Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 21. listopadu 2016

Velkodivadlo baroko

Jednou z významných vídeňských kulturních institucí je Divadelní muzeum, které je součástí Kunsthistorisches Museum Wien. Nachází se naproti Albertině v paláci kdysi Lobkovickém s nádherným sálem v 1. patře nazývaným Eroica-Saal. Proč zrovna Eroica je snadné uhodnout pokud víte, že počátkem 19. století byl majitelem paláce Franz Joseph Maximilian von Lobkowitz, Beethovenův sponzor. Později se Lobkovicové přesunuli do Čech a palác pronajímali, v letech 1919-1938 československému státu pro potřeby jeho velvyslanectví, a nyní je zde tedy kulturní instituce, a protože to trvá už 25 let, uspořádalo muzeum velkolepou výstavu dokumentů, která je ohlédnutím za barokním divadlem a jeho oslavou. Jejím spoluorganizátorem je České centrum Vídeň a potrvá do 24. ledna 2017. Divadelní muzeum ukazuje spoustu exponátů od skic až po hotové kostýmy, kulisy a také dobové nástroje, včetně těch, které jsou zapůjčeny z barokního zámeckého divadla v Českém Krumlově.


Inspirace Itálií


Itálie inspirovala sever Evropy svým tradičním divadlem a herecké společnosti commedie dell'arte putovaly od druhé poloviny 16. století Evropou a ovlivnily herce a dramatiky. Kromě toho se v kulturně bohaté Florencii zrodila na přelomu 16. a 17. století opera, která bouřlivě pronikala do dalších italských měst a později i dál do Francie a Rakouska. Se slavnostními divadelními průvody, okázalými operními představeními a opulentním ko­ňským baletem se panovníci v 17. a 18. století uměli na scéně prezentovat.

Francie - Ludvík XIV. (1638-1715)


Po skončení ničivé třicetileté války se spolu s katolickou reformací prudce rozvíjela demonstrace nádhery a bohatství královských dvorů. Snad nejvíce se to projevilo ve Francii, kde 24letý Ludvík XIV. roku 1662 uspořádal na dnešním náměstí Carrousell mezi Louvrem a Tuilerijskou zahradou obrovskou třídenní show na oslavu narození následníka trůnu, které se zúčastnilo na 15 000 hostů.

karusel - Paříž, Louvre, červen 1662
Ludvík XIV. v  převleku za Slunce však vystupoval jako tanečník i na jiných velkolepých zámeckých slavnostech. Předlohou mu byl přirozeně Apollón, antický bůh Slunce, který na svém ohnivém voze denně objíždí zemi. Je známo, že již v 15 letech se tak seznámil s o něco starším tanečníkem Jeanem-Baptistem Lully, kterého krátce poté jmenoval dvorním skladatelem.

Na Ludvíkově dvoře začala psát svou historii i francouzská opera, když Lully uvedl v roce 1673 operu Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia). Jednalo se o vůbec první francouzskou operu, přestože zde již dříve bylo několik pokusů o její vytvoření. Lully a jeho libretista Philippe Quinault vytvořili tzv. tragédie lyrique neboli tragédie en musique, formu francouzské opery, v níž jsou vedle árií významně zastoupená také taneční čísla a sborový zpěv.

Rakousko - Leopold I. (1640-1705)


Rovněž císař Leopold I. Habsburský byl kultivovaným a uměnímilovným panovníkem, navíc byl o 2 roky mladším bratrancem Ludvíka XIV., věnoval se komponování a provozování hudby, účastnil se mnohých dvorských baletních a divadelních produkcí. Roku 1666 se oženil se svou sestřenicí a neteří současně, teprve 15letou Margaritou Teresou ze španělské větve Habsburků, a oslavy trvaly celé 2 roky. Kromě obrovského ohňostroje doprovázeného dělostřelbou v prosinci 1666 to byl především velkolepý Rossballett (karusel), jehož libreto a text napsal italský básník Francesco Sbarra.

Rossballett v Hofburgu, leden 1667
Při této příležitosti chtěl předvést i velkolepé divadlo. Nepovedlo se, i před 350 lety se státní zakázky  mohly zadrhnout. Dvorní "divadelní inženýr" Giovanni Burnacini proto postavil v místech dnešní státní knihovny otevřené divadlo pro 5000 diváků (1682 bylo zbouráno) s mírným zpožděním. Jedním z nejvýznačnějších kulturních počinů společné vlády Leopolda I. a Margarity Teresy byla další státní zakázka, tentokrát na operu Il pomo d'oro („Zlaté jablko“), kterou napsal italský skladatel Marc Antonio Cesti. Ta pak byla k sedmnáctým narozeninám Markéty v divadle hrána v červenci roku 1668 a představení bylo tak rozsáhlé, že se muselo rozdělit do dvou dnů. Uvedení tohoto díla je mnohdy považováno za vyvrcholení barokní opery ve Vídni během 17. století.

císařský pár Leopold I.(1640-1705) a Margarita Teresa (1651-1673) v kostýmech z Pastorale La Galatea
Vedle těchto velkopodniků samozřejmě pravidelně probíhaly také nejrůznější slavnosti, průvody, karnevaly, divadelní představení.

Rakousko/Praha - Karel VI. 


