Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 13. května 2015

Šafránků je vždycky jako šafránu

Fangličkování nemám rád od té doby, co domovní důvěrník, občanský výbor a uliční organizace KSČ kontrolovali, zda jsou pravidelně vyvěšovány praporky v oknech při příležitosti petrohradského puče 1917, dobytí Evropy Stalinem 1945, pražského puče 1948 a jiných smutných okamžiků dějin. Což ovšem nemá nic společného s vlastenectvím. Místo, kde se člověk narodí a vyrůstá, je jeho součástí a těšit se z jeho úspěchů je totéž, jako mít radost z úspěchu vlastního. A naopak oslavovat neúspěch je stejné, jako jásat, když si třeba zlámete nohu.

To mne trochu nekonzistentně napadlo, když jsem nedávno poslouchal čtení z knihy Miloše Šafránka (1894-1982) "Setkání po padesáti letech". Byl to vzácně vzdělaný a svému poslání oddaný člověk, který 11 let v Paříži, potom během 2. světové války ve Spojených státech, a pak znovu doma sloužil československému státu a české kultuře obecně, a nezištně pomáhal prosazovat Bohuslava Martinů zvláště.


Příznačný pro jeho práci je určitě první velký počin, kterým se tento kulturní a tiskový atašé československého velvyslanectví představil v roce 1928, když svou osobní angažovaností prosadil a zabezpečil uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v pařížské Komické opeře. Sám také spolupracoval na překladu libreta do francouzštiny. Pro Šafránka to bylo důležité i osobně, protože velvyslanec Osuský mu nebyl příliš nakloněn [1].

Sám Šafránek o tom říká: "Premiéra byla slavná nejen přítomností prezidenta republiky, vlády a také diplomatického sboru, ale také významných kulturních činitelů, kritiků a umělců [2]. Všichni dostali darem od vyslance Osuského a jeho paní luxusní ilustrovanou plaketu na ručním papíru, obsahující úvod Édouarda Herriota o Smetanovi, velkém umělců a jednom z hrdinů národní neodvislosti Československa, odbornou stať francouzského životopisce Smetanova Juliena Tiercota a analýzu Prodané nevěsty Daniela Millera, nadšeného libretisty opery, kterou nezakrytě miloval. Úspěch je zřejmý také ze simultánního vydání klavírního výtahu Smetanova díla s francouzským libretem v předním pařížském hudebním nakladatelství." A uzavírá prohlášením: "V Paříži je nutno prezentovat věci prvotřídní, nesporné a dělat práci s přesvědčením a rudimentárním nadšením".

K tomuto nastudování napsal kritiku také Bohuslav Martinů, tehdy již šestým rokem "Pařížan":

B. Martinů (Paříž): Poučení z „Prodané nevěsty“ v Paříži.
Pařížské provedení a úspěch „Prodané nevěsty“ potvrzuje znovu životnost tohoto díla. Úspěch byl, jak doufám, komentován v denních listech, a v tomto článku chci jen opraviti některé legendy o provedeni díla na pařížské scéně.
Nejdříve trochu historie a technických otázek. Jako každé jiné velké divadlo, tak i Komická Opera má mnoho závazků, má smlouvy, které jsou závazné a podepsané a musí býti vyplněny. (Neboť zde se nepodepisují smlouvy s divadlem až den po premiéře jako u nás.) Nelze tedy přijít do K. Opery a říci: „Prosím, není vám možno hráti zítra tu neb onu operu?“ Ostatně pro příklady, že partitura odpočívala delší dobu v archivu divadla, nemusíme chodit ani příliš daleko, můžeme zůstat klidně u nás. Vzpomínám z dálky na všechny ty znepokojivé referáty, nářky a výpravy v Praze, co to je vlastně za pořádek, že se ta „Prodaná“ nehraje, vzpomínám i omylů, jež nepostrádají komiky.
Tedy, z vlastního svědectví musím rozhodně popřít to, co se prohlašovalo i už po premiéře, jako by byla „Prodaná“ K. Opeře vnucována. To je velký omyl, jako je omyl domnívati se, že někdo z oněch zúčastněných Francouzů na nás vyžaduje jakousi vděčnost. Vůbec ne. Věci šly tak přirozeným chodem, jak jen mohly jíti. Také ti, kdož přišli později už ke studováni díla, musí dosvědčit, že tato úcta k dílu a láska, s kterou bylo studováno, nemůže býti „vnucena“. Komická Opera provedla svoji povinnost a nevyžaduje od nás za to žádnou posu vděčnosti. Proč opera nebyla provedená už dávno, je ovšem jiná otázka, kterou se také nyní celá kritika pařížská obírala. Jenom že se mi nezdá správné svalovati všechnu vinu na jiného. Je to jako když někdo mlčí a stoji v koutě a pak si stěžuje, že si ho nikdo nevšímá. A chtěl bych tu opraviti ten utkvělý názor, že každá nadprůměrná věc si najde cestu a úspěch vždy sama. Není tomu vždycky tak. I dobrá věc se musí „lancírovat“. Mohu hned uvésti příklad Janáčkův, který je jistě zjev nadprůměrný, a jak dlouho to trvalo u nás samých a jak to dovedla rychle umístit v celém světě Universálni Vídeňská edice! Mimo to jsou věci, jež jsou nadprůměrné pro nás, ale nejsou takové v celku světového dění. Také si nepředstavujte, že jsme teď tu Paříž svou kulturou porazili na hlavu. Paříž konstatuje všechny krásy díla a konstatuje, že nemáme kulturu od včerejška, ale tím není řečeno, že teď nebude mít nic jiného na práci než starati se, aby nás poznala do detailů. To je už naší povinností umět se postavit a uplatnit na patřičném místě.
Přejdeme teď od našich nářků k činům. Za prvé: Práce Komické Opery, co se týče nastudování i obsazení je prvotřídní, z Prahy došlé dekorace jsou velmi slabé. Za druhé: V Praze se dovedli dobře rozčilovat a radit, ale když přišlo ku premiéře, tak se skoro nikdo nepřijel podívat, jak to vlastně doopravdy vypadá. Aspoň z „vedoucích“ hudebních veličin tu nebyl nikdo. Tak tohle se mi nezdá dosti důsledným.
Obrátím-li se k radostnějším věcem, pak je to nastudování „Prodané“. Mohu vás ujistit, že je naprosto životné a upřímné. Není v naší tradici, ale žije svým životem. Tato nová pařížská tradice se mi líbí, protože je prostá, nestrojená, logická, vyvěrající z toho, co je napsáno v notách a textu. Nemohu žádati, aby mi francouzský orchestr zahrál „počesku“, neboť nikdy nedosáhne té vřelosti smyčců, jako orchestr náš. Ale přesvědčí mne opravdový život na scéně. Mařenka v Paříži je jiná než u nás, ale je krásná ve své prostotě. Nejcharakterističtější figura je Vašek, který u nás skutečně měl jakousi standardní tradici. A najednou se objeví v Paříži prvotřídní výkon nový, úplně svérázný, úplně jiný. Neříkám, že náš Vašek je méněcenný, naopak je skvělý, ale je vidět, že není tak lehko udělat standard v typu jednou pro vždy.
V celé práci bych chtěl zdůraznit velkou uměleckou zodpovědnost všech účinkujících a pak i ten fakt, že je možno, vlastně nutno, najíti svůj výraz, ale že není nutno, aby to byl právě ten, který je diktován od nás. Hnáti tradici tak daleko, je, myslím, přece jen trochu odvážné. Nechci se nijak dotýkati tradice, ale, jsou určité věci, které se staly úplně mechanickými, aniž se přemýšlelo, jsou-li správné nebo ne. A tak je velmi bezvýznamné, rozčiluje-li se někdo, že Kecal neudělal předepsaný počet kroků nebo nepustil v pravé chvíli deštník. A je i bezpodstatné vyžadovati naši tradici od cizích herců. Naše požadavky nemohou jíti tak daleko, aby celý ten ensemble i s hudbou se namontoval na jedno vedeni. Ale co můžeme požadovati je, aby všechny hodnoty díla byly vystiženy, aby bylo vytvořeno dílo živé, a je mi radostno konstatovati tento zájem o pochopení a snahu reprodukovati v partituře předepsaný výraz u divadla, jež má o mnohých věcech zcela odlišné názory. V celku možno říci, že osoby nejsou tak výrazné jako u nás (zvláště co se týče komických postav), ale za to je vše vše provedeno s velkým vkusem, poněkud jakoby zastřeno závojem. Lidové scény, tance, komedianti jsou mnohem živější, v neustálém pohybu a dodávají scéně skutečného veselí.
Přihlédneme-li blíže k věci, uvidíme, že úspěch „Prodané není tak jednoduchý. Nutno uvážit, že prostředí, v němž je dílo podáváno, je velmi rozdílné od našeho a že lehce možno naraziti na nepochopení, které nemusí být zaviněno dílem. Celý styl francouzského projevu běži v jiných liniích, a „Prodaná“ je dílo klasické, tedy dnešním názorům zdánlivě nevyhovující. To všechno, co nás spojuje s „Prodanou“, nemusí mít pro Francouze cenu ani jednoho centimu. Přistupuje k tomu i jakási nedůvěra k dílu cizímu, zcela logická přímým názorem Francouzů a zvláště nedůvěra k oficielni propagandě, také pochopitelná, protože všechny národy se hledí takto v Paříži uplatniti, kdežto Francouz přijímá dílo a ne národnost. „Prodaná“ byla v tomto případě šťastným spojením 10letého výročí naší samostatnosti a dobrým řešením slavnostního představení, jež bylo společenskou událostí Paříže a velkou jak kulturní tak i politickou propagací. Jinak po umělecké stránce tato shoda nehrála roli ani u obecenstva, ani u kritiky. Všichni, kdož se zasloužili o toto představení, mohou býti spokojeni, a my všichni také, že se konečně v té nevěřící Paříži provedlo nám tak drahé dílo. Jenom si nemohu odpustit dojem, že kdo byl na konec „nevěřící“, nebyla Paříž, ale Praha. A poučení z „Prodané“? Méně naříkat a více se snažit uplatnit svůj názor a to, co dovedeme.
(Přítomnost V 1928, č. 44 )
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
[1] Štefan Osuský (1889-1973) byl významný československý a slovenský politik, který byl za 1. světové války vyslán americkými Slováky do Evropy a podílel se na vzniku Československa. Od roku 1921 působil jako velvyslanec v Paříži až do roku 1939 a později se stal členem exilové vlády v Londýně. Jejich vztahy s prezidentem Benešem byly vždy napjaté, což vyvrcholilo jeho vyloučením z vlády v březnu 1942. Po válce se do vlasti nevrátil a žil ve Spojených státech.

[2] Francie byla pro Československo nejvýznamnějším partnerem na evropském kontinentu. A to nejen jako centrum světové kultury a politicky jako vítězná velmoc, ale i ekonomicky. Země, které vznikly rozpadem Rakouska-Uherska měly prázdné kasy a peníze bylo možné získat pouze z Francie a Anglie. A Francie představovala zásadního partnera i při budování armády.

Žádné komentáře:

Okomentovat