Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 30. září 2015

Sexsymboly v LIVE in HD 2015-16

Generální ředitel Metropolitní opery v New Yorku se nedávno nechal slyšet, že i přes finanční potíže nesmí snižovat náklady tak, aby to vedlo k poklesu úrovně jednotlivých inscenací. K tomu patří nejen úroveň zpěvu a hry orchestru, režie a scéna, ale také exteriér představitelů hlavních rolí, minimálně v těch představeních, která jsou přenášena do více než 2000 sálů po celém světě v rámci projektu LIVE in HD. Tady je několik takových, které zmíněné vysoké nároky splňují.

GIUSEPPE VERDI: OTELLO (NOVÁ INSCENACE)

První premiérou letošní sezóny Metropolitní opery je Verdiho Otello. V režii Bartlett Shera a s dirigentem Yannickem Nézet-Séguinem se představí Aleksandrs Antonenko v roli Otella,  Sonya Yoncheva jako Desdemona a Zeljko Lucic v postavě Jaga. Premiéra proběhne v pondělí 21. září a 17. října je opera na programu MET in HD

Sonya Yoncheva

Sonya Yoncheva je Bulharka žijící ve Švýcarsku a její kariéru odstartovalo vítězství v soutěži Operalia v roce 2010. V Metropolitní opeře debutovala v listopadu 2013 jako Gilda v Rigolettovi. V roce 2014 pak zpívala v listopadu Mimì (La bohème) a v prosinci Violettu v La traviatě. V Praze zpívala letos 11. června. Někteří její příznivci se domnívají, že jde o novou Annu Netrebko, ne-li rovnou Mariu Callas.

GIUSEPPE VERDI: TRUBADÚR

Sir David McVicar přinesl operu v koprodukci s Lyric Opera of Chicago a San Francisco Opera v roce 2009 a v roce 2011 byla vysílán přenos v MET in HD. V letošní serii představení debutuje v roli Leonory Anna Netrebko, zřejmě nejžádanější zpěvačka současnosti, která však roli zpívala již v Berlíně 2013 a při loňském i letošním ročníku Salzburger Festspiele. Vedle ní budou zpívat i Dolora Zajick, Stefan Kocán a Dmitri Chvorostovský, jehož prázdninová terapie nádorového onemocnění mozku byla zřejmě úspěšná. Přenosem této inscenace začíná 3. října letošní sezóna MET in HD. Více se lze o opeře dovědět třeba zde.

Anna Netrebko
Anna Netrebko as Antonia in 'Les Contes d'Hoffmann'; This season she will perform in 'Il Trovatore' (Photo: Ken Howard/Metropolitan Opera)
Anna Netrebko v MET jako Antonia v Hoffmannových povídkách
Annu Netrebko snad ani není třeba představovat, je dnes skutečnou hvězdou, jejiž jméno na programu je zárukou nejen komerčního úspěchu. Kromě nesporného pěveckého mistrovství dokáže své postavy podat herecky neobyčejně věrohodně. Ne tak úspěšná je zřejmě v partnerských vztazích, ať už šlo o pracovní partnerství s Rolando Villazonem či osobní s Erwinem Schrottem. Navíc se zpěvačka projevuje také politicky a je spontánní příznivkyní prezidenta Putina v čemž věrně následuje svého mentora Valerije Gergieva.

ALBAN BERG: LULU

Po pětileté pauze se vrací na scénu MET tato slavná opera ze 30. let minulého století. Režisérem představení je William Kentridge a hudební nastudování je práce Jamese Levina, který spolu s režisérem Johnem Dexterem nastudoval v roce 1977 i premiéru předcházející, tehdy ještě dvouaktové verze, která byla o 3 roky později doplněna o 3 jednání. V této podobě se opera hrála až do roku 2010, kdy už hlavní roli zpívala Marlis Petersen a další role Susan Graham, Daniel Brenna a Johan Reuter. V Kentridgeově režii byla opera v červnu 2015 předvedena v amsterodamské Dutch National Opera (Lulu - Mojca Erdmann) a třetím koprodukčním partnerem je English National Opera.

Marlis Petersen
Marlis Petersen poses in a publicity photo for 'Lulu' (Photo: Kristian Schuller/ Metropolitan Opera)
Marlis Petersen jako Lulu
Německá koloraturní sopranistka je v posledních letech neobyčejně úspěšná na velkých světových scénách. Roli amorální bisexuální Lulu zpívá již více než 13 let, naposledy v Černjakově režii letos v Mnichově. V MET zpívala v loňském roce Zuzanu ve Figarově svatbě.

GIACOMMO PUCCINI: MANON LESCAUT

Pucciniho Manon Lescaut se vrací po 7 letech do Metropolitní opery. V novém nastudování Richarda Eyre a pod taktovkou šéfdirigenta Fabia Luisi se v únoru a březnu 2016 představí hlavních rolích Kristine Opolais a Jonas Kaufmann. Koprodukčním partnerem inscenace je festival v Baden-Badenu, kde byla opera hrána o loňských velikonocích. V přímém přenosu bude vysíláno představení 5. března.

Kristine Opolais 
Kristine Opolais a Jonas Kaufmann v Manon Lescaut (Covent Garden)

a stejná scéna v baden-badenském provedení (Massimo Giordano a Eva-Maria Westbroek)
35letá Kristina Opolais, která je dnes na vrcholu své kariéry, se na světových scénách začala objevovat zhruba před 10 lety, do povědomí českého diváka s dostala její Rusalka v Mnichově 2010. Její parketou jsou Pucciniovské hrdinky, v MET zpívala 5. dubna 2014 Mimi v Bohémě jako záskok, o což byla požádána 5 hodin před odpoledním představením, které bylo navíc vysíláno v přímém přenosu, a předcházející večer zpívala v Madame Butterfly. Kromě Manon bude v této sezóně zpívat opět Cio-Cio-San. V Praze zpívala letos 31. srpna ve Smetanově síni Obecního domu.

Jonas Kaufmann
Jonas Kaufmann jako Werther 
Druhou hvězdou představení je světoznámý a možná nejlepší tenorista současnosti, Němec Jonas Kaufmann. V MET dosud zpíval v 7 inscenacích, z nichž poslední 4 byly přenášeny.


MADAME BUTTERFLY

Roberto Alagna
Roberto Alagna as Pinkerton in Puccini’s 'Madama Butterfly'  (Photo: Marty Sohl/Metropolitan Opera)
Roberto Alagna jako Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly 
Alegna jako Radames v Aidě
Cesta Roberto Alagni na největší operní scény je poněkud nestandardní, protože začínal jako pouliční zpěvák v Paříži. Už řadu hvězd je však vyhledávanou hvězdou, byť občas vypískanou, a přestože překročil padesátku, nemá problém vystupovat jako barihunk. I jeho soukromí je hvězdné, manželství s Angelou Gheorgiu bylo řadu let vděčným námětem medií. V této sezóně vystupuje b MET jako Pinkerton v Madame Butterfly a Canio v Pagliacci.


JEŠTĚ PÁR ZPĚVÁKŮ

Vittorio Grigolo
Vittorio Grigolo in the title role of Offenbach's 'Les Contes d’Hoffmann'; This season, he will perform in 'L’Elisir d’Amore'  (Photo: Marty Sohl/Metropolitan Opera)
Vittorio Grigolo Les Contes d’Hoffmann
Italský tenor, kdysi zpěváček ve sboru Sixtinské kaple je prototypem romantických hrdinů, i když si užívá silné motocykly a údajně staví vlastní auto na bázi Porsche. Letos přijde na scénu MET jako Nemorino, komický hrdina v Elixiru lásky, který je za velkou lásku odměněn vším, co kdy chtěl a dokonce ještě víc. Tuto roli bude během podzimu zpívat také v La Scale (tam i Rudolfa v Bohémě) a v Berlíně, a po Novém roce vedle Nemorina v MET také Werthera v Londýně a vévodu mantovského v La Scale. A letos v květnu potěšil srdce mnohých paní a dívek v pražské Smetanově síni.

Isabel Leonard
Isabel Leonard jako Rosina a Peter Mattei jako Figaro
v Rossiniho Lazebníkovi sevillském
Přitažlivá mezzosopranistka prý vypadá jako prima mladá matka od vedle, pokud byste měli štěstí na to, kde žijete. New York Times ji připodobnily ke Gině Lollobrigidě pro její oči jako trnky a vysportované tělo, zatímco její učitelka zpěvu Edith Bers konstatovala, že mateřstvím se její zpěv ještě zlepšil. A je také krásná. Přesto její první role v MET byla v pánských kalhotách - Romeův přítel Stefano. Další kalhotkovou rolí - Cherubínem ve Figarově skladbě nadchla Glyndebourne 2011 a v MET průběžně zpívá Rosinu v Lazebníkovi sevillském. I letos.

Paulo Szot
Paulo Szot as Dr. Falke in Johann Strauss, Jr.'s 'Die Fledermaus' (Photo: Ken Howard/Metropolitan Opera)
Paulo Szot jako Dr. Falke v Netopýrovi Johanna Strausse
Elegantní brazilský baryton polského původu se předvedl již několikrát v MET, naposledy byl oceněn jeho výkon v Šostakovičově Nosu, ale v roce 2008 získal i Tony Award pro herce v hlavní roli za ztvárnění Emile De Becquea v broadwayském revivalu poválečného muzikálu South Pacific. V této sezóně bude v MET zpívat v prosinci až lednu roli dr. Falka v Straussově Netopýrovi.

Z dalších hvězd se objeví v této sezóně Elina Garanča jako Sara v Roberto Deveneux, Diana Damrau jako Leila v Lovcích perel, Joyce DiDonato v Dámě od jezera a Adam Plachetka v Elixíru lásky vedle již zmíněného Vittorio Grigola a skvělé Aleksandry Kurzak, momentální manželky Roberta Alagny. Ana Maria Martinez, která m.j. zpívala s Placido Domingem v Českém Krumlově, bude zpívat Musettu v Bohémě.

Diváci naopak letos, a možná už nikdy neuvidí Renée Fleming, která po Veselé vdově v MET vstoupí na divadelní prkna ve stejné hře koncem roku v Chicagu, ale jinak zpívá pouze recitály. Z nich únorový s BBC Symphony Orchestra v londýnské Barbican Hall bude dirigovat Jiří Bělohlávek a v Evropě bude možno navštívit její recitál ještě koncem března o počátkem dubna v Paříži, Amsterodamu a Londýně. Neobjeví se ani Marina Poplavskaya, která všechna plánovaná představení zrušila a také Marina Rebeka, která zde koncem loňského zářila jako Violetta Valéry a Musetta.


