Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

úterý 18. srpna 2015

110 let V a W a věční V + W

Vždycky, když mi čtení přivane obraz nějaké osoby nebo události, mám neodvratitelný pocit, že to je jen fasáda, která podstatu spíš skrývá. Asi jako dědeček a Saturnin, kteří proto otevřeli kancelář pro napravování nepravostí v románech. Totéž se stalo, když jsem se po návratu z New Yorku probíral místy a jmény, a opakovaně narážel na Jiřího Voskovce. Procházel jsem to, co o něm různí lidé napsali, a připadalo mi, že jde o zploštělý obraz života více než trojrozměrného. Vlastně dvou životů, protože bez Jana Wericha je to pouhé torzo.

Zatímco většina těch, kdo se pokouší popsat osudy autorsko-herecké dvojice klaunů V+W, vyhledává důvody jejich úspěchů v tom, co měli společného, mě spíš zajímá to, čím se lišili. Protože to co je spojovalo, byla především obrovská fantazie a cit pro jazyk, schopnost vnímat nerv doby kombinovaná s přirozeným hereckým talentem. Jenomže když 2x1 jsou víc než 2, musí tady být ještě něco dalšího, co zapříčiňuje v oné různosti kongenialitu jejich spojení, ale co na druhé straně vedlo k tak diametrálně odlišným osudům. Zkusme se na to podívat.

Rodinné prostředí

Ti dva se hodně lišili už svým zázemím. Voskovcův otec byl nejmladším synem lékaře místní chudiny a hraběte Althana ve Svojšovicích a jmenoval se Vilém Wachsmann (nar. 1864). Doktor Wachsmann však brzo zemřel a vdově zanechal 7 dospívajících synů. Vilém vystudoval 5 let akademického gymnázia v Praze, pak dělal technika v cukrovaru a po dvouletém studiu varhanické školy v Praze odjel roku 1989 do Ruska, kde působil jako špatně honorovaný kapelník ruského gardového pluku ve Vilniusu. V roce 1892 se v Praze oženil a hned po svatbě odejel i se ženou zpátky do Ruska. Tam se narodili syn a dcera, všichni přijali ruské občanství plus pravoslaví, v roce 1895 si Wachsmann zajel do Prahy, aby dokončil konzervatorní studia, povýšil k pluku v Gatčinu nedaleko Peterburgu, ale roku 1904 ho epilepsie, kterou spouštěla hudba, donutila vrátit se do Čech a do toho se v sázavské chalupě po dědečkovi narodil v roce 1905 jaksi mimo plán benjamínek Jiří Wachsmann. Vilém pracovně zakotvil na ruském konzulátu v Praze a jako občan nepřátelského státu byl na začátku války uvržen do koncentráku, posléze s Ruskem vyměněn za "agenta" druhé válčící strany v podobě univerzitního profesora a proti své vůli se tak dostal do Ruska, zanechav v Praze rodinu bez živitele.

