Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 31. července 2018

Středomoří v Praze

Živé koncerty staré hudby jsou významnou součástí pražské hudební produkce a neprovozují je pouze Collegia 1704 Václava Lukse. Skvělým zpestřením pražského léta jsou Letní slavnosti staré hudby, což je mezinárodní hudební festival, který organizuje Collegium marianum, letos již po devatenácté.

Zahajovací koncert byl opravdu reprezentativní, protože jak orchestr Les Ambassadeurs, tak i sopránistka Veronique Gens představují špičku ve svém oboru. Zpěvačka se od původní specializace na starou hudbu přeškolila a přešla na klasický operní repertoár, kde je její parádní rolí Donna Elvira, ale zpívá i Desdemonu (Vídeňská státní opera) a řadu dalších postav včetně Hanny Glawari v Pařížské opeře pod taktovkou Jakuba Hrůši vloni v září. V Praze není neznámá, naposledy zpívala před 5 lety v Rudolfinu árie z oper Myslivečka, Glucka a Mozarta doprovázena Collegiem 1704 dirigovaný Václavem Luksem.

Letošní vystoupení bylo složeno z árií hrdinek barokních oper a vyzařovala z něj osobnost zpěvačky a její otevřenost a to nejen ve zpěvu, ale i dramatickém projevu. Na rozdíl od jiných skvělých zpěvaček se neobjevuje v přímých přenosech a tak snad bude třeba se za ní vydat na podzim do Vídně, kde bude zpívat právě Dono Elvíru, v níž má pro druhou rovinu projevu větší prostor.

Árie byly prokládány instrumentálními kusy a celý program, ačkoli byl připraven ad hoc, působil bezprostředně. Vedle zpěvačky a dirigent zaujaly cembalistka Elisabeth Geiger a gambistka Lucile Boulanger - ta také viditelným požitkem z hudby. Že muzikanti provozující tento žánr jsou jedna velká mezinárodní rodina, ukázal cvrkot kolem zákulisí o přestávce a po koncertu. Byl to příjemný večer.

Véronique Gens a Alexis Kossenko
Elisabeth Geiger
herečka a gambistka Lucile Boulanger
10. července 2018 ve Vinohradském divadle
Operní gala Véronique Gens
Královny Středomoří
Bájné hrdinky v barokních operách

Véronique Gens - soprán

Les Ambassadeurs
 Alexis Kossenko - flauto traverso, umělecký vedoucí
François Nicolet – flauto traverso
Stefano Rossi, Tami Troman – housle
Alain Pégeot, Marco Massera – viola
Tormod Dalen – violoncello
Lucile Boulanger – viola da gamba
Ludovic Coutineau – kontrabas
Elisabeth Geiger – cembalo

Program
Jean-Baptiste Lully
Armide (1686), árie Armidy: Enfin il est en ma puissance
Atys (1676): Le Sommeil

André Campra
Le Carnaval de Venise (1699), árie Isabelly: Mes yeux fermez-vous à jamais

Jean-Philippe Rameau
Hippolyte et Aricie (1733), árie Faidry: Cruelle mère des amours
Le Temple de la Gloire (1745): Air tendre pour les muses

François Couperin
Les Nations (1726): L’Espagnole

Jean-Marie Leclair
Scylla et Glaucus (1746), árie Kirké: Noires divinités de la rive infernale a výběr instrumentálních kusů z opery
Koncert pro flétnu, smyčce a basso continuo op. 10 No. 3

Joseph-Nicolas-Pancrace Royer
Zaïde reine de Grenade (1739), árie Zaidy: Dieux des amants fidèles

Jean-Baptiste Stuck
Polydore (1720), árie Ilione: C’en est donc fait

François Francœur & François Rebel
Scanderberg (1735), árie Roxany: C’en est fait

-----------------------

A téměř na závěr festivalu jsem navštívil Trojský zámek. Projekt Barocco napoletano s upřesněním
"Písně a tance ve stínu Vesuvu" představila čtveřice muzikantů – anglická virtuoska na historické harfy Sarah Louise Ridy, sopranistka Lore Binon a její vlámští krajané, pištec a dudák Jowan Merckx a teorbistka Sofie Vanden Eynde.

Jak říká program, přivedou návštěvníka do křivolakých uliček plných hudby za neapolskými skladateli Falconierim, Da Nolou či Trabacim. Významnou část skladeb představovaly mnohdy komické a satirické villanelly, které mají původ právě v Neapoli.

Mám-li být upřímný, hudba sama o sobě mne příliš neoslovila. Ale ta kombinace prostředí kdysi venkovského barokního šlechtického sídla se zámeckou zahradou a řekou na jedné straně a vinicí s kaplí svaté Kláry na straně druhé s poněkud rozvernou barokní hudbou je mimořádná. A v této roční době, kdy bývá a včera bylo opravdu hodně teplo, proudí otevřenými okny do nádherného sálu osvěžující vánek a z něj do kraje ona hudba. Atmosféra takového večera je neopakovatelná.

A jaksi nad rámec tohoto povídání je třeba konstatovat, že organizace akce byla perfektní a kvalitní programová brožura obsahovala nejen italské texty písní, ale i jejich české překlady.





30. července 2018
Trojský zámek
Barocco napoletano

Program:
Anonymous
Madonna tu mi fai lo scorrucciato

Andrea Falconieri (1585/1586 – 1656)
O Bellisimi Capelli
Bella Fanciulla dal viso rosato
Filli Cara et Amata
Nudo arciero che si altero
Non piu d’amore, non piu d’ardore
Bella porta di rubini
Occhietti amati
Segui, segui dolente core

Giovanni Domenico da Nola (ca 1510–1592)
Fuggit’ Amore

Giovanni Giacomo de Antiquis (? – 1608)
Madonna, non so far tante parole
La carra feci porg´ogni speranza

Giovanni Maria Trabaci (ca 1575 – 1647)
Il Galluccio

Adrian Willaert (1490–1562)
Vecchie Letrose

Stefano Landi (1587–1639)
A che mi fu egli
Canta la Cicaletta

Anonymous
L’uelh del vesent
La vita ti parla (tarantella)
eigen wijsheid/saffrana
Marlene, l’etang

Poutníci a muzikanti

Ještě jeden návrat k Litomyšli, a to výtvarné. Vedle oněch pozdně obrozeneckých vlasteneckých výstav mne zaujaly ještě dvě. Ta první byla jakési vlast "po 30 letech" a jmenovala se Poutníci. Připravil ji David Železný (ano, syn TOHO Železného), který dodal i některé exponáty, což není podstatné. Důležité je uvědomit si, z kolika lidí se před zhruba 80 lety stali migranti, proč a kam prchali. Většina z nich běžnému konzumentovi umění ani není známa.

Uvidíte drama 20. století. Uvidíte výstavu, která se týká vynuceného putování," řekl na vernisáži výstavy Poutníci Pavel Smutný, prezident nadačního fondu Bohemian Heritage Fund, který obě dvě výstavy s tématem putování českou či přeshraniční krajinou, připravil. Poutníci se věnují českým umělcům, kteří byli nuceni opustit svoji vlast (Adolf Hoffmeister, Bernard Reder, Georges Kars, Maxim Kopf, Jakub Bauernfreund, Endre Nemes, Antonín Pelc, Alén Diviš, Robert Piesen, Mary Durasová, Pavla Mautnerоvá a Tita (Edita Hirschоvá). Utíkali před diktátorskými a totalitními režimy, často pak končili ve Francii, ale nelehké putování je rozeselo vlastně po celém světě. Řada z nich se do vlastní nikdy nevrátila. Jejich díla ale dodnes mluví za ně: vypraví nelehké osudy nejen jejich, ale vlastně všech, co byli vyhnáni a byli nuceni tvořit a žít v zahraničí. Někteří se s tím nikdy nesmířili.


Příslušníci české meziválečné avantgardy byli leckdy nedobrovolnými poutníky po všech možných koutech světa. Dva totalitní režimy - nacistický a komunistický, které naši zemi postihly těsně po sobě, je rozesely do míst, do nichž by se nejspíše dobrovolně nikdy nevydali. Některé z těchto cest jsou dnes již legendami opředenými příběhy českého výtvarného umění 20. století. Například strastiplná cesta Adolfa Hoffmeistera, Maxe Kopfa, Aléna Diviše a Antonína Pelce z kruté pařížské věznice La Santé na jih Francie, na parníku Capitaine Paul Lemerle do Maroka a na Martinik (spolu s nimi cestovaly tři stovky dalších evropských intelektuálů, mimo jiné André Breton a Wilfredo Lam). O jiných útěcích se toho všeobecně tolik neví. Divoký byl také útěk sochaře Bernarda Redera, který se díky pomoci Aristida Maillola dostal do USA přes Španělsko, kde však neunikl zatčení a krátkému věznění. Exulantství se dotklo všech představených umělců. A jejich výtvarných projevů ovšem také. Ani jeden z nich však neztratil víru v umění a touhu tvořit. David Železný, který výstavu koncipoval jako znalec mnoha privátních sbírek u nás i v zahraničí, o těchto poutnících říká: „Možná právě proto, že putovali a nemohli se trvale usadit v kontextu českého moderního umění, je mnohým z těchto umělců dnes věnována menší pozornost, než by si s ohledem na svůj umělecký odkaz zasluhovali.“



Motivem poutnictví je výstava tématicky spjata s hudební částí festivalu, která v premiéře uvedla kantátu Český poutník. Malíři-poutníci ovšem na svoji pouť odcházeli často nedobrovolně. „Dva totalitní režimy, nacistický a komunistický, které naši zemi postihly těsně po sobě, rozesely naše umělce do míst, do kterých by se nejspíše dobrovolně nikdy nevydali. Některé z těchto cest jsou dnes již legendami opředenými příběhy. Například strastiplná cesta Adolfa Hoffmeistera, Maxe Kopfa, Aléna Diviše a Antonína Pelce z kruté pařížské věznice La Santé na jih Francie a dále na parníku Capitaine Paul Lemerle do Maroka a na Martinik (spolu s nimi cestovaly tři stovky dalších evropských intelektuálů, mimo jiné André Breton a Wilfredo Lam). O jiných útěcích se toho všeobecně tolik neví. Malíř Georges Kars nepřesídlil roku 1941 z Lyonu do Ženevy bez obtíží. Do utečeneckého tábora dorazil bez jedné boty, kterou ztratil při překonávání divoké řeky se synem sochařky Chany Orloff na ramenou,“ říká kurátor David Železný.

Poutníci
14. 6. - 7. 7. 2018
Zámecký pivovar, Evropské školicí centrum, Jiráskova 133, Litomyšl
vernisáž: 14. 6. od 18.00 hodin

kurátor: David Železný
pořádá: Bohemian Heritage Fund a Cermak Eisenkraft

Salome jako drahokam

Jak se operní svět modernizuje, vybraná témata se stávají obětmi hypertvořivých interpretů, kteří se soustřeďují na barvité a vynalézavé líčení násilných a erotických scén. Jedním z vděčných objektů jejich experimentů je Salome Richarda Strausse, která sice v roce 1905 uspěla v Drážďanech, zato v Berlíně a New Yorku (a to bez tvůrčích zásahů režisérů) musela být stažena z programu a ve Vídni čekala 13 let, než byla připuštěna na jeviště Hofoper.

Psát o Straussově opeře Salome je tudíž něco jako nosit dříví do lesa. Přes a nebo možná právě pro třaskavý potenciál námětu přinesla skladateli slávu a dokonce i slušné peníze a současná inscenační praxe dává prostor k velmi uvolněné interpretaci často na hraně toho, co ještě nedávno by bylo mnohými konzervativními milovníky opery vnímáno jako nekrofilní resp. pedofilní porno.

A k této opeře se dostal jeden z uznávaných převyprávěčů oper, 56letý italský univerzální tvůrce Romeo Castellucci, který zvládá nejen opery a vedle režie vytváří i scénu, kostýmy a svícení. Jeho poslední experiment měl premiéru 28. července v salcburském divadle Felsenreiterschule zasazeném do obrovské skály nad centrem města, kterou důmyslně vtáhl do inscenace jako jeden z inovativních prvků. Na druhou stranu explicitně nezdůrazňoval ony erotické momenty.

Je třeba říct, že Castellucci nezklamal a inscenace je plná symbolů a náznaků, přičemž někdy ani slušná znalost libreta nepomáhá zodpovědět hádanku "co tím chtěl básník říci." A o to ostatně také jde, aby představení působilo na divákovy emoce spíš přímo než prostřednictvím rozumu.

Z těch inovací je určitě nejpřekvapivější náhrada závojového tance uzavřením Salome do skály nebo spíš drahokamu.

"Tanec sedmi závojů"
Zcela černý Jochanaan se nejprve objeví uprostřed černého měsíce promítaného na pozadí. Jeho černý kostým připomíná afrického šamana stejně jako nalíčení, které posléze dva svalovci smyjí hadicí a z cisterny vystoupí živý kůň. A v závěru je Salome místo hlavy proroka Jochanaana předhozena nejprve hlava onoho koně a posléze prorokovo bezhlavé tělo, na jehož krk ona posadí královskou korunu. 

žádná Jochanaanova hlava se nekonala
A celá inscenace je zarámována do nápisu “Te saxa loquuntur”, který je promítán na pozadí. Česky něco jako "o tobě kámen vypovídá". Bezpochyby není náhodou, že nápis nese i portál tunelu vzdáleného nějakých 200 m a vylámaného v téže skále, do které je zapuštěno divadlo. Ostatně kdo ví, jak je to s tím koněm - Reiterschule, vedle byly stáje a za nimi se plavili koně.

Přes zdánlivou šílenost projektu je celek nesmírně působivý. Ostatně kdo zná detailně scénář, aby se pohoršoval a kdo má odvahu se neznalostí shodit? A navíc jde o hudbu, a to především. Konec konců když se jí člověk poddá a nechá se jí unášet, je sama o sobě plnohodnotným zážitkem. A pokud ji interpretují Vídenští filharmonici s dirigentem Franz Welser-Möstem, je to zážitek vrcholný. Last but not least - zpěváci. Ti byli všichni výborní, ale fantastický výkon podala především 37letá litevská sopranistka Asmik Grigorian. To nebyl projev umanuté pubescentní slečny vyrůstající v deformovaném a amorálním prostředí, ale silné zralé osobnosti, která sama dávala představení jiný akcent. Určitě proto nebylo jen prázdným gestem, když při děkovačce před ní režisér poklekl. 

režisér klečí před zpěvačkou, vlevo přihlíží dirigent
Řekl bych, že tato vilniuská zpěvačka a matka dvou dětí, která se teprve v posledních 2-3 letech začala objevovat na velkých evropských scénách, bude ozdobou i těch největších, což potvrzuje fakt, že v příštím roce doputuje do La Scaly.

Mám-li to shrnout, i přes filtr IT přenosu, který nepropouští onu magii rezonujícího spojení živého herce/zpěváka a diváka, to bylo vynikající představení. Letos bude na Salzburském festivalu sotva překonáno a výkon Asmik Gregorian je už dnes označována za vrchol festivalu.

Salzburger Festspiele
Felsenreiterschule
28. července 2018

Richard Strauss: Salome
libreto Richard Strauss podle

Romeo Castellucci | režie, scéna, kostýmy, světla
Cindy Van Acker | choreograf
Silvia Costa | umělecká spolupráce
Piersandra Di Matteo | dramaturgie
Alessio Valmori | spolupráce při scénografii
Marco Giusti | spolupráce na svícení

John Daszak | Herodes
Anna Maria Chiuri | Herodias
Asmik Grigorian | Salome
Gábor Bretz | Jochanaan
Julian Prégardien | Narraboth
Avery Amereau | Páže Herodiady
Matthäus Schmidlechner | První žid
Mathias Frey | Druhý žid
Patrick Vogel | Třetí žid
Jörg Schneider | Čtrvrtý žid
David Steffens | Pátý žid
Tilmann Rönnebeck | První Nazaretský
Paweł Trojak | Druhý Nazaretský
Neven Crnić | Cappadočan
Henning von Schulman | První voják
Dashon Burton | Druhý voják

Wiener Philharmoniker | Orchestr
Franz Welser-Möst | Dirigent

pátek 13. července 2018

Východ 10. Petrohradská překvapení

Letadlem do Petrohradu

"Linka rakouských aerolinií z Vídně je opožděna o 50 minut", hlásí letištní rozhlas hned, jak jsem přešel přes pasovou kontrolu. "No fajn, tak spoj do Petrohradu nestihneme", říkám si. Chvíli uvažuji co dělat a dřív než se dostanu do klubu Austrian Airlines, abych spláchl zklamání a občerstvil se portským, mne volají k tranzitní přepážce. "Je nám moc líto, ale ...", sdělují to, co už je mi jasné. Nabízíme Vám cestu linkou Aeroflotu, budete tam ještě o 20 minut dřív a bez přestupování. "Jiná možnost není?", ptám se středněvěké bývalé  krásky. "Bohužel není." Beru si tedy palubní vstupenku a letový řád. Jak sedím v odletové hale, zjišťuji, že za 30 minut letí na stejné trase i letadlo ČSA.

"Prosíme cestující linky Aeroflotu do Petrohradu, aby se dostavili k odletu", ozývá se opět letištní rozhlas. Pasažéři v hale jsou všehochuť. Mladí zbohatlíci, ruští turisté, obchodníci. Po chvíli výzva k nastoupení do letadla. Moje sedadlo nemá pevné opěradlo. "To nic," říká letuška připomínající venkovskou panímámu. "No, co se dá dělatm musím to vydržet", říkám si. Tlustá turistka přede mnou oslovuje osazenstvo letadla, aby jí pomohli doplnit sslovo do křížovky. Atmosféra je nenucená. "Připoutejte se a nekuřte!", doporučuje vedoucí kabiny, a letadlo se pomalu dává do pohybu. Roluje ke startu, poslední zkouška motorů a  najednou ticho. Po chvíli přichází letuška a šeptem sděluje luštitelce křížovky "Něco se děje." Po chvíli se k letadlu začínají sjíždět auta. Vystupuje skupina mužů a ukazují si na křídlo. Opět přichází letuška a tajemně sděluje, že budeme muset vystoupit. Po asi 30 minutách nás skutečně vyzývají, abychom nastoupili do autobusu, který nás odveze do letištní haly. S těžko potlačovaným rozhořčením vystupuji, zatímco ostatní cestující působí klidným, vyrovnaným dojmem. Nastoupíme do autobusu, ten však neodjíždí. Po dalších 20 minutách nás mladičká  pracovnice ČSA se jmenovkou doplněnou označením student vyzývá, abychom nastoupili zpátky do letadla. To už je nad mé síly. "Chci se vrátit do haly", obracím se na ní a cítím, jak se postupně dostávám do neregulovatelného stavu. Zjevně neví, co má dělat a soucit s ní mne vrací zpátky. Volá do haly a tam jí sdělí, aby se obrátila na zástupce Aeroflotu. Přichází veterán letecké dopravy a sděluje mi, že se bohužel vrátit nemoho. "Vašemu letadlu nedůvěřuji," říkám zvýšeným hlasem, "Chci zpátky!" "Bohužel to není možné, ale nemusíte se vůbec bát, všechno je v pořádku." Konstatuje a pokračuje: "Máte auto?, no vidíte a tam v tom letadle je taková knopka a ta nefungovala. Teď jí spravili a nic už se nemůže stát." "A co když ta knopka přestane zase fungovat až budeme nahoře?", ptám se. On však odchází a já, protože mne v Petrohradě čekají přátelé, nastupuji po chvíli otálení rezignovaně a jako poslední do letadla. Tam se na mne všichni dívají jako na nezodpovědného kverulanta.

Letadlo startuje, já v rozporu se všemi předpisy se nacházím v poloze "pololeže" a po dosažení letové hladiny zjišťuji, že to co mne studí do nohy je neodisolovaný nýt, který spojuje konstrukci letadla a vymražuje se na něm vzdušná vlhkost. Něco pozitivního však celá tato anabáze přece jenom přinesla. Během cesty jsem dostal 3 stakany koňaku.

V Petrohradu jsme přistáli téměř o hodinu později než při plánované cestě přes Vídeň. Naštěstí na mne počkali.

Odvezli mne do docela slušně vybaveného bytu někde na okraji města. Vykoupat a spát. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že výtok z vany ústí někam do prázdna. Za dva dny přišli majitelé bytu o dvě patra níž, že jsou vyplaveni. "Dobře, a co teď?" "Vyrovnáme se." "Pět dolarů stačí?" "Snad ano." Příště už jsem spal radši v hotelu.

Makáme

Když jsem přišel poprvé do jejich kanceláře, bylo to asi pět miniaturních suterénních místností v postranní uličce v centru města. Příště mne tam přivezli z letiště rovnou na firemní večírek. Pilo se, jedlo se,  šéf hrál na kytaru a zpívaly se petrohradské songy. Jen občas někdo zmizel s urostlou blondýnou za dveřmi v rohu místnosti. Byla tam jednací místnost s divanem potaženým rudým plyšem.

Příště, to ještě sídlili v oné zemljankové centrále, mi hrdě ukázali showroom s objednávkovou kanceláří, později se pochlubili fabrikou, kterou mají k dispozici, a nakonec třemi patry v novostavbě, kde kromě patra kanceláří bylo i podnikové fitko, jídelna a redakce novin. Jestli hrál šéf stále ještě na kytaru to nevím, ale do práce ho vozili velkým černým Mercedesem s tónovanými skly a po čase se stal federálním poslancem. Za komunisty.

A když nemakáme...

Jeden večer se domluvilo, že půjdeme na slavnostní večeři. "Přijedeme pro tebe do hotelu." Večeře byla v luxusním hotelu na Něvském prospektu, ale přijíždělo se zadem. Když jsme zahnuli do uličky, k pomalu jedoucímu autu přiběhli spolupracovníci firmy a v mírném poklusu ho doprovázeli až ke vchodu do restaurace. Po mnoha chodech a mnoha přípitcích mi bylo nabídnuto, abych se netrmácel do svého hotelu a přespal tam. Uvítal jsem to a dámskou společnost odmítl. Ráno hrál k snídani klavírista v bílem fraku na bílý klavír Chopina.

A víkend byl vyhražen kultuře. Pověstná opera Mariinsky, monumentální Ermitáž, kde zrovna ukazovali pohromadě poklady moderního malířství, které kdysi nakoupili v Paříži Sergej Ščukin a Ivan Morozov, a na závěr Kunstkamera. Sbírka odpudivých kuriozit ani tak nepřekvapila, v 17. století se tím vladaři hlásili k pokroku, zato zápach v okolí toalet připomínající maštal ano. Tohle se ovšem dá snadno spravit a dnes už se tam jistě vznáší jemné globální vůně. Ale nemělo by se zapomínat, že lidem, kteří tam nyní vládnou, to připadalo normální.

Béďa

Začátkem ledna zvoní telefon. Volá Béďa. "Jestli máte zájem o spolupráci s francouzským výrobcem, spojte se s panem Matouškem. Je to seriózní člověk." Zrovna hledám nové pole působnosti a tak nabídku vítám, přišla jako na zavolanou. "Pana Matouška prosím." "U telefonu." Domlouváme se, že bydlíme přes ulici. Hezký byt, nařvaná elegance. Za 2 týdny přijedou Francouzi. Bratři středního věku, světáci z malého města, otevření, přímí, bezelstní. Scházíme se i s prostředníkem a organizátorem celého podniku, Andrem, který žije ve Švýcarsku. Prý emigrant, podle mne spíš bývalý agent tajné služby. Ješitný, podezíravý, hloupý. Jak ten je ulovil? Dohodli jsme se. Pak společná večeře. Žádný luxus, nikdo nechce moc utrácet. Andre má s sebou i pražskou milenku. Lepší bankovní úřednice se po něm vine v naději, že si jí vezme. Její elegance je stejná jako Matouškův byt. Drahá a nevkusná, ale pro Andreho přesto poměrně laciná pomocnice. Naděje je v životě to nejdůležitější.

Začínáme prodávat, celkem to jde. Část kompletujeme a zboží vozím odběratelům. Budějovice, Plzeň, Vysoké Mýto, Ústí. Telefony, bedny, faktury, kilometry. Reklamní letáky

V dubnu navrhuji, že přijedu do Dirondinu. Vyjíždíme ve čtvrtek po 8 ráno, vedle mne Pavla. Hranice, dálnice v Německu, dálnice ve Francii, státní silnice a v 9 večer jsme na místě. Hotýlek jsme našli bez problémů, double room provinciální úrovně. Ráno posnídáme a jdeme jednat. Je to jiný svět. Malá rodinná továrnička, kterou založil jejich otec lékárník. Zařízení přenesli do nového objektu v průmyslové zóně. Pozdní oběd v místní restauraci. I ta je rodinný podnik. V malém městě se všichni znají, zdraví se, tykají si. Večeře v hotýlku. Přijemné prostředí, milí lidé. Anglicky ale nemluví ani náhodou. Volám Jirkovi do Mnichova, že bych se u něj zastavil. "Nejde to, jedeme na výlet, dcera má narozeniny. Snad někdy jindy." Druhý den Andre odjíždí. Pavla jede s paní továrníkovou a syny do Lyonu, kde starší studuje medicinu. My pokračujeme v jednání. Po obědě jsme se zastavili u starého pána a pak mne zve mladší Jean k sobě domů. Vila nad městem, krásný výhled, z velkého obýváku se vchází do zahrady. Krb, starožitnosti, rodinné relikvie. Je ten život opravdu tak jednoduchý a jasný? "Mluvíte slušně anglicky, to u vás není běžné," slyším. "Spolupráce s vámi nás velmi zajímá, pošleme vám nabídku". Ráno jsem se zamotal na kruhovém objezdu a bloudím krajinou. Je to jako ve filmu. Pozemky oddělené živým plotem, vilky, pasoucí se krávy, les. Za chvíli romantický výlet končí, vyjíždíme na silnici a zase dálnice ve Francii, benzin, dálnice v Německu. Kolem měst jsou pěkné tlačenice, v sobotu dopoledne jezdí všichni nakupovat. Disneyland jenom objedeme, i tam je spousta lidí. Potom hranice a v 11 večer jsme doma. Ještě že nevyšel ten Mnichov.

Za pár dní přichází fax ve francouzštině. Dostávám lákavou nabídku. Podíl na pražské filiálce, ředitel, slušný plat atd. Kopii dostal Andre a je mi jasné, že bude dělat potíže. Navíc by vlastně vypadli jeho dva poskokové Matoušek a Papoušek, kteří byli ve Francii koncem roku. Také že ano. On tohle nechce a bez něj nemohou nic dělat, protože má exkluzivitu pro Česko. Bez spolupráce s ním to nejde a on spolupracovat nebude, i kdyby měl celou věc zabít. Sebevražedná blbost. Tak přistupuji na smlouvu s jeho firmou, ale je vidět, že Andre hledá jiné řešení. Za měsíc bouchnu dveřmi a okamžitě s nimi končím. Našli ještě jednu oběť a potom se vše rozplynulo do ztracena a snad i se ztrátou pro Francouze. Ještě po roce jsem je kontaktoval s nabídkou od majitelů české firmy na spolupráci. Bleskově odpověděli, že zatím nemohou kvůli závazkům k Andremu, ale že se to mění a jakmile s ním skončí, ozvou se. Pak už bylo ticho.

