Dvakrát belcanto

První ve Stavovském divadle, hudbu zkomponoval Caetano Donizetti (1797-1848) a premiéra proběhla v Neapoli v roce 1827. Jak zřejmo, jde o opery a to frašku, tedy obor který dnes obhospodařuje úplně jiný žánr. Proto s ním mají jak inscenátoři, tak diváci, a hlavně kritici nemalý problém. Ovšem je to Donizetti a navíc jej musí zpívat školení operní zpěváci, takže kde jinde to dávat, než v opeře. Tato fraška je dosti hloupá a nepomůže ani aktualizace spočívající v tom, že se hraje v tělocvičně se dvěma dějotvornými záchodky v pozadí, důležitou rekvizitou jsou mobilní telefony a uklízečka pobíhá po scéně se sluchátky na uších.

žertovná scéna - Michaela Kapustová na záchodku

další žertovná scéna - Roman Janál na koze

Z těch zpěváků, které jsem slyšel, mě nejvíc zaujali Kateřina Kněžíková jako Daria a Marek Gurbaľ v roli matky druhé zpěvačky. Kněžíková pěvecky stále roste a je na ní vidět kvalitní školení, Gurbalova "sukňová" role je náročná a zpěvák se s ní vyrovnal pěvecky i herecky. Jinak posuzovat kus necítím potřebu, protože se vymyká mému vkusu.

Gaetano Donizetti: Poprask v opeře
Hudební nastudování a dirigent: Enrico Dovico
Režie: Radim Vizváry
Scéna: Lucie Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská
Světelný design: Karel Šimek
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Miřenka Čechová
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a Sbor Národního divadla
Tanečníci a mimové
Premiéra 9. února 2017 Stavovské divadlo Praha

Obsazení 2. března 2017:
Daria – Kateřina Kněžíková 
Procolo – Roman Janál
Biscroma Strappaviscere – Igor Loškár 
Agata – Marek Gurbaľ 
Luigia – Michaela Kapustová 
Guglielmo – Josef Moravec 
Pippetto – Kateřina Jalovcová 
Cesare Salzapariglia – Pavel Švingr 
Impresário – Zdeněk Plech 
Inspicient –  Michael Kubečka 
Inspektor – Ondřej Koplík 
Producent – Miloslav Mejzlík
Uklízečka – Halka Třešňáková
Trenér – Martin Buchta

- - - - - - - - - - -

Druhé představení belcantové opery se odehrálo ve Státní opeře v Mnichově a byla to 34. opera Gioacchina Rossiniho (1792-1868) Semiramis, jejíž premiéra se konala roku 1823 v benátském divadle La Fenice. Po dalších pěti premiérách s psaním oper ve 37 letech skončil. Námět Semiramis byl v 18. století oblíbený a i když existuje několik variant, jak to s touto asyrskou královnou z 9. století před Kristem vlastně bylo, vznikla na toto téma řada oper, včetně dvou českých (Mysliveček a Jírovec).

Tady si libretista zvolil za základ Voltairovo drama a komplikovaný děj vydá na téměř 3 1/2 hodiny hudby.

A hudby nádherné, začínající známou předehrou. A v tom je ten problém. Dílo je tak dlouhé, děj tak spletitý a hlavní role tak náročné, že se po premiéře nesetkala s velikým úspěchem, což údajně bylo jedním z důvodů proč odešel z Itálie. Ostatně ani v Čechách se moc nehrála, popravdě jsem našel zmínku o pouze jednom nastudování, a to roku 1864 v Prozatímním divadle. Čest praporu zachránilo Collegium 1704, které vloni spolu s italskou zpěvačkou Annou Bonitatibus provedlo třikrát její projekt Semiramis, kde zpívá árie nejen z Rossiniho, ale i dalších skladatelů, kteří příběh zhudebnili.

K ději opery. Základní problém spočívá v tom, že královna svého času přinutila svého milence, aby otrávil jejího manžela, ztratila malého syna a právě v okamžiku, kdy drama začíná, má oznámit jméno následníka. Vtom se objevuje mladý bojovník, v kterém našla zalíbení a ona ho vybere jako nového krále. Posléze se ukáže, že je to vlastně její ztracený syn a ona ve snaze zabránit boji mezi ním a svým milencem-královrahem se připlete pod meč svému synovi, který ji podřízne. Všechno je samozřejmě složitější a uhlídat děj je pro diváka docela těžké.

Aby se ve všem neztratil, chce to kvalitní režii a skvělé zpěváky. Režie je otázkou vkusu doby, zde je prostředí zčásti aktualizováno až tak, že někde se téměř dotýká současnosti, také kostýmy jsou inspirovány módními styly sahajícími přes staletí. A jasně ukazuje zrůdnost všech totalitních a diktátorských režimů. Pokud jde o zpěváky, osou představení je Semiramis, která v Joyce DiDonato našla ideální představitelku. A že to je její parketa, o tom svědčí i fakt, že má na svém kontě dva velké projekty: "Drama Queens" a "Rossini: Colbran, the Muse - Joyce DiDonato". Přitom o Semiramis se občas tvrdí, že to je poslední barokní opera a Isabella Colbran zpívala Semiramis při premiéře (neboť kromě toho, že skvěle zpívala, byla též Rossiniho manželkou). Jejími protějšky jsou Alex Esposito jako Assur a Daniela Barcellona jako Arsace. Zatímco DiDonato vyniká spojením dokonalého zpěvu s expresivním hereckým výkonem, Espositova větší síla je v herectví a Barcellona je lepší jako zpěvačka. Skvělý koloraturní tenor je však také Lawrence Brownlee.

I když Semiramis nepatří mezi nejhranější kusy, je kompletní opera na youtube k dispozici v několika nahrávkách, včetně z benátského La Fenice z roku 1992, kde hlavní roli zpívala Mariella Devia.


Joacchino Rossini: Semiramis
Libreto - Gaetano Rossi podle Voltaira
Hudební nastudování a dirigent - Michele Mariotti
Režie - David Alden
Scéna - Paul Steinberg
Kostýmy - Buki Shiff
Video - Robert Pflanz
Choreografie - Beate Vollack
Světla - Michael Bauer
Režijní spolupráce - Frauke Meyer
Dramaturgie - Daniel Menne
Sbor - Stellario Fagone
(koprodukce Royal Opera, Covent Garden Londýn / Bayerische Staatsoper Mnichov)
Premiéra 12. února 2017 Nationaltheater Mnichov

Obsazení 26. února: Semiramide - Joyce DiDonato
Assur - Alex Esposito
Arsace - Daniela Barcellona
Idreno - Lawrence Brownlee
Azema - Elsa Benoit
Oroe - Simone Alberghini
Mitrane - Galeano Salas
L'ombra di Nino - Igor Tsarkov
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Opernballett der Bayerischen Staatsoper