rodiče Jiřího Voskovce
V Rusku se z vlastní vůle vrátil do armády, ale pro pokročilý věk se stal pouze cenzorem korespondence českých zajatců, protože je však ponoukal ke vstupu do československých legií, ponížil na styčného důstojníka u tohoto svérázného vojska, k němuž se nakonec přidal a s nímž též v roce 1920 přijel do vlasti jako Václav Voskovec, kapelník 6. Hanáckého pluku (vlastenectví nemoc zahnalo). Zde se stal generálním inspektorem vojenských hudeb, dosáhl hodnosti podplukovníka a zemřel jako motor hudebního života v Sázavě v dubnu 1945. Jeho žena zemřela o 6 let dříve. Dědeček Jiřího Voskovce z matčiny strany, syn významného pražského advokáta a politika Adolfa Pinkase, byl známý malíř Soběslav Pinkas. Ten žil ve Francii, působil v okruhu barbizonské školy, oženil se tam s Pařížankou Adrienne Denoncinovou, posléze se vrátil do Prahy a podporoval vše francouzské, což mu vyneslo řád čestné legie. Matka Jiřího Voskovce Jiřina (nar. 1867 ve Francii) tak byla zpola Francouzka a do rodinného rozpočtu přispívala výukou francouzštiny a později i ruštiny, což se hodilo zvláště za války. Jiří měl o 12 let staršího bratra Prokopa (1893-1977), právníka a překladatele, na kterého také dopadly problémy s ruským občanstvím, a sestru Adrienne. A byla tam ještě jiná francouzská prababička a také babička ze šlechtického rodu, který sahal k Mikuláši Dačickému. Jiří (1905-1981) se po vypuknutí války coby syn nepřítele nejprve nerad a bez úspěchu učil truhlářem a pak sice mohl chodit do gymnázia v Křemencově ulici, kde však směl být pouze zkoušen nikoli klasifikován. V roce 1920 získal stipendium na gymnaziu Lycée Carnot v Dijonu, 250 km jihovýchodně od Paříže. Tam strávil jako výborný student 3 roky, poznával moderní umění, zamiloval si klauny, psal do českých časopisů a v roce odmaturoval. Spřátelil se i s malířem Josefem Šímou, který odešel do Francie v roce 1921, a jehož otec a Pinkas spolu působili ve Výboru pro národní vyšívání. Rodinným přítelem byl také básník Machar.

Jan Werich s rodiči
Jan Werich se narodil ve stejném roce co Voskovec jako jediné dítě do rodiny syna obchodníka s prádlem, úředníka, posléze vrchního úředníka revizního oddělení První české vzájemné pojišťovny a dcery smíchovského restauratéra, která též spoluzakládala malostranský Sokol. Když byli později manželé odloučeni, Jan byl ponechán ve výchově otce a poté, co ten odešel do války, žil u babičky z otcovy strany, ale i u své matky, resp. babičky Mařenky v Černošicích. Později se k sobě rodiče vrátili. Jan nastoupil v 10 letech do reálného gymnázia, kde se seznámil s Voskovcem. I on v roce 1920 ústav opustil, byť z opačného důvodu než Voskovec, avšak reparát z matematiky po prázdninách zvládl a maturoval ve stejném roce jako Voskovec, ale na smíchovském gymnáziu. Když se po 2. světové válce vrátil do Prahy, na letišti ho m.j. vítala i jeho matka.

Kulturní zázemí

Zdá se, že prostředí, ve kterém Werich vyrůstal, nebylo na rozdíl od Voskovce intelektuálně příliš podnětné. V kulturní oblasti je ale spojovala obliba němých filmů Charlie Chaplina a dalších tvůrců grotesek. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že reálné gymnázium v Křemencově ulici opustili, když jim byl 15 let, a to určitě nejsou vyzrálé osobnosti. V době, kdy žili každý v jiné zemi, sdělovali si své filmové zážitky v dopisech.

A když v roce 1924 V i W odmaturovali, oba začali studovat práva na Univerzitě Karlově. Voskovec se v té době stal s posláním tvořit básně v obrazech členem levicového kulturního sdružení Devětsil, které v roce 1920 založili Teige, Seifert, Hoffmeister a Vančura, tehdy vesměs komunisté, i když různého ražení. Mezi tyto pány ho přivedl Josef Šíma. Oba posledně jmenovaní zakladatelé kdysi studovali na stejném gymnáziu jako V+W a Hoffmeister byl jen o 3 roky starší než oni. Což asi není až tak důležité, protože Voskovec byl z Devětsilu v roce 1926 vyloučen za to, že přijal roli v ne dost avantgardním filmu Pohádka máje. Když už to takhle dopadlo, natočil vzápětí ještě další dva filmy kvality spíš podprůměrné. Werich se v té době podle Voskovce pohyboval ve společnosti, měl však literární ambice, psal povídky, a k Devětsilu se přiblížil až jako herec v Osvobozeném divadle. Jak on sám tvrdí, členem Devětsilu nebyl. Leč s Voskovcem se stýkali a vymýšleli pro zábavu svou i svého okolí komické absurdní texty.