A tak mi jen dodnes vrtá hlavou, kdo byl ten seriozní člověk, kterého Béďa nabízel.

První rande za oponou

Jak padla železná opona, zájem o náš podnik se zvětšuje. Pan Agasi mne jménem firmy Rafael zve do Francie na námluvy. V mrazivé únorové poledne nás auto vyplyvne v Ruzyni. Je to typické. Už žádná Moskva, ale směr západ. V letadle jsou samí důležití byznysmeni, ale Kamily, která by jindy byla jako ryba ve vodě a navazovala by verbální i neverbální kontakty, jakoby se to netýkalo. Vzal jsem jí sebou, strašně o to stála, ale v letadle se jí moc nelíbí, má pěkný strach. Vedle ní sedí Kořínek z pézetky a rozptyluje ji. Léta byl poslední v řadě, prostě nebyl politicky na 100%, a teď je už náměstkem a snaží se vynahradit si minulou křivdu. Kamila se mu asi líbí a od cesty si možná slibuje, že naplní jeho zájem. I takové jsou vedlejší produkty služebních cest. Krouží kolem ní jako moucha kolem lampy. Jen aby se nespálil. Ona stále spřádá své sítě a kombinuje, co jí to vynese. A v jejím případě jsou do pasti loveni muži.

Evropa je malá a tak za chvíli kroužíme nad Paříží. Najednou žádná víza, ale do Evropy máme ještě pořádně daleko. Konečně jedeme sem za peníze jejich a ne naše. Jsme pěkně chudí sousedi. Bon jour, welcome a auto nás veze na okružní prohlídku městem. Z Pigalle jedeme až na Place de Tertre, proplétáme se mezi stánky a turisty. Takhle nějak vypadá karikatura na zbohatlické americké turisty. Na konci cesty je hotel. Je na úrovni, v centru, pár kroků od Champs Elyseé. Mnohem lepší než předloni za plného socialismu. Je vidět, že jsme vážení hosté. Je tam i Ivan ze zastoupení firmy. Večeře v Boeuf sur le Toi. Slavná surealistická kavárna. K jídlu je úplná nabídka fruite de mere. Ryby, chobotnice, raci, ráčci, škeble, mušle, škebličky. Francouzské názvy se dají těžko vyslovit. natož zapamatovat. Specielní kleštičky a vidličky a nožíčky. Není to ani tak dobré jako prestižní, prostě pro lepší lidi. Restaurace je plná zlaté mládeže a pan Agasi se předvádí. Chudý syn z ostrova v Kanále. Tvrdě pracoval a dobyl se postavení a majetku. Vila pod Paříží, 4 kreditní karty. Hrdý a tvrdý, cílevědomý, chladný, seriózní. Obchodník a organizátor.

Druhý den se potkáváme u snídaně s profesorem Kalouskem. Tak i on se chystá k vzájemné spokojenosti vstoupit do služeb firmy. A má pravdu. Předrevoluční ředitel ústavu to není zrovna perspektivní pozice. Je uhlazený a elegantní jako vždy. Odjíždí, takže se střídáme. My jedeme na headquaters. Ve výtahu potkáváme generálního, zdraví se s námi bez velkého zájmu, ale chápavě se usmívá. Pan Agasi vypráví o výsledcích a struktuře firmy, já o našich plánech a společných zájmech. On se chlubí úspěchy divize Východ, já zdůrazňuji naši perspektivu a svůj vztah k Francii. Slova hladce klouzají, pan Agasi je člověk s velkými ambicemi a na východě se otevírají nové možnosti. Jednání skončilo bez konkrétních výsledků, ale všichni byli spokojeni. Zájem je na obou stranách. Odpoledne jdeme s českými pány na pivo na Champs. Sedíme a díváme se na ruch nejznámnější ulice na světě. Tohle se mi snad jen zdá.

Večer přijíždí auto a pan Agasi nás doprovází do Crazy Horse. Striptýzový kabaret pro lepší publikum. Na stěnách podpisy slavných osob. Je tam i J. F. Kennedy. Lístek za 400 franků, program a třetinka šampaňského k tomu. Přes polovinu návštěvníků jsou japonští turisti. Kořínek je tak odvázaný, že sedí Kamile skoro na klíně. Mladičké dívky tančí a svlékají se bez rasových předsudků. Jsou štíhlé, poprsí mají přiměřené. Připomínají stroje. Muž kouří 40 cigaret najednou. Ušima, nosem, ústy. Rukama, nohama. Vzpomínka na celý život, nemožné nevidět, společenská nutnost. Za 90 minut nás tento bavičský kolos vyplyvne a nastoupí nová směna. Pětkrát denně. Fabrika na erotickou zábavu, pěkná nuda pro personál. Auto nás odváží zpět do hotelu, o podpis na zeď nás nikdo nepožádal.

Druhý den jedeme do továrny v Bretani. Zima je tady zvláštní. Žádný sníh ale samá voda, voda, voda a k tomu déšť. Krajina plochá jak lívanec, podél silnice hnědozelené louky a mělké příkopy plné vody. Továrna je malá, ale pěkně vybavená. Mají i stroje z vlastního vývoje. Po prohlídce jedeme na oběd do vesnice na břehu kanálu La Manche. Vítr zasekává ledové kapky deště, do skalnatých břehů. Brr, dneska bych se tady vyloďovat nechtěl. Jediné překvapení je, že se tady žádné překvapení nekoná. Všechno je tak jak má být. Víno ve skříních na stěnách. Značky, barvy, ročníky. Na závěr skvělé sýry. Kdo by odolal. Celou cestu zpátky nám pan Coqu vypráví o francouzské historii. Zasvěceně, s nadšením a dlouho. Je kulatý, z vinorodého kraje na jihu země, kde jeho bratr stále pěstuje víno. Milovník dobrého jídla, pití a Francie. Pravý opak Agasiho.

V červenci absolvuji konkurz na místo ředitele. Druhý den v poledne mi volá pan Agasi a blahopřeje. Jak se to tak rychle dozvěděl? Asi zapracoval kanál Kamila - Ivan. Nebo Kořínek? Zdá se, že všichni měli zájem, aby se sňatek podařil. Koncem roku, když už se mne to netýká se setkávám s Ivanem. Nejenže německý majoritní akcionář Rafaela rozhodl, že do Československa půjdou německé filiálky, ale ještě k tomu jen na Slovensko. Tak skončilo jedno rande dvojitým fiaskem.

čtvrtek 12. července 2018

Jezero

Známe se už pět let. Skoro 10% dospělého věku. To není málo. Pojeď se mnou na výlet, mám nové auto, neosobně říká jednou v srpnu. Je drobná, jakoby zasněná, když hraje Chopina, a tenounký pramínek šedivých vlasů jí dělá starší než ve skutečnosti je. Když dospívala, recitovala po parcích Puškina. Ale přátelé jí říkají železná Olga. Jedeme řachtajícím městským autobusem na konečnou, pak pěšky mezi ohradami. Holt auto je tady investice a navíc se kradou. Chceš mít jistotu? Tak buď platnaja stajanka nebo garáž někde na okraji města. Jak dlouho jí asi vydrží to předsevzetí strávit 2x40 minut denně cestou do a z garáže. Až když jsme k nim přišli, pochopil jsem, co jsou to ty podivné hřbitovy s komíny obehnané vysokou zdí, které jsem často pozoroval z vlaku. Jsou to garáže s bezpečnostními komíny pro spaliny. Na okraji města, s vrátnicí a systémem propustek a pak ponuré uličky, často pusté, s řadami šedivých garáží po obou stranách. Místo jako stvořené pro nekalé rejdy podvodníků z laciných detektivek. Vyjeli jsme. Napřed benzinová pumpa. Předjeď ke stojanu, pak v kase zaplati, otevřou ti kohoutek a nakonec načerpej benzin. S problémy, ale podařilo se.

Auto nebylo úplně nové, občas něco nefungovalo, ale jelo. Vyjíždíme z města k západu. Počasí je tak na koupání, možná poslední v tomhle roce. Teplý vlahý den. Žádné dusivé horko. Silnice se klikatí písčitou krajinou s borovým lesem. Širokým průhledem je vidět zašlý hotel s restaurací. Nakonec zastavujeme u závory, která tvoří hranici pláže. Štíhlé borovice lemují jezero na jehož březích chytají naháči paprsky slunce mezi dlouhými stíny pozdního odpoledne. Koupání na vlastní nebezpečí - vysoké znečištění. Tak asi zní nápisy na cedulkách podle jezera. Přetékající koš na odpadky, rozbitý pingpongový stůl, neuklizené ohniště, cár starých novin. Jdeme po hrázi a naše ruce se mimoděk dotýkají. Chce tu elektrizující atmosféru? Vždyť i ona to musí cítit. Přes upnuté žluté tričko se hrotí její drobná ňadra. Její tělo se vlní, ale i to její mládí je už prostě pozdní. Asi chce, ale bojí se. Čeho? Sebe, mne, další prohry, další nenaplněné naděje. Chce moc, ztrácí vše. Ale ani já nenacházím odvahu jít přímo k věci. A tak tančíme kolem plamínku citu, který doutná už 4 roky.

Přicházíme na terasu restaurace. Poněkud omšelá průmyslová krása. Káva, Coca-cola, lenivý číšník a pár zbohatlíků v místním stylu. Nezávazná konverzace jako vždy. Při odchodu potkáváme její známé. Náhoda? Pomalu jdeme podél prodlužujících se stínů zpátky k autu. Je to ve vzduchu, ale nikdo to nechce říct. I na cestě zpátky cítím napětí jako student na prvním rande. Na kruhovém objezdu neví co dělat. Jeden kamarád se mnou jel, a říkal, že jezdím prudce. Ale ten je ženatý, pokud vím, to nemůže být konkurence. V garáži se něco láme. Objímám jí a políbím. Povoluje napětí těla, ale zase ty stažené rty a vteřinový odzbrojující úšklebek skepse při něžných slovech. Tenhle vztah je nenaplnitelný, i když reálný. Je to tak, jak jsem jí kdysi řekl. Bojí se sebe sama. Ale jiskření zůstává.

Jdeme zadem po okraji města. Něco, co se podobá vesnici, mezi tím svérázně honosná architektura vil "nových ruských". Kdo má peníze, musí být vládcem. A každý vládce má kreml a každá vila má věžičky a střílny. A mezi tím ovce a prašná cesta lemovaná plevelem. Chlapi montují auta a popíjí lahvové pivo.

Zvláštní pohoda se však rozplývá, když vstupujeme do ulic. Zase jedno promarněné odpoledne končí.

Východ 8. Registrace

V Anglii se občané brání jednotným osobním dokladům. Ale demokracie není bordel. Tak nějak by to řekl Švejk. A tady to platí dvojnásob. Takže nemyslete si, že můžete dělat, co se vám zachce. První je, že když přijedete, zaregistrujete se. Samozřejmě policejně. A zaplatíte. Za vlastní registraci, za každý den pobytu. V hotelu to udělají za vás a nikdy mi nebylo moc jasné, na co je ta cedulka, za kterou jsem musel zaplatit zvlášť.

Horší je, když bydlíte v privátě. Především musíte s majitelem bytu na OVIR1). Do 72 hodin. Když mají zavřeno, protože oslavují třeba Den milice, je to váš problém. V lepším případě s vámi sepíší protokol a pokutu za pozdní registraci vám odpustí. Spíš jí ale zaplatíte, zvlášť když se jim nelíbite a případně zaplatíte víc, když jste bohatý cizinec což jste, protože máte na cestu. Pokutu platí i majitel bytu. Potom chtějí potvrzení o zdravotním pojištění. Že jste se pojistili doma? To je chvályhodné, ať za vás zaplatí. To doporučuje i běloruský konzulát v Praze s tím, že ostatní se dozvíte na hranicích. Na hranicích je lepší na sebe neupozorňovat nepatřičnými dotazy a stejně se musíte pojistit znovu, protože OVIR nějaká česká, tím spíše Česká pojišťovna nezajímá.

Je to natolik demokratické, že zaregistrovat se musí jak našinec, tak i cizinec. Přijel jsi na návštěvu k rodičům? Zaregistruj se. Systém má už na první pohled mezery. Největší problém s tím ale mají v Moskvě. Řeší to různě.

Tohle vyprávěl Sergej. Odjíždím ze služební cesty. Mám čas a tak místo taxíkem jedu na nádraží metrem. Schodiště se pomalu posouvá nahoru. Jsem v pohodě a rád, že se vracím domů. Nahoře si mě vytahují 3 městští policisté.
  "Vaši registraci".
  "Jsem tady jen 2 dny".
  "Jízdenku, na kterou jste přijel."
  "Mám jí někde hluboku v kufru a spěchám. Za 15 minut mi jede vlak."
  "To je Váš problém, odvezeme vás na stanici a tam to budeme řešit."
  "A nešlo by to nějak jinak. Třeba pokutou bez potvrzení."
Vytahuji peněženku, zbývající 2 seržanti se diskrétně odvrací a kryjí celou operaci. Ruka mluvčího se náhle ponoří do peněženky a bere vše. Dolary, rubly, zajčiky.
  "Pokračujte občane, nezdržujte",
říká velitel hlídky a já v šoku vrávorám na nádraží.

