Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 30. listopadu 2016

Ráj na zemi v Drážďanech

Letošní rok byl pro profesionály i publikum zajímající se o výtvarné umění především rokem vlámského malíře Hieronyma Bosche (1450-1516), který zemřel před 500 lety, a jehož obrazy jsou plné hrůzostrašných netvorů a děsivých nočních můr a představují ilustrace tehdy oblíbených bájí a povídek. Takže se vystavovalo, kde se dalo, hlavně však v nizozemském ´s-Hertogenboschi, kde se malíř narodil, a v Madridu, kde mají snad nejslavnější Boschovu malbu, triptych Zahrada pozemských rozkoší. Ale také třeba ve Vídni, kde mají o něco starší triptych Poslední soud a navíc krvavé scény podle něj nedávno promítali na oponu Theater an der Wien při Verdiho Macbethovi, nebo v Berlíně, kde mají alespoň kopii Posledního soudu namalovanou Lucasem Cranachem. A multimediálního Bosche zase viděla Moskva a Berlín.

V době, kdy Bosch umírá, pomalu končí renesance a Nizozemsko, ve kterém žil, se za pár desetiletí rozpadlo na protestantskou severní Republiku spojených nizozemských provincií a katolické habsburské Nizozemí, jehož severní část tvoří Vlámsko. A ve Vlámsku vznikl typický barokně exaltovaný malířský projev se zdůrazněnými smyslovými malířskými kvalitami, jehož zrod byl vyvolán rekatolizací země. Jedním z jeho proudů byla krajinomalba, což však nebyla žádná práce v terénu, ale pečlivá práce v ateliéru. Nejvýraznějšímí reprezentanty vlámského malířství 16. a 17. století byli otec a syn Breughelové na začátku a na vrcholu Peter Paul Rubens. A protože žádný z nich nemá velké výročí, připravila instituce Státní umělecké sbírky Drážďany výstavu tematickou, která se orientuje na krajinomalbu tohoto období a jmenuje se Das Paradies auf Erden neboli Ráj na zemi. Drážďanská sbírka, která patří mezi nejstarší v Evropě, je k tomu zcela kompetentní, protože právě vlámské malířství tvoří její významnou část. Další díla jsou pak ve sbírce grafiky.


Ta doba, o kterou se jedná, byla plná vzrušujících změn. Byla objevena Amerika a obepluta zeměkoule, Španělsko ztrácelo vládu nad částí Nizozemí, vznikaly Východoindické společnosti, Španělsko s Portugalskem si rozdělovaly kolonie, dokud anglické loďstvo španělské neporazilo, osvojovat Severní Ameriku si začali Francouzi a počátkem 17. století i Angličané. To všechno vyvolalo i potřebu rozvoje geografie a kartografie. Rozšiřoval se obchod, válčilo se, nakonec vypukla válka 30letá. To byl tedy rámec toho, co se odráží v expozici.

Krajinářství rozvíjelo dva směry – kabinetní drobnomalbu (hlavně Jan Bruegel st.) a monumentální tzv. bruselskou dekorativní malbu. Mezi náměty patří venkovská krajina v různých ročních obdobích včetně ledových radovánek, přístavy a lodě u pobřeží,

Jan Brueghel st, (1568-1625): Krajina s větrnými mlýny

Lucas van Valckenborch (1535-1597): Zimní krajina u Antwerp
biblická témata - klanění 3 králů, stavba babylonské věže, Jan Křtitel nesoucí globus přes vodu nebo potopa světa

Roelant Savery: Před potopou, 1620
Marten van Valckenborch (1535-1612) - Babylonská věž
A fantastické krajiny:

Roelant Savery (1576-1639), Zřícenina věže u rybníka 1618
Jan Breughel ml.: 
 Pieter Bruegel st. (1525-1569) navázal na odkaz H. Bosche nejen obsahově, ale i způsobem své malby. Jeho dva synové Pieter Brueghel ml. (zv. Pekelný, 1564-1638) a Jan Brueghel st. (zv. Sametový, 1568-1625) následovali otce v malířském řemeslu (a vrátili do jména písmeno "h"). Pieter s úspěchem kopíroval některé otcovy práce a zaměřil se na náboženské motivy a vyobrazení pekla, Jan naopak vynikal především vyobrazením u měšťanů tehdy velmi oblíbených květin na sametovém podkladu. Jeho syn Jan Brueghel ml. (1601-1678) se stal dvorním malířem v Bruselu a talentovaným specialistou na obrazy krajiny.

V čele vlámského barokního stylu stál v Antverpách Pieter Paul Rubens (1577-1640), který svým stylem ovlivnil malířství 17. století po celé Evropě. Rubens byl nejen dvorním malířem, ale i diplomatem a cestovatelem. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo (přes 2000 obrazů), kromě jeho obrazů krajiny a bájných příběhů ho proslavily především obrazy žen bujných tvarů. Za vlády krále Rudolfa II. (1552-1612) působila řada vlámských malířů i v Praze, například Roelant Savery (1576-1639).

Adam Frans van der Meulen (1632-1690): Výlet Ludvíka XIV. do Vincennes
Ještě snad stojí zato dodat, že výstava se koná v Umělecká hale, původně výstavní síni saského uměleckého spolku. Ta je součástí rozsáhlého objektu nazývaného podle jeho architekta Lipsiusbau. Je situována mezi kostelem Frauenkirche a Brühlovými terasami a vznikla okolo roku 1890 především pro potřeby výtvarné akademie, aby nahradila starou budovu, která stála blíže k zámku, tam kde je dnes budova zvaná Sekundogenitur. Skleněná kopule Lipsiovy budovy v podobě lisu na citrony významně ovlivňuje siluetu Drážďan a Kunsthalle je využívána k pořádání mimořádných výstav, především současného umění. A vůbec, Drážďany představují významné kulturní, a do druhé poloviny 19. století i mocenské centrum nezávislé na Berlínu resp. Prusku, a stojí za to je navštívit, i když tam zrovna žádná extra výstava neprobíhá. Bohatě stačí stálé expozice, zvláště starého malířství ve Zwingeru. Třeba jen proto, aby člověk trávící večery u české televize neměl pocit, že Česko je pupek světa obklopený méněcennými národy nevalné kvality.




neděle 27. listopadu 2016

Můj pražský klavírní listopad

Původně jsem chtěl psát o recitálu Olgy Scheps, ale pak jsem si uvědomil, že jsem během listopadu slyšel v Praze živě hned 6 skvělých klavíristů, což přímo volá po srovnání. Chronologicky to byli:


4.11.2011 Lukáš Vondráček (30) a SOČR s Michałem Nesterowiczem

O koncertu píši jinde. Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26 hrál Vondráček naprosto fascinujícím způsobem, který strhl i orchestr k nečekanému výkonu.




9.11.2011 Ivo Kahánek a FOK s Andrejem Borejko

Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55
Ivo Kahánka jako klavíristu znám a rád ho poslouchám. Ale tady, jak bych to řekl decentně. Naučenej byl, zahrál všechno, co bylo v notách před ním, ale nic víc. V ten večer mne neoslovil.



16.11. Katia Buniatišvili (29) a Česká filharmonie s Ondřejem Vrabcem

Místo Jiřího Bělohlávka se za dirigentský pult při prvním koncertu B řady orchestrálního cyklu České filharmonie postavil její první hornista a asistent šéfdirigenta. Není to žádný nováček, nejen že dirigoval už mnohokrát, ale mezi jeho povinnosti patří i nastudovat v případě potřeby skladbu s orchestrem. Třeba pro hvězdu jako je Gergiev, která pak přijde a jeho práci prodá publiku a kritice. V tomto případě si tedy Vrabec koncert i oddirigoval. Zajímavé jsou trvalé experimenty na postu koncertního mistra houslí. K dispozici nebyl ani jeden, ani Irena Jakubcová, tak zaskočil mladý Jan Mráček, co sedí v třetí řadě prvních houslí u FOKu, a ve druhé části večera Magdaléna Mašlaňová.

Ondřej Vrabec a Katia Buniatishvili
Schumannův klavírní koncert a moll op. 54 zahrála Buniatishvili skvěle, přesto jako celek nevyzněl dost sevřeně, možná díky snad až přílišnému respektu dirigenta vůči klavíristce. 

