Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

čtvrtek 12. července 2018

Jezero

Známe se už pět let. Skoro 10% dospělého věku. To není málo. Pojeď se mnou na výlet, mám nové auto, neosobně říká jednou v srpnu. Je drobná, jakoby zasněná, když hraje Chopina, a tenounký pramínek šedivých vlasů jí dělá starší než ve skutečnosti je. Když dospívala, recitovala po parcích Puškina. Ale přátelé jí říkají železná Olga. Jedeme řachtajícím městským autobusem na konečnou, pak pěšky mezi ohradami. Holt auto je tady investice a navíc se kradou. Chceš mít jistotu? Tak buď platnaja stajanka nebo garáž někde na okraji města. Jak dlouho jí asi vydrží to předsevzetí strávit 2x40 minut denně cestou do a z garáže. Až když jsme k nim přišli, pochopil jsem, co jsou to ty podivné hřbitovy s komíny obehnané vysokou zdí, které jsem často pozoroval z vlaku. Jsou to garáže s bezpečnostními komíny pro spaliny. Na okraji města, s vrátnicí a systémem propustek a pak ponuré uličky, často pusté, s řadami šedivých garáží po obou stranách. Místo jako stvořené pro nekalé rejdy podvodníků z laciných detektivek. Vyjeli jsme. Napřed benzinová pumpa. Předjeď ke stojanu, pak v kase zaplati, otevřou ti kohoutek a nakonec načerpej benzin. S problémy, ale podařilo se.

Auto nebylo úplně nové, občas něco nefungovalo, ale jelo. Vyjíždíme z města k západu. Počasí je tak na koupání, možná poslední v tomhle roce. Teplý vlahý den. Žádné dusivé horko. Silnice se klikatí písčitou krajinou s borovým lesem. Širokým průhledem je vidět zašlý hotel s restaurací. Nakonec zastavujeme u závory, která tvoří hranici pláže. Štíhlé borovice lemují jezero na jehož březích chytají naháči paprsky slunce mezi dlouhými stíny pozdního odpoledne. Koupání na vlastní nebezpečí - vysoké znečištění. Tak asi zní nápisy na cedulkách podle jezera. Přetékající koš na odpadky, rozbitý pingpongový stůl, neuklizené ohniště, cár starých novin. Jdeme po hrázi a naše ruce se mimoděk dotýkají. Chce tu elektrizující atmosféru? Vždyť i ona to musí cítit. Přes upnuté žluté tričko se hrotí její drobná ňadra. Její tělo se vlní, ale i to její mládí je už prostě pozdní. Asi chce, ale bojí se. Čeho? Sebe, mne, další prohry, další nenaplněné naděje. Chce moc, ztrácí vše. Ale ani já nenacházím odvahu jít přímo k věci. A tak tančíme kolem plamínku citu, který doutná už 4 roky.

Přicházíme na terasu restaurace. Poněkud omšelá průmyslová krása. Káva, Coca-cola, lenivý číšník a pár zbohatlíků v místním stylu. Nezávazná konverzace jako vždy. Při odchodu potkáváme její známé. Náhoda? Pomalu jdeme podél prodlužujících se stínů zpátky k autu. Je to ve vzduchu, ale nikdo to nechce říct. I na cestě zpátky cítím napětí jako student na prvním rande. Na kruhovém objezdu neví co dělat. Jeden kamarád se mnou jel, a říkal, že jezdím prudce. Ale ten je ženatý, pokud vím, to nemůže být konkurence. V garáži se něco láme. Objímám jí a políbím. Povoluje napětí těla, ale zase ty stažené rty a vteřinový odzbrojující úšklebek skepse při něžných slovech. Tenhle vztah je nenaplnitelný, i když reálný. Je to tak, jak jsem jí kdysi řekl. Bojí se sebe sama. Ale jiskření zůstává.

Jdeme zadem po okraji města. Něco, co se podobá vesnici, mezi tím svérázně honosná architektura vil "nových ruských". Kdo má peníze, musí být vládcem. A každý vládce má kreml a každá vila má věžičky a střílny. A mezi tím ovce a prašná cesta lemovaná plevelem. Chlapi montují auta a popíjí lahvové pivo.

Zvláštní pohoda se však rozplývá, když vstupujeme do ulic. Zase jedno promarněné odpoledne končí.

Žádné komentáře:

Okomentovat