Nebo jiný příběh:

Do Moskvy přijeli ruští podnikatelé - milionáři usazení v Chicagu. Jedou v pohodě luxusním autem po Tverském prospektu, když tu náhle je předjíždí policie.
  "Vystupte si. Vaše dokumenty."
  "Vaši registraci."
  "Jakou?"
  "Takže vy jí nemáte?"
  "Vždyť jsme zrovna přijeli z Ameriky."
  "Tak my vás na noc zavřeme s bonžema2) a můžete jim vyprávět o tej vaší demokracii."
  "A nedá se to vyřešit pokutou?"
  "No a kolik myslíte, že taková pokuta dělá?"
  "Sto baksov3)  ?"
  "Správně občane."
Vysolí 300 dolarů a policejní hlídka je blahosklonně propouští. Pokuta oficiálně činí 50 rublů. Jeden dolar je 30 rublů.

A přes všechny předpisy je v Moskvě4) asi 500 tisíc nezaregistrovaných lidí, zvláště běženců z Kavkazu. Žijí vesměs bídně, nemají kde bydlet, nemají kam utéct. Minulý týden proběhlo v Moskvě jednání World Economic Forum. Oznámená antiglobalistická akce podle televize nevyšla, proti 1500 policistů stálo u grandhotelu Marriott asi 20 přestárlých ekologických disidentů. Ale o pár dní později stovky mladíků, kteří přijeli vlakem z Podmoskví, napadla v metru železnými tyčemi skupinu "černých". Byli zranění i 2 mrtví. Akce byla zjevně dopředu dobře připravena. Ostatně celoruské extrémně nacionalistické organizace jsou čtyři; v čele je Russkoje nacionalnoje jedinstvo.  Ani skinheadů není málo. Moskevské 4000 jsou slušná síla. V televizní debatě, která následovala, se zvláště zviditelnil poslanec Žirinovský. Jeho návrh je jednoduchý. Pusťte na ty přivandrovalce hochy ze specnaz5) a OMON6). Oni si s tím poradí za 24 hodin. Na dotaz, zda se to týká i jeho, když před časem sám přišel z Kavkazu odpověděl řevem, ze kterého vyplynulo, že on se zaregistroval. Je to jeden z místopředsedů státní dumy, její exot a populistický předseda nacionalistické liberálně-demokratické strany Ruska. Pravdu měla asi křehká přívrženkyně pravicového hnutí Jabloko, když se ptala, jestli na rozdmychávání národnostní nenávisti nezapracovali i moskevský starosta Lužkov a prezident Putin, když předloni označili bez jakýchkoli důkazů Čečence za autory teroristických útoků na ruská města. Faktem je, že viníci se dodnes nenašli.

Pozoruhodný je ale výsledek telefonického hlasování. 2/3 účastníků odpověděly, že než zlikvidovat extremistické organizace, měla by se vrátit národnostní politika praktikovaná za SSSR. Hodný car Lenin se dme v mauzoleu pýchou.

Dalo by se také říci, že v souladu s úvodní charakteristikou to někdy připomíná spíš bordel než demokracii.
  _______________________________________________________________________
1) Oddělenije VIz i Registracij (policejní). Oficiálně se jmenuje jinak, ale to nikdo neví.
2) bonž = pobuda
3) baks  = dolar  (slangový výraz z anglického bug)
4) Moskva má cca 10 mil. obyvatel
5) specnaz - specialnovo naznačenija = (jednotky) zvláštního určení
6) OMON - Odděl Miliciji Osobovo Naznačenija = policejní oddíl zvláštní určení

Východ 7. Bydlení

HOTELY

Hotely jsou zvláštní svět. Viděl jsem jich dost od těch vyhlášených na Manhattanu či honosného National v Havaně po stranický hotýlek v mordvinském hlavním městě Saransku pod Uralem. Mnichovský nebo hotel pro chudé emigranty s madam ve vrátnicí a úzkým dřevěným schodištěm na Montmartru, nenápadný pensiónek zaujímající jedno patro starého činžáku nedaleko vídeňské radnice, olivrejovaný hotel Royal u Champs Elyseé, provinciální hotel v Novopolocku, rodinný hotel v anglickém Marlborough...

Ruské a tedy i běloruské hotely však mají jednu zvláštnost. Děžurnyje. V každém patře sedí ženská osoba, která pečuje o blaho hostů. Prodává nápoje, zajistí taxi, ale především ze svého místa kontroluje pohyb v jí svěřeném úseku a poznatky vyměňuje s kolegy za jejich novinky. Nejspíš i s policií. V minské Orbitě je důkladná kontrola už dole u výtahu. Kousek od ní pro jistotu ochranka a v hale se obvykle ještě povaluje některý ze 240 tis. příslušníků bezpečnostních složek státu. Zvláště za deště, větru, v zimě a v noci. Tedy skoro stále. Mezi standardní hotelové služby se zjevně počítá i poskytování dámské společnosti. Ta je diskrétně nabízena telefonicky nebo vizitkami zastrčenými za dveře a nese romantická jména, třeba Natalija. V ceně ubytování pak je lehká snídaně, která se podobá spíše redukční dietě. Při obědě a večeři je dobré si uvědomit, že hlavní jídlo je pouze středem oběda o více chodech, ale samo o sobě nenasytí. A na večeři je třeba přijít včas. Jinak hrozí, že u parketu rozbalí své nástroje skupina univerzálních muzikantů hrající vše od Madonny po Bacha, která za pomoci výkonné aparatury zlikviduje jakýkoli pokus o verbální komunikaci. S ní je třeba počkat do krátké přestávky. Za tuto doplňkovou službu samozřejmě zaplatíte. A protože plat ředitele restaurace asi není vysoký, jsou v ceně zahrnuty i jeho zájmy. V restauraci jsou i stoly obsazené na první pohled děvčaty, která se přišla pobavit. Podrobnější pohled však ukáže, že jde o profesionálky, které také pomáhají naplnit osobní rozpočet ředitele. Ten se mezi tím pohybuje s blazeovanou elegancí.

BYDLENÍ

V takovémto hotelu jsem skončil, zaplať pánbůh, jen na jednu noc. Pak se Vasil Fjodorovič přece jen objevil a zajistil perfektní podnájem. V bytě cca 25 min. autobusem od centra Minsku, majitel právník žijící ze tří stánků s ovocem a zeleninou. Každé ráno odjíždí před osmou hodinou se žlutou dodávkou - Mercedesem. Nejprve hodí svou ženu lékařku do nemocnice a pak odveze zboží na stánky. Vrací se okolo desáté a v pozdní odpoledne vybere od prodavaček peníze a neprodané zboží a jede doplnit zásoby. Významná část tohoto velkoobchodu se odehrává nedaleko předměstského supertržiště Ždanoviči, na místě, kde přes den funguje bazar, bleší trh, prostě pole čudes1). Tam přijíždí velké náklaďáky z tisícikilometrových dálav - Arménie, Gruzie, Kazachstánu, Uzbekistánu nebo Moldavie a přímo z aut prodávají trhovcům zboží za velkobchodní ceny. Přes den někdy i příchozím za ceny malobchodní. Když se jurist kolem sedmé vrací, přináší to co zbylo. Banány, hrozny, granátová jablka, churmy, melouny, ananasové dýně, tykve zvané kabačok atd. Nabídka  pestrá, cena nulová. Tento způsob existence ho sice nijak zvlášť neuspokojuje, ale umožňuje mu celkem slušně žít, vlastnit vedle Mercedesu ještě Alfu-Romeo, ukradenou nejspíš někde v Evropě, a zaplatit své ženě - oční lékařce - kandidátskou dizertaci. Akorát na děti jim nějak nevyšel čas. Za pár dní přišla z nemocnice i jeho matka, drobná padesátnice s nefungujícími ledvinami. Pečují o mne laskavě a lacino. Protože příroda je tento rok poměrně přátelská, je teplo a to znamená, že ani v bytě není zima.

TELEVIZE

Navíc signál televize, kterou mám v pokoji, přivádí kabel a nabízí asi 20 programů za 3 USD měsíčně. Vedle hlavních ruských ORT, RTR, NTV, TV6 a kultura i specielní jako Discovery, BBC World, Naše kino, Mir kino, Dětskij mir, Animal Planet, Fashion TV, MTV, VAVA, Cartoon Network, Eurosport, ruský Sport, Ukrajinu a samozřejmě běloruskou státní televizi. Kromě toho, že řada programů posledního je v běloruštině, která má k ruštině dál než čeština k slovenštině, je program spolehlivě normalizační a téměř nekoukatelný. Leč jsou oblasti, zvláště na venkově, kde je to jediný zdroj informací doprovázených obrázky. Jejich obyvatelé tak samozřejmě vědí, že jejich rodným otcem, poskytovatelem všeho dobra a ochráncem jejich domovů před zmatky velkého světa je prezident. A vědí hlavně koho volit. Prý však bude druhý běloruský program, do kterého má z Německa natéct 40 mil. USD. Nechme se překvapit. Nejlepší ze jmenovaných programů je Kultura, která uvádí takové perly ruské kultury jako třeba filmy Sergeje Michalkova. Ten je světově úspěšný asi proto, že se dokáže pohybovat na hraně, odkud jeden krok stranou znamená pád do děsivého kýče. Je to drsná romantika s ostrými kontrasty, perfektní kamera. Člověk má pocit, že někde za tím je Čechov. Ale je to spíš tak, že jak Michalkov, tak i Čechov geniální zkratkou popisují duši země (i když zdaleka ne celou).

Hlavní událostí ale byl přímý přenos světové premiéry baletu Piková dáma z Velkého divadla v Moskvě. Před asi 20 lety ho napsal známý francouzský choreograf Rolland Petit (nar. 1924) pro neméně známého ruského tanečníka Nikolaje Baryšnikova. Ten však libreto odmítl, protože proti původnímu Puškinovu schematu posouvalo význam postavy staré kněžny. A tak se až teď balet objevil na scéně v Moskvě. Hudba k baletu je Čajkovskij, ne však originální, ale kompletní 6. symfonie. V hlavních rolích tancovali Nikolaj Ciskaridze a Ilze Liepa (V Rusku žije 150 národů a národností). Premiéra měla atmosféru velké kulturní události a také jí byla. Perfektní výkon protagonistů, skvělá scéna i sbor. Potlesk a volání bravo na otevřené scéně. Obří kytice. Mimochodem Ilze Liepa účinkovala o pár dní později při koncertu ruského barda Krutova. On hrál na velké černé křídlo na kterém ona ležela. Petit sám je zajímavá postava. Absolvoval školu Grand Opera, učil se i u ruských pedagogů (Preobraženská) a začal ani ne dvacetiletý rovnou na první pařížské scéně. Brzo odtud odešel, aby se jako mladík věnoval spíše organizaci baletní scény a vlastním inscenacím. Spolupracoval i s Ďagilevem. Do Velké opery se vrátil až v roce 1964 nastudováním baletu Chrám Matky Boží, kde se obsadil do hlavní role. Od roku 1975 byl 25 let hybnou silou baletu v Marseille, kde dělal vše od Bacha po Pink Floyd. V Moskvě už inscenoval m.j. Cyrana z Bergeracu. I před Pikovou dámou byl jako rozcvička předvedena moderní bezdějová baletní kreace Passakalia (? překlad z ruštiny) na hudbu Antona Weberna (+1945). Trochu to připomínalo spartakiádu. Ale tyhle prvky byly i v Dámě. Celkem je na jeho kontě 106 inscenací a je údajně jednou z největších a univerzálně použitelných postav světové baletní scény současnosti.

Ale ne všechno se povede. Ve ruské filmové verzi Figarovy svatby ani perfektní zpěv neoslabil podezření, že Figaro je vlastně mladý Petr Veliký a Zuzanka připomínala černoušky na carském dvoře v nádražácké uniformě. Možná i Puškina ve školních letech.

Zajímavé jsou i týdenní komentované souhrny událostí tří významných ruských novinářských osobností: Pozner na ORT (Vremena) je nejstarší, na TV6 milionář a dříve šéf NTV Kyselev a nejmladší Parfjonov na NTV (Namedne - www.namedne.ru). První je solidní uznávaná osobnost, ale někdy je důležitý až k prasknutí. Druhý je dnes zajímavý hlavně svým kontem. Mluva posledního představuje jakýsi tanec slov s piruetami ironie a absurdity. Ještě lépe je tato metoda vidět na seriálu ruská historie, který doprovázel slovem. Skvělých prvních 7 dílů, které se točily po celé Evropě, pokrylo období od nástupu Petra I. koncem 17. století po války s Napoleonem na počátku století 19. Pokračování už však asi nikdo nezaplatí.

Na samostatnou kapitolu je krátká historie ruských televizí se všemi zvraty, podporou prezidentských kandidátů, miliardovými dluhy v dolarech, přízní a nemilostí prezidentů, předáváním akcií redaktorům, obsazováním redakcí maskovanými příslušníky policie nebo podle vzoru ČT samotnými redaktory,  vyšetřováním generální prokuraturou a mezinárodními zatykači.

