Dürer podruhé

O Albrechtu Dürerovi (1471-1528) jsem psal již v souvislosti se srpnovou italskou cestou a návštěvu jeho domu v Norimberku jsem označil jako předehru k výstavě ve vídeňské Albertině. Tak se také stalo. Nehodlám proto popsat vše, ale pouze to, co mne nejvíc zaujalo.

Mezi vyhledávané důkazy uměleckých schopností tohoto mnichovského mistra patří 4 autoportréty. Dva jsou vyvedeny v barvě, ten třetí, vlastně co do data vzniku první, je kresba třináctiletého Albrechta. A ještě je tady jeden autoportrét - akt z roku 1521:

Albrecht Dürer: Autoportréty (1484 a 1521)

Kresba, grafika, knižní ilustrace a tisk, to vše byly do 35 let jeho hlavní nástroje vyjádření a obživy. Sem patří i tři nesmírně populární kresby s přírodními náměty. Ptačí křídlo, Zajíc a Trs trávy vznikly na samém počátku 16. století a jsou dokladem jednak mimořádné pozorovací schopnosti a úžasně detailní, takřka mikroskopické zpracování dokazuje až neuvěřitelnou kreslířskou zručnost. Zvláště uvědomíme-li si, že první dva jsou velké zhruba 20 x 20 cm a tráva 40 x 30 cm. 

   

Svá první učednická léta strávil putováním po spíše severní Evropě, ale když se ve 23 letech vrátil domů, byl bohatě oženěn a možná díky věnu vyrazil na svou první cestu do Itálie (1494-6).

Hrad v Trentu (akvarel, 1495)

Jak jsem již psal, Dürer znal důkladně bibli a jak v kresbách, tak i v malbě často zobrazoval biblické náměty. Jednou z prvních velkých maleb byla Růžencová slavnost, kterou si objednalo společenství německých obchodníků v Benátkách jako oltářní obraz pro tamější německý kostel sv. Bartoloměje. Namalován byl za pět měsíců v roce 1506 během jeho druhé cesty do Itálie a k jeho pověsti vynikajícího kreslíře přidal i uznání jako skvělý malíř. Mnoho let po Dürerově smrti se stala jeho díla vyhledávanými a Rudolfovi II. se po dlouhém vyjednávání s kostelem sv. Bartoloměje podařilo získat do své sbírky právě Růžencovou slavnost. Její cena 900 dukátů byla enormní, za tuhle hromádku zlata by bylo možné pořídit několik slušných domů v Praze. Tam ji přinesli v roce 1606 čtyři nosiči přes Alpy a museli si máknout, protože je namalovaná na dřevěné desce 192 x 162 cm. Do Prahy však dospěl obraz poškozený již v Benátkách a jeho přesuny za 30leté války jeho stavu nepomohly. Nejspíš díky tomu v Praze zůstal a koncem 18. století byl prodán za symbolickou cenu 1 dukátu, aby o něco později skončil ve Strahovském klášteře a v roce 1930 v Národní galerii. V Benátkách byla pořízena kopie a další vznikla v letech 1606-1612 v Praze. Ta byla samozřejmě v dobrém stavu a skončila ve Vídni, dnes v Uměleckohistorickém muzeu. Místní experti tvrdí, že je vlastně hodnotnější než originál, jehož opakované restaurace ho nevrátily do původního stavu. Ať jakkoli, ta druhá Dürerova cesta do Itálie byla úspěšná nejen díky malířově publicitě, ale i komerčně. Dürer po návratu zaplatil všechny dluhy a ještě koupil od tchána dnešní Albrecht-Dürer-Haus. A vídeňská kopie zdobila výstavu v Albertině.   

Růžencová slavnost, kopie (1606-12, KHM)

V každém případě však mnozí odborníci považují Růžencovou slavnost za přelomové dílo definitivně stvrzující příchod renesanční malby na sever od Alp. Vedle zmíněného bezprostředního finančního úspěch otevřela Durerovi i cestu k novým lukrativním a prestižním zakázkám, třeba od Fridricha III. Saského (jehož dvorním malířem ovšem byl Lucas Cranach st.)

Utrpení deseti tisíc křesťanů (1508) - objednávka Fridricha III.

