romeo a Julie“. To bude předvedeno v taneční, pěvecké, čtené a dokonce i kulinářské podobě. Na programu bude především slavný muzikál Leonarda Bernsteina West Side Story ve Felsenreitschule, kde postavu Marie bude hrát, zpívat a snad i tančit Bartoli a hrát bude orchestr Simona Bolívara pod taktovkou Gustavo Dudamela. Druhou operou, jež bude provedena koncertně, je Romeo a Julie od italského skladatele Nicola Antonia Zingarelli (1752-1837) a stuttgartský balet předvede Romea a Julii Johna Cranka s hudbou Sergeje Prokofjeva. V Landestheater proběhne četba z adaptace Shakespearovy hry Romeo a Julie a v nedalekém Mozarteu proběhne matiné houslistky Julie Fischer. Britský vokální ansámbl Tallis Schollars představí v Kollegienkirche anglickou duchovní hudbu 16. století a v závěrečném galakoncertu vystoupí Angela Gheorghiu, Juan Diego Florez doprovázení Vídeňskými symfoniky pod taktovkou Adáma Fischera.


A tou kulinární složkou festivalu bude galavečeře za 250 € nazvaná "Hodování s Romeem a Julií", jejíž menu připraví Stefano Baiocco, vyhlášený italský šéfkuchař.

Festival nabídne také promítání filmů vztahujících se hlavnímu tématu. Budou to Romeo a Julie Franco Zeffirelliho, Zamilovaný Shakespeare Johna Maddena a Romeo + Juliet Baze Luhrmanna.
       
Zcela bezpochyby je to, co bylo vykonáno, obrovská práce a bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým směrem se bude festival vyvíjet dál. V současné době se zdá, že je omezen na zhruba 10 akcí během 4 dnů a s ohledem na zdroje financování není pravděpodobné, že v dohledné době by mohl expandovat. Vydrží tento rámec? A podaří se Cecilii Bartoli, která v příštím roce oslaví padesátiny, najít pro dalších 5 ročníků nosná témata a k nim odpovídající díla?

Ale abych se neobracel jen ke vzdálené budoucnosti, již za pár měsíců, 6. prosince, bude Cecilie Bartoli spolu s Rolando Villazonem zpívat v Praze, kde bude určitě možné zachytit i odlesk salcburské Ifigenie, ve které oba zpívali v letošní letní části festivalu. Těšme se.

sobota 29. srpna 2015

Mozart na každém kroku

Jestli má Vídeň vedle Mozarta také Beethovena, Haydna, Brahmse či Mahlera, má Salzburg jen své Mozarty. Zato všude.

Na hlavní obchodní ulici Starého města, v domě Getreidegasse 9 je rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta, dnes přeměněný ve třípodlažní muzeum, kterým se neustále jako had sune dav turistů. Leopold Mozart se tam nastěhoval hned po svatbě roku 1746 a žil tam s rodinou 27 let v nevelkém bytě ve 3. patře. Jedna z místností je zaručeným místem přijití na svět budoucího genia, a to 27. ledna 1756. Otec Leopold byl v dobré shodě s hudbymilovným majitelem domu Lorenzem Hagenauerem, což díky jeho kontaktům do různých míst Evropy Mozartům velmi pomohlo při prvních zahraničních turné. Muzeum zřídila mezinárodní nadace Mozarteum již v roce 1880.

pohled na Mozarts Gebursthaus z Hagenauerova náměstí
takhle nějak mohl vypadat měšťanský obývák ve 2. polovině 18. století
Na druhé straně řeky Salzach, na Makartově náměstí[1] stojí tzv. Mozartův dům (Mozart-Wohnhaus), kam se Mozartova rodina přestěhovala z Getreidegasse, když bylo Wolfgangovi 17 let, tedy v roce 1773. Otec Leopold tam najal honosný osmipokojový byt se sálem do ulice v tzv. Tanzmeisterhaus, kde bylo možné pořádat i menší koncerty. To nemohla být žádná legrace, táhnout takovou domácnost, zvlášť když Leopold v roce 1778 ovdověl. Ani se nedivím, že neměl radost, když synek v roce 1781 zdrhnul do Vídně. A dcera 3 roky nato vyvdala 5 dětí a také od otce odešla, aby k němu v roce 1785 odložila dítě vlastní. Nakonec Leopold v roce 1787 zemřel. Muzeum, které tam vzniklo po rozsáhlé rekonstrukci v 90. letech minulého století, je stejně jako Mozartův rodný dům majetkem nadace Mozarteum.

Mozartův dům na Makartplatz 8
Vedle těchto domů připomínají salcburská místa rodiny Mozartovy různé pamětní desky.

Třeba ta, která oznamuje, že Konstanze žila také v Churfurststrasse mezi Alter Markt a Universitat Platz. Dnes je v domě Café Tomaselli (gegrundet AD 1703 - erworben AD 1850)


A hned za rohem ve Wiener-Philharmoniker Gasse žila Mozartova ovdovělá sestra Nannerl. Tam je zase Restaurant Zipfer Bierhaus.


A v domě č. 8 na Mozartově náměstí zemřela Konstanze, což prozrazuje pamětní deska. Ta také říká, že tam dožila své dny i její sestra Sophie Haibl, Mozartova věrná ošetřovatelka při jeho smrtelné nemoci.


Hřbitov u kostela sv. Sebastiana v Linzer Gasse na druhém břehu Salzachu skrývá vedle hrobu Mozartovy ženy Konstanze i ostatky její neteře Jeannette Berchtold von Sonnenburg, tedy dcery Nannerl. Otec Leopold Mozart, ač je to vytesáno do kamene, tam prý ve skutečnosti pohřben není. Ani matka hudebního skladatele Carl Maria Webera Genovefa Weber, jež byla vídeňskou zpěvačkou a tetou Konstanze, ani Euphrosina Pertl, Mozartova babička. Zato je hned u vchodu do hřbitova hotel Amadeus. Vyvolení hosté se mohou kochat pohledem na hrob.


Nedaleko od salzburského dómu je Mozartovo náměstí s Mozartovou sochou uprostřed. Jejím autorem byl mnichovský sochař Ludwig Schwanthaler a byla odhalena až v září 1842, rok po velké mozartovské slávě spojené s 50. výročím skladatelova úmrtí. Zpoždění však nebylo důsledkem šlendriánu, ale nálezu římské mozaiky při budování soklu. Odhalení se účastnili oba Mozartovi synové, jejich matka to však nestihla, neboť o půl roku dříve zemřela.

Mozartovo náměstí a socha, v domě na konci náměstí zemřela jeho matka Konstanze
Vedle těchto objektů, přímo souvisejících se životem W.A. Mozarta a členů jeho rodiny, jsou v Salcburku 3 instituce nesoucí v názvu slovo Mozarteum.