Kromě toho zazněla na začátku Beethovenova předehra Egmont op. 84 a po přestávce Dvořákova 6. symfonie D dur. Asi nebyla zahrána úplně tradičně, ale mně připadala naprosto nová a objevná, bez zbytečného patosu a sentimentu, i když se určitě najdou takoví, kteří budou kvílet nad tím, jak se mistr obrací v hrobě za předimenzovanou dynamiku.

Na přelomu listopadu a prosince 2016 se Česká filharmonie představí pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka v pěti metropolích Německa. V dílech Schumanna a Rachmaninova s orchestrem vystoupí gruzínská klavíristka Katia Buniatišvili.


23.11. Guarneri trio - Ivan Klánský (68)

Nemám příliš v lásce akce k nějakému výročí, ale říkám předem, že tahle se povedla. A že duší tria je právě Ivan Klánský. A že k působivému projevu není vždy třeba nespoutanost mládí, což platí zvláště pro komorní muziku.

Snad jen Schubertovo trio bylo příliš dlouhé na to, aby udrželo mou pozornost celých 40 min. Tady je vidět, jaký je rozdíl mezi ním a Beethovenem, kterého trio naservírovalo kromě programu ještě ve dvou přídavcích. A klavírista si všechny skladby skutečně užíval včetně toho, že přídavky nahlas a zřetelně oznámil publiku.

Program
Joseph Haydn: Klavírní trio G dur Hob. XV:25
Ludwig van Beethoven: Klavírní trio D dur op. 70 č. 1 „Geistertrio“
Franz Schubert: Klavírní trio Es dur op. 100 D 929

Interpreti
Guarneri Trio Prague
Čeněk Pavlík - housle
Marek Jerie - violoncello
Ivan Klánský - klavír


24.11. Olga Scheps (30)

Rozporuplné. Krásná, virtuozní, od 6 let v Německu, ale až příliš romantická na můj vkus. Po všech stránkách byla skvělá Chopinova Balada, tedy až na ta zbytečně dramatická gesta, kterými řadu diváků zmátla. Naopak Prokofjevova Sonáta mne zklamala až přílišným a nestylovým romantismem pomalých partií. Ovšem v rychlých a forte hraných pasážích byl její výkon famózní. A nejen v Prokofjevovi.


Program
Fryderyk Chopin: Balada č. 1 g moll op. 23
Fryderyk Chopin: Sonáta č. 3 h moll op. 58
Fryderyk Chopin: Fantasie f moll op. 49
Sergej Prokofjev: Sonáta č. 7 B dur op. 83


26.11. Sir András Schiff (63)

Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert. Má pro ně vášeň a těžko hledá v jejich interpretaci konkurenci. Je držitelem Zlaté Mozart-Medaille Mezinárodní nadace Mozarteum, jeho poslední „schubertovské“ album z července 2015 bylo vyhlášeno nahrávkou měsíce časopisu Gramophone a BBC Music Magazine. Tolik program.

Já dodávám, že hrál poslední sonáty čtyř vídeňských skladatelů klasicismu a raného romantismu a byl naprosto skvělý. Zvláště v Haydnovi a v Beethovenově dvouvěté sonátě s "jazzovou" improvizací. Takhle nějak to vypadá, když muzikant hraje s pokorou ke skladateli a pro radost sobě i posluchačům. Což Rudolfinum ocenilo vstáváním a potleskem bez konce a Schiff reagoval pěti přídavky.


Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 18 D dur KV 576
Franz Schubert: Sonáta č. 21 B dur D 960
Joseph Haydn: Sonáta č. 62 Es dur Hob. XVI:52
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 32 c moll op. 111

Když už jsem tedy všechny vypsal, zbývá místo na celkový dojem. Abych nikoho nepoškodil, rozdám tři ceny: za koncert s orchestrem Lukáš Vondráček, za komorní hudbu Ivan Klánský a za recitál sir András Schiff. Ten navíc zlatý věnec vítěze. Dámy neuspěly, ale příště to může být lepší, navíc je tady adeptek jejich věkové kategorie víc. Třeba dravá Yuja Wang v mnohém připomínající Margarethu Argerich (mimochodem 6.4.2017 hraje ve Vídni Prokofjevovu 8. sonátu), Juliana Avdějeva (vítěz Chopinovy soutěže 2010) nebo sympaticky výstřední Alice Sara Ott, takže je z čeho vybírat.

A nejméně dva z pojednávaných muzikantů se navíc neobávají ostře se politicky angažovat. Katia Buniatishvili vůči Putinovu režimu v Rusku, kde odmítá hrát, a Andras Schiff proti krajně pravicové politice v Rakousku a antisemitismu a rasismu v Maďarsku.

Ale i ostatní mají svůj lidský rozměr. Například Lukáš Vondráček říká, že je úplně normální a jede třeba s přítelkyní na víkend do přírody (a přitom se naučí jednu větu klavírního koncertu), Ivan Klánský má zase v hlavě kromě not i jízdní řády vlaků a letadel. A z dalších je například dirigent Ondřej Vrabec certifikovaným degustátorem vína, zatímco Ivo Kahánek je "sommeliérem" klavírů, které vybírá pro české instituce (aktuálně dva Steinwaye pro Obecní dům v Praze) a Olga Scheps spojila své jméno a krásu s firmami Audi a Chopard.

úterý 22. listopadu 2016

150 let v Albertině

Do Vídně jsem sice přijel za divadlem, ale být tam a vynechat Albertinu je něco jako kulturní zločin a nejen těch není dobré se dopouštět. Nakonec se ukázalo, že stejně jako každý půlrok Albertina pořádá hned několik skvělých výstav, které návštěvníka vtahují do kulturních i jiných souvislostí našeho světa.


pointilistický Rozsévač namalovaný roku 1888 Vincentem van Goghem je všude

Od Moneta po Picassa

Základní expozice galerie, která se průběžně mírně obměňuje a tak stojí za to tam pokaždé aspoň na chvíli nahlédnout, je umístěna v nejvyšším podlaží. Je to součást sbírky 500 uměleckých děl od impresionismu do současnosti, kterou vytvořili během 40 let manželé Rita a Herbert Batlinerovi, z nichž 200 olejomaleb je od roku 2007 v péči Albertiny. Herbert Batliner (nar. 1928) je významný lichtenštejnský politik a podnikatel, který je také zakladatelem Evropského institutu Herberta Batlinera v Salcburku. Vedle otázek evropské politiky a dějin Evropy se zabývá také vztahem kultury v nejširším slova smyslu a evropské identity, zvláště z pohledu malých evropských zemí. Také jedna ze souvislostí našeho světa.

A protože novinky se objevily i letos neodolal jsem, abych si nevyfotografoval pár svých oblíbených exponátů a současně nevyzkoušel nový Samsung Galaxy S7 edge. Spokojen jsem s obojím, vývoj fotomobilů se dotáhl na mé představy.



A překvapily mne dosud nevystavené Picassovy grafiky. Asi by to chtělo se vrátit do jeho muzea v Paříži.



Barevný dřevořezy ve Vídni okolo roku 1900


V menší polovině podlaží, kde je umístěna Batlinerova sbírka, probíhají i krátkodobé výstavy. Letos jsou to dřevořezy, jejichž doba vzniku koresponduje s obdobím vrcholu vídeňské secese. A nejen koresponduje, ale přímo k ní patří, i když vedle Klimtových ohňostrojů secesní krásy zůstávají trochu popelkou.


Albertina ukazuje 100 takových dřevořezů ze svých sbírek, já jen tři z poutače a 4 ze stěn výstavy.



První 3 jsou od Carla Molla (1861-1945), který patřil k nejvýznamnějším postavám Secese a jsou na nich zahrada Belvederu v zimě, další znázorňuje jeden z 11 dřevorytů domů, kde žil Beethoven, a třetí vilu na Hohe Warte, kde Moll žil. Poslední dřevorytinu vytvořila Nora Exner (1879-1915) jako ilustraci k časopisu Ver Sacrum, který Secese vydávala. 

Technika dřevořezu ovšem nebyla žádnou novinkou, byl vlastně první reprodukční technikou a široce ho využíval třeba Albrecht Dürer a vystavené obrazy ukazují cestu k expresionismu. Možná by neškodilo, kdyby někde pod čarou byly zmíněny nejen "ideologické" souvislosti se secesí, ale i v širších časovém diapazonu i tyto "technologické". 


