Aida nezklamala ani v Liberci

Původně jsem chtěl psát jen o tom, jaká je liberecká Aida. Navštívil jsem ji a přečetl si i kritiky. Ale cestou mne napadly další souvislosti, takže Aida až za chvíli.

Bylo to v tomto měsící již třetí mimopražské operní představení, které jsem navštívil. Do Brna jsem v pohodě dojel po dálnici autobusem a zpátky jel vlakem, spojení z Prahy je skvělé. A navštívil jsem před 10 lety rekonstruované krásně divadlo Reduta na Zelném trhu, jehož rekonstrukce zrovna skončila, projel kolem Janáčkova divadla, které se právě rekonstruuje, podíval se na Městské divadlo s novou scénou z roku 2004, navštívil letos zpřístupněnou rekonstruovanou vilu Löw Beer  a už nestihl se podívat, kde bude stát za 3 roky nový koncertní sál. Pak jsem byl v Plzni, kam dojedete z Prahy po dálnici za hodinu a od loňska tam stojí nové divadlo. A do třetice jsem během 3 týdnů navštívil ještě Liberec. Opět hodina po dálnici, řada moderních staveb v centru města a opět divadlo, sice ne nové, ale stejně jako v Plzni a Brně víceoborové a plné diváků. Kde se k čertu rodí všechen ten pesimismus o hrůzách, které nás čekají, když nebudeme přátelé s putinským Ruska?

Aida - scéna Milana Davida

Ale zpátky k Aidě. Je to Verdiho vrcholné dílo, nejen milostná tragédie, ale i drama věrnosti a zodpovědnosti. Dokonce i zapřísáhlí nepřátelé opery musí znát některé její melodie. Premiéry této inscenace proběhly 18. a 26. prosince 2015. S ohledem na až příliš subjektivní exhibice t.zv. kritiků, kteří si rádi smlsnou zvláště na premiérách v oblastech (kromě Věry Drápelové, která kosí všechno), jsem před představením radši žádnou kritiku nečetl, o to víc jsem byl zvědav.

Pak jsem viděl představení, které mne zaujalo víc než jsem čekal, především jeho hudební složka a scéna. Představení mělo švih a nejvíc mne oslovily obě hlavní ženské postavy a Roman Vocel jako král. Kvůli Livii Obručník Vénosové jsem vlastně do Liberce jel, protože mne zaujala v pražském festivalovém představení Evy a nedávno také jako kuchtík v Rusalce.

Aida - Liberec - Livia Obručník Venosová jako Aida

Aida - Liberec - Livia Obručník Venosová a Rafael Alvarez

Aida - Liberec - po první premiéře

zleva: Soňa Godarská, Alžběta Vomáčková, Roman Vorel a Livia Obručník Venosová

Překvapila mne však také mezzosopránistka Petra Vondrová jako Amneris, jejíž hlas zněl na začátku trochu řezavě, ale rozezpívala se k velice dobrému výkonu a byla Aidě minimálně rovnocennou partnerkou. I když hlas Obručník Vénosové je vyzrálejší a mohutnější. Rovněž basista Roman Vocel jako faraon byl jistý a jasný. Alvarezův Radames nebyl špatný, patří ovšem ke kategorii tenorů, u nichž trpím obavou, kdy mu to rupne. Samozřejmě neruplo, ale stejně ten pocit... Scéna je důvtipně sevřena mezi náznaky pyramid, a tak jediné, co trochu rušilo, bylo přeplněné jeviště při masových scénách, čemuž se ovšem lze v malém divadle sotva vyhnout, mají-li být všichni vidět. Celkově to však bylo poutavé představení a hudba dokonale naplnila celé divadlo zvukem a minimálně část národnostně smíšeného českoněmeckého publika dobrým pocitem z něj.

A pak jsem si přečetl dvě kritiky. Ti lidé, kteří je píší, jsou nenapravitelní a lehce masochističtí smolaři. Oni tam jedou a 3 hodiny trpí nedostatkem opravdického umění. Dokonce jsem se dozvěděl, že Obručníková ani neumí zpívat a pyramida byla pro ozvláštnění scény vzhůru nohama.

Jinak jsem strávil v Liberci pár hodin, ale žádného opilce, který by si vzal srdci radu prezidenta republiky, aby pil, nechce-li skončit jako Hitler, jsem tam neviděl. Možná že to bude tím, že v Liberci si ho nezvolili.

Giuseppe Verdi: Aida
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Michael Tarant
Scéna a kostýmy: Milan David
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Linda Keprtová
Premiéra 18. prosince 2015 Šaldovo divadlo Liberec

Obsazení 28. února 2016 (6. představení)
Aida – Lívia Obručník Vénosová
Amneris – Petra Vondrová
Radames – Rafael Alvarez
Ramfis – Jiří Přibyl
Amonasro – Anatolij Orel
Posel – Dušan Růžička
Král – Roman Vocel
Kněžka – Soňa Godarská

Orchestr, sbor a balet DFXŠ
Spoluúčinkují děti z baletní školičky při DFXŠ

Rudolfinum plné impresí

17. února a ještě následující dva večery se konal v Rudolfinu další abonentní koncert České filharmonie. Tentokrát to byla hudba dvou nejvýznamnějších francouzských a vlastně i světových impresionistů Clauda Debussyho (1862-1918) a Maurice Ravela (1875-1937), přičemž vedle filharmoniků hrál také klavírista Kirill Gerstein a vše dirigoval Jiří Bělohlávek. Je známo, že impresionismus patří k oblíbené hudbě tohoto uměleckého ředitele a šéfdirigenta prvního českého orchestru a program letošní sezóny byl koncipován s ohledem na jeho 70. narozeniny, které oslavil přesně týden po koncertu. I když nebyl oficiálně narozeninový, de facto k těm slavnostním patřil.

Claude DEBUSSY: Preludium k Faunovu odpoledni
Maurice RAVEL: Klavírní koncert G dur
Maurice RAVEL: Klavírní koncert pro levou ruku D dur
Claude DEBUSSY: Moře, tři symfonické skici

Mně osobně jako nejautentičtější připadala hned úvodní skladba večera, Debussyho "Preludium k Faunovu odpoledni", v době svého zrodu (1894) přelomová kompozice, jejíž obliba se neztrácí, takže i po 90 letech pronikla do filmu Věry Chytilové. Druhý byl Ravelův koncert pro levou ruku z roku 1930. Ten je pozoruhodný tím, že byl napsán pro Paula Wittgensteina, klavíristu, který za 1. světové války přišel o ruku, ale díky dědictví po otci, počátkem století jednom z nejbohatších průmyslníků Evropy, si mohl dovolit objednávat skladby pro levou ruku u elitních skladatelů a tak se uplatnit jako koncertní klavírista. Obě zmíněné skladby jsou kratší, 11 a 18 minut a mně připadá, že to je délka úměrná stylu. Emoce, nálady, pocity, je to krásné a zajímavé, ale jako samotná dlouhá stavba bez opory v klasické formě začne nudit. Mne. Ostatně i to je imprese, protože hudba k nám mluví tak, jak jsme v daném okamžiku nastaveni. Proto dovedu pochopit, že někoho může zaujmout a přitahovat mnohem déle.

Ravel u klavíru a jeho jazzová inspirace Gershwin vpravo
(Ravelovy narozeniny, New York 1928)

Česká filharmonie na mne v poslední době působí dojmem, že došlo k jakémusi zlomu ve vztahu orchestru a šéfdirigenta. Možná je to tím, že byla překonána kritická hranice počtu nových mladých hráčů, možná je důvod jiný, ale v každém případě mám pocit, že ten vztah je oboustranně pokornější. A že to jejich společné práci prospívá.