DALŠÍ PŘENOSY 2015/16

31. ŘÍJNA 2015   RICHARD WAGNER: TANNHAUSER

12. PROSINCE 2015   W.A. MOZART: KOUZELNÁ FLÉTNA

16. LEDNA 2016   BIZET: LOVCI PEREL

16. DUBNA 2016   ROBERTO DEVEREUX

30. DUBNA 2016   RICHARD STRAUSS: ELEKTRA


úterý 29. září 2015

Jaké bude Rusko v roce 2030?

Současná mezinárodní situace má celou řadu aspektů, z nichž tím hlavním jsou konec konců ekonomické zájmy. Zajímavý pohled na tento problém v Rusku a z Ruska je popsán v článku, který vyšel 19. září v ruském deníku Vědomosti. [1] I když analýza působí celkem objektivním dojmem, naděje na úspěch nové verze reforem se nezdá být vysoká, když si uvědomíme, že 15 let se systematicky dělá opak toho, co reformátoři 15 let požadují. Rusko se pohybuje v uzavřeném kruhu, protože pokud by se reformy realizovaly, ti kdož o nich rozhodují by přišli o moc tak, jako se to stalo po rozpadu Sovětského svazu. Takže kde kdo ví, co je špatně, ale není nikdo, kdo by to mohl a chtěl změnit. Ale co, naděje umírá poslední.

Jaké bude Rusko v roce 2030

Vládní odborníci vymysleli, jak motivovat byrokracie k tomu aby provedla reformy

Co dělat s ekonomikou Ruska příštích 15 let a především jaký má být konečný cíl, o tom jednali odborníci při diskusi Asociace nezávislých center ekonomické analýzy (ARETT) [2]. Práce na Strategii-2030 začala v červenci na žádost premiéra Dmitrije Medveděva po jeho setkání s členy rady vládních odborníků, a v říjnu by měla pracovní skupina předložit premiérovi předběžný plán.
Loni přijatý zákon o strategickém plánování vyžaduje, aby každých 6 let byl zpracován dlouhodobý plán sociálního a ekonomického rozvoje země. Tem pak má být po schválení vládou základem pro tvorbu vládních programů. Nyní Rusko nemá ani oficiální strategii, ani rozvojové cíle. Koncepce dlouhodobého rozvoje-2020 (KDR) schválená vládou na podzim roku 2008 přestala být aktuální bezprostředně po jejím podpisu: globální krize zcela změnila podmínky. Některé z návrhů KDR-2020 připravené odborníky v roce 2012 vláda přijala a realizovala, ale o cílech nebylo rozhodnuto, a dokument zůstal v postavení neformálních doporučení. Společně s "programem Grefa", který byl schválen v roce 2000 a dál se nerozpracovával, i když byl částečně realizován, bude Strategie-2030 čtvrtým pokusem za posledních 15 let formulovat uskutečnitelný program sociálního a ekonomického rozvoje.

Za 15 let tvorby strategií rozvoje tak nedošlo k volbě směru, kterým plout, jednalo se pouze o tom, jak rychle pohybovat vesly, uzavřel člen rady vládních odborníků, děkan Ekonomické fakulty Moskevské státní univerzity Alexander Auzan a dodal "Ale otázka ´kam´, je podle mne klíčová". Právě po Auzanově přednášce o nutnosti stanovování dlouhodobých cílů, dal předseda vlády pokyn k zahájení této práce, řekli "Vědomostem" účastníci červencového jednání. Expertní rada myšlenku podpořila. Součástí nového plánu se mohou stát mnohé stále aktuální myšlenky KDR-2020, ale ta už není strategií ale taktikou. Její horizont je pouze 5 let a dramaticky se změnily sociální, ekonomické a politické podmínky.

Nová smlouva

Zatímco země bezcílně "mávala vesly", směr plavby se několikrát změnil, shrnul Auzan v diskusi ARETTu. Měnila se i společenská smlouva, to je očekávání obyvatelstva na jedné straně a mechanismy moci na straně druhé, což vyvolávalo i změny hospodářské politiky. První společenská smlouva "daně výměnou za pořádek" byla realizována v rámci reforem 2000 - 2003, ale rychle selhala. Ruska zaplavily peníze plynoucí z rostoucí ceny ropy, což změnilo očekávání jak úřadů, tak i obyvatel, t čehož vyplynula druhá společenská smlouva "výměna stability za loajalitu." Příjmy rostly, vláda nezasahovala do soukromých ekonomických záležitostí obyvatel, a občané souhlasili s omezení svých politických práv. Kvůli globální krizi 2008-2009 bylo třeba smlouvu změnit na “nárůst sociálních závazků státu výměnou za loajalitu". To pomohlo státní moci v průběhu volební krize 2011 - 2012, ale špatně se promítlo do ekonomiky, která nebyla schopna tento náklad utáhnout.

Udržovat růst sociálních povinností se nedařilo, a zpomalování ekonomiky, které nastalo, bylo třeba něčím kompenzovat. "Bylo vyrovnáno expanzí prostoru: Abcházie, Krym, Arktida - to je jakási kompenzace za to, že země se pohybuje vpřed stále pomaleji a méně úspěšně." říká Auzan.
Příjmy obyvatelstva klesají, ale to neprotestuje, přestože v roce 2014 se společenská smlouva dramaticky změnila. "Nacházíme se v jiné rovině změny očekávání: "omezování spotřeby výměnou za příslušnost k velké mocnosti, nebo pocit takové příslušnosti," uzavírá Auzan. Ovšem udržovat tuto výměnu je možné pouze novými vojenskými vítězstvími, která jsou plná obrovských rizik nebo velkými projekty, ale na ně chybí peníze, říká. Účinnost nové smlouvy je ještě jeden nebo dva roky.

Past výhybky

Když je situace obtížná, je nutné myslet na budoucnost a klíč hledat především v tom co chceme a kam plujeme, vysvětlil Auzan. Práce odborníků na tvorbě obrazu budoucnosti a Strategii-2030 započala dotazováním samotných odborníků - 124 členů rady expertů, řekl. Ukázalo se, že neplujeme tam, kam chceme, a to ze tří důvodů.

O volbě priorit pro rozvoj země lze usuzovat podle toho, do jakých oblastí investuje. Když byly experti dotázáni, která z oblastí, by měla být podporovány v první řadě, většina z nich - 66% - jmenovala zdravotnictví a vzdělávání. Zvýšení investic do infrastruktury považuje za nutné 57%, do vojenskoprůmyslového komplexu pouze 17%. Toto je to, co je žádoucí. A když byli experti tázáni, které oblasti mají rostoucí podporu ze státního rozpočtu ve skutečnosti, poměr byl zcela opačný. Většina - 59% - se domnívá, že je to obranný průmysl; v růst zdrojů do infrastruktury věří 13%, a do vzdělávání a zdravotní péče pouze 6%. Současným zaměřením investic je vymezena vize budoucnosti, takže se dá vykalkulovat, zde je to "vojenská supervelmoc" (sázka na obranný průmysl), "země chytrých lidí" (sázka na lidský kapitál) nebo "největší země" (rozvoj infrastruktury).

Nicméně pravděpodobnost, že Rusko bude schopno se stát vojenskou supervelmocí, ekonomové vnímají skepticky. Nedovolují to malý a klesající podíl ruské ekonomiky na světovém HDP a technologická omezení. Další dvě možnosti - sázka na lidský kapitál a na využití možností velké rozlohy, rozvoj dopravních koridorů - jsou naopak reálné. Navíc, cíle investování do lidského kapitálu a rozšiřování infrastruktury jsou oficiálně vyhlášeny. Ale peníze tam z nějakého důvodu nejdou. Důvody jsou v krizi důvěry, ukázal průzkum názorů odborníků.

V odpovědi na dotaz, jak se změní důvěra v klíčové instituce, má většina expertů za to, že buď klesne nebo se nezmění, ale rozhodně neporoste. Tak pokles důvěry ve vládu považuje za pravděpodobné 77%, udržení na současné úrovni 20%, a růst 3%. Podobně důvěra v presidenta: pokles 34 %, beze změny 58 % a vzestup 8%. Soudní systém - 49, 48, a 2%. Téměř třetina respondentů uvedla, že klesne vzájemná důvěra lidí, 60%, že úroveň se nemění, a pouze 7%, že bude růst. "Naděje na zvýšení důvěry není”, říká Auzan. Ale důležitým hospodářským skokům předchází  hromadění důvěry - prudké zvýšení sociálního kapitálu.

Důvodem rostoucí krize důvěry jsou představy o skutečných zájmech elit, které přijímají státnická řešení. Zatímco žádoucí horizont je 9-10 let či více, a za současných okolností reálný 5 až 6, většina odborníků je přesvědčena, že skutečné plány jsou tvořeny na maximálně 3 roky. Auzan dochází k závěru: "Jak to funguje: investice do školství a zdravotnictví, když se dostaví výsledek? Bůh ví, je to velmi dlouhá investice z pohledu elit, které mají skutečnou vyjednávací sílu". Proto zůstává žádoucí rozvoj lidských zdrojů jen deklarovaný, a s konečným cílem a současnými zájmy byrokracie nemá nic společného. Šance na podporu infrastruktury je mírně vyšší, pokračuje Auzan. "Jsou to stavební práce, je to možnost různých typů oportunistického chování, existují zde různé zájmové skupiny. A obranný průmysl, tam je vše skvělé. Ten pracuje i politicky a podmínky pro utrácení peněz jsou dostatečně neprůhledné.”

“Rozvojová past" souvisí s tím, že u existujících institucí neexistují mechanismy, které by propojovaly aktuální zájmy a dlouhodobé cíle. Ale když chápeme, jak to je uspořádáno, cestu ven je možné najít, říká Auzan. "Subjektem jakékoli volby jsou elity, které pak podporují svou agendu u jiných skupin obyvatelstva, pro které jsou konkurenčními. A jediná možnost, jak vytvořit udržitelnou strategii založenou na obrazu žádoucí budoucnosti, je najít body konsensu elit ve vztahu k této budoucnosti, a potom, bez ohledu na různé zvraty, bude fungovat základ strategie.

Body konsensu jsou dokonce i u zdánlivě nesmiřitelných oponentů, řekl Auzan a uvedl příklad Alexeje Kudrina, předsedy Výboru občanských iniciativ, a prezidentského poradce Sergeje Glazyeva. Jejich prohlášení o hospodářské politice se diametrálně liší, ale Glazyev přitom navrhuje větší podíl na HDP, investovat do lidského kapitálu, a Kudrin nazývá lidský kapitál hlavní cíl. Ale místo hledání podobných bodů shody názorů dochází k pravému opaku, říká Auzan: "Hlavním problémem země je neschopnost se domluvit, a jeho prvky jsou krátkodobé plánovací horizonty, nízká důvěra a malé skupiny, které rozdělují zdroje."

Mechanismus historické změny

Sladit soukromé zájmy různých hráčů - úředníků, podniků, obyvatelstva - a strategické cíle je možné cestou vytváření "přechodných institucí", nabízí Auzan. Například lidé se více zajímají o vzdělávání a zdravotnictví, a úředníci o zvýšení objemu daní. Přitom investiční zdroje populace v podobě úspor představují asi 30 trilionů, to je dvakrát víc než u státu nebo byznysu, konstatoval Auzan. "Ale za současných podmínek obyvatelstvo nedá ani halíř." Lze však zvýšit přímé daně, což je stejně nevyhnutelné, přitom umožnit "hlasování rublem", to je ponechat na lidech, aby sami volili, kam toto navýšení daní nasměrovat, a současně provést decentralizaci, při níž rozpočty krajů budou zvýšeny. Toto řešení kombinuje zájmy občanů, federálního centra i regionálních elit. Stejně tak působí ve prospěch jak zájmů státu, tak i občanů veřejné penzijní spoření - to je třeba rozvíjet.
Skutečná orientace na lidský kapitál je možná pouze v případě, že se vyjednávací síla lidského kapitálu zvyšuje, tvrdí Auzan: "Potřebujeme instituce umožňující pohodlný život vysoce kvalifikovaných lidí zapojených do vlastního rozvoje a vývoj v zemi.”

Pro rozvoj infrastruktury mohou "propojit "zájmy státu a podnikání mechanismy veřejně-soukromého partnerství. Najít zdroje inovací v oblasti obranného průmyslu je složitější - spotřebitel je nepotřebuje, takže je třeba přijít s "inteligentním manévrem." Soubor podobných opatření dovolí provést historický obrat k “zemi chytrých lidí” nejprve přednostním využíváním prostorových kapacit, a jeho prostřednictvím lidských," říká Auzan.  Ke každému problému se dají nalézt zájmové skupiny - existují vždy," je přesvědčen Auzan.

Poptávka po reformě

Příliš vysoká přítomnost státu v ekonomice při nízké efektivnosti jeho účasti je klíčovým problémem rozvoje, který byl diagnostikován už v "Grefově programu". A o 15 let později se diagnóza opakuje v "Základních směrech činnosti vlády" (ONDP), připomněl v průzkumu ARETT vedoucí Ekonomické expertní skupiny Evsey Gurvich. Problém nadměrného administrativního tlaku pravidelně otevírala i vláda, i prezident, ale tlak jen rostl. Zaměření na rozvoj lidského kapitálu a infrastruktury bylo již součástí KDR-2020, a po krizi ve scénářích rozvoje do roku 2030, které zpracovalo ministerstvo hospodářského rozvoje, ale zůstalo jen prohlášením a nefunguje.

"Proč? Například ve strategii 2020 je uvedeno, že úředníci a byznys mají jednat tak a tak, ale nikde není řečeno, proč by to měli dělat, " říká Gurvitch. Je třeba vytvořit efektivní poptávku po reformě, souhlasí s Auzan, jinak zůstanou na papíře, a ekonomika bude dál stagnovat.

Bez rostoucí ceny ropy je potenciál ekonomického růstu  - 1 až 1,5 % ročně, tedy 2-3 krát méně, než vykazuje světová ekonomika. Podíl Ruska na světovém HDP v roce 2030 se zmenší ze současných 1,7 % na zhruba 1 %, což je momentální úroveň Turecka nebo Indonésie, uvedl Gurvich. Tím se zmenší i možnosti státu. Potřebujeme institucionální reformy a privatizaci ekonomiky, dodal: "Je to těžké.  Ale alternativou je úpadek naší ekonomiky."

Největší zájem o reformy nemá byznys, ale část byrokracie, která se domnívá, že současná situace hrozí rychlými a velkými potížemi a je připravena hledat východisko, řekl Auzan. "Ona je připraven na roli účastníka [reforem]". Očekávání toho, že současná úroveň cen ropy bude trvat dlouho, může přispět k aktivizaci zúčastněných stran, doufá hlavní poradce analytického centra vlády Leonida Grigorjev: "Vysoká cena ropy vypíná mozky."

Pokud se zájmy těch, kdo mají reformy uvést v život neberou v úvahu, neexistuje žádná motivace k jejich realizaci - to je jedna z hlavních příčin selhání reforem a toho, že cíle zůstávají na papíře, vysvětluje federální úředník. To je to, co se stalo se strategií 2020, k jejímuž naplnění byrokracie nepřistupovala dost aktivně, řekl jiný úředník. A při projednávání přístupů ke strategii 2030 je hlavním problémem to, co rozdělujeme, stěžoval si. Ale nestačí jen přerozdělovat veřejné prostředky, potřebujeme vytvořit podmínky pro mobilizaci soukromého kapitálu.

-----------------------------------------------------
[1] Vedomosti - ruský deník založený roku 1999, který vydává finská společnost Sanoma Independent Media spolu s Financial Times a The Wall Street Journal. Struktura akcionářů se však v dohledné době změní, protože podle zákona z roku 2014 nesmí cizí společnosti vlastnit více než 20 % akcií ruských medií.
[2] ARETT - nezisková organizace založená v roce 2002 patnácti hlavními ruskými expertními společnostmi (think-tank). Dnes představuje 52 členů a pozorovatelů.

Opera Mnichov free a online

Bavorská státní opera spustila v roce 2012 živé internetové vysílání zhruba osmi představení za sezónu, která jsou dostupná na STAATSOPER.TV. Letos jich bude jen 7, ale co představení, to hvězda první velikosti včetně hudebního ředitele a designovaného šéfa Berlínských filharmoniků Kirilla Petrenko a mnichovského rodáka Jonase Kaufmanna.


Až 40 mikrofonů a 6 HD kamer snímá scénu a posílá signál na internet ve volitelné kvalitě (Low, High, HD). Představení uvádí generální ředitel Nicolaus Bachler nebo šéf baletu Ivan Liška a obraz je doplněn titulky v němčině nebo angličtině.

Takhle se loučili Kristine Opolais a Jonas Kaufmann po představení Manon Lescaut
s 10 000 živých diváků na Max-Joseph-Platz na závěr loňské sezóny

PŘENOSY 2015-2016

23. října 2015
Richard Strauss
Ariadne auf Naxos
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Robert Carsen
Obsazení: Amber Wagner, Brenda Rae, Alice Coote, Peter Seiffert a další

15. listopadu 2015
Arrigo Boito
Mefistofele (Nové nastudování)
Hudební nastudování: Omer Meir Wellber
Režie: Roland Schwab
Obsazení: René Pape, Joseph Calleja, Kristine Opolais a další

12. prosince 2015
Sergej Prokofjev
The Fiery Angel (Nové nastudování)
Hudební nastudování: Vladimir Jurowski
Režie: Barrie Kosky
Obsazení: Evgeny Nikitin, Evelyn Herlitzius, Elena Manistina a další

19. března 2016
Giuseppe Verdi
Un ballo in maschera (Nové nastudování)
Hudební nastudování: Zubin Mehta
Režie: Johannes Erath
Obsazení: Piotr Beczala, Simon Keenlyside, Anja Harteros, a další

June 12. června 2016
Marius Petipa / Ivan Liška
Le Corsaire
Hudební nastudování: Aivo Välja
Sólisté a sbor Bavorského státního baletu

26. června 2016
Fromental Halévy
La Juive (Nové nastudování)
Hudební nastudování: Bertrand de Billy
Režie: Calixto Bieito
Obsazení: Kristine Opolais, Roberto Alagna, John Osborn, Aleksandra Kurzak a další

31. července 2016
Richard Wagner
Die Meistersinger von Nürnberg (Nové nastudování)
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: David Bösch
Obsazení:  Wolfgang Koch, Christof Fischesser, Jonas Kaufmann, Sara Jakubiak a další

Vídeňská opera online - za peníze i zadara

Se zcela opulentní nabídkou přichází Vídeňská státní opera. Je sice pravda, že zhlédnutí  přenosu je úplatné (14 €), ale od října do června bude nabídnuto celkem 42 představení, z toho 5 nových inscenací (z celkem 10 premiér). Z dirigentů se nejčastějí objeví Adám Fischer - celkem 8x, ale třikrát i Tomáš Netopil (Rusalka, Cosi fan tutte, Příhody lišky Bystroušky) a Jakub Hrůša sice jen jednou, ale v jím nastudované Věci Makropulos. Ze zpěváků se nejčastěji objeví mladá ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova (27 let), Třikrát pak Juan Diego Florez, Marina Rebeka a Anja Harteros.

Za pozornost jistě bude stát Donizettiho Anna Bolena s nezničitelnou Editou Gruberovou v hlavní roli 23. října, Don Giovanni (Kwiecien, Rebeka, Schrott) 1. listopadu, Tosca s Martinou Serafina Roberto Alagnou 5. prosince a pro srovnání 9. dubna s Gheorgiu, Kaufmannem a Terfelem, Rigoletto (Juan Diego Flórez, Carlos Álvarez, Olga Peretyatko) 28. ledna, Massenetova Manon s Dianou Damrau a  Ramónem Vargasem 28. února,  znovu Massenet, tentokrát Roméo et Juliette s dirigentem Marco Armiliato a zpěváky Marina Rebeka a Juan Diego Flórez 1. března a několik dalších včetně Dona Pasquale a Mistrů pěvců s Adamem Plachetkou.

Přenos lze zakoupit buď na skutečně živé vysílání nebo na některý z dalších termínů během následujících 2-3 dnů. K obrazu si lze přidat titulky a prohlížet partituru, která sleduje orchestr. Kromě živých přenosů nabízí Vídeňská státní opera dalších 10 představení ze záznamu ve videotéce za 5 €.

A pokud by někdo chtěl jó šetřit, tak si může sednout na chodník Kärntner Straße a dívat na obří obrazovku zavěšenou na stěně divadla, kam se promítá to, co se právě děje na jevišti. V září to bylo již 15x, ale zrovna dnes v 19:30 můžete stihnout Lazebníka sevillského s Christopherem Maltmanem a Angelou Brower, americkou hvězdou z mnichovské opery. Zítra ještě Chovanštinu a další až v dubnu, snad bude teplo.



pátek 25. září 2015

Bychkov ČF umí

Semyon Bychkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, ve 22 letech emigroval do USA, jejichž občanem se stal v roce 1982 a dnes je věhlasným dirigentem koncertním i operním.

