Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 30. dubna 2013

Cesar a Kleopatra po 289 letech

Člověk nikdy neví. Georg Fridrich Haendel, Němec působící v Londýně, se rozhodl obohatit tamější hudební život a roku 1720 tam přivedl italskou operu. Čímž si pěkně zavařil, protože angličtí gentlemani si řekli proč Němec a přivedli si na to Itala. A Haendel se propadl. Protože však byl nezmar, napsal 3 opery, které mu vrátily slávu. Jedna z nich byl v roce 1724 Julius Caesar in Egypt. Ještě několik let se Cesar hrál, a pak na 200 let upadl v zapomnění. Od 20 let 20. století se znovu hraje a je nejpopulárnější Haendelovou operou.

V roce 2005 se stala senzací roku  inscenace Davida McVicara v Glyndebourne. Mimo jiné díky mladé a lehce exotické Danielle de Niese v roli Kleopatry, o které londýnské Timesy napsaly, že šlo o "nejúžasnější úspěch v obsazení role v historii festivalu". Byla to opravdu inscenace, která 26letou snědou krásku vykopla na hvězdnou dráhu. Navíc ji zúročila i v manželství se šťastně rozvedeným domácím pánem na Glyndebourne Gusem Christie o 4 roku později. Přitom její obsazení v Glyndebourne bylo zčásti dílem náhody, šlo vlastně o náhradu za onemocnělou Rosemary Joshua, i když ne náhody úplné, protože De Niese již Kleopatru zpívala - v Holansku a pařížském Palais Garnier.


Tatáž inscenace se hrála i o 2 roky později v Chicagu, ovšem mezzosoprán Sarah Connolly v roli Cesara nahradil domácí kontratenor Davida Danielse.

McVicarovu produkci převzala nyní i MET a v celkem 9 představeních obsadila do hlavní role Cleopatry Natalie Dessay. Což na 100 % nevyšlo, protože když Dessay po premiéře krátkodobě onemocněla, přivolal pan ředitel Gelb Danielle de Niese, která byla přes řeku v New Jersey. Oficiální cover je zřejmě Lyubov Petrova, avšak podle operabase.com i de Niese, ač na twitteru tvrdí: "Peter Gelb called me at 11:29... I thought this was a late April Fools joke.To by jí během polední přestávky spíchli všechny ty kostýmy?

Natalie Dessay - arie "Da tempeste"

Spolu s režií, scénou a kostýmy převzala MET z Glyndebourne také 3 zpěváky: irský mezzosoprán Patricii Bardon jako Cornelii, kontratenor Christopha Dumaux jako Ptolemaia (Tolomeo) a Marokánce Rachida Ben Abdeslama v roli Nirena.

...a ještě jednou Dessay jako Cleopatra

Představení 27. dubna zařadila MET do HD vysílání, takže ho bylo možno vidět na vlastní oči i v Praze. Především je třeba říct, že pan McVicar to skvěle vymyslel, protože přece jen poněkud odtažité téma z 1. století před Kristem aktualizoval zasazením do počátku 20. století a spoustou odlehčujících situací, což spolu s hudbou a její interpretací umožnilo téměř 5hodinové představení bez újmy přežít. Pokud jde o interprety, pozornost byla soustředěna na Natalie Dessay, jejíž loňská Traviata byla provázena zdravotními/hlasovými problémy a někteří kritici si na ní pořádně smlsli. Podle mne v sobotu zpívala bez větších problémů, nebereme-li v potaz 2 nepatrná zaváhání ve 2. jednání. Rozhodně představení dozpívala ve skvělé formě. Navíc nenapodobitelná kombinace zpěvu a herectví tuto křehkou a vitální 48letou Francouzku pro takovéto role přímo předurčuje. Výborný výkon podal také Christophe Dumaux jako Kleopatřin bratr, spolukrál a ze zákona manžel, který k neobvykle silnému kontratenoru přidal i komické herectví a sportovní výkony v podobě přemetů a skoků ze země na stůl. Naopak David Daniels jako Cézar sice působil impozantně, ale jeho kontratenor mi připadal poněkud plochý a ne zcela odpovídající roli. Což v žádném případě neznamená, že by nebyl dobrý, a to se týká všech interpretů v opeře vystupujících.

Takže za těch 500 Kč a sobotních 6 hodin to rozhodně stálo.


PS: Jsou ovšem i jiné neotřelé produkce Handelovy opery.

pondělí 29. dubna 2013

Kultovní město evropské kultury a ochrnutý kapitán

Počínaje rokem 1991 dávají každý rok 1. května Berlínští filharmonici v některém z kultovních měst evropské kultury tzv. Evropský koncert, kterým oslavují založení orchestru právě dne 1. května roku 1882. Letos padla volba na Prahu. V 11 hodin v majestátním Španělském sále, jak píše medici.tv, který koncert zdarma přenáší po internetu. Na programu je Dvořák a Beethoven, diriguje sir Simon Rattle, zpívá Magdaléna Kožená.

Týž den večer a pak ještě dvakrát hraje Česká filharmonie v Rudolfinu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Mozarta a Wagnera a zpívají švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus a finská sopranistka Karita Mattila.

2., 5. a 6. května se ve Stavovském divadle uskuteční 3 beznadějně vyprodaná představení Myslivečkovy opery Olimpiade v nastudování Ursel Hermann a Václava Luxe v mezinárodním obsazení a s orchestrem Collegium 1704, a pak odjedou hrát po Evropě, aby se představení do Prahy nevrátilo. A i ta 3 představení jsou skoro zázrak, protože ND už celý projekt prakticky "odpískalo".

6. května znovu Magdaléna Kožená s písňovým recitálem ve Španělském sále.

V úterý 7. května v Rudolfinu vystoupí vynikající francouzská sopranistka Véronique Gens s Collegiem 1704 dirigovaným Josefem Luxem. Na programu Mozart, Gluck a Mysliveček.

A konečně ve středu 8. května zpívá ve Smetanově síni již třetí rok po sobě operní superstar Rolando Villazon, tentokrát arie z oper Giuseppe Verdiho, jako poctu ke 200. výročí skladatelova narození. Celé turné 15 koncertů, z nichž pražský je jediný v "nových" evropských zemích, doprovází Český národní symfonický orchestr.

4 zpěváci světové extratřídy a jedno nestátní hudební těleso vyprodají v Praze 7 koncertů a 3 operní představení v rozpětí 8 dnů, a to 4 dny po Villazonovi začíná Pražské jaro. Naproti tomu  "sjednocená" opera Národního divadla, té chlouby země české, kterou postavil národ sobě (za rozhodující pomoci císaře pána), se zmítá jak koráb na širém moři s ochrnutým ministerským kapitánem a bez kormidelníka, a pomalu ani neví, co bude zítra. Tak tohle se mi do hlavy nevejde. To není ekonomická krize, ale krize mozků a duší. Je to dědictví bolševika nebo jde o mnohem starší ryze české geny umocněné Parkinsonovými zákony? Možná to všechno dohromady, ale výsledek je opravdu odstrašující. Kultovní město evropské kultury!!!


Isabel Leonard - jak dělat kariéru

Před 5 a něco lety se při přenosu Gounodovy opery Romeo a Julie z Metropolitní opery o přestávce v zákulisí s obrovským elánem rozvičoval sportovním dojmem působící a elegantně šermující mladík. Vzápětí perfektně zahrál nevelký výstup a zazpíval arii Stefana. Ukázalo se, že to není mladík, ale jakási Isabel Leonard, která se v této kalhotkové roli objevila na prknech Metropolitní poprvé.


Talent, který z ní byl už tenkrát cítit, od té doby proměnila m.j. v cenu nadace Marylin Horne v roce 2006, Cenu Beverly Sills v roce 2011 a nyní cenu nesoucí jméno slavného tenoristy Richarda Tuckera (1913-1975, 740 vystoupení v MET). Ta je udělována od roku 1978 vždy jednomu americkému zpěvákovi (několikrát však udělena nebyla vůbec), který je na začátku velké kariéry a cena ho má povzbudit k ještě vyšším výkonům. Průměrný věk příjemců ceny je proto 32 let. Jejich seznam, to je přehlídka slavných jmen, a poslední mezzosoprán mezi nimi byla Joyce DiDonato v roce 2002.

prosinec 2008: svatba s Teddy Tahu Rhodesem
(jeho údajná aféra s Lisou McCune v loňském roce měla vysokou publicitu)
Kariéra Isabel Leonard je skutečně impozantní, a to v tom nejlepším smyslu slova. Dobře vymyšlená, hladce realizovaná a vyznačující se vysokou úspěšností. Začala bezprostředně po skončení magisterského studia na Juilliard School, které absolvovala s cenou Williama Schumanna pro vynikající studenty, zmíněnou rolí Stefana v MET v roce 2007. V následujícím roce už tam zpívala 11x Zerlinu (Don Giovanni) a v roce 2009 Cherubína (Figarova svatba).


