Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

Litanie

LITANIE O JISTOTĚ, ŽE NĚCO MÁ SMYSL


V Česku žije mraky skvělejch lidí. Jsou šikovný, pozitivní, mají rádi život, tvrdě pracujou, tvoří, dávají radost, pomáhaj. Uměj sami sebe i tuhle zemi posunout k lepšímu. Tak proč se tahle společnost tak zesírá?

Vemte si, že tahle země vypadala před dvaceti pěti lety jako zmuchlanej posmrkanej kapesník nechanej v kapse zatuchlýho kabátu zapomenutýho ve skříni na opuštěný půdě. A dneska? Navzdory všemu pověstnýmu kradení, šmelení a vohejbání vypadá spousta míst k nerozeznání od toho, co je na západ od nás a co nebylo odkázaný na čtyřicet let hnití.

Když jsem byl poprvé v životě o něco dál na západ z Prahy někdy v devadesátym čtvrtym, byl jsem ohromenej z těch svítících obchodů pro mě neznámejch, a přitom světovejch značek. Dneska tím chodím denně do práce a absolutně mě to nedojímá. A jsem za to vděčnej, protože banality nemaj dojímat. Obchod je obchod, ne svatostánek k němýmu úžasu.

Ve Francii jsem vždycky trávil hodiny v obřích knihkupectvích uhranutej neko­nečným množstvím nádhernejch knih a steskem, že u nás žádnej takovej barák nestojí. Kolik věcí se za tu dobu stihlo dopřeložit a dovydat! A stejný baráky tady dneska stojej taky a chybí už jenom čas na čtení.

Ještě pozdějc, při náštěvě Vídně, jsem si stejskal, že v Praze není kde narazit na normální kavárnu se slušným kafem. Dneska abyste se báli, že vám barista vynadá za to, že nepoznáte arabiku od robusty. Až tak daleko to došlo. Spousta hospod vařit neumí, ale čím dál víc jo a víc než slušně a některý už maj i mišelinky. A není to jen v Praze, Pohlreichův přízrak dorazil i třeba do jizerských vsí, kde vám beze všeho naservírujou parádního stejka z místní krávy. A jsou tu dětský koutky a komunitní centra a kurzy všeho možnýho a naučit se můžete, co chcete. Sice to chce čas, ale postupně zvládneme dotáhnout úplně všechno.

Lidi tu dokážou neskutečně progresivní věci a dokážou s tím prorazit i do světa – nanotechnologie, léky proti rakovině, 3D tiskárny, antiviry, e-commerce projekty, všechno jsou to světový záležitosti, dokonce i vyhledávač dokážeme udělat takovej, že tady vydrží globální soutěž. Škodovka není jen německý auto, dokážeme vyvážet pivo i luxusní lustry. Poměr špičkovejch sportovců je v týhle zemi v přepočtu na obyvatele určitě nadprůměrnej, muzikanti s klasickou hudbou jsou světová extratřída, designéři dělaj neskutečný zázraky a český dobrovolníci patří mezi ty nejobětavější vůbec, Člověk v tísni i česká větev Lékařů bez hranic mají obrovský renomé a výsledky.

Jenže místo abysme na všech těhle skvělejch lidech a věcech stavěli, tak se tahle společnost svíjí v děsivejch křečích. Místo toho, abysme ukazovali na všechny strany i sami sobě, co všechno dokážeme, abysme nosili na rukou ty, co něco dovedou, co něco dávaj ostatním, co ukazujou úspěšný recepty na malý i velký zlepšení, hledáme tady podělaný články, co neexistujou, majitele nějakýho hnízda, co taky neexistujou, chráníme hranice proti uprchlíkům, který u nás taky neexistujou, a jsme nucený věnovat pozornost neumětelům, který jsme si zvolili a který bohužel existujou a který místo, aby dávali prostor lidem, co něco uměj, co něco dokázali, zasíraj veřejnej prostor svejma od reality odtrženejma hrátkama, poštvávaj jedny proti druhejm, nutěj nám nepřátele na všechny strany, rozdělují, aby mohli panovat. Křičí na všechny strany, co ne, co vůbec ne a co v žádným případě, poskytují vyjádření, stanoviska, komentují, předpokládají, analyzují, zpracovávají, zesměšňují se navzájem, drbou a hledají slabiny, ale aby věděli, co udělat pozitivního, to ani náhodou.