Na jeho webové prezentaci se v sekci NEWS píše: Zahájení nové sezóny s Vídeňskými filharmoniky v Salzburgu. A v září znovu s tímto orchestrem na Grafenegg Festival, BBC Proms a Lucerne Festival. Ve druhé polovině svého evropského turné Bychkov vystoupí s Vídeňskými filharmoniky na George Enescu Festival v Bukurešti, ve vídeňském Musikvereinu při zahajovacím koncertu abonentních cyklů a také ve Wiener Konzerthaus a Brucknerhaus Linz. Před třemi koncerty Mahlerovy 6. symfonie s Munich Philharmonic ne konci měsíce ještě Semyon Bychkov spojí Dvořákovu 8. symfonii a Čajkovského Patetickou ve dvou koncertech s Českou filharmonií, z nichž druhý bude hrán v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.

Což se také stalo. Ten první koncert hráli v Českých Budějovicích, kam Česká filharmonie dorazila po 60leté pauze, a ten druhý v pražském Rudolfinu. Bychkov není pro Českou filharmonii neznámou veličinou. V únoru 2013 zahráli ve třech abonentních koncertech předehru k Lohengrinovi a Brahmsovu 2. symfonii a spolu s houslistou Davidem Guzmanem Mendelssohnův houslový koncert. Už tehdy bylo zřejmé, že filharmonie na Bychkova slyší, on ji dokáže roztočit do vysokých otáček a totéž bylo vidět i nyní. V první části večera to byla především třetí věta Patetické, která v až ďábelském tempu vyzněla úchvatně a byla bezpochyby vrcholem večera (Antonín Dvořák snad promine). Takže ani nepřekvapilo, že část obecenstva po ní zatleskala.

ČF v novém rozsazení v Českých Budějovicích: uprostřed Semjon Bychkov, po jeho pravici
koncertní mistr Josef Špaček jr. a po levici Petra Brabcová, která šéfuje sekundám
...a standing ovation v Praze. Dámu Irenu Herainovou stojící vedle J. Špačka
mistr uchvátil tak, že si vysloužila jeho kytici.
Ostatně v Budějovicích byl průběh stejný. Ale i Novosvětská zazněla s velkým leskem, když kromě akcentu na lyričnost byla působivá zvláště dynamika od forte do pianissim, která tak zoufale chyběla v sobotu, kdy Tonhalle Orchestra Zürich odehrála Dvořákovu Anglickou symfonii někde mezi forte a fortissimo. Atmosféra koncertu však přece jen byla mírně ovlivněna oficiálním publikem, které samo sebe uctilo čilým vyskočením ze sedadel hned po koncertu a dlouhým, leč nijak zvlášť nadšeným potleskem. Z VIP ozdob v publiku lze jmenovat skladatelova pravnuka Antonína Dvořáka tentokrát ve smokingu, hololebého starostu Prahy 1 dokonce s kravatou a pražského místoprimátora Stropnického, který miloušovským fouskem a koženou bundičkou přinesl veselé zpestření večera.

Tím skončila druhá část řady Dvořák Collection, která byla páteří festivalu. V jejích 5 koncertech zazněly Dvořákovy sudé symfonie, a v tom úvodním ještě violoncellový koncert. Navštívil jsem pouze 3 z nich a první místo bych udělil úvodnímu koncertu o krátkou hlavu před koncertem závěrečným. Bychkov však s Českou filharmonií nekončí. Ve druhé polovině ledna bude v Rudolfinu dirigovat Čajkovského předehru Romeo a Julie a 3. symfonii a Bruchův houslový koncert s Janine Jansen. Troufám si prohlásit už teď, že zvláště v posledním díle půjde o velmi silný zážitek.

A na závěr dodatek k NEWS: v říjnu diriguje Semyon Bychkov 4 koncerty New York Philharmonic s Lisou Batiashvili a Gautierem Capuçonem v New Yorku. Na programu bude m.j. Brahmsův dvojkoncert, který si oba sólisté otestovali v Praze. I k tomu jsou předsezónní festivaly dobré.

A ještě Dvořákova Praha

Koncem minulého týdne se začal festival chýlit ke konci, ale hrálo se vesele dál.

Ve středu 16. září se představil Tezlaff Quartet, což je soubor zhruba pětačtyřicátníků kolem německého houslisty Christiana Tetzlaffa. Vlastně jsou to všechno ženy, počínaje violistkou Hannou Weinmeister, dále houslistkou Elisabeth Kufferath a do třetice Tanjou Tetzlaff, sestrou primaria. I ony jsou zdatnými sólistkami, případně pedagogy a působí i v jiných souborech a orchestrech. Třeba Hanna Weinmeister vystupuje ve Weinmeister triu se dvěma svými sourozenci. Kvarteto jak zřejmo nehraje na plný úvazek, přesto má za sebou řadu úspěšných turné po celém světě a skvělých nahrávek.

V první části večera zazněly smyčcový kvartet č. 26 Josepha Haydna a smyčcový kvartet č. 15 Franze Schuberta. Po poněkud nevýrazném úvodním Allegro con spirito první skladby podali velmi dobrý výkon, který pokračoval i ve skladbě Schubertově. Vrcholem večera pak byl klavírní kvintet č. 2 Antonína Dvořáka, kde motorem byla hra Ivo Kahánka, kurátora komorní řady, který si navíc ve většině koncertů uplatnil jako klavírista.


Druhý koncert byl orchestrální a Tonhalle Orchestra Zürich při něm vedl jeho umělecký ředitel a šéfdirigent, teprve 29letý Francouz Lionel Bringuier. Protože byl součástí řady Dvořák Colection II, musel obsahovat Dvořákovo symfonii, v tomto případě osmou, Anglickou. Před ní však zaznělo Con brio Jorga Widmanna a především dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr Johannese Brahmse. Strhující byla jeho třetí věta, ale hlavními postavami koncertu byli sólisté - houslistka Lisa Batiashvili a violoncellista Gautier Capuçon. Oba jsou výraznými postavami mladší světové hudební scény, svým příběhem upoutá především Bathiashvili, jejíž rodina počátkem 90. let emigrovala do Hamburku a poté do Mnichova, kde Lisa studovala u Any Chumachenko, zvítězila v respektované soutěži Jeana Sibelia, hrála s řadou velkých orchestrů a v roce 2015 byla zvolena Musical Anerica´s Instrumentalist roku, když současně působila jako rezidenční umělec s New York Philharmonic. V říjnu budou hrát tuto skladbu na několika koncertech v USA spolu s New York Philharmonic a dirigentem Semyonem Bychkovem.

Lisa Batiashvili a Gautier Capuçon v Rudolfinu
Závěrečnou Dvořákovu 8. symfonii zahrál orchestr spolehlivě, na velikosti zážitku z koncertu však provedení ubrala absence dynamiky, jinými slovy hráli pořád naplno. Ale Dvořák to byl a pěkný.

Středa 16. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Tetzlaff Quartet
Ivo Kahánek klavír
Joseph Haydn: Smyčcový kvartet č. 26 g moll, op. 20, č. 3, Hob. III:33
Franz Schubert: Smyčcový kvartet č. 15 G dur, op. posth. 161, D 887
Antonín Dvořák: Klavírní kvintet A dur, op. 81.  

Sobota 19. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Tonhalle-Orchester Zürich
Lionel Bringuier dirigent
Lisa Batiashvili housle
Gautier Capuçon violoncello
Jörg Widmann: Con brio. Koncertní předehra pro orchestra
Johannes Brahms: Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88

pondělí 21. září 2015

Hudební drby září 2015 II.

Dmitrij Chvorostovský, který v létě podstoupil terapii nádorového onemocnění mozku oznámil, že se vrací na scénu. Již v září vystoupí v Metropolitní opeře v roli hraběte Luny, včetně představení 3. října, které bude přenášeno v rámci MET in HD. Poté se vrací k další léčbě a vystoupí 29. října a 2. listopadu na koncertech v Moskvě a Petrohradu spolu s Elinou Garanča. Koncem roku bude zpívat v londýnské ROH Oněgina a v únoru se vrací do MET jako hrabě Luna.

Zpívat v MET naopak nebude Elina Garanča, která zrušila již svá prázdninová představení v Salzburgu kvůli těžkému onemocnění, resp. úmrtí matky. V roli Giovanni Seymour (Donizetti’s Anna Bolena) ji zastoupí 34letá vynikající zpěvačka Jamie Barton, na jejímž kontě je vítězství v Met’s National Council Auditions, obou kategoriích Cardiff Singers of the World a je letošní nositelkou Tuckerovy ceny. Jejím jediným handicapem je dramatická nadváha, která v určitých situacích činí její herecký projev obtížně uvěřitelným, přesto je však i v civilním projevu mimořádně sympatická. Garanča se vrátí do MET v březnu.

Na stránce Bachtrack lze do konce září přidat svůj názor na to, kdo je nejlepší dirigent, resp. orchestr. Po 2 týdnech hlasování se však na prvním místě objevil symfonický orchestr z amerického Buffalo, resp. jeho dirigentka JoAnn Falletta, což je spíš doklad velkého fanklubu než výsledek objektivní volby.

Dutch National Opera zahájila sezónu Růžovým kavalírem v režii Jana Phillippa Glogera, kterou kritiky vesměs hodnotí jako nádhernou. Hanna-Elisabeth Müller, ve 30 letech již 5 roků hvězda opery v Mnichově, zpívala Sophie, Camilla Nylund Maršálku (příští rok Salome ve WSO) a Paula Murrihy Oktaviána, prý úžasně. Její domovskou scénou je opera Frankfurt, ale stejně jako Müller slaví úspěchy i na jiných velkých scénách.

Americký violoncellista Yo Yo Ma hrál dva dny před pražským vystoupením s Českou filharmonií v londýnské Royal Albert Hall šest Bachových cellových sonát před 5000 návštěvníků, z nichž nemalá část byli rovněž hráči na violoncello. Kritiky byly vesměs nadšené. Zato pražské vystoupení se nesetkalo u kritičky Svatavy Barančičové s chválou, neboť prý hrál Dvořákův violoncellový koncert moc rychle a vlastně to zkazil i orchestru. Je zvláštní, že když hrál v květnu Mischa Maiský týž koncert při Pražském jaru podobně, docela si to pochvalovala, ba obdivovala, jak mu uletěl smyčec, který bravurně chytil a hrál dál. Tento trik se mu "stává" dosti často.

