Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 13. července 2018

První rande za oponou

Jak padla železná opona, zájem o náš podnik se zvětšuje. Pan Agasi mne jménem firmy Rafael zve do Francie na námluvy. V mrazivé únorové poledne nás auto vyplyvne v Ruzyni. Je to typické. Už žádná Moskva, ale směr západ. V letadle jsou samí důležití byznysmeni, ale Kamily, která by jindy byla jako ryba ve vodě a navazovala by verbální i neverbální kontakty, jakoby se to netýkalo. Vzal jsem jí sebou, strašně o to stála, ale v letadle se jí moc nelíbí, má pěkný strach. Vedle ní sedí Kořínek z pézetky a rozptyluje ji. Léta byl poslední v řadě, prostě nebyl politicky na 100%, a teď je už náměstkem a snaží se vynahradit si minulou křivdu. Kamila se mu asi líbí a od cesty si možná slibuje, že naplní jeho zájem. I takové jsou vedlejší produkty služebních cest. Krouží kolem ní jako moucha kolem lampy. Jen aby se nespálil. Ona stále spřádá své sítě a kombinuje, co jí to vynese. A v jejím případě jsou do pasti loveni muži.

Evropa je malá a tak za chvíli kroužíme nad Paříží. Najednou žádná víza, ale do Evropy máme ještě pořádně daleko. Konečně jedeme sem za peníze jejich a ne naše. Jsme pěkně chudí sousedi. Bon jour, welcome a auto nás veze na okružní prohlídku městem. Z Pigalle jedeme až na Place de Tertre, proplétáme se mezi stánky a turisty. Takhle nějak vypadá karikatura na zbohatlické americké turisty. Na konci cesty je hotel. Je na úrovni, v centru, pár kroků od Champs Elyseé. Mnohem lepší než předloni za plného socialismu. Je vidět, že jsme vážení hosté. Je tam i Ivan ze zastoupení firmy. Večeře v Boeuf sur le Toi. Slavná surealistická kavárna. K jídlu je úplná nabídka fruite de mere. Ryby, chobotnice, raci, ráčci, škeble, mušle, škebličky. Francouzské názvy se dají těžko vyslovit. natož zapamatovat. Specielní kleštičky a vidličky a nožíčky. Není to ani tak dobré jako prestižní, prostě pro lepší lidi. Restaurace je plná zlaté mládeže a pan Agasi se předvádí. Chudý syn z ostrova v Kanále. Tvrdě pracoval a dobyl se postavení a majetku. Vila pod Paříží, 4 kreditní karty. Hrdý a tvrdý, cílevědomý, chladný, seriózní. Obchodník a organizátor.

Druhý den se potkáváme u snídaně s profesorem Kalouskem. Tak i on se chystá k vzájemné spokojenosti vstoupit do služeb firmy. A má pravdu. Předrevoluční ředitel ústavu to není zrovna perspektivní pozice. Je uhlazený a elegantní jako vždy. Odjíždí, takže se střídáme. My jedeme na headquaters. Ve výtahu potkáváme generálního, zdraví se s námi bez velkého zájmu, ale chápavě se usmívá. Pan Agasi vypráví o výsledcích a struktuře firmy, já o našich plánech a společných zájmech. On se chlubí úspěchy divize Východ, já zdůrazňuji naši perspektivu a svůj vztah k Francii. Slova hladce klouzají, pan Agasi je člověk s velkými ambicemi a na východě se otevírají nové možnosti. Jednání skončilo bez konkrétních výsledků, ale všichni byli spokojeni. Zájem je na obou stranách. Odpoledne jdeme s českými pány na pivo na Champs. Sedíme a díváme se na ruch nejznámnější ulice na světě. Tohle se mi snad jen zdá.

Večer přijíždí auto a pan Agasi nás doprovází do Crazy Horse. Striptýzový kabaret pro lepší publikum. Na stěnách podpisy slavných osob. Je tam i J. F. Kennedy. Lístek za 400 franků, program a třetinka šampaňského k tomu. Přes polovinu návštěvníků jsou japonští turisti. Kořínek je tak odvázaný, že sedí Kamile skoro na klíně. Mladičké dívky tančí a svlékají se bez rasových předsudků. Jsou štíhlé, poprsí mají přiměřené. Připomínají stroje. Muž kouří 40 cigaret najednou. Ušima, nosem, ústy. Rukama, nohama. Vzpomínka na celý život, nemožné nevidět, společenská nutnost. Za 90 minut nás tento bavičský kolos vyplyvne a nastoupí nová směna. Pětkrát denně. Fabrika na erotickou zábavu, pěkná nuda pro personál. Auto nás odváží zpět do hotelu, o podpis na zeď nás nikdo nepožádal.

Druhý den jedeme do továrny v Bretani. Zima je tady zvláštní. Žádný sníh ale samá voda, voda, voda a k tomu déšť. Krajina plochá jak lívanec, podél silnice hnědozelené louky a mělké příkopy plné vody. Továrna je malá, ale pěkně vybavená. Mají i stroje z vlastního vývoje. Po prohlídce jedeme na oběd do vesnice na břehu kanálu La Manche. Vítr zasekává ledové kapky deště, do skalnatých břehů. Brr, dneska bych se tady vyloďovat nechtěl. Jediné překvapení je, že se tady žádné překvapení nekoná. Všechno je tak jak má být. Víno ve skříních na stěnách. Značky, barvy, ročníky. Na závěr skvělé sýry. Kdo by odolal. Celou cestu zpátky nám pan Coqu vypráví o francouzské historii. Zasvěceně, s nadšením a dlouho. Je kulatý, z vinorodého kraje na jihu země, kde jeho bratr stále pěstuje víno. Milovník dobrého jídla, pití a Francie. Pravý opak Agasiho.

V červenci absolvuji konkurz na místo ředitele. Druhý den v poledne mi volá pan Agasi a blahopřeje. Jak se to tak rychle dozvěděl? Asi zapracoval kanál Kamila - Ivan. Nebo Kořínek? Zdá se, že všichni měli zájem, aby se sňatek podařil. Koncem roku, když už se mne to netýká se setkávám s Ivanem. Nejenže německý majoritní akcionář Rafaela rozhodl, že do Československa půjdou německé filiálky, ale ještě k tomu jen na Slovensko. Tak skončilo jedno rande dvojitým fiaskem.

Žádné komentáře:

Okomentovat