Univerzita Mozarteum Salzburg
Její dějiny sahají do jubilejního roku 1841. Při této příležitosti byly totiž z iniciativy Mozartovy vdovy Konstanze a jejích a Mozartových synů založeny Spolek pro katedrální hudbu a Mozarteum, jejichž cílem bylo zajistit výchovu hudebníků a organizovat koncerty. Roku 1880 pak vznikla veřejná hudební škola Mozarteum. Ta byla v roce 1914 uznána jako konzervatoř, v roce 1939 jako vysoká škola a dnes nese název Universität Mozarteum Salzburg. Poskytuje vzdělání v oblasti hudby, divadla a vizuálního umění a svou působnost rozšířila i na Innsbruck a Bolognu. Škola má okolo 1700 studentů a více než 100 profesorů. Bezpochyby nejslavnějším žákem školy, tehdy ještě konzervatoře, byl salzburský rodák Herbert von Karajan.

pohled na budovu univerzity ze zahrady zámku Mirabelle
Mezinárodní nadace Mozarteum byla založena v roce 1880 a jejím hlavním posláním je zkoumat život a dílo Wolfganga Amadea Mozarta a pečovat o memorabilia, knihovnu a oba domy-muzea v Salcburku. Nadace také každoročně koncem ledna organizuje festival Mozartwoche při příležitosti Mozartových narozenin a od října do června cykly komorních a orchestrálních koncertů. V sídle nadace jsou k dispozici 2 koncertní sály. Rozsáhlá sbírka dopisů je vyložena na internetu stejně jako "Digitalen Mozart- Edition" (online - http://www.mozarteum.at/).

sídlo nadace Mozarteum
Třetím Mozarteem je Mozarteum Orchester Salzburg, což byl původně spolek učitelů a žáků hudební školy Mozarteum, který byl v roce 1908 přejmenován na Mozarteum-Orchester. Ten se v roce 1939 osamostatnil a od roku 1958 má statut symfonického orchestru města a země Salcburk. (Online - http://www.mozarteumorchester.at/)

A také je v Salzburgu divadlo Haus fur Mozart.


Tento prostor byl vybudován v roce 1925 a do otevření Grosses Festspielehaus v roce 1962, se kterým bezprostředně souvisí, sloužil jako hlavní scéna letního festivalu. V roce 2006 bylo divadlo rekonstruováno, vybaveno nejmodernější technikou a přejmenováno na Haus fur Mozart. Pojme 1580 diváků. A v letošním ročníku letních hudebních slavností se na této scéně hrála Mozartova Figarova svatba.

A konečně je v Salcburku nesčetně míst, kde se prodávají Mozartovy koule a jiné lahůdky a upomínkové předměty.


A když už vás nezajímají ani místa činu, ani dějiny, čokolády jste přejedeni a za upomínkové předměty nehodláte vyhazovat peníze, pak stačí jít podchodem u Staatsbrücke a Mozarta je tam zdarma plná zeď:


Jak říkám, Mozart na každém kroku.

A kdyby vám ani to nestačilo, tak zvláště romanticky vyvedený Mozart stojí ve vídeňské Burggarten.


Jen v Praze má tento hudební genius smůlu. Naši čilí předkové sice dokázali sehnat peníze, aby vykoupili od salcburského Mozartea Bertramku, která mu shodou okolností spadla do klína, a dokázali tak, že Čechy jsou kulturní evropská země. Ale jejich dnešní následovníci jsou sice mozartovští badatelé (snad), jako Mozartova obec a správce oné po celém světě známé památky na Mozartův pobyt ve městě jsou však zcela impotentní a dokáží maximálně žadonit u zahraničních spolků o drobnou podporu.


----------------------------------------------
[1] Hans Makart (1840-84) byl významný rakouský malíř, který se narodil v Salcburku a ovlivnil m.j. generaci Gustava Klimta

čtvrtek 27. srpna 2015

Salcburk je i pro našince

Zřejmě největší hudební festival současnosti se mi zdál vždycky poněkud nedostupným. Ukázalo se, že zdání klame. Koncem července jsem koupil přes internet lístky na vybraný termín a jel. Je to jen o pár kilometrů dál než do Bratislavy.

Každý ročník je něčím zajímavý. Ten letošní má motto "Vládnout a sloužit, moc a bezmocnost, útlak a odpor", což lze při dobré vůli vysledovat i v jeho programu, jinak v životě je dokladů této jednoty protikladů dostatek. Je také prvním ze dvou ročníků přechodných, které po sporech týkajících se především rozsahu festivalu kontra finanční zdroje[1] a s tím souvisejícím odchodem šéfintendanta Alexandra Pereiry do milánské La Scaly povede tandem ve složení prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadler a umělecký šéf Sven-Eric Bechtolf. Na podzim příštího roku pak nastoupí jako nový umělecký ředitel Markus Hinterhäuser.

Ovšem změny nemohly zásadně ovlivnit rozsah festivalu, který během 44 dnů nabízí více než 200 akcí, z toho 12 oper, 4 činohry a 16 řad koncertů. Jisté omezení přece jen nastalo a to v operním programu, který je finančně nejnáročnější a byl hlavním předmětem konfliktu. Přesto se v něm objevily 3 premiéry (Figarova svatba, Fidelio a Dobytí Mexika Wolfganga Rihma) vedle reprízovaných inscenací Verdiho Trubadůra a Straussova Růžového kavalíra, dvou inscenací převzatých z ze Svatodušního festivalu - Belliniho Normy a Gluckovy Ifigenie na Tauridě, a 3 koncertních provedení - Massenetova Werthera, Dido a Aeneas Henry Purcella a Verdiho Ernani. Nicméně jména jako Bartoli, Netrebko, Gheorgiu, Kate Lindsay, Denoke, Kaufmann, Pisaroni, Villazon, Beczala, Plachetka nebo Skovhus, stejně jako věhlasní režiséři (Konwitschny, Bechtolf, Guth) a dirigenti (Metzmacher, Ettinger, Welser-Möst, Muti a další) ukazují, že šlo o program naprosto špičkový a pro festival zásadní, který je na jednu stranu nejnákladnější, na druhou stranu při ceně slušných vstupenek mezi 430 a 260 € také nejvýnosnější.

Takže jsem pro začátek zvolil radši orchestrální řadu "Vídeňská filharmonie a její skladatelé", jejíž koncerty se odehrávaly vždy o víkendových dnech v 11:00 v hlavním festivalovém sále Grosses Festspielhaus,  Jako dirigenti byli pozvání Yannick Nézet-Séguin, Bernard Haitink, Riccardo Muti, Semyon Bychkov.


 A Daniel Barenboim, který dirigoval můj koncert. Byl samozřejmě vyprodaný, i když v neděli se opakoval. Daniel Barenboim v tomto týdnu navíc oslavil 50. výročí svého prvního vystoupení na festivalu. Dne 18. srpna 1965 hrál spolu s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Zubinem Mehtou Mozartův koncert pro klavír a orchestr c moll KV 491. Takže letos dostal jubilejní dort.

Šéfintendant festivalu a režisér Sven-Eric Bechtolf, 1. houslista Vídeňských filharmoniků
Andreas Großbauer, Daniel Barenboim a prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadler
V sobotu 22. srpna letošního roku dirigoval 9. symfonii Gustava Mahlera napsanou v letech 1908-1909, jejíž premiéru s Vídeňskými filharmoniky dne 26. června 1912 provedl Mahlerův blízký spolupracovník Bruno Walter. Skladba má 4 věty a v průměru trvá 80-90 minut. Jsou to:
  1. Andante comodo
  2. Im Tempo eines gemächlichen Ländlers. Etwas täppisch und sehr derb
  3. Rondo-Burleske: Allegro assai. Sehr trotzig
  4. Adagio. Sehr langsam und noch zurückhaltend
Tak tahle fotografie se mi úplně nepovedla, ale aspoň je zřejmé, že je autentická.


Nemá smysl vykládat, že je to vrcholné hudební dílo. Kdybych si to nemyslel, tak tam nejedu. A že je to m.j. proto, že vzniklo na přelomu romantismu a moderny. A že bylo předvedeno dokonale. To se u sestavy takového kalibru předpokládá jako naprostá samozřejmost. Také nemá, alespoň pro mne, smysl mluvit o tom, jak provedení respektovalo skladatelův ideový záměr. Hudba přece má úplně jinou dimenzi, totiž krásu hudební myšlenky a krásu jejího provedení. A ta byla naplněna vrchovatě. Jen mi s odstupem připadalo, že hudby bylo jaksi "málo". Ale to je bezpochyby tím, že jsem navyklý na Rudolfinum, které je naopak na Mahlera trochu těsné, takže orchestr se tam sotva vejde. Jenomže to nesouvisí s dokonalým provedením. Po skončení trvalo dlouho, než ten silný zážitek dovolil téměř 2200 návštěvníků vyprostit se z koncentrovaného mlčení a po mnoha návratech dirigenta se s ním až nakonec rozloučit ovacemi vstoje. Opulentní kytice ani květinové koše se nekonaly.

