Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 27. října 2013

Ještě jednou Chagall

O Chagallově výstavě jsem tady psal někdy v březnu, ale ten výlet do Paříže byl opravdu jen na otočku, a tak jsem se vypravil do Budapešti, kam se v září výstava přesunula. A také musím říct, že název "Chagall mezi válkou a mírem" je poněkud zavádějící. Možná je to ale subjektivní, protože u mne evokoval vzpomínku na Picassovu výstavu s podobným námětem (Peace and Freedom) ve vídeňské Albertině před asi 3 lety, která měla na můj vkus příliš výrazný politický podtext. Ale toto je výstava průřezová, zabírající období od Chagallových počátků v Rusku až po poslední fázi jeho života na jihu Francie.

Než se dostanu k samotné výstavě, možná něco o Budapešti. Ta má 2 velká centra výtvarného umění, na zámeckém vrchu je to Národní galerie se sbírkami maďarského umění a na Náměstí hrdinů, o 2,5 km dál a na druhém břehu Dunaje Muzeum výtvarných umění se sbírkami ne-maďarského umění. Obě tyto instituce si tvrdě konkurují, a je zřejmé, že k tomu, aby Národní galerie mohla vystavovat Chagalla, musela dodat nějaký důvod. Takže to de jure byla paralelní výstava Chagalla a jeho o 20 let mladšího maďarského obdivovatele a následovníka Amose Imre, který byl jako Žid pronásledován a zemřel koncem války v koncentračním táboře. Nebyla to však první výstava Chagallova díla v Maďarsku. V roce 1972 byla v Budapešti výstava litografií, z nichž "Bonjour Paris" je také vyobrazena na plakátu výstavy.

plakát budapeštské výstavy 1972

Současná výstava informuje o jednotlivých obdobích Chagallova života, doplňuje je citáty a dokumentuje díly z té doby.
"I have chosen to paint. Painting appeared to me like a window through which i would fly away to another world."
"This is my wife. I have entered a new house and i cannot by parted from it."
"Paris. No word sounded sweeter to me."
"The Bible is like resound of nature. And this secret is what i have tried to transmit."
"In the East i founded the Bible and part of my own being."
"If I create from the heart, nearly everything works; if from the head, almost nothing."

Teprve tam si člověk uvědomí symboliku jeho zvláštních scén (kohout - symbol života, koza - živitelka mnoha Židů v jeho rodném Vitebsku, svícen - převtělení boha, létající postava - Luftmensch - symbol naděje a obav... ). Přestože se Chagall v průběhu života přiblížil k různým proudům v malířstí a čerpal z nich, nelze říci, že by se součástí některého z nich stal. Andre Breton, duše surrealismu o něm řekl, že jen "reorganizuje realitu života" a vytváří magický svět. Také proto se jeho obrazy ocitly v té nejlepší společnosti: na výstavě "Degenerované umění" v Mnichově roku 1933, kam nacisté svezli vrcholy moderního umění z celé Evropy.

V Budapešti však je vystaven jeden Chagallův obraz, který v Musée du Luxembourg nebyl. Je to velké plátno z roku 1964 nazvané La Vie (Live, život), jež je jistým výtvarným protipólem autobiografie z roku 1922. Do Budapešti bylo zapůjčeno z významné soukromé sbírky moderního umění Maeght Foundation v Saint-Paul-de-Vence nedaleko Nice, kde Chagall strávil posledních 20 let svého života. Rodina Maeght byli Chagallovi saintpaulští sousedé.

La Vie (1964), cca 4x3 m

Jako přídavek ještě krátký film z roku 1967, kdy bylo Chagallovi 80 let.



A nakonec jedna poznámka k Čechům a Čechám. Na místě, kde dnes stojí palác ze druhé poloviny 18. století, ve kterém je Národní galerie umístěna, postavil v 1. polovině 15. století syn Karla IV. Zikmund Lucemburský honosný gotický palác a přesunul tam z nejisté Prahy sídlo Svaté říše římské. Což se obvykle neví, a když ano, skromně se o tom mlčí. Na rozdíl od Čech je tak Zikmund v Maďarsku oblíbeným a uznávaným panovníkem.

sobota 26. října 2013

Vousatá Traviata z Budapešti

Existence operního divadla byla v 19. století, a snad je ještě i dnes jedním ze symbolů kulturnosti země. Sídlo monarchie, jejíž jsme byli součástí dostalo novou neorenesanční budovu v roce 1869. Praha dostala Národní divadlo v roce 1881/3, Budapeštská opera byla vybudována v roce 1884. Poslední 2 divadla mají srovnatelnou kapacitu diváků, vídeňská opera je dvojnásobná (cca 2400 míst včetně 500 k stání). Rakouskouherské imperium se rozpadlo před bezmála 100 lety, a tak není nezajímavé porovnat úroveň těchto 3 operních domů. Že Vídeň patří k vrcholům světové opery je známo. Že na úroveň pražského Národního divadla se občas naříká, to také není překvapení. Ale co Budapešť?

