Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 16. listopadu 2019

Nechápavý tatar?

Nic proti Tatarům. Ale obešel jsem dnes odpoledne celou Letenskou pláň a byla plná, bylo tam víc lidí než v červnu. A všichni, se kterými jsem počítal nebo které jsem tam tušil, ať už ze Žďáru, Haagu nebo Prahy. I ten nerudný dědek s holemi tam přišel, aby nadával Kryštofovi (10) za to, že nesl vlajku ve svůj největší den. Babiš tuhle silu musí vzít na vědomí a IT žvásty jeho poskoků, co okamžitě šíří všemožné bludy včetně těch, za které byl jejich guru odsouzen k omluvě, jsou směšné. To jsou ti, které uplácí koblihami i společnými penězi, ale to končí, už došly, musí propouštět, prodávat zásoby, danit už není koho a bude hůř. A idea, o kterou jde těm nespokojeným, z něj dnes žádná neleze, jen hloupé posmívání jako opsané od prostoduchého třídního siláka spoléhajícího na ještě větší a submisivní prosťáčky. Dneska akorát jak velkohokynář vysvětloval v BBC (proč?) neschopné objasnit podstatu problému, že je pragmatik a zemi přinesl 10 mld. € daní navíc. Mluví jak nechápavý tatar. Tohle nemůže vyhrát, i kdyby si pořídil ještě jednu obskurní blondýnu v kabátě dražším, než má Trumpová. Nebo jsou opoziční politici ochotni pořád jen žvatlat o svobodě, demokracii a právu a přitom se všeho vzdát jako Cameron v Anglii?














čtvrtek 14. listopadu 2019

Operní premiéry v prosinci

Významné operní premiéry v prosinci podle měsíčníku Opera (London). Hlavní událostí bude bezpochyby zahájení sezóny 7. prosince v La Scale, které bude ČT art vysílat ze záznamu ve 20.20, zatímco italská veřejnoprávní Rai v přímém přenosu od 18 hodin. Představení bude snímat 14 UHD kamer, 60 mikrofonů se zvukem Dolby Digital a na přenosu bude pracovat 50 lidí jako kameramani, zvukaři a pracovníci režie. Ale tak čtyři další představení by stálo za to navštívit.

1.    Opera Frankfurt - Gabriel Fauré: Pénélope
režie Corinna Tetzel, dirigent Joana Mallwitz, hlavní role Paula Murrihy

1.    Opera Gothenburg - Richard Wagner: Die Walküre
režie Stephen Langridge, dirigent Evan Rogister, hlavní role Anders Lorentzson, Annalena Persson, Elisabet Strid a Brenden Gunnell

3.    Muziektheater Amsterdam - Gioacchino Rossini: La Cenerentola
režie Laurent Pelly, dirigent Daniele Rustioni, hlavní role Isabel Leonard a Lawrence Brownlee

4.    Pinchgut Opera, City Recital Hall Sydney - Antonio Vivaldi: Farnace
režie Mark Gaal, dirigent Erin Helyard, hlavní role Christopher Lowrey

7.    Milan, La Scala - Giacomo Puccini: Tosca (zahájení sezóny)
režie Davide Livermore, dirigent Riccardo Chailly, hlavní role Anna Netrebko, Francesco Meli a Luca Salsi.

8.    Wiener Staatsoper - Olga Neuwirth (*1968): Orlando
režie Polly Graham, dirigent Matthias Pintscher a Kate Lindsey v hlavní roli

8.    Opernhaus Zurich - Gaetano Donizetti: Don Pasquale
režie Christof Loy, dirigent Enrique Mazzola, hlavní role Johannes Martin Kränzle, Julie Fuchs, Mingjie Lei a Konstantin Shushakov

10.  Teatro Costanzi Rome - Giuseppe Verdi: Les Vêpres siciliennes
režie Valentina Carrasco, dirigent Daniele Gatti, hlavní role Roberta Mantegna, John Osborn, Michele Pertusi a Roberto Frontali

12.  Opera House Antwerp - Antonín Dvořák: Rusalka
režie Alan Lucien Øyen, dirigent Šlekytė, hlavní role Pumeza Matshikiza Giedrė