Zastoupení na festivalu měla i česká hudba, resp. čeští hudebníci. Především to bylo Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem, kteří v řadě Ouverture Spirituelle představili Bachovou mši h moll, dále dirigent Jiří Rožeň[2] hrál s Camerata Salzburg v řadě Festival Young Conductors Award 2015 m.j. Smetanu a Kabeláče, v Mozartově Figarově svatbě zpívali hlavní role Martina Janková a Adam Plachetka a Patrick Nezet-Séguine zařadil do koncertu s Vídeňskými filharmoniky Fresky Piera della Francesca Bohuslava Martinů.

Takže poučení je - nebojte se Salzburku. Těch více než 200 000 návštěvníků, to nejsou samí evropští snobi a VIP první kategorie. Stojí za to tam zajet a pocítit atmosféru té lepší tváře Evropy. A když si pospíšíte, můžete koupil i cenově přijatelné vstupenky. Což je ovšem pojem relativní.
---------------------------------------------------------
[1] V roce 2014 představoval rozpočet festivalu 62 mil. €, z čehož pouze 18 % bylo z veřejných zdrojů. Pražské jaro má rozpočet zhruba 20x menší při opačném podílu zdrojů a cca 60 akcích.
[2] Jiří Rožeň je 24letý absolvent Pražské konzervatoře, Mozarteum University Salzburg a Hochschule für Musik und Theater Hamburg. V současnosti je asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra. V listopadu bude dirigovat PKF na charitativním koncertu a v květnu 2016 na Pražském Jaru.

pondělí 24. srpna 2015

Fašismus - to je velmi jednoduché

Mor v našem domě. Léčit ho neumíme. Dokonce ani neumíme stanovit správnou diagnózu. A ten, kdo se už nakazil, často nepozná, že je nemocný. A zdá se mu, že o fašismu ví všechno. Vždyť každý ví, že fašismus - to jsou černé uniformy SS, štěkavá řeč, ruce napřažené v římském pozdravu, svastiky, černočervené vlajky, pochodující kolony, lidé-kostlivci za ostnatými dráty, mastný dým z komínů krematorií, šílený fýrer s ofinou, tlustý Göring, skly cvikru blýskajicí Himmler, a ještě půltuctu více či méně důvěryhodných postav ze "17 zastavení jara", "Hrdinských činů rozvědčíka", "Pádu Berlína" atd.

Ach, my dobře víme, co je to fašismus - německý fašismus, to je hitlerismus. Nás ani nenapadne, že existuje i jiný fašismus, stejně hnusný, stejně hrozný, ale náš, domácí. A pravděpodobně především proto ho zblízka nevidíme, když se před našima očima rozrůstá v těle země, doslova jako tichý, zhoubný nádor.

Jistě, my poznáme svastiku ukrytou v runových znacích. Slyšíme chraplavé skřeky volající po ztrestání jinověrců. Vidíme občas hnusná hesla a obrázky na zdech našich domů. Ale nemůžeme si přiznat, že to je také fašismus. Nám se stejně zdá, že fašismus, to je černá uniforma esesáků, štěkavá cizí řeč, mastný dým z komínů krematorií, válka...

Akademie věd podle pokynu prezidenta horlivě formuluje vědeckou definici fašismu. Je třeba se spolehnout na to, že to bude přesná, všeobjímající, všechny životní situace zahrnující definice. A pochopitelně ďábelsky složitá. Ale přitom fašismus, to je jednoduché. A co víc, velmi jednoduché.

Fašismus, to je diktatura nacionalistů. V souladu s tím je fašista člověk hlásící se a šířící převahu jednoho národa nad druhý a přitom aktivní zastánce železné ruky, kázně - řádu, držení na uzdě a jiných půvabů totalitarismu. To je vše. Víc v podstatě fašismu není. Diktatura plus nacionalismus. Totalitní vláda jednoho národa. A všechno ostatní - tajná policie, lágry, hořící hranice z knih, válka - vzejde z tohoto jedovatého zrna jako smrt z nádorové buňky.

Je možná železná diktatura se všemi jejími hrobovými půvaby, řekněme diktatura Stroessnera v Paraguayi nebo Stalinova diktatura v SSSR, ale protože totální myšlenkou takové diktatury není idea nacionální (rasová), není to fašismus. Možný je i stát, který se opírá o národní ideu, ale pokud není přítomna diktatura (železná ruka, potlačování demokratických svobod, všemocná tajná policie), ani to není fašismus.

Naprosto nesmyslné a negramotné jsou výrazy jako demofašista nebo fašizující demokrat. To je stejný nesmysl jako ledová vařící voda nebo voňavý zápach.

Demokrat může být do jisté míry nacionalistou, ale on je podle definice nepřítelem jakékoli diktatury, a proto prostě nedokáže být fašistou. Stejně tak nemůže být žádný fašista demokratem, příznivcem svobody slova, svobody tisku, svobody mítinků a demonstrací, protože on je vždy jen pro jednu svobodu - svobodu železné ruky.

Dokážu si snadno představit člověka, který po seznámení se všemi těmito mými definicemi pochybovačně prohlásí: "Tak to vypadá, že před 500 - 600 lety byli všichni lidé na světě fašisty: i knížata, i carové i nevolníci a vazalové..."

V jistém smyslu taková výhrada míří do černého, protože je přesná, ale zcela obráceně: fašismus, to je feudalismus zastavený ve vývoji, který přežil věk páry a věk elektřiny i věk atomu a je připraven přežít i věk vesmírných letů a umělé inteligence.

Zdálo by se, že feudální vztahy zmizely. Ale feudální mentalita zůstala živá a mocná. Ukázala se silnější než pára a elektřina, silnější než všeobecná gramotnost a všeobecná komputerizace.

Jeho životnost je určitě způsobena tím, že je kořeny vrostlý do toho, co bylo před ním. Ještě do doby jeskynních lidí, do mentality zablešeného stáda bezocasých opic: všichni cizáci žijící v sousedním lese jsou odporní a nebezpeční a náš vůdce je úžasně tvrdý, moudrý a vítězí nad nepřáteli. Tato prvobytná mentalita zřejmě neopustí lidský rod rychle. A proto fašismus, to je feudalismus dneška. I zítřka.

Pouze, proboha, si nepleťte nacionalismus s vlastenectvím. Vlastenectví, to je láska ke svému národu, ale nacionalismus je nenávist k cizímu. Vlastenec dobře ví, že nejsou špatné a dobré národy. Jsou jen špatní a dobří lidé. Nacionalista vždy uvažuje v kategoriích svůj - cizí, naši - ne naši, zloději - frajeři. On celé národy s neobvyklou lehkostí zařazuje mezi lumpy nebo hlupáky nebo bandity.

To je nejdůležitější znak fašistické ideologie - dělení lidí na naši a ne naši. Stalinský totalitarismus je založen na podobné ideologii, proto jsou si tak blízké. Jsou to režimy - vrazi, režimy - ničitelé kultury, režimy - militaristé. Jen s tím rozdílem, že fašisté dělí lidi na rasy a stalinisté na třídy.