Kirill Gerstein je jakoby předurčen k provádění skladeb, které jsou na jakési hranici. V případě Ravelových koncertů jsou to prvky jazzu, které do skladby pronikly, a u jednorukého koncertu navíc technická náročnost. Proč si myslím, že je Gerstein tím pravým interpretem vyplývá z textu interview který je o odstavec níže.

V každém případě bylo příjemné si připomenout pařížský fin de siecle, kdy výtvarný impresionismus střídala Muchova secese a symbolismus Gustava Moreau, a 20. let, kdy Martinů impresionismem už dávno zasažený vstřebával jazz a pařížskou šestku.

encore: Gerstein hraje etudu Felixe Blumenfelda pro levou ruku ve Frankurtu

Gerstein poskytl rozhovor České televizi, kde mimo jiné řekl: "Jako interpreti samozřejmě čerpáme v první řadě z toho, co je psáno v notách. Ale pak vstupují do hry i kořeny a životní osudy každého z nás. Já jsem Rus, studoval jsem v Americe, studoval jsem jazz. A když hrajete sólový koncert s orchestrem a dirigentem, záleží přirozeně i na tom, jaký vztah k danému repertoáru zaujmou oni. Takže to je opravdu úžasně různorodá sbírka osobních zkušeností, z nichž se potom rodí výsledek. Při hře na klavír je člověk velmi vyvážený. Hrajete oběma rukama a i klávesnice sama je symetrická. Ale u Ravelova koncertu pro levou ruku je pak docela obtížné naučit se ovládat celý ten náš velkolepý nástroj jen pěti prsty. Ravel je v tomhle koncertu opravdu velký iluzionista a ten jeho part pro jednu ruku je napsán neobyčejně důmyslně. Jako posluchač máte pocit, že hrají dvě, ne-li tři ruce, a celé je to napsané tak, aby sólový nástroj zněl úchvatně. Ta podoba Čajkovského 1. klavírního koncertu, kterou jsme zvyklí slýchat, je výrazně upravená Čajkovského žákem. My ho teď ale hrajeme znovu ve skladatelově původní verzi. A já jsem moc rád, že ho s Českou filharmonií a maestro Bělohlávkem uvedeme v několika městech. kde ho ještě neslyšeli v té podobě, v jaké přibližně zněl, když ho  na turné dirigoval ještě sám Čajkovskij. Všiml jsem si, že za tu dobu, co sem jezdím, přibývá v orchestru mladých lidí. Takže je to živá tradice - zvuk zůstává, ale obnovuje se a to na velmi vysoké úrovni. Hrát s tímhle orchestrem ve vašem nádherném Rudolfinu a vůbec jen se dívat z oken zdejší šatny na to staré město, to je zážitek, který má pro mě opravdu zvláštní význam."

Ta slova o Čajkovském nejsou úlet, protože v pátek 26. února zahájila Česká filharmonie evropské turné, na němž ve čtyřech z celkem 5 koncertů zazní právě Čajkovského klavírní koncert.

26. 2. 2016 / MARIBOR / Narodni dom
B. SMETANA: Vyšehrad, Vltava a Šárka, symfonické básně z cyklu "Má vlast"
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 6 D dur op. 60

27. 2. 2016 / ZÁHŘEB / Lisinski Hall
A. DVOŘÁK: Othello, koncertní předehra op. 93
P. I. ČAJKOVSKIJ: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll (2. verze)
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 6 D dur op. 60

29. 2. 2016 / TURÍN / Auditorium Lingotto
A. DVOŘÁK: Othello, koncertní předehra op. 93
P. I. ČAJKOVSKIJ: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll (2. verze)
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 6 D dur op. 60

2. 3. 2016 / VÍDEŇ / Konzerthaus
A. DVOŘÁK: Othello, koncertní předehra op. 93
P. I. ČAJKOVSKIJ: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll (2. verze)
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 6 D dur op. 60

3. 3. 2016 / NORIMBERK / Meistersingerhalle
A. DVOŘÁK: Othello, koncertní předehra op. 93
P. I. ČAJKOVSKIJ: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll (2. verze)
A. DVOŘÁK: Symfonie č. 6 D dur op. 60

Česká filharmonie
Kirill GERSTEIN – klavír
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

Neapol ve svaté Anně

Blíží se Velikonoce, svátky, jejichž poselství je jádrem křesťanství, a proto jsou integrální součástí západního křesťanského světa. Pro mne je jejich příběh zhmotněn třeba ve fresce Leonardovy večeře Páně, která přežila ničivé bombardování v italském Miláně, v mnohasetletých pokroucených olivovnících Getsemanské zahrady v Kidronském údolí izraelského Jeruzaléma, v madridském velikonočním procesí s mladíky zkrvavenými sebebičováním a kamenné desce posledního pomazání v jeruzalémském Chrámu Božího hrobu s hroznem lidí nejrůznějších konfesí kolem, kteří věří, že jim pomůže. A pak v tisících Kristů na kříži kolem nejrůznějších cest, na návsích i v polích, na mostech a náměstích, v kostelích a na hřbitovech, a také v bocháncích, pomlázce a velikonočních vajíčkách... a v příchodu jara.

Pro praktikující křesťany jsou Velikonoce navíc obsaženy v rituálech, které jsou mnohem slavnostnější než při jiných příležitostech, a jejich součástí jsou proto i bohaté hudební nebo hudbou doprovázené složky, v nichž centrální postavení zaujímají vyprávění velikonočního příběhu tak, jak ho popsali autoři evangelií, která jsou páteří Nového zákona - Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Se zhudebněnými texty, které se vztahují k Velikonocům, se však lze setkat i mimo kostel, neboť se staly součástí i světského hudebního života.

K těm nejznámějším patří pašije. A jedním z hlavních současných českých interpretů těchto skladeb je dirigent, instrumentalista, principál, pedagog a hudební vědec Václav Luks a jeho soubory Collegium 1704 a Collegium 1704 Vocale. Zatímco Bachovy pašije (Matoušovy a Janovy) mají již dlouho zažité, do letošního programu přidali Janovy pašije Alessandra Scarlattiho a Stabat Mater Tomassa Traetta, tedy skladby, které vznikly v 18. století v Neapoli.

Ovšem v uvedené době, kdy se blíží ke svému vrcholu hudební baroko, jsou již jasně diferencovány náboženské obřady katolické a protestantské, což se promítá i do hudební produkce, která se k nim váže. Tak zatímco Scarlattiho pašije jsou zpívány v latině, Bachovy v němčině. Přestože Alessandro Scarlatti (1660-1725) je zakladatelem neapolské opery a Johann Sebastian Bach (1685-1850) neměl s operou nic společného, Bachovy pašije jsou mnohem opernější než Scarlattiho, což je dáno jejich strukturou. Bach je koncipuje jako velmi rozsáhlá díla, která se dělí na 2 části, po 1. díle následovalo kázání a po něm 2. část, přičemž obřady kolem pašijí zabraly většinou celé dopoledne, případně byly hrány i ve dvou dnech, to je v pátek a sobotu. Pokud se hrají koncertně, pak jeho Janovy pašije trvají necelé 2 hodiny a Matoušovy kolem 3 hodin podle dirigenta a typu interpretů. Árie se přitom střídají s textem, který není součástí evangelia, a současně je velice důležitým prvkem chorál, který zpívalo většinou společenství věřících.