Soukromý život

Zatímco rodinné prostředí V+W ovlivňovat nemohli, své vlastní vztahy vytvářeli nebo spoluvytvářeli. Voskovcův soukromý život byl poměrně složitý a hluboce zasahoval i do jeho divadelního světa. Když 2 roky poté, co se vrátil z Francie, navštívila jeho matku Francouzka Simona Main, která přišla do Prahy studovat hudbu, 21letý Voskovec se s ní nejen seznámil, ale citově k ní přilnul natolik, že 6000 Kč, které vydělal vystupováním ve filmu Pohádka máje, utratil za cestu do Itálie po jejím boku. Což nezabránilo tomu, že ona po návratu do Francie vztah uťala. Když po 5 letech natáčeli V+W ve Francii exteriéry filmu Pudr a benzin, sblížil se Voskovec pro změnu se Simoninou starší sestrou Marie Madeleine Andree Main až tak, že ona opustila svého 10letého syna a odjela za ním do Prahy, aby se tam stala jeho ženou Madlou (Něco podobného udělala i francouzská babička Pinkasová.) Žili na Kampě č. 1, přes náměstíčko v čísle 14 bydlel Werich. Se ženou strávil Voskovec válku v USA, nejprve v New Yorku, pak v Pensylvanii, posléze v Jackson Heights, což je v newyorském Queensu a  nakonec v Greenwich Village, ale vztah vydržel jen do roku 1945, kdy manželství skončilo a zřejmě nepříliš důstojně. Werichovy to příliš nedojímalo, Madla nejspíš do společnosti zcela nezapadla a netěšila se nejlepší pověsti. Odnesla to Voskovcova psychika, dlouho pak nedal dopustit na psychoanalýzu. A kvůli tomu všemu, a také proto, že rozvod byl nákladný a bylo třeba na něj vydělat režírováním (roční plat za služby americkému státu ve výši 4600 $ nestačil), Voskovec neodjel s Werichem do Prahy. V listopadu se ale odstěhoval od své ženy k Anne Gerlette, o 8 let mladší herečce, režisérce a všechno další od divadla. Manželství s Madlou bylo rozvedeno 9. dubna 1946, po zákonných 3 měsících manželské abstinence se v červenci znovu oženil s Anne, v srpnu dorazil na náklady československého státu i s novou partnerkou do Paříže a počátkem září do Prahy. Ubytovali se v přízemí "Dobrovského domku" na Kampě, kde v patře žil už rok Werich. Odtud v dubnu 1948 odchází Voskovcovi do Paříže.

50. léta - stojící Voskovec a Anne
 Po Voskovcově skoro ročním nedobrovolném pobytu na Ellis Island Anne opouští Paříž a společně se vrací do Greenwich Village, Washington Square 39. Když se Anne přehoupne mezi čtyřicátnice, Jan o dekádu výše a děti žádné, rozhodnou se pro adopci. Avšak v roce 1958, kdy Vicky (Victorie) jsou 4 roky a Gigi (Georgeanne) dva, Anne umírá na rakovinu.


Voskovec se o dcery stará nejprve sám a údajně je rozmazluje, v roce 1961 se potřetí žení s další herečkou a ranou čtyřicátnicí Christine Mc Keown, která shodou okolností hrála již v jeho pařížském americkém divadle, a dcery jdou po čase žít k jakýmsi snad vzdáleným příbuzným.

Voskovec a Chris, léta šedesátá
domečky úzké jak v Amsterodamu, ten prostřední patřil Voskovcovi
Koncem 60. let kupuje Voskovec malý dům v Upper West Side  - 63 West 89th Street, pouhých 200 m od Central Parku. A nakonec v roce 1980 dům prodali, jeho žena kupuje dům v Pearlblossom na okraji Mohavské pouště asi 100 km od Los Angeles, kde Voskovec 1. července 1981 umírá.