13.  Grand Théâtre Geneva -  Jean-Philipp Rameaua: Les Indes galantes
režie Lydia Steier, dirigent Leonardo García Alarcón, hlavní role Kristina Mkhitaryan

15.  Theater an der Wien, Vienna - Stanisław Moniuszko: Halka
režie Mariusz Treliński, dirigent Łukasz Borowicz, hlavní role Corinne Winters a Piotr Beczała

18.  Opernhaus Düsseldorf -  Vincenzo Bellini: I puritani
režie Rolando Villazón, dirigent Antonino Fogliani, roli Elviry zpívá Adela Zaharia

21.  Nationaltheater Munich - Hans Abrahamsen (*1952): The Snow Queen
režie Andreas Kriegenburg, dirigent Cornelius Meister, hlavní role Barbara Hannigan, Katarina Dalayman a Peter Rose

středa 13. listopadu 2019

Klimtova nejen vila

Vídeň byla po staletí jednou z kulturních metropolí Evropy a tak umělci, kteří měli štěstí, jsou dnes připomínáni domy a byty, kde žili. Nejznámější jsou místa připomínající jména Mozart, Beethoven, Haydn nebo Schubert, ale jednou z hlavních ikon přelomu 19. a 20. století byl Gustav Klimt. Když v centru Vídně nastoupíte do metra č. 4 směrem na Hietzing a vystoupíte na třetí zastávce za Schönbrunnem, po asi 10 minutách loudavé chůze mezi převážně elegantními vilkami, nezřídka sídly diplomatických zastoupení, můžete vejít do zahrady, ve které stojí dvoupodlažní objekt zvaný Klimtova vila.

"Klimtova vila"
Toto označení však lze akceptovat jen se značnou básnickou licencí. Objekt totiž Klimtovi nikdy nepatřil. Pronajal si ho od výrobce nábytku Josefa Hermanna, v čemž měl prsty Klimtův přítel a malíř Felix Hart, jinak nastávající Hermannovy dcery. Po úpravách zahrady i přízemního domu tam pak Klimt žil od roku 1912 až do své smrti o 6 let později.

Jak domek v té době vypadal, je vidět na obrázku níže.

Klimtův ateliér v roce 1913, dnešní venkovní schodiště je na druhé straně
Klimt v něm mimo jiné vytvořil 35 velkých pláten, z nichž dnes nejznámější je portrét Adele Bloch Bauer II, který po pozdní restituci vydražila americká moderátorka Oprah Winfrey, která ho v roce 2016 prodala neznámému Číňanovi za 150 mil. dolarů (se ziskem 62 mil.).

Adele Bloch Bauer II. (1912)
Ovšem Klimt v únoru 1918 umírá a když v roce 1922 zemřel i Josef Hermann, kupuje objekt Ernestina Werner, později Klein, a v roce 1923 ho přestavuje do zhruba dnešní podoby. Původní malý dům s ateliérem je patrovou vilou obestavěn.


Židovští majitelé však museli po anšlusu prchnout do Anglie. Dům se zahradou byl nejprve arizován (čti ukraden, vyrabován atp.), v roce 1939 prodán nežidovskému zájemci, po válce rodinou Klein restituován a nakonec prodán Rakouské republice, jež v něm zřídila školu. Později ho ale chtěla prodat mimo jiné ruským developerům, nicméně místní občanská iniciativa koncem 90. let dosáhla toho, že ve vile byl zřízen Klimtův památník, který byl otevřen v roce 2012.

Rekonstrukce Klimtova ateliéru
Klimtův salón
V 1. patře je malý koncertní sál, vzadu kopie Adele Bloch Bauer II.,
na stěně vlevo kopie dalších obrazů, které zde vznikly. Venkovní schodiště je vpravo.
V dalších přízemních prostorách je jednak expozice pojednávající o Klimtovi a další, která popisuje drsné zkušenosti řady židovských rodin s ukradením jejich majetku a jeho složitou restitucí. Myslím, že je to poučné především proto, že spoluvina části Rakušanů na těchto zvěrstvech je nezpochybnitelná. Stejně jako vina některých Čechů na komunistických zvrácenostech. Je však třeba podotknout, že tam moc Rakušanů a ani Čechů nepřijde. A ti co přijdou, mají jasno. Tak či tak.

