Ukradená Adele Bloch-Bauer skončí v Číně

Nedávno jsem se jaksi na okraj zmínil o newyorské Neue Galerie, Ronaldu Lauderovi a Klimtovu portrétu Adele Bloch-Bauer. Je to příběh, ve kterém sehráli významnou roli Adelina neteř Maria Victoria Altmann (1916-2011) a o 50 let mladší právník Randol Schoenberg, kteří dosáhli toho, že za války ukradený obraz Adele Bloch-Bauer I, ale také Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald a Häuser in Unterach am Attersee se v roce 2006 vrátily z Rakouské galerie ve Vídni židovským dědicům v Severní Americe, kterými vedle Marie Altmann byli:

Georg Bentley (syn Mariina bratra Roberta a jeho první ženy Thei)
Trevor Mantle (synovec Robertovy druhé manželky)
Nelly (dcera Mariiny sestry Luise)
Franz (syn Mariiny sestry Luise)

Obrazy byly hned po navrácení vystaveny nejprve v Los Angeles, poté v newyorské Neue Galerie a v témže prodány. Jako první získal Ronald Lauder portrét Adele Bloch-Bauer I za 135 mil. $ a ten se stal hlavním exponátem muzea Neue Galerie. Ronald Lauder měl o obraz dlouhodobě eminentní zájem a byl jako předseda Komise pro navrácení uměleckých děl (Commission for Art Recovery) jedním z mužů v pozadí celé právní anabáze.

Gustav Klimt: Adele Bloch-Bauer I (1907)

Druhý portrét Adele z roku 1912 byl dne 8. listopadu prodán v newyorské aukční síni Christie´s za 88 mil. $ v té době neznámému sběrateli. Mezi zájemci byl i Ronald Lauder, který však odstoupil ze hry, když cena dosáhla 70 mil. $.

Gustav Klimt: Adele Bloch-Bauer II (1912)

Spolu s Adele II byly vydraženy i další tři obrazy, a to za cenu:

Apfelbaum I                                        33 mil. $
Buchenwald                                        40,3 mil. $
Häuser in Unterach am Attersee         31,4 mil. $

Celkem tedy dědicové získali 327 mil. $, z nichž potomci Roberta Bentleye dostali po 12,5 %, zbývající tři dědicové po 25 %. Z této částky ovšem 40 % náleželo jako palmare právníkovi Randolu Schoenbergovi.

Apfelbaum I 

Häuser in Unterach am Attersee

Buchenwald

Na podzim 2014 oznámilo Museum of Modern Art v New Yorku, že získalo na období 5. září 2014 - 15. srpna 2016 jako zápůjčku obraz Adele Bloch-Bauer II. i když původní úmluva zněla na 5 let.

Od září 2016 do ledna 2017 byl obraz zapůjčen Neue Galerie na výstavu "Klimt and the Women of Vienna’s Golden Age, 1900–1918" a zápůjčka pokračuje v expozici "Austrian Masterworks from the Neue Galerie New York", kde je umístěn vedle starší Adele I. To však definitivně skončí 25. září 2017.

Adele Bloch-Bauer I a II v Neue Galerie

Poměrně překvapivá proto byla zpráva agentury Bloomberg z 8. února letošního roku, ze které vyplývá, že utajeným vydražitelem z roku 2006 byla Oprah Winfrey, a ta obraz v létě 2016 prodala čínskému sběrateli za 150 mil. Do jeho soukromého muzea se přesune na podzim, po skončení výstavy v Neue Galerie. Tím se naplnily obavy dědiců i odpůrců vydání obrazu rakouským státem.

Slavný violoncellista Yo-Yo Ma zahrál 17. března před obrazem Adele I část Modlitby ze skladby
Ze židovského života, kterou hrál otec Adele těsně předtím, než do Rakouska vtrhl Hitler.
Vzácné violoncello mu krátce nato ukradlo Gestapo.

Celý příběh obrazů, počínaje Vídní na přelomu století a konče současností, popsala americká novinářka a spisovatelka Anne-Marie O´Connor v knize The Lady in Gold, která vyšla v roce 2012 a česky jako Dáma ve zlatém v roce 2015. 

 

V roce 2015 měl také premiéru stejnojmenný film s Helen Mirren v hlavní roli.

To co kniha popisuje má několik rovin. Shora uvedené události jsou v podstatě faktografií, další rovinou je popis vídeňské a zvláště židovské společnosti koncem 19. a na počátku 20. století, což se dá chápat jako uzavřená kapitola evropských dějin a jakási skoro sentimentální vzpomínka z mládí našich předků.

Ovšem nejvíce fascinující a současně děsivý je popis toho, co se dělo v Německu, a co následovalo po tzv. anšlusu Rakouska v březnu 1938. Jak se z práva stala fraška, jak se měnily charaktery lidí, jak se z přátel stávali nepřátelé. Jenomže ono to není nic nového. Metoda vyvolávání strachu a nenávisti pomocí lží, která slouží jako prostředek k uchvácení moci, je zřejmě obecně účinná. Použil ji Hitler, stejně jako komunisté a božím trestem strašily i církve, dokud byly oporou moci.

A tak se plynule dostáváme k dnešku, kdy lhaní se akceptuje a vznešeně se označuje za projev doby postfaktické, a kde nejvyšší představitelé států v tomto duchu bezostyšně podvádí. Až příliš to vše připomíná zmiňovaná 30. léta minulého století. A tehdy na lži navázaly vraždy a pak válka.