Seurat, Signac, van Gogh - CESTY POINTILISMU



Většina uměleckých artefaktů, které právě dnes, v listopadu 2016, vystavuje vídeňská galerie Albertina, byla vytvořena plus minus 30 let kolem roku 1900, což je zlatá doba pro kurátory a organizátory velkých výstav a také cestovní kanceláře, pojišťovny, dopravce, hotely, restaurace, kritiky, průvodce a výrobce upomínkových předmětů. Impresionismus, fauvismus, symbolismus, expresionismus a surrealismus byly v posledních letech oslaveny na řadě výstav, a teď přišel na řadu pointilismus. Jeho charakteristika je prostá, je to malování pomocí barevných teček. avšak on odráží ducha jednoho z klíčových období v historii umění: neoimpresionismus. Georges Seurat ho ovšem nazýval chromoluminarismus nebo divisionismus, nakonec byl akceptován termín Paula Signaca. A Albertina dnes vystavuje 100 vybraných děl nejen hlavních představitelů Seurata a Signaca, ale i působivé obrazy, akvarely a kresby mistrů jako je Van Gogh, Matisse a Picasso. Jako obvykle jsou k dispozici i krátké videokomentáře:





Na počátku své kariéry se Seurat zabýval zvláště krajinou a jejími barvami. Velký vliv na něj měl Delacroix, který s ním sdílel zájem o živé a jasné barvy. Seuratův cíl byl komplexní: kombinovat vědecká zjištění v optice s emocemi, které měla malba sdělit. Bez míchání primárních barev na plátně, jen pečlivým umísťováním teček do kompozice, se mu skutečně podařilo dosáhnout v obraze pozoruhodného klidu a harmonie. Seurat (1859-1891) a Signac (1863-1935) se potkali ve "Společnosti nezávislých umělců", skupině, která umožňovala normálně vystavovat malířům odmítnutým kritiky pro jejich údajnou drzost a nedostačující malířskou techniku. Byla v tom také nevyslovená kritika mistrů Moneta a Renoira, kteří stáhli své obrazy z impresionistické výstavy v roce 1886, když Pissaro chtěl, aby se jí zúčastnili pro ně nepřijatelní mladí malíři. Zatímco Seurat zemřel mladý, Signac, který roku 1899 publikoval pointilistický manifest "From Eugène Delacroix to Neo-Impressionism", byl aktivním prosazovatelem stylu až do stáří.

Obrazy Vincenta van Gogha z doby, kdy žil v Holandsku, byly tmavé, často v odstínech hnědé barvy. Teprve když přišel v roce 1886 do Francie a dostal se pod vliv pointilistických "otců", jeho paleta se změnila. Byla světlejší a intenzivnější a dospěl k barevnosti, která je dnes na jeho obrazech tak obdivována. Právě intenzivní používání jasných barev je to, co van Gogh převzal z pointilismu. A to víc než typický pointilistický styl kladení malých teček na plátno.

Výstava se snaží ukázat pointilismus jako pionýrské období, které připravilo základy pro modernismus - Pissarro, Van Gogh, Picasso a Delauney jím byli minimálně v určité fázi jejich kariéry ovlivněni. Ve spolupráci s Kröller-Müller Museum a kurátorem Heinzem Widauerem je pointilismus stopován od jeho počátku v roce 1886 do doznívání jeho vlivu ve 30. letech.  Počínaje pracemi průkopníků Seurata, Signaca a Théo van Rysselbergha, ukazuje výstava cestu k modernismu až po Henri-Edmond Crosse, Picassa, Mondriana, kteří ovšem usilovali o svou nezávislou cestu.


FILMOVÉ FOTOGRAFIE - FOTOGRAFOVÉ MEZI REKLAMOU, UMĚNÍM A FILMEM 


V přízemních prostorách Albertiny jsou do 26. února 2017 věnovány celkem 4 sály specifickému fotografickému oboru - dokumentaci filmové tvorby. 130 fotografií z let 1910 - 1970, z nichž některé splývají s filmem samotným a vyvolávají celé serie vzpomínek nejen na film, ale i lidi kolem něj a události z té doby. Je příjemné si tuhle historii očima fotoaparátu prohlédout.

Extase (Gustav Machatý 1933)
The Seven Year Itch (Bill Wilder 1955)
La Dolce Vita (Federico Fellini 1960)
Tenkrát na západě (Sergio Leone 1968)


Současné umění




A úplně dole je výstava 80 uměleckých děl, která mapuje období druhé poloviny 20. století. Postmodernismus představuje díla, která se nebojí vyčnívat. Obrazy jsou jedinečné nejen svou barevnou estetikou, ale také politickými tématy. Práce, jejichž autory jsou Anselm Kiefer, Gerhard Richter, Arnulf Rainer, Georg Baselitz, Alex Katz a Maria Lassnig, jsou maximálně individuální, mne osobně však nelákají prvoplánově politická témata ani agresivní scény.

Kosatce (2009)
Georg Baselitz (nar. 1938)
Jak to začalo (1958, 2009) 
Georg Baselitz (nar. 1938)
Uf, byla to fuška. Jeden barák, čtyři podlaží, pět výstav. Ale stálo to za to. Grafika, malby, plastiky, fotografie od chlapíků, co chodili malovat skutečnou přírodu do barbizonského lesa, přes ty, kdo obraz rozložili do puntíků a geometrických obrazců až po ty, kdo na plátno vylijí kýbl barvy. Ale ti všichni usilovali o něco, co je přesáhne, co zůstane jako stopa v dráze, kterou lidské snažení vyryje do země nebo vesmíru. Měli štěstí, že se narodili s takovými schopnostmi, a že je dokázali uplatnit. Máme štěstí, že tu jejich stopu můžeme vnímat. K obojímu je třeba, aby byl člověk svobodný. Minimálně vnitřně.





pondělí 21. listopadu 2016

Velkodivadlo baroko

Jednou z významných vídeňských kulturních institucí je Divadelní muzeum, které je součástí Kunsthistorisches Museum Wien. Nachází se naproti Albertině v paláci kdysi Lobkovickém s nádherným sálem v 1. patře nazývaným Eroica-Saal. Proč zrovna Eroica je snadné uhodnout pokud víte, že počátkem 19. století byl majitelem paláce Franz Joseph Maximilian von Lobkowitz, Beethovenův sponzor. Později se Lobkovicové přesunuli do Čech a palác pronajímali, v letech 1919-1938 československému státu pro potřeby jeho velvyslanectví, a nyní je zde tedy kulturní instituce, a protože to trvá už 25 let, uspořádalo muzeum velkolepou výstavu dokumentů, která je ohlédnutím za barokním divadlem a jeho oslavou. Jejím spoluorganizátorem je České centrum Vídeň a potrvá do 24. ledna 2017. Divadelní muzeum ukazuje spoustu exponátů od skic až po hotové kostýmy, kulisy a také dobové nástroje, včetně těch, které jsou zapůjčeny z barokního zámeckého divadla v Českém Krumlově.


Inspirace Itálií

Itálie inspirovala sever Evropy svým tradičním divadlem a herecké společnosti commedie dell'arte putovaly od druhé poloviny 16. století Evropou a ovlivnily herce a dramatiky. Kromě toho se v kulturně bohaté Florencii zrodila na přelomu 16. a 17. století opera, která bouřlivě pronikala do dalších italských měst a později i dál do Francie a Rakouska. Se slavnostními divadelními průvody, okázalými operními představeními a opulentním ko­ňským baletem se panovníci v 17. a 18. století uměli na scéně prezentovat.

Francie - Ludvík XIV. (1638-1715)

Po skončení ničivé třicetileté války se spolu s katolickou reformací prudce rozvíjela demonstrace nádhery a bohatství královských dvorů. Snad nejvíce se to projevilo ve Francii, kde 24letý Ludvík XIV. roku 1662 uspořádal na dnešním náměstí Carrousell mezi Louvrem a Tuilerijskou zahradou obrovskou třídenní show na oslavu narození následníka trůnu, které se zúčastnilo na 15 000 hostů.

karusel - Paříž, Louvre, červen 1662
Ludvík XIV. v  převleku za Slunce však vystupoval jako tanečník i na jiných velkolepých zámeckých slavnostech. Předlohou mu byl přirozeně Apollón, antický bůh Slunce, který na svém ohnivém voze denně objíždí zemi. Je známo, že již v 15 letech se tak seznámil s o něco starším tanečníkem Jeanem-Baptistem Lully, kterého krátce poté jmenoval dvorním skladatelem.

Na Ludvíkově dvoře začala psát svou historii i francouzská opera, když Lully uvedl v roce 1673 operu Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia). Jednalo se o vůbec první francouzskou operu, přestože zde již dříve bylo několik pokusů o její vytvoření. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique neboli tragédie en musique, formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená také taneční čísla a sborový zpěv.

Rakousko - Leopold I. (1640-1705)

Rovněž císař Leopold I. Habsburský byl kultivovaným a uměnímilovným panovníkem, navíc byl o 2 roky mladším bratrancem Ludvíka XIV., věnoval se komponování a provozování hudby, účastnil se mnohých dvorských baletních a divadelních produkcí. Roku 1666 se oženil se svou sestřenicí a neteří současně, teprve 15letou Margaritou Teresou ze španělské větve Habsburků, a oslavy trvaly celé 2 roky. Kromě obrovského ohňostroje doprovázeného dělostřelbou v prosinci 1666 to byl především velkolepý Rossballett (karusel), jehož libreto a text napsal italský básník Francesco Sbarra.

Rossballett v Hofburgu, leden 1667
Při této příležitosti chtěl předvést i velkolepé divadlo. Nepovedlo se, i před 350 lety se státní zakázky  mohly zadrhnout. Dvorní "divadelní inženýr" Giovanni Burnacini proto postavil v místech dnešní státní knihovny otevřené divadlo pro 5000 diváků (1682 bylo zbouráno) s mírným zpožděním. Jedním z nejvýznačnějších kulturních počinů společné vlády Leopolda I. a Margarity Teresy byla další státní zakázka, tentokrát na operu Il pomo d'oro („Zlaté jablko“), kterou napsal italský skladatel Marc Antonio Cesti. Ta pak byla k sedmnáctým narozeninám Markéty v divadle hrána v červenci roku 1668 a představení bylo tak rozsáhlé, že se muselo rozdělit do dvou dnů. Uvedení tohoto díla je mnohdy považováno za vyvrcholení barokní opery ve Vídni během 17. století.

císařský pár Leopold I.(1640-1705) a Margarita Teresa (1651-1673) v kostýmech z Pastorale La Galatea
Vedle těchto velkopodniků samozřejmě pravidelně probíhaly také nejrůznější slavnosti, průvody, karnevaly, divadelní představení.

Rakousko/Praha - Karel VI. 

55 let po představení v Hofburgu přijel v srpnu 1723 Leopoldův syn císař Karel VI. (1685-1740) do Prahy, aby se tu dal korunovat na českého krále. Návštěva byla spojena s řadou okázalých slavností, mezi nimiž významné místo patřilo velkolepému představení opery „Costanza e Fortezza“, kterou k této příležitosti složil rakouský dvorní skladatel Johann Joseph Fux a pro jejíž provedení vybudoval za Jelením příkopem v těsné blízkosti hradní jízdárny dvorní divadelní inženýr Giuseppe Galli-Bibiena velké otevřené divadlo. Stavba zaujímala plochu 40×120 metrů, výška scénického portálu činila téměř 20 metrů, hloubka jeviště 70 metrů. Na rozdíl od interiérových divadel, kde se už od druhé poloviny 17. století běžně uplatňoval systém lóžově-pořaďový, vrátil se Bibiena v projektu hradčanského divadla až ke vzorům z přelomu 16. a 17. století. Hlediště mělo tvar amfiteátru s lyrovým půdorysem korunovaného sloupovou galerií nad nejvyšší řadou. Parter zůstal převážně volný pro stojící či promenující diváky, císařský pár měl svá křesla pod baldachýnem na vyvýšeném pódiu v ose parteru.

Hradčanské divadlo z roku 1723
Také řešení jeviště mělo své zvláštnosti. Výprava měla na volném prostranství prakticky neomezené prostorové možnosti, ale využití techniky se muselo přizpůsobit možnostem scény pod širým nebem. Na ní odpadlo k různým efektům jinak hojně využívané provaziště, takže byla vyloučena konstrukce oblíbených létacích strojů. Do děje zasahující božstva se místo toho vynořovala z propadla v říčním toku, znázorněném suchými prostředky, anebo se objevovala v dekoraci vyjíždějící z hloubky scény. Pozadí scény nebylo možno uzavřít klasickými zavěšenými prospekty, ale uplatnila se tu do hloubky členěná soustava rozměrných stojek, které bočním posunem buď zakryly předchozí scenérii anebo naopak otevřely nový pohled na předtím skrytě vyměněnou dekoraci. Také boční kulisy se měnily odjinud neznámým způsobem, a to postupným odklápěním na postranních závěsech jako listy v knize. Samotná hrací plocha tu neměla charakteristický lichoběžníkový půdorys barokních scén, jímž se zesiloval hloubkový perspektivní efekt a jeviště mělo protáhle obdélníkový půdorys. Směrem do hloubky se nezmenšovala ani výška kulis, takže i velké sborové scény v pozadí se odehrávaly v dekoracích přirozené velikosti. Konečně i jevištní „portál“ tvořily pouze dvě boční věže pod bizarními báněmi, nesoucí otevřené lóže pro dva oddělené trubačské sbory, které se působivým „stereofonním“ způsobem uplatnily v polyfonně koncipované předehře a patrně i v hymnickém závěru opery.

Když Karel VI. roku 1740 zemřel, Marie Terezie, která nastoupila na trůn po něm, měla zcela jiné problémy a poslední veliká akce se konala v roce 1744 při příležitosti svatby císařovniny sestry Marie Anny a Karla Alexandra Lotrinského. Navíc centrem evropské opery se stala Neapol, kde nechal mladý král Karel III. Španělský vybudovat roku 1737 obrovské kamenné divadlo pro více než 3000 návštěvníků.

V Rakousku nastalo jisté oživení teprve po smrti Marie Terezie v roce 1880 a korunovaci Josefa II. V té době však již vznikala řada divadel zámeckých i městských. V Praze dokonce byla postavena první veřejná operní scéna zásluhou hraběte Antonína Šporka již v roce 1727. Roku 1766, tedy již na samém konci baroka vybudoval Josef Adam ze Schwarzenberku barokní zámecké divadlo v Českém Krumlově. A hrabě František Antonín Nostic-Rieneck postavil v Praze roku 1783 klasicistní Stavovské divadlo.

Český Krumlov

Zcela unikátní částí výstavy je ta, které je věnována právě baroknímu divadlu v Českém Krumlově. Vzniklo přestavbou staršího divadla z konce 17. století a bylo využíváno, i když jen příležitostně, do závěru 19. století.


Po dočasném užívání pro Jihočeský divadelní festival (1956–1964) byly v divadle roku 1966 zahájeny restaurátorské práce. Od roku 1997 je divadlo zpřístupněno veřejnosti a je mu věnována samostatná prohlídková trasa a příležitostně jsou v něm inscenovány dobové opery.

Divadelní fond českokrumlovského zámeckého divadla zahrnuje kromě vlastní budovy stovky dekorací, kostýmů, rekvizit, osvětlovací a další techniku, orchestřiště, lavice v hledišti a také původní divadelní repertoár (libreta, scénáře, notový materiál). Tento soubor tvoří unikátně dochovanou památku srovnatelnou v Evropě pouze s divadlem ve švédském královském paláci v Drottningholmu.

model konstrukce českokrumlovského divadla
jeviště s kapelou a zpěváky
jeviště
V roce 2011 zde režisér Ondřej Havelka inscenoval operní intermezzo Giuseppa Scarlattiho "Dove e amore, e gelosia" a kromě jeho záznamu vznikl i 45minutový dokument o divadle. Ten je na současné vídeňské výstavě promítán, stejně jako je na ní ukázána řada exponátů z bohatých sbírek divadla.

Vezmeme-li v úvahu, že z osmi částí výstavy je ve třech významný podíl informací a exponátů týkajících se Česka, a že i podíl českých odborníků byl významný, je přinejmenším českorakouská kulturní sounáležitost více než zřejmá. O jejích dalších dokladech píši v glose "Českorakouská vzájemnost?"  Ten kdo myslí, to vidí. Ostatní řvou "třistaletjsmetrpěli" a podobné nesmysly. 

Českorakouská vzájemnost?