Julia Böhme (foto Petra Hajská)

U Scarlattiho Janových pašijí se naopak nesetkáme ani s chorálem, ani společenstvím věřících a nejsou zde ani árie. Celý blok textu Janova evangelia je doprovázen proudem hudby pouze s tzv. turba sbory, což je sbor davu, který varuje Piláta před propuštěním Ježíše, který není císařovým přítelem, a ten proto vyžaduje jeho ukřižování. Ale jinak ten 40minutový tok hudby není ničím přerušen. Je to jednolitý oblouk, který klade nároky jak na interprety, tak i posluchače a je to dílo pozoruhodné. Dnes není přesně známo, kdy ho Alessandro Scarlatti komponoval, ani kde bylo uvedeno. Předpokládá se, že to mohlo být kolem roku 1700, kdy se skladatel vedle opery (a napsal jich přes 60) intenzivně věnoval i duchovní hudbě. Rukopis je uložen v knihovně neapolské konzervatoře di San Pietro di Majella, kam jsou soustředěny rukopisy z celkem pěti konzervatoří, které kdysi v Neapoli působily. Obraz Scarlattiho jako představitele neapolské hudby spojeného s operou, je však jen jedna část jeho skladatetelského profilu. Ta druhá část je osobnost muzikanta nesmírně vzdělaného v italské hudební tradici, a to jak římské, tak i benátské. Proto u něj vidíme inspiraci monteverdiovskou monodií, benátskou operou a samozřejmě římským oratoriem jako jsou ta, která napsali Cavalieri Cavalli a další skladatelé, kteří formovali italské oratorium 17. století. Díky tomu ovšem působí Scarlatti trochu staromodním dojmem, protože má daleko blíže k italskému oratoriu 2. třetiny 17. století, než klasické představě oratoria, kde jsou sólisté, sbor, orchestr, jak ho známe z děl Bachových.

Zajímavý je ale fakt, že podobně se přibližuje i Bachova hudba Scarlattimu. V Janových pašijích Alessandra Scarlattiho jsou totiž recitativy, běžně doprovázené malým kontinuem - varhany, cello, případně kontrabas nebo loutna (secco, suché recitativy) - v případě, že se jedná o slova Ježíše Krista obohaceny o smyčcové nástroje, což ilustruje mimořádnost jeho role. Kupodivu také u Bachových Matoušových pašijí doprovází slova, která pronáší Ježíš Kristus, zvuk smyčcových nástrojů, což je obvykle považováno za skladatelův originální přístup ke zhudebnění textu evangelia. Protože však v jeho době otázka konfese ani národnosti nehrála v přístupu k hudbě příliš významnou roli, mohl Bach - pilný sběratel hudební literatury - Scarlattiho partituru vlastnit a inspirovat se jí. Ostatně i Pergolesiho Stabat Mater doplnil Bach jiným textem v němčině, hudbu možná mírně upravil a vytvořil na tomto základě kantátu. A tak stojí za to tuto do jisté míry nadkonfesní hudbu postního období uvádět i v dnešní době a v jiném kontextu.

Autorem druhé skladby večera byl Tomasso Traetta (1727-1779), osobnost dnes málo známá, přesto však pozoruhodná. Je bytostně zakotven v tradici neapolské hudby, byť se Scarlattim se nikdy setkat nemohl, protože se narodil 2 roky po jeho smrti. Náleží spíš k muzikantům, kteří byli ovlivněni jiným velkým neapolským skladatelem, a tím byl Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736). Ostatně to upadnutí do polozapomnění se netýká jen Traetty, ale neapolské hudby druhé třetiny 18. století vůbec, dokonce až po Donizettiho, Se jmény skladatelů, jako byl právě Traetta, Sarro, Leo, Jommelli, Paisiello, kteří žili a pracovali v jednom z jedinečných center evropské hudební kultury, se dnes setkáváme zřídka. Přitom to byly opravdu zářivé hvězdy a každý skladatel té doby toužil po tom získat zakázku ve skvělém neapolského divadla San Carlo. Včetně Mozarta, kterému se to nepodařilo.

Traettovo Stabat Mater je dílem nesmírně emotivním a melodickým. Je to naprosto jiná hudba než Alessandra Scarlattiho a je charakteristické, že v ní lze rozpoznat velký vzor všech neapolských skladatelů po smrti Scarlattiho, tedy hudbu Giovanni Battisty Pergolesiho a jeho slavného oratoria Stabat Mater napsaného na samém sklonku jeho krátkého života, které je dílem, jež má v dějinách hudby naprosto ojedinělé postavení. Protože okamžitě po prvním provedení se rozšířilo jako lavina po celé Evropě a jako jediné dílo v dějinách hudby vůbec, kromě Handelova Mesiáše, se hraje nepřetržitě po tři staletí. A vliv Pergolesiho Stabat Mater byl naprosto ohromující a neexistuje žádný neapolský skladatel, který by se ve svém díle neskláněl před Pergolesiho odkazem. Vliv Pergolesiho je proto znát i u Traetty. Ovšem s tím, že do skladby dokázal vložit i svůj osobní projev, originalitu své osobnosti. Základní věc, kterou se odlišuje od Pergolesiho, je velmi důležitá role sboru, neboť Pergolesiho předloha je psána pouze pro soprán. Ale pokud se mluví o Pergolesiho Stabat Mater jako o předloze, je zajímavé, že ta úplně první předloha je opět dílo Scarlattiho, který napsal první neapolské Stabat Mater pro soprán a alt, a Pergolesi se vlastně tou dnes již daleko slavnější Stabat Mater pouze pokusil navázat a vytvořit jakousi paralelu k dílu Scarlattiho, které v jeho době bylo velmi slavné. Žák však zastínil svého učitele a jeho Stabat Mater se stalo daleko slavnějším.

Tímto dlouhým úvodem se dostávám k o to kratšímu závěru. Provedení v Pražské křižovatce bylo tradičně perfektní a v dobrém slova smyslu zaujaté. Pašije byly skutečně diametrálně odlišné od pašijí Bachových, v porovnání s nimi měly až komorní, kontemplativní charakter. Soubor i sbor předvedly bezchybnou a soustředěnou interpretaci, přičemž ozdobou večera byla drážďanská altistka Julia Böhme s jejím pohyblivým altem příjemné barvy krásně znělým v celém rejstříku. Ostatně s Collegiem 1704 ji bylo možné slyšet již v listopadu v Hasseho Svaté Heleně a zpívat s ním má i v červenci v Salzburku. A Stabat Mater ve druhé části večera bylo jiskřivé a laskavé.

Minule jsem psal o ojedinělosti těchto koncertů. Ta spočívá vedle samotné hudby a jejího provedení jednak v tom, že Pražská křižovatka nabízí pro uváděné skladby kongeniální prostředí, ale především v tom, že Václav Luks věnuje před každým koncertem půlhodinu tomu, aby zasvěceně a současně srozumitelně pohovořil o širších souvislostech hudby, která je na programu, a zodpověděl dotazy návštěvníků. To samozřejmě občas dělá i Česká filharmonie a někdy i Národní divadlo, otázka ovšem je na jaké úrovni. Proto říkám, že Collegium 1704 je svým způsobem nejlepší. Ostatně ten poněkud rozvleklý úvod čerpal právě z onoho dirigentova vyprávění.


17. února 2016 kostel svaté Anny-Pražská křižovatka Praha
Alessandro Scarlatti: La Passione secondo Giovanni
Tomasso Traetta: Stabat Mater

Dirigent: Václav Luks
Isabel Jantschek (soprán)
Aneta Petrasová (alt)
Julia Böhme (alt)
Václav Čížek (tenor)
Hugo Oliveira (baryton)
Jaromír Nosek (bas)
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704

Macbeth jako na zavolanou

Říká se, že Macbeth je nejspádnější a nejkoncentrovanější tragedie Williama Shakespeara. A že Giuseppe Verdi (1813-1901), když uprostřed svého nejplodnějšího životního období psal operu na libreto podle hry, tak nelidsky poháněl libretistu Pontiho k ještě větší dramatičnosti a zkratce.

Pražské Národní divadlo Macbetha, svou poslední inscenaci minulé sezóny, jejíž premiéra proběhla v červnu 2015, svěřilo zkušenému 40letému slovenskému režisérovi, který největší část své práce zatím odvedl v pražském Činoherním klubu, ale na svém kontě má i 3 opery, včetně Cosi fan tutte na scéně Stavovského divadla. Hudebního nastudování se ujal dirigent opery ND a šéfdirigent plzeňské opery Jiří Štrunc. Za těch zhruba půl roku se odehrálo 10 představení, což při dvojím obsazení znamená, že je optimální čas operu zhlédnout. Nahlédnutím do komentářů a kritik je to kus udělaný skvěle až hrozně a zpěváci na to nemají, případně jsou výborní. Vytýkána je též nejasná scéna, zvláště pak hydrant, a nesrozumitelný děj.

A co když ta scéna jsou prostě střeva divadlo svět, které nastavuje zrcadlo divákům, stejně jako zrcadla v rukou královských přeludů ukazují Macbethovi jeho hrozivou tvář? Lze to tak vidět? Já si myslím, že určitě ano. A že jsou tam nelogičnosti? Ty jsou skoro v každém libretu. Jenomže tady hned na začátku zazní z úst Lady Macbeth tato slova:

Máš ctižádostivého ducha, Macbethe.

Toužíš po velikosti

budeš však dost podlý na to,

abys dosáhl vytouženého postavení?

Stezka moci je plná zločinů a běda tomu,

kdo nohou váhavou na ni vkročí

a pak ustoupí.

Pyšná Lady Macbeth (Anda-Louise Bogza)

To mi připadá jako klíčové. Shakespeare napsal celkem 11 tragedií - namátkou Hamlet, Otello, Romeo a Julie a také antické tragedie. Ale ve všech případech to byly tragedie především jednotlivců. Jenomže v Macbethovi, se setkáváme s něčím, co se týká zpočátku jednotlivců, avšak přerůstá to v utrpení a tragedii celé země. A tento aspekt mi při pohledu na současný svět připadá mimořádně aktuální, což u oper nebývá tak zcela zvykem.

Navíc vyznění této krvavé tragedie je nakonec optimistické, protože přes hromady mrtvol je spravedlnosti učiněno zadost: Lady Macbeth zešílí a spáchá sebevraždu, uchvatitel Macbeth je zabit a v závěru zazní:

Udatným hrdinou je ten,

kdo život zrádce ukončil!
Vlast a krále zachránil.
Jemu čest, čest a sláva!

z Macduffovy dýky ještě kape krev a Macbeth umírá (Martin Šrejma a Anton Keremidtchiev)

Takhle to zní skoro melodramaticky, jenomže uvnitř jsou velké krveprolití, válečné hrůzy, zrady a vraždy. A ty více než 2 hodiny napínavého děje, jsou doplněny úžasnou hudbou, dramatickou a melodickou, s nádhernými ariemi, ansámbly a sbory ("La patria tradita piangeo ne invita"), přesně tím, čím Verdi získal ohromnou popularitu a je nejhranějším operním autorem vůbec.

Podle mne se s tím inscenátoři vyrovnali se ctí. Výtky kritizující nesrozumitelnost významu toho či onoho, také nekonkrétnost scény, jsou myslím bezpředmětné. Proč by měl ze všeho prvoplánově trčet nějaký význam, který kopne i tupce? Konečně většina mezilidské komunikace se odehrává na neverbální úrovni. To by pak někdo mohl zavrhnout i hudbu jako zbytečný prvek v opeře jen proto, že není dost konkrétní.

Pokud jde o zpěváky, klíčové postavy byly obsazeny na úrovni. Anton Keremidtchiev je wagnerovský a verdiovský zpěvák lepšího evropského průměru, na konto jeho zpěvu lze zaznamenat jak odsouzení, tak i: "...this guy is definitely excellent. He must be a new big name we'll see in big productions worldwide". Macbetha zpíval před 4 lety v Carsenově režii v Deutsche Oper. Jeho výkon v této roli ve Státní opeře gradoval do skvělé finální arie. Výborným dojmem působila i Anda-Louise Bogza jako Lady Macbeth, snad jen v samotném závěru zřejmě neměla dost sil. Což ovšem není rozhodující. Z ostatních postav mne zaujali Martin Šrejma jako Macduff a Lucie Silkenová coby Dvorní dáma, které mám v paměti uložené jako perspektivní zpěváky. Tradičně skvělý byl sbor, který má v opeře rozsáhlé uplatnění. A jestliže jsem naznačil aktuálnost, nemohu si odpustit tuto ukázku "Sbor skotských uprchlíků" z Metropolitní opery:

Máte-li čas, zajděte do Státní opery dokud nezačne rekonstrukce. Třeba si spravíte náladu.

Giuseppe Verdi: Macbeth
Libreto Francesco Maria Piave

Národní divadlo Praha - Státní opera
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Martin Čičvák
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Marija Havran
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Pohybová spolupráce: Tomáš Krivošík
Premiéry 11. a 13. června 2015 Státní opera Praha

11. představení 21. února 2016
Osoby a obsazení
Macbeth     Anton Keremidtchiev
Lady Macbeth     Anda-Louise Bogza
Banco      Roman Vocel
Macduff     Martin Šrejma
Malcolm     Ondřej Koplík
Doktor     Lukáš Hynek-Krämer
Dvorní dáma     Lucie Silkenová
Sluha u Macbetha     Libor Novák
Nájemný vrah     Peter Paleček
První zjevení     Alexander Laptěv
Druhé zjevení     Tereza Růžičková
Třetí zjevení     Markéta Panská

Hudební drby - únor 2016

• Stalo se něco v České filharmonii? Po dvou podivného tápání kolem židle koncertního mistra, na kterou bez jakéhokoli zájmu o posluchače usedali prakticky neznámí houslisté, se najednou objevil e-mail oznamující, že pro koncerty 17.-19. února vypomůže koncertní mistr Vídeňských symfoniků. Jedná se o trvalý této instituce obrat ve vztahu k návštěvníkům koncertů?

• Český tenorista Petr Nekoranec, který letos oslaví 24. narozeniny a je od sezóny 2014/15 členem Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, byl údajně přijat do prestižního Lindemannova programu pro mladé umělce v newyorské Metropolitní opeře. Je to zcela mimořádná příležitost, protože do tohoto programu se stipendiem cca 40 000 $ ročně je zařazeno dohromady ve třech ročnících pouze 13 zpěváků, kteří tak dostanou prvotřídní nadstavbu (ve spolupráci s Julliard School), která je připraví na špičkovou profesionální kariéru.

• Hudební ředitel Royal Opera Antonio Pappano a americká zpěvačka Joyce DiDonato převzali v Los Angeles při ceremoniálu Grammy cenu za Best Classical Solo Vocal Album. To se jmenuje "Joyce and Tony: Live from Wigmore Hall." a bylo nahrán v září 2014 v londýnské Wigmore Hall, kde Pappano doprovázel mezzosopranistku na klavír. Výběr písní odráží italské a americké kořeny obou hudebníků.

• Tucker Awards 2015 Gala. Boj o tenora v podání hvězdné sopranistky Christine Goerke (Tucker Award 2001) a mezzosopranistky Jamie Barton (Tucker Award 2015)

Lednový maratón hudby, zpěvu a tance

3.1. 2015 Vincenzo Bellini: Norma - Státní opera 

Záměrně jsem šel podruhé, protože premiérové jablko je sice pěkně červené a lesklé, ale není obvykle zcela zralé. A také jsem si chtěl ověřit, zda jsem inscenaci přece jen trochu nepřecenil. A musím říct, že ne, a že mé očekávání se naplnilo. Představení patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době v Česku viděl, a výkon Marie Fajtové snad nejlepší z toho, co jsem viděl s ní. Jsem rád, že to potvrzuje i nominace na cenu Thálie za rok 2015.

7.1. PKF, Julian Rachlin a Jan Fišer - Rudolfinum

První dojem poté, co orchestr nastoupí je, že se personálně obměňuje, část hráčů odešla do České filharmonie a objevují se nové tváře. Hráli Čajkovského polonézu z Evžena Oněgina, Mozartův koncert pro housle a violu s orchestrem (1879) a po přestávce Mendelssohnovu Italskou symfoniii (1833). Rachlin při Čajkovského polonéze připomínal carského důstojník, vypadalo to až dojemně. Mendelssohna dirigoval suverénně, bez not a dokonale vedl orchestr. Přesto mám pocit, že atmosféra koncertů se mění. Jsou výborné, ale přestávají být událostí.

9.1 2016 Antonín Dvořák: Rusalka - Státní opera

Heřmanova inscenace není žádná novinka, vznikla v roce 2009 a její pojetí spolu s obsazením Ježibaby/Cizí kněžny Dagmar Peckovou se nesetkalo s jednoznačným nadšením. Pocit jisté povrchnosti zůstává, první jednání je poněkud matoucí, ale já jsem chtěl vidět především Stefana Kocána a Dana Burešovou, a ti byli skvělí. Dana Burešová je skutečnou první dámou Národního divadla. Zaujala mne i Livia Obručník Venosová v roli kuchtíka a Kusnjerův Hajný. Naopak Aleš Briscein mi připadal poněkud z formy. Což je svým způsobem detail.

30.1.2016 Giacomo Puccini: Turandot - přímý přenos z Metropolitní opery

Upřímně řečeno nemám orientální náměty v příliš velké lásce. Navíc mne nevzrušují ani opulentní Zeffirelliho inscenace, které neponechávají návštěvníkovi prostor pro fantazii. Ale na tutu Pucciniho poslední a nedokončenou operu jsem šel a nebyla to chyba. Protože výkon švédské sopranistky a vítězky Domingovy Operalie 1993 - která je též MBA, matkou 3 dětí a domluví se pěti jazyky - Niny Stemme byl z kategorie těch, které se označují jako famózní. Zdá se, že si toho všimli i šéfové divadla a snaží se napravit to, že do svých 52 let zpívala v MET pouze 10 představení, takže 30. dubna bude zpívat i v dalším přenosu, tentokrát Elektru ve stejnojmenné Straussově opeře. A přidáme-li k tomu pozoruhodnou osobnost René Fleming, jež diváky představením prováděla, a která vlastní pěveckou kariéru v MET nejspíš uzavřela, ale tím spíš je integrální součástí tohoto operního obra, byla by škoda u toho nebýt. A to jsem ani neřekl, že i Anita Hartig byla vynikající, takže jen Marco Berti se občas netrefil do tónu předepsaného Kalafovi skladatelem.

Tři lednové koncerty České filharmonie a přenos Bizetových Lovců perel jsou glosovány v samostatných sloupcích.

Data jednotlivých představení jsou "pod čárou"

Pařížská opera 2016-17

Francesco Cavalli (1602-1676): Eliogabalo - nová inscenace
baroko
Palais Garnier - 16. září až 15. října 2016



Giacomo Puccini: Tosca
italská klasika
Opéra Bastille - 17. září až 18. října
Anja Harteros / Liudmyla Monastyrska, Marcelo Alvarez, Bryn Terfel

Camille Saint-Saëns: Samson et Dalila
Opéra Bastille - 4. října až 5. listopadu 2016
Anita Rachvelishvili, Aleksandrs Antonenko, Nicolas Testé

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor
italská klasika
Opéra Bastille - 14. října až 16. listopadu 2016
Pretty Yende, Abdellah Lasri

Jacques Offenbach: Les contes d'Hoffmann
Opéra Bastille  - 3. až 27. listopadu 2016
Kate Aldrich, Stéphanie d'Oustrac, Jonas Kaufmann

Benjamin Britten: Owen wingrave
Opera - Academy
Amphithéâtre Bastille - 19. až 28. listopadu 2016

Pietro Mascagni / Paul Hindemith: Cavalleria rusticana /​ Sancta Susanna
italská klasika
Opéra Bastille - 30. listopadu až 23. prosince 2016
Elīna Garanča, Elena Zhidkova, Anna Caterina Antonacci

Christoph Willibald Gluck: Iphigénie en Tauride
německá klasika
Palais Garnier - 2. až 25. prosince 2016
Véronique Gens, Étienne Dupuis

Wagner Richard Wagner: Lohengrin
klasika
Opéra Bastille - 18. ledna až 18. února 2017
René Pape, Rafal Siwek, Jonas Kaufmann, Stuart Skelton, Martina Serafin

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte
klasika Mozart
Opéra Bastille - 23. ledna až 23. února 2017
Pavol Breslik, René Pape, Kate Royal, Albina Shagimuratova

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
klasika Mozart
Palais Garnier - 26. ledna až 19. února 2017

Georges Bizet: Carmen
Opéra Bastille - 10. března až 16. července 2017
Roberto Alagna, Bryan Hymel, Roberto Tagliavini, ldar Abdrazakov, Anita Rachvelishvili, Elīna Garanča, Aleksandra Kurzak, Maria Agresta

Luca Francesconi: Trompe-la-mort
současná opera 20. století
Palais Garnier - 16. března až 5. dubna 2017
 Subscribe to Season 16/17

Les fêtes d'hébé
Opera - Academy
Amphithéâtre Bastille - 22. března až 25. března 2017

Hector Berlioz: Béatrice et Bénédict
Opera - koncertní verze
Palais Garnier - 24. března 2017 v 19:30

Les fêtes d'hébé
Opera - Academy
Royal College of Music - 5. až 06. dubna 2017

Nikolai Rimski-Korsakov: La fille de neige
slovanská klasika
Opéra Bastille - 15. dubna až 3. května 2017
Aida Garifullina, Rupert Enticknap, Martina Serafin, Ramon Vargas

Alban Berg: Wozzeck
současná opera XX. století
Opéra Bastille — from 26 April to 15 May 2017
Johannes Martin Kränzle, Štefan Margita, Kurt Rydl, Gun-Brit Barkmin

Piotr Ilyitch Tchaikovski: Eugène Onéguine
slovanská klasika
Opéra Bastille - 16. května až 14. června 2017
Anna Netrebko, Sonya Yoncheva, Peter Mattei, Pavel Cernoch

Giuseppe Verdi: Rigoletto
italská klasika
Opéra Bastille - 27. května až 27. června 2017
Vittorio Grigolo, Željko Lučić, Nadine Sierra, Kwangchul Youn, Elena Maximova

Gioacchino Rossini: La cenerentola
italská klasika
Palais Garnier - 10. června až 13. července 2017

Edgar - se srdcem divno hrát

Martin Otava, ředitel libereckého divadla, přešel od minulé sezóny na lepší štaci v Plzni a přinesl s sebou svou inscenaci Pucciniho opery Edgar, s jejíž českou premiérou slavil před 5 lety úspěch na domácí scéně i v Polsku.

Edgara napsal Giacomo Puccini (1858-1924) na libreto Ferdinando Fontany v roce 1889 jako svou první pořádnou operu, nepočítáme-li úspěšnou studentskou jednoaktovku Le Villi (1884). Žádná pecka to ovšem nebyla, na slávu spojenou s Manon Lescaut si musel ještě pár let počkat. Libreto se vyznačuje nadstandardně tupým příběhem slabošského milovníka Edgara z Flander na počátku 14. století, který se dlouho nemůže odloučit od kněžky lásky Tigrany, přestože ho nezištně miluje ctnostná Fidelie. Nakonec radši předstírá svou smrt, aby po pohřbu prozradil svou identitu systémem "Lidičky nebojte se, to jsem já..." Definitivně se problém vyřeší smrtí obou mladých žen. Nejprve Tigrana probodne Fidelii, jejíž bratr Frank pak zapíchne Tigranu. Možná by se vraždilo dál, důvod by se jistě našel, naštěstí však spadla opona. Hudební složka opery je bezpochyby kvalitnější, i když nezapomenutelné veristické melodie přišly k Puccinimu až když se přestěhoval do Luccy. Po Edgarovi už Puccini s Fontanovými librety nepracoval.

nestálý Edgar - Paolo Lardizzone a svůdnice Tigrana – Jana Foff Tetourová

trpící Fidelia – Ivana Veberová

A to je v podstatě všechno, co lze inscenaci vytknout. Protože režijně ani scénograficky jsem žádné problémy nezaregistroval. Všechno bylo přehledné, scéna byla úměrná velikosti divadla, kostýmy pohledné a výkony zpěváků dobré. Nad úroveň oblasti vynikli Paolo Lardizzone, Ivana Veberová a  Jana Foff Tetourová. Každý zaujal něčím trochu jiných. V prvém případě především perfektním srozumitelným a příjemným tenorovým hlasem, ve druhém jeho objemem, přičemž srozumitelnost byla na hraně, a u Toff Tetourové kombinací dobrého zpěvu a lákavého exteriéru, což je v případě lehce přioděné erotické utěšitelky nezbytné, nemá-li se tragédie změnit ve frašku. Tito, plus sbory a orchestr naplnili při finále divadlo takovou masou hudby, kterou jsem snad ještě nezažil. Bylo to neobvyklé, sympatické a působivé, ve velkých divadlech se s něčím podobným návštěvník nesetká.

I když nemám potřebu operu vidět znovu, po několika návštěvách mám pro plzeňské divadlo z řady důvodů slabost. Vedle dobré dramaturgie je to i slušný soubor, přívětivá cena vstupenek, možnost zaparkovat nedaleko divadla, důvěra k návštěvníkům provozováním samoobslužného bufetu, stále se zmenšující vzdálenost od Prahy a v neposlední řadě i to, že oba mí rodiče tam došli z domova za pár minut. Tradice je tradice.

Giacomo Puccini: Edgar
Hudební nastudování a dirigent: Martin Doubravský
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Haklová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J. K. Tyla

Premiéra 24. října 2015 Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Obsazení představení dne 10. února tamtéž:
Edgar – Paolo Lardizzone
Gualtiero - Jevhen Šokalo 
Frank – Jiří Kubík
Fidelia – Ivana Veberová
Tigrana – Jana Foff Tetourová

300letý oblouk anglické opery

Aneb 300 let anglické opery za dva dny se mi podařilo urazit mezi pátečním večerem v pražském Rudolfinu a nedělním podvečerem v brněnské Redutě.

V Rudolfinu se předvedl Václav Luks se svým orchestrem, sborem a sólisty opět ve vrcholné formě, když uvedl v koncertním provedení operu Dido a Aeneas skladatele Henry Purcella (1659-1695).
To není jen tak nějaká opera z běžné produkce, nýbrž přímo první anglická opera vůbec. Protože zatímco italská opera ve druhé polovině 17. století už jasně zářila, anglická byla na samotném počátku. Což možná překvapí, když si uvědomíme, že William Shakespeare, hvězda nejen anglického divadla a nejen vrcholné renesance, psal své nejlepší kusy už na počátku tohoto století. Jenomže Jindřich VIII., který žil o století dříve, svými mocenskými triky založil do anglické historie časovanou bombu katolicko-protestantských konfliktů a právě protestantské puritánství, které mimo jiné přineslo úplný zákaz divadla ve 40. a 50. letech, definitivně odstraněný až po roce 1660, způsobilo, že ve vývoji tohoto žánru zela citelná mezera. Hrála se spíše představení nazývaná masques, resp. kombinovaná s hudebními a baletními pasážemi, kde hudba byla co do významu až za výpravou a textem. Pokud byla hudba součástí představení, její autoři nebyli vždy známí, vytvářelo ji i více skladatelů a nezřídka vznikala postupně, s každým dalším představením byl přidán nový kus muziky. Což nikterak neznamenalo, že u dvora by nebyla hudba žádaná. Ve Westminsteru byl i chlapecký sbor, kde mimo jiné od útlého věku působil i Henry Purcell, největší hudebník Anglie 2. poloviny 17. století. Ten také vytvořil zřejmě první, v každém případě však daleko neznámější anglickou operu - Dido a Aeneas. Její libreto napsal na základě Vergiliovy Aeneis irský básník a anglický poeta laureatus Nahum Tate. Opera se hrála po provedení v dívčím ústavu (předtím  možná u dvora) zřídka a pak po staletí vůbec ne. Partitura byla nalezena neúplná a o její rekonstrukci se v roce 1960 zasloužil Benjamin Britten. Je uváděna obvykle specializovanými soubory, většinou koncertně. V Čechách byla dosud nastudována dvakrát.

Yeree Suh (Belinda), Marie-Claude Chappuis (Dido), Václav Luks, Tomáš Král (Aeneas)

Luks a jeho Collegia dnes představují špičkový evropský ansámbl, který provozuje svým způsobem nejpůsobivější hudební produkce v Česku, což dokázal i nyní. V porovnání s jinými inscenacemi, jejichž ukázky jsou k dispozici, je hudební projev měkčí a plastičtější. Dnes již samozřejmý internacionální charakter Collegia 1704 umožnil obsadit pěvecké role kvalitními zpěváky, z nichž zřejmě nejvýše lze hodnotit průrazný soprán Marie-Claude Chappuisové, aniž by ani jedna z dalších zpěvaček představovala slabinu. Mezi muži byl výraznější Lisandro Abadie a to nejen díky svým ďábelským grimasám. Tomáš Král působil v porovnání s ním méně expresivním dojmem. Otázkou ovšem je, jak postupovat při dalších koncertních provedeních barokních oper. Podle mne by stála za zvážení nějaká forma náznaku scénické interpretace, která by přiblížila dějovou linku. Což se ovšem snadno řekne, ale bezpochyby to není jednoduché. Přesto se díla jako Dido a Aeneas, zvláště v takovém podání, jaké bylo slyšel v Rudolfinu, dají poslouchat jen jako čistá muzika.

Tím jsme si odbyli konec 17. století. V následujících dvou stoletích se v anglické opeře moc nedělo. Opera se ovšem hrála, ale zpočátku italská a německá, protože Georg Fridrich Handel přesídlil do Londýna. K tomu přispělo i střídání stráži u dvora roku 1714, kdy se králem stal Jiří I. z hannoverské dynastie. V polovině 19. století se z Covent Garden stalo operní divadlo, leč celá dvě staletí se neobjevil žádný další operní skladatel, jehož díla by mohla dnešnímu publiku něco říct. Až Benjamin Britten (1913-1976), který v mnohém navázal přímo na Purcella.