Velmi důležitým rysem fašismu je lež. Jistě, ne každý, kdo lže, je fašista, ale každý fašista nezbytně lže. On je prostě nucen lhát. Zatímco diktaturu je někdy možno jakž takž, ale stále ještě rozumně odůvodnit, nacionalismus je možno odůvodnit pouze pomocí lži. Jakýmisi falešnými protokoly nebo prohlášeními, že prý "Židé udělali z ruského národa opilce", "všichni Kavkazci jsou vrození bandité" a podobně. Proto fašisté lžou. A vždycky lhali. A nikdo to neřekl přesněji než Ernest Hemingway: "Fašismus je lež vyřčená bandity."

Takže jestliže jste si náhle uvědomili, že jen váš národ je hoden všeho blahobytu a všechny ostatní národy kolem jsou druhé kategorie, blahopřeji. Udělali jste první krok k fašismu. Později vás napadne, že vysokých cílů váš národ dosáhne pouze tehdy, když bude zaveden železný pořádek a zavřena huba všem těm křiklounům a škrabalům vykládajícím o svobodách. Až postaví ke zdi (bez soudu a vyšetřování) všechny, kdo jdou proti, a cizáky nemilosrdně pozavírají... A jakmile jste tohle všechno akceptovali, proces skončil, jste fašista. Nemáte černou uniformu se svastikou. Nemáte ve zvyku řvát "Heil!" Celý život jste byli hrdí na vítězství naší země nad fašismem a možná jste sami k tomuto vítězství přispěli. Ale vy jste si dovolili postavit se do jedné řady s bojovníky za diktaturu nacionalistů - a tak jste fašista. Jak prosté! Jak podivně prosté.

A neříkejte teď, že nejste ani trochu zlý člověk, že jste proti utrpení nevinných lidí (ke stěně mají být postaveni pouze nepřátelé pořádku a jen nepřátelé pořádku se mají octnout za ostnatým drátem), že vy sám máte děti a vnuky, že jste proti válce... To všechno teď nemá význam, když už jste přijali "Buvolí svátost."[1] Cesta dějin už je dávno vyježděná, logika historie je nemilosrdná a jakmile se dostanou k moci vaši führeři, zapracuje osvědčený postup: odstranění disidentů - potlačení nevyhnutelných protestů - koncentrační tábory a šibenice - úpadek mírové ekonomiky - militarizace - válka... A jestliže přijdete k rozumu a v určité chvíli budete chtít tento strašný samopohyb zastavit, budete nemilosrdně zničen, stejně jako ten nejposlednější demokrat-internacionalista. Vaše znaky nebudou rudo-hnědé, ale například černo-oranžové. Na svých shromážděních nebudete křičet "Heil!", ale třeba "Sláva!" Nebudete mít Sturmbannführery, ale budou nějací esaul-brigadýři [2]. Avšak podstata fašismu - diktatura nacistů - zůstane. A to znamená, že zůstane lež, krev a válka. Teď možná jaderná.

Žijeme v nebezpečné době. V našem domě je mor. A ten v první řadě napadá ponížené a uražené, kterých je dnes velmi mnoho.

Je možné obrátit kolo dějin zpátky? Jistě, je to možné, pokud to budou chtít miliony. Tak pojďme to chtít. Vždyť mnohé závisí od nás samotných. Jistěže ne všechno, ale mnoho.

Pod názvem «Фашизм — это очень просто. Эпидемиологическая памятка» (Fašismus - to je velmi jednoduché. Epidemiologické ponaučení.) publikoval tuto poznámku Boris Strugackij[3] dne 20. května 1995 v novinách Něvskoje vremja.
-----------------------------------------------------------------------

[1] V románu Heinrich Bölla Biliár o půl desáté to znamená ztotožnění se s nacistickou filosofií
[2] Esaul byl kozácký důstojník v carském Rusku.
[3] Boris Strugackij (1933-2012) byl ruský autor sci-fi románů, které psal společně se svým starším bratrem Arkadijem.

úterý 18. srpna 2015

110 let V a W a věční V + W

Vždycky, když mi čtení přivane obraz nějaké osoby nebo události, mám neodvratitelný pocit, že to je jen fasáda, která podstatu spíš skrývá. Asi jako dědeček a Saturnin, kteří proto otevřeli kancelář pro napravování nepravostí v románech. Totéž se stalo, když jsem se po návratu z New Yorku probíral místy a jmény, a opakovaně narážel na Jiřího Voskovce. Procházel jsem to, co o něm různí lidé napsali, a připadalo mi, že jde o zploštělý obraz života více než trojrozměrného. Vlastně dvou životů, protože bez Jana Wericha je to pouhé torzo.

Zatímco většina těch, kdo se pokouší popsat osudy autorsko-herecké dvojice klaunů V+W, vyhledává důvody jejich úspěchů v tom, co měli společného, mě spíš zajímá to, čím se lišili. Protože to co je spojovalo, byla především obrovská fantazie a cit pro jazyk, schopnost vnímat nerv doby kombinovaná s přirozeným hereckým talentem. Jenomže když 2x1 jsou víc než 2, musí tady být ještě něco dalšího, co zapříčiňuje v oné různosti kongenialitu jejich spojení, ale co na druhé straně vedlo k tak diametrálně odlišným osudům. Zkusme se na to podívat.

Rodinné prostředí

Ti dva se hodně lišili už svým zázemím. Voskovcův otec byl nejmladším synem lékaře místní chudiny a hraběte Althana ve Svojšovicích a jmenoval se Vilém Wachsmann (nar. 1864). Doktor Wachsmann však brzo zemřel a vdově zanechal 7 dospívajících synů. Vilém vystudoval 5 let akademického gymnázia v Praze, pak dělal technika v cukrovaru a po dvouletém studiu varhanické školy v Praze odjel roku 1989 do Ruska, kde působil jako špatně honorovaný kapelník ruského gardového pluku ve Vilniusu. V roce 1892 se v Praze oženil a hned po svatbě odejel i se ženou zpátky do Ruska. Tam se narodili syn a dcera, všichni přijali ruské občanství plus pravoslaví, v roce 1895 si Wachsmann zajel do Prahy, aby dokončil konzervatorní studia, povýšil k pluku v Gatčinu nedaleko Peterburgu, ale roku 1904 ho epilepsie, kterou spouštěla hudba, donutila vrátit se do Čech a do toho se v sázavské chalupě po dědečkovi narodil v roce 1905 jaksi mimo plán benjamínek Jiří Wachsmann. Vilém pracovně zakotvil na ruském konzulátu v Praze a jako občan nepřátelského státu byl na začátku války uvržen do koncentráku, posléze s Ruskem vyměněn za "agenta" druhé válčící strany v podobě univerzitního profesora a proti své vůli se tak dostal do Ruska, zanechav v Praze rodinu bez živitele.

