Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 31. května 2015

Fischer a BFO po 32 letech

Jestli platí, že orchestr stojí a padá s osobností, která je v jeho čele, pak pro Budapeštský festivalový orchestr to platí beze zbytku. U jeho zrodu v roce 1983 stál tehdy útlý mladík s hlavou plnou černých vlasů a zkušeností z právě skončeného amerického turné s London Symphony Orchestra - 32letý dirigent Iván Fischer, který je duší BFO i po uplynutí dalších 32 let. Kromě toho byl a je po celém světě žádaným dirigentem, takže měl angažmá u orchestrů v Cincinnati, Washingtonu, v operních domech v Kentu a Lyonu, a dnes je spojen s Orchestra of the Age of Enlightenment a především berlínským Konzerthausem, kde je hudebním ředitelem a šéfdirigentem. Obdivované jsou nejen jeho interpretace a nahrávky orchestrálních děl Liszta nebo Bartóka, ale i klasické operní inscenace, které nastudoval v různých velkých i menších divadlech po celém světě, a také poloscénické inscenace oper z dílny Mozart - Da Ponte realizované v Budapešti, resp. newyorském Lincolnově centru, při nichž působil v dvojroli režisér-dirigent.

Přesto zůstává Fischerovým hlavním angažmá Budapeštský festivalový orchestr, který je díky němu považován za jedno z předních světových symfonických těles. Diriguje dobře polovinu jeho domácích koncertů i bohatá turné po celém světě. Je také duší záříjového festivalu "Bridging Europe", o kterém říká: “Závazkem náležet k rodině Evropanů jsme se rozhodli stát členy společenství. To není skupina sobeckých zemí malicherně se navzájem hašteřících a svářících, ale rodina národů, které se mají rády a respektují se a my musíme náš slib naplnit." První ročník v září 2013 byl věnován hudbě české. Zhruba stejný počet koncertů jako s BFO diriguje i s orchestrem Konzerthaus Berlin. Na Pražském jaru vystupoval s BFO v roce 2005 a 2008.

Pro páteční koncert vybral Iván Fischer 3 skladby. První byla předehra k Mozartově Kouzelné flétně. Je to třetí Mozartova opera, kterou provedl v poloscénické formě, jednak již v roce 1991 a nově v letošním roce v Budapešti (a znovu v květnu 2016 s Konzerthausorchester v Berlíně). A zněla téměř stejně bezprostředně, samozřejmě a svěže jako o den dříve předehra k Síle osudu v podání římského orchestru s Antonio Pappanem.

Druhá skladba byla opět Mozartova - klavírní koncert Es dur, když za klavír usedla Maria João Pires, drobná 70letá žena, která je nejen skvělou klavíristkou se zkušeností s nejvýznamnějšími festivaly, orchestry a dirigenty, ale i mnohonásobnou matkou, zčásti adoptivní, a iniciátorkou sociálních projektů pomáhajících dětem. Křehká žena trochu připomínající svou životní silou a vitalitou jinou mimořádnou klavíristickou osobnost - Marthu Argerich. Mozart zněl v jejím suverénním podání ve 2. větě až meditativně, ale dirigent ustoupil do pozadí, i když myslím, že i on by nebyl proti trochu rychlejšímu tempu. Ve třetí větě se pak rozezněl klavír i orchestr naplno gejzírem radostné Mozartovy hudby. Nemá smysl o tom psát, na youtube je několik jejích nahrávek tohoto koncertu.

Po přestávce zahrál plně soustředěný orchestr 1. symfonii Johannese Brahmse. Sebejistě a s radostí. Brahms patří k základnímu repertoáru orchestru, Fischer sám zinstrumentoval kompletní řadu Uherských tanců a 1. symfonii má orchestr ještě v živé paměti, protože letošní abonentní řada byla věnována Brahmsovi a 14 dní před pražským koncertem ji hráli 3x v Budapešti.

Je skvělé pozorovat práci dirigentů takovéto kvality a orchestru zblízka z empory. A protože na youtube existuje serie klipů ke 25. výročí orchestru a mezi nimi i zcela první koncert z prosince 1983, lze porovnat, jakým vývojem prošel dirigent od mladické potřeby kontrolovat a řídit každý detail po velkorysou důvěru v orchestr a hudbu.

Publikum reagovalo na poměry Pražského jara neobvykle přátelsky a uvolněně a orchestr s dirigentem ho překvapili naprosto originálním přídavkem. Nebyla to orchestrální skladba, ale sbor Johannese Brahmse - Es geht ein Wehen durch den Wald, Op. 62, No. 6 zazpívaný orchestrem a cappella. Lucie Silkenová ho umístila na svůj facebookový profil.


Admirable BFO - Budapest Festival Orchestra
Posted by Lucie Silkenová on 29. květen 2015



Tento přídavek Ivána Fishera perfektně charakterizuje. Je inovativní a kreativní a jeho záběr je mnohem širší než jen samotná interpretace hudby. Třeba projektem Bridging Europe se dotýká politiky. Bezpochyby není náhodné ani to, že hlavní postavou konference o Česku v rámci prvního ročníku byl Jacques Rupnik. A na druhé straně dokáže podat naprosto kvalifikovaný výklad problematiky financování kultury srovnávající jednotlivé systémy, včetně návrhu jak věci řešit. Ostatně ani Fischerův starší bratr Adam, také uznávaný dirigent, se nebojí vyjádřit svůj názor. Před několika lety odstoupil z funkce ředitele maďarské státní opery na protest proti nacionalistické až rasistické politice Viktora Orbána. Aspoň má víc času na MET.

Pražské jaro 2015
Smetanova síň Obecního domu
29. května 2015 ve 20:00 hodin


Interpreti:

Budapest Festival Orchestra
Iván Fischer - dirigent
Maria João Pires - klavír


Program:

Wolfgang Amadeus Mozart: předehra k opeře Kouzelná flétna
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert Es dur KV 271
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68


Sir Antonio a Síla osudu

Sir Antonio Pappano je znám v prvé řadě jako dlouholetý hudební ředitel londýnské Královské opery Covent Garden a současně i Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jehož hudebním ředitelem je od roku 2005. Ale je také skvělý klavírista, což vlastně byl původně, pročež si ho kdysi Daniel Barenboim vybral jako svého spolupracovníka. Ostatně před 5 lety Joyce DiDonato obdivovala, jak bez váhání zaskočil za jejího doprovazeče, který neočekávaně nemohl hrát. (A takhle to tehdy jiskřilo při zkoušce Lazebníka sevilského v Covent Garden.)

Do Prahy přijel Pappano poprvé, stejně jako Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Byli zvláštním způsobem uvolnění, před šatnami v Obecním domě jich bylo plno, kolem nich přátelé, se kterými diskutovali, ale pak nastoupili na podium, naladili, po chvíli přišel nevelký, podsaditý sir Antonio a bez otálení začal dirigovat předehru k Verdiho opeře Síla osudu. A co spolu s orchestrem dokázali, to nebyla jen nějaká předehra na rozjezd, to byla smršť dramatické a vášnivé hudby, jako kdyby během těch 8 minut přehráli celou operu. Měl jsem pocit, že něco takového jsem snad v životě neslyšel. Aspoň vím, kam příště na operu.

Poté orchestr doprovodil v Čajkovského Variacích na rokokové téma A dur op. 33 jednoho z předních mladých německých violoncellistů Jana Voglera. Ten sice v Praze již vystoupil s PKF v roce 2011, na Pražském jaru se však představil poprvé, a to s dílem, které patří mezi prubířské kameny každého violoncellisty. Sólový part je tak virtuózní, že orchestr poněkud ustoupil do pozadí a violoncello zpívalo. Druhý skvělý zážitek.

Po přestávce hrál orchestr 1. symfonii Jeana Sibelia z roku 1899 až 1902. Sibelius byl vnímán jako romantický nacionalista, sám však jakékoli programní souvislosti odmítal. Je ovšem pravda, že v té době se Rusko, jehož bylo Finsko autonomním velkoknížectvím, snažilo omezit rozsah nezávislosti, což vyvolávalo nacionalistické napětí a symfonie je někdy označována jako "Symfonie nezávislosti". Na první poslech je sice poněkud obtížně poslouchatelná a místy "temná", zvláště ve 2. a 3. větě, ale hudba je to krásná a grandiózní finále bouřlivé. A stačí pustit si skladbu ještě jednou, abyste byli lapeni.

Řekl bych, že tento koncert byl spolu s Petrohradskou filharmonií dosavadním vrcholem letošního ročníku Pražského jara.

Pražské jaro 2015
Smetanova síň Obecního domu v Praze
28. května, 20:00 hod.

Interpreti:
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Sir Antonio Pappano - dirigent
Jan Vogler - violoncello

Program:
Giuseppe Verdi: Síla osudu
Petr Iljič Čajkovskij: Variace na rokokové téma A dur op. 33
Jean Sibelius: Symfonie č. 2 D dur op. 43

-------------------------------------------------------

Na okraj: Takhle dirigoval Antonio Pappano předehru k Síle osudu s dalším světovým orchestrem Royal Concertgebouw Orchestra v roce 2013 při letním festivalu na hladině Princova kanálu v Amsterodamu. Akustika samozřejmě mizerná, ale atmosféra nepřekonatelná.

(https://youtu.be/GUFipWmAf4Q)

čtvrtek 28. května 2015

Co zbylo z Havla?

