Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

Andrej Movčan: Jaké hodnocení si zaslouží Stalin

Andrej Movčan: Jaké hodnocení si zaslouží Stalin

Koukám, že mě jde vyvést z míry. Hurá, jsem naživu!
V komentářích mi napsal dotaz Jevgenij Grin:
Andreji, v hlavě jsem měl docela jiný komentář, ale potom jsem si přečetl ten o Stalinovi. A mám dotaz. Copak si Stalin kromě opovržení a zapomnění nic jiného nezaslouží? Copak se na něj musí nahlížet jen jako na krvavého tyrana, copak ekonomické a průmyslové otázky nejsou důležité?
Jevgeniji, musím se hned zpočátku omluvit, vážím si vás i vašeho dotazu. Ale je příliš strašný.
Takže, Jevgeniji, milovníku soukromých letadel a závodních aut, jak vyplývá z vašeho profilu na FB, muži s dlouhými vlasy, který má rád veřejná vystoupení, jak lze alespoň soudit podle fotografií, budu vám vyprávět příběh:
Od vašich hladových studentských let už uběhlo dobrých deset let, už pět let nosíte jeden svrchník a boty (taky jen jedny) vám známý švec spravil “za pět prstů”. Pracujete jako inženýr v projekční kanceláři strojírenského podniku v Moskvě. Za oknem vzkvétá SSSR, nedávno jste se se ženou a dcerkou konečně mohli přestěhovat z chladného koutu místnosti sdílené s manželčinými rodiči na dnešní ulici Svobody do vlastního pokoje bytu číslo 9 v nízkopodlažním domě Na Sokolu (pravda, je tam sice 18 pokojů na jednu toaletu a jeden kouhoutek, ze kterého teče rezavá studená voda, ale v porovnání s promrzlým koutem v původním pokoji je to ráj).
Manželka pracuje jako učitelka ve škole, dcera chodí do jeslí (měli jste kliku), dva platy za šestidenní pracovní týden vám stačí na skromné jídlo a oblečení z konfekce, ve svátek můžete ženě koupit i něco pěkného, třeba plnící pero.
Ženu milujete a děláte pro ni první poslední. Je mladá (narodila se v předvečer revoluce), je to již “nový člověk”, něžná a laskavá. A protože ji rozmazlujete, neví přesně, co se smí a co se nesmí. Udělal byste lépe, kdybyste ji mlátil, jako to dělá většina vašich bývalých sousedů z vesnice, odkud pocházejí její rodiče.
Jednou, na stranické schůzi pedagogických pracovníků, když se rozebírá, že ne všichni učitelé v dostatečné míře předávají ve třídách informace o potřebě včas a spravedlivě se vypořádat se zrádci, vaše manželka nejenom že neprojeví patřičné nadšení, ale dokonce své dlouholeté přítelkyni a kolegyni pošeptá: “Kdo by to taky dělal rád, vždyť jsou to přece lidé!” Řekne to úplně potichounku, ale udání přijdou hned tři, jedno od přítelkyně. Vaši ženu zatknou za týden, přijdou pro ni v noci. Budou klidní a zdvořilí, vy budete křičet, že se musela stát chyba, a oni vám uvěří: “Jistě, patrně se stala chyba, ale máme příkaz k zatření. Odvezeme ji na stanici, tam se to vyjasní a hned ji zase pustíme.”
Ráno se začnete snažit celou věc vyřešit, ale vaši přátelé na dotaz, co máte dělat, opustí nejdřív téma – a po chvíli i vás. A při dalším setkání už vás nepoznají. Nakonec se dostanete do té správné kanceláře, ale místo odpovědí vám začnou klást otázky a ukážou vám jasné důkazy. Vaše manželka byla členkou trockistické skupiny s vazbou na japonskou rozvědku. Jejich cílem bylo pokřivit morálku žáků a zdiskreditovat sovětskou moc. Na výpovědi bude manželčin podpis, celý roztřesený a zesláblý, v rohu papíru pak pár kapek krve. Od vás budou vyžadovat poskytnutí nepřímých důkazů. “Přece není možné, že by s vámi o tom vůbec nepromluvila? Stýkala se s nějakými podezřelými lidmi?” Budete křičet: “Ale to není možné, já ji přece znám! To je nějaká provokace kontrarevolucionářů! Budu si stěžovat klidně u samotného soudruha Stalina!”
“No dobrá,” řeknou vám. “Sám jste se rozhodl, jestli nám budete pomáhat nebo ne. Teď jděte.”