Z Prahy to moc vidět není. Ta se v rámci satisfakce za "třistaletjsmetrpěli" nejprve zbavila Rakouska a šlechty, Židů ji zbavili nacisté, pak se zbavila Němců, Rakušanů, Maďarů a Rusínů, po nich buržoazie včetně trafikantů, inteligence, komunisty, kteří to spískali, si ale nechala, a nakonec šli stranou i bratři Slováci. A teď je zahleděna do sebe jako buranského pupku světa. Ale když přijedete do Vídně a trochu o ní něco víte, setkáte se div ne na každém rohu s českorakouskou vzájemností.

To třeba stojíte na Opernringu a jen pár kroků od opery najdete na domě desku:


A to už nemluvím o tom, že snad nejvýznamnější osobností v historii tohoto divadla byl v Čechách narozený a vyrůstající Gustav Mahler. Proti opeře je Albertina, jejíž jeden z ředitelů pocházel z Čech. Albertina přiléhá k Burggarten na jejíž oranžerii zanechal své stopy J.V. Myslbek. Ten také vytvořil sérii soch na atice parlamentu. Ve Volkstheater hrál léta Pavel Landovský, v Dorotheumgasse je světoznámá kavárna syna českých rodičů Hawelky atd. atd. Konec konců i ten "tatíček" Masaryk, prezident Osvoboditel, který se dle zákona 22/1930 Sb. zasloužil o stát, tady léta studoval a pracoval a plodil děti.

Další důkazy mi přinesla návštěva divadelního muzea v  listopadu 2016 a byly hned tři.

Tak zaprvé samotný objekt muzea. Je to Lobkovický palác, který používala rodina knížete Lobkovice do té doby, než někdy v polovině 19. století přesunula svůj hlavní stan do Roudnice nad Labem. Po vzniku Československa byl palác od roku 1919 do roku 1938 sídlem československého velvyslanectví. Když Lobkovicové v zájmu lidu v Československu o všechno přišli, odjeli a teď dávají dohromady to co dostali zpátky a jezdí do Ameriky propagovat Česko.


A palác na videňském Lobkovickém náměstí, který náleží Kulturněhistorickému muzeu, je v letošním roce již 25 let sídlem Divadelního muzea a v současnosti tam probíhají dvě výstavy, které se váží k Česku a Češi se na jejich přípravě podíleli. Jednak je to rozsáhlá expozice "Spettacolo barocco! Triumf divadla.", o které píši jinde, a za druhé je zde výstava o Václavu Havlovi a vídeňských premiérách jeho her, která nese název:

JEHO SVOBODA JE I NAŠE SVOBODA

Kurátorem výstavy je dlouholetá Havlova spolupracovnice Anna Freimanová, výstavu připravila Knihovna Václava Havla v Praze a Divadelní muzeum ji prezentuje společně s Českým centrem Vídeň.


Výstava není rozsáhlá, jsou to dva sály, ale i ten, kdo Havla zrovna dvakrát nemusí, si nejspíš řekne: "No dobře, to všichni tihle lidi lžou? A proč je jeho busta v americkém kongresu, proč má New York Den Václava Havla a proč ti, kdo jsou zbaveni svobody, se upínají k jeho dědictví?"


Jsou tam jeho fotografie, poznámky, plakáty, dopisy, holínky ve kterých koulel sudy v trutnovském pivovaru a také psací stroj.


Ono nakonec nejde o to, že ti lidé, o kterých píši nahoře, včetně Havla, byli Češi, a že by mne to nějak nadnášelo k vyšší osobní hodnotě. Spíš je to tak, že jsou to uvěřitelní lidé, kteří bydleli za rohem nebo ve stejném městě, a že jaksi mám pocit: když oni to dokázali, tak proč ne já? Což má jednu výhodu, že totiž nezáleží na tom, jestli oni mluví česky, německy nebo třeba hebrejsky.



Jo, a ten třetí doklad popisuji zvlášť, najdete ho někde vedle.

středa 16. listopadu 2016

Dva nepovedené operní večery ve Vídni? Vážně?

O minulém víkendu jsem navštívil dvě představení ve dvou vídeňských operních domech. První byla premiéra dramatu dle Shakespeara, druhé 50 let stará inscenace taškařice dle Beaumarchaise. Ale po řadě.

GIUSEPPE VERDI: MACBETH - THEATER AN DER WIEN
Tou první operou byl v pátek 11. listopadu 2016 Macbeth Giuseppe Verdiho (1813-92), který byl poprvé proveden roku 1847 ve Florencii a přepracovaná verze o téměř 20 let později, roku 1865, měla premiéru v Paříži a ve francouzštině. TadW pro svých 7 letošních představení nastudovalo jednak verzi 1865 s Roberto Frontalim a Adinou Aaron v hlavních rolích, jednak tuto verzi, ale se závěrem 1847 a s Placido Domingem a Davinií Rodriguez jako Macbethem a jeho ženou.

Adina Aaron a Roberto Frontali, Macbeth, TadW, listopad 2016
Celý příběh je především veliká moralita, která se shakespearovsky působivě dotýká základních lidských nectností, v tomto případě vztahu moci a zločinu, což je téma nadčasové, které ovlivňuje nejen životy oněch po moci bažících, ale především jejich širokého okolí. Zde nakonec oba hlavní strůjci zločinů - Macbeth a jeho žena - skončí po sérii vražd spravedlivou smrtí. Téma je tedy vrcholně dramatické stejně jako hudba, i když ta není vždy tak líbivá jako u oper, které Verdi napsal v následujícím desetiletí. Je tedy jasné, že úspěch inscenace plně závisí na týmu, který představení připravuje a provádí. Stagionové Divadlo na Vídeňce je v posledních letech místem, kde vznikají skvělé moderní inscenace s kvalitním obsazením hlavních rolí. Je to navíc místo s velikou tradicí, kde počátkem 19. století proběhla premiéra Beethovenova Fidelia a řady jeho orchestrálních skladeb.


 Režie Macbetha se ujal ředitel divadla Roland Geyer, který má bezpochyby velké zásluhy o umění jako manager, ale režírování zřejmě není jeho silná stránka. Začátek prvního jednání sice slibně rozehrává do až kabaretních poloh, ale zbytek do přestávky s tím příliš nekoresponduje. Podobná situace nastává po přestávce, kdy na průhlednou oponu se promítají fantaskní scény divokých snů Macbethových plných děsů a pocitů viny, vlastně digitálně rozpohybované obrazy Hieronyma Bosche. Za touto oponou je lože, na kterém Macbeth leží. A opět následují scény, které svým pojetím s touto úžasnou podívanou nijak nesouvisí. Pokud jde o zpěváky, zřejmě nejlepší byl Štefan Kocán jako Banco, následovaný Adinou Aaron, která k zajímavému exteriéru přidala kvalitní zpěv a výrazný herecký výkon, i když podle majitelů citlivých uší poněkud distonovala. Což podle mne tak nevadí, jestliže ze zpěváka vyzařuje osobnost. Zpěv Roberta Frontali nebyl špatný, ale zase ne tak skvělý, aby z jeho projevu smazal dojem šedi. Je ovšem možné, že jen plnil režijní záměr, podle kterého je vláčnou hříčkou v rukách své ženy, která k tomu používá celý rejstřík prostředků od silné vůle k lehkému oblečení. Mne osobně zaujal především Banc, jehož výkon byl kvalitní ve všech složkách a jeho zakrvácená košile působivá. Podobně i mladá mezzosopranistka Natalia Kawałek-Plewniak. Jedinou slabinou snad byl malý objem hlasu nebo indispozice Juliana Henao Gonzaleze, kterého v duetu Macduffa s Malcolmem nebylo moc slyšet. Kvalitní byl i výkon orchestru. Celkové hodnocení odpovídalo odezvě u premiérového publika, kde potlesk převažoval nad bučením tak 80:20. Moje hodnocení je, že kvůli tomuhle jsem do Vídně jezdit nemusel.

Neviděl jsem ovšem druhé obsazení, které na žádost Placida Dominga mělo závěr převzatý z původní verze, kde je Macbeth zavražděn mimo jeviště. Z ohlasů lze vyčíst, že jeho pěvecký projev byl zajímavý, avšak v závěru mu ubývaly síly pro jevištní akci, což v 75 letech nemůže nijak zvlášť překvapit. Nicméně stejně jako Adina Aaron byl bezpochyby tou vyzařující osobností.