rodiče Jiřího Voskovce
V Rusku se z vlastní vůle vrátil do armády, ale pro pokročilý věk se stal pouze cenzorem korespondence českých zajatců, protože je však ponoukal ke vstupu do československých legií, ponížil na styčného důstojníka u tohoto svérázného vojska, k němuž se nakonec přidal a s nímž též v roce 1920 přijel do vlasti jako Václav Voskovec, kapelník 6. Hanáckého pluku (vlastenectví nemoc zahnalo). Zde se stal generálním inspektorem vojenských hudeb, dosáhl hodnosti podplukovníka a zemřel jako motor hudebního života v Sázavě v dubnu 1945. Jeho žena zemřela o 6 let dříve. Dědeček Jiřího Voskovce z matčiny strany, syn významného pražského advokáta a politika Adolfa Pinkase, byl známý malíř Soběslav Pinkas. Ten žil ve Francii, působil v okruhu barbizonské školy, oženil se tam s Pařížankou Adrienne Denoncinovou, posléze se vrátil do Prahy a podporoval vše francouzské, což mu vyneslo řád čestné legie. Matka Jiřího Voskovce Jiřina (nar. 1867 ve Francii) tak byla zpola Francouzka a do rodinného rozpočtu přispívala výukou francouzštiny a později i ruštiny, což se hodilo zvláště za války. Jiří měl o 12 let staršího bratra Prokopa (1893-1977), právníka a překladatele, na kterého také dopadly problémy s ruským občanstvím, a sestru Adrienne. A byla tam ještě jiná francouzská prababička a také babička ze šlechtického rodu, který sahal k Mikuláši Dačickému. Jiří (1905-1981) se po vypuknutí války coby syn nepřítele nejprve nerad a bez úspěchu učil truhlářem a pak sice mohl chodit do gymnázia v Křemencově ulici, kde však směl být pouze zkoušen nikoli klasifikován. V roce 1920 získal stipendium na gymnaziu Lycée Carnot v Dijonu, 250 km jihovýchodně od Paříže. Tam strávil jako výborný student 3 roky, poznával moderní umění, zamiloval si klauny, psal do českých časopisů a v roce odmaturoval. Spřátelil se i s malířem Josefem Šímou, který odešel do Francie v roce 1921, a jehož otec a Pinkas spolu působili ve Výboru pro národní vyšívání. Rodinným přítelem byl také básník Machar.

Jan Werich s rodiči
Jan Werich se narodil ve stejném roce co Voskovec jako jediné dítě do rodiny syna obchodníka s prádlem, úředníka, posléze vrchního úředníka revizního oddělení První české vzájemné pojišťovny a dcery smíchovského restauratéra, která též spoluzakládala malostranský Sokol. Když byli později manželé odloučeni, Jan byl ponechán ve výchově otce a poté, co ten odešel do války, žil u babičky z otcovy strany, ale i u své matky, resp. babičky Mařenky v Černošicích. Později se k sobě rodiče vrátili. Jan nastoupil v 10 letech do reálného gymnázia, kde se seznámil s Voskovcem. I on v roce 1920 ústav opustil, byť z opačného důvodu než Voskovec, avšak reparát z matematiky po prázdninách zvládl a maturoval ve stejném roce jako Voskovec, ale na smíchovském gymnáziu. Když se po 2. světové válce vrátil do Prahy, na letišti ho m.j. vítala i jeho matka.

Kulturní zázemí

Zdá se, že prostředí, ve kterém Werich vyrůstal, nebylo na rozdíl od Voskovce intelektuálně příliš podnětné. V kulturní oblasti je ale spojovala obliba němých filmů Charlie Chaplina a dalších tvůrců grotesek. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že reálné gymnázium v Křemencově ulici opustili, když jim byl 15 let, a to určitě nejsou vyzrálé osobnosti. V době, kdy žili každý v jiné zemi, sdělovali si své filmové zážitky v dopisech.

A když v roce 1924 V i W odmaturovali, oba začali studovat práva na Univerzitě Karlově. Voskovec se v té době stal s posláním tvořit básně v obrazech členem levicového kulturního sdružení Devětsil, které v roce 1920 založili Teige, Seifert, Hoffmeister a Vančura, tehdy vesměs komunisté, i když různého ražení. Mezi tyto pány ho přivedl Josef Šíma. Oba posledně jmenovaní zakladatelé kdysi studovali na stejném gymnáziu jako V+W a Hoffmeister byl jen o 3 roky starší než oni. Což asi není až tak důležité, protože Voskovec byl z Devětsilu v roce 1926 vyloučen za to, že přijal roli v ne dost avantgardním filmu Pohádka máje. Když už to takhle dopadlo, natočil vzápětí ještě další dva filmy kvality spíš podprůměrné. Werich se v té době podle Voskovce pohyboval ve společnosti, měl však literární ambice, psal povídky, a k Devětsilu se přiblížil až jako herec v Osvobozeném divadle. Jak on sám tvrdí, členem Devětsilu nebyl. Leč s Voskovcem se stýkali a vymýšleli pro zábavu svou i svého okolí komické absurdní texty.

Soukromý život

Zatímco rodinné prostředí V+W ovlivňovat nemohli, své vlastní vztahy vytvářeli nebo spoluvytvářeli. Voskovcův soukromý život byl poměrně složitý a hluboce zasahoval i do jeho divadelního světa. Když 2 roky poté, co se vrátil z Francie, navštívila jeho matku Francouzka Simona Main, která přišla do Prahy studovat hudbu, 21letý Voskovec se s ní nejen seznámil, ale citově k ní přilnul natolik, že 6000 Kč, které vydělal vystupováním ve filmu Pohádka máje, utratil za cestu do Itálie po jejím boku. Což nezabránilo tomu, že ona po návratu do Francie vztah uťala. Když po 5 letech natáčeli V+W ve Francii exteriéry filmu Pudr a benzin, sblížil se Voskovec pro změnu se Simoninou starší sestrou Marie Madeleine Andree Main až tak, že ona opustila svého 10letého syna a odjela za ním do Prahy, aby se tam stala jeho ženou Madlou (Něco podobného udělala i francouzská babička Pinkasová.) Žili na Kampě č. 1, přes náměstíčko v čísle 14 bydlel Werich. Se ženou strávil Voskovec válku v USA, nejprve v New Yorku, pak v Pensylvanii, posléze v Jackson Heights, což je v newyorském Queensu a  nakonec v Greenwich Village, ale vztah vydržel jen do roku 1945, kdy manželství skončilo a zřejmě nepříliš důstojně. Werichovy to příliš nedojímalo, Madla nejspíš do společnosti zcela nezapadla a netěšila se nejlepší pověsti. Odnesla to Voskovcova psychika, dlouho pak nedal dopustit na psychoanalýzu. A kvůli tomu všemu, a také proto, že rozvod byl nákladný a bylo třeba na něj vydělat režírováním (roční plat za služby americkému státu ve výši 4600 $ nestačil), Voskovec neodjel s Werichem do Prahy. V listopadu se ale odstěhoval od své ženy k Anne Gerlette, o 8 let mladší herečce, režisérce a všechno další od divadla. Manželství s Madlou bylo rozvedeno 9. dubna 1946, po zákonných 3 měsících manželské abstinence se v červenci znovu oženil s Anne, v srpnu dorazil na náklady československého státu i s novou partnerkou do Paříže a počátkem září do Prahy. Ubytovali se v přízemí "Dobrovského domku" na Kampě, kde v patře žil už rok Werich. Odtud v dubnu 1948 odchází Voskovcovi do Paříže.

50. léta - stojící Voskovec a Anne
 Po Voskovcově skoro ročním nedobrovolném pobytu na Ellis Island Anne opouští Paříž a společně se vrací do Greenwich Village, Washington Square 39. Když se Anne přehoupne mezi čtyřicátnice, Jan o dekádu výše a děti žádné, rozhodnou se pro adopci. Avšak v roce 1958, kdy Vicky (Victorie) jsou 4 roky a Gigi (Georgeanne) dva, Anne umírá na rakovinu.


Voskovec se o dcery stará nejprve sám a údajně je rozmazluje, v roce 1961 se potřetí žení s další herečkou a ranou čtyřicátnicí Christine Mc Keown, která shodou okolností hrála již v jeho pařížském americkém divadle, a dcery jdou po čase žít k jakýmsi snad vzdáleným příbuzným.

Voskovec a Chris, léta šedesátá
domečky úzké jak v Amsterodamu, ten prostřední patřil Voskovcovi
Koncem 60. let kupuje Voskovec malý dům v Upper West Side  - 63 West 89th Street, pouhých 200 m od Central Parku. A nakonec v roce 1980 dům prodali, jeho žena kupuje dům v Pearlblossom na okraji Mohavské pouště asi 100 km od Los Angeles, kde Voskovec 1. července 1981 umírá.