Je možné, že z pohledu na krev se vám dělá zle, krev se vám nahrne do hlavy, polije vás horko, studené ruce se roztřesou a v hrudi se vám usídlí úzkost. Nahrbíte se a najednou se slyšíte, jak říkáte: “Ano, ano, no samozřejmě, teď mi to dochází, jistě, mluvila o tom a ne jednou, ale pochopte, myslel jsem, že to dělá jen tak, z dobroty srdce, ale pochopte, já jsem jí vždycky kategoricky říkal…” “Sepište to,” velitel vám podá tužku. A vy to sepíšete. Ale to je stejně jedno, protože ať spolupracujete, nebo ne, stejně si pro vás za 4 dny přijdou – 4 dny, během kterých se vám kolegové i známí vyhýbají, dokonce i manželčini rodiče vás odeženou od prahu. Projdete si všemi stadii – hněv a strach, když první úder odezní, zděšení a pobouření, když si zvyknete na to, že vás budou bít dvakrát denně – v celách je teď populární kopání do ledvin, lámání nosu, rozmlácení obličeje, a během výslechů sovětskou metodou se zase používá mlácení do jater, protržení bránice, lámání palců a rozmačkání genitálií – smiřujete se s hrůzou, která vás čeká, a žádné jiné pocity už vám nezbudou. Brzy zapomenete i na to, že jste měl dceru (a kde je vlastně teď?) a manželku.
Budete mít štěstí. Rychle podepíšete vše, co bude nutné. Dalších 6 lidí zatknou na základě vašeho svědectví, znáte pouze jednoho z nich, je to kolega, který vás nezdravil. Když budete proti němu podepisovat výpověď, pouze v tomto okamžiku se ve vás probudí lidské emoce: budete pociťovat škodolibou radost. Zázrakem bude, že vás obviní pouze z neoznámení trestného činu (buď vyšetřovatelé rádi vymýšlejí složité příběhy, anebo mají stanovené kvóty na různé paragrafy). Skončíte v lágru, odsedíte si tam 5 let, načež vás pošlou na frontu. Hned v první bitvě vám zraní ruku, která se už nikdy úplně neuzdraví, a proto se už na frontu nevrátíte – skončíte zpět ve vašem podniku. V táboře vás budou bít (vrátíme se v čase trochu zpět) ještě mnohokrát a často, povyráží vám zuby, zlomený nos sroste křivě, prsty, které uměly hrát na kytaru, již nikdy nebudou moci ani normálně držet propisku. Už se nikdy nebudete moci klidně dívat na jídlo a budete si dělat zásoby chlebových kůrek pod polštářem. Po zbytek života budete kulhat, nikdy nebudete spát déle než čtyři hodiny a probudí vás sebemenší šramot. Zvuk auta v noci za oknem vám bude způsobovat náběh na srdeční záchvat.
Pokusíte se najít svou dceru, ale nenajdete: poslali ji do speciálního děcáku určeného pro děti nepřátel lidu, následuje válka a stopa se ztrácí. Pomohly by informace z archivů, ty jsou ale tajné a nebudou odtajněny.
Nikdy se nedozvíte, co se stalo s vaší ženou, ale já vám to povím – já to přece všechno vím. Vaši ženu odvezli na stanici a přímo tam, dříve než začal výslech, byla znásilněna kriminálníky, kteří s ní byli v cele. Bylo jich šest, měli na to dvě hodiny, ostraha nikam nepospíchala a vyšetřovatel měl zpoždění – spousta práce. Bránila se asi tři minuty, než jí vyrazili 5 zubů a zlomili dva prsty. To proto pro ni bylo těžké podepsat doznání. Ale krev na papíře byla od roztrženého ucha (rozbitý nos po pěti hodinách výslechu už nekrvácel). Ucho jí roztrhli během výslechu – vyšetřovatel nečekal na odpověď, zda se přiznává, a udeřil ji několikrát do hlavy kovovým držákem na sklenici (ve skutečnosti byl naštvaný, že čaj je studený, že je spousta práce, že holka je hezká a zachovalá, tak proč kriminální svoloč může, ale on, důstojník, ne?). I ona se ke všemu rychle doznala a podepisovala všechno, co řekli. Zaváhala pouze jednou, to když podepisovala výpověď proti vám. Ale řekli jí, že ji pošlou do mužské cely, a tak to podepsala. Také ji rychle poslali do tábora. Ona v tom ale neuměla chodit. Vy jste se rychle naučil sloužit kriminálním šéfům a krást příděly, když se nikdo nedíval, ale ona se stále snažila bránit ostatní před šikanou. Za to ji nenáviděli jak tamní kápa, tak i ustrašené lidské trosky.