Giuseppe Verdi:
Macbeth
(verze 1865/1847)
Dirigent: Bertrand de Billy
Režisér: Roland Geyer
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Video: David Haneke
Světelný design: Bertrand Killy
Choreografie: Peter Karolyi
Sbormistr: Erwin Ortner
Wiener Symphoniker
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 11. listopadu 2016 Theater an der Wien Vídeň

Macbeth – Roberto Frontali 
Lady Macbeth – Adina Aaron 
Banco – Štefan Kocán
Dama di Lady Macbeth – Natalia Kawałek-Plewniak
Macduff – Arturo Chacón-Cruz
Malcolm – Julian Henao Gonzalez
Medicodomestico di Macbeth – Andreas Jankowitsch
Ecate – Magdalena Bönisch, Irina Mocnik


GIOACCINO ROSSINI: LAZEBNÍK SEVILLSKÝ - WIENER STAATSOPER
Hlavní důvod, proč jsem jel do Vídně, však byla dvě představení Lazebníka sevillského, v nichž Rosinu měla zpívat Isabel Leonard, skvělá 34leté americká mezzosopranistka, mimo jiné nositelka Tuckerovy ceny, více známá jako Stefano z MET in HD v roce 2007, Dorabella v Salcburku 2009 a MET in HD 2014, Cherubín v Glyndeborne 2012 či Rosina v MET in HD 2014. Tu poslední roli zpívala v roce 2012 také ve Vídni, a to ve stejné inscenaci, kde měla vystoupit letos.

Na jejím kalendáři se dvě listopadová vystoupení objevila již před mnoha měsíci a jsou tam dosud. Programy vídeňské opery však již delší dobu uváděly v roli Rosiny Rachel Frenkel, druhé představení nakonec zpívala Lilly Jørstad. Před začátkem vystoupil zástupce divadla a informoval, že zprávy o Leonard byly mylné. Ta data jsou však na její stránce i informaci agentury dosud, hrají se jen tato dvě představení a programy jsou nestandardně v angličtině. Nelze vyloučit, že její agentura nechtěla, aby zpívala, když větší část divadla je na turné v Japonsku a obsazení přece jen nebylo špičkové.

Isabel Leonard jako Rosina, Vídeň 2012
To je věc názoru, ale podstatné je, že inscenace měla premiéru roku 1966. A to je strašně dlouhá doba ve vývoji pojímání opery. I když před 50 lety mohlo jít o revoluční formu a i dnes je řada prvků zajímavá, celek je poplatný době. A vidět scénu, kde v popředí stojí zpěvák a pěje do publika, zatímco pět dalších sólistů ho nehnutě pozoruje, to je dnes doména špatných představení. Jistě existuje důvod, proč se tato inscenace stále hraje, mně však zůstává skryt. A toto lze překonat snad jedině skutečně mimořádnými výkony zpěváků, a takové 12. listopadu slyšet nebylo. Takže šlo opět o průměrné představení obsolentní inscenace, kvůli které není třeba jezdit do Vídně.

Prostě ani ve Vídni není každý den posvícení.

IL BARBIERE DI SIVIGLIA
Gioachino Rossini
Guillermo García Calvo | Dirigent
Günther Rennert | Inszenierungskonzept
Richard Bletschacher | Regie
Alfred Siercke | Ausstattung

Antonino Siragusa | Graf Almaviva
Paolo Rumetz | Bartolo
Rachel Frenkel | Rosina
Adrian Eröd | Figaro
Sorin Coliban | Basilio
Mihail Dogotari | Fiorello
Lydia Rathkolb | Marcellina
Jaroslav Pehal | Ambrogio
Alejandro Pizarro Enríquez | Offizier



pondělí 7. listopadu 2016

Hudba jménem Vondráček

O KLAVÍRISTOVI

"Nesmíte snít o kariéře, ale o hudbě samé," říká vítěz letošního ročníku soutěže královny Alžběty v Bruselu Lukáš Vondráček.

Narodil se před 30 lety v Opavě dvěma klavíristům a on sám jím byl od dvou let. Na rozdíl od ostatních dětí chodil denně do školy jen krátce, většinou docházel na přezkoušení a když byl ve 12 letech přijat na ostravskou vysokou školu (v sedmi mu to ministerstvo zatrhlo), studoval ji současně se školou základní. V roce 2000 poslali rodiče jeho nahrávku klavíristovi a tehdejší šéfdirigentovi České filharmonie Vladimiru Ashkenázy a ten mu okamžitě nabídl pomoc. „Takový klavírista se rodí jednou za třicet let," prohlásil.

Říká o sobě, že je úplně normální. že byl třeba se svou přítelkyní někde u Chrudimi a rekreovali se tam. On se přitom navíc naučil první větu Mozartova koncertu.

A takhle famózně prezentovaný 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova  ve finále soutěže královny Alžběty dne 26. května 2016 mu přinesl absolutní vítězství letošního klavírního klání.



"...já jsem o sobě vždycky věděl: ´Máš ten potenciál, ale ještě pořád jsi ho nedotáhl, ještě pořád ti něco chybí.´ A až teď během té soutěže jsem měl dojem, že už to tam skoro bylo – to naplnění."

Jakýsi milovník hudby napsal k záznamu na youtube toto: "Jeho výkon je prostě neuvěřitelný. Za celých čtyřiasedmdesát let svého života jsem slyšel stovky klavíristů hrát tento koncert, ale nikdy ne s takovou vášní a nadšením. Vehnalo mi to slzy do očí, mám husí kůži po celém těle..." Asi nebyl sám.

Když si obrázek zvětšíte, uvidíte, že zvlhly i královské oči.
... a takhle mu gratulovaly královna Mathilda i slečna princezna Elisabeth, vévodkyně brabantská (14).
To byl ještě v džínách.
Ovšem na předávání ceny se oblékl komplet do gala.
Ostatně i královna Mathilda vypadala královštěji.
A nad to všechno ho pozvala královská rodina na soukromou večeři. Dost velký rozdíl v porovnání s unuděným prezidentem Zemanem a jeho fámulusy svorně klímajícími na Pražském jaru.

O KONCERTU

Od té doby Lukáš Vondráček vystoupil v Česku jen jednou. A v pátek 4. listopadu v Rudolfinu zde hrál poprvé s orchestrem od svého bruselského triumfu. Koncert to byl slavnostní i jinak, neboť byl spojen se státním svátkem Polska, tudíž přítomností moderátorky, která naštěstí nemluvila zbytečně moc a mluvila k věci. Pak orchestr zahrál obě hymny („Jeszcze Polska nie zginęła“ mi připomněla, že něco slovanského je nejspíš i ve mně.) a následovaly milosrdně krátké projevy velvyslankyně Polska v Praze a generálního ředitele Českého rozhlasu. A o přestávce roznášeli číšníci sklenice vína, kterým neodolalo ani pár muzikantů.

Koncert zahájila Lutoslawského skladba a po ní přišel na řadu Prokofjevův 3. klavírní koncert a Lukáš Vondráček.



Hrál způsobem, který není k slyšení často. Jako kdyby v sobě vybudoval členitou konstrukci skladby, kterou ze sebe s vervou vytrhává a prostřednictvím klavíru ji bez zaváhání přenáší na fascinované posluchače. Popravdě mnohem častěji lze slyšet muzikanty, kteří dokonale technicky zahrají celou skladbu, všechny noty, ale zůstanou nezaujatým účastníkem tohoto procesu. Přestože jsem slyšel podstatně víc klavíristů, nejblíž Vondráčkovu pojetí se mi zdál Denis Kožuchin, stejně starý vítěz bruselské soutěže z roku 2010. Před třemi roky hrál Na Rejdišti 6. sonátu Sergeje Prokofjeva. Vondráček hrál o pár měsíců později v Rudolfinu sedmou. Nejspíš mají opravdu něco společného.
Po přestávce hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu Čajkovského pátou symfonii. SOČR představuje kvalitní těleso schopné výborných výkonů, avšak jakoby nabit Vondráčkovým strhujícím klavírem, hrál způsobem zcela ohromujícím. Naposledy jsem je slyšel v červnu v Litomyšli při Mahlerově monumentální 8. symfonii, kde byli výborní, leč v tom obrovském aparátu je obtížné vnímat jeho jednotlivé součásti. Ale i s odstupem několika dní od pátečního koncertu mám stále dojem, že ten rudolfinský Čajkovský byl jedním z nejlepších orchestrálních výkonů z těch stovek, které jsem slyšel. Někdy je dřina koncert doposlouchat a asi i hrát, tady to byla radost. A protože jsem seděl blízko, viděl jsem tu obrovskou radost i ve tvářích všech houslistů, violistů a violoncellistů, včetně koncertního mistra, kteří seděli nejblíže dirigentovi. Obvykle to je tak jeden, maximálně dva "srdcaři", ale i tohle dokazuje, že šlo o něco absolutně mimořádného. A dirigent Nesterowicz je v tom podpořil.

Přiznám se, že jsem si přečetl i první ohlasy a také ty byly zajímavé. Zatímco nepřehlédnutelný klavírní virtuoz a pedagog byl koncertem nadšen, rovněž nepřehlédnutelná hudební novinářka vzala Vondráčka na milost, ale orchestr prý nic moc. Být s takovouhle náturou hudebním kritikem, tomu říkám obětovat se povolání.

Jo, a 14. ledna 2017 dává Lukáš Vondráček v Rudolfinu beznadějně vyprodaný recitál (Šostakovič, Brahms, Novák, Schumann).

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Michal Nesterowicz
Lukáš Vondráček (klavír)
4. listopadu 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Witold Lutosławski: Malá suita
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26
           přídavek - Ferenc Liszt: Transcendentální etuda č. 9
=přestávka=
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64
Antonín Dvořák: Slovanský tanec č. 8 g moll Furiant

pátek 4. listopadu 2016

Ta naše kultura česká...

...ta je tak hezká, tak česká. Opravdu?

 Chování elit a reakce občanů na ně vyvolává alespoň u mne otázky proč tomu tak je, proč u nás nějak, v Německu jinak a úplně odlišně v Rusku.

Jednání skupin lidí, společnosti, bývá v antropologickém kontextu označováno jako kultura. Spadá sem způsob života, naučené chování řízené normami a hodnotami uznávanými uvnitř určité společenské skupiny. Lze tedy říci, že lidé kulturu tvoří a zároveň jsou jí formováni. Jinak řečeno jde o naučené chování a kulturní vzorce, které si člověk osvojuje v průběhu socializace. Nebo také „Kultura je jako nenapsaná kniha obsahující pravidla sociální hry, kterou její členové předávají nově příchozím. Tato kniha sídlí v lidských myslích,“  říká Geert Hofstede.

Tato kniha sídlí v lidských myslích...
V užším, elitářském pohleduje jsou pod pojmem kultura skryty oblasti lidské činnosti jako výtvarné umění, hudba, literatura, malířství atd. Pokud se ovšem chceme zabývat tím, jak společnost reaguje na určité okolnosti, je namístě vzít v potaz kulturu ve smyslu antropologickém.

Jedna z nejvyšších autorit v oblasti sociální antropologie holandský badatel Geert Hofstede identifikoval pět univerzálních kulturních dimenzí, kterými lze charakterizovat národní, regionální, komunitní, organizační a taky třídní kultury. Čtyři z nich - vzdálenost moci (power distance), individualismus (individualism), maskulinita (masculinity) a vyhýbání se nejistotě (uncertainty avoidance) - byly objeveny na základě šetření zaměstnanců IBM. Pátá - dlouhodobá orientace (long-term orientation) - byla získána z čínského výzkumu hodnot. Všechny dimenze jsou bipolární, jsou měřeny indexy, které mohou nabývat hodnot v rozmezí 0-100.

Kulturní dimenze
1. Vztah k autoritě – vzdálenost moci (Power distance, PDI)
Dimenze vztahu k autoritě měří míru nerovnosti, která je v dané společnosti očekávána, akceptována a upřednostňována.

Ve společnostech, které preferují velkou vzdálenost moci, jsou nerovnosti považovány za přirozené a užitečné, jsou očekávány a požadovány. Je zde velká diferenciace příjmů, očekává se hromadění privilegií a okázalá prezentace vysokého postavení. Hranice mezi sociálními vrstvami jsou pevné, respektované a málo prostupné, sociální mobilita je tedy velmi slabá. Organizace jsou striktně hierarchicky uspořádány a autority jsou ctěny. Děti jsou vychovávány k úctě ke starším, k rodičům a k učitelům. Hofstede upozorňuje i na silnou potřebu závislosti.

Naopak ve společnostech, které preferují malou vzdálenost moci, je kladen důraz na rovnost a rovné příležitost pro všechny. Velmi často zde dochází k přerozdělování bohatství za účelem snížení nerovnosti. Ta je totiž chápána jako nespravedlivá a nežádoucí. V těchto společnostech většinou není příliš důležitý formální status, lidé si nepotrpí na tituly a jiné projevy své pozice. Potřeba závislosti je nízká, naopak je zde silný sklon k decentralizaci. Každé hromadění moci je považováno za škodlivé. Organizace mívají volnější struktury a není zde neobvyklé otevřeně odporovat svému nadřízenému. Děti jsou spíše než k úctě vychovávány k nezávislosti a schopnosti postarat se o sebe co nejdříve. Ve společnostech s malou vzdáleností moci jsou početné střední třídy, zatímco ve společnostech s velkou vzdáleností moci můžeme pozorovat velké třídní rozdíly. Hofstede upozorňuje také na souvislost mezi vztahem k autoritě a politickým uspořádáním. Politické strany jsou mnohem více polarizovány ve společnostech s velkou vzdáleností moci, oproti silným stranám středu v kulturách s nízkou vzdáleností moci.

V zemích s velkou vzdáleností moci je moc považována za základní společenský fakt. Není podstatné, zda je moc legitimní; síla převažuje nad právem.

V zemích s malou vzdáleností moci musí být užití moci podřízeno zákonům. Nerovnost je v zásadě považována za nežádoucí a musí být politickými prostředky minimalizována.
Vysoké hodnoty vzdálenosti moci má většina asijských zemí (jako Malajsie a Filipíny), východoevropské země (Slovensko a Rusko), latinskoamerické země jako Panama a Mexiko) a v poněkud nižším stupni evropské románské země jako Francie a francouzsky mluvící část Belgie, dále také arabské a africké země.

Naopak nízké hodnoty vzdálenosti moci vykazují německy mluvící země, jako jsou Německo, Rakousko a německy mluvící část Švýcarska, dále Izrael, severské země (Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko), USA, Velká Británie a bělošská část její někdejší říše (Nový Zéland, Irsko, Austrálii a Kanada) a také Holandsko.
2. Individualismus – kolektivismus (Individualism, IND)
Dimenze individualismu či kolektivismu zachycuje, v jaké míře lidé v dané kultuře jednají jako nezávislí jednotlivci či jako členové sociálních skupin. V kolektivistických kulturách převládá silný pocit příslušnosti ke skupině. Lidé se zde rodí do skupin, jejich postoje a názory jsou přímo řízeny skupinovou příslušností a lidé jsou s těmito skupinami silně loajální. Nejenže jednají tak, aby nepoškodili svoji skupinu, ale přebírají odpovědnost i za ostatní členy své skupiny. Důležitá je harmonie a konsenzus. V těchto společnostech má silnou roli rodina, s pevnými vazbami mezi příbuznými.

V individualistických kulturách hrají významnější roli hodnoty osobní svobody a nezávislého rozhodování. Lidé zde inklinují spíše k vytváření většího množství poměrně slabých vazeb. Vztahy jsou flexibilnější a méně závazné. Splnění úkolu a efektivita má přednost před vztahy.




Vysoké hodnoty individualismu mají především anglicky mluvící země, jako USA, Austrálie, Velká Británie, Kanada, Nový Zéland, z evropských zemí Holandsko, Maďarsko a Belgie. Nízké hodnoty mají především země Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie.
3. Maskulinita – feminita (Masculinity, MAS)
Dimenze maskulinity a feminity se zaměřuje na obecné hodnoty ve společnosti, diferencuje na základě přístupu k obecným cílům a smyslu života. Tzv. maskulinní kultury se orientují na výkon a úspěch, hrdinství či pokrok.  Dle Hofstedeho jsou také materialističtější. Chování lidí je agresivnější a přímočařejší. Konflikty jsou zde častěji řešeny bojem. Výchova dívek a chlapců se liší, dívky mají být jemné a citlivé, zatímco chlapci průbojní a ambiciózní.

