Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 24. března 2017

Evropa bez hranic?

Ruský prezident nedávno prohlásil, že Rusko nemá hranice. Kdo ví, co tím chtěl říct. Možná to, že Rusové válčí a umírají na Ukrajině, v Sýrii a čerstvě třeba i v Libyi.

Evropa naopak měla ještě před 28 lety hranic spoustu, a některé byly na radu předchůdce dnešního Ruska obehnány drátěným plotem pod proudem, zaminovány, běhali kolem nich vzteklí psi a střílelo se tam po "narušitelích", kteří chtěli opustit zemi, jež je postavila. Na místech oficiálních přechodů se sice obvykle nestřílelo, ale jen nemnohým bylo umožněno tudy projít a cestovatele tam obvykle čekala ponižující kontrola. Možná tato informace, zabudovávaná po desetiletí do hlav obyvatel Československa, byla před 25 lety jednou z podvědomých příčin odporu proti rozdělení republiky.

To jak tato izolace, která trvala 40 let, devastovala zadrátovanou zemi, pocíťujeme dodnes. Na její ekonomické úrovni a ještě víc na kulturní a myšlenkové kondici jejích obyvatel. Jiný příklad máme z minulosti, kdy stopy devastace z doby třicetileté války byly odstraňovány možná 200 let a ani důsledky husitských válek mizely pomalu.

Tohle mi proběhlo hlavou, když jsem jel minulý týden do Bratislavy, samozřejmě že ne poprvé a snad ne naposledy, a marně hledal nějakou hranici. A když jsem se po návratu pouštěl hlavou dojmy, uvědomil jsem si, že přestože jsem tam byl nejednou, v záležitostech vážných i jen tak, o městě toho vlastně moc nevím.

Tak třeba jsem mnohokrát viděl na nábřeží mohutnou přístavbu Slovenské národní galerie, která vyvolává pocit monumentality, a opakovaně jsem si předsevzal, že ji navštívím, což se mi podařilo až minulý týden. K mému překvapení jsem tam nenašel žádné stálé expozice jako v Praze nebo jiných velkých městech, ale jen jednu dočasnou výstavu v 1. patře celkem nenápadného Esterházyho paláce. A jak jsem se seznamoval s příčinou, jednak jsem zjistil, že od loňského roku probíhá rekonstrukce celého objektu, a jednak si uvědomil, že ona instituce plní zřejmě trochu jiné funkce než Národní galerie v Praze. Ta pražská slouží v prvé řadě k opečovávání uměleckých památek jí svěřených a jejich prezentaci. S tím se samozřejmě pojí i funkce osvětové, které plní výstavy jako třeba ta loňská o Karlovi IV. Což bezpochyby souvisí s tím, že česká státnost je jaksi nezpochybnitelná a její kontinuita existuje více než 1000 let. A základ Národní galerie sahá nějakých 220 let zpátky k vlastenecky zaměřené české šlechtě.

Naopak Slovenská národní galerie vznikla de jure až v roce 1948, do vínku dostala 500 knih a 500 obrazů a budova v níž sídlí byla pro její potřeby rekonstruována v roce 1955. Kromě vlastních fondů spravuje také Zvolenský zámok, Kaštieľ Strážky, Galéria Ľudovíta Fullu v Ružomberoku a Galéria insitného umeni v Pezinku.

Rozdíl v možnostech a poslání obou galerií je možné vidět při srovnáním dvou výstav. Jedna z nich proběhla předloni v Praze a zabývala se dopadem v podstatě okrajové subkultury na vývoj evropského malířství 20. století. Ta druhá byla zahájena vloni v Bratislavě, skončila 26. února letošního roku a její název byl "Sen X skutočnosť. Umenie a propaganda 1939–1945".

Slovenský prezident Andrej Kiska na výstavě 

Jedna galerie se zabývala souvislostmi staletí existující české státností v evropském kontextu ve 14. století (a ve spolupráci s německými experty), druhá stále živými souvislostmi počátku slovenské státnosti z doby ne tak dávno minulé. Společné je jim v obou případech to, že jde o souvislosti s událostmi evropskými.


Podobná situace je i v divadle. Přestože generální ředitel pražského ND je členem úzkého vedení celoevropské organizace Opera Europe, a divadlo začalo praktikovat hostování zpěváků ze zahraničí, odmítlo uvést ve spolupráci s Collegiem 1704 a dalšími evropskými scénami Vivaldiho Arsildu a radši se prezentuje vlastními silami zprzněnými Dony Giovanni, Popelkami a Poprasky v opeře. Slovenské ND to vzalo jako příležitost zařadit se do evropského kontextu. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že  zatímco z Česka je členem Opera Europe ještě ND z Brna a Ostravy, ze Slovenska zatím nikdo.

Ty rozdíly jsou při hlubším pohledu veliké, stírat je je obtížné a jsou zdrojem problémů. Slovensko má jistě hendikep v tom, že nemá kontinuitu v existenci státního útvaru, protože bylo staletí součástí Uherska, i když 250 let byla Bratislava dokonce jeho hlavním městem. A tenhle hendikep možná způsobil, že na rozdíl od trochu a bezdůvodně nabubřelého a přitom zamindrákovaného Česka je Slovensko nakonec v EU víc vnořené než Česko.

A teď si představte, že by se vrátily hranice, po čemž někteří politici volají.  Ať už s poukazem na viníky našich potíží na jejich druhé straně a na ty, kdo nám chtějí ubrat naše zasloužené přednosti. A vůbec nejúčinnější je ukazovat na hrozby, které neopevněná hranice přináší. Samozřejmě nám. Toho všeho lze přece krásně využít k získání, upevnění a udržení vlastní moci.




Žádné komentáře:

Okomentovat