Naopak, svojí sílu staví na tom, že nás utvrzují, jaký jsme lůzři a ubožáci, který sami nikdy nic nedokážou a neustojí, který se o sebe nedokážou postarat, nad kterýma musí být nonstop dohled a silná ruka. Hřímají, že se nemáme o nic snažit, děsí nás velkým neznámým světem, abychom se vystrašení odevzdali do jejich moci a kráčeli za nimi po cestě odevzdání a rezignace na hrdost, odhodlání a naději. Ze spojenců vytvářejí nepřátele, sejou nedůvěru ke všemu jinýmu, pohrdají vzděláním, vysmívají se intelektu, zavírají okenice a říkaj, že vlastní smrad je stokrát lepší než čerstvej vzduch inspirace, otevřenosti a dobrodružství. Vědí, že jinde by si o ně samotné neotřeli nohy, a tak všem namlouvají, jak je svět na houby, že všichni všechno dělají špatně, a že my přece nejlíp víme, jak to všechno je, že umíme na všechny vyzrát a že nejlíp je přece doma, kde se dá vládnout nepoučeným, neinformovaným a nesebevědomým ubožákům, na který z vysoka serou.

A my jim na to idiotsky skáčem, věříme na bullshity a zázraky na počkání, necháme si narvat do hlavy kdejakou blbost, místo abysme běželi za budoucností, chytali nápady a investovali do informací, vzdělání a mezinárodního rozhledu. Ani vyznavače zločineckých režimů neumíme vykázat ze slušný společnosti a nevadí nám klesnout až tak hluboko, abysme s vážnou tváří dokázali tvrdit, že v totalitě bylo líp. A jsme připraveni kdykoliv zas držet hubu a krok, když nám dovolej smát se blbejm vtipům zesměšňující toho, koho nám určili nenávidět, aspoň když k tomu zase nonstop hraje náš starej dobrej Michal David.

Troglodyti se promenujou po médiích jako největší vlastenci a volaj po politický nekorektnosti a po zavření hranic, místo abysme je trumfli sebevědomím, hrdostí a schopnostmi. Vypitá lůza si při vědomí beztrestnosti privatizuje hrady a lány, zvrací na všechny hodnoty, zpochybňuje pravidla a instituce, hledá po světě všemožný nedemokratický otvory, do kterých by mohla nadšeně vlézt, výměnou za trochu přízně, který se jí na západě nedostává. Protože tím směrem umí jen chytračit, špekulovat, šulit dotace, žádat, vydírat, podrážet nohy a brát zpátečku, a taky nadávat, vymlouvat se, svádět na ně vlastní hříchy a povyšovat se a dělat, že s tím vším nemá nic společnýho.

Nikdo nám není dost dobrej a největší radost máme, když na každým najdeme něco špatnýho. Jenže pak nedokážeme rozeznat skutečnýho hajzla od těch, co jen nejsou dokonalý. Chcem všechno, a když to nedostanem, není nám dost dobrý nic. To, že i v demokracii jsou posraný životy, v žádnym případě neznamená, že jich totalita neprodukovala víc. A že jich zase víc nevyprodukuje, když jí k tomu dáme šanci.

Možná si můžeme namlouvat, že očista trvá čtyřicet let, možná si můžeme namlouvat, že ještě není dost těch, co zajistili existenci svý rodině, aby teď začali cílevědomě pracovat na změně nálady celý společnosti, možná jsme za ty roky degenerace veřejnýho prostoru ztratili víru v to, že se dá něco změnit, a hlavně trpělivost o to pořád dokola namáhavě usilovat, možná jsme otrávený a znechucený tak, že se utíkáme do svýho soukromýho světa, který má mít co nejmíň společnýho s tím společným – stejně jako jsme to dělali za totality.

