Světoběžný nositel francouzské kultury

Není to tak dávno, co jsem psal o pozoruhodné Berliozově Fantastické symfonii v podání Philadelphia Orchestra s jejím hlavním hostujícím dirigentem Stéphanem Denève. Přiznám se, že jsem ho neznal, a tak mne o to víc potěšilo, že se o pár týdnů později objevil v Rudolfinu před Českou filharmonií. A ještě víc potěšilo, že pár minut před sedmou hodinu večer ve středu 29. března vešel do Sukovy síně, kde probíhalo tradiční preludium, tentokrát s muzikoložkou a programovou ředitelkou Českého rozhlasu Evou Hazdrovou-Kopeckou. Přišel hlavně přátelský, vtipný a trochu vícemluvný muž v úzkých černých džínách s bříškem naznačujícím, že miluje nejen hudbu, ale i dobré jídlo a pití. A ať už mluvil o čemkoli, znělo to nadšeně. O České filharmonii, že má nádherné smyčce typické pro středoevropské orchestry, o tom, že na rozdíl od minulosti jsou dnes hráči všech orchestrů stejně technicky vybaveni, ale není pravda, že zní všechny stejně, protože kultura země se do způsobu hraní promítá. A na otázku, co má na dirigování nejradši, odpověděl, že cestování, setkávání s novými lidmi a kontakt s orchestrem a publikem, který má telepatický charakter. Mluvil i o Talichovi, Ančerlovi a Neumannovi, o tom, že jejich nahrávky pro něj byly referenční, když se seznamoval s Dvořákem atd. Také mluvil se zvláštním nadšením o Ravelově skladbě La valse, ve které slyší různé pojetí valčíků v Rakousku, Německu a Francii a o spoustě dalších věcí. Samozřejmě také o tom, že ho zaujala Praha a slíbil si, že přijede v čase, kdy bude ve městě méně turistů v což příliš nedoufá, protože všichni chtějí Prahu vidět. Vyzařoval z něj francouzský esprit a určitě by byl skvělým společníkem.

Saint-Saensův violoncellový koncert
zprava: Stéphane Denève, Gautier Capuçon a Jan Mráček (zády)

Stéphane Denève a Gautier Capuçon v civilu

O čtvrt hodiny později se objevil ve fraku za dirigentským pultem. Francouzská hudba není v Česku nejčastějším repertoárem, ale toto byl shodou okolností druhý letošní večer vyhrazený jenom jí. Ten první se konal před měsícem a pod taktovkou klarinetisty Paula Meyera hrála PKF skladby Faurea, Brucha a Poulenca. Dnešní program byl zarámován do dvou kratších skladeb Maurice Ravela (1875-1937), z nichž Náhrobek Couperinův je vzpomínka na přátele, kteří zahynuli v 1. světové válce, ovšem z šestidílné klavírní skladby ve formátu barokní taneční suity zinstrumentoval pouze čtyři. Zřejmě věděl proč, neboť opakované pokusy pozdějších hudebníků o zinstrumentování zbývajících dvou nepřinesly uspokojivý výsledek. O taneční básni La valse jsem se už zmínil. V obou skladbách šlo o křehkou zpěvnou muziku, dosti odlišnou od klasického romanticky hutného repertoáru orchestru. Proto zřejmě dirigent mluvil o tom, že při zkouškách museli hodně "odlehčovat".

Camille Saint-Saëns (1835-1921) byl všestranný podivín se zálibou v astronomii a vynikající muzikant, což bylo komplexně oceněno nejvyšším stupněm Řádu čestné legie, počet jehož živých nositelů je omezen číslem 75. Jeho plastika je jako jediná umístěna také ve velkém foyer pařížské opery Palais Garnier. Především však byl skvělý klavírista, varhaník a skladatel a jeden z jeho nejlepších koncertů - první violoncellový - byl na programu večera. Díky tomu, že sólový part hrál mladý a oprávněně slavný Gautier Capuçon, dá se říct, že bouřlivý aplaus byl zcela na místě. Capuçon pak přidal Labuť ze skladatelova Karnevalu zvířat v úpravě pro violoncello a harfu, na kterou hrála Jana Boušková, a potlesk byl opět veliký.

Po přestávce zahrál orchestr 3. symfonii Alberta Roussela (1869-1937). Tento námořník a cestovatel začal studovat hudbu až ve 25 letech, ale vzápětí ji začal i učit a v roce 1923 odejel Bohuslav Martinů do Paříže právě kvůli studiu u něj. Když se ho Josef Suk, u nějž studoval v předcházejícím roce, ptal proč, odpověděl, že se chce naučit instrumentovat jako on. Suk mu na to řekl: "Jó, to bychom chtěli všichni." A když orchestr hrál, bylo slyšet to, co Deneve myslel oním odlehčováním. Taková hudba se prostě nedá hrát jako Beethoven zatěžkaný hloubkou myšlenek, protože orchestr musí zpívat a přecházet do pianissima a znovu se rozbouřit a to se prostě dařilo. Včetně sól koncertního mistra, kterým byl v zastoupení Jan Mráček, jenž jinak sedí u třetího pultu 1. houslí ve FOKu.

No a na závěr už zmíněná skladba La valse, která byla třpytivou tečkou za koncertem. A přitom se stala předmětem doživotního ne-přátelství mezi autorem a objednatelem Sergejem Ďagilevem, který ji neuznal za hodnou jeho baletu.

Takže koncert byl radostný a měl pravdu dirigent když říkal, že každý orchestr má svou duši. Ovšem když je dirigent silná osobnost, dokáže na orchestr přenést svou duši, která je formována kulturou jeho země. Stéphane Denève taková osobnost zřejmě je a byl by skvělým hostujícím dirigentem České filharmonie.

Stéphane Denève & Česká filharmonie

Dirigent: Stéphane Denève
Gautier Capuçon (violoncello)
Česká filharmonie
29., 30. a 31. března 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 29.3.2017)
program:
Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův, suita pro orchestr
Camille Saint-Saëns: Violoncellový koncert č. 1 a moll op. 33
Albert Roussel: Symfonie č. 3 g moll op. 42
Maurice Ravel: La Valse
přídavek:
Camille Saint-Saëns: Labuť