________________________________________________________________________
1) čudes (ru) = zázrak

Východ 6. Obchod

Poprvé jsem se do Běloruska dostal někdy v létě roku 1984 a vzápětí v lednu 1985. Z té doby si mlhavě vzpomínám na stalinský GUM v centru města, kde jsem koupil budík místní značky Електроника, velkorysou firemní prodejnu tohoto výrobce, v jejíchž ohromných sálech se ztráceli lidé i zboží a typický ruský obchůdek - lavku s potravinami a stoličnoj vodkoj za 3,50 rublů. Typické nákupy Čecha v SSSR. Výhodná byla i stolní bruska. Oficiální kurz 1 rubl=0,96 dolaru, 10 korun.

Druhý zážitek je z ledna 1993. Sovětský svaz již neexistoval, Bělorusko bylo celý rok samostatné. Jeden Čechobělorus nás zavedl na městské tržiště Komarovka. Prakticky v centru města, 5 minut chůze od náměstí a stanice metra Jakuba Kolasa. Část obchůdků ve velké oválné hale, zbytek venku. Ceny tenkrát, krátce po rozpadu SSSR, začaly letět jak uragán. To, co pocházelo ještě ze starých zásob, bylo až neskutečně laciné, jinde už ceny převyšovaly naše. Něco bylo na lístky a něco, třeba benzin, nebylo skoro vůbec. Místní lidé ještě novým poměrům nepřivykli a tak ceny na tržišti byly také nízké. Gruzínci se sušenými hrozny, švestkami, meruňkami. Místní s marinovaným česnekem, koprem a pirohy. Jeden dolar se měnil za 400 běloruských rublů - zajčiků. Na každé bankovce bylo zvíře, na jednorublové zajíc.

Lavina inflace se zemí valila roky. Po dvojí denominaci (10x v roce 1996 a 1000x v roce 2000) je v roce 2001 kurz 1500 běloruských rublů za dolar. Za necelých deset let klesl patnáctmilionkrát. Kurz ke koruně poklesl čtyřmilionkrát. Někdo zbohatl, většina zchudla. Když byla v roce 1995 vytvořena celní unie s Ruskem, osvobodil čerstvě zvolený běloruský prezident řadu podniků ze svého okolí od daní a cla a dovezené zboží se začalo valit do Ruska. Než se Rusko vzpamatovalo, získali vybraní Bělorusové miliardy dolarů, které skončily v zahraničních bankách. A vznikl nekontrolovatelný prezidentský fond, větší než státní rozpočet. Když se Rusové probrali a tuto praxi ze dne na den přerušili,  na hranicích zůstaly stát tisíce vagonů se zbožím. Těžké ztráty utrpěli ruští podnikatelé, běloruský státní rozpočet a devizové hospodářství. Po roce uměle stabilního kurzu se začal zajčik znovu propadat závratnou rychlostí. Rublové úvěry drtily banky s fixními sazbami a dolarové dluhy drtily podnikatele. Ceny se přepočítávaly denně a někdy ani to nestačilo. Základní hodnota, něco jako zlatý standard, je dolar. Z těch dob zůstaly nesplacené dluhy a rozestavěné domy bez vody a kanalizace uprostřed polí.

Dnešní Minsk má luxusní prodejny s širokou nabídkou zboží, samoobsluhy s nepřetržitým provozem a spoustu nových tržišť. Hlavní je Ždanoviči na jihozápadním okraji města, nedaleko okružní dálnice. V sobotu a v neděli se sem valí tisíce lidí auty, autobusy a vlaky. Podél tržiště jsou 3 autobusové zastávky. Koupit můžeš vše. Prodejní výstava stavebních materiálů. Spousta aut, jejichž kapoty slouží jako prodejní pulty. Na nich staré kabely, šrouby, stírače. Vedle krámky s horami motorových olejů. Konfekce. Stovky navzájem propojených stánků, které vytváří bludiště plachtami zakrytých ulici připomínajících orientální bazar. Město samo pro sebe. Obleky a bundy visí v 5 řadách nad sebou. Tisíce kožichů, zvláště žádané jsou řecké. Pánské, dámské, dlouhé, krátké, bundy, s vlasem dovnitř, s vlasem ven. Živá zvířata - slepice, králíci i koza se najde. Desítky stánků se zahraniční i domácí kosmetikou. Černé kopie audio- a videokazet, hacknutý software jehož cena závisí na počtu megabajtů, CD ze všech končin světa. Krytá tržnice s potravinami. Na hácích visí půlky prasat, šest žen v bílých pláštích a s bílými čelenkami, jak slepice na hřadě, každá s prostorem ne větším než 1 metr, nabízí domácí tvaroh. "Pojďte ochutnat" oslovují naléhavě kolemjdoucí. Pyramida vajec. Pirožnoje - sušenky velké, malé, sladké, méně, vafle, kokosky, v čokoládě. Kilo, dvěstěgramů. Ryby. Bonboniéry. Vietnamci, Číňané, místní. Šikmooká žena nabízí korejské saláty. Vyzáblý úředník vychvaluje čínská ochucovadla.

Vyjdete ven a na konci toho všeho "melkij opt" - drobný velkoobchod. Tři ulice, 6 řad, 500 kovových transportních kontejnerů. Svého času masově mizely z nádraží i z vlaků. Jedinou ochranou bylo naložit na vagon dva kontejnery vraty k sobě a ty ještě obloukem svařit. Ty co jsou zde, mají hned za kovovými vraty zabudovanou dřevěnou konstrukci s oknem a dveřmi. Tam je vystavené zboží. Uvnitř sklad. Ceny jsou mírné, velkoobchodní se slevou 10%.

Ale ani to není všechno. Když se díváte ze železničního náspu k tržišti, prostranství na druhé straně silnice připomíná včelí úl. Ty černé tečky, to jsou lidské hlavy. Jedna vedle druhé, těla vidět nejsou. "Pole zázraků" je oficiální název. Pařížský bleší trh je vzor, který byl dávno překonán. Staré babky, mladí floutkové, hrdinové socialistické práce. Ti všichni se snaží něco prodat. Cokoli. Starý vodovodní kohoutek, boty, hnací řemeny k autu. Za prodejní pult slouží kus celty položený na zem. Komunismus sovětského typu tyhle lidi vyškolil. Neztratí se. Možná je vůdcové zatlačí do země, ale oni přežijí. Ostatně Rusko se pod Putinem zvedá. V loňském roce stouply reálné příjmy obyvatelstva o 20%. Průměrné měsíční příjmy v některých podnicích dosahují 500 USD a poradce prezidenta pro ekonomiku tvrdí: "Nám nesmí vadit, že klesá cena nafty. My nechceme, aby nafta a plyn byly jedinou ruskou devizou. A nechceme se na pokles cen vymlouvat. Globalismus je nástroj současnosti. Když ho neovládneme, spadneme oprávněně do bídy."

Následující den prezident Putin řídil poradu o řešení důsledků pokračujícího poklesu cen nafty. A běloruský Lukašenko v parlamentu prosazuje povinnost odevzdat střelné zbraně a začíná snít o třetím - protiústavním - období v prezidentském paláci.




Východ 5. Cesta tam

Stalo se před téměř 20 lety.

BĚLORUSKO - CESTA

Malý, tlustý, rusky mluvící mužík přenáší spoustu krabic z perónu Wilsonova nádraží do kupé ĺůžkového vagónu do Moskvy a neskrývá pohoršení nad tím, že nejsou nosiči. Cestou se pak dostává do sporu s českým průvodčím, kterému vytýká, že nemá samovar a vůbec, že vagón je starý a nemá kulturu. A on jako diplomat na tohle není zvyklý. Průvodčí, trochu labilní, mu sděluje, že je to proto, že jsme byli 40 let s nimi.

Mužíkova hřmotná dáma ve vytahaných teplácích se tomu sopránově směje a průvodčí dostal strach, aby to diplomat nenapsal řediteli drah. Tak mi ve svém hoři předestřel své zkrácené curiculum vitae. Je rozvedený, z Malé Strany musel odejít, bydlí na Smíchově a takhle jezdí 15 let. Řekl bych skoro; spíš od konce roku 1989. Svou tupou rozhodností a otevřeností připomínal jistou sortu důstojníků a stranických funkcíonářů. Jinak pohoda. Jen vedle v kupé si pár (dvojice) mladých Rusů vezl mluvící panenky a ty snad celou cestu nezmlkly. A Češi v druhém kupé se filmovali jako kdyby jeli do Afriky. Ale byl jsem sám v českém kupé, které nesmrdělo směsí rybiček, vodky a potu. Na hranicích dal ve 3 ráno průvodce instrukce jak zajistit kupé před vniknutím nežádoucích osob, protože na polském území prochází vlakem průvodčí a on nemůže vagón zamknout. V Polsku jsem se pak probudil někdy v 9 hod. ráno a ten obraz je neměnný od té doby, co jsem tam byl počátkem 60. let načerno bez pasu. Rovina s malými políčky, která vedou k malým stodolám, břízy a borovice, sem tam pár krav s pasákem nebo traktor. Staré neomítnuté domky a spousta nových. A nádraží s grafitty na všech vagónech a nákladní vagóny s ruským dřevem do Německa a cisterny s ruským benzinem. Od chvíle, kdy vlak přejel hranice do Polska, objevovaly se na mobilu SMS od místního operátora. Takhle Rusové před časem oddělali jednoho čečenského náčelníka. Dostal raketou právě v okamžiku, kdy telefonoval. Dneska se z bezpečnostních důvodů používají "jednorázové" satelitní telefony.

Celníci i pohraničníci na všech hranicích byli korektní a neutrální, tentokrát - snad poprvé - i Bělorusové. V Brestu to ale jako obvykle začíná. Ženské všech věkových a sociálních kategorií se jako vosy rojí kolem vagónů a nabízí: pirohy, blinčiky, kuře, horké brambory, jablka, hrušky, okurky, rajčata, klobásy, pivo, šampaňské, kefír, vodku atd.  Nakonec nalezly i do vagónů a jedna fešanda neurčitého věku v koženém kabátě a se zlatým tesákem povídá: "Kupí šampánskoje, búdim vměstě piť." Tak jsem jí vyhodil. Taky tam pobíhala jedna stařenka ve válenkách a 2 kluci a žebrali jídlo. V teplákách Adidas. Těmhle nesmíš dát najevo soucit. Jinak se jich nezbavíš a vyžebraj z tebe i poslední korunu.

KOLEJE

V Brestu končí evropské míry a začíná svět širokorozchodný. Car si tenkrát, když se budovaly železnice, vybral tyto rozměry, aby po zkušenosti předků s Napoleonem uchránil zemi od vpádu z Evropy. Pak tam hned 2x vtrhli Němci, Rusové jim to oplatili a k tomu okupovali půl Evropy a nakonec bez slávy odešli. Leč dodnes každý vlak zajede do velké haly, tam se rozdělí na jednotlivé vagóny, uvolní se evropské podvozky, celý vagón se pomocí hydraulických heverů nadzvedne, podvozky se odvezou, přivezou širokorozchodné, vagón se spustí, podvozky připevní, vlak znovu zkompletuje. Vladařský rozmar prodlužuje cestu o 3 hodiny. A tak se budují výběžky na západ. Za sovětských časů to bylo do Katovic a Košic, bašt těžkého průmyslu socialistického lágru. Po širokých kolejích proudila ruda, ze které se vyráběla ocel na mírové tanky. Dneska se válčí raketami a letadly a katovický výběžek se prodlužuje do Bohumína, kde bude velké překladiště. A prezident Putin oznámil vytvoření státem kontrolovaného holdingu Suchoj. To není šampaňské, ale bojová letadla.

Jsou ale i jiné metody jak usnadnit mezinárodní obchod. Nedaleko Moskvy naapříklad několik měsíců úspěšně pracovala nová soukromá celnice. Měla všechno, co je třeba. Uniformy, razítka, bankovní účty a pracovníci chodili na oficiální školení. Jenom ty účty, na které chodily celní poplatky, nepatřily státu a hlavně poplatky byly nižší. Tahle finta se organizátorům nakonec vymstila. Po čase si nějaký šťoura všiml, že na okolních celnicích mají málo práce, zatímco tady je pořád fronta. Ruský ministr železnic měl jiný marketingový fígl. Místo od ruských hutí, sténajících nad slabým odbytem, kupoval koleje v Japonsku. Rozdíl v kvalitě? Ruské jsou prý nejlepší na světě. Rozdíl v ceně? Japonské jsou o pouhých 50% dražší. Ztráta bratru 50 milionů dolarů. A taky dopravné od ruských odběratelů šlo přes švýcarskou filiálku ruských drah. Jejím ředitelem byl jako na potvoru zrovna ministrův synek. No řekněte, komu jinému už důvěřovat víc. A ministr v pohodě tvrdí, že jde o nedorozumění.

BELARUS

Jak tak zvedali vagóny, někteří cestující se šli vyfotografovat s brestskou pevností, známou to účastnicí velkých válek. Napřed tady bolševici vyklouzli z 1. světové války a splnili své internacionální poslání i závazek k německým chlebodárcům, když s nimi podepsali mír. Ti sice zanedlouho válku prohráli, ale po 20 letech pevnost dobývali znovu a hned dvakrát. Napřed z ní vyhnali Poláky, aby jí přátelsky předali Rusům. Těm jí za 2 roky sebrali a za další 3 roky opět vrátili. Nedaleko je i bělovežský prales proslavený původními plemeny zubrů a koní. Ty skutečně původní však během válek svorně sežrali vojáci a civilisté. Dokonce i vlci zmizeli. Nová zubří krev byla dodána ze zoologických zahrad a koně zpětně vyšlechtěni z místních plemen. Rezervace má i historický kontext. Kdysi dávno se tady poprvé sešli ruští sociální demokraté. Jejich bolševičtí následovníci posléze zplodili Sovětský svaz, jehož likvidaci tady 8. prosince 1991 svým podpisem stvrdili mocichtiví komunisté Jelcin a Kravčuk spolu s dalším Slovanem Šuškevičem. Vytvořili přitom svaz nezávislých států - pro začátek jen tří slovanských. Tam pozvali i ostatní země SSSR a hbitě konvertovali na budovatele kapitalismu. Na odlehlé místo poměrně bohatá sbírka kuriozit. Stručná historie 20. století. Předvolební setkání s Putinem, které místní vládce Lukašenko plánoval v létě 2001, se však nekonalo. Snad proto, že to není dost historická událost.

