Fantová - život do ztracena?

Stává se, že si něco přečtete a najednou se na to začínají nabalovat další příběhy, až máte pořádnou sněhovou kouli vzájemně propletených fakt. Mně se to stalo s Marií Fantovou, na jejíž jméno jsem narazil v knize o Malé Straně.

Její otec byl dosti slavný architekt Josef Fanta (1856-1954), který byl mimo jiné autorem budovy Hlavního nádraží v Praze a jeho jméno je dodnes živé ve Fantově kavárně. Ale je vezděn i do Národního divadla, budovy ministerstva průmyslu nebo Hlávkovy koleje, také hřbitova v Poděbradech a památníku bitvy u Slavkova. A tento pán si roku 1900 koupil bývalou hospodu v Jevanech, po pár letech v obci postavil vilu pro Gabrielu Preissovou (kde se o 100 let později zastřelil skladatel Karel Svoboda) a v Ondřejově, z Jevan 2 hodiny pěšky kopec, postavil pro kamaráda J.J. Friče hvězdárnu.

A do Jevan s ním a za ním jezdila parta osvícených a úspěšných českých přátel a v létě 1914 se tam nedlouho po návratu ze sedmiletého pobytu v Americe objevil i 27letý Jan Masaryk, který sice neměl ani maturitu, ale byl synem pana profesora a poslance. Při té příležitosti potkal Fantovu dvacetiletou dceru Marii, která byla spolužačkou Janovy sestry Olgy z dívčího gymnázia Minerva, a právě opouštěla univerzitní studia. Zřejmě intenzivní láska trvala jen do počátku příštího roku, kdy Jan narukoval coby jednoroční dobrovolník, avšak oba evidentně silně zasáhla, protože Jan o ní vyprávěl za další války v rozhlasovém pořadu Volá Londýn a Marie kdesi tvrdila, že to byl nejdůležitější muž jejího života.

Marie Fantová (asi roku 1925)

Jan ovšem jako politicky nespolehlivá osoba nesměl na frontu a zůstal tudíž v zázemí, kde si u vozatajstva vysloužil hodnost poručíka a stříbrnou medaili. Marie koncem války odjela do Spojených států, posléze se vdala, aby později od muže odešla, po válce chvíli působila v Německu na vyslanectví, současně se vrhla do psaní a překládání, psala pro Peroutkovu Tribunu, později vedla ženskou rubriku v Lidových novinách a stala se na necelých 10 let jednou z nejvýznamnějších českých novinářek. Když po příchodu Mileny Jesenské náhle skončila, živila se především překlady. Po 2. světové válce spolu s ženou Jana Wericha přeložily hru Jezinky a Bezinky a spolupracovala také s bratrem Jiřího Voskovce Prokopem (Byli stejně staří, trochu příbuzní a on trávil 1. světovou válku nuceně v Černém Kostelci nedaleko Jevan). Po komunistickém převratu se dostala do konfliktu s režimem a objetí alkoholu, dokonce byla odsouzena k pobytu v pracovním táboře, a zemřela opuštěná a zdevastovaná v sedmdesáti letech roku 1963. Mezi její překlady patří i Shakespeare. A jeho sonet 66., to je hlavní důvod, proč jsem tohle sepsal. Protože ukazuje, že lidé jsou dnes stejní jako ti, co žili před 400 lety. Někteří dobří, jiní špatní, někteří moudří, jiní blbci. Ale život jde dál.

Už chci - vším unaven - jen smrt a věčný klid
a nemuset zas a zas poznávati,
jak je pan Nikdo samý lesk a třpyt,
jak mošnou žebráckou se za velikost platí,
jak hrubci šlapou něžná srdce v prach,
jak na rytířskost číhá smečka katí,
jak sílu obrů uhlodává strach,
jak tupost, tupost, tupost vrchovatí,
jak jazyk umění je sevřen v kleštích,
jak dobří pro lotry dřou jak mourovatí,
jak Její Jasnost Pravda sklízí leda smích,
když blbci na trůnech jsou ctěni víc jak svatí.

Byl bych už dávno šel, zhnusen a unaven,
jak tě však, Lásko, mám tomuhle nechat v plen?!

A takhle viděla Shakespearovy sonety grafička Ludmila Jiřincová

     

     

A takhle 66. sonet přebásnil král shakespearovských překladatelů Martin Hilský:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,

jen nevidět, jak žebrá poctivec,

jak pýchou dme se pouhý parazit,

jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,

jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,

jak sprostota se sápe na slušnost,

jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,

jak hloupost zpupně chytrým poroučí,

jak prostá pravda je všem prostě pro smích,

jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,

jen nemuset tu tebe zanechat.

Krutě aktuální, co? I když my, nemajíce etalon krutosti, nevíme, zda to, co bylo za kruté považováno tenkrát, je v porovnání s dnešní krutostí horší nebo lepší. Fakt je, že v královských kruzích se tenkrát navzájem popravovali dosti nemilosrdně, což je krutost jaksi absolutní. A to byli příbuzní. Ani jiné profese neměly vždy na růžích ustláno. Třeba herci byli pár desítek let po zmíněném Shakespearovi zařazeni do stejné kategorie jako zloději a prostitutky a divadlo bylo zakázáno. Když byl někdo přistižen, mohl být zmrskán. V tom je postsocialismus vstřícnější. V Novosibirsku možná dokonce sehrají 2. jednání Tannhausera, když celá opera byla zakázána, neboť urážela věřící.

Čímž končím, protože v tom krátkém textu je nejméně 10 témat, která by z něj mohla vypučet, a kdo to pak má číst.