Pearlblossom
Werichův rodinný život byl zdánlivě klidnější. Oženil se již 1. července 1929 s dívkou, kterou poznal v 18 letech, jmenovala se Zdena Housková a byla o rok mladší.

Jan Werich s manželkou, 30. léta
Od roku 1931 žili na Kampě v čísle 14, v roce 1935 se jim narodila dcera Jana, obě s ním byly za války ve Spojených státech, kde zprvu sdíleli bydlení s Voskovcem, po návratu do New Yorku odešli na čas do Mt. Kisco, nějakých 50 km severně od Manhattanu, což údajně doporučil lékař dceři, a po návratu do Československa strávili zbývajících 35 let opět na Kampě, tentokrát v domě U Sovových mlýnů 7. Manželi zůstali až do konce svých dnů, Zdena Werichová zemřela zjara 1980 a Jan v říjnu. Jenomže před časem nějaký pan Jiří Petrášek oznámil, že není dítětem svých rodičů, nýbrž Werichovým utajeným synem. Brzy prosákla další informace, že Werich měl 23 let trvající vztah s jinou ženou a další, že matkou byla tanečnice jménem Manon Chafour (1914-1970), která s Werichem prošla hned několika angažmá a koncem 50. let odešla do Berlína. No a pak se začalo povídat, že také s touhle měl pletky, třeba Adamovou, a s tamtou zase techtle mechtle a fakt je, že kvůli tomu měl doma problémy až peklo.

Werich a Jaroslava Adamová 1977

12 let společného tvoření umělecké srandy v Praze

Když po dvou letech studií měli V a W za sebou první státnici, jejich život dostal novou dimenzi. Krátce působili jako referenti v legionářském týdeníku Přerod a také společně vymysleli absurdní dialog o prodeji hrobky, který úspěšně předvedli na studentském večírku. A tak když provozovatel Umělecké besedy vypsal odměnu 1000 Kč za program, který by mu přinesl publikum, vznikla kolem tohoto dialogu a Werichovy povídky „Muž, který sbíral fotografie rozzuřených“ revue jako z kapsičky u vesty čili Vest pocket revue. Tu i cizozemské radovánky o 19 obrazech říká podtitul taškařice, kterou předvedli 19. dubna 1927 jako zábavnou akci spolku bývalých studentů dijonského gymnázia.


Ač původně šlo o podnik jednorázový, dosáhla revue cca 240 repríz, hned první dvě a pak většina ostatních pod hlavičkou Osvobozeného divadla, což byla avantgardní divadelní sekce Devětsilu. Spory o to, zda je vůbec to, co dělají V+W natolik avantgardní, aby byli hodni Osvobozeného, skončily poté, co Jindřich Honzl odešel do Brna a divadelní licence přešla na Voskovce. Od hry Premiéra Skafandr v roce 1929 psal hudbu ke všem hrám Jaroslav Ježek, který se nemalou měrou zasloužil o jejich úspěch.
zleva: Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskove
Ovšem jak se doba měnila a dva mladíci dozrávali, začali se dostávat k tématům sociálním a politickým. V roce 1932 to byl Caesar a v roce 1935 Balada z hadrů, a skončilo to Těžkou Barborou o rok později a poslední Pěstí na oko v dubnu 1938. Za 12 let vytvořili 27 představení na divadle a 5 filmů. Poslední hra nazvaná Hlava proti Mihuli určená pro zahájení sezóny 1938-39 skončila generálkou, licence byla V+W odebrána, ti po Novém roce 1939 opustili republiku, 14. ledna nastoupili i s Jaroslavem Ježkem v Cherbourgu na loď Aquitania a 20. ledna 1939 vystoupili v New Yorku. Vízum získali díky smlouvě s agenturou Williama Morrisse, v čemž jim pomohla tanečnice Lotte Goslar, která v roce 1935 vystupovala v Baladě z hadrů. Smlouva však nic nezaručovala, minimálně do doby, kdy budou schopni předstoupit před americké publikum, jinými slovy, dokud nebudou umět anglicky. Ale jak říkal Werich, oni byli vybaveni 100 dolary a stejným počtem anglických slov.

