Berg jako hit

Dvořákova Praha letos přivádí do Rudolfina hned dva významné londýnské orchestry. Tím prvním byl v sobotu 12. září 2015 Philharmonia Orchestra. Ten však vytvořil jen zázemí pro mimořádného dirigenta, skvělou houslistku a pozoruhodný repertoár.

Tím dirigentem byl nestor dirigentů světového jména Christoph von Dohnányi. A myslím, že stojí zato říct, proč je pozoruhodný. Jeho rod pochází z Budapešti, kde dědeček Ernest působil jako ředitel Lisztovy akademie a Budapeštské filharmonie. Jeho postoje byly mnohdy rozporuplné, byl napadán zprava i zleva, podstatné však je, že za války zachránil životy mnoha židovských hudebníků, někdo dokonce říká, že jen díky němu ani jediný.nezahynul. Jeho syn, tedy Christophův otec, byl právníkem v Německu a za podíl na protinacistickém odboji byl v roce 1944 popraven. Christoph studoval nejprve v Německu práva, brzo však přesedlal na hudbu a později pokračoval na Floridě u dědečka Ernesta, který tam po válce odešel a stal se americkým občanem. V Americe studoval i jeho o rok starší bratr Klaus, který byl později m.j. starostou Hamburku.

Chistoph von Dohnányi prošel za svou kariéru řadou klíčových postů. Z těch nejvýznamnějších stačí jmenovat ředitel opery ve Frankfurtu, ředitel opery v Hamburku, 18 let hudební ředitel Cleveland Symphony, 10 let šéfdirigent Philharmony Orchestra a poté "doživotní čestný dirigent", ve kteréžto pozici s orchestrem přijel do Prahy.

Co bylo na koncertu nejcharakterističtější, byla jakási neokázalost. Vezmeme-li úvodní pětiminutovou skladbičku jako rozcvičku, skládal se ze dvou stylově dramaticky odlišných částí. Tou první byl houslový koncert Albana Berga, který skladatel napsal pod vlivem smrti Manon Gropius, dcery Almy Mahler. Pro mne je to na hraně toho, co ještě vnímám jako hudbu, a v takovém případě může interpretace sehrát důležitou roli v tom, jaký dojem v posluchači zůstane. Tentokrát to byl pocit naléhavosti a hloubky sdělení jak orchestru pod Dohnányovou taktovkou, tak houslistky Carolin Widmann. I ona zapadla do rámce neokázalosti. což se m.j. projevilo tím, že vynucený přídavek byl spíš náznakem, který netrval snad ani minutu.

Mám-li být upřímný, po takto silném zážitku mi Schubert připadal až plytký. Ovšem od třetí věty to byla čistá radost z hudby. A také z toho, jak 86letý dirigent zpaměti a bez zaváhání vedl orchestr tu nepatrným pohybem taktovky, tu rozmáchlým gestem celého těla. Výsledek byl impozantní a dlouhý potlesk a standing ovation nakonec rozhodně nepůsobily dojmem trapné nepatřičnosti. Stálo to za to.

Stejný koncert hrála sestava, která se představila v Praze, o 24 hodin dříve v Berliner Philharmonie a zopakují ho v Royal Concert Hall.