Jenže přesně takhle si o tu totalitu řeknem. Všechny totality vyhrály hlavně proto, že většina tak dlouho dělala, že se jí to netýká, až bylo pozdě. Ale dneska ještě není totalita a ještě si nemusíme nechat vládnout rozloženejma troskama a všehoschopnejma sociopatama, který nás jsou připrave­ný prodat. Ještě se nemusíme chovat jako bezmocný otroci, ještě si nemusíme nechat všechno líbit. Ještě to nemusíme všechno nechat na těch, který naše osudy chtěj vyřešit za nás a jsou v tom ochotný jít přes mrtvoly.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

V nezdravý spo­lečnosti propukaj nemoci, se kterejm by si odolnej organismus poradil levou zadní. Jenže my na to nejsme trénovaný, takže není divu, že po moci si troufá sáhnout pořád víc a víc těch, který chtěj nahánět strach a není divu, že si dovolí víc než kdy před tím. Složitý řešení nikdo neprosazuje ani nepoptává, jednoduchý nezafungovaly, a tak netrpěliví a zklamaný lidi už nemaj zábrany uvažovat o těch ještě jednodušších s kalašnikovem a šibenicema. Jenže na to dojedem. A veřejnej svět nás dohoní, i když se budeme dívat jinam. A pak už bude pozdě na podivení, že ale tohle jsme přece nechtěli…

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Na světě nejsou hodný lidi a zlý lidi. Na světě jsou chybující lidi a zlý lidi. Musíme se naučit rozpoznávat tenhle rozdíl a dávat šanci těm s chybama, i když ty zlý dokážou líp předstírat, že žádný nemaj. Ty zlý je nakonec zdánlivě přestanou mít jenom proto, že začnou umlčovat a zavírat kritiky, co na ně poukazujou. Výhodou těch chybujících je, že je můžou zase vystřídat jiní, co udělaj jiný chyby. Právo na omyl je pořád životu bezpečnější než zákaz pochyb a nesouhlasu. Přestaňme být jako rukojmí se stockholmským syndromem, věčně toužící po bezpečí v náručí únosců. Jasně, velká část populace zažila svý nejlepší léta v tý nejhorší době a od tý dnešní toho moc nečeká a možná už ani moc nedostane. Ale pokud nevěří na nic dobrýho pro sebe, měla by dát šanci na něco jinýho aspoň svejm dětem. Aby se ve světě neztratily, aby v sobě neztratily chuť objevovat to lepší a směřovat k tomu, aby mohly bejt rovnocenný parťáci Němcům, Amíkům, Indům, Australanům i Číňanům.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Proto chci, abysme začali do veřejného prostoru hledat osobnosti, který probudí v lidech naději, že něco má smysl. Chci osobnosti, který nebudou budovat svou image na dehonestaci, negativitě a nenávisti, ale na pokoře, odpovědnosti a službě. Chci osobnosti, který budou věřit lidem, dají jim svobodu a prostor, který budou usilovat o to, aby jim usnadnily život. Chci osobnosti, který budou vyzdvihovat úsilí, touhu a každodenní práci. Chci osobnosti, který budou podporovat kuráž a podnikavost a sebevědomí schopný prosadit se kdekoliv na světě. Chci osobnosti, který nevyřeší všechny starosti lidí týhle země, ale poskytnou jim pomoc, toleranci, účast a soucit. Chci osobnosti, který v nás dokážou vytvořit pocit společného. Chci osobnosti, který nebudou potřebovat marketingové specialisty k tomu, aby věděly, co si mají myslet.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Ať mi nikdo neříká, že v týhle zemi nejsou a že nad nimi musí vyhrávat šmíra, parazitace, přizdisráčství, tupost, zápecnictví a agrese. Chci pořád věřit, že existuje hodně důvodů, proč v týhle zemi má smysl žít, a chci věřit, že když se nepodělá úplně celej svět, že má tahle země před sebou slušnou budoucnost. Chci pořád věřit, že většina lidí se tady nechce utápět v nenávisti, násilí, závisti a strachu. A že jen potřebují o trochu víc naděje, pozornosti a důvěry. A pak to zvládnou sami.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Dám ruku za to, že v tomhle nejsem sám a že by spousta lidí byla ochotná dát šanci politikům, ze kterejch by něco takovýho bylo přirozeně cejtit a který by tu rukavici chtěli zvednout. Možná se toho bojej, možná si myslel, že v týhle hysterický atmosféře je to příliš riskantní podnik. Možná bychom jim měli dát víc najevo, že má smysl na to vsadit. Když se nám už po ulicích začíná promenovat dav hladovej po násilí, není na co čekat. Měli bysme sami sobě dokázat, že ještě není pozdě.

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Psáno v Praze přes velikonoční svátky roku 2016 s velkými díky za pomoc a zpětnou vazbu skvělejch kamarádů, který posilujou jistotu, že to má smysl

Žádné komentáře:

Okomentovat