Jednou, asi po roce, když řekla něco jako: „Nemůžete tak přece mlátit lidskou bytost!“ jedna z protekčních trestankyň prohlásila: „Tak nemůžeme? Tak to si musíme natrénovat, abychom se to naučily dělat správně – hlásíš se dobrovolně, svině!“ Svlékly ji a bily. Předváděly si navzájem, co která umí, a politické vězeňkyně donutily hodnotit údery na stupnici od jedné do deseti. Každý úder vyvolával živou debatu v porotě, protože bylo nutné někoho upřednostnit a poražená se mohla urazit. Nikdo si nevšiml, kdy zemřela: spadla rychle, tak ji bily v leže. Ta, která si toho všimla, řekla: „Chcípla, mrcha, takhle je to nuda. Všechny, rozchod!“
Po válce jste žil ještě 15 let, zemřel jste ve věku 50 let na mrtvici. Samozřejmě že celou tu dobu jste nebydlel ve svém původním pokoji Na Sokolu, ale v koutku, který vám vyčlenil Minsredmaš (za lepenkovou příčkou žila čtyřčlenná rodina, dveře byly jenom jedny, ale záchod jeden pouze na 7 pokojů). Polovinu té doby jste dostával většinu zboží (a stačilo vám toho opravdu málo) za lístky a kupony. Ani jste si nestihl koupit rádio, poslouchal jste to, které měli na své polovině sousedi a které hrálo skoro bez přestání. Když vám ochrnula levá polovina těla, převezli vás už za 6 hodin do nemocnice a položili na matraci na chodbě. Nikdo si vás nevšímal, protože vás prohlásili za beznadějný případ. Umíral jste ve vlastní moči a exkrementech ještě asi den, ale nebylo to nic ve srovnání s lágrem. Bylo to stejně dobré jako odeslání na frontu, jako zranění, jako dozvědět se, že ruka nebude fungovat jako dřív, a jako víra v to, že vaše žena zemřela a netrápí se víc (do roku 1956 jste v to pouze doufal, ale nevěděl jste to jistě).
Jen chci, abyste věděl, že nic z toho, co se s vámi stalo, nelze hodnotit odtrženě od ekonomických a industriálních otázek. Protože jsou ještě ti, kteří věří, že Rusko se stalo ekonomicky silným pokud ne za cenu vašich nevelkých nepříjemnosti, tak minimálně zároveň s nimi.
Nu což. Nebudeme tedy odtrženi. Rusko ve stejné době přežilo neskutečný hladomor (až 8 milionů obětí, až 3 miliony lidí zemřelo přímo hlady) – jako jediné v Evropě.
Rusko rozprodalo fantastické zásoby drahocenností a umění. Rusko drželo v hladu, chladu a nemocech všechny svoje občany – po celou dobu před válkou a 20 let po ní. Proč? Proto, aby dokázalo vyrábět pouze a výlučně tanky, děla, vojenská letadla a vozidla, vojenskou techniku a holínky. Rusko ani tehdy, ani pak nedokázalo vyrobit ani jeden kvalitní spotřební produkt, ani jedinou svou vlastní technologii (dokonce i rakety i jadernou bombu ukradli). Ani hromady tanků nezachránily SSSR před nepřítelem, který byl dvakrát menší co do počtu i vyzbrojení a jenž prošel celou evropskou části, zatímco my jsme se přezbrojovali z americké pomoci a jedli americké konzervy.
Cena za strach Evropy z komunismu, cena za stalinskou strategii “ledoborce”, cena za předválečnou kolaboraci – je 26 milionů lidských životů. Cena za represe – je nejméně 3 milióny mrtvých a 6 milionů těch, kteří se z táborů vrátili. Cena za zákony proti kulakům a „škůdcům-rozkrádačům” – další 4 miliony. Třetina země. Proč? Aby se nejprve na útraty Západu začala vyrábět špatná ocel a zastaralé tanky, pak se vybavily továrny ukořistěnými soustruhy a pracovalo se na nich až do 21. století? Aby se beznadějně zaostalo v zemědělství (genetika jako buržoazní pavěda) a kybernetice (prodejná děvka imperialismu)? Abychom se až do 90. let nezbavili dřevěných domků a do let osmdesátých bytů rozdělených mezi několik rodin (tzv. komunální byty)? Aby 30 let po válce stál televizor půlroční plat kandidáta věd, automobil 5 let práce a byt (družstevní!) – 20 let práce, pokud to vůbec schválí a jen tam, kde ho přidělí?
SSSR se narodil jako nuzácká země, byl nuzáckou zemí za Stalina a jako nuzácká země umřel. Diktatury bohaté nebývají (pokud to není Singapur).
Potřebujeme destalinizaci. Tato stvůra i 60 let po své smrti po nás natahuje pařáty – prostřednictvím těch, kterým chybí představivost. Doufám, že vy ji máte a dokážete si představit: vaše dítě nakonec usnulo a vy sedíte se svou ženou u stolu s lampou, přes níž je přehozený šátek. Ona vám vypráví, jak jí to přijde kruté – prý nestačí zrádce trestat (samozřejmě, to chápe), ještě je třeba se z těch poprav radovat; vždyť to je jak středověk, já učím dějepis, to přece znám… Ještě jste jí řekl “dej si pozor na to, co říkáš” a smáli jste se. Lehli jste si až po půlnoci a ještě jste nespali, když jste uslyšeli zvuk auta pod oknem. V těch dobách jezdilo aut málo, ale někdo má asi ve městě holt něco k vyřízení – a tak jste tomu nevěnoval pozornost…
Andrej Movčan
Zdroj: Snob.ru 20. 5. 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat