Blíží se
Velikonoce, svátky, jejichž poselství je jádrem křesťanství, a proto jsou integrální součástí západního křesťanského světa. Pro mne je jejich příběh zhmotněn třeba ve fresce Leonardovy večeře Páně, která přežila ničivé bombardování v italském Miláně, v mnohasetletých pokroucených olivovnících Getsemanské zahrady v Kidronském údolí izraelského Jeruzaléma, v madridském velikonočním procesí s mladíky zkrvavenými sebebičováním a kamenné desce posledního pomazání v jeruzalémském Chrámu Božího hrobu s hroznem lidí nejrůznějších konfesí kolem, kteří věří, že jim pomůže. A pak v tisících Kristů na kříži kolem nejrůznějších cest, na návsích i v polích, na mostech a náměstích, v kostelích a na hřbitovech, a také v bocháncích, pomlázce a velikonočních vajíčkách... a v příchodu jara.
Pro praktikující křesťany jsou Velikonoce navíc obsaženy v rituálech, které jsou mnohem slavnostnější než při jiných příležitostech, a jejich součástí jsou proto i bohaté hudební nebo hudbou doprovázené složky, v nichž centrální postavení zaujímají vyprávění velikonočního příběhu tak, jak ho popsali autoři evangelií, která jsou páteří Nového zákona - Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Se zhudebněnými texty, které se vztahují k Velikonocům, se však lze setkat i mimo kostel, neboť se staly součástí i světského hudebního života.
K těm nejznámějším patří
pašije. A jedním z hlavních současných českých interpretů těchto skladeb je dirigent, instrumentalista, principál, pedagog a hudební vědec Václav Luks a jeho soubory Collegium 1704 a Collegium 1704 Vocale. Zatímco Bachovy pašije (Matoušovy a Janovy) mají již dlouho zažité, do letošního programu přidali Janovy pašije Alessandra Scarlattiho a Stabat Mater Tomassa Traetta, tedy skladby, které vznikly v 18. století v Neapoli.
Ovšem v uvedené době, kdy se blíží ke svému vrcholu
hudební baroko, jsou již jasně diferencovány náboženské
obřady katolické a protestantské, což se promítá i do hudební produkce, která se k nim váže. Tak zatímco Scarlattiho pašije jsou zpívány v latině, Bachovy v němčině. Přestože
Alessandro Scarlatti (1660-1725) je zakladatelem neapolské opery a Johann Sebastian Bach (1685-1850) neměl s operou nic společného, Bachovy pašije jsou mnohem opernější než Scarlattiho, což je dáno jejich strukturou. Bach je koncipuje jako velmi rozsáhlá díla, která se dělí na 2 části, po 1. díle následovalo kázání a po něm 2. část, přičemž obřady kolem pašijí zabraly většinou celé dopoledne, případně byly hrány i ve dvou dnech, to je v pátek a sobotu. Pokud se hrají koncertně, pak jeho Janovy pašije trvají necelé 2 hodiny a Matoušovy kolem 3 hodin podle dirigenta a typu interpretů. Árie se přitom střídají s textem, který není součástí evangelia, a současně je velice důležitým prvkem chorál, který zpívalo většinou společenství věřících.
 |
Julia Böhme (foto Petra Hajská) |
U
Scarlattiho Janových pašijí se naopak nesetkáme ani s chorálem, ani společenstvím věřících a nejsou zde ani árie. Celý blok textu Janova evangelia je doprovázen proudem hudby pouze s tzv. turba sbory, což je sbor davu, který varuje Piláta před propuštěním Ježíše, který není císařovým přítelem, a ten proto vyžaduje jeho ukřižování. Ale jinak ten 40minutový tok hudby není ničím přerušen. Je to jednolitý oblouk, který klade nároky jak na interprety, tak i posluchače a je to dílo pozoruhodné. Dnes není přesně známo, kdy ho Alessandro Scarlatti komponoval, ani kde bylo uvedeno. Předpokládá se, že to mohlo být kolem roku 1700, kdy se skladatel vedle opery (a napsal jich přes 60) intenzivně věnoval i duchovní hudbě. Rukopis je uložen v knihovně neapolské konzervatoře di San Pietro di Majella, kam jsou soustředěny rukopisy z celkem pěti konzervatoří, které kdysi v Neapoli působily. Obraz Scarlattiho jako představitele neapolské hudby spojeného s operou, je však jen jedna část jeho skladatetelského profilu. Ta druhá část je osobnost muzikanta nesmírně vzdělaného v italské hudební tradici, a to jak římské, tak i benátské. Proto u něj vidíme inspiraci monteverdiovskou monodií, benátskou operou a samozřejmě římským oratoriem jako jsou ta, která napsali Cavalieri Cavalli a další skladatelé, kteří formovali italské oratorium 17. století. Díky tomu ovšem působí Scarlatti trochu staromodním dojmem, protože má daleko blíže k italskému oratoriu 2. třetiny 17. století, než klasické představě oratoria, kde jsou sólisté, sbor, orchestr, jak ho známe z děl Bachových.
Zajímavý je ale fakt, že podobně se přibližuje i Bachova hudba Scarlattimu. V Janových pašijích Alessandra Scarlattiho jsou totiž recitativy, běžně doprovázené malým kontinuem - varhany, cello, případně kontrabas nebo loutna (secco, suché recitativy) - v případě, že se jedná o slova Ježíše Krista obohaceny o smyčcové nástroje, což ilustruje mimořádnost jeho role. Kupodivu také u Bachových Matoušových pašijí doprovází slova, která pronáší Ježíš Kristus, zvuk smyčcových nástrojů, což je obvykle považováno za skladatelův originální přístup ke zhudebnění textu evangelia. Protože však v jeho době otázka konfese ani národnosti nehrála v přístupu k hudbě příliš významnou roli, mohl Bach - pilný sběratel hudební literatury - Scarlattiho partituru vlastnit a inspirovat se jí. Ostatně i Pergolesiho Stabat Mater doplnil Bach jiným textem v němčině, hudbu možná mírně upravil a vytvořil na tomto základě kantátu. A tak stojí za to tuto do jisté míry nadkonfesní hudbu postního období uvádět i v dnešní době a v jiném kontextu.
Autorem druhé skladby večera byl
Tomasso Traetta (1727-1779), osobnost dnes málo známá, přesto však pozoruhodná. Je bytostně zakotven v tradici neapolské hudby, byť se Scarlattim se nikdy setkat nemohl, protože se narodil 2 roky po jeho smrti. Náleží spíš k muzikantům, kteří byli ovlivněni jiným velkým neapolským skladatelem, a tím byl Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736). Ostatně to upadnutí do polozapomnění se netýká jen Traetty, ale neapolské hudby druhé třetiny 18. století vůbec, dokonce až po Donizettiho, Se jmény skladatelů, jako byl právě Traetta, Sarro, Leo, Jommelli, Paisiello, kteří žili a pracovali v jednom z jedinečných center evropské hudební kultury, se dnes setkáváme zřídka. Přitom to byly opravdu zářivé hvězdy a každý skladatel té doby toužil po tom získat zakázku ve skvělém neapolského divadla San Carlo. Včetně Mozarta, kterému se to nepodařilo.
Traettovo Stabat Mater je dílem nesmírně emotivním a melodickým. Je to naprosto jiná hudba než Alessandra Scarlattiho a je charakteristické, že v ní lze rozpoznat velký vzor všech neapolských skladatelů po smrti Scarlattiho, tedy hudbu Giovanni Battisty Pergolesiho a jeho slavného oratoria Stabat Mater napsaného na samém sklonku jeho krátkého života, které je dílem, jež má v dějinách hudby naprosto ojedinělé postavení. Protože okamžitě po prvním provedení se rozšířilo jako lavina po celé Evropě a jako jediné dílo v dějinách hudby vůbec, kromě Handelova Mesiáše, se hraje nepřetržitě po tři staletí. A vliv Pergolesiho Stabat Mater byl naprosto ohromující a neexistuje žádný neapolský skladatel, který by se ve svém díle neskláněl před Pergolesiho odkazem. Vliv Pergolesiho je proto znát i u Traetty. Ovšem s tím, že do skladby dokázal vložit i svůj osobní projev, originalitu své osobnosti. Základní věc, kterou se odlišuje od Pergolesiho, je velmi důležitá role sboru, neboť Pergolesiho předloha je psána pouze pro soprán. Ale pokud se mluví o Pergolesiho Stabat Mater jako o předloze, je zajímavé, že ta úplně první předloha je opět dílo Scarlattiho, který napsal první neapolské Stabat Mater pro soprán a alt, a Pergolesi se vlastně tou dnes již daleko slavnější Stabat Mater pouze pokusil navázat a vytvořit jakousi paralelu k dílu Scarlattiho, které v jeho době bylo velmi slavné. Žák však zastínil svého učitele a jeho Stabat Mater se stalo daleko slavnějším.
Tímto dlouhým úvodem se dostávám k o to kratšímu závěru. Provedení v Pražské křižovatce bylo tradičně perfektní a v dobrém slova smyslu zaujaté. Pašije byly skutečně diametrálně odlišné od pašijí Bachových, v porovnání s nimi měly až komorní, kontemplativní charakter. Soubor i sbor předvedly bezchybnou a soustředěnou interpretaci, přičemž ozdobou večera byla drážďanská altistka Julia Böhme s jejím pohyblivým altem příjemné barvy krásně znělým v celém rejstříku. Ostatně s Collegiem 1704 ji bylo možné slyšet již v listopadu v Hasseho Svaté Heleně a zpívat s ním má i v červenci v Salzburku. A Stabat Mater ve druhé části večera bylo jiskřivé a laskavé.
Minule jsem psal o ojedinělosti těchto koncertů. Ta spočívá vedle samotné hudby a jejího provedení jednak v tom, že Pražská křižovatka nabízí pro uváděné skladby kongeniální prostředí, ale především v tom, že Václav Luks věnuje před každým koncertem půlhodinu tomu, aby zasvěceně a současně srozumitelně pohovořil o širších souvislostech hudby, která je na programu, a zodpověděl dotazy návštěvníků. To samozřejmě občas dělá i Česká filharmonie a někdy i Národní divadlo, otázka ovšem je na jaké úrovni. Proto říkám, že Collegium 1704 je svým způsobem nejlepší. Ostatně ten poněkud rozvleklý úvod čerpal právě z onoho dirigentova vyprávění.
17. února 2016 kostel svaté Anny-Pražská křižovatka Praha
Alessandro Scarlatti: La Passione secondo Giovanni
Tomasso Traetta: Stabat Mater
Dirigent: Václav Luks
Isabel Jantschek (soprán)
Aneta Petrasová (alt)
Julia Böhme (alt)
Václav Čížek (tenor)
Hugo Oliveira (baryton)
Jaromír Nosek (bas)
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704