Dvořákova Praha - 2. týden

I když jsem referát o 1. týdnu skončil konstatováním, že nedělní Verdiho Requiem ve sv. Vítu byl vrchol festivalu, neznamená to, že od pondělka nebylo kam jít.

Po jednodenním oddechu následoval v úterý 17. září recitál basbarytonisty Adama Plachetky, ve 27 letech asi nejlepšího a určitě nejperspektivnějšího českého zpěváka. Na klavír ho doprovázel Gary Matthewman, dvorní doprovázeč agentury Askonas Holt, která pečuje i o Plachetku. Je skvělé pozorovat, jak na sobě Plachetka pracuje. V srpnovém českokrumlovském koncertu předvedl další arie z Rossiniho, tady Dvořákovy Cigánské melodie a 6 písní Richarda Strausse. Ty druhé byly skvělé, Dvořák jakoby si potřeboval trochu sednout, olámat hrany. Ale impozantní je především výčet operních domů a koncertních síní, kde bude Plachetka v této sezóně vystupovat: Wiener Staatsoper, Deutsche Staatsoper Berlin, Royal Opera House, Deutsche Oper Berlin, Carnegie Hall New York, Teatro alla Scala. Takže zjištění, že do jeho kalendáře se vejde také 6x Stavovské divadlo a Rybova mše u Jezulátka je víc než radostné.

Ve středu se představil v Rudolfinu Julian Rachlin. V Litvě narozený, od 4 let Vídeňan, dnes 39letý muž, svým lehce metrosexuálním exteriérem lehce připomínající Jean-Yves Thibaudeta, je jednak vynikající houslista, violista a dirigent, jednak odvážný člověk nebojící se politických témat. A tak hrál v intifádou sužovaném Izraeli, ale i válkou ničeném Bělehradě, do chorvatského Dubrovníku, kde sponzoruje festival Rachlin a přátelé, pozval Bělehradskou (tedy srbskou) filharmonii

přátelé Julian Rachlin a Janine Jansen v Dubrovníku

a krátce před pražským koncertem hrál pod taktovkou Zubina Mehty a spolu s Bavorským symfonickým orchestrem v divoké atmosféře separatistického Kašmíru. V Praze rozhodně divoká atmosféra nebyla a Rachlin zahrál s Českou filharmonií Mendelssohnův Houslový koncert e moll, sám také dirigoval, stejně jako rovněž Mendelssohnovu symfonii A dur "Italskou".  A na úplném začátku zahráli předehru ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Ačkoli to byl opět skvělý koncert, já osobně dávám přednost tomu, aby se sólista soustředil na svůj part a orchestr přenechal dirigentovi.

Třetí koncert se konal ve čtvrtek v sálku, který přede 2 roky vybudovala Pražská konzervatoř na nádvoří svého sídla na Rejdišti, tedy v bezprostřední blízkosti Rudolfina. V rámci projektu Debut zde vystoupil v Berlíně žijící klavírista z Nižního Novgorodu, 27letý Denis Kožuchin. Provází ho pověst "vůdce smečky" mladých ruských klavíristů, a je mimo jiné vítězem mimořádně náročné a oceňované soutěže královny Elisabeth v Bruselu v roce 2010. Shodou okolností mne zaujal v červenci záznam z Verbier, kde hrál Beethovenův 4. klavírní koncert, což mne vlastně přivedlo na Rejdiště. Kdo přišel, sálek pro 333 diváků byl bohužel naplněn jen z poloviny, určitě nelitoval. 4 Impromptus Franze Schuberta a slavnou klavírní sonátu č. 6 Sergeje Prokofjeva zahrál klavírista s podivuhodně zralým projevem a zvláště u Prokofjeva ohromným nasazením. Z této "válečné" sonáty téměř stříkala krev. Když jsem si na youtube pouštěl jiné nahrávky tohoto díla, a jsou tam renomovaní interpreti, byla mi tato bezpečně nejbližší. Navíc po koncertu proběhlo "setkání po potlesku", které dalo nahlédnout do světa mladého muže, který od 14 let studoval ve Španělsku, dnes žije v Berlíně, má doma 2 bicykly, rotoped a zbrusu nového koncertního Steinwaye, hraje nejen Prokofjeva, Schuberta a Beethovena, ale připravuje i nahrávky barokní hudby, a má nejen na muziku spoustu pozoruhodně zralých názorů. A 2 dny po Praze dával velký koncert v londýnské Wigmore Hall.

Denis Kožuchin

A konečně poslední večer, který v pátek 20. září festival uzavřel, vyplnil koncert Německého symfonického orchestru Berlín s dirigentem Corneliem Meisterem a klavíristou Rafalem Blechaczem. Orchestr, i když není tak znám jako Berlínští filharmonici nebo Symfonický orchestr bavorského rozhlasu, patří k předním tělesům, srovnatelným na př. s Českou filharmonií. Na programu byla skladba Davida Philipa Hefti Changements z kategorie těch, které jsou vydávány za výdobytky současné hudby. Budiž, ale sotva to tak vnímá každý. Po nich následoval Koncert pro klavír a orchestr a moll Roberta Schumanna. Rafal Blechacz je vynikající klavírista, ve 20 letech vyhrál varšavskou Chopinovu soutěž s takovou převahou, že jury pro jistotu neudělila ani 2. cenu, ale jeho projev pro mne postrádá náboj, kterým se spojí s publikem. On hraje dokonale, ale jaksi dovnitř, pro sebe. A to při všem respektu k jeho dokonalé technice.

Cornelius Meister a Rafal Blechacz

Závěrem koncertu zazněla Dvořákova Novosvětská - 9. symfonie "Z Nového světa", která patří k vrcholným dílům světového repertoáru a orchestr ji tak pod taktovkou Cornelia Meistera také zahrál. Možná místy trochu rychleji a s trochu větší dynamikou, než posluchači odkojení Českou filharmonií, ale zpěvnosti a radosti v ní bylo vrchovatě. Po skončení VIP obecenstvo pružně vyskočilo do polohy standing ovation, což mi připadá občas poněkud trapné, neboť na mnoha z nich je jasně vidět, že koncert je pro ně událost sice společensky nutná, ale radostná asi jako pohřeb. Podíl těchto "milovníků hudby" lze odhadnout také podle fronty u stánku se šampaňským o přestávce. Pan dirigent proto neodolal a zavelel k přídavku, jednomu ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka, který dokonce uvedl v češtině, a tím festival definitivně skončil.

Zbývá jen popřát novému týmu festivalu, aby měl stejně šťastnou ruku při formování 7. ročníku.

Dopsáno 2. října 2013, 5 hodin před začátkem zahajovacího koncertu nové sezóny PKF - Prague Philharmonia. Zítra zahájí také Česká filharmonie a v sobotu následuje první přenos z Metropolitní opery. Život je boj, a čas je náš nepřítel. :-)