Nejvýznamnějším Dürerovým zákazníkem však byl od roku 1512 sám Maxmilian I. Habsburský, císař Svaté říše římské a římsko-německý král. A malíř byl naopak největším umělcem ve službách tohoto mocí posedlého megalomana, který aby zvěčnil slávu svou a habsburského rodu, objednal několik velkých projektů kombinujících dřevoryt a tisk. Roku 1515 císař přiznal Dürerovi roční rentu 100 zlatých. Zajímavé je, že místo věčně prázdné císařské kasy mu byla vyplácena správci Norimberka jako "odečitatelná položka" od daní odváděných císaři.

Ten největší Maxmiliánův projekt, který byl dokončen ještě za císařova života, byl 3 m široký a 3,7 m vysoký tisk Velký triumfální oblouk, složený ze 192 dřevorytů. Byl to vlastně císařský propagační materiál, který byl dokončen ještě za Maxmilianova života a byl vystaven ve významných místech císařství.

Vítězný oblouk (dřevoryt/tisk, 1918)

Druhým velikým projektem byl Triumfální průvod plánovaný jako 54 m dlouhý obraz císaře, jeho vojska a dvora tvořený téměř 140 dřevoryty, který měl zdobit významné sály císařství jako nástěnný vlys. Dürer ovšem byl především jakýmsi superviserem a sám vytvořil jen menší část předloh. Z nich nejdůležitější je centrální Velký triumfální kočár vezoucí císaře, což si vyžádalo 8 dřevorytů. Menší kolorovaná kresba kočáru, stejně jako předlohy všech dřevorytů jsou v majetku Albertiny:

Ovšem i v době vrcholu své slávy Dürer maloval i menší a také civilní obrazy a pracoval i na dřevorytech a tiscích.

Marie a dítě s hruškou (1912)

V roce 1520 cestoval Dürer na korunovaci Maxmilianova následovníka Karla V. do Cách a později do Nizozemska kde m.j. hledal zastání u Maxmilianovy sestry a věnoval jí jeden z obrazů zemřelého císaře, kterého portrétoval ještě krátce před smrtí v Norimberku. Jí se však nelíbil. Cílem tohoto snažení bylo dosáhnout potvrzení slibu, že Maxmilianova renta bude vyplácena doživotně, což se nakonec podařilo. V Antverpách, kam přijížděly lodě se zbožím z nejrůznějších exotických krajin, sice získal nové kontakty, také živé modely pro kresbu lva a nosorožce, ale především nemoc nesoucí znaky malárie. Ta  ho sužovala do konce života a na ní také v roce 1528 zemřel.

Zůstalo po něm více než 1100 kreseb, 34 akvarelů, 108 mědirytů a leptů, kolem 246 dřevořezů a 188 maleb, pověst mimořádného umělce, v jistém smyslu tvůrce epochy, a také dům a 7000 zlatých, což z vdovy učinilo relativně bohatou osobu. Díky šíři znalostí a dovedností je přirovnáván k Leonardu da Vinci, jeho obdivovatelé však tvrdí, že s nimi dokázal zacházet mnohem systematičtěji a díky tomu je lepší, neboť napsal také knihy jako Matematika pro dospělé, Poznámky z cest do Benátek a Nizozemí, Jak psát správně písmena, Uvedení do měřictví, Nauka o opevňování nebo Čtyři knihy o lidských proporcích. Některé z nich jsou dostupné třeba stránkách projektu Guttenberg. Pokud by někdo chtěl tyto dva pány porovnat na vlastní oči, má k tomu až do 6. ledna 2020 vynikající příležitost, neboť v pařížském Louvru probíhá při příležitosti 500 let uplynuvších od všeumělovy smrti paralelní výstava Leonardo da Vinci. 

Dürerova sláva však s jeho smrtí nezhasla, spíš naopak. A tak Maxmiliánův prapravnuk Rudolf II. horlivě hromadil jeho výtvory a kromě Růžencové slavnosti získal velký soubor tisků, který byl později převezen do Vídně, kde posléze vytvořil základ albertinské sbírky s téměř 140 díly, která je podle jejích správců největší na světě. A Albertinum tohoto bohatství využilo nejen letos, ale například v roce 2012, kdy uspořádalo výstavu Císař Maxmilian I. a Dürerova doba.

Toto je samozřejmě jen subjektivní pohled na vyčerpávající výstavu (i fyzicky) s přihlédnutím k běhu Dürerova života. Zbytek je možné osobně a podrobně posoudit v různých galeriích, a vedle Albertiny jsou významné i sbírky v Drážďanech nebo Berlíně. 

Ještě pár obrázků z výstavy: