Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 13. července 2018

Východ 10. Petrohradská překvapení

Letadlem do Petrohradu

"Linka rakouských aerolinií z Vídně je opožděna o 50 minut", hlásí letištní rozhlas hned, jak jsem přešel přes pasovou kontrolu. "No fajn, tak spoj do Petrohradu nestihneme", říkám si. Chvíli uvažuji co dělat a dřív než se dostanu do klubu Austrian Airlines, abych spláchl zklamání a občerstvil se portským, mne volají k tranzitní přepážce. "Je nám moc líto, ale ...", sdělují to, co už je mi jasné. Nabízíme Vám cestu linkou Aeroflotu, budete tam ještě o 20 minut dřív a bez přestupování. "Jiná možnost není?", ptám se středněvěké bývalé  krásky. "Bohužel není." Beru si tedy palubní vstupenku a letový řád. Jak sedím v odletové hale, zjišťuji, že za 30 minut letí na stejné trase i letadlo ČSA.

"Prosíme cestující linky Aeroflotu do Petrohradu, aby se dostavili k odletu", ozývá se opět letištní rozhlas. Pasažéři v hale jsou všehochuť. Mladí zbohatlíci, ruští turisté, obchodníci. Po chvíli výzva k nastoupení do letadla. Moje sedadlo nemá pevné opěradlo. "To nic," říká letuška připomínající venkovskou panímámu. "No, co se dá dělatm musím to vydržet", říkám si. Tlustá turistka přede mnou oslovuje osazenstvo letadla, aby jí pomohli doplnit sslovo do křížovky. Atmosféra je nenucená. "Připoutejte se a nekuřte!", doporučuje vedoucí kabiny, a letadlo se pomalu dává do pohybu. Roluje ke startu, poslední zkouška motorů a  najednou ticho. Po chvíli přichází letuška a šeptem sděluje luštitelce křížovky "Něco se děje." Po chvíli se k letadlu začínají sjíždět auta. Vystupuje skupina mužů a ukazují si na křídlo. Opět přichází letuška a tajemně sděluje, že budeme muset vystoupit. Po asi 30 minutách nás skutečně vyzývají, abychom nastoupili do autobusu, který nás odveze do letištní haly. S těžko potlačovaným rozhořčením vystupuji, zatímco ostatní cestující působí klidným, vyrovnaným dojmem. Nastoupíme do autobusu, ten však neodjíždí. Po dalších 20 minutách nás mladičká  pracovnice ČSA se jmenovkou doplněnou označením student vyzývá, abychom nastoupili zpátky do letadla. To už je nad mé síly. "Chci se vrátit do haly", obracím se na ní a cítím, jak se postupně dostávám do neregulovatelného stavu. Zjevně neví, co má dělat a soucit s ní mne vrací zpátky. Volá do haly a tam jí sdělí, aby se obrátila na zástupce Aeroflotu. Přichází veterán letecké dopravy a sděluje mi, že se bohužel vrátit nemoho. "Vašemu letadlu nedůvěřuji," říkám zvýšeným hlasem, "Chci zpátky!" "Bohužel to není možné, ale nemusíte se vůbec bát, všechno je v pořádku." Konstatuje a pokračuje: "Máte auto?, no vidíte a tam v tom letadle je taková knopka a ta nefungovala. Teď jí spravili a nic už se nemůže stát." "A co když ta knopka přestane zase fungovat až budeme nahoře?", ptám se. On však odchází a já, protože mne v Petrohradě čekají přátelé, nastupuji po chvíli otálení rezignovaně a jako poslední do letadla. Tam se na mne všichni dívají jako na nezodpovědného kverulanta.

Letadlo startuje, já v rozporu se všemi předpisy se nacházím v poloze "pololeže" a po dosažení letové hladiny zjišťuji, že to co mne studí do nohy je neodisolovaný nýt, který spojuje konstrukci letadla a vymražuje se na něm vzdušná vlhkost. Něco pozitivního však celá tato anabáze přece jenom přinesla. Během cesty jsem dostal 3 stakany koňaku.

V Petrohradu jsme přistáli téměř o hodinu později než při plánované cestě přes Vídeň. Naštěstí na mne počkali.

Odvezli mne do docela slušně vybaveného bytu někde na okraji města. Vykoupat a spát. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že výtok z vany ústí někam do prázdna. Za dva dny přišli majitelé bytu o dvě patra níž, že jsou vyplaveni. "Dobře, a co teď?" "Vyrovnáme se." "Pět dolarů stačí?" "Snad ano." Příště už jsem spal radši v hotelu.

Makáme

Když jsem přišel poprvé do jejich kanceláře, bylo to asi pět miniaturních suterénních místností v postranní uličce v centru města. Příště mne tam přivezli z letiště rovnou na firemní večírek. Pilo se, jedlo se,  šéf hrál na kytaru a zpívaly se petrohradské songy. Jen občas někdo zmizel s urostlou blondýnou za dveřmi v rohu místnosti. Byla tam jednací místnost s divanem potaženým rudým plyšem.

Příště, to ještě sídlili v oné zemljankové centrále, mi hrdě ukázali showroom s objednávkovou kanceláří, později se pochlubili fabrikou, kterou mají k dispozici, a nakonec třemi patry v novostavbě, kde kromě patra kanceláří bylo i podnikové fitko, jídelna a redakce novin. Jestli hrál šéf stále ještě na kytaru to nevím, ale do práce ho vozili velkým černým Mercedesem s tónovanými skly a po čase se stal federálním poslancem. Za komunisty.

A když nemakáme...

Jeden večer se domluvilo, že půjdeme na slavnostní večeři. "Přijedeme pro tebe do hotelu." Večeře byla v luxusním hotelu na Něvském prospektu, ale přijíždělo se zadem. Když jsme zahnuli do uličky, k pomalu jedoucímu autu přiběhli spolupracovníci firmy a v mírném poklusu ho doprovázeli až ke vchodu do restaurace. Po mnoha chodech a mnoha přípitcích mi bylo nabídnuto, abych se netrmácel do svého hotelu a přespal tam. Uvítal jsem to a dámskou společnost odmítl. Ráno hrál k snídani klavírista v bílem fraku na bílý klavír Chopina.

A víkend byl vyhražen kultuře. Pověstná opera Mariinsky, monumentální Ermitáž, kde zrovna ukazovali pohromadě poklady moderního malířství, které kdysi nakoupili v Paříži Sergej Ščukin a Ivan Morozov, a na závěr Kunstkamera. Sbírka odpudivých kuriozit ani tak nepřekvapila, v 17. století se tím vladaři hlásili k pokroku, zato zápach v okolí toalet připomínající maštal ano. Tohle se ovšem dá snadno spravit a dnes už se tam jistě vznáší jemné globální vůně. Ale nemělo by se zapomínat, že lidem, kteří tam nyní vládnou, to připadalo normální.

Žádné komentáře:

Okomentovat