A dalším na obzoru je Thomas Adès (nar. 1971), který zhruba 300 let poté, co Purcell napsal Dido a Aeneas, vytvořil operu Powder Her Face, jejíž premiéra proběhla roku 1995. Bylo to na objednávku avantgardního letního festivalu a autor libreta Philip Hensher napsal tehdy 24letému skladateli dosti odvážný text plný anglického a černého humoru s několika erotickými scénami, ke kterému Adés napsal podobně odvážnou nekonvenční muziku. Je to vlastně komorní opera pro 4 zpěváky, z nichž 3 zpívají v jednotlivých částech (je jich 8) různé postavy, a malý netradiční orchestr včetně tahací harmoniky a pestré sady bicich nástrojů. Opera se rychle rozšířila po světě, a to nejen díky odvážným scénám. V New York City Opera dostala podtitul "Don Giovanni pro generaci Moniky Lewinské". Díky této opeře získala jistou proslulost též jedna mladá česká sopranistka, která se v ní před několika lety ukázala v roli komorné zcela odhalená, čímž v referátech zastínila i představitelku Vévodkyně, neboť v italské opeře se to stalo vůbec poprvé. Zřejmě jediný referenční záznam nastudování opery dostupný na IT je loňská inscenace v bruselském divadle La Monnaie. Nejen světo-, ale i u nás známý (Salome, Státní opera Praha 2014) režisér Mariusz Trelinski nejprve předvedl své pojetí ve Varšavě a se stejným týmem na podzim v Bruselu. A někde lze možná získat i DVD z roku 2006.

Powder Her Face - Lucie Hájková jako Vévodkyně

Powder Her Face - Marta Reichelová (Komorná)

Brněnský režisér Tomáš Studený a scénografka Zuzana Přidalová vymysleli pro operu zajímavou scénu v Mozartově sále divadla Reduta, která je něco mezi boxerským ringem, ohromnou postelí, korespondující se sexuálním apetitem hlavní postavy, a katafalkem, kde se odehrává vzestup a pád nymfomanské Vévodkyně. Intelektuálně dobře vymyšlený projekt ovšem nevyšel na 100 %. Hravá ironická hudba nezískala v rozpracování režijního záměru partnera, takže jsem občas postrádal pocit lehkosti a nadhledu a celkový dojem byl trochu jako Carmen na dvorku. To ovšem může souviset s tím, že minimalistický charakter inscenace, v zásadě nezbytný, jestliže se vše odehrává na ploše 5x5 m, dává prostor jen pro jakousi hereckou skicu se spoustou prázdného dějového prostoru. Což se však netýká hudby a pěveckých výkonů, zvláště obou ženských interpretek, které své party zvládaly bravurně. Pro jistotu jsem si ještě pustil záznam Trelinského inscenace, která je v tomto smyslu mnohem konkrétnější, ale i tam velmi zřetelně vyniká skvělá Adesova hudba. Tedy kromě hodně naturalisticky podaných erotických scén, což ovšem u La Monnaie nepřekvapí - viz na př. Traviata se Simonou Šaturovou z roku 2012. Ades ostatně upravil část hudby do orchestrální skladby "Dances from Powder Her Face" a bylo by zajímavé si ji poslechnout živě, k čemuž nejbližší příležitost bude v srpnu v Salzburku na koncertech Cleveland Orchestra s dirigentem Franz Welser-Mostem.

 

Jen na okraj bych chtěl poznamenat, že představení je určeno návštěvníkům starším 18 let, což je dosti komické, vezmeme-li v úvahu poučenost o zákrutách života, kterou potenciální mladší divák disponuje díky přívalu informací, jež mu skýtají televize a internet či různé formy literární produkce. Je však možné, že mravní ochrana je určena mládeži vývojově zanedbané. Přesto by mne zajímalo, jaký byl záměr matky, která na představení přivedla asi sedmiletou holčičku. Možná si myslela, že to bude něco o kosmetice.

... a takto obešli inscenátoři choulostivou scénu

5. února 2016, Dvořákova síň Rudolfina Praha
Henry Purcell: Dido and Aeneas

Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704

program:
– Ode to St. Cecilia Z. 328
– Dido and Aeneas Z. 626

Dido – Marie-Claude Chappuis
Aeneas – Tomáš Král
Belinda – Yeree Suh
Druhá dáma / Druhá čarodejnice – Sophie Harmsen
První čarodejnice – Alžběta Poláčková
Čaroděj – Lisandro Abadie
Duch – Alex Potter
Námořník – Václav Čížek


7. února 2016, Národní divadlo Brno, divadlo Reduta 
Thomas Adès: Powder Her Face

hudební nastudování: Marko Ivanović 
dirigent: Marko Ivanović
režie: Tomáš Studený 
dramaturgie: Patricie Částková 
scéna: Zuzana Přidalová 
kostýmy: Zuzana Přidalová 
videoprojekce: Tomáš Hrůza 
asistent režie: Otakar Blaha 

Osoby a obsazení
VÉVODKYNĚ: Lucie Hájková j. h. 
ŘEDITEL HOTELU: Josef Škarka j. h. 
ELEKTRIKÁŘ: Marek Olbrzymek j. h. 
KOMORNÁ: Marta Reichelová 

Zázračná cola

Krutě se mýlí ten, kdo coca-colu považuje za pouhý nápoj. Protože ona také:

1. Zabije hmyz na vaší zahradě
2. Odmrazí čelní sklo auta
3. Vyčistí pekáč
4. Odstraní hmyz z čelního skla auta
5. Odstraní rez z vašeho auta
6. Uvolní zarezlé šrouby
7. Odstraní barevné skvrny z tkanin
8. Odstraní mastné fleky
9. Utiší bolest po žahnutí medúzou
10. Vyčistí motor automobilu
11. Pomůže při vaření
12. Dodá lesk starým mincím
13. Čistí dlaždic
14. Vylepší váš kompost
15. Odstraní žvýkačku z vašich vlasů
16. Odstraní nepovedenou barvu z vašich vlasů
17. Odstraní barvu z koberce
18. Vyčistí vaši záchodovou mísu
19. Oživí vaše květiny
20. Zahání hmyz při pikniku

Život bez coca-coly je prázdný, nudný a samý flek. S coca-colou se v zimě nenabouráte, v létě vás nedostane žádný hmyzí vetřelec a celý rok bude váš záchod místem plným radosti. Jen jedno mi není jasné, co udělá cola s blbostí?  

http://newsforants2.com/20-cool-uses-of-coca-cola/20/

Je srdce nejlepší rádce?

Byla kdysi zahraniční redakce Československého rozhlasu, z jejichž redaktorů už žijí jen dva: Luboš Dobrovský a Jan Petránek.

Luboš Dobrovský (nar. 1932) byl v letech 1959 až 1968 redaktorem a v letech 1967-1968 dopisovatelem v Moskvě. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích a byl signatářem Charty 77. Po roce 1989 byl mimo jiné ministrem obrany, kancléřem prezidenta republiky a velvyslancem v Moskvě.

Jan Petránek (1931) působil v Československém rozhlase od roku 1951, byl mimo jiné zpravodajem v Dillí a Moskvě. Pro své proreformní vystupování v letech 1968 a 1969 však mohl za normalizace pracovat jen manuálně. Stal se signatářem Charty 77 a přispíval do samizdatových Lidových novin. Po roce 1989 odmítl stát se ředitelem rozhlasu a byl komentátorem Lidových novin. Novinářské práci se věnuje i po odchodu do důchodu roku 1993. Ještě u příležitosti svých 80. narozenin sbíral různá ocenění pro novináře včetně čestné ceny Ferdinanda Peroutky.