6 společných let ve Spojených státech

První vystoupení se odehrálo 9. března v sále na 420 East 71st Street, kde je dodnes sídlo newyorského Sokola a výsledek byl optimistický. Ta další už tolik ne, ale doputovali až do Clevelandu a Chicaga. To působení v Clevelandu pomohl zajistit americký dokumentarista Herbert Kline (1909-1999), který v roce 1938 natáčel v Československu film Krize, v němž V+W také vystupovali. První americké prázdniny věnovali učení angličtiny a překladu Těžké Barbory a Osla a stínu. Neocenitelným pomocníkem jim v tom byl Tony Kraber, jejich newyorský soused a příležitostný herec. V závěru roku opět vystupovali v New Yorku pro Sokoly. Koncem března 1940 měla premiéru Těžká Barbora v Clevelandu, kde se hrála měsíc. V listopadu navázal Osel a stín, jehož ohlas byl mizerný, čímž pohřbil naděje na Broadway. Od poloviny roku 1941 však začali spolupracovat s BBC, což znamenalo více než žádoucí zdroj pravidelných příjmů. Nejrůznější projekty, jejichž cílem bylo proniknutí na Broadway nebo do Hollywoodu však ztroskotaly. Jaroslav Ježek, který žil v prostředí českých emigrantů v Upper East Side, zemřel 1. ledna 1942. Což nebyla pro ně osobně úplná tragedie jen proto, že Amerika vstoupila do války a počátkem roku 1942 začali V+W pracovat pro Úřad válečných informací (OWI - United States Office of War Information), který vysílal jejich 15minutové pořady do Československa. V roce 1943 hrál Jan Werich v Hoffmeisterově hře Slepcova píšťalka aneb Lidice pod režijním vedením Voskovce a s výpravou Antonína Pelce. Organizátorem akce byla International Workers Order, což byl komunisty ovládaný spolek, který měl kvůli tomu problémy již v roce 1944 a definitivně zlikvidovaný byl o 10 let později. V+W podnikli nekonečné množství neúspěšných pokusů o proniknutí do Hollywoodu a na Broadway. Nakonec se prosadili až 6 let po svém příjezdu do Států jako herci-klauni v Shakespearově hře Bouře. Od počátku ledna do 21. dubna 1945 hráli ve Filadelfii, Bostonu a nakonec především v broadwayském divadle Alvin ve 130 představeních role Trincula a Stephana. Ohlas byl pozitivní i v hlavních newyorských denících.

Posledních 32 let

Werich se vrátil v září 1945 na pozvání komunistického ministra informací Kopeckého (jehož podřízeným se stal Adolf Hoffmeister, který se urychleně vrátil do Prahy), začal estrádami a s orchestrem Karla Vlacha sjezdil celou republiku. Současně v Realistickém divadle nastudoval hru Přišel na večeři, kterou později přenesli do Osvobozeného divadla. Dosáhla 255 repríz. Když za rok dorazil Voskovec, i jemu zaplatilo cestu ministerstvo, připravili obnovenou premiéru své poslední předválečné hry hry Pěst na oko, kterou však sami, v podstatě z politických důvodů, stáhli z programu na podzim 1947. Napsat novou hru se jim však nepodařilo, doba byla jiná, oni byli jiní a 7 let strávili jinde. Místo toho upravili a nastudovali zbrusu nový muzikál Finian´s Rainbow, který měl na Broadway premiéru v lednu 1947 a dosáhl tam 725 repríz. V+W hru společně upravili, přejmenovali na Divotvorný hrnec, režie se ujal Voskovec, vodníka Čochtana hrál Werich, v Praze měl premiéru 9. března 1948, později byla hra přenesena do divadla v Karlíně a dosáhla více než 300 repríz. Zajímavé je, že jedna ze zpěvaček - Soňa Červená - se později stala uznávanou operní interpretkou a přes pokročilý věk je občas i dnes vidět třeba v Národním divadle. Nicméně pro W+V to bylo finále. Pak už pracovali každý na svém.

V+W v Pěst na oko (1947)
Werich se stal vedoucím skupiny na Barrandově a ředitelem divadla v Karlíně, hrál a natáčel filmy. V roce 1949 to byl propagandistický paskvil Pád Berlína natáčený v sovětské produkci v Praze, kde hrál maršála Göringa. O 2 roky později pak dvoudílný film Císařův pekař / Pekařův císař inspirovaný hrou Golem z roku 1931, ovšem se silně agitačními pasážemi a hlavně závěrem. Zkrácená verze filmu, ze které byla ta nejtendenčnější místa vypuštěna, se však promítala i v zahraničí, včetně USA. Hlavní roli hrál Werich i ve filmu Byl jednou jeden král. Až v roce 1955 mu bylo umožněno se vrátit k repertoáru Osvobozeného divadla a to v Divadle satiry, později přejmenovaném na ABC. Místo Voskovce nastoupil na scénu i k psacímu stolu Miroslav Horníček. Začínali 28. října Caesarem, přesně za 2 roky přidali Baladu z hadrů a Těžká Barbora měla premiéru 14. listopadu 1958.

Miroslav Horníček a Jan Werich
Znechucen byrokratickým šikanováním Werich z divadla v roce 1960 odchází a po několikaměsíčním léčení rakoviny se jeho herecké působení omezuje na film a televizi. Vedle celovečerního Až přijde kocour jsou to především mistrovské TV filmy jako Kočár nejsvětější svátosti, Medvěd, Slzy, které svět neviděl nebo Uspořená libra. Poslední filmová práce byl seriál o panu Tauovi v roce 1970 a 1972. Vedle toho napsal knihu pohádek Fimfárum a půvabné vyprávění o cestě do Itálie nazvané Italské prázdniny. Obojí vyšlo v roce 1960. Pro rozhlas již v 50. letech namluvil Haškova Švejka a také Fimfárum.


V+W Vídeň 1974
Literární pozůstalost Jana Wericha je uložena v Památníku národního písemnictví. Přístup k ní je však vázán na souhlas vnučky Jana Wericha, paní Zdeny Hulíkové.

Jiří Voskovec zpočátku působil v Paříži, kam odešel po únoru 1948 pracovat do organizace UNESCO, v červnu 1949 založil spolu s Anne Gerlette American Club Theatre přejmenovaný později na American Theatre of Paris, kde se stal především producentem a pouze příležitostným režisérem. Ve Spojených státech pak hrál ve velké řadě divadelních, filmových a televizních projektů od roku 1952 do konce života, ale prakticky žádné hlavní role. Asi jediný film, který se hrál i v Československu, byl "Dvanáct rozhněvaných mužů" (1957). Za roli v Čechovově Strýčkovi Váňovi v roce 1956 dostal cenu za nejlepšího off-Broadway herce roku. V témže roce hrál i v londýnské inscenaci Deníku Anny Frankové. V Hamletovi hrál 1. herce vedle Richarda Burtona (1964), víc než rok hrál také ve slavném broadwayském muzikálu Cabaret (1968-69). Ještě v posledním roce života hrál ve 14dílném seriálu Nero Wolfe, za který dostal 200 000 $, což byl zřejmě jeho největší výdělek vůbec. Slušný úspěch na herce, který se anglicky učil ve 34 letech (I když tady zrovna hrál němého dědečka). Ovšem s pozicí, kterou měl spolu s Werichem ve 30. letech v Československu, se to srovnávat nedá.