55 let po představení v Hofburgu přijel v srpnu 1723 Leopoldův syn císař Karel VI. (1685-1740) do Prahy, aby se tu dal korunovat na českého krále. Návštěva byla spojena s řadou okázalých slavností, mezi nimiž významné místo patřilo velkolepému představení opery „Costanza e Fortezza“, kterou k této příležitosti složil rakouský dvorní skladatel Johann Joseph Fux a pro jejíž provedení vybudoval za Jelením příkopem v těsné blízkosti hradní jízdárny dvorní divadelní inženýr Giuseppe Galli-Bibiena velké otevřené divadlo. Stavba zaujímala plochu 40×120 metrů, výška scénického portálu činila téměř 20 metrů, hloubka jeviště 70 metrů. Na rozdíl od interiérových divadel, kde se už od druhé poloviny 17. století běžně uplatňoval systém lóžově-pořaďový, vrátil se Bibiena v projektu hradčanského divadla až ke vzorům z přelomu 16. a 17. století. Hlediště mělo tvar amfiteátru s lyrovým půdorysem korunovaného sloupovou galerií nad nejvyšší řadou. Parter zůstal převážně volný pro stojící či promenující diváky, císařský pár měl svá křesla pod baldachýnem na vyvýšeném pódiu v ose parteru.

Hradčanské divadlo z roku 1723
Také řešení jeviště mělo své zvláštnosti. Výprava měla na volném prostranství prakticky neomezené prostorové možnosti, ale využití techniky se muselo přizpůsobit možnostem scény pod širým nebem. Na ní odpadlo k různým efektům jinak hojně využívané provaziště, takže byla vyloučena konstrukce oblíbených létacích strojů. Do děje zasahující božstva se místo toho vynořovala z propadla v říčním toku, znázorněném suchými prostředky, anebo se objevovala v dekoraci vyjíždějící z hloubky scény. Pozadí scény nebylo možno uzavřít klasickými zavěšenými prospekty, ale uplatnila se tu do hloubky členěná soustava rozměrných stojek, které bočním posunem buď zakryly předchozí scenérii anebo naopak otevřely nový pohled na předtím skrytě vyměněnou dekoraci. Také boční kulisy se měnily odjinud neznámým způsobem, a to postupným odklápěním na postranních závěsech jako listy v knize. Samotná hrací plocha tu neměla charakteristický lichoběžníkový půdorys barokních scén, jímž se zesiloval hloubkový perspektivní efekt a jeviště mělo protáhle obdélníkový půdorys. Směrem do hloubky se nezmenšovala ani výška kulis, takže i velké sborové scény v pozadí se odehrávaly v dekoracích přirozené velikosti. Konečně i jevištní „portál“ tvořily pouze dvě boční věže pod bizarními báněmi, nesoucí otevřené lóže pro dva oddělené trubačské sbory, které se působivým „stereofonním“ způsobem uplatnily v polyfonně koncipované předehře a patrně i v hymnickém závěru opery.

Když Karel VI. roku 1740 zemřel, Marie Terezie, která nastoupila na trůn po něm, měla zcela jiné problémy a poslední veliká akce se konala v roce 1744 při příležitosti svatby císařovniny sestry Marie Anny a Karla Alexandra Lotrinského. Navíc centrem evropské opery se stala Neapol, kde nechal mladý král Karel III. Španělský vybudovat roku 1737 obrovské kamenné divadlo pro více než 3000 návštěvníků.

V Rakousku nastalo jisté oživení teprve po smrti Marie Terezie v roce 1880 a korunovaci Josefa II. V té době však již vznikala řada divadel zámeckých i městských. V Praze dokonce byla postavena první veřejná operní scéna zásluhou hraběte Antonína Šporka již v roce 1727. Roku 1766, tedy již na samém konci baroka vybudoval Josef Adam ze Schwarzenberku barokní zámecké divadlo v Českém Krumlově. A hrabě František Antonín Nostic-Rieneck postavil v Praze roku 1783 klasicistní Stavovské divadlo.

Český Krumlov 


Zcela unikátní částí výstavy je ta, které je věnována právě baroknímu divadlu v Českém Krumlově. Vzniklo přestavbou staršího divadla z konce 17. století a bylo využíváno, i když jen příležitostně, do závěru 19. století.


Po dočasném užívání pro Jihočeský divadelní festival (1956–1964) byly v divadle roku 1966 zahájeny restaurátorské práce. Od roku 1997 je divadlo zpřístupněno veřejnosti a je mu věnována samostatná prohlídková trasa a příležitostně jsou v něm inscenovány dobové opery.

Divadelní fond českokrumlovského zámeckého divadla zahrnuje kromě vlastní budovy stovky dekorací, kostýmů, rekvizit, osvětlovací a další techniku, orchestřiště, lavice v hledišti a také původní divadelní repertoár (libreta, scénáře, notový materiál). Tento soubor tvoří unikátně dochovanou památku srovnatelnou v Evropě pouze s divadlem ve švédském královském paláci v Drottningholmu.

model konstrukce českokrumlovského divadla
jeviště s kapelou a zpěváky
jeviště
V roce 2011 zde režisér Ondřej Havelka inscenoval operní intermezzo Giuseppa Scarlattiho "Dove e amore, e gelosia" a kromě jeho záznamu vznikl i 45minutový dokument o divadle. Ten je na současné vídeňské výstavě promítán, stejně jako je na ní ukázána řada exponátů z bohatých sbírek divadla.

Vezmeme-li v úvahu, že z osmi částí výstavy je ve třech významný podíl informací a exponátů týkajících se Česka, a že i podíl českých odborníků byl významný, je přinejmenším českorakouská kulturní sounáležitost více než zřejmá. O jejích dalších dokladech píši v glose "Českorakouská vzájemnost?"  Ten kdo myslí, to vidí. Ostatní řvou "třistaletjsmetrpěli" a podobné nesmysly. 

Žádné komentáře:

Okomentovat