Za hranicemi jsou nejzřetelnější dvě věci. Pečlivě ošetřované vojenské prostory s pěšinkami vysypanými štěrkem, vápnem natřenými obrubníky, dvojitým plotem z ostnatého drátu a uhrabaným pískem mezi. A potom všechny drážní objekty i ploty jsou čerstvě natřené. I nádražní budova v Brestu je restaurována a plastika nad vchodem se pyšní srpem a kladivem.

Cesta z Brestu do Minsku trvá už jen asi 4 hodiny a zase borovice a břízy a pruh půdy zbavený porostu podél trati. Vždycky jsem si myslel, že je tam proto, aby jiskry z parních lokomotiv nezapálily vyprahlý les. Ale třeba je to jinak. Sem tam je vidět voda nebo bažina, pečlivě obdělávané záhumenky s vápnem natřenými kmeny křivičných jabloní a potom jakoby opuštěné velké lány s traktorem na obzoru, velké stodoly a velká stáda krav. Ale nízká efektivnost zemědělství a vysoké procento populace v něm dusí celou ekonomiku stejně jako v Polsku. Signál místního mobilního operátora se objevil v Brestu a pak od Baranoviči v poloviny cesty vydržel až do Minsku. Rychle se stmívá a blížíme se k cíli. Celou dobu co sem jezdím se stavělo nové nádraží a tak vlastně byla jeho stavba nedílnou součástí města. K prezidentským volbám ho ale dokončili a exteriér je nejen na místní poměry mimořádně vyvedený a moderní. Detaily se člověk nesmí zabývat a navíc jich je nezvykle málo. A tak se staré špinavé nádraží se stalinskými výjevy najednou krčí stranou jako cizí dítě a je to jako se vším. Ten, kdo sem dnes přijel poprvé, ho vlastně nezná a Minsk je pro něj městem vyznačujícím se moderním nádražím. A k němu se teď jaksi nehodí chlapi, kteří s ranci, skládacími sedátky a vrtáky na led vyjíždí ranními vlaky chytat ryby na zamrzlých jezerech. Nebo umaštění chudáci, kteří "dízlem" jedou za prací nebo čím někam na sever. Ani žebrající stařeny a opilci není vidět. Zatím.

To je to dobré. Špatné bylo, že mě nikdo nečeká. Vydávám se do centra, které, podobně jako v Praze začíná hned vedle nádraží. Druhý východ z metra ústí na náměstí Pobědy s Leninem, předsednictvem vlády a radnicí. Z náměstí vytéká prospekt Skoriny, hlavní třída, která prochází v délce několika kilometrů celým městem. Paralelně s ním metro. František Skorina byl renezanční člověk s italským vzděláním. V 16. století působil i v Praze a vydal tam část svého překladu bible do běloruštiny, takže je otcem vlasti. Byl také královským zahradníkem a ranhojičem. Dneska má hlavní ulici doma a pamětní desku v Klementinu. Prospektem prošla několikrát fronta a tak ho němečtí zajatci po válce vybudovali z gruntu znovu. Nejstarší budovy proto nesou neomylné znaky triumfální sovětské architektury a na třídě je skoro všechno důležité. Hlavní pošta, první hotel Minsk, KGB, GUM, státní banka, McDonalds, palác republiky, divadlo, prezidenstký palác, dom oficerov, cirkus, filharmonie, universita, akademie věd atd. Prostě, jak říkám, skoro všechno důležité. Po volbách jsou budovy opravené, čisté, nasvícené a ve vozovce nejsou díry. Na ty se musí počkat do jara. Prospektem profukuje podzimní vítr a všude jsou mladé krasavice. Běloruští vlastenci shledávají příčinu v tom, že sem nedošla asijská krev a tudíž jsou čistá slovanská rasa. Až na těch pár tatarských vesnic na severu. Jeden vysoce postavený pán kdysi vypil k večeři pár stakanů vodky, zbrunátněl a zbytek večera se snažil z nás vypáčit přiznání odkud že přišli Slované. Shodou okolností to bylo taky na prospektu. Restaurant Pět pátků. Slovní hříčka, něco jako až naprší a uschne. Ostatně prapor slovanství se tady drží hodně vysoko. Slovanský bazar ve Vitebsku je každoroční přehlídkou slovanského umění a prezentační vývěskou prezidenta. Letos před volbami tam za ním přijeli prezidenti Ruska a Ukrajiny, aby demonstrovali svou neutralitu v předvolební kampani. Ale stejně. Patriarcha moskevský je větší formát. Ten za slovanství rozdává rovnou medaile. Letos jí dostal Lukašenko, příští rok Putin. Škoda, že prezidenti došli. A patriarchové jsou navíc dva. Nemají se rádi. Druhý sedí v Americe a nevím, jaké ten rozdává metály.

Přesto jsem však  první noc strávil v hotelu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
KGB Komisija Gosudarstvennoj Bezopasnosti
GUM Gosudarstvennyj Universálnyj Magazin

Východ 4. Zpátky

ZPÁTKY

Tak a je tady konec. Lepší je vracet se letadlem. Co nejrychleji domů. No, ale tentokrát je to vlakem a tak to chce trpělivost. Drobné nejistoty. Jaký bude vagon, jací průvodčí, spolucestující, celníci a pohraničníci.

Vagon vypadá dobře. Průvodčí, 2 Rusky, spíše starší. Usazují mne v kupé s jedním spolucestujícím. "Jede jen do Brestu, potom budete sám." Nové, nejspíš relativně laciné a nezcela padnoucí šaty, kabát a boty. Na stolku plastová láhev s pivem. A černý kufřík. Z jeho majitele táhne kyselý pivní pach. Vrací se z Ukrajiny, z vědecké konference o důsledcích Černobylské havárie. Celou noc ve vlaku z Kyjeva.

Posílám SMS domů. Průvodčí, když vidí movitého člověka s mobilem, příchází a nabízí samostatné kupé. "Tam vám nikoho nedám, pojďte se podívat". "Co za to?" "Domluvíme se." Kupé jako kupé. "Tak co tomu říkáte?" "Pět baksov?" "To ne." Tak jsme se vrátili.

"Vy jste vyhodil krabičku od cigaret do záchodu a ucpal vakuový systém", oboří se na mne za chvíli odmítnutá průvodčí. "Za prvé," říkám, "nekouřím a zadruhé jsem nebyl na záchodě". "No dobře". Někde za Baranoviči přichází znovu: "Vy nekouříte, a převez byste mi přes hranice 2 kartony cigaret? Řekněte celníkům, že je to dárek."

"Kolik lidí žije v Brestu?", ptám se vědce. "Ani přesně nevím, ale oblast má 1,5 mil. obyvatel." "A jaký je vztah k Polsku, když se tady hranice tolikrát měnily?" Vědec se rozpovídá. "Polsko to není problém. Tady jsme Bělorusové. Něco málo Poláků je kousek na sever. Okolo Grodna. A na jihozápadě, v Polesí, jsou baptisti." "Jak se tak dostali, vždyť všude kolem je pravoslaví?" "No, tady byl vždycky chudý kraj a lidi odjížděli do Ameriky. Někteří z nich nebo jejich potomci přešli na baptistickou víru. A když se trochu vzmohli, část z nich se vrátila. A ti si víru nejen zachovali, ale ještě jí šířili. A na severu jsou i Tataři, kteří přišli s Džingischánem, založili strážní vesnice a pak se smísili s místním obyvatelstvem a zůstali. A na jihu jsou zase vesnice, které byly obklopeny vodou. Cesta k nim byla možná jen lodí. Za války se k nim Němci nedostali a lidé, co tam žili ani nevěděli, že nějaká válka je. Dneska je to jiné, voda se vysušila a dojedete tam autem."

Na shledanou, jsem doma, loučí se, rozbaluje deštník a odchází deštěm na sváteční oběd. Většina cestujících odchází a přistupuje dívka, se kterou se přišla rozloučit celá rodina. Rutina. Celníci, pohraničníci. Po celní kontrole a výměně kol odjíždíme někdy kolem třetí. Ještě Terespol a vlak se rozjíždí.

Z Brestu pokračovali ve vagónu 4 cestující. Úzké podvozky. Vesnice, pole, města. Vlak jede dál, stmívá se a v deset večer jsme v Katovicích. Noví celnící. Noví pohraničníci. K dívce z Brestu jeden příchází a říká: "Vízum na 300 dní a kolik máte peněz?" "Jen 50 dolarů, to máte tak na 2 dny. Říkáte, že jedete za manželem, ukažte mi pozvání. Jestli ho nemáte, pojedete pozítří zpátky." Naštěstí ho měla. Ale stejně byla po zbytek cesty jako zakřiknutá. Na chudýho člověka si každý dovolí.

Po vagónu pochoduje sem a tam starý vyschlý mužík v teplákové soupravě. Pokaždé když dojde ke dveřím mého kupé se zastaví, otočí a bedlivě mne zkoumá. Profesionální deformace? I to je možné. A mladá podnikatelka. Silná lýtka obepínají lesklé punčocháče a mohutný zadek elastické kraťasy. Jak jsme za hranicemi, žhaví mobil.

Před sedmou se rozednívá. Kolín, Český Brod. Je to tady přeci jenom doma a lepší. Ale: špinavé drážní prostory kolem trati. Odhozené kusy železničního svršku, polozbořený drážní domek. Tak skvělé to zase není. Jo, státní podnik dráha. Co na to asi říká odborář Dušek?

Ale to už vlak vjíždí do nádraží. Metro a domů. Zaplať pánbůh.

Východ 3. Po volbách

Po volbách je vždy veselo. Ale ne všem. Za velkorysou volební kampaň je třeba platit. Někdo penězi nejlépe daňových poplatníků, někdo postem. A tak bylo oznámeno, že státní rozpočet je v slušném deficitu a hned nastoupil nový ministerský předseda. Ovšem někteří poslanci si moc dovolují. Dokonce tvrdí, že už, už nastane default - to je ohlášení neschopnost státu platit úroky z dluhů. Jako Rusko v 98. Znalci ovšem říkají že tohle Bělorusku nehrozí. Vždyť stát má v rukou skoro všechno. Může zaplatit lesy nebo podniky. Tohle není problém.

Mstí se Lukašenko?

Nedávno prezident vyjádřil nespokojenost s počínáním řady činovníků, jmenovitě minské radnice při prezidentských volbách. Jen naivka může věřit, že jim to projde.

A aby si lidé nemysleli, že je to jen tak postavit se jako ředitel polostátního podniku ve volbách proti prezidentovi, byl 22. listopadu zadržen Anatolije Kalugina, ředitel minského Atlantu, výrobce ledniček. Způsobil velké ztráty státu i občanům, nevrátil valuty po služební cestě a ještě neoprávněně podnikal. Hlavně ale Atlant nezaplatil včas celý úvěr z roku 1993, který byl garantován státem. Úředník ministerstva financí, který měl s japonskými věřiteli v létě jednat o restrukturalizaci dluhu si jako na potvoru umřel. Ještě, že ho pan prezident tak pěkně vyhmátl. Ale možná, že na prezidenta kandidoval právě kvúli tomuto problému. Oznámeno bylo i obvinění náčelníka běloruské železnice a rovnou byl odvolán z funkce. Ani natřené ploty kolem trati mu nepomohly. A taky ho posadili za katr, poslanecká imunita sem, poslanecká imunita tam. Stejně ho poslancem jmenoval prezident. A jeho náměstek už taky pěkně bručí. Sedí i ředitel minského stadiónu Traktor Vladimír Olejnikov. Tamtamy říkají, že vzápětí za ním půjde sám ředitel traktorového závodu. Pan prezident si o tom hezky popovídal s pracovníky "prezidentské" nemocnice a prozradil jim, že lumpů bude ještě 15. A největší lumpárny jsou ve zdravotnictví. Aby to nevěděl, když náměstkem ministra je jeho snacha. Také jsem slyšel, že invalidům seberou některé výhody, protože je zneužívají. Vedle toho proběhly prověrky ve sdružení "Belpticeprom" a Státním výboru pro cla, které rovněž odhalily řadu nepravostí.

Ekonomika

A tak se může rozjet prezidentův sociálně ekonomický program.

Hodně se mluví o liberalizaci ekonomiky. Prezident dokonce zrušil svůj dekret, podle kterého každý podnikatel měl zaplatit za dluhy své firmy vůči státu. Domem, autem. Vším co mělo hodnotu vyšší než 150 USD. Na druhé straně platby vyšší než 200 USD nesmí být prováděny v hotovosti. Dá to ale fušku, když z hlediska podmínek pro podnikání je Bělorusko na 142. místě ve světě. Koncem listopadu se v Minsku konala konference "Bělorusko po volbách: nevyhnutelnost změn." Zástupce Evropského ústavu Ruské akademie věd při této příležitosti prohlásil, že ani ruský ani německý kapitál nemůže změnit makroekonomickou situaci v zemi. Oba budou pracovat za podmínek daných současnou mocí. Státní banka se také snaží omezit množství obchodů prodávajících za tvrdou valutu (doporučuje vydávat povolení pouze na 1 rok - dosud na 3). V každém případě vydal Lukašenko dekret, kterým stanovuje růst HDP pro příští rok na 5%. Naopak MMF váhá s doporučením úvěru.