V listopadu uplynulo 25 let od pádu komunismu v Evropě, ale zdá se, že nic není jisté. Na místě komunistického SSSR je nacionalistickopravoslavná Ruská federace, která se snaží vzkřísit ruské imperium pod názvem Euroazijský svaz, a kdyby to šlo, tak i Svatou alianci, a v Česku se k moci dere podivné společenství rusofilního prezidenta a ambiciózního bývalého spolupracovníka StB. A příznivci toho, kdo se před těmi 25 lety postavil do čela nové republiky, jsou dnes mnohými pohrdlivě označováni za havlisty, pražskou kavárnu či pravdoláskaře. A tak si myslím, že není od věci si připomenout projev, který přednesl necelé 2 měsíce poté, co se stal československým prezidentem:

Projev prezidenta ČSSR Václava Havla pro obě sněmovny Kongresu USA

Washington, 21. února 1990

Vážený předsedo,
vážený pane prezidente,
vážení senátoři a členové Kongresu,
dámy a pánové,

mí poradci mi poradili, abych při této významné příležitosti promluvil česky. Nevím proč. Snad chtěli, abyste se potěšili lahodným zvukem mého mateřského jazyka.

Když mne 27. října loňského roku naposledy zatýkali, nevěděl jsem, jestli to je na dva dny nebo na dva roky.

Když mi přesně měsíc poté řekl rockový hudebník Michael Kocáb, že budu asi navržen do funkce prezidenta, myslel jsem, že to je jeden z jeho obvyklých žertů.

Když mne 10. prosince 1989 můj přítel herec Jiří Bartoška navrhl na velkém mítinku v Praze jménem Občanského fóra do úřadu prezidenta republiky, považoval jsem za vyloučené, že mne náš parlament, zděděný po předchozím režimu, může do tohoto úřadu zvolit.

Když jsem byl o devatenáct dní později jednomyslně zvolen prezidentem své země, netušil jsem, že za necelé dva měsíce budu mluvit před tímto slavným a mocným parlamentem, a že má slova budou přímo sledovat milióny lidí, kteří o mně nikdy neslyšeli, a že stovky politiků a politologů budou odborně zkoumat každé slovo, které řeknu.

Když mne 27. října zatýkali, žil jsem v zemi, kde vládla nejkonzervativnější komunistická vláda v Evropě a celá společnost dřímala pod příkrovem totalitního systému.

Dnes, po necelých čtyřech měsících, k vám promlouvám jako představitel země, která se vydala na cestu k demokracii, v níž je plná svoboda slova, která se připravuje na svobodné volby, chce budovat prosperující tržní ekonomiku a dělat svou vlastní zahraniční politiku.

Je to všechno zvláštní.

Ale já tu nejsem proto, abych mluvil o sobě a o svých pocitech, anebo pouze o své zemi. To, co jsem tu řekl, jsem řekl proto, abych na případu drobném, ale zato mně dobře známém ilustroval cosi obecného a důležitého.

Totiž že žijeme ve velmi zvláštní době. V době, kdy se tvář lidského světa najednou mění takovou rychlostí, na kterou jsou krátké všechny dosud známé politologické tachometry.

My, dramatici, kteří musíme umět vtěsnat do dvouhodinové hry celý lidský život nebo i celou historickou éru, tak tak této rychlosti rozumíme. A činí-li to potíže nám, jak by to nemělo činit ještě větší potíže politologům, kteří zkoumají po celý život převážně jen oblast pravděpodobného a musí mít s nepravděpodobným ještě menší zkušenosti než my, dramatici.

Pokusím se vyložit, proč si myslím, že rychlost změn v mé zemi, ve střední a východní Evropě a samozřejmě v samotném Sovětském svazu se tak významně zapisuje do tváře soudobého světa jako celku a proč se dotýká osudu všech, tedy i vás, Američanů. Rád bych se nad tím zamyslel - nejdřív z hlediska politického a pak z hlediska takříkajíc filozofického.

Dvakrát ve dvacátém století hrozila světu katastrofa, dvakrát byla jejím rodištěm Evropa a dvakrát jste museli spolu s jinými i vy, Američané, zachraňovat Evropu, celý svět i sebe samé. Při prvním zachraňování jste hodně pomohli i nám, Čechům a Slovákům. Díky podpoře vašeho prezidenta Wilsona mohl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk založil náš novodobý stát. Založil jej, jak víte, na principech, na kterých byly založeny Spojené státy americké, jak o tom svědčí jeho rukopis uložený v Knihovně Kongresu.

Mezitím Amerika velice vyspěla. Stala se nejmocnějším státem světa a pochopila i odpovědnost, která z toho vyplývá. Důkazem jsou statisíce vašich mladých občanů, kteří padli za osvobození Evropy i hroby amerických letců a vojáků na československé půdě

Stala se však i jiná věc: objevil se Sovětský svaz, začal mohutnět a nesmírné oběti svého lidu trpícího pod totalitní vládou proměnil v sílu, která z něho udělala po druhé světové válce druhý nejmocnější stát světa. Stát, který právem naháněl hrůzu, protože nikdo nevěděl, co kdy přeletí jeho vládcům přes nos a kdy a kterou zemi se rozhodnou dobýt a uvrhnout do takzvané sféry svého vlivu, jak se to v politickém jazyce nazývá.

To všechno nás naučilo vidět svět bipolárně: jako dvě ohromné síly, z nichž jedna brání svobodu a druhá nahání hrůzu. Evropa se stala hlavní třecí plochou těchto dvou sil a tudíž i jedinou obrovskou zbrojnicí rozdělenou napůl. Přičemž jedna půlka této zbrojnice plynule přecházela do oné hrůzyplné mocnosti, zatímco druhá - ta svobodná - sousedila s oceánem a nechtěla-li být do něj zahnána, musela si spolu s vámi vybudovat komplikovaný bezpečnostní systém, kterému zřejmě vděčíme za to, že ještě existujeme.

Takže jste možná přispěli k záchraně nás, Evropanů, světa, a tím i sebe samých potřetí: pomohli jste nám dožít se těchto dnů - a to dokonce bez horké války - jen s válkou studenou.

A teď se tedy děje to, co se děje: totalitní systém v Sovětském svazu a ve většině jeho satelitů se rozkládá a naše národy hledají cestu k demokracii a nezávislosti.

Prvním dějstvím tohoto pozoruhodného dramatu bylo, že pan Gorbačov a jeho spolupracovníci, konfrontováni se smutnou realitou své země, začali svou "perestrojku". Ani oni tehdy zřejmě netušili, co všechno se tím dá do pohybu a jak rychlý ten pohyb bude. O gigantickém množství rostoucích problémů, dřímajících pod nasládle nehybnou maskou socialismu, jsme věděli samozřejmě dost, ale že stačí tak málo, aby se tyto problémy v celé své šíři vyjevily a tužby národů v celé své síle ozvaly, to jsme asi nevěděli nikdo. Maska spadla tak rychle, že doslova nemáme ani čas se tomu v návalu práce divit.

Co to všechno pro svět perspektivně znamená? Zřejmě několik věcí: jelikož jde, jak jsem pevně přesvědčen, o proces historicky nezvratný, začne Evropa především znovu hledat svou vlastní identitu a nebude už nucena být onou napůl rozdělenou zbrojnicí. Možná to vytváří naději, že dříve nebo později nebudou už vaši chlapci muset střežit a případně zachraňovat svobodu v Evropě, protože si ji Evropa konečně bude schopna pohlídat sama.

Ale to není pořád ještě to hlavní: hlavní se mi zdá být, že tyto převratné změny nám umožní konečně se vymanit z poněkud už přežilé kazajky bipolárního vidění světa a vstoupit konečně do éry multipolarity. Totiž do éry, v níž budou všichni - velcí i malí - bývalí otroci i bývalí páni - tvořit to, co váš velký prezident Abraham Lincoln nazval "The Family of Man". Umíte si představit, jakou úlevu by to přineslo té části světa, která se - ačkoli největší - z jakýchsi důvodů nazývá třetí?

Myslím, že se nehodí, abych na tomto místě jen všeobecně teoretizoval. Budu tedy konkrétnější:

1) Jak jistě víte, většina důležitých vojenských i jiných evropských konflagrací po staletí tradičně začínala i končila přímo na území dnešního Československa, anebo s tímto prostorem nějak souvisela. Posledním příkladem nám budiž druhá světová válka. Je to pochopitelné: ať se nám to líbí nebo ne, ležíme v samém středu Evropy, díky čemuž nemáme výhled na moře, ani skutečné námořnictvo. Proč to ale říkám: politická stabilita v naší zemi je tradičně důležitá pro celou Evropu. Je tomu tak i dnes. Vláda národního porozumění, současné Federální shromáždění, další státní orgány i já osobně ručíme za tuto stabilitu do svobodných voleb, které plánujeme na červen.

Rozumíme všem nesmírně komplikovaným důvodům, především vnitropolitickým, pro které Sovětský svaz nemůže svá vojska stáhnout od nás tak rychle, jak k nám tato vojska v roce 1968 přišla. Chápeme, že arzenály, které se tu dvacet let budovaly, nelze odnést za noc. Přesto bychom rádi v našich bilaterálních jednáních se Sovětským svazem dosáhli toho, aby v zájmu politické stability u nás bylo do voleb co nejvíce sovětských jednotek odsunuto. Čím úspěšnější budou tato jednání, tím lépe budou naši nástupci, vzešlí ze svobodných voleb, zaručovat politickou stabilitu v naší zemi i po volbách.

2) Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalí evropští satelité. Víte asi sami nejlépe, jak rychle podpořit nenásilný vývoj tohoto obrovského mnohonárodnostního tělesa k demokracii a ke svébytnosti všech jeho národů. Nepřísluší mi proto vám radit. Mohu jen říct, že čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmenšovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí americký lid nést. Metaforicky řečeno: milióny, které teď dáte na východ, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard.