Spíše náhodou jsem navštívil Verdiho operu La Traviata v Magyar Állami Operaház, i když jsem byl samozřejmě zvědav, jak se divadlo s touto nejoblíbenější operou vůbec vypořádalo. Radši začnu z té lepší strany. Jak Violetta v podání Kláry Kolonits, tak i Alfred, kterého zpíval Peter Balczo, nepůsobili z počátku pěvecky zcela jistým dojmem a navíc jsem měl obavy, zda jsem se nespletl a nejdu na nějakou operetní verzi opery. Postupem času se však oba rozezpívali k velmi solidnímu výkonu a výborný byl i ruský barytonista Anatolij Fokanov jako starý Germont, který v divadle působí již 20 let. Celkem slušně hrál i orchestr, a tady asi chvála skončí. Režisérem inscenace byl András Békés (86) a autorem scény Miklós Féhér (84). Ten první patřil v minulém století k prominentním režisérům divadla, jehož byl v letech 1987-1990 dokonce ředitelem. Soudě podle toho, že v chronologickém výčtu skoro 60 inscenací, které v divadle režíroval, je tento kus hodně vysoko, je inscenace několik desítek let stará. Potom je logické, že zpěváci byli naprosto statičtí a většinu arií odzpívali stojíce bez hnutí na rampě jeviště. V důsledku toho byly jejich postavy sotva uvěřitelné. Naopak sbor občas zpíval uspořádán na pozadí scény do půlkruhu jako slavní Alexandrovci. I když kus byl při předehře a na začátku 3. jednání obohacen o jakési exekutory pohybující se po domě a typující cenu váz, byl celkový dojem takový, že takhle nějak se Traviata hrála asi 5 let před premiérou. K tomu bezpochyby přispěly i kongeniální scéna a kostýmy. Jsou kusy, kde člověk má po skončení touhu si zážitek zopakovat. Tady jsem spíš váhal, zda neodejít před koncem. Navíc bylo v divadle horko.


Před časem jsem zde psal o situaci operního divadla v Budapešti, o potížích ředitele a dirigenta Adáma Fischera s establishmentem a s konzervativní částí divadla. Ta vyhrála, Adám Fischer odešel a zrovna zítra diriguje ve Vídeňské státní opeře Růžového kavalíra přenášeného po internetu. A na Silvestra diriguje v MET Netopýra. La Traviata zůstala a šňůra jejích 9 podzimních představení je dávána na oslavu 200. výročí narození jejího skladatele. Chudák Verdi.

A takový je to krásný barák, který hlídá sám Ferenc Liszt, a naproti má kavárnu Callas, snad Maria.





středa 23. října 2013

Hudební drby 2 - říjen 2013

  • Sopránistce Nino Machaidze (nar. 8.3.1983) se v srpnu narodil syn Alessandro, jehož nejpravděpodobnějším otcem je její manžel, barytonista Guido Loconsolo. Oba zpívali v Praze 12. ledna 2010.

  • Podle neoficiálních zpráv je žhavým kandidátem na místo hudebního ředitele milánské ho operního domu La Scala dirigent Riccardo Chailly. Mluví pro něj skutečnost, že se v Miláně narodil, získal tam hudební vzdělání, ve 20 letech se stal asistentem tehdejšího hudebního ředitele Claudia Abbado a dokonce tam absolvoval i svůj dirigentský debut. K tomu ovšem může dojít až v roce 2017, kdy skončí smlouva Daniela Barenboima, který již oznámil, že nehodlá pokračovat.

  • V barcelonském aukčním domě La Suite bude ve čtvrtek 24. října vydraže francouzsky psaný dopis, který v roce 1881 napsal Richard Wagner vydavateli novin El Periódico Ilustrado Español. Vyvolávací cena je 1200 €.

  • 9. října uvedl Chicago Symphony Orchestra a Chicago Symphony Chorus pod taktovkou hudebního ředitele Riccardo Muti Verdiho Requiem. Pěvecké party Tatiana Serjan - soprán, Daniela Barcellona - mezzosoprán, Mario Zeffiri - tenor a Ildar Abrazakov - bas. Tímto koncertem, jehož záznam je i na internetu, uzavřel orchestr oslavy 200 let od narození Giuseppe Verdi

  • Ve středu 20. listopadu proběhne v Londýně Festival. sv. Cecilie, jako oslava hudby a hubebníků. Hymnus, který je k této příležitosti každoročně objednáván složil Robin Holloway a k jeho provedení se spojí sbory katedrály sv. Pavla, Westminster Cathedral a Westminster Abbey. Akce je současně oslavou 100 let od narození Benjamina Brittena.

pondělí 21. října 2013

Blomstedt uhranul Českou filharmonii

Posouvám se v čase zpátky. Včera jsem psal o sobotě, dnes se vracím k pátku 18. října. V ten večer se odehrálo v Rudolfinu třetí provedení druhého koncertu abonentního cyklu A České filharmonie. Program byl snadno zapamatovatelný, Beethovenovy symfonie 7. a 8. Je vždycky zajímavé připomenout si dobu, ve které dílo vzniklo. Tady šlo o dramatické období mezi rokem 1806, tedy krátce po vítězství Napoleona u Slavkova, a rokem 1813, kdy byl Napoleon po tragickém ruském tažení krutě poražen u Lipska. 2 měsíce nato se konala premiéra 7. symfonie, jejíž výtěžek byl věnován obětem napoleonských válek. Beethoven, který v té době progresivně ztrácel sluch, zde vytvořil skladbu naplněnou radostí a temperamentem. Jinak to řekl Richard Wagner, který ji označil za "Apoteózu tance".

Dirigentem koncertu byl Herbert Blomstedt. Tento 86letý, v Americe narozený Švéd s internacionálním školením, má ve svém pracovním CV například 10 let u San Francisco Symphony (plus doživotní Conductor Laureate), 10 let u Dresner Staatskapelle a 7 let u lipského Gewandhaus orchestra, a jeho obor jsou především němečtí a rakouští skladatelé. U dirigenta jeho věku by člověk očekával spíše "stínové" dirigování, avšak pravý opak byl skutečností. Blomstedt dirigoval zvláště 7. symfonii energicky, ostře řezanými plochami a donutil orchestr ke zcela mimořádnému nadšenému výkonu. To bylo cítit i z jeho více než přátelského kontaktu s hráči během děkování se. Publikum tuto atmosféru evidentně vycítilo a protože v něm byla řada mladých zahraničních návštěvníků, strhla se po koncertu bouře ovací, doprovázená křikem a pískáním. Zde se mi jen potvrdilo to, co jsem pocítil již vloni. Že totiž pod Jiřím Bělohlávkem hraje filharmonie na vysoké úrovni, spořádaně a perfektně, ale k mimořádnému výkonu potřebuje impulz mimořádné osobnosti. Letos to byl Blomstedt, vloni Leonard Slatkin. Shodou okolností hrála ČF 7. symfonii počátkem září v zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Teď jsem se díval na svůj tehdejší komentář, a tam tvrdím, že to byl dobré, nikoli však mimořádné.