Zpátky do centra města je to asi 6 km. A i cestou je toho dost k vidění. Přímo na sever od Klimtovy vily se asi po 15 minutách dojde k velkému vídeňskému hřbitovu Baumgarten, ale hroby a památníky celebrit jsou jinde, tady je ze známějších jmen pohřben jen bratr Gustava Klimta, což zas až tak velká celebrita není. Spíš je zajímavý drb, že o mladou vdovu se Gustav všestranně staral stejně jako o její slavnější sestru  Emilie Flöge, která kvůli jeho partnerské nespolehlivosti přišla o nervy.

Pokud tam přesto půjdete, po návratu dolů můžete nastoupit do metra a za několik málo minut přijedete k rozsáhlému areálu císařského zámku Schönbrunn. Ale pozor, jen to nejjednodušší obejití  zámeckého areálu trvá tak 3/4 hodiny. Klimt s tím tentokrát neměl nic společného.

A když vyjdete ven a půjdete pěšky pár set metrů, překvapí vás na jednom z domů Schönbrunner Strasse pamětní deska bolševického vraha světového formátu J.V. Stalina, kde se konstatuje, že zde v lednu 1913 psal významné dílo "Marxismus a národnostní otázka." A na cedulce dole je dosti komicky dodáno, že je to tam na paměť Stalinových obětí.


To vás asi dlouho nezdrží, ale dáte-li se od metra na sever, po chvíli dojdete k technickému muzeu, u kterého končí 4 km dlouhá Mariahilfer Strasse. Já bych však ani po ní nešel a vrátil bych se k metru a po asi sedmi minutách jízdy vystoupil na Kettenbrückegasse, přímo uprostřed bizarního blešáku, kde můžete koupit snad všechno, co vůbec nepotřebujete a ani EET se tam nekoná. Jakým podvodem tedy to Rakousko tak zbohatlo?


tři kusy za 5 €, no nechte to tam.
Říčka Wien, hezky česky Vídeňka, se tam noří do 2 km dlouhého podzemního potrubí, ze kterého se vynoří v městském parku neboli Stadtpark. My stojíme na plošině nad oním kanálem, vlevo jsou domy postavené Otto Wagnerem, jimž věčnou slávu zajistilo majolikové obložení a zlaté ornamenty navržené Klimtovým kolegou Kolomanem Moserem.


Dáme-li se naopak vpravo, přijdeme k domu, kde zemřel Franz Schubert. Pokud není středa odpoledne, do památečního umrlcova bytu se stejně nedostanete, takže nejlepší je jít rovně. Vlevo vás doprovází ulice Linke Wienzeile, vpravo Rechte Wienzeile a vy z blešáku vplujete středem na Naschmarkt, kde se ve svérázných stáncích a exotických hospůdkách můžete najíst a napít.

Naschmarkt
Na jeho konci na vás přátelsky shlíží zlatá kopule stavby Secession čili Secese, chrámu oněch skvělých mužů z přelomu století v čele s kým jiným než bouřlivákem Gustavem Klimtem.


A když je váš hotel blízko, jste tak akorát zralí se po šesti kilometrech v nohách uvést do horizonální polohy, abyste byli večer fit na představení v Theater an der Wien.

úterý 12. listopadu 2019

Dürer podruhé

O Albrechtu Dürerovi (1471-1528) jsem psal již v souvislosti se srpnovou italskou cestou a návštěvu jeho domu v Norimberku jsem označil jako předehru k výstavě ve vídeňské Albertině. Tak se také stalo. Nehodlám proto popsat vše, ale pouze to, co mne nejvíc zaujalo.


Mezi vyhledávané důkazy uměleckých schopností tohoto mnichovského mistra patří 4 autoportréty. Dva jsou vyvedeny v barvě, ten třetí, vlastně co do data vzniku první, je kresba třináctiletého Albrechta. A ještě je tady jeden autoportrét - akt z roku 1521:

Albrecht Dürer: Autoportréty (1484 a 1521)

Kresba, grafika, knižní ilustrace a tisk, to vše byly do 35 let jeho hlavní nástroje vyjádření a obživy. Sem patří i tři nesmírně populární kresby s přírodními náměty. Ptačí křídlo, Zajíc a Trs trávy vznikly na samém počátku 16. století a jsou dokladem jednak mimořádné pozorovací schopnosti a úžasně detailní, takřka mikroskopické zpracování dokazuje až neuvěřitelnou kreslířskou zručnost. Zvláště uvědomíme-li si, že první dva jsou velké zhruba 20 x 20 cm a tráva 40 x 30 cm. 


   

Svá první učednická léta strávil putováním po spíše severní Evropě, ale když se ve 23 letech vrátil domů, byl bohatě oženěn a možná díky věnu vyrazil na svou první cestu do Itálie (1494-6).

Hrad v Trentu (akvarel, 1495)
Jak jsem již psal, Dürer znal důkladně bibli a jak v kresbách, tak i v malbě často zobrazoval biblické náměty. Jednou z prvních velkých maleb byla Růžencová slavnost, kterou si objednalo společenství německých obchodníků v Benátkách jako oltářní obraz pro tamější německý kostel sv. Bartoloměje. Namalován byl za pět měsíců v roce 1506 během jeho druhé cesty do Itálie a k jeho pověsti vynikajícího kreslíře přidal i uznání jako skvělý malíř. Mnoho let po Dürerově smrti se stala jeho díla vyhledávanými a Rudolfovi II. se po dlouhém vyjednávání s kostelem sv. Bartoloměje podařilo získat do své sbírky právě Růžencovou slavnost. Její cena 900 dukátů byla enormní, za tuhle hromádku zlata by bylo možné pořídit několik slušných domů v Praze. Tam ji přinesli v roce 1606 čtyři nosiči přes Alpy a museli si máknout, protože je namalovaná na dřevěné desce 192 x 162 cm. Do Prahy však dospěl obraz poškozený již v Benátkách a jeho přesuny za 30leté války jeho stavu nepomohly. Nejspíš díky tomu v Praze zůstal a koncem 18. století byl prodán za symbolickou cenu 1 dukátu, aby o něco později skončil ve Strahovském klášteře a v roce 1930 v Národní galerii. V Benátkách byla pořízena kopie a další vznikla v letech 1606-1612 v Praze. Ta byla samozřejmě v dobrém stavu a skončila ve Vídni, dnes v Uměleckohistorickém muzeu. Místní experti tvrdí, že je vlastně hodnotnější než originál, jehož opakované restaurace ho nevrátily do původního stavu. Ať jakkoli, ta druhá Dürerova cesta do Itálie byla úspěšná nejen díky malířově publicitě, ale i komerčně. Dürer po návratu zaplatil všechny dluhy a ještě koupil od tchána dnešní Albrecht-Dürer-Haus. A vídeňská kopie zdobila výstavu v Albertině.   

Růžencová slavnost, kopie (1606-12, KHM)
V každém případě však mnozí odborníci považují Růžencovou slavnost za přelomové dílo definitivně stvrzující příchod renesanční malby na sever od Alp. Vedle zmíněného bezprostředního finančního úspěch otevřela Durerovi i cestu k novým lukrativním a prestižním zakázkám, třeba od Fridricha III. Saského (jehož dvorním malířem ovšem byl Lucas Cranach st.)

Utrpení deseti tisíc křesťanů (1508) - objednávka Fridricha III.
Nejvýznamnějším Dürerovým zákazníkem však byl od roku 1512 sám Maxmilian I. Habsburský, císař Svaté říše římské a římsko-německý král. A malíř byl naopak největším umělcem ve službách tohoto mocí posedlého megalomana, který aby zvěčnil slávu svou a habsburského rodu, objednal několik velkých projektů kombinujících dřevoryt a tisk. Roku 1515 císař přiznal Dürerovi roční rentu 100 zlatých. Zajímavé je, že místo věčně prázdné císařské kasy mu byla vyplácena správci Norimberka jako "odečitatelná položka" od daní odváděných císaři.

Ten největší Maxmiliánův projekt, který byl dokončen ještě za císařova života, byl 3 m široký a 3,7 m vysoký tisk Velký triumfální oblouk, složený ze 192 dřevorytů. Byl to vlastně císařský propagační materiál, který byl dokončen ještě za Maxmilianova života a byl vystaven ve významných místech císařství.

Vítězný oblouk (dřevoryt/tisk, 1918)
Druhým velikým projektem byl Triumfální průvod plánovaný jako 54 m dlouhý obraz císaře, jeho vojska a dvora tvořený téměř 140 dřevoryty, který měl zdobit významné sály císařství jako nástěnný vlys. Dürer ovšem byl především jakýmsi superviserem a sám vytvořil jen menší část předloh. Z nich nejdůležitější je centrální Velký triumfální kočár vezoucí císaře, což si vyžádalo 8 dřevorytů. Menší kolorovaná kresba kočáru, stejně jako předlohy všech dřevorytů jsou v majetku Albertiny:


Ovšem i v době vrcholu své slávy Dürer maloval i menší a také civilní obrazy a pracoval i na dřevorytech a tiscích.
Marie a dítě s hruškou (1912)
V roce 1520 cestoval Dürer na korunovaci Maxmilianova následovníka Karla V. do Cách a později do Nizozemska kde m.j. hledal zastání u Maxmilianovy sestry a věnoval jí jeden z obrazů zemřelého císaře, kterého portrétoval ještě krátce před smrtí v Norimberku. Jí se však nelíbil. Cílem tohoto snažení bylo dosáhnout potvrzení slibu, že Maxmilianova renta bude vyplácena doživotně, což se nakonec podařilo. V Antverpách, kam přijížděly lodě se zbožím z nejrůznějších exotických krajin, sice získal nové kontakty, také živé modely pro kresbu lva a nosorožce, ale především nemoc nesoucí znaky malárie. Ta  ho sužovala do konce života a na ní také v roce 1528 zemřel.

Zůstalo po něm více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb, pověst mimořádného umělce, v jistém smyslu tvůrce epochy, a také dům a 7000 zlatých, což z vdovy učinilo relativně bohatou osobu. Díky šíři znalostí a dovedností je přirovnáván k Leonardu da Vinci, jeho obdivovatelé však tvrdí, že s nimi dokázal zacházet mnohem systematičtěji a díky tomu je lepší, neboť napsal také knihy jako Matematika pro dospělé, Poznámky z cest do Benátek a Nizozemí, Jak psát správně písmena, Uvedení do měřictví, Nauka o opevňování nebo Čtyři knihy o lidských proporcích. Některé z nich jsou dostupné třeba stránkách projektu Guttenberg. Pokud by někdo chtěl tyto dva pány porovnat na vlastní oči, má k tomu až do 6. ledna 2020 vynikající příležitost, neboť v pařížském Louvru probíhá při příležitosti 500 let uplynuvších od všeumělovy smrti paralelní výstava Leonardo da Vinci. 

Dürerova sláva však s jeho smrtí nezhasla, spíš naopak. A tak Maxmiliánův prapravnuk Rudolf II. horlivě hromadil jeho výtvory a kromě Růžencové slavnosti získal velký soubor tisků, který byl později převezen do Vídně, kde posléze vytvořil základ albertinské sbírky s téměř 140 díly, která je podle jejích správců největší na světě. A Albertinum tohoto bohatství využilo nejen letos, ale například v roce 2012, kdy uspořádalo výstavu Císař Maxmilian I. a Dürerova doba.

Toto je samozřejmě jen subjektivní pohled na vyčerpávající výstavu (i fyzicky) s přihlédnutím k běhu Dürerova života. Zbytek je možné osobně a podrobně posoudit v různých galeriích, a vedle Albertiny jsou významné i sbírky v Drážďanech nebo Berlíně. 

Ještě pár obrázků z výstavy:


středa 6. listopadu 2019

Život je složitý

Koncem října se zdálo, že sny Putina a jeho doprovodu (kteří se ve svých poručických letech seznamovali s mezinárodní politikou četbou románů Valentina Pikuly a Juliana Semjonova) o podstatě světového pořádku se vyplnily. Uskutečnil se rusko-africký summit, během kterého padesát vůdců zemí černého kontinentu (mezi nimiž bylo několik kanibalů) radostně informovalo velkého vůdce Putina V.V. o jejich antiamerikanismu, tleskalo mu za to, že odepsal staré dluhy a mnulo si ruce v očekávání půjček nových. 22. října se pak v Soči konaly šestihodinové rozhovory vysokých důstojníků Ruska a Turecka. Jejich výsledky vedly k tomu, že si Putin a Erdogan rozdělili severovýchodní Sýrii. Turecký prezident, jehož vojáci nebyli do Sýrie pozváni, získal právo na vytvoření 30 km nárazníkové zóny na území jiného státu. Zároveň Rusko (a s ním Assadův režim) získalo kontrolu nad několika důležitými strategickými místy. Kurdové by měli podle dohod uzavřených bez nich stáhnout své formace z 30 kilometrové zóny. Dohoda bude zajištěna strážními jednotkami ruské vojenské policie, jejíž nový prapor byl spěšně vytvořen v Čečensku a převezen do Sýrie.

Zdálo by se, že jde o skutečný důkaz toho, že ve světě vítězí Realpolitik devatenáctého a první poloviny 20. století. Že jde o ztělesnění „nové Jalty“, kdy velcí hráči kreslí hranice a stanoví pravidla pro „malé“. Uplynul však jen týden a ukázalo se, že Kreml nemá na účastníky procesu zdaleka takový vliv, kterým si byl Putin jist. Ukázalo se, že Kurdové nebyli vůbec připraveni přijmout nabízené podmínky. Kurdská agentury NPA prohlašuje, že velitel kurdské skupiny SDS Ferkhat Abdi Shahin, známý také pod svým vojenským pseudonymem Mazlum Abdi, nepřijal podmínky rusko-tureckého memoranda o severovýchodní Sýrii. Výkonná rada Asociace kurdských společností (KLA) vydala prohlášení, že „Kurdové a další lidé žijící v severovýchodní Sýrii nesouhlasí s tím, aby turečtí okupanti zabrali i tu nejmenší část jejich země. A v této souvislosti se nemohou vyrovnat se skutečností, že turecká armáda bude hlídat hranice spolu s ruskou armádou." Otázka tedy zní: co odsouhlasil generál Abdi během jednání s ruským vojenským velením?

Ankara odpověděla okamžitě. Erdogan slíbil, že pokud Moskva nesplní podmínky dohod ze Soči, zahájí novou operaci v Sýrii proti kurdským formacím, Prapory ruské vojenské policie se tak ocitly v situaci, kdy mají zajistit bezpečnost v oblasti, kde válčící strany vůbec nepřestanou bojovat. Obě strany bezpochyby obviní ruskou armádu z jakéhokoli porušení dohod. A tyto dohody budou navíc interpretovány každým účastníkem konfliktu s výhodou pro sebe.

A konečně, hlavní věc. Donald Trump najednou radikálně změnil svůj přístup k situaci. Všechny tyto rusko-turecké hry na „novou Jaltu“ a geopolitiku byly založeny na faktoru „nepřítomného hajného“. Turecká vojenská operace v severovýchodní Sýrii a následná dohoda s Ruskem byly založeny na příslibu amerického prezidenta stáhnout své jednotky ze sporné oblasti. Propagátoři Kremlu se už nějakou dobu amerického exodu ze Sýrie vysmívali. A najednou stejný Trump řekl, že vydal americkým vojákům příkaz, aby chránili ropná pole. A opět, v logice Realpolitik, která tak imponuje Kremlu: „Vzali jsme ropu. Vždy jsem říkal: Ber naftu. Když někam jdeš, ber naftu. A tady je to totéž, ber naftu.“ Problematika ropy se také stala jednou z klíčových otázek, o kterých mluvil Donald Trump při tiskové konferenci o likvidaci Abú Bakra al-Bagdádí. Připomněl, že dokonce během americké invaze do Iráku v roce 2003 vyzval úřady, aby zabíraly ropná pole, čímž by kompenzovaly válečné výdaje. Mluvčí ruského ministerstva obrany, generálmajor Igor Konašenkov nelenil a záměr amerického prezidenta "chránit" syrskou ropu nazval "státním banditismem". Generálský vztek byl tak velký, že Konašenkov prohlásil, že si není vědom žádné ruské pomoci USA při operaci al-Bagdádí (za kterou Trump poděkoval Moskvě) ani úderů amerického letectva v oblasti, kde k nim údajně došlo. Na to to prezidentský mluvčí Peskov, aby napravil Konašenkovy absurdity, řekl: „Samotná zpráva (Trumpova zpráva o odstranění al-Bagdádi.) nemůže vyvolat negativní reakci ruských úřadů.“

V důsledku skvělého parcelování Sýrie tak Moskva získala pochybné potěšení z postavení mezi Turky a Kurdy, kteří jsou připraveni začít znovu bojovat, a Washington dostal syrskou ropu. Bismarck se Stalinem by se srdečně zasmáli.

Podle Alexandr Golc, Ježednevnyj žurnal.

sobota 2. listopadu 2019

Suchý semper viva!!!

30. října 1959 se uskutečnila premiéra první hry divadla Semafor - Člověk z půdy. Včera večer, pro pedanty 1. listopadu 2019 mělo premiéru pásmo Semafor má narozeniny. Šedesáté. Byl jsem na obou stejně jako Jiří Suchý, a musím uznat, že na holky má tenhle osmaosmdesátník čuch pořád. Já tam byl tenkrát s jistou dlouhonohou krasavicí Božkou, ale tu nevyčmuchal, možná pozdějc. Dnes překvapili i Felix Slováček junior jako klarinetista a zpěvák + herec spolu se sestrou Annou nebo penzionovaný tancmajstr a bývalý krasavec Vlasta Harapes. A pokřtila se také kniha 3 + 1/2 sebraných rozhovorů Karla Hvížďaly s Jiřím Suchým. Místy měly nakažlivý rytmus a švarný text  semaforských písní, potlesk téměř skandovaný a radostný smích trochu sentimentální nádech, byť principál dělal všechno pro to aby ne. Možná proto, že nezanedbatelná část publika vypadala jako pravidelní návštěvníci krematorií, někteří dokonce působili dojmem, že neví, proč tam jsou. Pokud jde o nejvyšší státní zástupkyni, věřím, že tam nebyla ze služební horlivosti. Dalších deset představení je beznadějně vyprodaných a jimi skončí principálovo veřejné producírování se, jinak ale on i divadlo i jeho úředně uznaný spoluotec jedou dál (Druhý pachatel Šlitr to zabalil již před 50 lety.) Až však jednou Semafor pověsí na kasu ceduli ZAVŘENO ZA ÚČELEM NOVÝCH ČASŮ, měl by být vyhlášen státní smutek, jak se stalo v kraji zvykem, pokud ovšem nebude podmínkou úředního truchlení podpis anticharty, třeba dodatečný. Nakročeno k věčnosti už je i tak, Česká pošta zrovna vydala semaforskou známku.


Já vlastně nevím, jestli je moc moudrý koukat se takhle zblízka do očí mládí vlastního já, když jednoho pořád někde píchá a bolí, nemůže si vzpomenout na stav svého konta a... co jsem to vlastně chtěl říct? Ale v každém případě je tohle připomenutí dobré k tomu uvědomit si, že nesvoboda existovala, že těch prvních 30 let nebyla jen selanka doprovázená bojovou písní "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš," jak se někteří snaží těm méně vnímavým namluvit, což mnozí jinak bystří pozorovatelé nerozporují, zřejmě kvůli špatně chápané korektnosti ke ztuhlým Mistrům. Mistr Suchý je ovšem optimista, v závěru večera mluvil o výročí s jednou nulou navíc. V tom případě by měl ovšem zvážit, co s Molavcovou.


------------------------------------

Čímž to všechno mělo končit, ale ono naopak. Jednak hlavou táhly sem a tam a vybavovaly se stále nové texty i melodie a druhak se probouzely zasuté vzpomínky na  spoustu věcí, situací, pocitů a událostí, které se Semaforem souvisely. Kdy, kde, co, s kým a tak. Od té první návštěvy ve Smečkách přes Zuzany v Městské knihovně, Jonáš klub... A navíc Český rozhlas Vltava koncem října spustil pětidílný pořad vyprávění spoluzakladatele Semaforu a jeho prvního provozního ředitele neboli intendanta Jiřího Plannera, který v roce 1963 emigroval do kapitalistické ciziny.

Prostě Suchý semper viva.