3) Není pravda, že český spisovatel Václav Havel chce zítra zrušit Varšavský pakt a pozítří dokonce NATO, jak o něm píší někteří snaživí novináři. Václav Havel si pouze myslí to, co tu už řekl: že američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.

Evropa se musí vzpamatovat dříve nebo později do své vlastní existence a sama rozhodnout, kolik a čích vojáků potřebuje k tomu, aby její vlastní bezpečnost a všechny širší vazby této její bezpečnosti vysílaly paprsky míru do celého světa. Václav Havel nerozhoduje o tom, o čem mu rozhodovat nepřísluší. Přimlouvá se pouze za skutečný mír a za rychlou cestu k němu.

4) Československo se domnívá, že by se měl brzo konat plánovaný summit států účastnících se helsinského procesu, a že by mimo to, co má v plánu udělat, měl udělat i cosi víc: rozhodnout, že takzvané Helsinky 2, plánované zatím na rok 1992, nejen mohou být dřív, ale především že by měly být čímsi daleko významnějším, než čím se dosud zdálo, že budou. Podle našeho názoru by se měly stát jakýmsi ekvivalentem dosud nekonané mírové konference v Evropě, který by konečně udělal tečku za druhou světovou válkou i všemi jejími neblahými důsledky, který by oficiálně včlenil spojující se budoucí demokratické Německo do nové celoevropské struktury a rozhodl o jejím bezpečnostním systému. Tento systém by přirozeně musel mít své vazby na tu část zeměkoule, kterou lze nazvat "helsinská" a která se rozprostírá od Vladivostoku k Aljašce. Hranice evropských států, které by ostatně měly hrát stále bezvýznamnější roli, by měly být už konečně právoplatně stvrzeny společnou regulérní smlouvou. Že základem a předpokladem takové smlouvy by musel být obecný respekt k lidským právům, skutečná politická pluralita a skutečně svobodné volby, je víc než samozřejmé.

5) Vítáme samozřejmě i iniciativu pana prezidenta Bushe, v zásadě přijatou už i panem Gorbačovem, dík které by se měly radikálně snížit stavy sovětské a americké armády v Evropě. Je to vynikající impuls pro probíhající vídeňská jednání a vytváří velmi dobré podmínky nejen pro naše úsilí o co nejrychlejší odchod sovětských vojsk z Československa, ale nepřímo i pro náš úmysl výrazně snižovat stav československé armády, nepřiměřeně mohutné v přepočtu na počet obyvatel. Kdyby bylo Československo nuceno se proti někomu bránit, což, doufejme, nebude, pak bude schopno se ubránit s podstatně menší armádou, protože tentokrát by jeho vojenská obrana byla - nejen po desetiletích, ale dokonce po staletích - podepřena společnou a nedělitelnou vůlí obou jeho národů i jeho státního vedení. Svou draze vykoupenou svobodu, nezávislost a znovu se rodící demokracii si už vzít nedáme. Pro pořádek dodávám, že jakékoli naše kroky nechtějí komplikovat vídeňská jednání, ale naopak je usnadňovat.

6) Československo se vrací do Evropy. V zájmu obecném a tím i svém chce tento svůj návrat - politický i ekonomický - koordinovat s ostatními navrátilci, to znamená především se svými sousedy Poláky a Maďary. Pro koordinaci těchto návratů děláme co můžeme. A zároveň děláme co můžeme pro to, aby nás byla Evropa schopna - jakožto své zbloudilé děti - opravdu přijmout. To znamená, aby se nám otevřela a aby své struktury - formálně sice evropské, ale de facto západoevropské - začala v tomto směru transformovat. Tak ovšem, aby to nebylo na její úkor, ale naopak k jejímu prospěchu.

7) Řekl jsem to už v našem parlamentě a v tomto parlamentu, daleko architektonicky hezčím, bych to rád opakoval: Československo se po dlouhá léta - jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi - vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět. Mluvím-li tu tak dlouho a o tolika důležitých věcech, pak pouze proto, že mám - spolu se svými spoluobčany - pocit provinění za naši dosavadní odsouzeníhodnou pasivitu a docela obyčejný pocit dluhu.

8) Last but not least: radujeme se samozřejmě z toho, že se vaše země pohotově snaží podepřít i naši čerstvě se obnovující demokracii. Oba naše národy přijaly s pohnutím velkorysé nabídky, které na pražské univerzitě, jedné z nejstarších v Evropě, tlumočil před několika dny pan ministr Baker. Jsme připraveni o nich jednat.

Ladies and Gentlemen,

jsem prezidentem teprve dva měsíce a nechodil jsem do žádné prezidentské školy. Mou jedinou školou byl život. Proto vás nechci příliš dlouho zatěžovat svými politickými úvahami a přejdu raději k oblasti, která je mi bližší. K tomu, co jsem nazval filozofickou stránkou oněch změn, které se odehrávají sice v našem koutu světa, ale které se dotýkají všech.
Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout. Proto i vy se k demokracii pouze blížíte. Máte tisíce nejrůznějších problémů, jako ostatně všechny země. Máte však jednu velkou výhodu: k demokracii se souvisle blížíte už přes dvě stě let a vaše cesta nebyla nikdy přeťata totalitním systémem. Češi a Slováci, navzdory humanistické dimenzi svých historických tradic, které lze sledovat až do prvního tisíciletí po Kristu, se blížili k demokracii jen dvacet let mezi dvěma světovými válkami a teď tři a půl měsíce, které uplynuly od 17. listopadu loňského roku.

Jakou máte proti nám výhodu, je na první pohled zřejmé.

Totalitní systém komunistického typu přinesl našim dvěma národům, Čechům a Slovákům - podobně jako všem národům Sovětského svazu a dalších zemí, které si Sovětský svaz svého času podmanil - bezpočet mrtvých, nezměrnou paletu lidského strádání, hluboké ekonomické zaostávání, a především ohromné lidské ponížení. Přinesl hrůzy, které vy jste naštěstí nepoznali.

Zároveň nám ale dal - aniž samozřejmě chtěl - něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích, než ten, kdo takto zavalen není.

Co tím chci říct: my všichni se musíme od vás mnoha věcem učit, od toho, jak vzdělávat své potomky, přes to, jak volit své poslance, až po to, jak organizovat hospodářský život, aby vedl k prosperitě a ne k bídě. Ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá a tudíž nemá co nabídnout.

I my můžeme něco nabídnout: totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo.

Je to téma na knihy, z nichž mnohé byly už napsány a mnohé teprve napsány budou. Já se tu proto omezím jen na jednu myšlenku.

Specifická zkušenost, o níž tu hovořím, mi dala mimo jiné jednu velikou jistotu: vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté.

Proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.

Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, bude neodvratná. Nehrozí-li nám dnes už světová válka, ani to, že zeměkoule vybuchne dík nesmyslným horám nashromážděných nukleárních zbraní, pak to neznamená, že je definitivně vyhráno. Vyhráno zdaleka není.

Do "rodiny člověka" máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li - firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.

Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.

Tlumočníkem mezi námi a touto vyšší autoritou je to, co se tradičně nazývá lidské svědomí.

Podřídím-li své politické chování tomu imperativu, který mi zprostředkovává mé svědomí, nemohu toho moc zkazit. Kdybych se naopak neřídil tímto hlasem, nepomohlo by mi v politice ani deset prezidentských škol, kde by učilo dva tisíce nejlepších politologů světa.

Proto jsem se odhodlal i já - po dlouhém vzdorování - převzít posléze na sebe břímě politické odpovědnosti.

Nejsem první ani poslední intelektuál, který to udělal. Mám naopak pocit, že jich bude stále víc. Je-li naděje světa ve sféře lidského vědomí, pak je víc než pochopitelné, že se nemohou právě intelektuálové vyhýbat donekonečna své spoluodpovědnosti za svět a zakrývat svou nechuť k politice údajnou potřebou být nezávislí.

Je snadné mít v programu nezávislost a přitom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali. Kdyby takto mysleli všichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.

Myslím, že vy, Američané, byste pro tento druh úvah měli mít pochopení. Anebo to snad nebyli ti nejlepší duchové vaší země, vlastně by se dalo říct intelektuálové, kteří napsali vaší slavnou Deklaraci americké nezávislosti, Listinu občanských práv a vaši Ústavu a kteří - a to hlavně - převzali na sebe praktickou odpovědnost za jejich uskutečňování? Dělník z Braníka v Praze, o němž se zmínil váš prezident ve své letošní Zprávě o stavu Unie, není zdaleka jediným člověkem v Československu, a tím méně na světě, který se těmito velkými texty inspiruje. Inspirují nás všechny. Inspirují nás navzdory tomu, že jsou víc než dvě stě let staré. Inspirují nás k tomu, abychom byli občané.

Když Thomas Jefferson napsal, že "Vlády států odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu občanů", byl to prostý a důležitý akt lidského ducha.

Smysl tomuto aktu ale dalo to, že jeho autor ho zaručil také svým životem. Nebylo to jen slovo, byl to rovněž čin.

Končím tím, čím jsem začal: dějiny se zrychlily. Věřím, že to bude opět lidský duch, který si tohoto zrychlení povšimne, pojmenuje ho a své slovo promění v čin.

Děkuji vám.

A když si člověk ten trochu naivní projev, jehož patos však odpovídal étosu doby, přečte, lehce mu zatrne, protože mnohé z toho zůstává stále platné. A zřejmě dlouho zůstane. A něco se spíš vzdálilo.  A nic na tom nezmění všelijací oportunisté s pokřivenou páteří, kteří pragmaticky sklání hřbet a podle nátury se při vyslovení jména Havel tváří buď udiveně nebo přechází do útoku. Ti mazanější se Havlem zaštiťují a když je s ním některý z politiků konfrontován v zahraničí, s údivem zjistí, že ten mrtvý Havel je důležitější než on sám.

Je zřejmé, že Havel, stejně jako Masaryk, se stal nespornou klíčovou postavou moderních českých dějin, protože předložil svou pozitivní a morální vizi, která je víc než pachtění a pletichaření jeho následovníků. Což ovšem neznamená, že bude studován a následován. Ne, jeho místo, tak jako místo Masarykovo, je v kulturně-společenském povědomí země, v tom, že ho posune o malý kousek výš, což je konec konců víc, než napsat knihu nebo drama.


středa 27. května 2015

Český Glyndebourne 2015

Tradiční letní operní festival v jihoanglickém Glyndebourne zahájil v minulém týdnu představením Donizettiho opery Poliuto a 30. srpna ho po 100 dnech uzavře Ravelova Španělská hodinka a Dítě a kouzla. V klipu festival představuje Katie Derham, populární televizní hlasatelka BBC, která uvádí i BBC Proms.


Během festivalu  bude na programu následujících 6 inscenací:

Gaetano Donizetti
Poliuto
21. května - 15. července



Georges Bizet
Carmen
23. května - 11. července


Revival McVicarovy inscenace z roku 2002 hudebně nastudoval a kritiky se předhání v superlativech. Hrůša má dirigovat všech 15 představení, a mezi tím se krátce vrátí do Prahy ke svému závěrečnému vystoupení s PKF v roli šéfdirigenta. V hlavních rolích vystupují Stéphanie d’Oustrac jako Carmen a další Čech Pavel Černoch jako Don José. Záznam představení z roku 2002 je do 31. května k dispozici na serveru festivalu a deníku Telegraph.

Dirigent - Jakub Hrůša
Režie - David McVicar
Režie revivalu - Marie Lambert
Scéna - Michael Vale
Kostýmy - Designer Sue Blane
Choreografie - Andrew George
Choreografie revivalu - Emily Piercy
Osvětlení - Paule Constable

Účinkují:
Carmen - Stéphanie d’Oustrac
Don José - Pavel Cernoch
Escamillo - David Soar
Micaëla - Lucy Crowe
Zuniga - Simon Lim
Frasquita - Eliana Pretorian
Mercédès - Rihab Chaieb
Le Dancaïre - Christophe Gay
Le Remendado - Loïc Felix
Moralès - Gavan Ring

London Philharmonic Orchestra
The Glyndebourne Chorus


Wolfgang Amadeus Mozart
Die Entführung aus dem Serail
13. června -10. srpna

Režie rovněž David McVicar a hudební nastudování dirigent a hudební ředitel festivalu Robin Ticciati, který bude v prosinci dirigovat v Praze Mahlerovu 4. symfonii s Českou filharmonií a Magdalénou Koženou.


Benjamin Britten
The Rape of Lucretia
5. července - 19. srpna



George Frideric Handel
Saul
23. července - 29. srpna



Maurice Ravel
L’heure espagnole/ L’enfant et les sortilèges
8. - 30. srpna

Revival inscenace Laurenta Pelly z roku 2012. Dirigent Robin Ticciati, v hlavní roli m.j. Danielle De Niese.



Vedle záznamu Carmen nabídne festival ke zhlédnutí na stránkách glyndebourne.com a telegraph.com i další představení:

Ravel Double Bill 
(Recorded live in 2012)
od 21. června
Die Entführung aus dem Serail
(Live)
19. července
The Rape of Lucretia
(Live)
9. srpna

neděle 24. května 2015

Mahler kontra Obecní dům

V pátek 22. května se konal v pražském Obecní domě koncert pro přátele Pražského jara. A říkám rovnou, že ten večer se nepovedl. Mezi sponzorskými vítači jsem sice proplul bez újmy, ale jakýsi funkcionář čehosi se jmenovkou na krku mne málem srazil ze schodů, když sunul svou 150kg tělesnou schránku nekompromisně nahoru, chodby v 1. patře byly vyhraženy sponzorům, takže veškeré publikum se tísnilo kolem velkého baru před vstupem do sálu, v němž se starší žena asertivně dožadovala na mladíkovi přede mnou, aby jí postoupil své místo a muž za mnou dobře posazeným hlasem šeptal jakési nesmysly na celý sál. Skoro se začínám bát, že jsem misantrop, aniž tuším, že to hlavní teprve přijde. Jestli v neděli mdloby v sále nezastavily Petrohradskou filharmonii, tentokrát to vyšlo. Sotva Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem rozjeli kouzelný roh hojnosti Mahlerovy 3. symfonie, ozvalo se zasténání, shon a ležící stará žena v uličce před podiem hudbu zastavila. Po téměř 10minutové pauze mi trvalo dobře 20 minut, než jsem to ze sebe setřásl. Škoda. Naštěstí ta zbývající třičtvrtěhodina byla mahlerovsky poutavá.

No ale zpátky k symfonii. Do jejího psaní se Mahler pustil již v roce 1892, dokončena byla v létě 1896. Má 2 části, resp. 6 vět, první část tvoří 1. věta. Jednotlivá provedení se liší délkou, ale hraje se bez přestávky okolo 95 minut. První a šestá věta trvají zhruba 1/2 hodiny, naopak 5. věta cca 4 minut.

1. Kräftig entschieden ("Pan se probouzí, přichází léto", cca 32 min.)
2. Tempo di Menuetto. Sehr mäßig ("Co mi vyprávějí květiny na louce", 10 min.)
3. Commodo, Scherzando. Ohne Hast ("Co mi vyprávějí zvířata v lese", 17 min.)
4. Sehr langsam. Misterioso ("Co mi vypráví člověk", 10 min.)
5. Lustig im Tempo und keck im Ausdruck ("Co mi vyprávějí andělé", 4 min.)
6. Langsam, ruhevoll, empfunden ("Co mi vypráví láska", 27 min)

Ony programní názvy ovšem byly pouze pracovní. Čtvrtá a pátá věta obsahují vokální složku. První na text z knihy Friedricha Nietzche, i když ne pro knihu typický, druhý je ze sbírky písní uspořádané do knihy Chlapcův kouzelný roh.

[4. věta]
Píseň nočního poutníka
(Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra)

Altové sólo
Ó člověče! Pozor dej!
O čem to mluví půlnoc hluboká?
Já spal! Já spal -,
Z hlubokého snu jsem se probudil!
Svět je hluboký!
A hlubší, než den by pomyslel!
Hluboko, hluboko je bolest!
Rozkoš, hlubší ještě než srdcebol!
Bolest říká: Odejdi!
Rozkoš chce přece věčná být!
Chce hlubokou věčnost, hlubokou!

[5. věta]
Chlapcův kouzelný roh


Dětský sbor
Bim bam, bim bam... 

Ženský sbor
Zpívala sladce andělů trojice
v nebi od radosti blaženě znějíce,
vesele při tom jásali pro radost,
že Petr je hříchu všeho prost.
A když Ježíš ke stolu zasedl,
s dvanácti druhy večeři pojedl.
Tu řekl Ježíš slova Pána:
Co tu tak stojíš uplakán?
Proč pláčeš, když na tě pohlédnu jen?

Altové sólo
Jak nemám plakat, Bože dobrotivý...

Ženský sbor
Ty nesmíš plakat!
Nesmíš!

Altové sólo
Já přestoupila deset přikázání;
Proto jdu a pláču hořce.
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 
Ženský sbor
Vždyť nesmíš plakat!
Nesmíš! 

Altové sólo
Ach přijď a smiluj se!
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 

Ženský a dětský sbor
Bim bam, bim bam...
Když desatero jsi tedy přestoupil,
na kolena padni, by ses pomodlil!
Miluj Boha po všechny časy!
Tak dojdeš božské spásy!
Božské radosti a města blaženého;
božské radosti, jež konce nemá svého,
Petrem připravené božské radosti
skrze Ježíše a všem ku blaženosti.
Bim bam, bim bam... 





český překlad: Vlasta Reittererová, 2001 

Stejně jako 2. symfonie byla skladba uváděna postupně. V roce 1896 v prosinci 2. věta, o rok později 2., 3. a 6. věta. Celá skladba pak byla uvedena až v roce 1902 v Krefeldu. Přestože jde o Mahlerovu nejdelší symfonii, a možná nejdelší symfonii vůbec, patří dnes mezi klíčové skladby skladatelovy. Ovšem která ne?

Jiří Bělohlávek připravuje nahrávání Mahlerových symfonií pro DECCA a koncert 3. symfonie s tím zřejmě souvisí. Je to monumentální dílo, nádherná muzika. Pokud jde o provedení, nezaregistroval jsem nějaké kazy, přesto se mi zdálo, že mu chyběla jiskra i v porovnání s 2. symfonií počátkem dubna v Rudolfinu a to mi ani ta nepřipadala 100%, i když spíš z jiného důvodu. Netvrdím, že by pan Bělohlávek dílo teprve studoval, i když dirigoval z partitury, ostatně před 8 roky symfonii dával spolu s BBC Orchestra v Londýně, ale rozhodně nebylo provedení takové, že by člověka vtáhlo a úplně vycucnutého pustilo, až když začne potlesk. Spíš jako předpremiéra. Mahlerova 3. symfonie je v několika provedeních k dispozici i na youtube. Zdá  se mi, že pojetím je Bělohlávkovo provedení blízké Bernsteinově nahrávce s Vídeňskými filharmoniky z roku 1973 s neuvěřitelným 0,5 milionem zhlédnutí (ale všechny záznamy 2. symfonie dávají dohromady téměř 4 miliony). Ovšem Abbadovo podání s Lucernským festivalovým orchestrem v roce 2007 mi připadá poněkud niternější. Je zajímavé, i když jde možná o náhodnou shodu okolností, že na rozdíl od koncertu v Obecním domě i Bernsteinově nahrávce, kde publikum po hřmotném finále reaguje ještě dřív než dozní poslední tóny, v Lucernu setrvává s dirigentem v rozjímání, dokud ten nedá najevo, že se vrátil do reálného světa.

V pondělí 8. června má ČF tuto skladbu na programu v Ostravě, a kdo má cestu nebo sídlo na severní Moravě, neměl by si tuto příležitost nechat ujít. Jinak ovšem v programu abonentních řad ČF v příští sezóně jsou jen symfonie 4. (listopad, Ticciati) a 1. "Titán" (leden, Bělohlávek).

Festival Pražské jaro
Smetanova síň Obecního domu
22. května 2015 20:00
Gustav Mahler
Symfonie č. 3 d moll
pro sólový alt, chlapecký sbor, ženský sbor a orchestr

Elisabeth Kulman - alt
Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála
Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek
Česká filharmonie
dirigent Jiří Bělohlávek

-----------------------------------
Poznámky pod čarou:
1. Nedávno jsem viděl zásah personálu frankfurtské galerie Städel, když tam omdlela žena. Nevím, zda v Obecním domě zasahovali pouze poblíž sedící lékaři, ale když tu nebohou ženu táhli středovou uličkou přes celý sál za dohledu celého orchestru a dirigenta, připadalo mi to dost amatérské.
2. Přestože konkurz České filharmonie na obsazení místa druhého koncertního mistra houslí dávno skončil, na jeho místě seděla opět anonymní tvář. Nahlédnutím na stránku ČF, do jejího blogu, facebooku i twitteru jsem jen zjistil, že informace v nich vesměs nejsou příliš aktuální. Stále mám dojem, že přes proklamované otevření směrem k publiku jsou po této stránce dost uzavření.

sobota 23. května 2015

7x Berlínští filharmonici za 550 Kč a live

Do konce sezóny dávají Berlínští filharmonici ještě 7 koncertů. A když si koupíte 30denní předplatné do Digital Concert Hall za 19,90 €, můžete vidět na svém počítači nebo televizoru všechny v přímém přenosu. A k tomu třeba záznam ze 16. května, kde Yuja Wang hraje 2. klavírní koncert Sergeje Prokofjeva.

Gianandrea Noseda debuts with Strauss and Tchaikovsky
neděle, 24. května 2015, 20:00
BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent GIANANDREA NOSEDA
Camilla Nylund, soprán

Goffredo Petrassi: Partita for orchestra
Richard Strauss: Vier letzte Lieder (Four Last Songs)
Piotr Ilyich Tchaikovsky: Symphony No. 4 in F minor

Bernard Haitink conducts Schubert and Shostakovich
sobota, 30.května 2015, 19:00
BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent BERNARD HAITINK

Franz Schubert: Symphony No. 5 in B flat major
Dmitri Shostakovich: Symphony No. 15 in A major

Daniel Barenboim with the Berliner Philharmoniker
sobota 6. června 2015, 19:00
BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent DANIEL BARENBOIM

Jörg Widman: Teufel Amor
Piotr Ilyich Tchaikovsky: Symphony No. 6 in B minor Pathétique

Gustavo Dudamel conducts Mozart and Mahler
pátek 12. června 2015, 20:00
BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent GUSTAVO DUDAMEL

Wolfgang Amadeus Mozart: Serenade No. 9 in D major K. 320 Posthorn
Gustav Mahler: Symphony No. 1 in D major

Barbara Hannigan and Simon Rattle with songs by Gérard Grisey
pátek 12. června 2015, 23:00
Late Night at the Philharmonie
MEMBERS OF THE BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent SIR SIMON RATTLE
Barbara Hannigan, soprán

William Walton: Façade for speaker and 6 instruments

Brahms’s Violin Concerto with Christian Tetzlaff and Simon Rattle
sobota 20. června 2015, 19:00
BERLINER PHILHARMONIKER
dirigent SIR SIMON RATTLE
Christian Tetzlaff, housle

Johannes Brahms: Violin Concerto in D major
Claude Debussy: Images pour orchestre
George Enescu: Romanian Rhapsody No. 1 in A major

The “Vocal Heroes” with Simon Rattle and a children’s opera
neděle 21. června 2015, 16:00
ORCHESTRA OF MEMBERS OF THE BERLINER PHILHARMONIKER AND YOUNG INSTRUMENTALISTS
dirigent SIR SIMON RATTLE

Jonathan Dove

N. N. Minos (herec), N. N. Theseus (tenor), N. N. Dädalus (basbaryton), N. N. Mutter  (ženský hlas), Vokalhelden-Projektchor, sbormistr Simon Halsey

Lavrovovy nevraživé fóry o partnerství

Východní partnerství (VP) je projekt iniciovaný Evropskou unií v rámci evropské politiky sousedství. Jeho cílem je těsnější spolupráce Unie se šesti státy východní Evropy a Kavkazu (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán). Projekt partnerství byl přijat na návrh polského ministra zahraničí Radosława Sikorského [1] podporovaného Švédskem v Bruselu dne 26. května 2008. O rok a něco dříve pronesl VV Putin nebezpečně agresivní projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Krátce po přijetí projektu došlo k ruské invazi na území Gruzie. Zakládající schůzka pak proběhla během českého předsednictví dne 7. května 2009 v Praze. Druhý summit se konal v září 2011 ve Varšavě a třetí ve dnech 28. a 29. listopadu ve litevském Vilniusu.


Na tomto summitu byly parafovány Asociační dohody a dohody o zóně volného obchodu mezi EU a Moldavskem. Naopak připravená a předběžně schválená Asociační dohoda s Ukrajinou podepsána nebyla. Prezident Janukovyč na ni změnil svůj názor po rozhovoru s ruským prezidentem Putinem, který mu přislíbil pomoc ve výši 20 mld. $. Tento krok vedl k rozsáhlým protestům na Ukrajině, které vyvrcholily tzv. Majdanem, pádem vlády a prezidenta, anexí Krymu Ruskem a následnou válkou na východě Ukrajiny. Po ukrajinských prezidentských volbách v květnu 2014, v nichž zvítězil Petro Porošenko, byla v červnu podepsána představiteli Ukrajiny a EU nová Asociační smlouva.
Tuto smlouvu schválily v září ukrajinský parlament a současně i Evropský parlament. Senát České republiky smlouvu schválil v prosinci, schválení ve sněmovně tento týden zablokovali komunisté. Česká republika je tak jedním z 8 států, které smlouvu dosud neschválily.

Úsměv - symbol křehké jednoty EU: Němka Angela Merkelová, Řek Alexis Tsipras a Maďar Viktor Orbán
(ten se neusmívá, protože ho předseda EU Jean-Claude Juncker přivítal slovy "Ahoj, diktátore.") 
Za těchto okolností proběhl ve dnech 21. a 22. května čtvrtý summit VP v lotyšské Rize, od nějž nebyl důvod očekávat cokoli zásadního. Z tiskové konference na závěr jednání vyplynulo, že byl potvrzen dosavadní kurz, Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno urychlení jednání o bezvízovém styku a bylo konstatováno, že asociační dohoda není bianco šek pro budoucí členství. Premiérka hostitelského Lotyšska Laimdota Straujumaová zdůraznila, že program není zaměřen "proti nikomu a ničemu".

Reakce ruského ministerstva zahraničních se objevila ještě včera a je následující:

Ministerstvo zahraničních věcí, Moskva
...Nehledě na námi oceňované úsilí států, které chápou svou odpovědnost za osud Evropy, pod tlakem momentálních úkolů jednotlivých účastníků byla v Rize promarněna ještě jedna možnost učinit krok k překonání prohlubujícího se rozkolu kontinentu. V závěrečném dokumentu jsou fakticky potvrzena všechna dřívější stanoviska známá z předcházejícího summitu "partnerství". To v podstatě zůstává zideologizovaným geopolitickým projektem, na jehož realizaci mají negativní vliv jednotliví členové EU s jejich historickými protiruskými komplexy.


Odpovědnost chápající, leč osamělý státník bez komplexů doporučil v Rize účast ve VP i Moskvě
Poznamenáváme, že EU znovu zavrčel své nepřiměřené stanovisko ke Krymu. Někteří vůdci členských zemí EU a představitelé Bruselu se ještě budou muset naučit vážit si svobodné volby a vůle lidu, o nichž si v jiných souvislostech tak libují meditovat.

Pozornost upoutaly také pokusy hledat příčiny všech trápení VP a rozdílů v přístupu k tomuto projektu mezi jednotlivými stranami, včetně členů EU, v intrikách Moskvy. Summit to byl nový, ale píseň je stará.

Rusko nezpochybňuje právo kohokoli upevňovat vztah s partnery, včetně EU. Ovšem dělat by se to mělo na principu rovnoprávnosti a ne zneužívat snahy zainteresovaných států o reformy a modernizaci, a při respektování historických vazeb a celého komplexu vztahů k sousedům.

Rusko, které je neoddělitelnou součástí evropské civilizace, vychází z toho, že příslušnost k evropské soustavě těch či oněch států nezávisí na jakýchsi rozhodnutích nebo uznáních, její upevňování je trvalý živý proces, a musí sbližovat všechny Evropany od Lisabonu po Vladivostok a nerozdělovat nás lživou otázkou "s kým jsi?".

Potvrzujeme připravenost ke konstruktivní práci s EU, členy Eurazijského ekonomického svazu a účastníky Společenství nezávislých států při budování jednotného ekonomického a humanitárního prostoru od Atlantiku po Tichý oceán na základě všeobecné a nedělitelné bezpečnosti pro všechny.

---------------------------------------------------------------------------------------------
[1] V ministerském křesle Sikorski vydržel až do loňského roku, kdy byl sestřelen díky zveřejnění odposlechů instalovaných v jedné z varšavských restaurací. Neviditelná ruka Moskvy se nevylučuje. Dnes je "jen" předsedou parlamentu.

čtvrtek 21. května 2015

Reusable raketoplán nebo akademie KGB?

Zatímco Moskva je u vytržení z maket tanku T 14 na Rudém náměstí a ruské rakety padají jedna za druhou i s drahými družicemi, USAF vyslaly na oběžnou dráhu kolem země bezpilotní miniraketoplán X-37B, který má m.j. testovat Hallův iontový motor, a spolu s ním poslala do vesmíru 10 spojových družic. A Muskův SpaceX posílá bez problémů zásobovací lodě k ISS a blíží se ke zvládnutí úspěšného návratu nosné rakety, který sníží náklady na její vypuštění o 90 %.

raketoplán X-37B (délka 8,9 m, výška 2,8 m)
Zatímco ruská Marussia Motors, která před několika lety bombasticky slibovala nové masové auto, jež vyrazí světu dech, a místo toho jen smontovala luxusních 3000 sporťáků ze zahraničních dílů, nakonec továrnu poblíž Moskvy letos zavřela, propustila všechny zaměstnance a prodala dokonce i absolutně neúspěšnou stáj Marussia F1, tak jen o 4 roky starší společnost Tesla Motors, náležející témuž Elonu Muskovi, vyrobila už 70 000 špičkových elektromobilů.

Marussia
Tesla
Ale obě země přitom mají kvalitní sportovce a umělce. Je možné, že když má země dost těchto talentů, chybí jí ve vědě, technice a řízení? Sotva, spíš je chyba v systému, v tom jaký ponechává nebo vytváří prostor pro tvořivou činnost jednotlivce. Takže se zdá, že právě v tomto směru je na tom Rusko špatně. Ten prostor ostatně ubývá i v umělecké oblasti, viz poprask kolem filmu Leviathan nebo inscenace opery Tannhäuser v Novosibirsku. Vlastně je to dnes jako za komunistů či v jiné nesvobodné společnosti. Tam, kde kulturu financuje stát, mnozí špičkoví umělci ho přijímají zcela nekriticky a projevují loajalitu politikům, protože vedle slávy jim to přináší i slušný prospěch.. Neúspěchy systému se tím skrývají za úspěchy, které jsou převážně výsledkem mimořádného talentu a morálně-volních vlastností jednotlivců, bez ohledu na systém.

Jenomže to nepomůže zemi ani popohnat ekonomiku, ani dodat váhy v mezinárodní politice. Současní vládci Ruska nejsou zrovna dvakrát v ekonomice honění. A tak když zjistili, že stát se rovnocennými partnery západu cestou všestranné modernizace je obtížné a pro ně osobně nejspíš nedostupné, tuto cestu vzdali, a začali hledat způsob, jak západ přechytračit. Protože páteří ruské ekonomiky je těžba ropy a zemního plynu, došli zvláštními myšlenkovými pochody k tomu, že když je potřeba, aby se investovalo do ruských ložisek ropy a plynu, dovolí to udělat Evropě, ale ta jim za to musí dát své evropské rozvodné sítě. Oni pak velkoryse sníží ceny, sítě jim přinesou to co tím ztratí a všechno zaplatí Evropa. Hezky vymyšleno až na to, že Evropa na to neskočila. Tak zkoušeli domluvit se s OPEC na monopolních cenách. Ten také nesouhlasil. Vloni s velkou slávou oznámili, že jim Evropa může vlézt na záda, neboť podepsali smlouvu s Čínou. Nevýhodnou a navíc nejistou. Nakonec oznámili další výhodnou smlouvu s Tureckem, které ovšem tvrdí, že nic nepodepsalo. Takže Rusko věří v zázrak. Třeba v podobě nové Jaltské konference s USA, která z něj znovu udělá velmoc v duchu 19. století. Jen bůh ví, k čemu by to ruským lidem bylo.

Leč ten zázrak opravdu přichází, ale z úplně jiné strany. Zmíněná společnost Elona Muska oznámila zahájení výroby vysokokapacitních akumulátorů, jejichž dosavadní nedostupnost je hlavním limitujícím faktorem využití alternativních zdrojů elektrické energie a tím dalším poklesem váhy Ruska. A připočteme-li k tomu břidlicový plyn, který během několika let dramaticky změnil USA z dovozce na vývozce plynu, má Rusko 2 šance. Ustoupit a domluvit se se západem, nebo se stát surovinovým přívěskem souseda řádově většího než ono - Číny. Ta jim ostatně dala účastí svých vojáků na moskevské přehlídce na vědomí, kdo je tady pánem. A potvrdit to hodlá podzimní vojenskou přehlídkou v Pekinu, která tu moskevskou hravě překoná. Já osobně bych neváhal. Ale vím já, jaké pochody se odehrávají v mozcích formovaných akademií KGB?


středa 20. května 2015

Šostakovič, až žíně praskaly

V rámci Pražského jara se 16. a 17. dubna 2015 konaly ve Smetanově síni Obecního domu dva koncerty tří ruských celebrit: hudbu Dmitrije Šostakoviče interpretovali Petrohradská filharmonie s šéfdirigentem Jurijem Temirkanovem. Ve druhém večeru pak hrál i v Praze známý a oblíbený rakouský houslista Julian Rachlin.

Skladatel Dmitrij Šostakovič je nejmladší ze čtveřice exportních ruských skladatelů 20. století: Rachmaninov (1873-1943), Stravinský (1882-1971), Prokofjev (1891-1953), Šostakovič (1906-1975). Ten jako jediný z nich nežil v emigraci, za což byl komunistickým režimem odměněn hrubým šikanováním, stejně jako Prokofjev, který se v roce 1936 z emigrace vrátil. Přesto Šostakovič dokázal i v těch pro něj existenčně nejobtížnějších a nebezpečných letech napsat tak mimořádné skladby, které byly na programu druhého z koncertů, totiž Houslový koncert č. 1 a moll op. 77 a Symfonii č. 5 d moll op. 47.

Šostakovičův houslový koncert vznikl v roce 1948, avšak premiéra se mohla uskutečnit až po Stalinově smrti roku 1955. Se sólistou Davidem Oistrachem a dirigentem Jevgenijem Mravinským ho tehdy hrála Petrohradská filharmonie. Pátá symfonie měla premiéru v roce 1937, kdy byl skladatel tvrdě odsouzen přímo Stalinem a v jeho rodině padaly tresty i hlavy. Hrála rovněž Petrohradská filharmonie s Mravinským. Pokud jde o nejslavnější Šostakovičovo dílo, Leningradskou symfonii dokončenou v roce, bylo to složitější, neboť největší orchestry byly ve státním zájmu evakuovány, takže premiéra byla v Kujbyševě, následovala Moskva a pak teprve Petrohrad, kde ji hrál rozhlasový orchestr. Ta byla na programu prvního z pražských koncertů.

To, co dnes nazýváme Petrohradskou filharmonií, je nejstarší symfonické těleso v Rusku, které vzniklo v roce 1882, a původně bylo určeno pouze pro rozptýlení carových chmur. Dnes je spolu s orchestrem Mariinského divadla a moskevským Národním symfonickým orchestrem řazena mezi nejlepší dvacítku světových orchestrů. Zcela zásadní význam pro orchestr měl šéfdirigent Jevgenij Mravinský, který stál v jeho čele od roku 1938 do roku 1988. A od té doby ho řídí Jurij Těmirkanov (nar. 1938). Orchestr je obzvlášť srostlý právě se Šostakovičem, který vytvořil s Mravinským něco jako skladatelsko-dirigentský tandem, a premiéroval už jeho první symfonii a potom ještě 4 další. Mimochodem Petrohradská filharmonie je instituce se 2 orchestry. Ten první je St. Petersburg Philharmonic Orchestra (Zasloužilý kolektiv Ruska akademický symfonický orchestr filharmonie), pro nás Petrohradská filharmonie. A ten druhý je St. Petersburg Symphony Orchestra (Akademický symfonický orchestr filharmonie), onen bývalý rozhlasový orchestr.

Jury Temirkanov
Jurij Těmirkanov je vedle šéfa Mariinského divadla Gergieva jedním z mála ruských dirigentů, kteří nachází výrazné mezinárodní uplatnění. Současně také zjevně dovede vycházet se státní mocí, o čemž svědčí Leninův řád v roce 1983 a plná sada čtyř řádů Za zásluhy o vlast darovaných Putinem. S Petrohradskou filharmonií je spojen téměř pupeční šňůrou, poprvé ji řídil v roce 1967, pak byl 10 let šéfem druhého tělesa filharmonie, poté 12 let hudebním ředitelem dnešního Mariinského divadla, které od něj převzal Gergiev, a jak již bylo řečeno, od roku 1988 je uměleckým ředitelem filharmonie. A k tomu samozřejmě patří i angažmá či hostování v zahraničí. Dirigentský styl Těmirkanovův je minimalistický, diriguje bez taktovky, ještě střídměji než Gergiev, což neudivuje, uvědomíme-li si, že oba jsou žáky Mravinského.

Julian Rachlin
Pražské koncerty uzavíraly květnové turné orchestru, když předtím hrál v Madarsku, Rakousku, Německu spíše německý repertoár s Julií Fischer resp. Arabellou Steinbacher. Bylo by zajímavé je slyšet v těchto skladbách, protože v Praze hráli to, co musí být orchestru stejně blízké jako České filharmonii Novosvětská, Vídeňským filharmonikům Strauss nebo Berlínským Beethoven. A hráli mistrně, bez jediného zaváhání, ne jako o život, ale jako by ty skladby žili. Stejně tak byl nezapomenutelným zážitkem výkon Juliana Rachlina, který hrál, až žíně praskaly. Doslova. V jeho facebookovém profilu je komentář jakési nadšené návštěvnice nedělního koncertu: "A phenomenal concert! A deeply moving and tragic beauty. Bravo, Julian! We are tremendously impressed!" Myslím si, že to neplatí jen pro houslistu, ale pro celý koncert, který neměl vrchol, protože to celé byl mistrovský večer.

---------------------
Pod čarou:
1) Během koncertu došlo k nepříjemnosti, která ukázala na bídu pražských koncertních sálů. Aby návštěvníci v zadních řadách neměli místa jen "k poslechu" a také aby se zvýšila malá kapacita Smetanovy síně, zvedají se občas zadní řady přízemí pomocí dřevěných praktikáblů, které sahají až k boční stěně sálu. Tentokrát tam kdosi ztratil vědomí právě v nejexponovanější části houslového koncertu a ozval se dupot, neboť celá řada musela být vyklizena, aby se k postižené osobě dostal lékař. Houslista to ustál, ale byl to velmi rušivý moment. Tolik k diskusi o tom, zda Praha potřebuje nový koncertní sál.
2) Kulturní politika státu je v zásadě věc běžná a pozitivní. Nepovažuji proto za náhodu, že najednou se v Praze objeví v jednou roce Gergiev, Těmirkanov nebo Netrebko a Abdrazakov. Špičkoví umělci světového formátu, kteří současně slouží státu a jsou hluboce loajální k jeho vůdci, jehož počínání budí nemalé obavy. Vrcholný zážitek pak má lehce trpkou pachuť.

úterý 19. května 2015

Když Tonda radí Milošovi

- No nazdar, mami, co se děje?...
- Nezlob se, ale já Milošovi volat nebudu. Dokud spolu chodíte, tak má u mě utrum…
- Ne, nadávej mi ho k telefonu, čau.
          --------------------
- No tak dobře, že seš to ty, mami. Tak co se děje?....
- Pod tlakem? Von není pod tlakem, von je určitě jako vždycky pod párou….
- Starosti? Jaký starosti?
- No jo, jasně, Mynář, plat, prověrka, vila, to je pořád dokola.
- Maminko, tak ať udělá to co vždycky, ať řekne nějakou kravinu a má zas na pár měsíců klid…
- No, jestli se bojí, že mu to v televizi vystřihnou, tak ať to řekne někde na veřejnosti…
- Jaký fórum?...
- K holokaustu? Tak ať řekne, že Hitler byl fenomén, to všichni vědí a všechny to tam nasere…
- No, ať to neřeší, vždyť přece není poseroutka.
          -----------------
- No jasně, že to nemůže dohledat, vždyť to neexistuje…
- Mami, já jsem neřekl džentlmen, já jsem řekl fenomén…
- Ani Peroutka, já řek poseroutka. Mami, tys mě blbě slyšela.
- To je jedno, jestli si je jistej, že to někde čet, tady jde vo to, že ten článek nemá…

- No tak ať udělá nějakou vostudu a vo džentlmena se nikdo starat nebude.

pondělí 18. května 2015

Tanky vpřed? Přes spáleniště, přes krvavé řeky?

Před léty si Vladimír Putin vytkl za cíl svého prezidentování předehnat do 10 let ekonomicky Portugalsko, nejchudší zemi Evropské unie. To se podařilo například České republice, ne však Putinovi. Možná proto, když se začal blížit slibovaný termín dohnání a předehnání, byl vyhlášen nový program - přezbrojení do roku 2020 za 325 mld. $.

Nyní jsme v polovině přezbrojovací fáze vstávání z kolen a budování nového Ruska a v Moskvě se 9. května konala pompézní akce, největší vojenská přehlídka všech dob, jejímž symbolem, kolem kterého se strhly orgie nadšení, se stal tank T-14 postavený na univerzální pásové platformě Armata, údajně nejlepší tank na světě.


Tento tank ovšem není novinkou, která by spadla z nebe, základní parametry projektu jsou známy už delší dobu, jeho vývoj údajně stál již 30 mld. $ a vloni bylo oznámeno, že letos bude zahájena předseriová výroba a do roku 2020 bude vyrobeno slíbených 2300 kusů, které nahradí 70 % výzbroje ruské armády. Z občasných projevů armádních činitelů se však zdálo, že s tím příliš nepočítají. Zatím je k dispozici jen 16 nevyzkoušených prototypů bez vybavení technikou. Tak se na to podívejme.

Výrobcem tanku je Uralvagonzavod, vědecko-výrobní korporace se 27 dceřinnými společnostmi, 27 000 zaměstnanců a sídlem v Nižním Tagilu na Uralu. Podnik vznikl ve 30. letech minulého století a je a byl největším výrobcem tanků nejen v Rusku. A také výrobcem železničních vagonů. Nevyrábí však ani zbraňové, ani elektronické komponenty kompletující jejich obrněnce. Podnik se periodicky ocitá na prahu bankrotu, který je řešen dotacemi a státními zakázkami. Uralvagonzavod se odvděčuje podporou prezidenta při volbách, ostatně slib, že bude nakoupeno 2300 tanků, jim dal Putin právě při těch minulých. A při letošním "antimajdanu" v Moskvě byl Uralvagonzavod také hodně vidět a slyšet.

Deklarované přednosti tanku.
a) Posádka nesedí pod věží jako u všech starších typů ruských tanků, nýbrž odděleně v obrněné kapsuli, v čelní části stroje.to však za cenu velmi stísněného uzavřeného prostoru.
b) střelivo je uloženo odděleně od posádky.
c) čelní část tanku má být odolná vůči podkaliberními průbojnými střelami.
d) tank může být zahalen dýmem
d) tank je vybaven dělem ráže 125 mm s dostřelem až 5 km, kulometem a kanónem.
d) tank má být osazen elektronickými prvky, které umožňují sledovat až 36 cílů a ovládat palubní zbraně
e) takto vybavený stroj by měl být připraven pro pro tzv. "network-centric" válku.

takhle to vidí Putinovi oponenti
Na druhé straně se však objevují výhrady:
a) uzavření posádky do maximálně stísněného prostoru obrněné kapsule, kde jediný kontakt s okolím bude prostřednictvím displeje, může mít nepříznivý vliv na psychiku posádky (viz neovladatelný stroj na generálce přehlídky)
b) díky omezenému prostoru nebude možné posádku vybavit ochrannými prvky pro případ, že by musela stroj opustit.
c) výzbroj je kombinací nových idejí a starého domácího vybavení.
d) zda je čelní část tanku skutečně nezranitelná bylo sotva možné ověřit, protože Rusko nedisponuje odpovídajícímí náboji
e) palubní radar i bojový informačně-řídící systém obsahují západní komponenty a jsou snadno vyřaditelné elektromagnetickými zbraněmi. Bez nich je tank prakticky nepoužitelný.
f) cena jednoho takového tanku by se měla pohybovat někde mezi 15 - 20 mil. $, což je násobek ceny tanků jinde ve světě.
g) údajně jde o zbraň pro "network-centric" válku, ale nic jiného z jejích prvků zatím v Rusku není k dispozici.  Jediný bezpilotní průzkumník je kopií izraelského IAI Searcher montovaného z dovážených částí vyráběných v izraelské licenci. Automatické systémy řízení snad mají být k dispozici do 10 let.


Ovšem zcela zásadní otázkou je, k čemu by měly tyto tanky sloužit. Pro boj s terorismem se zdá, že starší, resp. modernizované modely jsou zcela vyhovující. Vzhledem k tomu, že Rusko se v posledních letech stále více vymezuje proti NATO a "západu" vůbec, zdá se, že jsou určeny pro evropské bojiště. Je však třeba vzít v úvahu, že velké tankové bitvy jsou spíš otázkou minulosti, a že armády USA a Izraele jsou na "network-centric" válku připraveny a u Anglie a Francie je to otázku času. Navíc se Rusko chvástá něčím, co bude mít nejdříve za 5 let, a dojde-li NATO k závěru, že tím může být ohroženo, sotva zůstane stát se založenýma rukama.

Zdůrazňování vlastností T14 na západě je m.j. šikovným prvkem lobování. Ale ono v podstatě nejde o tank. Důležitější je skutečnost, že v době, kdy americký prezident Obama mával mírovou ratolestí a rušil vojenské programy, horoval pro likvidaci jaderných zbraní a restartoval vztahy s USA a Evropa mu za to dávala Nobelovu cenu míru, Putin měl pocit, že západ není dost vstřícný a tak rozjížděl rozsáhlé zbrojní programy, praktikoval lokální války a anektoval cizí území. Jistá "poučení z krizového vývoje" však Evropa i USA získaly především při anexi Krymu a návazné válce na východě Ukrajiny. Bude zajímavé sledovat zda, kdo, kdy a jak ustoupí.

-------------------------------------------

Poznámka: A ještě k Uralvagonzavodu - je to jeden ze 3 ruských zbrojních podniků, na které se vztahují sankce EU. Protože věci v Rusku nejsou to co bývaly, sankce-nesankce, Ruské železnice, jejichž generálním ředitelem je Putinův a Zemanův přítel Jakunin, zrušily objednávky na dodávku tisíců vagonů a Uralvagonzavod se dostal do finančních problémů, takže posílá tisíce pracovníků na nucenou dovolenou. Nadto není schopen splácet úvěry a Alfa-Bank podal u arbitrážního soudu v Moskvě návrh na vyhlášení jeho bankrotu. Další problém vznikl, když pád rublu zdražil tramvaje, které Uralvagonzavod objednal v Polsku, aby mohl naplnit vítěznou soutěž na dodávky tramvají Moskvě. Ovšem na své webové stránce se pyšní tím, že uzavřeli smlouvu o spolupráci s Kubou a Azerbajdžánem, takže jak říká Chirurg, objevuje se světlo na konci tunelu. :-))

polské tramvaje pro Uralvagonzavod



pátek 15. května 2015

Janáček si za to může sám

Tak jsem ve čtvrtek 14. května 2015 navštívil premiéru v pražském Národním divadle a přečetl si pár recenzí Janáčkovy opery Z mrtvého domu, a nejsem si zcela jist, zda jsem normální. Většina autorů je nadšena tím, jak režisér s operou naložil. Jen já ne.

Opera je dílo vybudované nad libretem, podle nějž skladatel vytvoří složku instrumentální a vokální. Při realizaci pak je doplněna složka scénická, což je v podstatě jediná činnost, při níž se mohou inscenátoři umělecky vyřádit a schovat se přitom za autora hudby. Někdy se to povede, často však ne.

Libreto poslední opery "Z mrtvého domu" si Leoš Janáček poněkud halabala sestavil sám podle autobiografické románové předlohy Zápisky z mrtvého domu, kterou napsal F.M. Dostojevský po návratu z 10 let nucených prací a vojákování. Janáček do díla zřejmě promítl svůj asymetrický vztah k písecké paničce Kamile Stösslové, připomínající stařeckou posedlost. Když jí v roce 1917 poznal, byla to krásná, 26 let mladá žena, vdaná a s dítětem, o 10 let později už byla méně pozoruhodná, Janáčkova vášeň však stoupala a spolu s ní i kroky, řekněme nestandardní.

scéna v nemocnici
Stejně tak je i libreto opery Z mrtvého domu rozporuplné, protože nejde o žádný dramatický příběh, ale sérii historek, jejíž smysl a tvar se dodnes a celkem marně hledá. Vlastně by bylo nejlogičtější operu hrát s potlačenou scénickou složkou, téměř do podoby koncertního provedení. To ovšem neláká režiséry, protože míra volnosti při svobodné realizaci takového díla je veliká. Pražské Národní divadlo svou novou inscenaci svěřilo činohernímu režisérovi, který jednotlivé scény naplnil podle nejlepšího vědomí a svědomí a k obrazu svému efektními výjevy, které se někdy velmi volně vázaly k celku. Proč ne, avšak takovéto pojetí upozaďuje hudební a zvláště instrumentální složku díla, která by měla být základem, a vytváří jakousi paralelní realitu. Dojem je podle toho silně rozpačitý, ovšem jak se dalo předpokládat, u profesionálních pisatelů recenzí je největší prostor přesto věnován opěvování právě této jevištní složky. Ke zpěvákům se dá vždycky napsat několik pochval a pohanění a u orchestru konstatovat, že nástupy nebyly úplně sladěné a trubky na začátku x-tého jednání zněly trochu falešně. Nebo naopak. To je ovšem věc, kterou zpětně nelze nijak dokázat ani vyvrátit.

zpěv je o nebohé Akulce
Podle mne právě hudební nastudování bylo vrcholem provedení a zdůraznilo skutečnou genialitu Janáčkovy hudby bez ohledu na Dostojevského, Kamilu a režiséra. A pro dirigenta Roberta Jindru, který ještě před rokem byl šéfem opery jak v pražském, tak i ostravském ND, a dnes je "jen" dirigent na volné noze, to musela být vrcholně prestižní záležitost. Podle mne jí využil beze zbytku. Ani ke zpěvákům nemám negativní připomínky, jak František Zahradníček, tak i Štefan Margita (ti mne zaujali nejvíc) byli výborní a opět je třeba poděkovat šéfstvu divadla, že našlo způsob, jak vrátit mezinárodně úspěšného zpěváka na rodnou scénu, přestože je ještě ve formě. Chystám se zajít na operu ještě jednou a nenechat se rozptylovat homoerotickými tanečky. Není třeba se obávat, že by bylo vyprodáno, ani premiéra nebyla, ale stejně je třeba si pospíšit, protože do konce sezóny se bude dávat jen pár představení a další snad až za rok.

A prosím, abych nebyl považován za zarytého obdivovatele Mařenek v kroji a vodníků v zeleném fráčku, třeba Martinů a Heřmanovy Hry o Marii byly naprosto skvělé.

Z mrtvého domu
Leoš Janáček
Národní divadlo Praha
Premiéry 14. a 16. května 2015

Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Daniel Špinar
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Iva Němcová
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Martin Buchta, Miriam Němcová
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Gorjančikov - František Zahradníček
Aljeja - Michal Bragagnolo
Filka Morozov / Opilý vězeň - Štefan Margita
Malý vězeň / Kovář - Pavel Švingr
Placmajor / Duchovní - Jevhen Šokalo
Stařičký vězeň - Jan Markvart
Skuratov / Velký vězeň / Hlas za scénou - Josef Moravec
Kuchař - Karel Drábek
Poběhlice - Štěpán Eliáš
Šiškov - Pavol Remenár
Stráž - Jiří Hruška
Don Juan / Brahmín / Čekunov - Jiří Brückler
Šapkin / Kedril - Ondrej Šaling
Mladý vězeň / Veselý vězeň / Čerevin - Václav Lemberk
Tanečnice - Jana Vrána

PKF - před výměnou stráží

V  neděli 10. května 2015 se konal v Rudolfinu předposlední abonentní koncert PKF - Prague Philharmonia této sezóny, jehož dirigentem byl - zřejmě shodou okolností - Francouz Emanuel Villaume, který jako čtvrtý šéfdirigent přivede po prázdninách orchestr do druhé dvacítky jeho let. Zralý, ale v plné síle, což platí jak pro orchestr, tak i pro dirigenta. Orchestr je znám, o dirigentovi bude příležitost mluvit později, ale konec konců i on je dost znám a s orchestrem se zná už dávno.

Ale přece jen: pár týdnů před koncertem dokončil Villaume šňůru představení Massenetovy Manon v Metropolitní opeře

dirigent s Manon - Dianou Damrau
dirigent s rytířem des Grieux - Vittoriem Grigolo na večírku po 1. představení
v dubnu ještě dirigoval 4 představení Čajkovského Iolanty v Opera Dallas, jejímž je hudebním ředitelem, po pražském vystoupení bude dirigovat 2 koncerty Slovenské filharmonie, jejímž je šéfdirigentem a poté povede několik koncertních provedení Iolanty s Annou Netrebko v Evropě. To je, řekl bych, velmi slušná vizitka.

Na programu sympaticky krátkého koncertu byly tyto skladby:

Olivier Messiaen: Un sourire, pro orchestr
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro flétnu a orchestr č.1 G Dur, KV 313
Georges Bizet: Symfonie č.1 C Dur

Emmanuel Villaume - dirigent
Emmanuel Pahud - flétna

Mám-li se vyjádřit k dirigentovi, tak určitě se v ledasčems liší od svého předchůdce. Co se vnějšího dojmu týče, je podstatně vyšší, jeho pohyby jsou spíše strohé a neokázalé. Ty tam je Hrůšova baletně elegantní vřelost. Bezpochyby však vede orchestr pevnou rukou ukazující na důkladnou znalost partitur.

Při většině koncertů vynikne z několika provedených jedna skladba. Tentokrát to byl Mozartův flétnový koncert, kde naprostou virtuozitou získal publikum 45letý Emmanuel Pahud, více než 20 let hlavní flétnista Berlínské filharmonie a současně skvělý sólista bez problému se přesouvající mezi hudebními styly od baroka až po jazz. Celá skladba byl jeden obrovský svěží jarní koncert. Skutečně nevšední zážitek. Dokonce bych řekl, že zřetelně lepší než Pahudovy nahrávky téhož umístěné na youtube.

dva Emmanuelové: Pahud a Villaume
Závěrečná Bizetova 1. symfonie prozrazuje mimořádného skladatele, je bohatá na nápady a melodie, poněkud přeskakuje od jednoho k druhému, což odpovídá mládí skladatele (17 let), ale jaksi někdy lépe méně (ale lépe). Alespoň v porovnání s Mozartem.

Messiaenova krátká a celkem zajímavá skladba z roku 1991 nevyvolala u publika významný ohlas, což je ostatně osud těchto "starterů."

V příští sezóně bude Emmanuel Villaume dirigovat 4 koncerty abonentní orchestrální řady PKF s řadou skladeb francouzských autorů 20. století, také Wagnerem, Martinů a Bartókem, ale především Beethovenovou 7. symfonií, Mendelssohnovým houslovým koncertem a  monumentální 2. symfonií atd. Jistě bude zajímavé, jaké nové polohy v interpretaci skladeb orchestru přinese, a jakou autoritu tím u orchestru i publika získá. Myslím, že čas k tomu dozrál a je na co se těšit. Ostatně jak to vidí on, se lze dočíst z jeho dnešních odpovědí čtenářům operaplus.cz.