Postoje obou pánů, u nichž by bylo možné předpokládat podobný pohled na svět, se však v roce 2014 a 2015 zřetelně vyhranily. Zatímco Luboš Dobrovský vystupuje ostře protiputinovsky, Jan Petránek je pro Rusko pln pochopení. Ve skutečnosti ovšem tento postoj není náhodným prozřením ani u jednoho z nich. Stačí přečíst si třeba rozhovor Karla Hvížďaly s Lubošem Dobrovským z března roku 2010 a rozhovor Jana Petránka na ČRo 6 z května 2009 (též Britské listy). Když se na jejich výroky podíváme z nadhledu, zdá se, že zatímco v prvém případě jsou řízeny spíš rozumem, v tom druhém hovoří víc srdce.

A co následovalo?

Dne 28. října 2015 převzal Jan Petránek z rukou prezidenta Miloše Zemana medailí Za zásluhy. Spolu s ním byl mimo řady dalších stejně oceněn i místopředseda normalizační vlády Toman.

Dne 4. února 2016 převzal Luboš Dobrovský v Centru současného umění DOX prestižní novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2015 udělenou mu Sdružením Ferdinanda Peroutky. Spolu s ním obdržel cenu Marek Wollner, šéfredaktor reportážní publicistiky v České televizi.

Miloš Zeman v lednu 2015 prohlásil: "Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem ´Hitler je gentleman´. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ´Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky´ ...Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?", ptá se Zeman.

Ferdinand Peroutka v roce 1946 řekl: "Nemáme už iluzí o tisku,.. člověk, když se vůbec nestydí, vždy může moderními prostředky velký počet jiných lidí svést na scestí."

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Výroky oceněných:
"Když chcete lidi přesvědčit, musíte jim předložit fakta podepřená souvislostmi, které
mají váhu. A na to musí člověk dlouho zrát. Dnes je mi skoro osmdesát a neodvažuji se
komentovat nic, k čemu nemám dostatek materiálu."
Jan Petránek 

"Propaganda směřující k podpoře sil, které nejsou naší svobodě přátelsky nakloněny, je propaganda svobodě a demokracii nepřátelská a tuto naši svobodu zneužívající. Snad by bylo na místě se oněch našich aktivistů zeptat, zda si jsou vědomi možných důsledků svého jednání. Zda chtějí být svým jednáním zcela spontánně vnímáni jako příslušníci oné páté kolony, která má pomoci režimu prezidenta Putina k opětovnému omezení naší, tak těžce na Moskvě vydobyté svobody."
Luboš Dobrovský

"...v novinařině nelze programově stranit ani žádné politické partaji ani žádné osobě. Stranit lze hodnotám: „demokracii, občanskému principu, férové politické a hospodářské soutěži"
Marek Wollner.

Fantová - život do ztracena?

Stává se, že si něco přečtete a najednou se na to začínají nabalovat další příběhy, až máte pořádnou sněhovou kouli vzájemně propletených fakt. Mně se to stalo s Marií Fantovou, na jejíž jméno jsem narazil v knize o Malé Straně.

Její otec byl dosti slavný architekt Josef Fanta (1856-1954), který byl mimo jiné autorem budovy Hlavního nádraží v Praze a jeho jméno je dodnes živé ve Fantově kavárně. Ale je vezděn i do Národního divadla, budovy ministerstva průmyslu nebo Hlávkovy koleje, také hřbitova v Poděbradech a památníku bitvy u Slavkova. A tento pán si roku 1900 koupil bývalou hospodu v Jevanech, po pár letech v obci postavil vilu pro Gabrielu Preissovou (kde se o 100 let později zastřelil skladatel Karel Svoboda) a v Ondřejově, z Jevan 2 hodiny pěšky kopec, postavil pro kamaráda J.J. Friče hvězdárnu.

A do Jevan s ním a za ním jezdila parta osvícených a úspěšných českých přátel a v létě 1914 se tam nedlouho po návratu ze sedmiletého pobytu v Americe objevil i 27letý Jan Masaryk, který sice neměl ani maturitu, ale byl synem pana profesora a poslance. Při té příležitosti potkal Fantovu dvacetiletou dceru Marii, která byla spolužačkou Janovy sestry Olgy z dívčího gymnázia Minerva, a právě opouštěla univerzitní studia. Zřejmě intenzivní láska trvala jen do počátku příštího roku, kdy Jan narukoval coby jednoroční dobrovolník, avšak oba evidentně silně zasáhla, protože Jan o ní vyprávěl za další války v rozhlasovém pořadu Volá Londýn a Marie kdesi tvrdila, že to byl nejdůležitější muž jejího života.

Marie Fantová (asi roku 1925)

Jan ovšem jako politicky nespolehlivá osoba nesměl na frontu a zůstal tudíž v zázemí, kde si u vozatajstva vysloužil hodnost poručíka a stříbrnou medaili. Marie koncem války odjela do Spojených států, posléze se vdala, aby později od muže odešla, po válce chvíli působila v Německu na vyslanectví, současně se vrhla do psaní a překládání, psala pro Peroutkovu Tribunu, později vedla ženskou rubriku v Lidových novinách a stala se na necelých 10 let jednou z nejvýznamnějších českých novinářek. Když po příchodu Mileny Jesenské náhle skončila, živila se především překlady. Po 2. světové válce spolu s ženou Jana Wericha přeložily hru Jezinky a Bezinky a spolupracovala také s bratrem Jiřího Voskovce Prokopem (Byli stejně staří, trochu příbuzní a on trávil 1. světovou válku nuceně v Černém Kostelci nedaleko Jevan). Po komunistickém převratu se dostala do konfliktu s režimem a objetí alkoholu, dokonce byla odsouzena k pobytu v pracovním táboře, a zemřela opuštěná a zdevastovaná v sedmdesáti letech roku 1963. Mezi její překlady patří i Shakespeare. A jeho sonet 66., to je hlavní důvod, proč jsem tohle sepsal. Protože ukazuje, že lidé jsou dnes stejní jako ti, co žili před 400 lety. Někteří dobří, jiní špatní, někteří moudří, jiní blbci. Ale život jde dál.

Už chci - vším unaven - jen smrt a věčný klid
a nemuset zas a zas poznávati,
jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,
jak mošnou žebráckou se za velikost platí,
jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,
jak na rytířskost číhá smečka katí,
jak sílu obrů uhlodává strach,
jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,
jak jazyk umění je sevřen v kleštích,
jak dobří pro lotry dřou jak mourovatí,
jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích,
když blbci na trůnech jsou ctěni víc jak svatí.

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,
jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

A takhle viděla Shakespearovy sonety grafička Ludmila Jiřincová

     

     

A takhle 66. sonet přebásnil král shakespearovských překladatelů Martin Hilský:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak pýchou dme se pouhý parazit,

jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak hloupost zpupně chytrým poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,

jen nemuset tu tebe zanechat.

Krutě aktuální, co? I když my, nemajíce etalon krutosti, nevíme, zda to, co bylo za kruté považováno tenkrát, je v porovnání s dnešní krutostí horší nebo lepší. Fakt je, že v královských kruzích se tenkrát navzájem popravovali dosti nemilosrdně, což je krutost jaksi absolutní. A to byli příbuzní. Ani jiné profese neměly vždy na růžích ustláno. Třeba herci byli pár desítek let po zmíněném Shakespearovi zařazeni do stejné kategorie jako zloději a prostitutky a divadlo bylo zakázáno. Když byl někdo přistižen, mohl být zmrskán. V tom je postsocialismus vstřícnější. V Novosibirsku možná dokonce sehrají 2. jednání Tannhausera, když celá opera byla zakázána, neboť urážela věřící.

Čímž končím, protože v tom krátkém textu je nejméně 10 témat, která by z něj mohla vypučet, a kdo to pak má číst.