Pearlblossom
Werichův rodinný život byl zdánlivě klidnější. Oženil se již 1. července 1929 s dívkou, kterou poznal v 18 letech, jmenovala se Zdena Housková a byla o rok mladší.

Jan Werich s manželkou, 30. léta
Od roku 1931 žili na Kampě v čísle 14, v roce 1935 se jim narodila dcera Jana, obě s ním byly za války ve Spojených státech, kde zprvu sdíleli bydlení s Voskovcem, po návratu do New Yorku odešli na čas do Mt. Kisco, nějakých 50 km severně od Manhattanu, což údajně doporučil lékař dceři, a po návratu do Československa strávili zbývajících 35 let opět na Kampě, tentokrát v domě U Sovových mlýnů 7. Manželi zůstali až do konce svých dnů, Zdena Werichová zemřela zjara 1980 a Jan v říjnu. Jenomže před časem nějaký pan Jiří Petrášek oznámil, že není dítětem svých rodičů, nýbrž Werichovým utajeným synem. Brzy prosákla další informace, že Werich měl 23 let trvající vztah s jinou ženou a další, že matkou byla tanečnice jménem Manon Chafour (1914-1970), která s Werichem prošla hned několika angažmá a koncem 50. let odešla do Berlína. No a pak se začalo povídat, že také s touhle měl pletky, třeba Adamovou, a s tamtou zase techtle mechtle a fakt je, že kvůli tomu měl doma problémy až peklo.

Werich a Jaroslava Adamová 1977

12 let společného tvoření umělecké srandy v Praze

Když po dvou letech studií měli V a W za sebou první státnici, jejich život dostal novou dimenzi. Krátce působili jako referenti v legionářském týdeníku Přerod a také společně vymysleli absurdní dialog o prodeji hrobky, který úspěšně předvedli na studentském večírku. A tak když provozovatel Umělecké besedy vypsal odměnu 1000 Kč za program, který by mu přinesl publikum, vznikla kolem tohoto dialogu a Werichovy povídky „Muž, který sbíral fotografie rozzuřených“ revue jako z kapsičky u vesty čili Vest pocket revue. Tu i cizozemské radovánky o 19 obrazech říká podtitul taškařice, kterou předvedli 19. dubna 1927 jako zábavnou akci spolku bývalých studentů dijonského gymnázia.


Ač původně šlo o podnik jednorázový, dosáhla revue cca 240 repríz, hned první dvě a pak většina ostatních pod hlavičkou Osvobozeného divadla, což byla avantgardní divadelní sekce Devětsilu. Spory o to, zda je vůbec to, co dělají V+W natolik avantgardní, aby byli hodni Osvobozeného, skončily poté, co Jindřich Honzl odešel do Brna a divadelní licence přešla na Voskovce. Od hry Premiéra Skafandr v roce 1929 psal hudbu ke všem hrám Jaroslav Ježek, který se nemalou měrou zasloužil o jejich úspěch.
zleva: Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskove
Ovšem jak se doba měnila a dva mladíci dozrávali, začali se dostávat k tématům sociálním a politickým. V roce 1932 to byl Caesar a v roce 1935 Balada z hadrů, a skončilo to Těžkou Barborou o rok později a poslední Pěstí na oko v dubnu 1938. Za 12 let vytvořili 27 představení na divadle a 5 filmů. Poslední hra nazvaná Hlava proti Mihuli určená pro zahájení sezóny 1938-39 skončila generálkou, licence byla V+W odebrána, ti po Novém roce 1939 opustili republiku, 14. ledna nastoupili i s Jaroslavem Ježkem v Cherbourgu na loď Aquitania a 20. ledna 1939 vystoupili v New Yorku. Vízum získali díky smlouvě s agenturou Williama Morrisse, v čemž jim pomohla tanečnice Lotte Goslar, která v roce 1935 vystupovala v Baladě z hadrů. Smlouva však nic nezaručovala, minimálně do doby, kdy budou schopni předstoupit před americké publikum, jinými slovy, dokud nebudou umět anglicky. Ale jak říkal Werich, oni byli vybaveni 100 dolary a stejným počtem anglických slov.

6 společných let ve Spojených státech

První vystoupení se odehrálo 9. března v sále na 420 East 71st Street, kde je dodnes sídlo newyorského Sokola a výsledek byl optimistický. Ta další už tolik ne, ale doputovali až do Clevelandu a Chicaga. To působení v Clevelandu pomohl zajistit americký dokumentarista Herbert Kline (1909-1999), který v roce 1938 natáčel v Československu film Krize, v němž V+W také vystupovali. První americké prázdniny věnovali učení angličtiny a překladu Těžké Barbory a Osla a stínu. Neocenitelným pomocníkem jim v tom byl Tony Kraber, jejich newyorský soused a příležitostný herec. V závěru roku opět vystupovali v New Yorku pro Sokoly. Koncem března 1940 měla premiéru Těžká Barbora v Clevelandu, kde se hrála měsíc. V listopadu navázal Osel a stín, jehož ohlas byl mizerný, čímž pohřbil naděje na Broadway. Od poloviny roku 1941 však začali spolupracovat s BBC, což znamenalo více než žádoucí zdroj pravidelných příjmů. Nejrůznější projekty, jejichž cílem bylo proniknutí na Broadway nebo do Hollywoodu však ztroskotaly. Jaroslav Ježek, který žil v prostředí českých emigrantů v Upper East Side, zemřel 1. ledna 1942. Což nebyla pro ně osobně úplná tragedie jen proto, že Amerika vstoupila do války a počátkem roku 1942 začali V+W pracovat pro Úřad válečných informací (OWI - United States Office of War Information), který vysílal jejich 15minutové pořady do Československa. V roce 1943 hrál Jan Werich v Hoffmeisterově hře Slepcova píšťalka aneb Lidice pod režijním vedením Voskovce a s výpravou Antonína Pelce. Organizátorem akce byla International Workers Order, což byl komunisty ovládaný spolek, který měl kvůli tomu problémy již v roce 1944 a definitivně zlikvidovaný byl o 10 let později. V+W podnikli nekonečné množství neúspěšných pokusů o proniknutí do Hollywoodu a na Broadway. Nakonec se prosadili až 6 let po svém příjezdu do Států jako herci-klauni v Shakespearově hře Bouře. Od počátku ledna do 21. dubna 1945 hráli ve Filadelfii, Bostonu a nakonec především v broadwayském divadle Alvin ve 130 představeních role Trincula a Stephana. Ohlas byl pozitivní i v hlavních newyorských denících.

Posledních 32 let

Werich se vrátil v září 1945 na pozvání komunistického ministra informací Kopeckého (jehož podřízeným se stal Adolf Hoffmeister, který se urychleně vrátil do Prahy), začal estrádami a s orchestrem Karla Vlacha sjezdil celou republiku. Současně v Realistickém divadle nastudoval hru Přišel na večeři, kterou později přenesli do Osvobozeného divadla. Dosáhla 255 repríz. Když za rok dorazil Voskovec, i jemu zaplatilo cestu ministerstvo, připravili obnovenou premiéru své poslední předválečné hry hry Pěst na oko, kterou však sami, v podstatě z politických důvodů, stáhli z programu na podzim 1947. Napsat novou hru se jim však nepodařilo, doba byla jiná, oni byli jiní a 7 let strávili jinde. Místo toho upravili a nastudovali zbrusu nový muzikál Finian´s Rainbow, který měl na Broadway premiéru v lednu 1947 a dosáhl tam 725 repríz. V+W hru společně upravili, přejmenovali na Divotvorný hrnec, režie se ujal Voskovec, vodníka Čochtana hrál Werich, v Praze měl premiéru 9. března 1948, později byla hra přenesena do divadla v Karlíně a dosáhla více než 300 repríz. Zajímavé je, že jedna ze zpěvaček - Soňa Červená - se později stala uznávanou operní interpretkou a přes pokročilý věk je občas i dnes vidět třeba v Národním divadle. Nicméně pro W+V to bylo finále. Pak už pracovali každý na svém.