26. září proběhne v Maďarské státní opeře premiéra nového nastudování Verdiho Otella. Italský režisér Stefano Poda a dirigent Pinchas Steinberg obsadili do hlavní role v Evropě usazeného mexického tenora Rafaela Rojase (letos m.j. v berlínské Komische Oper vévoda v Rigolettovi), ostatní zpěváci jsou domácí. Celkem 5 repríz bude následovat v první polovině října a nahlédnutím do kalendáře dalších představení se zdá, že divadlo více méně přešlo od typického repertoárového typu k semistagionovému.

Dirigent Valery Gergiev, převzal v září jako umělecký ředitel a šéfdirigent Mnichovskou filharmonii a dirigoval mezi 17. a 24. září šet koncertů. V říjnu bude dirigovat 11 koncertů London Symphony Orchestra v Londýně, Vídní, Paříži, Luxemburku, New Yorku a New Jersey.

Jakub Hrůša, který se v červnu rozloučil s PKF, se od sezony 2016/17 stane šéfdirigentem a hudebním ředitelem předního německého orchestru Bamberští symfonikové – Bavorská státní filharmonie. Tento orchestr vznikl v roce 1946 a mezi jeho zakládajícími členy byli hráči zrušené pražské Německé filharmonie, kteří byli odsunuti do Německa.

Londýnský Royal Opera House otevřel sezónu operou Orfeo ed Euridice Christopha Willibalda Glucka (1714-1787). Hudebně představení nastudoval sir John Eliot Gardiner, režisérem a choreografem  byl Hofesh Shechter. Hlavní role této minimalistické inscenace zpívají Juan Diego Flórez a  Lucy Crowe, dále účinkují Monteverdi Choir, English Baroque Soloists a tanečníci Hofesh Shechter Company. Premiéra se konala 14. září, do 3. října bude provedena celkem 8x a zdá se, že 18 000 diváků, kteří představení viděli a ještě uvidí, si přes minimalistické režijní pojetí inscenace odnese mimořádně silný zážitek.

středa 16. září 2015

Putin? Klín klínem...

Putinova zahraniční politika bývá hodnocena jako úspěšná. Při bližším pohledu je však tento úspěch jen zdánlivý. Každý krok, který v této oblasti udělá, znamená ve skutečnosti průšvih, jenž se jeho původce snaží zamaskovat dalším rozhodným krokem, který by byl nepředstavitelný, pokud by se tato politika řídila nějakými zásadami. Relativní úspěch maskování je výsledkem toho, že jeho jednání postrádá jakékoli jiné principy kromě proveditelnosti. Logika Putinových kroků proto nezřídka bývá v rozporu s logikou kroku předcházejícího. Proto také se mohlo stát, že americký prezident Bush mu v roce 2001 uvěřil, neboť je nepředstavitelné, aby politik v kterékoli demokratické zemi si dovolil bez rizika pádu do bezvýznamnosti takovéto názorové veletoče. Ostatně je kontrolován svou stranou a opozicí.

Výsledkem tohoto vytloukání klínu klínem je to, že ochranou Saddáma nakonec (přes dočasné spojenectví se Chiracem a Schroderem) ztratil důvěru celého západu poté, co oni dva pánové odešli. Schrodera ovšem štědře zaplatil, takže zůstali přáteli. Po 5 letech následovalo napadení Gruzie pod vylhanou záminkou a vytvoření dvou pidistátů, což prakticky žádná země nepodpořila. Sázkou na primitivního demagoga Chaveze, včetně trapných vojenských provokací v Karibiku, sebezostuzování pokračovalo a nakonec mu bylo k ničemu, protože Venezuela, kterou zdědil Chavezův řidič, se ekonomicky zcela propadla. Námluvy s Kubou poté, co přišla o venezuelské dotace, mu překazil Obama. Bratření s Kaddáfím ve snaze obnovit pouta z dob SSSR skončilo fiaskem.

krásné sny na polštářku "Miluj Rusko" s obrázkem VV Putina 
Napadení Ukrajiny přes trapné mlžení mělo za následek vyřazení nebo útěk z velkých mezinárodních formací (G8, Parlamentním shromáždění Rady Evropy), zcela zmrazena byla i spolupráce s NATO. Přátelství s Tureckem hlásané vloni na podzim skončilo dřív než skutečně začalo, s Řeckem Putin rovněž nepochodil, v Itálii se opírá o tak odiózní figuru jako je vilný stařík Berlusconi, který chodí z trestu pomáhat do starobince, ve Francii o krajní pravici Le Penové. A prudký obrat od rádoby sofistikovaně zdůvodňovaného napravování křesťanského světa k námluvám s BRICS a především s Čínou, a vlastně zcela zásadní změna státní filosofie rozhodnutá jednou osobou, je úkrok velmi nejistým směrem. Pozice Ruska v BRICS je vymezena 10% podílem na souhrnném HDP i počtu obyvatel společenství, takže v porovnání se "západním" spojenectvím si moc nepolepší. Zásadní výhody Ruska jsou 3: velikost, zásoby surovin a jaderné zbraně. První dva faktory však současně znamenají riziko, zvláště ve vztahu k Číně. Řádově menší počet obyvatel, 5x menší HDP a prázdná, leč na suroviny bohatá Sibiř sousedící s Čínou nevěští dlouhodobě nic dobrého.

A jako další půlobrat nyní Rusko svolává svět na pomoc v boji proti Islámskému státu v Sýrii. Tam ovšem (podobně jako tomu bylo v Iráku) celé roky blokuje jakékoli řešení situace, pokud nezůstane u moci jejich dědičný chráněnec Assád. Ten se ovšem dostává do téměř neřešitelné situace a ztrácí rozhodující pozice v zemi, takže potřebuje podstatně větší pomoc než dosud. A Rusko vyzývá západ, aby se s ním spojil. Na čem? Snad na pomoci Assádovi proti Islámskému státu. Ovšem západ v Sýrii už dlouho vede proti Islámskému státu leteckou kampaň, pravda, nepříliš úspěšnou a problém nespočívá v nedostatku letadel. Mohou další letadla, tentokrát z Ruska, situaci zvrátit? Nebylo by to pak spíš připojení Ruska k aktivitám západu než naopak? Nebo tam chce Putin poslat pozemní armádu? Lze očekávat, že tímto způsobem se Putin pokouší otupit ostří problémů souvisejících s Ukrajinou, kde momentálně klesá napětí. Před zasedáním VS OSN se bude tvářit jako zachránce světa. Po zkušenostech s Putinovým Ruskem se každý soudný člověk musí ptát: na jak dlouho? Jako před olympiádou propustil své prominentní politické vězně a po ní si utrhl Krym a spustil boje na východu Ukrajiny. Existuje někdo, kdo mu uvěří?

Problém je v tom, že se znovu potvrzuje smutná zkušenost, kterou přineslo 20. století, že masy lidí jsou pomocí cílené propagandy relativně snadno manipulovatelné a diktátoři Putinova (Stalinova, Hitlerova, Castrova... atd.) typu jsou schopni z nich vytvořit společnost, která nejen že není schopna se bránit, ale prokazatelného lháře naopak dokáže fanaticky podporuje.

Je tragické, že i v zemích jako je Česko, nachází takovéto jednání určitou podporu. Ať už podplaceni, vydíráni nebo díky nemoci z moci, kterou ztratili, ho podporují nejen politické trosky od Klause přes Filipa až po Vyvadila, ale i stále aktivní politici včetně prezidenta. Ale soudný občan si musí nezbytně položit otázku: lze tomuto čekistickému lovci naaranžovaných amfor a milovníkovi zvířat uvěřit třeba jen to, že se Putin jmenuje?

pondělí 14. září 2015

Jděte, a dělejte čestnou politiku

V minulých dnech se v Kyjevě konala již dvanáctá Jaltská evropská konference, které se m.j. účastnil také Šimon Peres, který se před 92 lety narodil na území dnešního Běloruska a ještě v loňském roce byl prezidentem Izraele. Toto je řeč, kterou v Kyjevě pronesl:

Šimon Peres, září 2015
My jsme toužili po vlastní zemi, ale země, kterou jsme dostali, to sen nebyl. Byl to malý útržek, jedna tisícina Blízkého východu. Ta země se k nám nechovala příliš dobře. Byly tam bažiny, moskyti, na jihu poušť, skály. Byla tam dvě jezera, jedno mrtvé, druhé vymírající a slavná řeka, ale v ní nebyla voda. To znamená, že voda nebyla žádná. Také žádné přírodní zdroje - ani zlato, ani nafta. Tehdy se říkalo, že na Blízkém Východě jsou 2 druhy zemí - naftové a svaté. Naše byla absolutně svatá, protože v ní nebylo vůbec nic.

Byli jsme sami. Neměli jsme bratra ve víře, sestru v jazyce, souseda v historii. To všechno probíhalo po holocaustu. Přišli jsme tam a vůbec nevěděli, co dělat. Skutečně nevěděli.

Řekli jsme si, že to největší bohatství přírody je člověk. Lidé obohatili zemi, ne země lid.

Všichni jsme se stali vědci. Každý farmář v Izraeli, každý kibuc začal zkoumat, jak rozvíjet zemědělství bez vody, bez země. Začali jsme jako první na světě rozvíjet zemědělství založené na hi-tech. Byl jsem tehdy studentem zemědělské univerzity a zkoušeli jsme zavlažování: polévali jsme stromy teplou vodou a mysleli si, že lépe porostou.

K velkému překvapení se ukázalo, že zemědělství, které je založeno nejen na zemi, ale také na hi-tech, funguje. Dnes máme vody dostatek. Voda se obvykle nachází, ale my jsme ji začali těžit a podařilo se to. Začali jsme vodu odsolovat, hledali jsme zeleninu, která moc "nepije", zabývali se selekcí. A řeknu vám skutečné tajemství: pro budoucnost je důležité ne to, co nacházíte, ale co sami vyrobíte.

Neměli jsme ani lidi, ani zbraně, nikdy jsme nebojovali, bylo nás jen 450 000, nebyli generálové, nebyla válečná zkušenost. OSN rozhodla o vytvoření státu Izrael, ale ve skutečnosti probíhala válka. Co jsme mohli dělat? Dvě věci.

Zaprvé se lidé museli stát mužnými, odvážnými. Museli pochopit, že nemáme volbu - můžeme pouze zvítězit. Jestliže třeba jen jednou prohrajeme, je konec.

Zadruhé - protože jsme neměli zbraně, začali jsme je vyrábět. Abychom zdokonalili armádu, bylo třeba rozvíjet IT. Izraelský IT sektor pracoval pro armádu, protože jsme byli sami, obklíčeni nepřáteli.

Proč vám to vyprávím? Dosud jsem mluvil s mladými chlapci a dívkami: přátelé, vy máte mnohem víc, než si myslíte. Nebuďte líní. Vy máte mnohem víc, než vám může země nabídnout. Můžete vyrábět věci, které vám nejsou dány. To je úkol pro všechny.

Ukrajina je v oblasti zemědělství jednou z nejvýznamnějších zemí na světě. Vy dodáváte skutečně mnoho a nesmíte se zemědělství zříkat. Vy můžete a musíte spojovat zdroje a schopnosti národa.

Potenciál lidí je skutečně velký. Ale všichni jsou trochu leniví. Jestli chcete něčeho dosáhnout, musíte pracovat. Nic nespadne s nebe. My v Izraeli jsme pracovali velmi mnoho, co je na tom špatného? Nevím... Lidé chodí na dovolenou, to je hrozná ztráta času. Mně už je 90 a nikdy jsem na dovolené nebyl. Říkají mi: "Jsi nenormální, jak odpočíváš?" Ale já dávám přednost práci. A práce mi přináší radost. A nebuďte pesimisti, to je také velká ztráta času, zvláště, když se časy mění.

Je třeba jít za vědou. V ní nejsou hranice, omezení, věda nemá reflexe. Nesnažte se řešit problémy minulosti, já ostatně nevím, jestli je to vůbec možné. Minulost nehraje žádnou roli. Jednoduše jí jen studujte, abyste neopakovali staré chyby. V minulosti není budoucnost, není naděje.

Většina lidí dává přednost vzpomínání a ne představování si. To je ta největší chyba. Na co chcete vzpomínat? Na všechny chyby, které se staly? Na minulost se nedá spoléhat. Historici byli hlasateli králů a těch, kdo byli u moci. Říkali jen to, co bylo třeba.

Lidé se čehosi boj. Ale jen Bůh ví, co s námi bude.

Někdy se mne ptají: když se podíváte zpátky, jaké byly vaše největší chyby. A já odpovídám: mysleli jsme si, že naše přání jsou příliš velká. Ale teď chápeme, že až tak veliká nebyla. Sněte o něčem velikém. Čím větší budou vaše přání, tím víc toho dosáhnete.

Vaše mladé pokolení je velkolepé. Ale co mne na nich zlobí je, že oni pohrdají politiky. Říkají: politika je zkorumpovaná, to není pro nás. Já odpovídám: jste čestní, chcete čestnou politiku? Tak jděte a čestnou politiku dělejte.

To je veškeré ponaučení, které jsem získal z minulosti.

A ještě se mne lidé ptají, jak si zachovat aktivitu. To je velmi jednoduché. Spočítejte si své úspěchy a touhy.  Pokud je přání víc než úspěchů, znamená to, že jste ještě mladí. Je-li tomu naopak, jste staří.

Mozart zase první

Orchestry se jmenují různě. Třeba Symphony Orchestra, což zvlášť moc neinspiruje. Zato Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Academy of St Martin in the Fields to má úplně jiný zvuk slibující něco neobvyklého, tajemného, krásného.

Ten druhý orchestr se představil v neděli 13. září v Rudolfinu na své pražské zastávce bleskového turné připomínajícího film "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii". S tím rozdílem, že tam jsou dnes, zatímco v sobotu byli v Drážďanech a zítra budou v italském Meranu. Jako sólistka vystoupila německá klarinetistka, která kromě krásného zvuku se od ostatních hráčů na tento nástroj odlišuje hned ve dvou věcech. 1. poměrně často hraje na zřídka používaný basetový klarinet a 2. v roce 1982 se stala předmětem sporu mezi muzikanty Berlínské filharmonie a Herbertem von Karajanem, který ji chtěl prosadit do orchestru jako první ženu vůbec. Hudebníci ji odmítli s tím, že její hra nezapadá do zvuku orchestru. Zanedlouho byli nucení skousnout, že ji doprovází jako sólistku.

Na programu byly 4 skladby. Jako první orchestr zahrál Serenádu op. 22 z roku 1875. Toto lehké dílko zahráli přesně, ale i když tato konstatování nesnáším, chyběla dvořákovská zpěvnost. Se stejným pocitem jsem kdysi poslouchal, jak jakýsi ruský orchestr hraje Mozarta. Také se to dá zažít, když Štefan Margita zpívá pop.

Ale druhá skladba večera - Mozartův klarinetový koncert - měla všechno. I ten basetový klarinet, pro který byla napsána. Sabine Mayer byla skvělá a z jejích pohybů a reakcí na aplaus jsem pochopil, že ti muzikanti ji před 33 lety možná odmítli ne kvůli zvuku jejího klarinetu, ale protože se báli její ženskosti. Rozhodně byl koncert vrcholem večera. A sympatické bylo, že přes ovace, které paní Mayer sklidila, se nenechala vyprovokovat k hraní nějakých přídavkových cancourků. Čímž neříkám, že jsem proti přídavkům z principu. Třeba 8 Barenboimových encore po chopinovském večeru bylo stylových. Ale po třívětém koncertu? To je jako dát si po skvělé večeři s vynikajícím vínem navrch malý pívo.

Po přestávce byl slyšet protipól ke Dvořákovi, Elgarovu skladbu Introdukce a Allegro pro smyčcový orchestr. Elgar byl o 16 let mladší než Dvořák, dvakrát hrál v orchestru, který Dvořák v Anglii dirigoval a byl Dvořákovým obdivovatelem. Jistou souvislost bylo ve skladbě z roku 1905 slyšet. Je osudem některých skladatelů, že ač doma milováni, ctěni a hráni, za hranicemi země jsou slyšet zřídka. Což je také případ Elgara, a to přesto, že jeho houslový a také violoncellový koncert patří ke špičkám ve svém oboru. Co se provedení týka, bylo tam zjevně všechno, co chybělo v Dvořákovi. Skoro by se chtělo slyšet některý z jejich koncertů koncem října, kde v jednou večeru budou hrát Elgarův cellový koncert a Dvořákovu 8. symfonii.

A na závěr pohodového večera zazněla Haydnova symfonie "na odchodnou". Při troše dobré vůle a přivřených očích bylo možné si představit, jak to vypadalo před skoro 250 lety v Esterháze. Nakonec zůstali na podiu jen dva houslisté a hudba odezněla do ztracena. Pak nastal veliký aplaus, bezpochyby jako dík za skvělou atmosféru, kterou orchestr večeru vdechl.


Neděle 13. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Academy of St Martin in the Fields
Sabine Meyer klarinet

Program:
Dvořák - Serenade in E major Op. 22
Mozart - Clarinet Concerto in A major K.622
Elgar - Introduction and Allegro Op. 47
Haydn - Symphony No. 45 in F sharp minor (“Farewell”)

neděle 13. září 2015

Berg jako hit

Dvořákova Praha letos přivádí do Rudolfina hned dva významné londýnské orchestry. Tím prvním byl v sobotu 12. září 2015 Philharmonia Orchestra. Ten však vytvořil jen zázemí pro mimořádného dirigenta, skvělou houslistku a pozoruhodný repertoár.

Tím dirigentem byl nestor dirigentů světového jména Christoph von Dohnányi. A myslím, že stojí zato říct, proč je pozoruhodný. Jeho rod pochází z Budapešti, kde dědeček Ernest působil jako ředitel Lisztovy akademie a Budapeštské filharmonie. Jeho postoje byly mnohdy rozporuplné, byl napadán zprava i zleva, podstatné však je, že za války zachránil životy mnoha židovských hudebníků, někdo dokonce říká, že jen díky němu ani jediný.nezahynul. Jeho syn, tedy Christophův otec, byl právníkem v Německu a za podíl na protinacistickém odboji byl v roce 1944 popraven. Christoph studoval nejprve v Německu práva, brzo však přesedlal na hudbu a později pokračoval na Floridě u dědečka Ernesta, který tam po válce odešel a stal se americkým občanem. V Americe studoval i jeho o rok starší bratr Klaus, který byl později m.j. starostou Hamburku.


Chistoph von Dohnányi prošel za svou kariéru řadou klíčových postů. Z těch nejvýznamnějších stačí jmenovat ředitel opery ve Frankfurtu, ředitel opery v Hamburku, 18 let hudební ředitel Cleveland Symphony, 10 let šéfdirigent Philharmony Orchestra a poté "doživotní čestný dirigent", ve kteréžto pozici s orchestrem přijel do Prahy.


Co bylo na koncertu nejcharakterističtější, byla jakási neokázalost. Vezmeme-li úvodní pětiminutovou skladbičku jako rozcvičku, skládal se ze dvou stylově dramaticky odlišných částí. Tou první byl houslový koncert Albana Berga, který skladatel napsal pod vlivem smrti Manon Gropius, dcery Almy Mahler. Pro mne je to na hraně toho, co ještě vnímám jako hudbu, a v takovém případě může interpretace sehrát důležitou roli v tom, jaký dojem v posluchači zůstane. Tentokrát to byl pocit naléhavosti a hloubky sdělení jak orchestru pod Dohnányovou taktovkou, tak houslistky Carolin Widmann. I ona zapadla do rámce neokázalosti. což se m.j. projevilo tím, že vynucený přídavek byl spíš náznakem, který netrval snad ani minutu.

Mám-li být upřímný, po takto silném zážitku mi Schubert připadal až plytký. Ovšem od třetí věty to byla čistá radost z hudby. A také z toho, jak 86letý dirigent zpaměti a bez zaváhání vedl orchestr tu nepatrným pohybem taktovky, tu rozmáchlým gestem celého těla. Výsledek byl impozantní a dlouhý potlesk a standing ovation nakonec rozhodně nepůsobily dojmem trapné nepatřičnosti. Stálo to za to.

Stejný koncert hrála sestava, která se představila v Praze, o 24 hodin dříve v Berliner Philharmonie a zopakují ho v Royal Concert Hall.

sobota 12. září 2015

Flétna až moc kouzelná

Mozart má v poslední době v Praze tak trochu smůlu. Po svérázném Donu Giovannim, na kterém si režisérská dvojice SKUTR před 2,5 roky vyzkoušela operní režii, předvedl počátkem letošního roku svůj um na nejoblíbenější Mozartově opeře Kouzelná flétna Vladimír Morávek, převážně činoherní režisér a ředitel brněnského divadla Husa na provázku. Ovšem ani v opeře to není žádný nováček. Má za sebou například Verdiho Toscu s Evou Urbanovou a Petrem Dvorským v pražském Národním divadle roku 2000, Turandot v Gotteborgské opeře v roce 2006 nebo Rusalku v Brně před 3 roky. Kdo viděl některé z těchto představení, nemohl být jeho novou inscenací překvapen.

opona Kouzelné flétny s flétnou a Mozartem
 Kouzelnoflétnovská variance Morávkova pojetí opery je něco jako spousta filmových střihů obsahujících gejzíry nápadů, z nichž každý má určitou logiku, společně však nevytvoří kostru příběhu, ale jsou na příběh navěšeny tak, že přes ně občas není vidět, o co vlastně jde. Takto pojatá režie je bezpochyby lákavé dobrodružství pro režiséra, který získává záviděníhodný prostor pro realizaci své invence a imaginace. Ostatně podíváme-li se na tituly, jedná se o pohádky, které jsou pro takový přístup jako dělané. Ovšem vzniklé dílo není určena pro potěšení běžného diváka, který příběh nezná nebo zná pouze rámcově, ale pro fajnšmekra, který je s ním dokonale obeznámen. Nebo takového diváka, který miluje show, světla, artisty, chocholy, křídla, zvířata, ohňostroje atd. a současně má rád hudbu, nebo mu aspoň hudba nevadí. Případně pro snoba, kterému stačí, že byl na Morávkovi.

Protože nepatřím ani k jedné z oněch krajních skupin, neměl jsem z představení dobrý pocit. Kromě počáteční půlhodiny, kdy jsem čekal, jak se budou věci odvíjet, a závěrečné, kdy se příběh blížil k cíli, jsem měl pocit chaosu a nudy. Mozart, který v rohu psal u stolku vstupoval do děje jako  JP Belmondo v Muži z Acapulca, ovšem jen aby překládal mluvené pasáže z němčiny do češtiny, tak ten spíš rušil. Když se zpívalo, překlad byl k přečtení na panelu nad jevištěm. Krásná a bohatá scéna a kostýmy se tím staly trochu samoúčelnými. Hudba tam ovšem zůstala, i když někdy krásné arie poněkud narušovaly show odvíjející se na scéně. V každém případě většina z níže uvedených zpěváků podala dobré výkony.

Závěr? I když rozhodně nejsem přívržencem lumpa jménem Uljanov aka Lenin, jeho  "Lépe méně ale lépe" na tento případ sedí jako ulité. Jsem ovšem přesvědčen, že se najde nejeden divák nebo divadelní teoretik, jehož pocit byl či bude v nejednou opačný než můj.


W.A. Mozart: Kouzelná flétna
Autor libreta: Emanuel Schikaneder
První provedení 30. září 1891 ve Vídni

Inscenace ve Stavovském divadle Praha
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondruš
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Pohybová spolupráce: Leona Qaša Kvasnicová
Dramaturgie: Beno Blachut
Premiéra: 5. února 2015

11. repríza 10. září 2015, Stavovské divadlo

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Účinkující:
Sarastro - Jiří Sulženko
Tamino - Martin Šrejma
Královna noci - Jana Sibera
Pamina - Kateřina Kněžíková
Papageno - Jiří Hájek
První dáma - Lucie Hájková
Druhá dáma - Michaela Kapustová
Třetí dáma - Jana Sýkorová
Papagena - Lenka Pavlovič
Monostatos - Aleš Voráček

Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Akrobatická skupina Long Vehicle Circus


pátek 11. září 2015

Omezení účetní z Hradu i podhradí

Migrace doprovází lidstvo tisíciletí. Za vodou, za teplem, za bobulemi, za bezpečím. Z historického nadhledu je to standardní situace. My jsme kdysi přitáhli z východních stepí. Židé migrují tisíce let. Koncem 19. a počátkem 20. století odešlo z Evropy do USA 23 milionů lidí. Za první světové války Arméni prchali a byli masově vražděni, 5 milionů jich žije v diaspoře. Po 1. světové válce se přesouvaly obrovské masy lidí z Turecka do Řecka a naopak. Až 2 miliony lidí utekly po roce 1917 před bolševiky z Ruska převážně do Evropy. Za 2. světové války migrovaly miliony lidí v Rusku na východ, po válce miliony Němců na západ, z Čech emigrovalo za bolševika celkem 400 000 lidí, v Německu žije 5 milionů Turků, 1 milion Kurdů, 4 miliony Řeků, 1 milion Rusů, statisíce lidí uvedl před 20 lety do pohybu komunista Miloševič, další vyhnaly z domovů ruské akce na Ukrajině a miliony Syřanů už se skrývají v okolních zemích, Evropy se teď bezprostředně týká útěk statisíců lidí z rozpadlých či rozpadajících se blízkovýchodních "socialistických" diktatur, kdysi chráněnců Sovětského svazu, jejichž zbytek v podobě Assádovy Syrie dnes přežívá díky Rusku.

Je ovšem iluzorní představa, že problém těchto zemí vyřeší demokratická fasáda, když v domě budou žít lidé, kterým nic neříká, a domovníci, kteří o ni nestojí. Rovněž tak není třeba si zastírat, že v cílových zemích je migrace spojena se strachem, který plodí nenávist. Zvrácené totalitní režimy těchto pudů využívají k získání a udržení moci. Německo se dokázalo tohoto stigmatu zbavit. Je dobře, že ani u nás takový režim už 26 let nevládne. Je však tragické, že Česko má tyto atavismy stále pod kůží, že je infikováno komunistickou honbou za hovniválovou kuličkou jako nejvyšším výdobytkem lidstva. Je primitivní výmluva, že na pomoc nemáme, když od jiných evropských zemí dostáváme stovky miliard, z nichž část navíc často mizí neznámo kam a často i známo. Proto zřejmě nedokázalo vygenerovat lepší prezidenty (předsedy vlády, poslance) než politické hokynáře a slabochy, v jejichž duchovní výbavě chybí základní humanitní dimenze. V rukou takových lidí je země nezakotvenou bárkou hrozící ztroskotáním při každé větší bouři a jsou schopni ji vyhandlovat za nicotný bakšiš.



nad účetní knihou
I když nájemných vrahů je stále dostatek, pomlouvačů nadbytek, mužů lačných moci, úslužných katů, donašečů, dvorních šašků bez moudrosti a i s moudrostmi, kuběn, kurev, nafrněných paniček jen sáhnout [1], chci věřit, že nakonec pod tlakem zevnitř i zvenku se tyto postoje mohou změnit, a že to vynese do politiky jedince, kteří se podobají člověku víc než omezení účetní z Hradu i podhradí.

[1] Jak svého času informoval Jan Werich písemně Williama Shakespeara.

čtvrtek 10. září 2015

Emersoni, Martinů a Dvořák

Dramaturgie Dvořákova podzimu mi jde zjevně na ruku. Včera jsem mluvil o spojení americký cellista a převážně v Americe napsaný Dvořákův cellový koncert a večerní koncert komorní koncert o den později pokračoval ve stejném duchu. Americký Emerson String Quartet, v Americe napsaná skladba Bohuslava Martinů a stejně tak kvartet Antonína Dvořáka nazývaný "Americký".


Emerson kvartet je už téměř 40 let známka kvality a za pár let se dotáhnou na Smetanovo kvarteto, které vydrželo hrát 45 let nebo České kvarteto - 43 let. Jsou to vesměs šedesátníci, tedy až na violoncellistu Paula Watkinse, který je takřka o generaci mladší a přestože je s kvartetem teprve třetí sezónu, působil dojmem stmelujícího článku souboru. V jeho výrazu se odrážely pocity a radost z hudby, což není jev příliš častý, konzervativní puristé tvrdí, že tvář má být soustředěně kamenná, ale nejčastěji je to vidět právě u violoncellistů. Určitě nejen mne také zaujalo, že oba houslisté jsou rovnocennými partnery a po přestávce si pozice vyměnili. Název Emerson se váže ke jménu Ralph Waldo Emerson, což byl v 19. století unitářský duchovní, esejista, básník a filosof. Proč právě on sice nikde nerozebírají, ale není asi složité to pochopit, pokud si o něm něco přečtete.

Koncert ovšem zahájili ne jako kvartet, ale duetem pro housle a violu, který Bohuslav Martinů napsal v roce 1947 pro sourozence Josepha a Lillian Fuchsovy, vynikající americké houslisty a profesory Juilliard School, a protože měl možnost ovlivnit jejich přístup ke skladbě, a jejich nahrávka se zachovala, lze si zhruba představit, jak svou skladbu vnímal Martinů. Ostatně violista Lawrence Dutton je žákem Lilian Fuchsové. Je pozoruhodné, co na malém prostoru - 2 nástroje a 3x5 minut - dokázal Martinů vykouzlit. A to psal skladbu v době, kdy se zotavoval z těžkého úrazu a sužoval ho problém jak zaplatit léčení, takže se nakonec soudil se svým největším americkým podporovatelem a přišel o jeden ze zdrojů obživy, problémy mu přinášel jakýsi manželský trojúhelník, ve kterém žil a váhání, zda se přece jen nevrátit do Čech. Čím víc slyším Martinů, tím víc obdivuji jeho práci, kterou musel být přímo posedlý.

Druhou skladbou byl Ravelův kvartet z roku 1903. Mnohými obdivovaný, leč já musím říct, že není úplně podle mého gusta, trochu ve mně vyvolával dojem stále poletujícího motýla a pointilistického obrazu. To je mi trochu málo. Ale možná by to chtělo se do skladby více vposlouchat.

Po přestávce pak soubor zahrál notoricky známý Dvořákův Americký kvartet. Zahrál ho nejen technicky skvěle, což asi sotva mohlo být jinak, když ho hraje už desítky let, ale s vysokou emoční naléhavostí, která dělá z dobré muziky velký zážitek. V takové chvíli mi připadá trochu absurdní to, že lidé po skončení koncertu tleskají a tleskají, a muzikanti přidávají. Ve mně takové okamžiky vyvolávají spíš potřebu vypadnout a v klidu si ten zážitek uložit pro horší časy. Místo toho musím poslouchat nějaké noty, které vlastně nedávají smysl a jen ho rozmývají. Přídavky by měli hrát spíš ti, kdo nestačili během koncertu předat své sdělení. :-) Ale Emerson Quartet je zcela oprávněně stále hodnocen jako jeden z nejlepších smyčcových kvartetů na světě, má desítky nahrávek, včetně Amerického kvartetu z roku 1990 a vedle dalších ocenění i 9 cen Grammy, a ten nemá potřebu něco dohánět.

Celý koncert sympaticky a celkem skromně uvedl klavírista Ivo Kahánek, který je v tomto roce kurátorem komorní řady, a sám vystoupí ve čtyřech z šesti koncertů. Zatím se zdá, že se nebude opakovat chyba z loňského roku, kdy byly Dvořákovy rané skladby zbytečně konfrontovány s vrcholnými díly jiných významných skladatelů, což ne vždy vyznělo v jeho prospěch. Ale možná šlo kurátorovi jen o pravdu, nic než pravdu.

Dvořákova Praha 2015
8. září 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
Zahajovací koncert komorní řady

Emerson String Quartet
– Eugene Drucker (housle)
– Philip Setzer (housle)
– Lawrence Dutton (viola)
– Paul Watkins (violoncello)

program:
– Bohuslav Martinů: Tři madrigaly pro housle a violu, H. 313
– Maurice Ravel: Smyčcový kvartet F dur
– Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet F dur, op. 96, B. 179 „Americký“



Julietta nejen frankfurtská

Když už jsem se opakovaně věnoval opeře ve Frankfurtu, nedá mi, abych se nevrátil k Juliette Bohuslava Martinů, která se tam hrála koncem minulé sezóny.


Hudební kritik Hugh Caning ze Sunday Times a londýnského měsíčníku Opera m.j. píše, "Florentine Klepper nabídla stejně kompetentní odpověď na záhadu Julietty jako Antony Besch a Richard Jones resp. David Pountney. Kudličkova scéna byla krásná, erotický náboj mezi Michelem a Juliette byl hmatatelný, představitelka Julietty Juanita Lascarro z role vytěžila mnohem víc než je obvyklé a zajímavě ji rozvinula a další členové souboru představili jasně zformované vedlejší role v opeře, která ve mně stále vzbuzovala pocit, jako kdybych zlý sen někoho jiného žil já sám. Orchestr pod vedením hudebního ředitele Sebastiana Weigla pak hrál tuto komplexní a rafinovanou hudbu, jako kdyby to dělal celý život, a inscenace přidala "další péro do frankfurtského i tak vyzdobeného klobouku".

A Frankfurter Allgemeine Zeitung:  Skoro zapomenutá opera okouzlila Frankfurt... Stává se zřídka, aby se z řeky minulosti znovuvynořilo něco zapomenutého a náhle se všichni shodli, že to je to, co hledali. To se teď stalo s třetí celovečerní operou českého skladatele Bohuslava Martinů. Očividně tato hudba trefila ve věku digitalizace nerv, který v době jejího vzniku, polovině 30. let, ještě nebyl tak citlivý. Na tomto premiérovém večeru strhla neznámá hudba 20. století publikum k bouřím nadšení. Režijní tým Florentine Klepper byl oprávněně zahrnut jásotem... atd.

Classical Source: Julietta je silná hra, která by neměla být vzácností.

Ale ona není až takovou vzácností. Vedle Frankfurtu ji třeba v únoru-březnu hráli v Curychu.

A v této souvislosti je třeba také říci, že v březnu 2016 se odehraje v pražském Národním divadle premiéra Julietty, jejíž režisérka Zuzana Gilhuus říká k tématu toto: Juliette Bohuslava Martinů je pro mne absolutně fascinujícím světem právě hudebním jazykem Bohuslava Martinů a potom tou fantastickou předlohou, která je úžasnou hrou iluze a skutečnosti, hledající odpověď na možná věčnou a pro každého přítomnou a aktuální otázku, co je pravda, co jsem já, kde jsou hranice toho, co je skutečné, co je iluze, fantazie, s čím se zabývá lidská mysl a kam až dokáže zajít na cestě tímto podivným labyrintem.

A aby toho nebylo málo, tak 28. května se koná premiéra Juliette ve Staatsoper Berlin. V hudebním nastudování Daniela Barenboima a režii Clause Gutha budou hlavní role zpívat Magdalena Kožená a Rolando Villazon. V menší roli se objeví i Jan Martiník. Na scéně Schillerova divadla pak bude uvedena ještě 6x. Magdalena Kožená zpívala Juliette při koncertním provedení v roce 2009 s BBC Symphony Orchestra a dirigentem Jiřím Bělohlávkem v Londýně a v prosinci 2008 v pražském Rudolfinu s Českou filharmonii dirigovanou Charlesem Mackerrasem zpívala 3 fragmenty opery ve francouzštině. Nahrávka získala významné ocenění časopisu Gramophone. Spolu s ostatními členy týmu se tak zdá být zárukou skvělé inscenace.

Juliette však v Národním divadle kromě premiéry v roce 1938 a dalších nastudování v letech 1963 a 1989 inscenoval v roce 2000 také shora zmíněný David Pountney (vlastně šlo o 3 představení Opera North v Leedsu z roku 1997, převzatá včetně zpěváků), který při té příležitosti v interview Hospodářským novinám řekl: " Nikdo ještě nepřišel na to, o čem vlastně Julietta je. Je to kombinace dojmů, pocitů a fantazie. A také směs kulturních vlivů, spíše francouzských než českých. V Juliettě je také silná příchuť Franze Kafky. Je to tedy opera česká a zároveň mezinárodní. Julietta je napsána jazykem snů. Nevím, jestli něčím překvapíme. Chceme se prezentovat jako kolektiv, který má skvělé sólisty...  Například úředník ve třetím jednání je typický kafkovský byrokrat, který vytváří atmosféru strachu a hrůzy. Jako kdyby vystoupil na jeviště z Kafkova Procesu... Každý v sobě máme určitý duchovní svět. Žijeme však v reálném světě, který je orientovaný na konzum a je krutý. A jestli nějaké poselství v Juliettě je, pak v tom, že ten duchovní svět má v životě člověka stejně velký smysl jako ten reálný. Řekněte, není právě tím v současné době velice aktuální?"

Takže je možné očekávat jak pražskou, tak i berlínskou inscenaci s oprávněnou zvědavostí, zda a jak odpoví na hádanku Julietty. Na pražské představení zatím lístky koupit nelze, na berlínská ano a cena je relativně vstřícná.

úterý 8. září 2015

Yo Yo Ma a Dvořák

Stále ještě pod vlivem pobytu v New Yorku si propojuji osudy Čechů v tomto pozoruhodném městě s tím, co jsem tam viděl. A tak jsem se vrátil ke skvělému Škvoreckého románu Scherzo capriccioso, do čehož včera naprosto dokonale zapadl Dvořákův violoncellový koncert v provedení České filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a americko-čínské violoncellové superstar Yo Yo Ma, který za necelý měsíc oslaví 60. narozeniny.

Koncert to byl zahajovací, tudíž slavnostní, tudíž s předepsaným černým motýlkem, tudíž se zvýšenou cenou vstupenek a svérázným obecenstvem. Třeba za mnou seděl jeden z významných pražských starostů v rozhalené černé košili bez vázanky a ženy z jeho suity vesele štěbetaly o hrozných domácích uklízečkách a v kabelce jim do piana bzučel mobil. Jinak tam byly celebrity jako předseda vlády, ministr kultury, pražská primátorka, ředitel České filharmonie, šéfsponzor Komárek, milovník hudby Miroslav Kalousek, skladatelův potomek Antonín Dvořák a jiné VIP postavy.

Je třeba říci, že koncert se povedl. Byl přenášen ČT Art a tradičně ho uváděla Daniela Písařovicová. Kultivovaně, ale někdy je méně více. Když vše skončilo, diváci ukázněně povstali, dlouze tleskali, krásky v bílém nosily kytky, i přídavek se konal. A málem bych zapomněl na jakési 2 v bílém zakuklené slečny, které se vlnily na okraji rudého koberce pod schody do Rudolfina a stylizované svíce po stranách schodiště.

Yo Yo Ma je mnohostranný hudebník, stačí podívat se na jeho program. 25. srpna hrál s Boston Symphony Orchestra v Salzburku Straussova Dona Qiuxota v Grosses Festspielhaus, v sobotu 29. srpna recitál - 3 Bachovy sonáty - v Haus für Mozart, v sobotu 5. září v londýnské Royal Albert Hall 6 cellových sonát JS Bacha, včera Dvořáka v Praze a 10. září v Amsterdamu Šostakovičův 1. violoncellový koncert s orchestrem Concertgebouw a Daniellem Gatti.


A Yo Yo Ma je také neobyčejně komunikativní. To není jen veselým pomrkáváním po hráčích v orchestru, to je zřejmé z celého jeho vystupování - jednu kytici dal houslistce Zdence Brabcové, druhou dámě z publika a stuhu si pověsil kolem krku. A není to ani děkováním a objímáním hráčů kolem. Jeho vlastní multikulturní zkušenost ho přivedla k vytvoření ansámblu a celého projektu Silk Road, jehož vůdčí myšlenkou je, že v různosti, a nejen v hudbě, je možné hledat a najít pozitivní inspiraci a nové cesty. Prostě hudbu spojuje s jakýmsi vyšším posláním, jako to dělají i další velké osobnosti - Barenboim se svým West-Eastern Divan Orchestra, Domingo s Operalii, Bartoli s Whitsum Festival nebo jako to dělal Dvořák s americkou hudbou.

Yo Yo Ma s rodinou
V této souvislosti stojí za to říct, že není jediná správná interpretace hudebního díla, jak se tváří někteří kritici. Je to průnik světů skladatele, interpreta a posluchače a v něm je jen ten první konstanta. Velká osobnost má právo vnímat třeba violoncellový koncert jinak než české ucho, které zná dojemný příběh o Josefině, byk ve Vysoké a ví jak zpívá česká krajina když zlátne obilí. Yo Yo Ma hrál trochu jinak, z tohoto pohledu možná o něco rychleji než je v kraji zvykem, ale mistrně, vložil do projevu svou osobnost a ovace sklidil právem. A Josef Špaček hrál houslové sólo s velikým vcítěním.

Silk Road (část)
Skvěle byla přednesena také 2. symfonie, na níž je ovšem vidět, že obrovská melodická invence se ještě prala s nezkušeností a zvláště v krajních větách je trochu upovídaná. Jenomže muzika je to krásná, a kdyby Dvořák nenapsal Novosvětskou, i tato symfonie by z něj udělala velkého skladatele.

Jak jsem řekl na začátku, byl to dobrý začátek Dvořákovy Prahy, líbilo se mi to a na nic si nestěžuji.