Když se jí v květnu 2010 narodil syn Teo, trvalo to pár měsíců a stejně jako třeba Diana Damrau, jejíž kariéra ovšem byla na vrcholu, začala i s dítkem a chůvou cestovat po světě. První koncert zpívala po 11 týdnech a v září začala v Metropolitní zkoušet a pak zpívat Dorabellu v Cosi van tutte. V roce 2011 pak Rosinu (Lazebník sevillský), 2012 znovu Zerlinu a k tomu Mirandu v Bouři Thomase Adése, 2013 Blanche (Poulenc: Dialogy Karmelitek). A to je jen Metropolitní opera.

V Evropě zpívala v roce 2006 Zerlinu v Bordeaux, 2009 Cherubína v Mnichově, Dorabellu v Salzburgu, Rosinu v Paříži, 2010 Rosinu v Paříži, 2011 Sesta (Handel: Cesar a Kleopatra) a Cherubína v Paříži, 2012 Rosinu ve Vídni, Ruggiera (Handel: Alcina) v Bordeaux, Cherubína v Glyndebourne.

s Miah Persson v Cosi van tutte, Salzburg 2009
Letos dávala v USA také serii recitálů, poslední počátkem dubna v newyorské Carnegie Hall. Koncem roku pak to bude výroční koncert Tuckerovy hudební nadace v Lincolnově centru.

Zdá se to skoro snadné, jenomže je za tím vedle talentu obrovské množství práce, kázně a odříkání (i když třeba s radostí), a také nezbytné zázemí, a to i finanční. Prostě štěstí přeje připraveným. Ono čecháčkovsky přitroublé "když se štěstí udolá, sedne si i na vola" rozhodně neplatí.

sobota 27. dubna 2013

Národní identita? Identita?

Franta Ringo Čech, univerzální umělec, přítel Miloše Zemana a bývalý poslanec:

"Navštívil jsem kulturního atašé Francouzský republiky, protože Miloš mě pověřil úkolem, abych vypracoval alternativní kulturní politiku naší republiky. Francouzskej vzor je pro mě ideální, jak Francouzi se chrání před amerikanismem, před homo americanus. To znamená, že oni chráněj hudbu, oni chráněj jazyk, jsou na to dokonce zákony... Braňme se, blbouni." (22. dubna 2013)

Ladislav Zemánek, dříve člen předsednictva Svazu mladých komunistů Československa, dnes klausista z D.O.S.T.:

"Nezbývá nám než trpělivě nabourávat uměle vytvořený obraz této obrovské země, který ji líčí v těch nejhorších barvách. Neboť český národ měl až na výjimky k ruským bratřím vřelý vztah. Naše novodobá národní identita se utvářela s vědomím blízkosti Rusku a vůbec všem slovanským zemím. Nebojme se proto navázat na to, co naši nedávní předkové pokládali za zcela přirozené. Vždyť Rusko není Sovětský svaz. I když to média tvrdí." (27. dubna 2013)

(2010: Otázka směřování a vedení strany je životně důležitá, neboť bude-li pokračovat a dále se prohlubovat současný stav, komunistickou stranu to zničí. Proto by členové SMKČ měli do KSČM vstupovat, vnášet tam duch opravdového marxismu-leninismu, který si zde aspoň v základech osvojí, být skutečnými komunisty, kteří budou schopni převzít moc, až nastane pravý čas, být nejuvědomělejší částí mas, být revolucionáři.")

Adam B. Bartoš,  redaktor domácího zpravodajství serveru Prvnizpravy.cz, D.O.S.T.

Nejmocnější bankéři a miliardáři si dali za cíl zrušit národy a národní státy jako takové. Národ je pro ně nepohodlný. Jsme svědky spiknutí, kdy světová miliardářská elita chystá plán celosvětové vlády – Nového světového řádu – a začíná ho aplikovat v praxi. EU jako taková je výsledkem jejich spiknutí par excelence. Byla založena za politickým účelem, přesto stále licoměrně tvrdí, že pouze za účelem hospodářské spolupráce... Primárně čeká pravici obhajoba národa před Novým světovým řádem. U nás ho prezentují Havlovci. Je na čase postavit se proti nim a vyhlásit jim válku!“ (konference "Hovory na pravici", 13. prosince 2010")

Takhle začala Rachvelishvili - La Scala 2009

Anita Rachvelishvili (*28. června 1984, Tbilisi) je dnes velká hvězda operních scén - Milán, Berlín, Verona, New York... Takhle vypadal start její kariéry 7. prosince 2009, necelých 3 a půl roku zpátky


Vrcholná událost společenské sezóny v Miláně má pevné datum. Je to zahajovací představení divadla La Scala, které se koná každoročně 7. prosince, v den svatého Ambrože, patrona města a ve 4. století místního biskupa. Za osobní shlédnutí této exkluzivní podívané zaplatíte 1700 €, nehledě na róby, šperky a parfémy. Zato se můžete pyšnit tím, že jste byli v divadle s italským prezidentem, jeho kolegy z Gabunu a Senegalu, Marianou Berlusconi nebo milánskou starostkou, jíž manžel právě pro tuto příležitost sehnal zelené šaty od Giorgio Armani. Jinak se hlediště hemžilo pány spíše důstojnými a kráskami spíše bývalými. Jak to vypadalo na 6. balkónu vidět nebylo, i když 600 € bezdomovec také jen tak nevyhodí. Velké slávy ve městě se ovšem účastní i koně, letos se té cti dostalo 15letým holandským policejním běloušům Van Goghovi a Bellatrix.

Letošní představení možná vzbudilo nadstandardní zájem, neboť šlo o premiéru slavné Bizetovy opery Carmen, jejíž režie byla svěřena známé, byť poněkud extravagantní 40leté Sicilance Emmě Dante (údajně na opeře v životě nebyla) a hlavní role prakticky neznámé 25leté Gruzínce Anitě Rachvelishvili, čerstvé absolventce pěvecké akademie La Scaly. Dirigent prozradil, že je nejen talentovaná, ale zkoušela s přímo fanatickým zaujetím, takže je i zodpovědná. To, že poněkud překvapivě postoupila takto vysoko, jistě ocenila slovenská sopranistka Adriana Kučerová, která po ní "zdědila" roli Mercedes. Přípravy byly jistě veliké, v pátek 4. prosince proběhla generálka pro diváky pod 30 let a za 20 €, při níž chyběl jen Jonas Kaufmann, údajně pro lehce zvýšenou teplotu. Současně však bylo oznámeno, že v pondělí nastoupí na 100 %. Divadlo také uvolnilo trailer s ukázkami ze zkoušek.


Před představením pršelo, a jak to vypadalo před divadlem je vidět zde.


Obecenstvo se začalo sjíždět dlouho před začátkem a hledištěm zněl čilý hovor. Pak sál ztemněl, mobilní telefony byly vypnuty a nastoupil dirigent Barenboim. V košili se stojacím límcem bez kravaty a s kalhotami v pase lehce menšími než se na takovou událost sluší, zatímco pánové v orchestru měli červené kravaty. Ohlášená minuta ticha za muzikanty, kteří díky ekonomické krizi ztratili místo, se smrskla na sotva postřehnutelných pár vteřin před hymnou a pak se rozjela předehra. Dirigent, který bezchybně vedl orchestr střídáním energických gest, až erupcí, s okamžiky, kdy působil jako nezávislý pozorovatel, se před tváří kamer předvedl i jako zdatný showman, který vzdušnými polibky a jinými gesty do orchestru zpestřil přenos. Hlavními hvězdami byli bezpochyby Kaufmann a Rachveshvili. Ten první bez vyjímky dokonalý hrdina, Carmen také, i když se již ozvali kritici, že je příliš mladá, nedozrála bla bla bla... No, já si myslím, že má věk Carmen, kterou zpívá a je schopna přinést představení něco, co později nemůže. To nadšení a vášeň, neotřelost pohledu. Jsou zbytečné řeči o tom, že dobrá zpěvačka/herečka dokáže... Ne každý má dar nepřekročit po celý život 30 let jako Reneé Fleming a i když Lucie z Lammermooru v podání 59leté Sutherlandové je z pěveckého hlediska jistě vyjímečná hudební záležitost, celkově to působí až poněkud perverzně. Opera je taky divadlo od slova dívati se, nikoli diviti se. Jinak bychom si ji mohli pouštět v iPodu.

Schrott byl také vynikající, dokonce až tak, že měl člověk pocit jakési nezodpovědné ležérnosti. Takhle zpíval toreadorovu píseň na plese Semperovy opery 2009 a bylo to o dost horší než v Miláně. Jen snad na okraj bych doplnil, že spokojený rodinný život s Annou Netrebko a krátký sestřih trochu změnily jeho drsný chlapský vzhled. Ale nic proti Ivanům, pokud zpívají. K Damato nemám co říct, ale skvělé byly sbory.