neděle 20. října 2013

Rituální a multimediální Bach

Včera, tedy v sobotu 19. října, večer bylo prostřednictvím kanálu digitalconcerthall.com přenášeno po internetu z Berlína monumentální dílo J.S. Bacha nazvané Matoušovy pašíje. Bach je napsal jako čtyřicátník v Lipsku, kde tehdy působil již asi 5 let jako kantor Tomášského kostela. Po uvedení v roce 1729 byly zapomenuty a znovuobjevil je až Felix Mendelssohn-Bartholdy o 100 let později. Včerejší provedení vzniklo před 3 lety ve spolupráci pro někoho extravagantního amerického divadelního režiséra Petera Sellarse a seriózního šéfa Berlínských filharmoniků Simona Rattlea. Přestože díla tohoto charakteru jsou dnes přednostně prezentována soubory specializovanými na barokní hudbu a v kostelních prostorách, je tato "inscenace" mimořádně působivá. Členitost velkého sálu Berlínské filharmonie s jeho schodišti a rampami dala režisérovi možnost využít unikátním způsobem prostor. Sám Sellars nazývá svou práci "ritualizací" a přistoupil k úkolu velmi decentně. Všichni účinkující byli oblečeni v černém a jedinými rekvizitami byly bílé kubusy.


Interpreti byli nejen skvělí pěvecky, ale minimálně v případě Marka Padmorea, který zpíval evangelistu provázejícího celou tragickou nocí popsanou v kapitolách 26 a 27 Matoušova evangelia, hluboce poučení, jak vyplynulo z jeho přestávkového rozhovoru s režisérem.



Účinkující:
  • Simone Rattle, dirigent
  • Berliner Philharmoniker
  • Camilla Tilling, soprán
  • Magdalena Kožená, mezzosoprán
  • Topi Lehtipuu, tenor
  • Mark Padmore, tenor
  • Eric Owens, baritone,
  • Christian Gerhaher, baritone,
  • Rundfunkchor Berlin, Simon Halsey - sbormistr,
  • Knaben des Staats- und Domchors Berlin,  sbormistr,
  • Peter Sellars, režie

V Čechách nastudoval Matoušovy pašíje v komorní podobě m.j. Václav Luks s Collegium 1704 a Collegium Cantatum 1704 v roce 2008.

Když jsem projížděl internet, hledaje český text, narazil jsem na "The Digital Bach Project", který se váže k Oregon Bach Festival, jenž již více než 40 let probíhá každé léto v univerzitním městě Eugene. Vlastně původně, dnes se rozšířil i na další místa v Oregonu, jednom ze států amerického severozápadu. Na stránce oregonbachfestival.com/digitalbach/matthew/ se otevře digitální podoba Matoušových pašíjí, kde synchronizovaně s hudbou a zpěvem se objeví Lutherova bible a partitura. Z bible vyskakuje okno s překladem právě zpívaného textu do zvoleného jazyka včetně češtiny a světlý pruh na historické partituře zvýrazní aktuální takty. Festival je napojen na Minnesota Public Radio, což je součást jedné ze 2 amerických sítí veřejných rozhlasových stanic. Jistě protivná informace pro vyznavače evropské kulturní superiority. A to už nemluvím o Putinovi, který nedávno vyhlásil záměr napravit prostřednictvím pravoslaví degenerovaný Západ.

pátek 18. října 2013

Novinka - digitální opera z Vídně

Wiener Staatsoper


Rozhlas

ŘÍJEN 2013
Wiener Staatsoper
sobota, 5. října, 19:00 | Ö1
Puccini: La fanciulla del West (živý přenos premiéry)

sobota, 12. října, 19.30 | Ö1
Macbeth
Wiener Staatsoper, 1982

úterý, 15. října, 00:08 | Ö1
Otello
Wiener Staatsoper, 1987

sobota, 26. října, 19:30 | Ö1
Strauss: Der Rosenkavalier

LISTOPAD 2013
sobota, 2. listopadu, 19:30 | Ö1
Donizetti: Anna Bolena

sobota, 23. listopadu, 19:30 | Ö1
Britten: Peter Grimes (živý přenos reprízy)

sobota, 30. listopadu, 19:00 | Ö1
Mozart: Die Zauberflöte

Internet

Doposud bylo možné vidět některá představení promítaná na obří obrazovku umístěnou na vnější stěně budovy ze strany Karntner Strasse. Což omezovalo jednak nutností fyzické přítomnosti, jednak hlukem uličního provozu.

Zcela nový projekt představí Vídeňská státní opera 27. října, kdy začne živě přenášet vybraná představení po internetu v HD kvalitě, příjem bude možný i u televizních přijímačů Samsung Smart TV (podobně jako přenosy koncertů Berlínských filharmoniků). Na rozdíl od Mnichovské opery však bude přístup k vysílání úplatný - 14 € za představení. Vysílání začne 30 min. před začátkem představení, a bude možné volit buď celkový pohled na jeviště, nebo režijně zpracovaný pohled 8 kamer. Bude rovněž možné promítat do obrazu titulky (zpočátku německé, anglické a korejské), od prosince i partituru a stáhnout multimediální program (ten za 2,69 €).