Spolu s přítomností pokračuje i spor o minulost. Bělorusko bylo vražednou zemí ve 30. a 40. letech. Vraždili komunisté své lidi, komunisté Poláky, nacisté Bělorusy a židy, jistě i komunisté nacisty. Byly zde vyhlazovací tábory. Na řadě míst jsou smutné památníky těchto zvěrstev. V Kuropatech na okraji Minska - a na místě, kde podle Economist "chrastí kosti", jsou pohřbeny desetitisíce lidí. Je tu ale rozpor. Opozice se domnívá, že je tam 250 tisíc obětí stalinských represí. President Clinton věnoval při své návštěvě památník těm posledním a běloruskému lidu. Stát naopak tvrdí, že jsou tam pohřbeny oběti nacistů, řádově tisíce. A proto nečinně přihlížel, když byl v rámci předvolební kampaně památník zničen. Sám přispěla tím, že na tomto místě staví okružní dálnici. A ty, kdo protestují, zavírá do kriminálu.

Postoj mezinárodního společenství.

OBSE potvrdila 7. listopadu rozporuplné prohlášení k výsledkům voleb, kde m.j. konstatovala, že mezinárodní izolace země byla kontraproduktivní. Odtud se rozjíždí celá řada kroků. A v únoru bude na zasedání Stálého výboru PS OBSE projednána otázka členství Běloruska v této instituci, která je delikátní v tom, že mandát "předlukašenkovského" parlamentu vypršel a loňská volba nového byla nedemokratická. Došlo ke změně ve složení pracovní skupiny PS OBSE, z níž především odešel její vedoucí a předseda Adrian Severin. Vedoucím skupiny je Uta Zapf (SRN) a členy zástupci Švédska, Ukrajiny, Portugalska a Litvy. 25. listopadu začala svou třídenní pracovní návštěvu v Minsku dvoučlenná delegace pracovní skupiny PS OBSE pro Bělorusko, vedená Utou Zapf. Ta zdůraznila závěry pozorovatelské mise OBSE, že volbám nelze přiznat demokratický charakter a soulad s mezinárodními volebními standardy. Zdůraznila také, že změna stanoviska k isolaci Běloruska neznamená, že se mění základní požadavky: rozšíření pravomocí parlamentu, demokratizace volebního zákona, vytváření atmosféry důvěry ve společnosti a přístup opozice ke sdělovacím prostředkům. Setkala se m.j. se zástupci parlamentu, asociace novinářů a ministrem informací, zástupcem vedoucího úřadu prezidenta, opozicí atd. Nesešla se však s ministrem zahraničních věcí Chvostovem. Ten jednání zrušil poté, co zjistil, že se ho účastní H.-G. Wieck. Předseda parlamentu prohlásil, že pracují Opozice varuje před uvolněním vůči Lukašenkovi. Jmenovitě Vladimir Gončarik, Lukašenkův protikandidát ve volbách, prohlásil při návratu ze západní Evropy ve Vilniusu, že bude-li zrušena isolace, aniž by došlo ze strany režimu ke změnám a k dialogu s opozicí a odbory, povede to pouze k jeho posílení. Také Hans-Georg Wieck, vedoucí poradenské a pozorovatelské mise OBSE v Minsku, který se velmi angažoval jak při parlamentních volbách 2000, tak při letošních prezidentských volbách, poskytl interview mediím. Rozhodl se odejít z funkce po prvním období. Celý problém je v tom, že evropské struktury jaksi chtějí mít pod sebou vše a jsou proto ochotny tolerovat zjevnou nedemokratičnost běloruského režimu. Ústupky  Lukašenkova režimu, jako na př. odstranění trestu smrti, jsou zcela formálnía lze si jen těžko představit, že pod jeho vedením by mohlo dojít k nějaké zásadní změně. Druhou otázkou ovšem je, že za 2 roky bude v plném proudu příprava nových parlamentních voleb. Pro úspěch opozice však není významná otázka trestu smrti, ale především přístup k mediím a nový volební zákon a posléze jiné postavení parlamentu, tedy základní podmínky, které OBSE pro navázání kontaktů klade. Jestliže se nic nepodařilo silou, zkouší se metoda bič a cukr. Pomůže-li, toť otázka. Na podmínkách pro normální kontakty však mají zájem nejméně 2 země. Rusko a Německo. Němec byl v čele kanceláře OBSE v Minsku, Němka je v čele pracovní skupiny PS OBSE pro Bělorusko. A s Putinem jednal Lukašenkem 28. listopadu přes 3 hodiny. Na závěr pracovní návštěvy bylo vydáno oficiální prohlášení, kde je pozitivně hodnocen záměr změnit volební zákon a pravomoci parlamentu, naopak negativní stanovisko delegace zaujala k represím vůči opozičním mediím a některým politikům. Na počátku roku 2002 navštíví Bělorusko celá pracovní skupina.

Generální tajemník PACE Walter Schwimmer poslal Lukašenkovi dopis, uvedl 4 podmínky za nichž by mohlo dojít ke zlepšení vztahů mezi Běloruskem a Západní Evropou. Je to rozšíření pravomocí parlamentu, záruky svobodných medíí, zrušení trestu smrti a uzákonění funkce ombudsmana. Na zasedání politické rady PACE ve Vilniusu padl návrh, aby se zasedání PACE účastnila smíšená běloruská delegace složená se zástupců parlamentu a opozice.
MEDIA

Samozřejmě, že režim se s novináři nemazlí. Konečně byl vyřešen případ odbojných novin Pagoňja k plné spokojenosti. Soud jim odebral licenci. I další noviny mají problémy s tím, že v předvolební kampani "pomlouvaly" prezidenta. To, že media jsou všeobecně nežádoucí, potvrdil Lukašenko 26. listopadu. Při návštěvě Moskvy se zůčastní pouze jedné televizní relace. všechny ostatní akce odmítl.

Podezřelé známosti

Zato pokračoval kamarádšoft s Lybií a Íránem. Návštěvy sem, návštěvy tam. Trochu ostudy z toho, že vojáci právě z těchto zemí se školí v Běloruské vojenské akademii, nikoho nepřekvapuje a ani netrápí. A že Bělorusko prodává zbraně "nehodným" režimům? Ne. Říká pan prezident. I v tom OSN ho ale pomlouvají. Ovšem že dodal ruské zbraně Lybii, které se posléze objevily v Čečensku, to je k vzteku. To se Rusům ani za mák nezamlouvalo.

Rada Evropy vydává pozoruhodně smířlivé prohlášení k prezidentským volbám a konstatuje, že mezinárodní izolace Běloruska je vlastně nežádoucí. A konečně skončí mandát prokletého představitele OBSE "špióna" Wiecka.

Ovšem každá krása má sem tam pihu. Tou největší je sám velký ruský bratr. Kdo by do něj řekl, že se po 11. září tak proradně připojí k těm odporným Američanům. Ale že jim Lukašenko ukázal. Když nechtěli, aby jeho štáb udělal reklamní šot z podpisu kondolenčních listin, prostě tam ani nedojel. Natož aby něco podepisoval. Správný chlap. Druhý den tam poslal ministra zahraničních věcí.
Ale problémy s tím přeci jenom jsou. Budou Rusové potřebovat tak drsného přítele, když se objímají s NATO? Už začínají vystrkovat růžky. Dodali nám zbraně, my jsme je šikovně prodali Lybii a nakonec se objevily v Čečně. Hrubě se jim to nelíbí. A k Putinovi se dostat je taky problém.

(Jednalo se o druhé volby běloruského prezidenta v roce 2001)

Východ 2. Moje Rusko

Tak tady sedím a přes padající sníh, lavinu aut valících se nedělním ránem na trh ve Ždanoviči a vlaky do Vilniusu se mi v pozadí vybavuje moje Rusko. Jezdím na východ už skoro 20 let a ten pocit je smíšený ad absurdum. Ostatně jako u všeho co člověk dobře zná, protože každá mince má 2 strany.

Na jedné straně je to záporné. Byrokratická tupost, tendence ke zbožnění formálních autorit a podlézavost k nim, nedůstojná korupce, anachronický militarismus, naivní obdiv všeho amerického spojený s okázalým antiamerikanismus v nejabsurdnějších podobách, podvod jako životní styl, děsivý alkoholismus a často nekonečná hloupost. A neobdělané lány země podle železniční trati a devastované fabriky.

Ale na druhé straně je to obrovské bohatství ruské duše a kultury, které jsem vstřebával od dětství. Moje matka měla ctitele, vzdělaného lékaře a starého mládence, porevolučního emigranta, syna německého ředitele vodovodů v Sevastopolu a ruské matky, který tesknil po Rusi a k nám chodil vařit ruská jídla a zpívat ruské písně. I důvěrná přítelkyně mojí babičky, hraběnka Nečajevová, emigrovala po revoluci z Ruska. A pak ti, které jsem poznal sám. V Anglii vyškolený akademik Navašin, jehož příbuzní byli z poloviny popové a z druhé straničtí funkcionáři. A intelektuální Jurij Bartoševič s jeho mladou ženou a dcerkou Táňočkou a jeho otec plukovník, který stále vzpomíná jak byl ve 45. v Praze, a druhý akademik Archipov střižený podle amerického stylu. A v Americe vyškolený Sergej Fomenko, se kterým jsme vypili celý gruzínský restaurant na Puškinově náměstí a pak do rána při šampaňském snili v mém hotelovém pokoji o mezinárodní genetické laboratoři. A inženýrka Tamara, vynikající odborník, která nás doprovázela do divadla a jako dárek přinesla sklenici domácí marmelády. A dcera akademika Andrejeva, spolutvůrce suchého zákona, se kterou jsme strávili pár hodin na letišti, přelétly jiskry a pak jsme se už nikdy nepotkali. A neznámá mladá krasavice, která se jako zjevení pohybovala po Malém akademickém divadle, aby odešla sama jako hrdý přelud špalírem zírajících mužů. A neuvěřitelně schopní mladí byznysmeni z Petrohradu. A desítky dalších.

A Moskva s Velkým divadlem a Puškinovým museem. A Petrohrad s bohatstvím Ermitáže a Puškinovým památníkem na nábřeží Neglinky a palácem, který nechala svému prvnímu a bývalému milenci hraběti Orlovovi postavit carevna Kateřina II. A Jekatěrinský palác s jantarovou komnatou v Puškinu a podzimní Pavlovsk s první ruskou železnicí a barevnými průhledy anglickým parkem. A jarní Petrodvorec se zlatými vodotrysky. I podzimní Minsk a zimní Kyjev.

A romantický Evžen Oněgin a Piková dáma a Jelena Obrazcová, která zpívá Carmen, a Don Quichot s živým koněm na scéně, a Čechovův Medvěd s Janem Werichem a Gogolův Revizor a Krejčovy Tři sestry a Višňový sad a Vojna a mír a Jeřábi táhnou s Taťánou Samoljovou.

Všechny tyhle střípky dohromady jsou moje Rusko a já ho musím mít rád, protože je součástí mého já stejně jako spousta lidí doma a věcí ve světě. Je krásné i odpudivé, veselé i smutné a neumím ho předat, snad proto, že je příliš hluboko vnořené i do mé duše.




Východ 1. Postřehy 2002

Královna matka
Díval jsem se na pohřeb královny matky (9. dubna 2002) a říkal si proč tolik slávy. Možná proto, že čím byla starší, tím méně byla člověkem a tím víc symbolem: mateřské lásky, laskavého humoru, spravedlnosti. A vzpomínají se její slova za války: "Moje děti z Londýna neodejdou, dokud neodejdu já. Já neodejdu, dokud neodejde král. A král neodejde nikdy." A ona to byla, kdo v rozbitém Londýně zahájil sbírku na obnovu válkou zničeného Stalingradu. V roce 1999 se dokonce stala čestným občanem tohoto města. Dnes Volgogradu. Je symbolem osobnosti, v níž se spojují všechny ctnosti. Vychovala dceru, která se rovněž zhostila svého královského poslání se ctí. Je zvláštní, jak poslání může někdy překonat lidské pudy. Nebo je tihle lidé postrádají? Na ulicích bylo 1/2 milionu lidí, které k tomu nikdo nenutil a špalír lemoval cestu až do Windsoru. A školáci si stěžovali, že nedostali ani možnost sledovat obřad v televizi. Třeba i proto, že ta stará dáma se narodila v době, kdy žil ještě větší symbol - královna Viktorie. A s ní jakoby přesahuje do současnosti bohatá imperiální Anglie v jejích nejlepších časech. Stejně musí být zvláštní žít v zemi, kde tradice tak hluboko zasahuje do moderního života.

