Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 12. července 2018

Východ 2. Moje Rusko

Tak tady sedím a přes padající sníh, lavinu aut valících se nedělním ránem na trh ve Ždanoviči a vlaky do Vilniusu se mi v pozadí vybavuje moje Rusko. Jezdím na východ už skoro 20 let a ten pocit je smíšený ad absurdum. Ostatně jako u všeho co člověk dobře zná, protože každá mince má 2 strany.

Na jedné straně je to záporné. Byrokratická tupost, tendence ke zbožnění formálních autorit a podlézavost k nim, nedůstojná korupce, anachronický militarismus, naivní obdiv všeho amerického spojený s okázalým antiamerikanismus v nejabsurdnějších podobách, podvod jako životní styl, děsivý alkoholismus a často nekonečná hloupost. A neobdělané lány země podle železniční trati a devastované fabriky.

Ale na druhé straně je to obrovské bohatství ruské duše a kultury, které jsem vstřebával od dětství. Moje matka měla ctitele, vzdělaného lékaře a starého mládence, porevolučního emigranta, syna německého ředitele vodovodů v Sevastopolu a ruské matky, který tesknil po Rusi a k nám chodil vařit ruská jídla a zpívat ruské písně. I důvěrná přítelkyně mojí babičky, hraběnka Nečajevová, emigrovala po revoluci z Ruska. A pak ti, které jsem poznal sám. V Anglii vyškolený akademik Navašin, jehož příbuzní byli z poloviny popové a z druhé straničtí funkcionáři. A intelektuální Jurij Bartoševič s jeho mladou ženou a dcerkou Táňočkou a jeho otec plukovník, který stále vzpomíná jak byl ve 45. v Praze, a druhý akademik Archipov střižený podle amerického stylu. A v Americe vyškolený Sergej Fomenko, se kterým jsme vypili celý gruzínský restaurant na Puškinově náměstí a pak do rána při šampaňském snili v mém hotelovém pokoji o mezinárodní genetické laboratoři. A inženýrka Tamara, vynikající odborník, která nás doprovázela do divadla a jako dárek přinesla sklenici domácí marmelády. A dcera akademika Andrejeva, spolutvůrce suchého zákona, se kterou jsme strávili pár hodin na letišti, přelétly jiskry a pak jsme se už nikdy nepotkali. A neznámá mladá krasavice, která se jako zjevení pohybovala po Malém akademickém divadle, aby odešla sama jako hrdý přelud špalírem zírajících mužů. A neuvěřitelně schopní mladí byznysmeni z Petrohradu. A desítky dalších.

A Moskva s Velkým divadlem a Puškinovým museem. A Petrohrad s bohatstvím Ermitáže a Puškinovým památníkem na nábřeží Neglinky a palácem, který nechala svému prvnímu a bývalému milenci hraběti Orlovovi postavit carevna Kateřina II. A Jekatěrinský palác s jantarovou komnatou v Puškinu a podzimní Pavlovsk s první ruskou železnicí a barevnými průhledy anglickým parkem. A jarní Petrodvorec se zlatými vodotrysky. I podzimní Minsk a zimní Kyjev.

A romantický Evžen Oněgin a Piková dáma a Jelena Obrazcová, která zpívá Carmen, a Don Quichot s živým koněm na scéně, a Čechovův Medvěd s Janem Werichem a Gogolův Revizor a Krejčovy Tři sestry a Višňový sad a Vojna a mír a Jeřábi táhnou s Taťánou Samoljovou.

Všechny tyhle střípky dohromady jsou moje Rusko a já ho musím mít rád, protože je součástí mého já stejně jako spousta lidí doma a věcí ve světě. Je krásné i odpudivé, veselé i smutné a neumím ho předat, snad proto, že je příliš hluboko vnořené i do mé duše.




Žádné komentáře:

Okomentovat