Program vysílání v sezóně 2013-2014 je následující:

27. října 2013 17:00 - Richard Strauss: Der Rosenkavalier
                         Režie: Otto Schenk
                         Dirigent: Adam Fischer
                         Obsazení: Renée Fleming (Marschallin), Sophie Koch (Octavian), Mojca Erdmann
                                         Sophie a Peter Rose (Ochs)

27. listopadu 2013 18:30 -W.A. Mozart: Kouzelná flétna (nová produkce)
                        Režie: Patrice Caurier
                        Dirigent: Christoph Eschenbach
                        Obsazení: Anita Hartig (Pamina), Olga Pudova (Königin der Nacht),  Benjamin Bruns
                                        (Tamino), Brindley Sherratt (Sarastro), Markus Werba (Papageno)

13. prosince 2013 16:30 - Richards Wagner: Tristan a Isolda

27. prosince 2013 - Gioachino Rossini: La cenerentola

28. prosince 2013 - balet - Louskáček:  hudba P.I. Čajkovský, choreografie Rudolf Nureyev

29. prosince 2013 - Ludwig van Beethoven: Fidelio

31. prosince 2013 - opereta - Johann Strauss: Die Fledermaus (Netopýr)

Do konce sezóny je pak plánováno dalších 10 přenosů opery a baletu.

Další informace jsou k dispozici na http://www.staatsoperlive.com/en/

čtvrtek 17. října 2013

Digitální opera z Mnichova

Bavorská státní opera v Mnichově

zveřejnila plán svých internetových přenosů pro sezónu 2013-2014.

1. prosince 2013, 18:00
Richard Strauss
Die Frau ohne Schatten
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Krzysztof Warlikowski
Obsazení: Johan Botha, Adrianne Pieczonka, Deborah Polaski, Wolfgang Koch, Elena Pankratova a další

28. prosince 2013, 18:00
Giuseppe Verdi
La forza del destino 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Asher Fisch
Režie: Martin Kušej
Obsazení: Anja Harteros, Jonas Kaufmann, Ludovic Tézier a další

15. února 2014, 19:00
Wolfgang Amadeus Mozart
La clemenza di Tito
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Jan Bosse
Obsazení: Kristīne Opolais, Toby Spence, Tara Erraught a další

15. března 2014, 19:30
La Bayadère 
Choreografie Marius Petipa / Patrice Bart
Musik Ludwig Minkus
Obsazení: Lucia Lacarra (Nikija) und Marlon Dino (Solor) a další

31. května 2014, 19:00
Bernd Alois Zimmermann
Die Soldaten 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Andreas Kriegenburg
Obsazení: Barbara Hannigan, Michael Nagy, Endrik Wottrich a další

21. června 2014, 19:30
Les Ballets Russes - Les Biches / L'Après-midi d'un faune / Shéhérazade 
Choreografie: Bronislawa Nijinska / Vaslav Nijinsky / Mikhail Fokine
Hudba: Francis Poulenc / Claude Debussy / Nikolai Rimski-Korsakow

28. června 2014, 18:00
Gioachino Rossini
Guillaume Tell 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Dan Ettinger
Režie: Antú Romero Nunes
Obsazení: Michael Volle, Bryan Hymel, Günther Groissböck a další

27. července 2014, 18:00
Claudio Monteverdi
L’Orfeo
Nové nastudování
Hudební nastudování: Ivor Bolton
Režie: David Bösch
Obsazení: Christian Gerhaher, Anna Bonitatibus a další

Všech 6 operních a 2 baletní představení bude vysíláno v přímém přenosu na internetové adrese  http://www.bayerische.staatsoper.de/tv/ a proti premiérové loňské sezóně v kvalitě HD (a také nízké a střední). Obraz a zvuk budou snímány 4-6 kamerami a 40 mikrofony.

Vedle některých letních festivalů se jedná o nejvelkorysejší projekt, neboť přístup je zcela bezplatný.

pondělí 14. října 2013

MET se pochlubila novým Oněginem

Petr Iljič Čajkovský (1840-1893) byl bezpochyby geniální skladatel, jenž v každé hudební formě, na kterou sáhl, vytvořil opus, za který by byl kdokoli vděčný pánubohu do konce svého života a pak ještě několik dalších. V opeře je to bezpochyby Evžen Oněgin. Kus plný nádherných melodií a melodramatického příběhu, jehož autorem je další ruská ikona Alexandr Sergejevič Puškin, který ve střetu provincialismu ruského venkova a dekadence kosmopolitní metropole nechá zmarnit hned 3 životy. Je proto ctižádostí každého operního domu a každé generace vytvořit svou a dnes především neopakovatelnou inscenaci.

V poslední době to byla především varšavská produkce režiséra Trelinskiho z roku 2002, kterou oprášil a přenesl přede 2 lety do Valencie. Ne každý stráví minimalistickou scénu, ale ta má své mimořádně silné obrazy a je bezpochyby zajímavá. Navíc zjev Taťány v podání Kristine Opolais a zpěv Artura Rucinského v roli Oněgina byly bezchybné.

V roce 2006 inscenovala Oněgina ruská režisérská hvězda Dmitrij Černjakov v moskevském Velkém divadle, kde nahradila desítky let starou a velmi konzervativní inscenaci, ve které zpívala Taťánu mimo jiné i Galina Višněvská. Ta označila nového Oněgina, kde se 5 obrazů 1. a 2. jednání odehrává jen a pouze v jídelně Larinových (žádný dívčí pokojíček, žádný sad), za vandalismus a barbarství a na protest zrušila divadelní oslavu svých osmdesátin. I přesto slavil Bolšoj s tímto Oněginem obrovský úspěch v Paříži v roce 2008, v milánské La Scale a londýnském Royal Opera House v roce 2009, a také v Madridu, Rize, Lublani, Pekingu, Aténách a letos v Tel Avivu.