V+W v Pěst na oko (1947)
Werich se stal vedoucím skupiny na Barrandově a ředitelem divadla v Karlíně, hrál a natáčel filmy. V roce 1949 to byl propagandistický paskvil Pád Berlína natáčený v sovětské produkci v Praze, kde hrál maršála Göringa. O 2 roky později pak dvoudílný film Císařův pekař / Pekařův císař inspirovaný hrou Golem z roku 1931, ovšem se silně agitačními pasážemi a hlavně závěrem. Zkrácená verze filmu, ze které byla ta nejtendenčnější místa vypuštěna, se však promítala i v zahraničí, včetně USA. Hlavní roli hrál Werich i ve filmu Byl jednou jeden král. Až v roce 1955 mu bylo umožněno se vrátit k repertoáru Osvobozeného divadla a to v Divadle satiry, později přejmenovaném na ABC. Místo Voskovce nastoupil na scénu i k psacímu stolu Miroslav Horníček. Začínali 28. října Caesarem, přesně za 2 roky přidali Baladu z hadrů a Těžká Barbora měla premiéru 14. listopadu 1958.

Miroslav Horníček a Jan Werich
Znechucen byrokratickým šikanováním Werich z divadla v roce 1960 odchází a po několikaměsíčním léčení rakoviny se jeho herecké působení omezuje na film a televizi. Vedle celovečerního Až přijde kocour jsou to především mistrovské TV filmy jako Kočár nejsvětější svátosti, Medvěd, Slzy, které svět neviděl nebo Uspořená libra. Poslední filmová práce byl seriál o panu Tauovi v roce 1970 a 1972. Vedle toho napsal knihu pohádek Fimfárum a půvabné vyprávění o cestě do Itálie nazvané Italské prázdniny. Obojí vyšlo v roce 1960. Pro rozhlas již v 50. letech namluvil Haškova Švejka a také Fimfárum.


V+W Vídeň 1974
Literární pozůstalost Jana Wericha je uložena v Památníku národního písemnictví. Přístup k ní je však vázán na souhlas vnučky Jana Wericha, paní Zdeny Hulíkové.

Jiří Voskovec zpočátku působil v Paříži, kam odešel po únoru 1948 pracovat do organizace UNESCO, v červnu 1949 založil spolu s Anne Gerlette American Club Theatre přejmenovaný později na American Theatre of Paris, kde se stal především producentem a pouze příležitostným režisérem. Ve Spojených státech pak hrál ve velké řadě divadelních, filmových a televizních projektů od roku 1952 do konce života, ale prakticky žádné hlavní role. Asi jediný film, který se hrál i v Československu, byl "Dvanáct rozhněvaných mužů" (1957). Za roli v Čechovově Strýčkovi Váňovi v roce 1956 dostal cenu za nejlepšího off-Broadway herce roku. V témže roce hrál i v londýnské inscenaci Deníku Anny Frankové. V Hamletovi hrál 1. herce vedle Richarda Burtona (1964), víc než rok hrál také ve slavném broadwayském muzikálu Cabaret (1968-69). Ještě v posledním roce života hrál ve 14dílném seriálu Nero Wolfe, za který dostal 200 000 $, což byl zřejmě jeho největší výdělek vůbec. Slušný úspěch na herce, který se anglicky učil ve 34 letech (I když tady zrovna hrál němého dědečka). Ovšem s pozicí, kterou měl spolu s Werichem ve 30. letech v Československu, se to srovnávat nedá.

Voskovec se stýkal nebo sešel s řadou českých lidí od "kultury" jako Forman, Passer, Šlitr, Suchý, Horníček, Vodňanský, Havel a samozřejmě Werich, se kterým se několikrát setkal v Londýně, Vídni i New Yorku. Bohužel od žádného z českých filmových režisérů nedostal roli. Velké role kvůli akcentu nepřipadaly v úvahu, a ty malé se mu prý styděli nabídnout.

Archiv Jiřího Voskovce (George Voskovec Collection) je uložen v Gottliebově knihovně na Bostonské univerzitě. Ten také sloužil jako zdroj pro 3 díly Korespondence V + W 1945-1980 vydané v letech 2007 a 2008.

A z té korespondence je cítit, že V + W neskončili, nýbrž trvali. Oni se potřebovali, když po padesátce zjistili, že mládí je pryč, do penze daleko a že žádné V+V nebo W+W se konat nebude a W+H to nenahradí. A tak si to staré V+W přičarovávali v dopisech. Doplňovali tam moudra a nemoci a občasné úspěchy a nové porážky, ale byli v nich těmi dvojjedinými V + W, těmi frajery bez bázně a hany, kteří způsobovali 12 let hurónský smích a naději svému publiku.

Politika

Aniž by si to byli uvědomili a přičinili se o to, politika vstoupila do jejich světa hodně brzo. Zvlášť do Voskovcova, který po zatčení otce v roce 1914 nemohl řádně studovat.

A dál politika vstoupila do jeho života Devětsilem, který byl levicovou organizací a jeho členy byla řada komunistů, kteří hrám V + W zpočátku vytýkali nedostatek angažovanosti.

Jak vyzrávali a svět se měnil, začala se do jejich tvorby promítat témata sociální a postupně čím dál tím víc politická. Velmi výrazné setkání s politikou nastalo už po uvedení hry Caesar v roce 1932. Vymezovali se proti hitlerovskému nacismu, na straně "pokroku" podporované SSSR stáli i ve vztahu ke Španělsku. Tím se na jedné straně dostali na pozice podobné komunistickým a jako spojité nádoby se proti nim na druhé straně obrátil hněv pravice, zvláště krajní.

A najednou přišel Mnichov 1938, zrušení licence a emigrace. Nebýt jí, dopadli špatně, na seznamu těch, kdo měl skončit v rukou Gestapa, zaujímali čestné 14. a 15. místo. Když se dostali do USA, pravidelné zdroje příjmů získali až se vstupem do politického vysílání BBC a Hlasu Ameriky.

Zajímavou roli sehrál v životě zvláště Voskovce Adolf Hoffmeister. To byl pražský advokát a komunista, starší spolužák z Křemencárny, spoluzakladatel Děvětsilu a spolupracovník Osvobozeného divadla. V roce 1936 navštívil USA a v roce 1939 emigroval do Francie, kde francouzští komunističtí spisovatelé dali jemu a jeho přátelům k dispozici svou pařížskou vilu, po smlouvě Ribbentrop-Molotov, společném rusko-německém napadení Polska a vyhlášení války Německu Francií a Velkou Británií byl coby komunista zatčen, po čase propuštěn a v roce 1941 se dostal m.j. i díky dopisu Zdenky Werichové manželce prezidenta Roosevelta do USA. Zde žil jistou dobu s V+W a posléze získal podobně jako oni práci v Hlasu Ameriky a okamžitě po skončení války se vrátil domů, stal se šéfem odboru na ministerstvu informací a vstoupil do KSČ. Po komunistickém puči 1948 pravděpodobně pomohl Voskovcovi s odjezdem do Francie, což byl jeden z důvodů potíží, se kterými se Voskovec potýkal při návratu do USA v roce 1950. V pozdější korespondenci V+W se o Hoffmeisterovi nemluví zrovna s láskou.

Návrat V+W do Prahy zařídili komunisté. Ale protože se proti nim najednou obracelo ostří jejich obnoveného Osla a stínu, stali se obdivovaní herci nepohodlnými i jim.

