Evropa naopak měla ještě před 28 lety hranic spoustu, a některé byly na radu předchůdce dnešního Ruska obehnány drátěným plotem pod proudem, zaminovány, běhali kolem nich vzteklí psi a střílelo se tam po "narušitelích", kteří chtěli opustit zemi, jež je postavila. Na místech oficiálních přechodů se sice obvykle nestřílelo, ale jen nemnohým bylo umožněno tudy projít a cestovatele tam obvykle čekala ponižující kontrola. Možná tato informace, zabudovávaná po desetiletí do hlav obyvatel Československa, byla před 25 lety jednou z podvědomých příčin odporu proti rozdělení republiky.
To jak tato izolace, která trvala 40 let, devastovala zadrátovanou zemi, pocíťujeme dodnes. Na její ekonomické úrovni a ještě víc na kulturní a myšlenkové kondici jejích obyvatel. Jiný příklad máme z minulosti, kdy stopy devastace z doby třicetileté války byly odstraňovány možná 200 let a ani důsledky husitských válek mizely pomalu.
Tohle mi proběhlo hlavou, když jsem jel minulý týden do Bratislavy, samozřejmě že ne poprvé a snad ne naposledy, a marně hledal nějakou hranici. A když jsem se po návratu pouštěl hlavou dojmy, uvědomil jsem si, že přestože jsem tam byl nejednou, v záležitostech vážných i jen tak, o městě toho vlastně moc nevím.
Tak třeba jsem mnohokrát viděl na nábřeží mohutnou přístavbu Slovenské národní galerie, která vyvolává pocit monumentality, a opakovaně jsem si předsevzal, že ji navštívím, což se mi podařilo až minulý týden. K mému překvapení jsem tam nenašel žádné stálé expozice jako v Praze nebo jiných velkých městech, ale jen jednu dočasnou výstavu v 1. patře celkem nenápadného Esterházyho paláce. A jak jsem se seznamoval s příčinou, jednak jsem zjistil, že od loňského roku probíhá rekonstrukce celého objektu, a jednak si uvědomil, že ona instituce plní zřejmě trochu jiné funkce než Národní galerie v Praze. Ta pražská slouží v prvé řadě k opečovávání uměleckých památek jí svěřených a jejich prezentaci. S tím se samozřejmě pojí i funkce osvětové, které plní výstavy jako třeba ta loňská o Karlovi IV. Což bezpochyby souvisí s tím, že česká státnost je jaksi nezpochybnitelná a její kontinuita existuje více než 1000 let. A základ Národní galerie sahá nějakých 220 let zpátky k vlastenecky zaměřené české šlechtě.
Naopak Slovenská národní galerie vznikla de jure až v roce 1948, do vínku dostala 500 knih a 500 obrazů a budova v níž sídlí byla pro její potřeby rekonstruována v roce 1955. Kromě vlastních fondů spravuje také Zvolenský zámok, Kaštieľ Strážky, Galéria Ľudovíta Fullu v Ružomberoku a Galéria insitného umeni v Pezinku.
Rozdíl v možnostech a poslání obou galerií je možné vidět při srovnáním dvou výstav. Jedna z nich proběhla předloni v Praze a zabývala se dopadem v podstatě okrajové subkultury na vývoj evropského malířství 20. století. Ta druhá byla zahájena vloni v Bratislavě, skončila 26. února letošního roku a její název byl "Sen X skutočnosť. Umenie a propaganda 1939–1945".
 |
| Slovenský prezident Andrej Kiska na výstavě |
Jedna galerie se zabývala souvislostmi staletí existující české státností v evropském kontextu ve 14. století (a ve spolupráci s německými experty), druhá stále živými souvislostmi počátku slovenské státnosti z doby ne tak dávno minulé. Společné je jim v obou případech to, že jde o souvislosti s událostmi evropskými.
Podobná situace je i v divadle. Přestože generální ředitel pražského ND je členem úzkého vedení celoevropské organizace Opera Europe, a divadlo začalo praktikovat hostování zpěváků ze zahraničí, odmítlo uvést ve spolupráci s Collegiem 1704 a dalšími evropskými scénami Vivaldiho Arsildu a radši se prezentuje vlastními silami zprzněnými Dony Giovanni, Popelkami a Poprasky v opeře. Slovenské ND to vzalo jako příležitost zařadit se do evropského kontextu. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že zatímco z Česka je členem Opera Europe ještě ND z Brna a Ostravy, ze Slovenska zatím nikdo.
Ty rozdíly jsou při hlubším pohledu veliké, stírat je je obtížné a jsou zdrojem problémů. Slovensko má jistě hendikep v tom, že nemá kontinuitu v existenci státního útvaru, protože bylo staletí součástí Uherska, i když 250 let byla Bratislava dokonce jeho hlavním městem. A tenhle hendikep možná způsobil, že na rozdíl od trochu a bezdůvodně nabubřelého a přitom zamindrákovaného Česka je Slovensko nakonec v EU víc vnořené než Česko.
A teď si představte, že by se vrátily hranice, po čemž někteří politici volají. Ať už s poukazem na viníky našich potíží na jejich druhé straně a na ty, kdo nám chtějí ubrat naše zasloužené přednosti. A vůbec nejúčinnější je ukazovat na hrozby, které neopevněná hranice přináší. Samozřejmě nám. Toho všeho lze přece krásně využít k získání, upevnění a udržení vlastní moci.
Žádné komentáře:
Okomentovat