Další významná inscenace se zrodila předloni v londýnské English National Opera v koprodukci s Metropolitní operou v New Yorku, a jejím režisérem byla Deborah Warner. A právě premiérou této inscenace byla letos v září otevřena sezóna MET a 5. října pak byla přenášena do celého světa v rámci projektu MET in HD. Obsazení hlavních rolí bylo hvězdně slovanské. Taťána - Anna Netrebko, Onegin - Marius Kwiecien a Lenský - Piotr Beczala atd. Ovšem Netrebko sama říkala, že do role, která jejímu naturelu není vlastní, musela léty dospět, a zpívala ji dosud pouze 4x v dubnu letošního roku ve Vídni. V každém případě to bylo již třetí zahájení v řadě, kdy hrála hlavní roli. Naopak Kwiecien se jako Onegin osvědčil v Černjakovově inscenaci. a spolu s Chvorostovským a Matteiem představují světovou extratřídu. Inscenace se potýkala s jistými problémy, neboť byla provázena protesty proti Putinově anti-gay zákonu, nátlak na vyjádření k této otázce byl činěn na Netrebko jako jeho příznivkyni již v Salzburgu, a hlavní režisérka se v srpnu z údajně zdravotních důvodů práce vzdala ve prospěch své spolupracovnice Fiony Shaw, přičemž obě jsou otevřeně homosexuální. Netrebko se z celé věci vyzula vcelku neutrálním prohlášením v Salzburgu, šéf MET Peter Gelb učinil něco podobného v září. Ale až na asi 5minutové přerušení premiéry se nic zásadního nestalo.

Představení, které dirigoval Valery Gergiev, bylo skvělé, snad jen Gremin (ruský basista Alexei Tanovitski) působil dojmem, že se mohl víc rozezpívat. Ale minimálně finální scéna Taťány a Oněgina bylo natolik fascinující, že by člověk málem uvěřil, že to není jen divadlo. Samozřejmě, že se vždy najdou jednotlivci, kterým se to či ono nelíbí. Nejvíce mne v této souvislosti rozveselila česká operní superexpertka paní Havlíková, která byla téměř rozhořčena tím, že: 1. Taťána psala dopis Oněginovi a neměla kalamář a za 2. k souboji byly použity brokovnice. Tak mne napadá, patřily soubojové pistole k povinnému vybavení každého ruského statku? Buďme rádi, že nedávali inscenaci varšavskou nebo moskevskou. To by s paní kritičkou bezpochyby seklo.

Pokud jde o mne, bez uzardění doporučuji shlédnutí na youtube, kde je k dispozici záznam celého představení. Čtyři hlavní árie si lze pustit i zde. A komu by to bylo málo, je na youtube snad 8 různých inscenací Oněgina, včetně zvukového záznamu z Velkého divadla v Moskvě roku 1936.

Dopisová scéna:



Arie Onegina 1. jednání:



Arie Lenského před soubojem:



Finále:



A ještě dodatek:

Mým domovem ztichlá je putyka...

Bejvávalo.


Protože ony ty putyky už také ani nejsou. Třeba pivnice Na Rybárně na Betlémském náměstí. Kdysi fara, když tam, kde je dnes náměstí byl hřbitov, ale už nějakých 300 let barokní měšťanský dům. Narodil se tam malíř Čermák a nahoře je busta Josefa I. Vlevo od vchodu do domu byla hospodská nudle, na jejím konci piano, na které hrávala poněkud ordinérní dáma, trvale zakouřeno a nabito. Kdo chtěl uspět, musel obsadit stůl tak do šesti. Mezi stálé hosty patřil Jarda Holeček, baleťák z Národního za zenitem, který dostával už jen role "otce Markétky", později 3. muže a pak už jen stínu. Mezi jeho slavné výroky patřilo: "Honzo, já tě miluju, ty máš jazyk jako lopatu." A také tam chodil jeden uhlazený člen operního sboru před penzí. Přicházeli po představení, ostentativně se přehlíželi a pohrdavě mluvili o tom, že ten druhý je homosexuál. Pravdu měli oba. Často se tam objevili i dva "estetici" - Zdeněk Ferbar a Sáva Šabouk. Jeden zamindrákovaný kulhavý "intelektuál", druhý sebevědomý cynik. Toho jsem potkal 22. srpna 1968 na Staroměstském náměstí, kde zaujalo ruské dělostřelectvo kruhovou obranu. Zářil. Později se stal ředitelem a hrobařem Ústavu dějin umění.

A vpravo od vchodu vinárna s uhlazeným vedoucím panem Leinerem, který dbal na solidnost klientely. I on patřil do 3% komunity a mnoho jeho přátel to tam přitahovalo. Párkrát jsem tam seděl také se Svíťou, jenž pronásledoval jistou Lili, která ač vdána, velmi milovala mladičkého Jirku Panýra a on ji. A Svíťa, aby jí byl aspoň na blízku, sedával u vedlejšího stolku. Jednoho večera tam seděla také parta adeptů architektury a jeden, dnes celkem známý a solidní herec, pak házel do noční tramvaje dámské kalhotky. Už ani nevím, jak k nim přišel. Potom jednoho Silvestra, tuším že 1964, jsem tam byl naposledy, protože celý lokál k 1. lednu zavřeli, a kouzlo zmizelo. Po čase se tam objevila vinárna U plebána, dnes je tam jakási pizzerie.

dům Na rybárně, Betlémské náměstí
A přes náměstí, na rohu Liliové a Náprstkovy, byla vinárna V zátiší. Jedna místnost s boxíky jako lokál, vlevo výčep a malý bar. Tam zase chodila pro nás "stařičká" Ljuba Hermanová (nebylo jí ani 50), postávala u baru a čekala na mladého přítele. Za paní vedoucí - "hraběnkou" také chodil nějaký podplukovník z Bartolomějské, nejspíš soukromě. Pili se tam 3 kamarádi, což je rum se sladkým vermutem 1:1, a paní vedoucí kolikrát i s placením počkala. A nádobí tam myla opravdu stařičká "bába" Voštová, kterou bylo možné přes den vidět, jak kouká z okna domu u tramvajové zastávky dnes Staroměstská. A já, když jsem se tam loučil se svobodou, jsem málem přišel o povolávací rozkaz, který mi jakýsi ožralý kapitán od vojenské kontrarozvědky přechodně zabavil kvůli "vyzrazení státního tajemství". A právě tam jsem se také dozvěděl o smrti J.F. Kennedyho.

I tuto vinárnu časem zavřeli, a v 80. letech se z ní stal solidní restaurant, dnes dokonce luxusní. Ale hlavně vyšumělo nezávazné mládí, které zaskočila zodpovědnost, a z těchhle míst a dlouhých večerů v nich se stala jen skvělá vzpomínka. A až na to budu mít náladu, přidám ještě pár dalších.

Jo, a na tom Betlémském náměstí jsem letos v létě napočítal 5 občerstvovacích zahrádek a nejméně stejně tolik kamenných lokálů nejrůznějších typů. A to jsem ani nezmínil, že tam jsou další 2 stavby, spojené přímo s národními dějinami. V pivovaře U Halánků se ve 2. polovině 19. století docela slušně vlastenčilo, a dnes je tam Náprstkovo muzeum. Když se cestovatelé Hanzelka a Zikmund vrátili ze své první cesty, konala se tam výstava, na jejíž vernisáži jsem se jakousi shodou náhod ocitl, a možná, že někde mám ještě i podepsaný program. A Betlémská kaple, toť kapitola sama pro sebe. Je symbolem husitství, a byla v 50. letech minulého století na oslavu tohoto "předchůdce komunismu" vybudována zhruba v podobě, kterou měla počátkem století patnáctého, kdy sloužila Husovi jako kazatelna.

Tak já nevím, takových památek, tolik hospod, a přitom si někteří nespokojenci permanentně stěžují na režim. Kde se stala chyba?

PS: Je ještě spousta živých, kteří tam chodívali, ale o těch radši nepíši, třeba to doma dodnes tají. Prostě o živých jen dobře.

neděle 13. října 2013

Patricia Petibon - něžný Villazon v sukních

Pro českého diváka/posluchače je sopranistka Patricia Petibon jakoby ve stínu jiných hvězd, ale kdo sleduje operní scénu, ví o ní. Že je Francouzka, temperamentní, lehce excentrická, vzdělaná, skvělá v širokém rozpětí žánrů. V posledních letech byla k vidění jako rázná Despina (Mozart: Cosi fan tutte) v salzburské inscenaci vedle Miah Persson a Isabel Leonard (2009). O rok později jako Bergovu velmi lehce oděná Lulu rovněž v Salzburgu a konečně vloni jako civilní Gilda v mnichovském Rigolettovi s Josephem Callejou. Samozřejmě toho má díky svým 43 létům na svědomí mnohem víc, i když původně vystudovala muzikologii, k níž si zpěv přidala. Ten základ lze poznat z toho, jak kvalifikovaně mluví o skladbách které interpretuje.

V posledních letech nahrává výhradně s DGG a tak lze slyšet její italské barokních arie z roku


nebo španělské arie a písně (2011)

Patricia Petibon

Jenomže jedna věc je vidět ji a slyšet ze záznamu a úplně jiná živou v sále. Což se podařilo v úterý 8. října v Praze. A za to patří další poděkování paní Aleně Nachtigalové neboli Nachtigal Artists. Šlo o jeden z promo koncertů k CD Nouveau monde (1912), který představuje barokní arie, ale i lidové písně z Jižní Ameriky a Francie.

PATRICIA PETIBON Nouveau Monde

Tady je ukázka z programu, i když není z říjnové Prahy ale únorové Ženevy.



V Praze to končilo takhle:


Koncert byl přátelský, radostný, spontánní, zkrátka krásný. Navíc prostřední ze 3 přídavků byla éterický podaná arie Lascia ch’io pianga z Handelovy opery Rinaldo, která vždycky spolehlivě zabere. Skoroslečna vedle mne se ani nesnažila zatlačovat slzy. Ovace byly veliké, vstávalo se celkem 3x, i když čeho je moc, toho je přiliš. A tak nemám žádný problém přiřadit zpěvačku k absolutním hvězdám komunikace s diváky, jakými jsou Rolando Villazon a mezi zpěvačkami Cecilia Bartoli a Joyce DiDonato. A protože obě tyto dámy budou příští měsíc zpívat v Praze, bude podzim 2013 požehnaný, ať už volby dopadnou jakkoli. Že i toto je díky paní Nachtigalové snad ani netřeba zdůrazňovat.

čtvrtek 3. října 2013

Hudební drby - říjen

  • Housle na prodej - 17. října dojde k internetové aukci houslí Giovanni Battista Guadagnini 1787 z pozůstalosti po Dorothy Delay, známé učitelce  Juilliard School v New Yorku. Srovnatelné housle se v posledních letech prodávaly za 1 - 1,5 mil. $. Bližší informave: Tarisio Fine Instruments & Bow.
  • Koncert Classic FM Live v Royal Albert Hall byl ve čtvrtek 26. září zrušen, když problém s elektrickými rozvody způsobil zamoření budovy kouřem. Majitelé 3500 vstupenek, kteří čekali před koncertní síní jak to dopadne, museli jít domů.
  • 24. září se po více než 2 letech vrátil do Metropolitní opery její hudební ředitel James Levine, aby dirigoval Mozartovu operu Cossi van tutte. Úraz, který utrpěl v roce 2011 však způsobil, že se pohybuje pouze na elektrickém vozíku umístěném na specielní rampě. James Levine působí v MET od roku 1971 a dirigoval již více než 2500 představení 85 oper.
  • Rozhovor Jonase Kaufmanna v Salzburgu
    http://www.youtube.com/watch?v=pXnQYxK_NUE
  • Anna Netrebko v Salzburgu 2013
    http://www.youtube.com/watch?v=DyJkNqMzAto
    http://www.youtube.com/watch?v=gr57FmcZhgA
  • Jonas Kaufmann jako hrabě Branicki hraje ve filmu The Giacomo Variations s Johnem Malkovichem jako starým Casanovou, Veronicou Ferres a Florianem Boeschem jako mladým Casanovou podle scénáře Michaela Strumingera, který přijde do kin v příštím roce. V rámci letošního Pražského jara byla hra předvedena 2x v Karlínském divadle.
  • V Salzburgu se šířil drb, že Anna Netrebko a Erwin Schrott už nejsou spolu, což oba zpěváci popírají.
  • Bryn Terfel poskytl interview Heleně da Bertonado z Telegraph


    Řekl jí m.j., že je těžší stát se popovou hvězdou než operní. A láká ho strávit sezónu na West Endu a zpívat v Bídnících.
  • Renee Fleming dostává 500 000 $ jako kreaticní konzultant Lyrické opery v Chicagu.


středa 2. října 2013

Dvořákova Praha - 2. týden

I když jsem referát o 1. týdnu skončil konstatováním, že nedělní Verdiho Requiem ve sv. Vítu byl vrchol festivalu, neznamená to, že od pondělka nebylo kam jít.

Po jednodenním oddechu následoval v úterý 17. září recitál basbarytonisty Adama Plachetky, ve 27 letech asi nejlepšího a určitě nejperspektivnějšího českého zpěváka. Na klavír ho doprovázel Gary Matthewman, dvorní doprovázeč agentury Askonas Holt, která pečuje i o Plachetku. Je skvělé pozorovat, jak na sobě Plachetka pracuje. V srpnovém českokrumlovském koncertu předvedl další arie z Rossiniho, tady Dvořákovy Cigánské melodie a 6 písní Richarda Strausse. Ty druhé byly skvělé, Dvořák jakoby si potřeboval trochu sednout, olámat hrany. Ale impozantní je především výčet operních domů a koncertních síní, kde bude Plachetka v této sezóně vystupovat: Wiener Staatsoper, Deutsche Staatsoper Berlin, Royal Opera House, Deutsche Oper Berlin, Carnegie Hall New York, Teatro alla Scala. Takže zjištění, že do jeho kalendáře se vejde také 6x Stavovské divadlo a Rybova mše u Jezulátka je víc než radostné.

Ve středu se představil v Rudolfinu Julian Rachlin. V Litvě narozený, od 4 let Vídeňan, dnes 39letý muž, svým lehce metrosexuálním exteriérem lehce připomínající Jean-Yves Thibaudeta, je jednak vynikající houslista, violista a dirigent, jednak odvážný člověk nebojící se politických témat. A tak hrál v intifádou sužovaném Izraeli, ale i válkou ničeném Bělehradě, do chorvatského Dubrovníku, kde sponzoruje festival Rachlin a přátelé, pozval Bělehradskou (tedy srbskou) filharmonii

přátelé Julian Rachlin a Janine Jansen v Dubrovníku
a krátce před pražským koncertem hrál pod taktovkou Zubina Mehty a spolu s Bavorským symfonickým orchestrem v divoké atmosféře separatistického Kašmíru. V Praze rozhodně divoká atmosféra nebyla a Rachlin zahrál s Českou filharmonií Mendelssohnův Houslový koncert e moll, sám také dirigoval, stejně jako rovněž Mendelssohnovu symfonii A dur "Italskou".  A na úplném začátku zahráli předehru ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Ačkoli to byl opět skvělý koncert, já osobně dávám přednost tomu, aby se sólista soustředil na svůj part a orchestr přenechal dirigentovi.

Třetí koncert se konal ve čtvrtek v sálku, který přede 2 roky vybudovala Pražská konzervatoř na nádvoří svého sídla na Rejdišti, tedy v bezprostřední blízkosti Rudolfina. V rámci projektu Debut zde vystoupil v Berlíně žijící klavírista z Nižního Novgorodu, 27letý Denis Kožuchin. Provází ho pověst "vůdce smečky" mladých ruských klavíristů, a je mimo jiné vítězem mimořádně náročné a oceňované soutěže královny Elisabeth v Bruselu v roce 2010. Shodou okolností mne zaujal v červenci záznam z Verbier, kde hrál Beethovenův 4. klavírní koncert, což mne vlastně přivedlo na Rejdiště. Kdo přišel, sálek pro 333 diváků byl bohužel naplněn jen z poloviny, určitě nelitoval. 4 Impromptus Franze Schuberta a slavnou klavírní sonátu č. 6 Sergeje Prokofjeva zahrál klavírista s podivuhodně zralým projevem a zvláště u Prokofjeva ohromným nasazením. Z této "válečné" sonáty téměř stříkala krev. Když jsem si na youtube pouštěl jiné nahrávky tohoto díla, a jsou tam renomovaní interpreti, byla mi tato bezpečně nejbližší. Navíc po koncertu proběhlo "setkání po potlesku", které dalo nahlédnout do světa mladého muže, který od 14 let studoval ve Španělsku, dnes žije v Berlíně, má doma 2 bicykly, rotoped a zbrusu nového koncertního Steinwaye, hraje nejen Prokofjeva, Schuberta a Beethovena, ale připravuje i nahrávky barokní hudby, a má nejen na muziku spoustu pozoruhodně zralých názorů. A 2 dny po Praze dával velký koncert v londýnské Wigmore Hall.

Denis Kožuchin
A konečně poslední večer, který v pátek 20. září festival uzavřel, vyplnil koncert Německého symfonického orchestru Berlín s dirigentem Corneliem Meisterem a klavíristou Rafalem Blechaczem. Orchestr, i když není tak znám jako Berlínští filharmonici nebo Symfonický orchestr bavorského rozhlasu, patří k předním tělesům, srovnatelným na př. s Českou filharmonií. Na programu byla skladba Davida Philipa Hefti Changements z kategorie těch, které jsou vydávány za výdobytky současné hudby. Budiž, ale sotva to tak vnímá každý. Po nich následoval Koncert pro klavír a orchestr a moll Roberta Schumanna. Rafal Blechacz je vynikající klavírista, ve 20 letech vyhrál varšavskou Chopinovu soutěž s takovou převahou, že jury pro jistotu neudělila ani 2. cenu, ale jeho projev pro mne postrádá náboj, kterým se spojí s publikem. On hraje dokonale, ale jaksi dovnitř, pro sebe. A to při všem respektu k jeho dokonalé technice.

Cornelius Meister a Rafal Blechacz
Závěrem koncertu zazněla Dvořákova Novosvětská - 9. symfonie "Z Nového světa", která patří k vrcholným dílům světového repertoáru a orchestr ji tak pod taktovkou Cornelia Meistera také zahrál. Možná místy trochu rychleji a s trochu větší dynamikou, než posluchači odkojení Českou filharmonií, ale zpěvnosti a radosti v ní bylo vrchovatě. Po skončení VIP obecenstvo pružně vyskočilo do polohy standing ovation, což mi připadá občas poněkud trapné, neboť na mnoha z nich je jasně vidět, že koncert je pro ně událost sice společensky nutná, ale radostná asi jako pohřeb. Podíl těchto "milovníků hudby" lze odhadnout také podle fronty u stánku se šampaňským o přestávce. Pan dirigent proto neodolal a zavelel k přídavku, jednomu ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka, který dokonce uvedl v češtině, a tím festival definitivně skončil.

Zbývá jen popřát novému týmu festivalu, aby měl stejně šťastnou ruku při formování 7. ročníku.

Dopsáno 2. října 2013, 5 hodin před začátkem zahajovacího koncertu nové sezóny PKF - Prague Philharmonia. Zítra zahájí také Česká filharmonie a v sobotu následuje první přenos z Metropolitní opery. Život je boj, a čas je náš nepřítel. :-)

úterý 1. října 2013

Opereta semper viva? Podruhé.

I když můj hlavní zájem v oblasti vokálně-instrumentální hudby je orientován na operu, nezříkám se ani žánrů lehčích. A tak jsem v poslední době absolvoval strhující Bernsteinovu West Side Story z roku 1957 v Berlíně, a stejně starou My Fair Lady jsem viděl v nadšeném prostředí českých ochotníků ve Vídni. A také Čardášovou princeznu Emericha Kalmána z roku 1915 ve vídeňské Volksoper a Lehárovu Cikánskou lásku (1910) v budapeštském operetním divadle.  A jak jde čas vpřed, tak se posouvám zpátky, takže moje exkurze do tohoto žánru zatím skončila u Straussova Netopýra z roku 1874 v pražské Státní opeře.

Tenhle slavný kus je vybudován nad libretem vycházejícím ze stylově nablblé francouzské frašky s převleky, jejíž příběh snad ani nestojí za vyprávění. Nicméně jsou tam nejméně 3 hudební čísla, která musí znát téměř každý, i ten, kdo tímto žánrem pohrdá.

Jednak je to předehra, často hraná samostatně. Takhle ji třeba hráli Vídenští filharmonici s Nikolausem Harnoncourtem v Theater an der Wien v roce 1999.

Další číslo má podobný charakter a chechtavou arii Mein Herr Marquis... zpívala i Edita Gruberová, tehdy 34letá, ve Vídeňské státní opeře v roce 1980.

Ale Fledermaus, tak se kus jmenuje v originále, protože hybatel děje kdysi strávil opilý silvestrovskou noc na lavičce v kostýmu netopýra, se dostal i mezi poměrně často hrané kusy na operních scénách. A to proto, že skladatel v roce 1882 napsal pro jakýsi charitativní koncert poměrně slavnou arii Frűhlingsstimmen (Hlasy jara) a o 2 roky později pak i s tímto číslem uvedl Netopýra v hamburgské opeře její tehdejší šéf Gustav Mahler. A o 10 let později i v opeře vídeňské. A takhle ji zpívala Kathleen Battle na novoročním koncertu Vídeňských filharmoniků v roce 1987. Taktovku tehdy stále ještě držel Herbert von Karajan (1908-1989):


A protože sláva je vrtkavá, tak tako skvělá a krásná zpěvačka byla o 7 let později vyhnána z Metropolitní opery pro "neprofesionální chování" za potlesku spolupracovníků, a do žádné opery už nikdy nevstoupila.

Ale vraťme se do Státní opery. Tam se Netopýr hraje párkrát do roka v inscenaci z roku 1991, což není až takový problém, ve Volksoper mají inscenaci z roku 1987. A bylo by úžasné se octnout v té době, protože zpěváci, kteří vystupovali 29. září, byli tehdy v optimálním věku pro takový kus. Dnes se dá jejich vášním s těmi pleškami a kily navíc sotva uvěřit, i když třeba Jan Ježek v roli Eisensteina neboli markýze má za sebou bohaté operetní zkušenosti. Orchestr však hrál před jen zpola naplněným hledištěm slušně, zpěváci se snažili, a Johann Strauss je Johann Strauss. Ale pokud budu chtít vidět operetu příště, přece jen si asi zajedu do Vídně nebo Budapešti. A nebo do newyorské Metropolitní opery, kde v ní budou na Silvestra zpívat Susanna Phillips a Christine Schäfer a dirigovat bude Adam Fischer, nedávno před politickými tlaky uprchnuvší ředitel Maďarské státní opery. Jojo, nikdo není doma prorokem.