300letý oblouk anglické opery

Aneb 300 let anglické opery za dva dny se mi podařilo urazit mezi pátečním večerem v pražském Rudolfinu a nedělním podvečerem v brněnské Redutě.

V Rudolfinu se předvedl Václav Luks se svým orchestrem, sborem a sólisty opět ve vrcholné formě, když uvedl v koncertním provedení operu Dido a Aeneas skladatele Henry Purcella (1659-1695).
To není jen tak nějaká opera z běžné produkce, nýbrž přímo první anglická opera vůbec. Protože zatímco italská opera ve druhé polovině 17. století už jasně zářila, anglická byla na samotném počátku. Což možná překvapí, když si uvědomíme, že William Shakespeare, hvězda nejen anglického divadla a nejen vrcholné renesance, psal své nejlepší kusy už na počátku tohoto století. Jenomže Jindřich VIII., který žil o století dříve, svými mocenskými triky založil do anglické historie časovanou bombu katolicko-protestantských konfliktů a právě protestantské puritánství, které mimo jiné přineslo úplný zákaz divadla ve 40. a 50. letech, definitivně odstraněný až po roce 1660, způsobilo, že ve vývoji tohoto žánru zela citelná mezera. Hrála se spíše představení nazývaná masques, resp. kombinovaná s hudebními a baletními pasážemi, kde hudba byla co do významu až za výpravou a textem. Pokud byla hudba součástí představení, její autoři nebyli vždy známí, vytvářelo ji i více skladatelů a nezřídka vznikala postupně, s každým dalším představením byl přidán nový kus muziky. Což nikterak neznamenalo, že u dvora by nebyla hudba žádaná. Ve Westminsteru byl i chlapecký sbor, kde mimo jiné od útlého věku působil i Henry Purcell, největší hudebník Anglie 2. poloviny 17. století. Ten také vytvořil zřejmě první, v každém případě však daleko neznámější anglickou operu - Dido a Aeneas. Její libreto napsal na základě Vergiliovy Aeneis irský básník a anglický poeta laureatus Nahum Tate. Opera se hrála po provedení v dívčím ústavu (předtím  možná u dvora) zřídka a pak po staletí vůbec ne. Partitura byla nalezena neúplná a o její rekonstrukci se v roce 1960 zasloužil Benjamin Britten. Je uváděna obvykle specializovanými soubory, většinou koncertně. V Čechách byla dosud nastudována dvakrát.

Yeree Suh (Belinda), Marie-Claude Chappuis (Dido), Václav Luks, Tomáš Král (Aeneas)

Luks a jeho Collegia dnes představují špičkový evropský ansámbl, který provozuje svým způsobem nejpůsobivější hudební produkce v Česku, což dokázal i nyní. V porovnání s jinými inscenacemi, jejichž ukázky jsou k dispozici, je hudební projev měkčí a plastičtější. Dnes již samozřejmý internacionální charakter Collegia 1704 umožnil obsadit pěvecké role kvalitními zpěváky, z nichž zřejmě nejvýše lze hodnotit průrazný soprán Marie-Claude Chappuisové, aniž by ani jedna z dalších zpěvaček představovala slabinu. Mezi muži byl výraznější Lisandro Abadie a to nejen díky svým ďábelským grimasám. Tomáš Král působil v porovnání s ním méně expresivním dojmem. Otázkou ovšem je, jak postupovat při dalších koncertních provedeních barokních oper. Podle mne by stála za zvážení nějaká forma náznaku scénické interpretace, která by přiblížila dějovou linku. Což se ovšem snadno řekne, ale bezpochyby to není jednoduché. Přesto se díla jako Dido a Aeneas, zvláště v takovém podání, jaké bylo slyšel v Rudolfinu, dají poslouchat jen jako čistá muzika.

Tím jsme si odbyli konec 17. století. V následujících dvou stoletích se v anglické opeře moc nedělo. Opera se ovšem hrála, ale zpočátku italská a německá, protože Georg Fridrich Handel přesídlil do Londýna. K tomu přispělo i střídání stráži u dvora roku 1714, kdy se králem stal Jiří I. z hannoverské dynastie. V polovině 19. století se z Covent Garden stalo operní divadlo, leč celá dvě staletí se neobjevil žádný další operní skladatel, jehož díla by mohla dnešnímu publiku něco říct. Až Benjamin Britten (1913-1976), který v mnohém navázal přímo na Purcella.

A dalším na obzoru je Thomas Adès (nar. 1971), který zhruba 300 let poté, co Purcell napsal Dido a Aeneas, vytvořil operu Powder Her Face, jejíž premiéra proběhla roku 1995. Bylo to na objednávku avantgardního letního festivalu a autor libreta Philip Hensher napsal tehdy 24letému skladateli dosti odvážný text plný anglického a černého humoru s několika erotickými scénami, ke kterému Adés napsal podobně odvážnou nekonvenční muziku. Je to vlastně komorní opera pro 4 zpěváky, z nichž 3 zpívají v jednotlivých částech (je jich 8) různé postavy, a malý netradiční orchestr včetně tahací harmoniky a pestré sady bicich nástrojů. Opera se rychle rozšířila po světě, a to nejen díky odvážným scénám. V New York City Opera dostala podtitul "Don Giovanni pro generaci Moniky Lewinské". Díky této opeře získala jistou proslulost též jedna mladá česká sopranistka, která se v ní před několika lety ukázala v roli komorné zcela odhalená, čímž v referátech zastínila i představitelku Vévodkyně, neboť v italské opeře se to stalo vůbec poprvé. Zřejmě jediný referenční záznam nastudování opery dostupný na IT je loňská inscenace v bruselském divadle La Monnaie. Nejen světo-, ale i u nás známý (Salome, Státní opera Praha 2014) režisér Mariusz Trelinski nejprve předvedl své pojetí ve Varšavě a se stejným týmem na podzim v Bruselu. A někde lze možná získat i DVD z roku 2006.

Powder Her Face - Lucie Hájková jako Vévodkyně

Powder Her Face - Marta Reichelová (Komorná)

Brněnský režisér Tomáš Studený a scénografka Zuzana Přidalová vymysleli pro operu zajímavou scénu v Mozartově sále divadla Reduta, která je něco mezi boxerským ringem, ohromnou postelí, korespondující se sexuálním apetitem hlavní postavy, a katafalkem, kde se odehrává vzestup a pád nymfomanské Vévodkyně. Intelektuálně dobře vymyšlený projekt ovšem nevyšel na 100 %. Hravá ironická hudba nezískala v rozpracování režijního záměru partnera, takže jsem občas postrádal pocit lehkosti a nadhledu a celkový dojem byl trochu jako Carmen na dvorku. To ovšem může souviset s tím, že minimalistický charakter inscenace, v zásadě nezbytný, jestliže se vše odehrává na ploše 5x5 m, dává prostor jen pro jakousi hereckou skicu se spoustou prázdného dějového prostoru. Což se však netýká hudby a pěveckých výkonů, zvláště obou ženských interpretek, které své party zvládaly bravurně. Pro jistotu jsem si ještě pustil záznam Trelinského inscenace, která je v tomto smyslu mnohem konkrétnější, ale i tam velmi zřetelně vyniká skvělá Adesova hudba. Tedy kromě hodně naturalisticky podaných erotických scén, což ovšem u La Monnaie nepřekvapí - viz na př. Traviata se Simonou Šaturovou z roku 2012. Ades ostatně upravil část hudby do orchestrální skladby "Dances from Powder Her Face" a bylo by zajímavé si ji poslechnout živě, k čemuž nejbližší příležitost bude v srpnu v Salzburku na koncertech Cleveland Orchestra s dirigentem Franz Welser-Mostem.

 

Jen na okraj bych chtěl poznamenat, že představení je určeno návštěvníkům starším 18 let, což je dosti komické, vezmeme-li v úvahu poučenost o zákrutách života, kterou potenciální mladší divák disponuje díky přívalu informací, jež mu skýtají televize a internet či různé formy literární produkce. Je však možné, že mravní ochrana je určena mládeži vývojově zanedbané. Přesto by mne zajímalo, jaký byl záměr matky, která na představení přivedla asi sedmiletou holčičku. Možná si myslela, že to bude něco o kosmetice.

... a takto obešli inscenátoři choulostivou scénu

5. února 2016, Dvořákova síň Rudolfina Praha
Henry Purcell: Dido and Aeneas

Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704

program:
– Ode to St. Cecilia Z. 328
– Dido and Aeneas Z. 626

Dido – Marie-Claude Chappuis
Aeneas – Tomáš Král
Belinda – Yeree Suh
Druhá dáma / Druhá čarodejnice – Sophie Harmsen
První čarodejnice – Alžběta Poláčková
Čaroděj – Lisandro Abadie
Duch – Alex Potter
Námořník – Václav Čížek


7. února 2016, Národní divadlo Brno, divadlo Reduta 
Thomas Adès: Powder Her Face

hudební nastudování: Marko Ivanović 
dirigent: Marko Ivanović
režie: Tomáš Studený 
dramaturgie: Patricie Částková 
scéna: Zuzana Přidalová 
kostýmy: Zuzana Přidalová 
videoprojekce: Tomáš Hrůza 
asistent režie: Otakar Blaha 

Osoby a obsazení
VÉVODKYNĚ: Lucie Hájková j. h. 
ŘEDITEL HOTELU: Josef Škarka j. h. 
ELEKTRIKÁŘ: Marek Olbrzymek j. h. 
KOMORNÁ: Marta Reichelová