Voskovec se stýkal nebo sešel s řadou českých lidí od "kultury" jako Forman, Passer, Šlitr, Suchý, Horníček, Vodňanský, Havel a samozřejmě Werich, se kterým se několikrát setkal v Londýně, Vídni i New Yorku. Bohužel od žádného z českých filmových režisérů nedostal roli. Velké role kvůli akcentu nepřipadaly v úvahu, a ty malé se mu prý styděli nabídnout.

Archiv Jiřího Voskovce (George Voskovec Collection) je uložen v Gottliebově knihovně na Bostonské univerzitě. Ten také sloužil jako zdroj pro 3 díly Korespondence V + W 1945-1980 vydané v letech 2007 a 2008.

A z té korespondence je cítit, že V + W neskončili, nýbrž trvali. Oni se potřebovali, když po padesátce zjistili, že mládí je pryč, do penze daleko a že žádné V+V nebo W+W se konat nebude a W+H to nenahradí. A tak si to staré V+W přičarovávali v dopisech. Doplňovali tam moudra a nemoci a občasné úspěchy a nové porážky, ale byli v nich těmi dvojjedinými V + W, těmi frajery bez bázně a hany, kteří způsobovali 12 let hurónský smích a naději svému publiku.

Politika

Aniž by si to byli uvědomili a přičinili se o to, politika vstoupila do jejich světa hodně brzo. Zvlášť do Voskovcova, který po zatčení otce v roce 1914 nemohl řádně studovat.

A dál politika vstoupila do jeho života Devětsilem, který byl levicovou organizací a jeho členy byla řada komunistů, kteří hrám V + W zpočátku vytýkali nedostatek angažovanosti.

Jak vyzrávali a svět se měnil, začala se do jejich tvorby promítat témata sociální a postupně čím dál tím víc politická. Velmi výrazné setkání s politikou nastalo už po uvedení hry Caesar v roce 1932. Vymezovali se proti hitlerovskému nacismu, na straně "pokroku" podporované SSSR stáli i ve vztahu ke Španělsku. Tím se na jedné straně dostali na pozice podobné komunistickým a jako spojité nádoby se proti nim na druhé straně obrátil hněv pravice, zvláště krajní.

A najednou přišel Mnichov 1938, zrušení licence a emigrace. Nebýt jí, dopadli špatně, na seznamu těch, kdo měl skončit v rukou Gestapa, zaujímali čestné 14. a 15. místo. Když se dostali do USA, pravidelné zdroje příjmů získali až se vstupem do politického vysílání BBC a Hlasu Ameriky.

Zajímavou roli sehrál v životě zvláště Voskovce Adolf Hoffmeister. To byl pražský advokát a komunista, starší spolužák z Křemencárny, spoluzakladatel Děvětsilu a spolupracovník Osvobozeného divadla. V roce 1936 navštívil USA a v roce 1939 emigroval do Francie, kde francouzští komunističtí spisovatelé dali jemu a jeho přátelům k dispozici svou pařížskou vilu, po smlouvě Ribbentrop-Molotov, společném rusko-německém napadení Polska a vyhlášení války Německu Francií a Velkou Británií byl coby komunista zatčen, po čase propuštěn a v roce 1941 se dostal m.j. i díky dopisu Zdenky Werichové manželce prezidenta Roosevelta do USA. Zde žil jistou dobu s V+W a posléze získal podobně jako oni práci v Hlasu Ameriky a okamžitě po skončení války se vrátil domů, stal se šéfem odboru na ministerstvu informací a vstoupil do KSČ. Po komunistickém puči 1948 pravděpodobně pomohl Voskovcovi s odjezdem do Francie, což byl jeden z důvodů potíží, se kterými se Voskovec potýkal při návratu do USA v roce 1950. V pozdější korespondenci V+W se o Hoffmeisterovi nemluví zrovna s láskou.

Návrat V+W do Prahy zařídili komunisté. Ale protože se proti nim najednou obracelo ostří jejich obnoveného Osla a stínu, stali se obdivovaní herci nepohodlnými i jim.

A nakonec přestože Voskovec v dubnu 1948 z Československa odešel kvůli komunistickému puči, a přestože v roce 1935 nedostal vizum do SSSR, dostal se do potíží kvůli svým kontaktům s komunisty. Zdá se, že nešlo o nějakou iniciativu "shora", protože odtamtud byl nakonec omilostněn. Určitou předzvěstí těchto potíží bylo již vyšetřování v roce 1943, kdy byli oba obviněni pravicovou Constitutional Educational League ze sympatií ke komunismu. A museli podepsat úřední dokument popírající toto a další temná obvinění. Jistou míru viny na problémech roku 1950 nesou i Voskovcovy vyhýbavé odpovědi týkající se kontaktů s Hoffmeisterem, které musely zvyšovat podezření imigračních úředníků. A nelze zapomínat, že bylo po komunistickém převratu v Československu, první berlínské krizi, vzniku NDR, prvních testech ruské atomové bomby vyrobené díky špionáži v USA, a v červnu napadla Ruskem podporovaná komunistická Korea jih země. Stalin měl absolutní moc a hrozila další světová válka.

Voskovcovy americké problémy skončily v dubnu 1951 a jediné, co ho omezovalo, byla nedůvěra v komunistický režim v Československu, která mu zabránila v tom, aby se vrátil ba dokonce i přijel podívat. Naopak Werich se s politickou mocí potýkal až do smrti. A zatímco Voskovec obhajoval v Americe svou poněkud levicovou víru v demokracii, Werich opakovaně hájil svou poněkud pravicovou víru v socialismus a zdá se, že celkem upřímně. A také na 8 let přerušil písemný styk s Voskovcem. Ovšem on je rozdíl mezi socialismem, komunismem a lidmi, kteří se tváří, nebo možná i věří, že tuhle utopii budují. Proto ho občasné přihrbení nemohlo uchránit před průběžnými problémy, když ostny her V+W a výroků W+H až příliš pasovaly na lidi, kteří byli u moci. Koncem 50. let se nakonec rozhodl z divadla odejít a v roce 1968 podepsal manifest 2000 slov, což mu na téměř 10 let znemožnilo veřejně vystupovat. Teprve když se v lednu 1977 jeho podpis objevil pod tzv. antichartou, možná dokonce podfukem, tvrdost režimu se zmírnila. Trochu pozdě, když v roce 1980 zemřel.

Tak kde byl ten zdroj

"Úspěch našeho herectví nebyl ve vytváření dramatických postav, nýbrž v kontaktu a komunikaci s hledištěm." Říkal Werich.

„Jistě, naše intelekty a temperamenty byly různé, ale jakýmsi nepochopitelným procesem se dokonale doplňovaly v něco, co nebylo ani Janovo, ani moje, ale naše. Dvě rovnoběžné kolejnice z různých kovů, mířící a zatáčející stejným směrem. Říkali jsme tomu svět V + W,“ popsal později jejich vztah Voskovec.

Já si po tom všem, co jsem o těch dvou mužích načetl, naposlouchal a nakoukal, myslím, a myslím, že nejen já, že ta mimořádnost, která se nesla jako duha nad jejich obrovským darem poetické fantazie, spontánního smyslu pro humor a ostrozrakem mládí opravdu spočívala v jejich různosti. A ta byla dána velikým cloudem rodinných vazeb, příběhů, událostí daleko do minulosti, které jim umožnily přinášet víc, než kdyby byli jednovaječná dvojčata.

A že to je vzácné, je vidět i z toho, že kam dohlédnete, nic podobného není vidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat