Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 12. března 2017

Vivaldi, Radok a Luks

Aneb jak si ND Praha zachovalo tvář a dalo přes ní facku, neboli ze Slovenska mimo Prahu do Evropy.

Collegium 1704 a jeho duše Václav Luks dnes patří mezi uznávané interprety barokní hudby a to zdaleka nejen v Česku. Ve čtvrtek 9. března uvedli třetí operu na velkém divadle. Tou první byl Händelův Rinaldo v pražském Národním divadle v roce 2009 nastudovaný francouzskou herečkou a režísérkou Louise Moaty. To bylo za šéfa opery Heřmana. Na scéně Národního divadla se hrál 23x. Následovala Myslivečkova L´Olimpiade v roce 2013 režírovaná Ursel Hermann se šesti představeními, jehož premiéra byla nejasná dokud Collegium na poslední chvíli nepodpořil milionem korun sponzor. To bylo za šéfa opery Rocca. Třetí opera, Vivaldiho Arsilda, byla původně plánovaná také pro Národní divadlo Praha. Typuji, že Václav Luks oslovil šéfdramaturga ND, ten se obrátil na Davida Radoka, a ten zpětně na Václava Lukse a když se ti dva dohodli, tak Praha prohlásila ne. A to za šéfa opery Kofroně. Asi si ve zlaté kapličce u Vltavy řekli máme na víc a vytáhli se Popraskem v opeře.

Tak se do hry dostalo Slovenské národní divadlo a protože se díky společnosti Gesamtkunstwerk našel i sponzor a občanské sdružení Centrum starej hudby operu zařadilo jako součást festivalu Dni starej hudby, získal projekt i širší společenskou podporu. Příprava jistě nebyla jednoduchá, Václav Luks musel paralelně nastudovat koncert Královské slavnosti ve Versailles a 4 dny po repríze Arsildy se konají další tři koncerty, ale nakonec se vše zdařilo i díky tomu, že Collegium získalo v Praze prostory, kde mohly probíhat zkoušky, takže do Bratislavy se všichni přesunuli až týden před premiérou.

Opera samotná měla premiéru v roce 1716 v tehdejší operní Mekce Benátkách, divadlo Sant´Angelo však už dávno nestojí a protože tento obor byl spíš komerční záležitost a "spotřeba" byla vysoká, brzo zapadla. Ostatně i samotný Antonio Vivaldi (1678-1741) je dodnes vnímán především jako skladatel instrumentální hudby a hlavně Čtvera ročních období, přestože oper napsal téměř sto, přičemž první byla provedena v roce 1713. Libretisté tehdy čerpali své náměty převážně z historie až mytologie a Arsilda je také takový příběh plný ztroskotaných lodí, falešné identity, zmizení a znovuobjevení, podivných lásek, předstírání a lží osob královských.



A díky Davidu Radokovi nezůstalo jen u formátu barokní taškařice-dramatu, protože dokázal propojit tento pseudohistorický příběh a dobu v níž opera vznikala s osobním vnímáním dnešního světa a svými obavami z jeho budoucnosti. Nejde však o žádnou moralitu, ty souvislosti působí naprosto přirozeně. Radok představení nejen režíroval, ale navrhl i scénu. Ta představuje jednoduchý prostor částečně předsunutý před jeviště, který perspektivně ustupuje a v bočních stěnách i na pozadí jsou okna a dveře, které se podle potřeby otevírají. Otvory v zadní stěně pak jsou vidět obrazy, které dotvářejí atmosféru. Spolu s minimem rekvizit, které představují především stoly a průhledné plastové židle, jde o ideální scénu pro přenesení inscenace do jiných divadel. O to větší roli hrají kostýmy, vyrobené zčásti z papíru, které se od čistě barokních postupně mění v civilní oděvy současné tak, aby vynikla podobnost lidského jednání před 300 lety a dnes. Funkční je i malý baletní soubor, který dotváří atmosféru představení.



Stejně tak klíčovou je ovšem hudba v podání Collegia 1704, Collegia vocale 1704 a sedmi zpěváků - sólistů. Vivaldiho hudba je průzračná a působí posluchači radost, což však neznamená, že je to pro muzikanty nějaká snadná záležitost. Hezky to charakterizoval David Radok když prohlásil, že pokud se vytvoří přiměřená atmosféra, mohou v Pucciniho opeře zpívat i béčkoví zpěváci a přesto je výsledek únosný. V barokní opeře to však nejde, tam není za co se schovat, a tak všechny výkony byla na úrovni. Snad bych vyzdvihl Lucile Richardot jako Liseu, jejíž part se mi zdá nejnáročnější a Mirindu domácí zpěvačky Lenky Máčikové. Tu jsem ocenil před 3 lety jako Bystroušku v pražském Národním divadle a teď se vynořila v Bratislavě v diametrálně odlišné roli a typu hudby a byla opět vynikající herecky i pěvecky. O náročnosti těchto rolí svědčí i fakt, že Máčiková se vzdala několika nasmlouvaných vystoupení v pražském Národním divadle, aby její barokní zpěv byl dostatečně stylový. Ale toto hodnocení je poněkud nespravedlivé k ostatním zpěvákům včetně sboru, protože nějakou zjevnou slabinu jsem nezaregistroval.




Téměř 3 1/2 hodiny trvající představení mělo obrovský úspěch, búúú zaznělo jen při příchodu Davida Radoka na jeviště a zřejmě jen z jedněch úst. Ten úspěch byl zcela zasloužený, protože vedle tradičně dokonale zvládnuté hudební stránky dostalo představení ještě další dimenzi tím, jak režisér dokázal nenásilně vytvořit oblouk přes staletí, která uplynula od premiéry benátské do dneška. Není zcela optimistický, ale jak říká, Benátky přežily, tak snad přežijeme i my. A proto si myslím, že za Rediscovered Work by inscenaci slušela Opera Award.

Po premiéře a repríze 12. března ve Slovenském národním divadle se představení přesune postupně do Opéra de Lille (19., 21. a 23. května 2017)​,​ ​​​Théâtre​ de​ la ville de Luxembourg​​​ (3​1​.​ května a 2. června 2017), ​​​Théâtre de Caen ​(1​3. ​a 15. června 2017)​ ​​a ​​​Opéra Royale​ de ​Versailles​ (​23. a 25. června 2017). Uvedené operní domy jsou také koprodučními partnery Slovenského národního divadla.

Premiérové představení přenášela také slovenská televize ve spolupráci s francouzskou produkční společností Ozango a záznam má být vydáno na DVD nosiči. V tuto chvíli ho lze také spustit na IT stránce Slovenského rozhlasu a televize.


Antonio Vivaldi: Arsilda
(libreto: Domenice Lalli - ten se však po Vivaldiho úpravách k textu nehlásil)
Premiéra 9. března 2017 ve SND

Dirigent: Václav Luks
Režie a scéna: David Radok
Výtvarník: Ivan Theimer
Kostýmy: Zuzana Ježková
Choreograf: Andrea Miltnerová
Světelný design: Přemysl Janda

Arsilda: Olivia Vermeulen
Lisea: Lucile Richardot
Barzane: Kangmin Justin Kim
Tamese: Fernando Guimarães
Cisardo: Lisandro Abadie
Mirinda: Lenka Máčiková
Nicandra: Helena Tamelová-Hozová
Spoluúčinkuje: Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704

Žádné komentáře:

Okomentovat