Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 17. října 2008

Stubai 2008

Karel Havlíček to zas až tak špatný neměl, ale...

Když Karla Havlíčka vytáhli 13. prosince 1851 ve 3 ráno z postele, trvala cesta do Brixenu 6 dní. My jsme vyrazili v 6 a do Stubaital to trvalo 5 hodin. Tenkrát to byla cesta bez hranic, po I. světové tam byly hranice dvoje nebo troje a dneska se řítíte po dálnici a jediná překážka je výběr poplatku za vstup do údolí. Cestou toho ani moc nevidíte, na blízkost měst upozorní jen houstnoucí a zase ochabující provoz na dálnici.

Až v Rakousku to všechno dostává nějak lidštější dimenze, silnice utíká plochým a nepříliš širokým údolím vedle řeky Inn a je dokonce vidět i města a městečka pod strmými svahy alpského masivu. Dvě z nich stojí za zmínku. První je Kundl, druhé Wattens a obě mají, i když dost okrajově, něco společného s Českou republikou.

Do Wattens, nějakých 20 km východně od Innsbrucku přišel počátkem 90. let 19. století ze severočeského Jiřetína pod Bukovou mladý sklář Daniel Swarovski (Svárovský). Měl za sebou praxi u svého otce a v rukou vynález na broušení skla. Spolu se švagrem Franzem Weisem založili ve Wattens v roce 1895 výrobu, jejíž výhodou byl dostatek vody na pohon a chlazení a menší konkurence než v severních Čechách. Když tento pán v roce 1956 zemřel, bylo mu 94 let a prosperující firmu řídila už 3. generace. Během let zavedli vlastní technologii výroby skla, brousí, vyrábí brusné kotouče, jako první na světě začali vyrábět reflexní značky a založili dokonce Tyrolean Airlines, spojujíci Innsbruck s Vídní a Zurichem. Firmu s asi 20000 zaměstnanců dnes řídí 5. generace Swarovských, její akcie vlastní okolo 70 členů rostoucí rodiny a její obrat po celém světě se blíží ke 2,5 mld. €.


A Kundl? Za 2. světové války byla vyvinuta technologie výroby penicilinu a za pomocí OSN byli v USA, Kanadě a Británii byli v prvních poválečných letech vyškoleni evropští odborníci a v několika zemích zahájena vlastní výroba tohoto antibiotika. V Československu to bylo v Roztokách, v Rakousku v Kundlu. V Kundlu byla později rozpracována technologie výroby penicilinu V, v Roztokách výroby 6-aminopenicilánové kyseliny z penicilinu G. Stejní lidé později vyvinuli technologii přípravy stejného meziproduktu pro přípravu dalších penicilinů ze zmíněného penicilinu V. Tu na přelomu 80. a 90. let 20. století koupila právě firma Biochemie Kundl, tehdy již součást koncernu Sandoz.

To však nebyla jediná pojítka mezi Čechami a Tyrolskem. V srpnu roku 1884 skončil ve vodách řeky Aache v městečku Oetz asi 50 km západně od Innsbrucku život 52letého profesora dějin umění na Karlově univerzitě a zakladatele Sokola dr. Miroslava Tyrše. Každoročně o svatodušních svátcích (květen/červen) se zde setkávají Sokolové z celého světa, sportují a zpívají českou hymnu u pamětního kamene s deskou v češtině, kterou v 60. letech 20. století umístila Americká obec sokolská na můstku přes řeku, asi hodinu cesty od Oetz. Později tam svou desku umístila i Česká obec sokolská.

Kousek cesty od Oetz, ve vesnici Sautens, se přesně o 200 let dříve stala radostnější událost. Narodil se zde Matyáš Bernard Braun, který později proslul jako sochař českého baroka. Na jeho přesídlení do Čech měl jistě zásluhu hrabě Špork, který 20letého mladíka potkal v Bolzanu, když vezl do tamějšího kláštera svou dceru. První zakázku v Čechách, o 5 let později, však dostal od opata cysterciáckého kláštera v Plasích Tittla, a to na sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě. V Čechách pak zůstává, jeho dílo je rozsáhlé a stává se majitelem největší ze 24 pražských sochařských dílen a také 3 domů.

O více než 350 let zpátky se udála ještě jedna událost, spojující Tyrolsko a Čechy. V roce 1927 poslal Jan Lucemburský svého 5letého syna Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., k Jindřichovi Korutanskému na hrad Tyrol nedaleko Merana, jako budoucího manžela jeho dcery a dědičky Markéty. V úvahu připadala i slabomyslná Adléta, ale nakonec dostala přednost tato Markéta, nesoucí přídomek Pyskatá. Sňatek se uskutečnil v září 1330 avšak v roce 1341 Markéta svého o 4 roky mladšího manžela vyhnala, údajně pro impotenci. Jan Jindřich se tak po 14 letech v Tyrolsku vrátil s ostudou do Čech. Politické souvislosti jsou však nasnadě. Císař pak sňatek zrušil a Markéta se vzápětí vdala za jeho syna. Ovšem i Jan se oženil a zplodil 6 dětí manželských a nejméně jednoho levobočka. Zdá se, že obvinění z impotence nebylo zcela oprávněné. Svatba s druhou ženou se však konala až poté, co sňatek s Markétou zrušil v roce 1349 i papež. A protože v té době manželky umíraly poměrně často, byl Jan ženat celkem 5x. Pikantní je, že jeho čtvrtou ženou byla ovdovělá snacha Markéty Pyskaté.