Celkové pojetí se nemusí líbit každému, závěrečná scéna, kde Don José než Carmen zavraždí, tak ji stačí ještě v návalu citu naturalisticky znásilnit, nemusí být po chuti každému, stejně jako zacházení s náboženskými symboly. Citlivé duše mohou skřípat zuby, i drsnější slovo utrousit.

Ale lepší je poslouchat a dívat se. Takže takhle to vypadalo a znělo při představení v 1. jednání a pokračovalo ve druhém až do finále

Děkovačky po představení byly velkolepé, největší potlesk, déšť karafiátů a volání bravo sklidili Kaufmanna a Rachvelishvili, po nich Schrott a jaksi povinně Damato. Hodně za nimi pak Michele Losier jako Frasquita, pravděpodobně i díky líbezným úsměvům, které vrhala kdykoli a kdekoli během představení. Zpestřením pak bylo bučení části publika poté, co se na scéně objevila Emma Dante se svým týmem. Jako správný chlap se však ukázal Daniel Barenboim, který neváhal vytáhnout po chvíli značně rozpačitou režisérku znovu před oponu. Bučení ustoupilo do pozadí jasně přehlušeno potleskem a voláním bravo. V závěrečné oponě se na scéně objevil i celý orchestr. Lze říci, že relativně odvážný tah vyšel. Teď čeká divadlo 6 repriz a znovu až za rok. Z hvězdné sestavy však zůstane jen Rachvelishvili která potáhne představení, ale do té doby si v Miláně nezazpívá. Jsem rád, že nejsem odborník na slovo vzatý, který, aniž by vydal hlásku, považuje za svou morální povinnost před lidstvem představení strhat a aspoň některé představitele hlavních rolí zašlapat do země. Na tom si dali záležet třeba operachic. Pro mne to bylo skvělé a díky RAI a organizátorům přenosu až do Slovanského domu v Praze jsem teoreticky ušetřil dobře 800 €. Pokud bych si však 2 roky počkal, mohl jsem si to celé pustit na youtube:


PS: Kdo už se vypravil do Milána, a měl čas, určitě si nenechal ujít galakoncert superhvězdy nejzářivější - Placido Dominga, který už ve středu 9. prosince oslavil 40 let od prvního vystoupení v La Scala. A jak jinak než zpěvem.

pátek 26. dubna 2013

Zeman není žádný Lukašenko

Slyšel jsem zlovolné hlasy, které přirovnávaly českého prezidenta k běloruskému baťkovi a musím hluboce nesouhlasit. Protože:

  1. Lukašenko se dostal k mocí lží a tím, že na každého něco věděl. Zeman jen nepřesně pochopil výrok svého protikandidáta o Benešových dekretech a navíc se spletl s podporou Sudeťáků protikandidátovi, a pokud šlo o negativní informace o jeho rodině, za ty on nemohl.
  2. Lukašenko si po nástupu na trůn zajistil zdroje prodejem vojenského materiálu spřátelenými firmami a masivním daňovým podrazem na Rusko, Zeman zahájil cestu ke zdrojům významným úspěchem, jak sám říká, když prezident rakouské hospodářské komory se vyjádřil kladně k projektu kanál 3 moří Dunaj - Odra - Labe a snahou prosadit na posty velvyslanců Klausovou a Remka, kteří zabezpečí přátelské vztahy a tím i naši hospodářskou prosperitu.
  3. Lukašenko kdysi na besedě s novináři nabídl kvalitní sex novinářce Irině Chalip, která to odmítla, a on, protože má paměť jako slon, ji po letech nechal zavřít. Zeman novinářům pouze vyhrožoval a nadával, a ačkoli má také paměť jako slon, rozhodně jim nenabízel sex. Maximálně se sháněl po popelníčku.
  4. Lukašenko s sebou vozí na státní návštěvy nemanželského synka Kolju zplozeného s ředitelkou banky, kterého označil za svého následníka. Zeman vozí dcerku, kterou zplodil se svou sekretářkou, a označil ji jako první slečnu.
  5. Lukašenko rozpustil nepohodlný Ústavní soud, Zeman ho pouze doplnil.
  6. Lukašenko nechá své protikandidáty v prezidentských volbách pravidelně zavírat a mučit, Zeman má pouze jednoho a jen mu znepříjemňuje život.
  7. Lukašenko je s největší pravděpodobností psychicky nemocný sportovec a nepije, Zeman jen objímá stromy a občas se napije.
  8. Lukašenko navštěvuje sjezdy svazu běloruských žen a ujišťuje je, že pro ně má slabost, Zeman se jen líbá před kamerou se svými letitými favoritkami.
  9. Lukašenko je prezidentem 19 let, Zeman teprve 49 dní.

 Navíc Lukašenko si dělá při koncipování zahraniční politiky co chce a nemá konkurenta, Zeman na levici konkurenta má. Učitele marxismu-leninismu:

 

Mahler trochu jinak

Co se Mahlera týče, byl to nejspíš velký srdcař. Už na své první štaci v Lublani roku 1881 vzplál láskou k plavovlasé mladičké sopranistce Johanně Richter, a když přišel o 3 roky později do Kasselu, byla tam také. Chvíli to s ním táhla, ale pak mu dala těsně před Vánocemi košem a celé to dopadlo tak, že měl zákaz dělat jí korepetitora bez přítomnosti třetí osoby. Do Mahlerova okruhu patřila i violistka Natalie Bauer-Lechner, která po neúspěšně premiéře 1. symfonie v Budapešti (1889) klečela před ním ve svých 31 letech ve foyer a volala, že je bůh.

Alma o něm zpočátku prohlašovala, že toho Žida, co musí mít každou novou sukni v divadle, nechce, ale pak, v listopadu 1901, k sobě bleskově vzpláli silnou a nefalšovanou láskou. On musel odejet do Berlína, a prostředníka jim dělala jeho sestra, která navíc měla své vlastní želízko v ohni, neboť již nebyla nejmladší a přitom slíbíla, že se o bratra bude starat, dokud se neožení. Povedlo se, Mahler přivedl Almu svižně do jiného stavu a den po jejich svatbě, která se konala v únoru 1902, se vdala i sestra. Manželem byl koncertní mistr opery a přítel Gustava Mahlera. Další Mahlerova sestra se již dříve vdala za jeho bratra.

Alma však přes pouhých 22 let nebyla nepopsaný list. Když jí bylo 18, zachvátila velká vášeň k ní malíře Klimta, který nosil v ateliéru, a nejen tam, tuniku bez spodního prádla, aby byl vždy připraven, což musely být i jeho modelky. Ten odjel za její rodinou k moři, ovšem Alma se svěřovala svému deníčku, který zase sledovala její více než zkušená matka, a ta učinila všemu přítrž. V jejím okolí se objevovali i další, třeba Alexander von Zemlinsky [1], její učitel hudby, o němž prohlašovala, že na jeho „hbité ruce“ nikdy nezapomene.

Ovšem koncem desetiletí narazila v lázních na Gropiuse (jí bylo 29, on byl o pár let mladší) a dostala ho tak, že jí po návratu napsal dopis plný erotiky, a jak z ní byl zpitomělý, tak ho adresoval Mahlerovi. Z toho byl samozřejmě zpitomělý pro změnu Mahler a otřes, který utrpělo jeho sebevědomí, vedl m.j. k tomu, že ztratil „mužnou sílu“, o jejíž návrat se pak pokoušel přítel Freud... A to je jen úvod k jejímu bouřlivému životu, který kulminoval ve 2. desetiletí 20. století. Těsně po Mahlerově smrti pracovala jako asistentka dr. Paula Kammerera, který vyhrožoval, že se zastřelí, nebude-li jeho milenkou. Oskar Kokoschka byl jejich rozchodem vyveden z míry natolik, že si v Berlíně nechal vyrobit její kopii v životní velikosti, se kterou navštěvoval divadlo, a Gropius, když pochopil, jak zvláštní je Alma osobnost, se radši nechal nachytat v hotelu s prostitutkou, aby urychlil jejich rozvod.

Později se její sexuální výboje přetavily ve vášeň k flašce. Když se za války octla v Kalifornii, při první Stravinského návštěvě s ním statečně popíjela celou noc. Ten jí druhý den poslal kytici, v jejímž středu byla lahev vodky. S ní pak byla důvěrná do konce života.

[1] Zemlinsky působil v Praze, kde vzplál ve 43 letech láskou ke své žačce, 15leté Luise Sachsel, ale byl charakter, neboť počkal, až zemře jeho žena a s Luisou se oženil až za 16 let. A dobře udělal, protože když emigrovali do Ameriky, zajištění existence záviselo zcela na ní.

Když Pinchas, tak Zukerman

Šel jsem včera zklidněným podvečerem Maislovou ulicí, kde na stěně budovy židovské obce je pamětní deska s poděkováním bývalých vojáků Hagany Československu za pomoc v roce 1948. "Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti...", zní mi v hlavě verš z Apollinairova Pásma.

A přišel jsem do Rudolfina na koncert České filharmonie řízené Diego Matheuzem (*1984), šéfdirigentem benátského divadla La Fenice, která hrála Bruchův houslový koncert. A jako sólista Pinchas Zukerman, který se narodil v tomtéž roce 1948 do válečné vřavy v Tel Avivu z rodičů, kteří přežili povstání ve varšavském ghetu a Osvětim. Ve 14 letech přišel do New Yorku. Pozoruhodná osobnost - pedagog na Manhattan School of Music i na internetu, ročně 100 koncertů jako dirigent, sólista i komorní hráč, cena Issaca Sterna i National Medal of Arts, hudební ředitel National Arts Centre Orchestra v kanadské Ottavě, hlavní hostující dirigent Royal Philharmonic Orchestra...  O jeho hře si udělejte představu sami z videa:

Bruch: Houslový koncert č. 1 g moll op. 26; Finale: Allegro energico
Israel Philharmonic Orchestra, Zubin Mehta, Pinchas Zukerman

To, co není slyšet, je obrovský nadhled - při té strhující hře se ještě obracel k orchestru, houslistka Irena Herajnová ho sledovala jako hypnotizovaná, a hrál i empoře. Dirigentovi, který je také houslista, nabídl svůj nástroj, aby i on něco zahrál, žertoval s hráči v orchestru, slečnu, která mu nesla kytici, donutil, aby ji dala violoncellistovi se zlámanou nohou.

Pinchas Zukerman v Rudolfinu

3 houslisté: Josef Špaček, Diego Matheuz, Pinchas Zukerman

Místo přídavku zahrál zpoza orchestru jednoduchou melodii písně, kterou si polovina publika broukala s ním. Pak tenhle židovský houslista zavolal českému publiku německé "auf Wiedersehen" a zmizel. U takového člověka snad ani asketickému monogamistovi nevadí, že má už třetí manželku, zvlášť když ty první 2 byly starší než on, a zatvrzelému socialistovi, že si vloni koupil byt na Manhattanu za 2,5 mil. $, protože se hodlá do New Yorku vrátit.

Vyšel jsem na schody Rudolfina do teplého jarního večera, přede mnou osvětlené Hradčany, Malá Strana a Petřín a zase mi zněl ten Apollinaire: "A ty couváš ve vlastním životě pomalu, jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru, jak v hospodách české písně zpívají."

čtvrtek 25. dubna 2013

Opera Awards - nejen Kaufmann

Opera je renomovaný anglický časopis, který přes 60 let přináší na cca 130 stranách každý měsíc informace ze světa opery. V digitální podobě za 45 liber ročně, což odpovídá předplatnému Blesku na 4 měsíce. Mimo jiné přinesl loni v říjnu nepříliš povzbudivou zprávu o nové inscenaci Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, když recenzent konstatoval, že Mozart by asi své dílo nepoznal. Ale pochválil Marii Fajtovou, Jana Martiníka a Svatopluka Sema.

Já však o tomto časopise mluvím jednak proto, že stál u zrodu The Opera Awards, které byly poprvé uděleny v tomto týdnu, a také proto, že v červnovém čísle přinese podrobnou informaci o oceněných jednotlivcích a kolektivech. Vy ovšem nemusíte na ty hlavní čekat do příštího měsíce, tady jsou:

Dirigent: Antonio Pappano
Rodiče sira Tonyho se přestěhovali před 53 lety z Itálie právě včas na to, aby se stal Britem. Hudební vzdělání získal ve Spojených státech, kde začal ve 21 letech profesionální kariéru jako korepetitor newyorské městské opery. O 10 let později dirigoval poprvé v Covent Garden a byl jmenován hudebním ředitelem v Oslo. Rok poté, tedy v roce 1992, se stal hudebním ředitelem bruselské opery Théatre Royal de la Monnaie a od roku 2002 je hudebním ředitelem v Covent Garden. A také orchestru dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Za což se stal nositelem řádu Rytíř velkého kříže a současně je rytířem i v Británii.

Sirové George Christie (vlevo) a Antonio Pappano

Režisér: Dmitri Tcherniakov
Před 20 lety absolvoval Ruskou akademii divadelních umění v Moskvě a ve 43 letech je uznávaným operním režisérém, často i scénografem a návrhářem kostýmů. Za poslední léta pracoval v Berlíně, Paříži, Dusseldorfu, Moskvě, Mnichově, Milánu, Aix-en-Provence, Madridu, Amsterdamu, Bruselu, Zurichu, St. Peterburgu a v následujících 12 měsících jsou před ním operní premiéry 3x v Mnichově, St. Peterburgu, Tel Avivu, Aix-en-Provence, Zurichu, New Yorku. Celkem 9 inscenací včetně scény, 2x i kostýmy. Je to vůbec jeden člověk?

Dmitri Tcherniakov

Zpěvačka: Nina Stemme
Za pár dní 50letá švédská sopranistka, která v mládí studovala ekonomii na Stockholm University a k tomu zpěv. V roce 1993 zvítězila v Domingově pěvecké soutěži Operalia a v témže roce byla i ve finále soutěže BBC Cardiff Singer of the World. Je členem královské opery ve Stockholmu a zpívá po celém světě. V nominaci na "Operu" bylo 5 zpěvaček, z toho 4 bude letos 50. Na "benjamínka" a žhavého kandidáta, 44letou Joyce DiDonato se tak nedostalo.

Nina Stemme

Za celoživotní dílo: Sir George Christie
78letý syn Johna Christie, zakladatele Glyndebourne Opera House a pozoruhodného operního festivalu tamtéž. Ten celý podnik založil v roce 1934, 3 roky po svatbě se zpěvačkou Audrey Mildmay. V roce 1958 převzal sir George otcovu roli a celý podnik řídil 41 let, postavil také nové divadlo, a v roce 1999 předal žezlo mladšímu synovi Gusovi, který svůj přechod od zoologa k opernímu managerovi stvrdil tím, že se před 3 lety oženil s operní hvězdou Danielle de Niese. Součástí celého glyndebournského podniku je i podzimní putovní opera Glyndebourne on Tour, jehož hudebním ředitelem je Jakub Hrůša.

Zpěvák: Jonas Kaufmann
43letý německý tenor, na jehož vítězství vsadit byla sázka na jistotu. Světově uznávaný a vyhledávaný zpěvák, který ke zpěvu zběhl od studií matematiky. Vloni i předloni zpíval také v Praze.

Jonas Kaufmann

Nováček. Daniele Rustioni
Narozen roku 1983 v Milánu studoval na tamější konzervatoři Giuseppe Verdiho. Od roku 2002 pracoval 2 sezóny v La Scale jako korepetitor a asistent dirigenta, v roce 2008 se stal hlavním hostujícím dirigentem Michailovského divadla v St. Peterburgu, kterému šéfuje Valery Gergiev. V březnu 2011 dirigoval Aidu v Covent Garden (hudební ředitel Pappano), v říjnu 2012 Bohému v La Scale (hudební ředitel Barenboim). Tomu se říká našlápnutá kariéra.

Daniele Rustioni

Mladý zpěvák: Sophie Bevan
Toto bylo napsáno přede 2 roky: "Klan rodiny Bevanů by mohl vytvořil sbor i orchestr. 58 z nich buď zpívá nebo na něco hraje. 14 dětí učitele hudby Rogera Bevana zdědilo hudební geny." Dcerou jednoho z nich, Rogera, sbormistra v Chelsea, je sopranistka Sophie Bevan, letos 29letá, ale hudební nadání má i jejích 7 sourozenců, včetně další nadané sopranistky Mary. Ještě jako posluchačka Benjamin Britten International Opera School zpívala Sophie v English National Opera, je považována ze velký příslib.

Sophie Bevan



úterý 23. dubna 2013

Jonas Kaufmann - absolutní hvězda

V londýnském pětihvězdičkovém hotelu Hilton Park Lane byly 22. dubna v přítomnosti 700 hostů předány mezinárodní ceny za operu, neboli "opery", analogie filmových Oscarů. Duchovním otcem podniku je Harry Hyman, ředitel Nexus Property Management, který pro myšlenku získal šéfredaktora časopisu Opera Johna Allisona. Jonas Kaumann získal cenu pro nejlepšího zpěváka i cenu čtenářů časopisu Opera. Joyce DiDonato nominovaná jako nejlepší zpěvačka a za její poslední album posledním sítem neprošla.


  VÍTĚZOVÉ CEN ZA OPERU 2013
  • ACCESSIBILITY: Metropolitan Opera
  • CD COMPLETE OPERA: Alessandro (Handel), c. Petrou (Decca)
  • CD OPERA RECITAL: Christian Gerhaher, Romantic Arias (Sony)
  • CHORUS: Cape Town Opera
  • CONDUCTOR: Antonio Pappano
  • COSTUME DESIGNER: Buki Shiff
  • DIRECTOR: Dmitri Tcherniakov
  • DVD: Il trittico, ROH, p. Richard Jones (Opus Arte)
  • FEMALE SINGER: Nina Stemme
  • FESTIVAL OPERA: Salzburg
  • LIFETIME ACHIEVEMENT: Sir George Christie
  • LIGHTING DESIGNER: Paule Constable
  • MALE SINGER: Jonas Kaufmann
  • NEWCOMER: Daniele Rustioni
  • NEW PRODUCTION: The Legend of the Invisible City of Kitezh (Netherlands Opera)
  • OPERA COMPANY: Oper Frankfurt
  • ORCHESTRA: Metropolitan Opera
  • PHILANTHROPIST: Sir Peter Moores
  • READERS' AWARD: Jonas Kaufmann
  • REDISCOVERED WORK: David et Jonathas (Les Arts Florissants)
  • SET DESIGNER: Antony McDonald
  • WORLD PREMIERE: Written on Skin (George Benjamin, premiere at Aix-en-Provence Festival)
  • YOUNG SINGER: Sophie Bevan

Blíže Opera Awards. Mezi nominovanými byla v kategorii CD i Prodaná nevěsta s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a v kategorii DVD The Turn of Screw z festivalu v Glyndebourn s dirigentem Jakubem Hrůšou.

Plzeň, Markétka a nové divadlo

Do Plzně přijíždím vždycky s poněkud slavnostním pocitem a očekáváním. Pocházeli odtud mí rodiče, dědeček tam byl ředitelem pojišťovny a místostarostou Sokola, druhý úspěšným obchodníkem, měl jsem tam strýce a tety, s nimiž jsem prožíval vystěhovaní a kriminály, a bratrance a sestřenice, jež jsem doprovázel na první ples i oslavu promoce. A ti všichni byli navíc o něco lepší lidé, protože Plzeň osvobodili Američané, což se posléze trochu přeneslo i na mne, když jsem se tam stal na čas majitelem realit.

Tentokrát jsem jel do divadla. Zatímco kdysi byla cesta výletem div ne na půl dne, dnes mi Google ukázal 1:11 hodiny a moc se nespletl. Podvědomě pozitivní očekávání se naplnilo, když na parkovišti u divadla bylo nejen místo, ale za 30 Kč jsem mohl parkovat třeba až do pondělního rána (byl pátek odpoledne). Obešel jsem známá místa, páteční odpolední ruch mi připadal spíš sváteční, jen bezdomovců se mi tam zdálo nadprůměr, a skončil jsem v kavárně Měšťanské besedy s výhledem na Smetanovy sady se sochami hned dvou Smetanů a Kopeckého sady s konzervatoří, kde studoval i režisér večerního představení Jiří Heřman.

Velké divadlo Plzeň

Premiéra Gounodovy opery Faust a Markétka proběhla ve Velkém divadle před 2 měsící a páteční představení bylo tuším osmé. Není to tak dávno, co jsem viděl přenos z MET s Marinou Poplavskou, René Papem a Jonasem Kaufmannem a říkal jsem si, že konfrontovat toto představení s tím, jak se s operou vypořádá oblastní divadlo v Čechách, by nemuselo být nezajímavé. Navíc režisér Heřman byl do loňského roku šéfem opery pražského Národního divadla, kde vytvořil několik neotřelých inscenací. Abych dlouho nemluvil, představení se lišila dost. Spíše ovšem režijním pojetím, které v Plzni bylo více "evropské". Minimální scéna, což je ovšem na oblastních divadlech spíše ekonomický imperativ, zato spousta symbolů, které sledovat je vysoko nad síly díváka. Vzhledem k tomu, že nefungovalo titulkovací zařízení, mohl děj sledovat jen dobrý znalec díla. O to víc pak bylo možné se soustředit na hudbu a zpěv, což vůbec nebylo na škodu. Najednou mi připadalo, že hudby je tam víc než v MET, a vlastně se potvrdilo to, co přívrženci "režisérského stylu" neradi slyší, že hudba a zpěv jsou v opeře primární. A pokud jde o zpěváky, Faust Rafaela Alvareze byl nespolehlivý, Ondrej Mráz jako Mefistofeles dobrý, Markétka Petry Šimkové Alvarezové vynikající. Kdyby to nebylo až rouhačské, řekl bych, že lepší než ta Poplavské. Škoda, že se tato zpěvačka objevuje tak málo na jevištích. A že jí přebývá pár kilo, o tom mluví sama. Takže celkový dojem byl nad očekávání dobrý, mimo jiné i proto, že představení bylo vystavěno tak, že dramatičnost gradovala a konec byl nejpůsobivější.


Paradoxy ve foyer - a Václav Talich se na to kouká

Celkem se potvrdilo to, že divadlo v Praze a v oblasti je obrovský rozdíl, což nikdo nezpochybňuje. O Vídní či Milánu nemluvě. Vzhledem k tomu, že hlediště má zhruba 400 míst a nebylo plné, zdá se, že zájem o operu není nijak masový, což také nepřekvapuje. Ale diváci byly slavnostně oblečeni, vlastně jen já jsem neměl kravatu. Potlesk byl uměřený, a část diváků odešla před koncem, avšak zjevně proto, že jinak by se nedostali domů. Tedy až na ty 3 dámy, co nejspíš dostaly lístky za dobré pracovní výsledky, a o přestávce prchaly s provinilým výrazem kamsi do baru.

V dohledné době čekají plzeňské divadlo poměrně velké změny. Jednak odchází ředitel, aby pozvedl z bahna Národní divadlo v Praze, jednak dostala nového šéfa opera v osobě Ilji Šmída, vytlačeného z ředitelování FOK, ale hlavně se staví za cca 900 mil. Kč nové divadlo, určené primárně opeře. Od toho starého je to asi 400 m, míst v hledišti bude 500 a zatěžkávací zkouškou pro něj se stane rok 2015, kdy Plzeň bude "Evropským hlavním městem kultury". Tak držme palce.

sobota 20. dubna 2013

Svěcení jara

Svěcení jara, to jsou slova, která sama o sobě budí pozitivní emoce. Navíc je to název hudební skladby vyvolávající mnohočetné asociace, protože se v ní protínají 2 mimořádné subjekty hudebního světa. Ruský balet a Igor Stravinský.

Původně baletní hudbu napsal 31letý Stravinský, který už třetí rok žil mimo Rusko, pro představení baletní skupiny Ruský balet. Ta působila od roku 1909 v Paříži, sdružovala špičkové ruské tanečníky, choreografy a výtvarníky, a zorganizoval ji a 20 let vedl hudební manager Sergej Ďagilev. Pozoruhodné na tom je, že do Ruska přinesli v průběhu 19. století vrcholný balet právě francouzští baletní mistři, především Marius Petipa, pod jejichž vedením vznikly choreografie, které jsou dodnes základem klasického baletu. Avšak Ruský balet svým moderním a komplexním pojetím hudební, taneční a výtvarné složky znamenal pro Francii, a později pro celý svět, kulturní šok.

Premiéra Svěcení jara se uskutečnila 29. května 1913 v krátce předtím otevřeném pařížském divadle Théatre des Champs-Elysées pro téměř 2000 diváků jako součást baletního večera. Ovšem jak hudba Igora Stravinského, tak i choreografie Václava Nižinského byly natolik nové a nezvyklé, postrádající krásné melodie a brutálně zdůrazňující rytmus, že pro konvenční část publika se ukázaly byly neúnosné. Premiéra proto byla spojena s velkými emocemi a kraválem, Stravinský utekl z hlediště, tanečnice slzely, v orchestřišti s 99 hudebníky přistávalo, co měli diváci po ruce, přívrženci a odpůrci se vzájemně napadali, a teprve zásah policie, která vyvedla asi 40 nejaktivnějších vzbouřenců, přinesl relativní klid. Jak to asi vypadalo je vidět ve filmu Coco & Igor z roku 2009.

 originální Nižinského choreografie Svěcení jara
 Následujících 5 repríz a navazující představení v Londýně už však proběhlo bez větších problémů. Svěcení jara představovalo pro soubor zlomové představení a s podobnou reakcí publika se nesetkal až do konce svého působení v roce 1929, kdy Sergej Ďagilev zemřel. Jak mimořádným souborem Ruský balet byl ukazuje to, že jeho člen Serge Lifar (1905-1986) se stal v následujícím roce, kdy mu bylo teprve 25 let, šéfem baletu pařížské opery, který vedl téměř 30 let. Další člen souboru, Gruzínec Giorgi Melitonovitch Balanchivadze neboli George Balanchine (1904-1983), byl zakládající osobou amerického baletu, a konečně Dame Ninette de Valois (1898-2001), která také působila u Ruského baletu, byla po roce 1930 klíčovou osobou anglického baletu a baletního školství a až do roku 1963 stála v čele Královského baletu.

Druhým fenoménem byla obdivuhodná postava Igora Stravinského (1882-1971), Optimista, pedant a hypochondr, který si nechal preventivně odoperovat slepé střevo, komerčně velmi zdatný skladatel, klavírista a dirigent, společensky úspěšný dříč, roajalista, tabakista až do otravy nikotinem, který se současně léčil z tuberkulózy, muž z americké poštovní známky. Alma Mahler o něm tvrdíla, že jí a Werfela v Americe navštívil, a když oni dva strávili noc u skleniček, poslal jí druhý den kytici, která skrývala lahev vodky. Byl držitelem francouzského i amerického občanství a všeobecně uznávaným novátorským skladatelem. Svěcení jara je bezpochyby jeho klíčovým dílem a jednou z nejvýznamnějších skladem avantgardní hudby 20. století. Jaký obrovský zlom tato hudba znamenala, a jakým tempem se vyvíjela hudba na počátku 20. století si lze představit, uvážíme-li, že o pouhých 20 let dříve byla napsána Dvořákova Novosvětská. A Mahlerova 5. symfonie přesně uprostřed tohoto časového intervalu. A jsou to 3 úplně jiné světy.

Igor Stravinsky
Ve Stravinského tvorbě lze vidět několik značně odlišných fází počínaje folklorním obdobím, přes okouzlení jazzem těsně po 1. světové válce, dlouhé období neoklasicismu, až po dříve odmítaný Schonbergovský serialismus. Přestože seznam jeho skladeb je pestrý a rozsáhlý, mezi nejznámější patří baletní hudba. Stravinský žil od 22 let ve Francii, Švýcarsku a USA, pohřbít se však nechal na Benátském ostrově-hřbitově San Michele. Tam, kde je pohřben i Sergej Dagilev.


Ale zpátky ke Svěcení jara. Mluvím o něm jednak proto, že za měsíc a něco uplyne 100 let od premiéry. A také proto, že během dvou týdnů je díky internetu možné živě shlédnout 3 koncertní provedení. 11. dubna přenášela medici.tv koncert Orchestre National de Lyon s Leonardem Slatkinem, 21. dubna to budou Berlínští filharmonici se Simonem Rattlem na www.digitalconcerthall.com, a 22. dubna přenáší Concertgebouw jubilejní koncert orchestru Mariinského divadla s Valerijem Gergijevem. Pozoruhodná příležitost porovnat 3 špičkové dirigenty při řízení skladby, jejíž vyznění je na dirigentovi mimořádně závislé. Američan s ukrajinskými kořeny, Rus se severoosetinskými kořeny a Angličan s českou manželkou a napůl českými potomky. Jisté je jen to, že vždy to bude zcela mimořádná záležitost.

středa 17. dubna 2013

Digitální tlumič hudebních vášní?

Jsem předplatitelem koncertů Pražské komorní filharmonie. Nejspíš proto, že pro ní mám slabost. V neděli mne sice Kopelentův Pozdní sběr nenadchl, trochu mi připomínal výlov rybníka, a ani Borise Hybnera nemusím, ale budiž, ne každý den je posvícení. Beethovenův 4. klavírní koncert je naštěstí jiný kalibr. Lise de la Salle ho hrála spolehlivě, i orchestr a dirigent Jakub Hrůša byli na výši. Něco mi tam však chybělo. Když jsem si pak doma pustil nahrávku Polliniho s Vídeňskými filharmoniky, pochopil jsem co. K dokonalému zážitku musí hrát interpreti buď s naprosto suverénní dokonalostí nebo nadšením mládí, jiskrou, kterou se liši živý koncert od nahrávky. V neděli mi připadalo, že PKF, co se dokonalosti týče, ještě nedosáhla vrcholu, ale nadšení mládí jakoby povadla křídla.

Ona dokonalost naopak přímo čišela 4 dny předtím z Royal Concertgebouw Orchestra, nezřídka považovaného za nejlepší současný symfonický orchestr na světě. Ten totiž pod taktovkou šéfdirigenta Marisse Jansonse a se sólisty Thomasem Hampsonem, Lang Langem a Janine Jansen předvedl slavnostní program ke 125. výročí zahájení provozu v amsterdamském koncertním sále Concertgebouw a koncert byl živě přenášen medici.tv (nebo zde).


zleva: Thomas Hampson, Lang Lang, Janine Jansen, Mariss Jansons

 Hampson je Mahlerovský specialista a k Mahlerovi má orchestr velmi blízko, Janine Jansen je mladá domácí houslistka, a asi nejznámější holandský interpret současnosti, a klavírista Lang Lang je Lang Lang. Excelentní ikona současné Číny. A orchestr je "nadnárodní", takže koncertní mistři 1. houslí jsou Bulhar a Rumunka. A šéfdirigent, 70letý Lotyš Mariss Jansons patřící k dirigentské elitě, je u orchestru devátý rok a ještě o rok déle je šéfdirigentem Bavorského rozhlasového orchestru, který je také řazen do první desítky světových orchestrů. A i nepravidelný konzument klasické hudby ho může znát, protože 2x v posledních letech stál za dirigentským pultem Vídeňských filharmoniků při jejich televizním novoročním koncertu.

125. výročí oslaví orchestr velikým světovým turné, při němž navštíví Afriku, Austrálii, obě Ameriky, Rusko, Čínu, Japonsko a samozřejmě Evropu, celkem 48 koncertů ve 30 městech. A 70 koncertů doma.


Concertgebouw kdysi na periferii a dnes v centru

Navíc Concertgebouw v listopadu spustil živé a bezplatné internetové vysílání některých koncertů, v této sezóně nabídne ještě 4. Hned nadcházející pondělí 22. dubna to bude v rámci jubilejních koncertů v Concertgebouw orchestr Mariinského divadla s dirigentem Valery Gergievem a skladbami Igora Stravinského, především Svěcením jara. V průběhu přestávky bude v kavárně podáván Chandon Brut Impérial Champagne. Jubilejních koncertů bude celkem 21. Všech téměř 600.

Takže vrátím-li se k otázce z názvu, musím říct rozhodné ne. Internet netlumí vášně a nezabíjí klasickou hudbu, leda špatnou. Navíc, klasická hudba je konzumována spíše staršími ročníky. Možná proto, že jejich opotřebovaný organismus už nezvládne tempo AC/DC nebo zuřivých starců Rolling Stones. A upřímně, kolik seniorů dokáže nakonfigurovat počítač a pustit obraz a zvuk do televize přes HDMI nebo wifi?

pondělí 15. dubna 2013

60letý kvapík molekulární genetiky

Je fantastické, jakou cestu ušla genetika od poloviny minulého století. Před 70 lety byl učiněn velký objev, že totiž deoxyribonukleová kyselina je základem dědičnosti. Před 60 lety mladík James Watson a o něco starší Francis Crick analyzovali šmouhy na rentgenových snímcích krystalů DNA a došli k závěru, že její terciární struktura je dvoušroubovice (Nature, 25.4.1953). Nobelova cena v roce 1962 je neminula. Nezávisle na tomto objevu byl krátce nato zjištěn i správný počet lidských chromozomů, tedy 46.

Lehce odbočím a řeknu, že mladík Jan Klein z Mikrobiologického ústavu ČSAV shrnul dosavadní znalosti genetiky do 400stránkové knihy "Molekulární základy dědičnosti", která vyšla v roce 1964 a fascinovala mne. Jan Klein sice Nobelovu cenu nedostal, zato v roce 1968 emigroval a v letech 1977 až 2004 byl ředitelem Ústavu Maxe Plancka pro biologii v německém Tübingenu.

V době, kdy odcházel do světa, tedy koncem 60. let, byla izolována první restrikční endonukleáza, která štěpí řetězec DNA ve zcela specifických místech a spolu s DNA ligázami, které naopak katalyzují spojování řetězců, umožňují provádět klíčové reakce molekulární genetiky. Dnes je známo okolo 3000 restrikčních endonukleáz a cca 600 jich je dostupných komerčně.

V 80. letech pak byly zvládnuty techniky genové manipulace, které umožňují vnést do mikroorganismů rekombinantní DNA obsahující na př. gen pro produkci insulinových jednotek, ale i řady dalších bílkovin a jejich masovou produkci.

Geneticky modifikované neboli transgenní rostliny jako soja a kukuřice přináší vyšší výnosy, i když také velký a mnohdy iracionální odpor, zvláště v Evropě.

V září 1990 byla oznámena první genová terapie, jejimž důsledkem bylo zlepšení poruchy imunity po vnesení kritického genu do bílých krvinek pacienta.

V říjnu 1990 byl spuštěn velkorysý projekt, při němž 2000 badatelů zkoumalo lidský genom. Trvalo 13 let a stálo 3 mld. $, než byly rozluštěny 3,2 mld. písmen genetické abecedy. To bylo zveřejněno právě před 10 lety, tedy 14. dubna 2003. Od znalosti počtu chromozomů tak člověk dospěl k rozklíčování lidského genomu.

Což ovšem teprve otevírá dveře k poznání funkce jednotlivých genů v organismu. Protože znát strukturu genomu je jako mít text v cizím jazyce, kterému nerozumím. Velikou výzvou proto je snaha získat informace o funkci jednotlivých genů in vivo a dostat tak souhrnný obraz o působení genů v organismu.

Chtěl bych nahlédnout na svět za dalších 70 let. Je sice jisté, že záhadu života člověk nemá šanci rozluštit, stejně jako záhadu vesmíru. To jsou nekonečna, kterým se můžeme blížit, ale jejich tajemství budou stále nekonečně daleko. Jenomže ta cesta je nesmírné dobrodružství ducha, které otevírá stále nové Pandořiny skříňky. Je ovšem nemálo jedinců, pro které vrcholným dobrodružstvím ducha je držkovka a pivo.

A tím se dostávám k tomu, co jsem si nechal na závěr. Metody molekulární genetiky mají své místo i v kriminalistice a jsou nepostradatelným instrumentem detektivních příběhů. Umožňují i nejrůznější srovnávací analýzy, třeba kolik slovanských genů nese echt Němec a naopak. Dokonce se podařilo zjistit, že v kódu Homo sapiens sapiens je až 4 % genů člověka neandrtálského. Občas se mi zdá, že u některých jedinců je to mnohem více.

pátek 12. dubna 2013

Gluck a Orfeus. Náhoda přeje připraveným.

Všeobecně se má za to, že Christoph Willibald Gluck (1714-1787) reformoval operu. Otázka je, jak moc to byl jeho program. Určitě však byl připraven, za což může jednak jeho talent, jednak on sám, a současně byl ve správnou dobu, kdy baroko ztrácelo svůj lesk, na správném místě, za což mohou spíš jeho rodiče. Včera jsem navštívil ve Stavovském divadle 5. představení nové inscenace jeho opery Orfeus a Eurydika, která měla premiéru ve Vídni v roce 1762. Jen na okraj: Mozartovi tehdy bylo 6 let a týden po premiéře Orfea hrál jako zázračné dítě císařovně Marii Terezii. Orfeus je všeobecně považován za Gluckovu nej... operu, v níž současně padla barokní klišé a bravurní serie arií byla nahražena dramatickou linkou děje. Ta je navíc vylepšena tím, že Amorovi se zdá láska Orfeova natolik záslužná, že zařídí, aby byl s poněkud vrtošivou Eurydikou spojen i po její definitivní smrti.

Národní divadlo se k opeře vrátilo po více než 50 letech a režii inscenace svěřilo do rukou scénografa z evropské druhé vlny - Hartmuta Schörghofera. Ten vymyslel rafinovanou konstrukci, která ze sklopných schodů přes celou šířku jeviště dokáže udělat "druhé" patro jeviště, které pak odděluje svět od podsvětí, kde se ve vodě cachtaly furie, a na kterém zpěváci balancovali. Nejspíš jsem nebyl jediný divák, který v takové chvíli víc než hudbu vnímá obavy o zdraví zpěvákovo. Mám pocit, že onen akcent na scénografické fígle vytvořil jistou bariéru mezi operou jako takovou a duší diváka, takže celkový dojem byl poněkud chladný. Navíc divadlo nebylo zdaleka plné a nezanedbatelnou část publika tvořili cizinci, kolem mne třeba 4 malí Mongolové, anglický pár středního věku a 3 staré Němky. A Slovák, ze kterého táhl ani ne snad alkohol, ale už jen myší zápach formaldehydu. Což mi vadilo silně.

Podstatné u opery však je, alespoň pro mne, co hudba? Tak ta zůstala a byla podána s lehkostí a na úrovni. Jak Roman Janál v roli Orfea, tak Marie Fajtová jako Eurydika odevzdali slušnou práci. A už po několikáté mne zaujal sbor Národního divadla (minule při Rossiniho Stabat mater), který zde má jednak poměrně významnou roli režií dobře prezentovanou, jednak zpíval skutečně dobře. Takže konečné vyznění bylo pozitivní. Klidně bych šel podruhé, kdybych měl jistotu, že vedle mne nebude sedět násoska.

A vedle 5 Mozartových oper se Gluck do Stavovského divadla rozhodně hodí. Stejně jako L'Olimpiade Josefa Myslivečka (1737-1781), kterou nastuduje Ursul Hermannová spolu s Josefem Luxem a Collegiem 1704. Scénu navrhne opět Hartmut Schörghofer a premiéra bude letos 2. května, načež se aktéři přesunou do Caen, Dijonu a Luxembourgu. Mezi nimi nebudou chybět Simona Šaturová, Johannes Chum, Raffaella Milanesi nebo Kateřina Kněžíková.

Jo, a když Gluck v roce 1887 zemřel, Mozart se zrovna vrátil z úspěšné premiéry Dona Giovanniho v Praze, a získal po něm uvolněné místo u dvora, i když plat mu byl přiznán jen poloviční. A 17letý Beethoven cestoval poprvé do Vídně, nejspíš kvůli Mozartovi.

čtvrtek 11. dubna 2013

Jak moc nás ohrožuje věda?

Příkladů nepoctivosti lze kolem sebe vidět denně přehršel, zvláště co se oblasti politiky týče. Já sice ostřeji vnímám ty hrůznosti zleva, ale jsou i na opačné straně. A jaksi všeobecně je přijímáno, že je to sice hanebné, ale patří to k věci, má-li být vybojováno dobro.

Ovšem ve vědě to je považováno za téměř nemožné. Proto tak šokuje případ pana doktora Karla Bezoušky, který nejspíš před 20 lety publikoval závěry postavené na nereprodukovatelných výsledcích, na kterých vybudoval svou kariéru v Mikrobiologickém ústavu ČAV, která ho vynesla až do křesla profesora a vedoucího katedry biochemie na přírodovědecké fakultě staroslavné pražské univerzity Karlovy a přinesla mu i mezinárodní uznání. Tragikomická představa ctihodného profesora plížícího se nocí do cizí laboratoře, aby vyměnil vzorky v lednici, je hodna anglických humoristických románků a la Den zkázy v Britském muzeu či přímo Vražd v Midsomeru. Džentlmenský pan profesor Koštíř, který před 60 lety katedru zakládal, se jistě obrací v hrobě. Navíc je tady ve hře pořádný balík ve formě grantů a osud osob na tohoto pána, dnes odevšad vyhozeného, napojených.

Přesto v celé věci vidím jistou nespravedlnost. Zatímco zde se od vědy vyžaduje absolutní přesnost a reprodukovatelnost, jsou činnosti, a říká se jim také věda, kde se dá víc na názor, a přitom souvisí s částkami o několik řádů vyššími než představují granty pana Bezoušky.      

Vezměme třeba příklad, kdy se bojuje o to, aby ve staletí kultivovaném prostředí Evropy vznikl prales, který tam kdysi bezpochyby byl, i za tu cenu, že na jistou dobu, třeba pár desetiletí, tam nebude nic. To vše ve jménu vědy, a stojí to rozhodně mnohem víc. A to už nemluvím o tom, kolik set miliard stojí praktické důsledky vědy, která se opírá o pochybný hokejkový graf.

A nakonec si nechávám vědu starého Marxe a jeho pokračovatelů, která kromě ještě o pár řádů vyšších vícenákladů na existenci lidstva stála i desítky, možná stovky milionů lidských životů.

Přesto je každý den někde na zeměkouli jaro, a aniž bych chtěl pana Bezoušku obhajovat, také vztah Michaelise a Mentenové naštěstí není ohrožen.* A když se člověk napřímí a zvedne hlavu k obloze, přináší to prý duši optimismus.

* Pro nezasvěcené nejde o citový vztah, ale základní rovnici enzymové kinetiky.




středa 10. dubna 2013

Globalizace - došlo i na obrazy. Zaplať pánbůh.

Londýn, Paříž a Vídeň, to je evropská osa, po které je každoročně k vidění řada skvělých výstav skvostných obrazů, snesených ze všech světových galerií. Třeba letos ve Vídni Max Ernst a Henri Mattisse, V Paříži Salvator Dalí a Marc Chagall a v Londýně Edouard Manet nebo Jan Vermeer.

Avšak zatímco projekt MET in HD spustil globalizaci opery a umožnil zájemcům doslova na celém světě shlédnout desítky inscenací v přímém přenosu na plátnech kin v HD kvalitě, výtvarné umění stálo dosud stranou. Ovšem výzva opery a baletu byla veliká a reakce je tady.

V neděli končí v londýnské Royal Academy of Art velká výstava portrétů francouzského impresionisty Edouarda Maneta (1832-83) a pro zájemce není šance se tam dostat. Asi před 14 dny byly k dispozici vstupenky už jen na závěrečný den ve 22:30. Poslední 3 dny je otevřeno do půlnoci. Podobně to vypadalo vloni při výstavě obrazů Leonarda da Vinci v Londýně nebo předloni v Berlíně, kde se konala výstava Renesanční portrét.


Není proto nelogické, že producenti filmů hledají způsob, jak tohoto zájmu využít. A první protrhl cílovou pásku britský dokumentarista a producent Phil Grabsky a jeho společnost Seventh Art Productions. Není to žádný nováček. Má za sebou řadu dokumentů, včetně In Search of Beethoven, In Search of Mozart a In Search of Haydn, také dokumenty The Impresionists a Great Artists 1 a 2. Ve spolupráci s BY Experience HD, která již loni organizovala přenos a záznam z Leonardovy výstavy - Leonardo Live promítaný ve více než 1000 kinech, připravili letos serii přímých přenosů z výstav. Ta začíná zítra Manetem a pokračuje 27. června přenosem z výstavy Munch 150 v Oslo a 10. října z Národní galerie v Londýně výstavou Vermeer and Music: The Art of Love and Leisure. Na tu čekám se zvláštním zájmem, protože po tomto malíří z holandských Delft 17. století zůstalo jen kolem 30 obrazů, včetně Dívky s náušnicí, která jakoby před 10 lety z oka vypadla Scarlett Johansson.


Jednou ze 30 zemí, kde bude zítra přenos z Manetovy výstavy k dispozici, je i Česko, a to hned v 9 kinech, včetně pražského Aera. Škoda, jednak Leonard Slatkin diriguje v Lyonu Stravinského Svěcení jara, což přímo a dokonce zdarma přenáší medici.tv, jednak mne od Aera odrazují ctitelé umění, kteří své dojmy umocňují svařákem z termosky. Ale žádný strach, organizátoři slibují i reprízy. 

úterý 9. dubna 2013

Děsí vás stáří? Jeďte do Aix-en-Provence.

Aix-en-Provence je starobylé město ležící 30 km na sever od Marseille, kdysi hlavní město Provence. Francouzskému králi trvalo dlouho, než si oblast podřídil, povedlo se mu to až po smrti René I. z Anjou roku 1480. Ale jeho otec Ludvík II. vévoda z Anjou zvěčnil rod tím, že roku 1409 založil univerzitu. I když město časem ztratilo svou slávu, dnes je Aix-en-Provence opět sídlem Université Aix-Marseille, která vznikla v roce 2012 spojeníl'Université de Provence, l'Université de la Méditerranée a l'Université Paul Cézanne a je největší francouzskou univerzitou s rozpočtem 650 mil. € a 70 000 studentů. Z nich 40 000 je ve 140tisícovém Aix, což z něj činí hodně mladé město.


Každé léto od roku 1948 je navíc Aix místem konání hudebního festivalu a zvláště jeho operní část je světové proslulá. Letos to bude v různých místech a žánrech okolo 70 vystoupení, která budou součástí velkého projektu evropské město kultury. Letos jsou to Marseille - Provence a slovenské Košice.

Z hlediska kulturního jsou bezpochyby největší atrakcí města památky spojené se slavným malířem Paulem Cezannem (1839-1906). Je tam výstavný dům Jas de Bouffan, který jeho zámožný otec koupil jako dům za městem i s 15 ha pozemků v roce 1859, a který je dnes v majetku města a přístupný veřejnosti. Na zdi uvnitř domu namaloval Cezanne 12 obrazů, které byly po jeho smrti přeneseny na plátno. Uvnitř Jas de Bouffan jsou dnes promítány na stěny v přízemí.



Na druhém konci Aix je také ateliér v domě - tehdy za městem, který Cezanne koupil i se 7000m2 pozemkem v roce 1901, poté co po smrti matky prodal Jas de Bouffan. Dnes je to ulice Paula Cezanna 9. Tam docházel z bytu v Rue Boulegon v centru města, ale je to jen čtvrthodinová procházka. V roce 1952 skupina amerických příznivců vytvořila Cézanne Memorial Committee" a dům koupila, aby ho později věnovala univerzitě Aix-Marseille. Ateliér - muzeum je zde od roku 1954, dnes spravován městem. Na Place Saint Jean de Malte je též Granetovo museum s řadou cenných obrazů včetně Cezannových.



Zřetelnou stopu však v Aix-en-Provence zanechal i Viktor Vasarely, vůdčí osobnost op-art. Ten zde v 70. letech vybudoval umělecké centrum, zcela vědomě na dohled od Jas de Bouffan. Díky dlouhým a skandálním tahanicím mezi pozůstalými objekt zchátral, ale dnes je snad z nejhoršího venku a vrací se svému původnímu účelu.


A když už jste v Aix, byla by škoda nezajet si nějakých 15 km a nepodívat se na Château de Vauvenargues, který v roce 1958 koupil Pablo Picasso a přemístil tam své sbírky obrazů i sochy.



 Když 92letý Picasso v roce 1973 zemřel, byl na zámku pohřben, a vedle něj i jeho poslední družka a druhá žena Jacqueline, když o 13 let později spáchala sebevraždu. Dnes je zámek majetkem Jacquelininy dcery z 1. manželství, a čas od času je zpřístupněn veřejnosti. Zámek je vybaven tak jako za dob Picassových, pouze obrazy byly odvezeny.

Takže když už v létě budete na Côte d'Azur, a kde jinde byste se flákali, že, neváhejte a zajeďte tam, vaše duše zkrásní.

pondělí 8. dubna 2013

Theophil, Freiherr von Hansen

Dalo by se napsat: byli jednou dva bratři... Byli Norové, na svět přišli v dánské Kodani a jmenovali se Hansenové. Starší Christian se narodil roku 1803 a zemřel 1883, mladší Theophil žil v letech 1813 až 1891 a oba byli architekti. Christian strávil 18 let života v Athénách, kam přijel jako 30letý a hned v následujícím roce se stal dvorním architektem krále Otty, kterému tehdy bylo 19 let. V roce 1837 se k němu připojil mladší bratr, který studoval v Kodani a později ve Vídni. Spolu pracovali na stavbě Národní a Kapodistrijské univerzity v Athénách, Theophil potom navrhl Athénskou akademii a Řeckou národní knihovnu. Všechny 3 budovy se nachází na hlavní třídě Elefteriou Venizelou. Společně i jednotlivě pracovali i na dalších projektech v Řecku a navíc se stali znalci řecké a byzantské architektury. Zatímco Christian se v 50. letech vrátil do Dánska, Theophil navrhl athénskou Národní observatoř a sponzor stavby, řecko-rakouský podnikatel, bankéř a ředitel Národní banky Rakouska ho pozval do Vídně, kde se jako asistent Ludwiga Forstera podílel na vybudování Arsenalu (1848-56) a později se stal jedním z nejvýznamnějších architektů vídeňské Ringstrasse. Mezi jeho nejslavnější projekty patří Musikverein (1867-70) a vídeňský parlament (1874-1883). Pokračoval však i v athénských projektech a v Brně projektoval m.j. zemskou nemocnici u sv. Anny, Besední dům a Pražákův palác.

Akademie Atheny

Besední dům v Brně

Díky svému renomé byl v roce svých 50. narozenin jmenován čestným občanem Vídně, 16 let byl profesorem Akademie výtvarných umění a v roce 1884 se stal baronem a užíval titul Freiherr von Hansen.

rakouský parlament

A protože letos uplyne 200 let od narození Theophila Hansena, pořádá se ve Vídni hned několik výstav s ním spojených.

Především je to výstava "Hvězdný architekt a jeho obytné stavby na bulváru Ringstraße", která se koná od 14. května do 17. srpna ve Wagnerově muzeu v Postsparkasse.

Od 28. května do 13. října proběhne v nedalekém MAK (Museum für angewandte Kunst) výstava „Theophil Hansen. Umělecké řemeslo", která představí Hansenovy návrhy interiérů a Akademie výtvarných umění Vídeň vystaví část z Hansenových skic a návrhů pod názvem "Theophil Hansen. Architekt a projektant (20. září až 10. listopadu). A od dubna bude Theophilu Hansenovi věnována také výstava v Ringturmu.

Po loňském výstavním maratónu k výročí Gustava Klimta je to další velký kulturní počin Vídně. Nevím jak v Athenách, tam mají asi jiné starosti, ale Brno se příležitosti určitě nechytilo. Ale abych nebyl zcela nespravedlivý, od roku 2002 stojí v nemocnici sv. Anny jeho pomník s bustou.

památník Theophila Hansena v nemocnici sv. Anny