Naopak feminní kultury se zaměřují mezilidské vztahy, péči o sebe, jiné lidi i prostředí, kvalitu života. Jsou jemnější a citlivější. Konflikty jsou častěji řešeny kompromisem a vyjednáváním. Dívky i chlapci jsou vychováváni stejně - mohou plakat, ale nemají se prát.

V maskulinitě nejvýše skóruje Slovensko, vysoké hodnoty mají rovněž Japonsko, Maďarsko a Rakousko; femininní charakter mají především severské evropské země, ale rovněž Kostarika a Chile. Otázky týkající se dimenze maskulinita a feminita se výrazně odrážejí v náboženství. Maskulinní kultury uctívají přísného Boha nebo bohy, kteří ospravedlňují tvrdé zacházení s bližními, zatímco femininní kultury uctívají jemného Boha nebo bohy, kteří požadují, aby se o bližní pečovalo.
4. Vztah k nejistotě – vyhýbání se nejistotě (Uncertainty avoidance, UAI)
Dimenze, kterou Hofstede nazval uncertainty avoidence – tedy vyhýbání se nejistotě, charakterizuje zacházení společností s neurčitostí, reakcí na nejistotu a nebezpečí a interpretaci budoucnosti. Index vyhýbání se nejistotě vyjadřuje míru, v jaké jsou jednotlivé kultury ochotny tolerovat nejistotu a jakou mají potřebu předcházet a zabraňovat situacím, které nejistotu vyvolávají.

Společnosti s vysokou hodnotou tohoto indexu mají jen nízkou ochotu operovat s nejistotou. Takové společnosti mají potřebu vytvářet velké množství poměrně striktních pravidel, existuje zde množství zákonů, kontrolních mechanismů a tabu, a to jak formálních, tak neformálních. Lidé upřednostňují stabilní sociální vztahy a pevné normy, neboť stálost struktury výrazně redukuje nejistotu. Společnost je tedy spíše konzervativní, s nedůvěrou vůči inovacím. Jsou zde častější projevy xenofobie a extremismu. Občané nemají pravomoci vůči autoritám a mají k nim nedůvěru. Je zde sklon k velkým teoriím ve vědě a filosofii. Společnosti s vysokou potřebou vyhýbání se nejistotě jsou úzkostnější, je v nich tedy více stresu. Ale je zde akceptovatelné veřejně ukazovat své emoce.

Společnosti s opačným vztahem k nejistotě, s nízkými hodnotami indexu, jsou mnohem více soutěživé. Konflikt je zde přijímán jako běžná součást života a je všeobecně akceptován. Lidé jsou tolerantnější k odlišnostem, snadněji přijímají změny a jsou ochotni více riskovat. Emoce se skrývají. V těchto společnostech je méně stresu, neboť nejistota a nejasnost je brána jako běžná součást života, která nestresuje. Pravidla a zákony mají spíše obecný charakter a nesnaží se postihnout každou jednotlivou situaci, která může nastat.

Jednou z cest, jimiž se lidstvo vyhýbá nejistotě a úzkosti, je náboženství. Náboženská víra pomáhá smířit se s nejistotami, proti nimž se nedokážeme bránit. Skór vyhýbání se nejistotě je do určité míry spojen s náboženstvím, které v nich převládá: ortodoxní a římskokatoličtí křesťané skórují vysoko, muslimské země se drží uprostřed a protestantští křesťané skórují pod průměrem. Hinduistické a buddhistické země skórují od středu dolů, s výjimkou Japonska.

Vysoké skóry vyhýbání se nejistotě nacházíme v Latinské Americe a v Evropě v románských zemích a v okolí Středozemního moře, vysoké skóry mají rovněž Japonsko a Jižní Korea, středně vysoké hodnoty mají německy mluvící země Rakousko, Německo a Švýcarsko. Hodnoty od středních po nízké nalézáme ve všech asijských zemích s výjimkou Japonska a Koreje, podobně je tomu i v zemích Afriky a v anglicky mluvících a severských zemích.
5. Dlouhodobá orientace – krátkodobost (Long term orientation, LTO)
 Dimenze dlouhodobé orientace značí vyrovnanost společnosti s vlastní minulosti, poučení se z chyb a historie a reakce na současné výzvy a rozvoj. Kultury s nízkým skóre ctí tradice a na inovace se dívají s respektem. Kultury s vysokou hodnotou přijímají sociální a jiné změny jako výzvu, například jsou nakloněny k novinkách a technologiím ve výuce. 

Nejsilnější dlouhodobou orientaci mají východoasijské země: Čína, Hongkong, Tchaj-wan, Japonsko, Vietnam a Jižní Korea. Všechny ostatní asijské země s výjimkou Filipín a Pákistánu patří k zemím s vyšším indexem dlouhodobé orientace. Evropské země zaujímají pozici ve středu. Velká Británie a další anglicky mluvící země (Austrálie, USA, Nový Zéland, Kanada) skórují na straně krátkodobé orientace. Africké země, podobně jako Filipíny a Pákistán jsou velmi krátkodobě orientované. Česká republika se v této dimenze pohybuje okolo hodnoty 70, což značí pragmatickou kulturu. Češi věří ve více úhlů pohledu, jejich rozhodnutí záleží na situaci, kontextu rozhodnutí a době, kdy se činěno.
6. Požitkářství – zdrženlivost (Indulgence versus Restraint (IND)
Popisuje, do jaké míry kultura umožňuje svým členům naplňovat jejich potřeby a užívat si života.  Hofstede navrhuje tuto definici: „Požitkářství znamená tendenci umožnit relativně volné uspokojování základních a přirozených lidských potřeb vztahujících se k radosti ze života a zábavě. Zdrženlivost odráží přesvědčení, že takovéto uspokojování má být potlačováno a podřízeno přísným společenským normám."

Vysoká hodnota (požitkářství) charakterizuje společnost, která nabízí relativně svobodné uspokojování potřeb souvisejících s užíváním si života a se zábavou, pro členy této kultury je důležitý volný čas a utrácení peněz a mívají optimističtější přístup k životu. Nízká hodnota (tj. zdrženlivé společnosti) je typická pro společnosti, které kontrolují či potlačují naplňování potřeb a vše je regulováno relativně striktními či potlačují naplňování potřeb a vše je regulováno relativně striktními normami. Jejich členové mívají větší sklony k pesimismu a cynismu. V kontrastu k požitkářským společnostem kultury s nízkým skórem nepovažují volný čas za důležitý. Cítí, jakoby „užívání si života" bylo špatné.

Udržování pořádku ve společnosti kladně korelovalo se zdrženlivostí a záporně s požitkářstvím. Lidé ve zdrženlivějších společnostech častěji považují udržování pořádku za důležitý cíl, který je nadřazen ostatním cílům. Ještě silnější korelace byla zjištěna mezi požitkářstvím a svobodou projevu. Svoboda projevu může být významným cílem ve shovívavých západních společnostech, ale ve zdrženlivých společnostech může být považována za nedůležitou.

Vysoké skóry jsou typické pro řadu afrických a latinskoamerických zemí, Kanadu, Austrálii, USA, střední skóry pro většinu západní Evropy, nízké skóry pro střední Evropu, Bulharsko, Rumunsko, Rusko a celou řadu asijských zemí.

ZÁVĚR

Národní skóre dimenzí kultury korelují s dalšími dimenzemi těchto zemí, například vzdálenost moci s užíváním násilí ve vnitřní politice země a s nerovností příjmů v zemi, individualismus koreluje s národním bohatstvím, vyhýbání se nejistotě vykázalo asociaci s katolicismem atd.

Kulturní dimenze ovšem nemají smysl samy o sobě, ale slouží k porovnání mezi národnímí kulturami.


Z porovnání Česka a Slovenska lze například soudit na to, že ač míra individualismu je zhruba stejná, výrazný rozdíl ve vzdálenosti moci a maskulinitě ukazuje na to, že i když občané obou zemí akceptují autoritativní řízení, v rozdělení moci, jejím zneužívání a v míře korupce bude situace na Slovensku podstatně složitější.

Na Slovensku bude také výraznější machistický vztah mužů k ženám a současně budou více orientování na výkon a soutěživost.

Tento jistě sofistikovaný popis zajímavě prohlubuje intuitivně vnímaný názor na jednotlivé země. Nic však neříká o tom, co může ovlivnit jednotlivé dimenze,  jaká je dynamika těchto změn.