Vzpomínky
Nechtěl bych být emigrantem. Vzpomínky tě dostanou všude. Dneska nad ránem mne probudilo supění vlaku. A můj mozek, který se probíjel k vědomí, otočil kameru jako ve filmu do dětství, kdy jsem jezdil ke strejdovi do Plzně. Peřiny tam voněly levandulí a stolní hodiny na naleštěném bufetu třpytivě odbíjely každou celou. Ze zámečnické dílny ve dvoře byly cítít okuje a kapesní ratlík Bobík směšně pobíhal kolem. Z nedalekého nádraží bylo zrovna tak jako dnes tady slyšet supění vlaků. Připadalo mi to jako dobrodružství. Ulice byla nedělní, svítilo slunce a hned jak se zašlo za roh, byly z otevřeného okna v přízemí cítit řízky. Radio k tomu hrálo Humoresku a strejda, který k hovězí polévce s játrovými knedlíčky vyprávěl historky o svém hrdinství, jimž kromě dětí stejně nikdo nevěřil, byl zahalen do pitralonového oparu. Tenhle výběžek mého dětství ostře ustřihl bolševik vystěhovacím dekretem pro státně nespolehlivou osobu. Už abych byl doma. Tady mám pocit, že nějaký pokrevní bratr toho bolševika mi pořád dýchá na záda.

Schopní a neschopní
Jsou lidé a národy, které emigraci zvládají. Třeba tady nedaleko je něco jako malé hradiště. Před pár lety tam stál domeček, vypadal jak perníková chaloupka. K ní postupně přistavěli sklady, garáže, další domečky, vlastně už domy, a obehnali to zdí. To vše je dílem arménské rodiny, jejíž první zástupci sem přišli asi před 10 lety. Pekli a prodávali chleba, provozovali kavárničku a bistro a obchodovali a obchodovali. Dneska, a to je jen to co je na očích, prodávají náhradní díly a opravují zahraniční auta. A protože tady jezdí skoro výhradně ojetiny z Německa a bez auta, zvláště velkého, je člověk společenský outsider, je to obchod výnosný. Musí ale vzdorovat nespokojencům z nedalekého vojenského městečka, kteří v hájku vedle arménské pevnosti pijí do noci vstoje pivo a vodku. Někdy se i svalí. Díky své lenosti nemají kromě nenávisti nic. A tak to těmhle přivandrovalcům vrací. A volí toho, kdo slibuje, že za ně všechno zařídí.

Alkašové a milenci
Před domem, kde bydlím, postává celé dny skupina devastovaných zarostlých padesátníků, bývalých aktivních alkoholiků, kteří po infarktech a mrtvicích už nemohou ani chlastat. Jen stojí, tupě a nenávistně zírají na svět a občas blábolí nesmysly. Kdyby chtěla nějaká liga proti samohonce udělat reklamní šot, byli by ideálním odstrašujícím příkladem. Těch opilců je tady vůbec požehnaně a i když začíná jaro, viděl jsem jich zatím rozhodně víc než milenců. Docela by mne zajímalo, jak to tady chodí. Na Kubě to mají jednoduché. Tam jdou do teplého moře. Co taky mají dělat, když v Havaně bydlí v každém bytě několik rodin.

Přidaná hodnota
Fascinuje mne, jak se tržní principy i přes všechny překážky ze strany nedůvěřivé moci derou nahoru jako když tráva prorůstá asfaltem. V tržnici, kde prodávají sýr nebo maso, se desítky prodavačů se stejným sortimentem mohou přetrhnout, aby přitáhli zájem potenciálního zákazníka. Jakmile se člověk zastaví, slyší: "Co vás zaujalo, tenhle sýr je vynikající, pojďte ho ochutnat, to není obyčejný moskevský sýr, tenhle má skvělou jemnou chuť, a není moc slaný, ten se přímo rozplývá na jazyku, musíte ochutnat ..." Nebo: "Tohle je skvělé jemné maso, z mladého vepře, podívejte se, žádné sádlo, měkoučké, křehounké, jen u nás máme takové, my krmíme tím nejlepším ..." Má to jednu výhodu a jen jednu, zato typickou bolest. Ty místní sýry nejsou špatné a jsou laciné, protože jsou vyrobeny tou nejjednodušší technologií. Proto stojí třetinu ceny třeba nejprostšího plísňového sýra, jehož výroba je náročnější, ale který je pouze z dovozu. Ekonomové tomu říkají přidaná hodnota a ta je tady prostě nízká. V malém je to obraz celé země. Je důkazem omezenosti diktátorů, když si myslí, že tohle zvládnou tím, že všechno budou kontrolovat a řídit. Naopak.

Rekreační oblast
Tady je skoro všechno absurdní. Když má člověk špatnou náladu, tak hrůzně, když dobrou, komicky. Dneska je to ale do úsměvna. Představte si malou přehradní nádrž. Když přicházíte od čerpací stanice společnosti "Vodokanal" (něco jako Kanalizace a vodní toky), projdete kolem cedule "Pláž číslo 2". Na protější hrázi nahazují rybáři pruty, po hrbolaté cestě podél jezera se prochází matky s kočárky, osamělí staří mládenci čekají na zázrak a mladé dívky shazují zimní kilogramy. Pod hrází chlapi řeší zásadní otázky civilizace a skládají rubly na lahev vodky "v trojom".

Teprve když opouštíte pláž směrem k nedaleké městské skládce, je vidět nápis: "Občané, neznečisťujte pláž". A z hory odpadu trčí špičky stromů mezi nimiž zatoulaní psi hledají chutné sousto a do nádrže tečou černé potůčky.

O kus dál je zaneřáděný les jako posetý něžnými modrými, bílými a fialovými kvítky, které staré babky a bezdomovci trhají jako diví. Zítra je budou prodávat na trhu. Uprostřed lesa je cedule "Chráněná oblast" s výčtem zákazů a konstatováním, že odnést si smíte jen pohodu a poznání. A na okraji cedule je fixem napsáno: "Byli jsme tady 3 - Dima, Sergej, Kolja a 6 kurev". Následují jejich plná jména. Jen oni vědí co si odnesli. Kolem se romanticky kroutí říčka napájená z jezera a po její hladině se líně povaluje nažloutlá pěna. Kousek za řekou je střežená osada Drozdy s luxusním sídlem prezidenta.

Za lesem, ve stínu skládky začíná ulice s názvem Tichá. Jako vystřižená z filmu o sovětské říši zla. Patrové domy s opršenou omítkou, padající balkony, vyvrácené ploty, nachýlené kůlny, psí boudy a vlající prádlo. Továrna s baterií zrezivělých odlučovačů prachu na zborcené střeše dávno nepracuje, ale její nikdy neomítnuté cihlové zdi někdo čerstvě natřel na červeno. Jen obchod s velkou reklamou Coca-Cola člověka vrací do současnosti. A tam potká děsivě zpitou trojici třicátníků. Brunátný Víťa jen těžko artikuluje a na nohou ho drží to, že se o něj opírá kamarád. Přesto je slyšet, že Táně, zašlé couře ve starých škrpálech, ušmudlaných teplákách a vytahaném svetru, vyznává lásku. Ta neleží jen díky plotu, na kterém visí. Jaro opravdu dělá divy. Na konci ulice stojí policejní auto, jehož pokuřující osádka dbá na to, aby se v rekreační oblasti neděly žádné nepřístojnosti.

O 100 metrů dál začíná ulice Pionýrská a jiný svět. Elegantní budovy počítačové firmy s naleštěnými bavoráky a Mercedesy, velká benzinová pumpa. A za frekventovanou hlavní třídou, která nese jméno bývalého předsedy KS Běloruska, je tělovýchovný institut s přilehlou "olympijskou vesnicí" pro špičkové sportovce. Co by kamenem dohodil je pak pramen "zázračné" vody, kam pro pár lahví naděje přijíždí auty bohatí a pěšky se plouží chudáci z Minsku i okolí. A nad tím ční nebo spíš se baňatí nový pravoslavný kostel.

To vše a v uvedeném pořadí bylo na vlastní oči viděno během procházky po předměstí Minska zvaném Vesnjanka v dubnu 2002. Není život krásný?

Kde je hrana zákona?

Plukovníka Jurije Budanova soudí v Rostově na Donu za vraždu 18 leté čečenské dívky. Před soudem v jeho prospěch demonstrují ruští fašisté. Do toho zní premiéra strojově přesného nastudování Labutího jezera ve Velkém divadle a impozantní seriál Ruské impérium na počest blížícího výročí 300 let od založení Petrohradu. Je pozoruhodné, že s carevnami přicházející německá krev postupně zcela vyředila v carském rodu ruské geny. Mimochodem nejslavnější carevna Kateřina II. (také čistokrevná Němka) dala zabít svého muže a zavražděn byl její syn i vnuk.

A tak je přirozené, že 70. narozeniny Gorbačova s ním oslavili bývalý ministr zahraničních věcí Německa H.D.Gentscher a bývalý polský prezident Jaruzelski. Redaktor NTV Leonid Parfjonov mu předal kazetu se záznamem reportáže k jeho výročí. Gorbačov ne náhodou je předsedou společenské rady NTV. A stát prostřednictvím Gazpromu se snaží získat nad touto televizí kontrolu zákon nezákon. Po imperátorovi Pavlovi I., zavražděném v roce 1801, který chtěl sjednotit křesťanství a papeže přestěhovat do Ruska, byl Gorbačov teprve druhým ruským vládcem, který se setkal s římským papežem.

Prezident Ukrajiny Kučma dal - podle člena jeho ochranky majora Nikolaje Mělničenko - příkaz k vraždě novináže Georgije Gongadze. On pak, když pochopil o co jde, natočil stovky hodin audiozáznamů z jeho jednání. První získaly NYT a Daily Telegraph. Tábor opozice na Kreščatiku byl rozehnán. Agonie moci, říká Alexander Moroz - předseda soc. strany Ukrajiny. Opozice chystá demonstraci 9. března v den výročí Tarase Ševčenko.

Můžeme zavřít koho chceme, udělat domovní prohlídku kdy chceme, říká policie. Vám dáme pokutu 2000 a tomu cizinci 4000, říká úředník.

Je zvláštní, jak na zlomu dvou světů, dvou kultur, ta horší vnucuje své rysy druhé. Vlastně je obtížné se vyhnout pohybu na hraně zákona, když se chcete vejít do podmínek daných partnerem, který se jinde mnohdy pohybovat nemůže. V souvislosti s ruskými operacemi tak bylo nejvyšší vedení Bank of New York logicky obviněno z poškozování zájmů akcionářů.

Je zvláštní, jak na východ od nás (a možná nejen tam) zůstává přes stálé změny vše jakoby při starém. Dalo by se to nazvat zákon zachování chaosu v sociálních systémech.


středa 11. července 2018

Šťastné Vánoce

Radši teď než v prosinci!


24. prosince
Procházel jsem se po Praze. I do Paříže jsem zaskočil. Tisíce m, mar, dokonce i jedna Mari. Ale Marie žádná. Teda, jedna se jí zezadu podobala, ale byla to nakonec jen Mařena. Asi už ji má Ježíšek schovanou pro mne. Ježíšku! Nezapomeň! Víš přece cos mi slíbil. Olda.

25. prosince
Teda Ježíšku. Tys to zpackal. Domluva byla přece jasná - Marii. A ty - Nokii. To musíš bejt vopravdu svatej, když nevidíš ten rozdíl. Kde je? Kam jsi ji zasel? Nevěřím ti už ani slovo. Jakýpak pokoj lidem dobré vůle. Tý jsem měl až dost a jak to dopadlo. K čertu s křesťanama. Ráno jsem byl v synagoze, zítra zkusím mešitu. Olda.

26. prosince
Milá Marie, protože je Ježíšek vrták, jsem zase sám. Božíhodová husa chutnala jak BSE-hovězí a Popelce tekly slzy po obrazovce. Ty sama nemůžeš přijít? Co by ti to udělalo? Určitě nejsi daleko. I kdybys náhodou nepřišla, nepřestanu po tobě touzit. Opovaž se nepřijít. Olda.

27. prosince
Marie. Volal jsem ti všude a ty nikde. Taky je ti po Vánocích špatně? Koupil jsem ti kytku jarních kopretin. Víš přece jak voní kopretiny v zimě. A teď nevím, kam s ní. Milá Marie. Ozvi se. Chci tě. Ještě, že si tě dovedu představit. Ale stejně to není ono. Olda.

28. prosince
Konečně, Marie. Říkáš na Kanárech. Jo. Ježíšek tě tam zapomněl a nemáš na letenku. Nemám se zlobit a mám si pro tebe přijet. Tak to teda ne. Vola ze mně neuděláš. Hele, dokuř toho jointa, sedni si na metro a okamžitě přijeď. Jsem ochoten ti zaplatit i taxíka. Proč jen jsem nenašel zalíbení v někom jiným? Třeba v Lucii. Ta sedí od rána do večera doma a vyšívá. Olda.

29. prosince
Milá Marie. Byla to krása až to bolí. Nemůžu spát, srdce mi buší. Už jsem myslel, že se stal zázrak, ale nestal. Když jsem se probudil, zase jsi tam nebyla. Jen sen mne ošálil. Olda

30. prosince
Marie. Jdu nakoupit. Budeš se mnou pít zítra šampaňské? No pro jistotu ho koupím. Co kdyby ses objevila. A ráno kaviár. Pamatuješ přece vloni? Olda

31. prosince
Marie, nevím kde jsi, ale jsem duchem s tebou. Nelíbej se s cizíma mužskejma, když tam nejsem. A nezapomeň: tvoje novoroční předsevzetí jsem já. Olda.

1. ledna
Milá Marie. Včera jsem připil i na tebe. Přeji ti, abys v tomhle roce "byla ve mně a já v tobě". Ale hlavně buď svá. Olda.

2. ledna
Zpráva pro pozůstalé. S Marií je konec, zaškrtil jsem ji krátce poté, co přišla domů. Mejl následuje. Olda.
-----------------------------

Tohle je 16 let starý soubor, který jsem našel v počítači. Že bych ho napsal já?