A nakonec přestože Voskovec v dubnu 1948 z Československa odešel kvůli komunistickému puči, a přestože v roce 1935 nedostal vizum do SSSR, dostal se do potíží kvůli svým kontaktům s komunisty. Zdá se, že nešlo o nějakou iniciativu "shora", protože odtamtud byl nakonec omilostněn. Určitou předzvěstí těchto potíží bylo již vyšetřování v roce 1943, kdy byli oba obviněni pravicovou Constitutional Educational League ze sympatií ke komunismu. A museli podepsat úřední dokument popírající toto a další temná obvinění. Jistou míru viny na problémech roku 1950 nesou i Voskovcovy vyhýbavé odpovědi týkající se kontaktů s Hoffmeisterem, které musely zvyšovat podezření imigračních úředníků. A nelze zapomínat, že bylo po komunistickém převratu v Československu, první berlínské krizi, vzniku NDR, prvních testech ruské atomové bomby vyrobené díky špionáži v USA, a v červnu napadla Ruskem podporovaná komunistická Korea jih země. Stalin měl absolutní moc a hrozila další světová válka.

Voskovcovy americké problémy skončily v dubnu 1951 a jediné, co ho omezovalo, byla nedůvěra v komunistický režim v Československu, která mu zabránila v tom, aby se vrátil ba dokonce i přijel podívat. Naopak Werich se s politickou mocí potýkal až do smrti. A zatímco Voskovec obhajoval v Americe svou poněkud levicovou víru v demokracii, Werich opakovaně hájil svou poněkud pravicovou víru v socialismus a zdá se, že celkem upřímně. A také na 8 let přerušil písemný styk s Voskovcem. Ovšem on je rozdíl mezi socialismem, komunismem a lidmi, kteří se tváří, nebo možná i věří, že tuhle utopii budují. Proto ho občasné přihrbení nemohlo uchránit před průběžnými problémy, když ostny her V+W a výroků W+H až příliš pasovaly na lidi, kteří byli u moci. Koncem 50. let se nakonec rozhodl z divadla odejít a v roce 1968 podepsal manifest 2000 slov, což mu na téměř 10 let znemožnilo veřejně vystupovat. Teprve když se v lednu 1977 jeho podpis objevil pod tzv. antichartou, možná dokonce podfukem, tvrdost režimu se zmírnila. Trochu pozdě, když v roce 1980 zemřel.

Tak kde byl ten zdroj

"Úspěch našeho herectví nebyl ve vytváření dramatických postav, nýbrž v kontaktu a komunikaci s hledištěm." Říkal Werich.

„Jistě, naše intelekty a temperamenty byly různé, ale jakýmsi nepochopitelným procesem se dokonale doplňovaly v něco, co nebylo ani Janovo, ani moje, ale naše. Dvě rovnoběžné kolejnice z různých kovů, mířící a zatáčející stejným směrem. Říkali jsme tomu svět V + W,“ popsal později jejich vztah Voskovec.

Já si po tom všem, co jsem o těch dvou mužích načetl, naposlouchal a nakoukal, myslím, a myslím, že nejen já, že ta mimořádnost, která se nesla jako duha nad jejich obrovským darem poetické fantazie, spontánního smyslu pro humor a ostrozrakem mládí opravdu spočívala v jejich různosti. A ta byla dána velikým cloudem rodinných vazeb, příběhů, událostí daleko do minulosti, které jim umožnily přinášet víc, než kdyby byli jednovaječná dvojčata.

A že to je vzácné, je vidět i z toho, že kam dohlédnete, nic podobného není vidět.

pátek 7. srpna 2015

Vraždící "Sněhová koule"

Dne 14. září 1954 v 9 hodin 33 minut zahřměl nad stepí v orenburgské oblasti mocný výbuch. Dne 17. září zveřejnila Pravda tuto zprávu TASSu: V souladu s plánem vědecko-výzkumných a experimentálních prací proběhla v uplynulých dnech v Sovětském svazu zkouška jednoho typu jaderné zbraně. Cílem bylo ověřit působení atomového výbuchu. Při zkoušce byly získány cenné výsledky, které pomohou sovětským vědcům a inženýrům úspěšně řešit úkoly ochrany proti jadernému napadení."

 Co se vlastně stalo?

Celý konec léta přijížděly na malé nádraží v Tockoje armádní vlaky. Na cvičení v orenburgské stepi dorazilo 45 000 vojáků ze 212 jednotek. 39 000 vojínů, seržantů a staršinů, 6000 důstojníků, generálů a maršálů. Stanový tábor se roztáhl na vzdálenost 42 km. Příprava na cvičení trvala 3 měsíce. Na místo bylo přesunuto 600 tanků, 500 minometů, 600 obrněných transportérů, 320 letadel a 6000 dalších vozidel. Vybudovány byly desítky tisíc kilometrů okopů a zákopů, palebných úkrytů.

V předvečer zahájení cvičení byl důstojníkům promítnut tajný film o účinku jaderných zbraní. Do speciálního kinopavilónu směli pouze ti, koho odsouhlasili velitelů pluků a KGB. A tam zaznělo: "Dostává se vám veliké cti - jako první na světě budete cvičit v podmínkách použití skutečné jaderné bomby." Lidé žijící v okruhu 5 km od předpokládaného epicentra byli evakuováni. Na vyvýšeném místě ve vzdálenosti 15 km byla postavena vládní tribuna, ke které byla od nádraží vybudována asfaltovaná silnice. Na polní letiště přiletěli maršálové Vasilevskij, Rokossovskij, Koněv a Malinovskij. Také ministři obrany Polska, Číny a Ludvík Svoboda z Československa. Den před začátkem cvičení přiletěli i Chruščev, Bulganin a tvůrce bomby Kurčatov. Cvičení řídil maršál Žukov.

Na pozice "západní" armády shodilo v 9:33 letadlo bombu, která vybuchla ve výši 350 m nad zemí. Její kapacita byla 40 kt TNT, tedy 2x vyšší než v Hirošimě a Nagasaki. Pět minut po výbuchu začala dělostřelecká příprava útočící "východní" armády. Letadla, která bombardovala pozemní cíle 20 minut po výbuchu, prolétala nohou jaderného hřibu. Vzápětí vyrazily do oblasti epicentra průzkumné jednotky. Tři hodiny po výbuchu byl vydán povel k útoku pozemních vojsk na "západ".

Velitel letadla, které shodilo bombu, byl povýšen do hodnosti plukovníka a vyznamenán Leninovým řádem. Piloti byli obdarováni osobním automobilem Poběda.

Výsledky cvičení byly uloženy jako přísně tajné. Všichni účastníci cvičení museli podepsat, že státní a vojenské tajemství nevyzradí po dobu 25 let.  Umírajíce na předčasné infarkty, mozkové příhody a rakovinu, nesměli nic říct ani ošetřujícím lékařům. Neproběhlo žádné sledování zdravotního stavu účastníků cvičení. Archivy okresní nemocnice za léta 1954-1980 byly zlikvidovány. Před 10 lety se ukázalo, že vnuci těch, kdo v osadě Soročinskoje přežili, postrádají přirozené protirakovinové killery a interferonovou ochranu.



Uplynulo 64 let. V centru Tockoje jsou dál ulice Marxe, Engelse, Lenina a Oktjabrskaja a nápis "Nic není zapomenuto, nikdo není zapomenut" na památníku se týká let 1941-45.  Jen holá planina mezi Soročinskoje a Tockoje označená na mapě jako Uran a dva zvony v epicentru výbuchu připomínají, že se tu něco mohlo stát. A prezident Ruské federace, efektivní manažer Vladimír Putin oznámil, že Rusko si osobuje právo zaútočit na své protivníky jadernými zbraněmi jako první.

To není sci-fi, to jsou fakta.