Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 15. prosince 2011

Vyznání víry

Je pár věcí, které zamrzly v rybníku "rozepsaný", tohle je jedna z nich: Zajímavou dramaturgii měl koncert FOK ve středu 7. prosince 2011, který se výjimečně konal v Rudolfinu. (A nebyl jsem sám, koho do Obecního domu nepustili :-).
Šestihlasá fuga (resp. ricercata) je částí cyklu J.S. Bacha Hudební obětina v jehož 13 částech skladatel rozvedl téma, které mu dal hudbymilovný pruský panovník Bedřich Veliký. V roce 1935 ji rafinovaně instrumentoval Schonbergův žák a obdivovatel a příslušník 2. Vídeňské školy Anton Webern. Někomu se to může líbit, Bach je z toho trochu cítit, ale když zvítězí forma nad obsahem, nemůže to dopadnout dobře. Mimochodem je absurditou života, že člověk, jehož skladby byly nacisty označovány jako "kulturní bolševismus" a "degenerované umění", nakonec zemřel kulkou ze zbraně amerického okupačního vojáka v září 1945, když porušil zákaz vycházení a šel si zahulit ven, aby neobtěžoval vnučku. Ten nešťastný voják se za pár let upil k smrti.

Druhá skladba pro violoncello a klavír nazvaná Schelomo, Židovská rapsodie z roku 1916, patří ke zralým dílům Ernesta Blocha (1880-1959) vycházejícím z židovské liturgické a lidové hudby. Původně zamýšlený lidský hlas nahradilo violoncello. Škoda, že se moc nehraje, je to působivé a poslouchatelné dílko. A Jiří Bárta s violoncellem odvedl dobrou práci.

Po přestávce došlo na 5. symfonii Felixe Mendelssohna (1809-1847), zvanou Reformační. Mendelssohn, narozený do ortodoxní židovské rodiny, ale sám nadšený protestant, napsal tuto symfonii ve 20 letech k 300. výročí Augsburského vyznání, což byl souhrn učení evangelíků, předložený 25. července 1530 císaři Karlu V. na říšském sněmu v Augsburgu. Na berlínských oslavách však nakonec hrána nebyla, a bylo provedena až o 2 roky později, a to naposled ve skladatelově životě. Sám ji považoval za nepříliš kvalitní dílo svého mládí. To, že nese označení pátá, neznamená, že ve 20 letech měl za sebou už 4. Číslování odpovídá spíš pořadí jejich publikace.

Myšlenkově zvláště silná je 4. věta, která vychází z duchovní písně "Ein feste Burg ist unser Gott" (Hrad přepevný je Pán Bůh náš). Zkomponoval ji Martin Luther v roce 1529 a je jakousi hymnou reformace, jež inspirovala i řadu dalších skladatelů.

Orchestr pod taktovkou zkušeného Tomáše Netopila hrál spolehlivě, a na konci bylo vidět, že uznání publika hráčům působí radost.

Mendelssohn, symfonie č. 5 "Reformační", 4. věta, Andante
Berlínští filharmonici, Herbert von Karajan (cca 1971)

středa 7. prosince 2011

Handel, koně a kastráti

V sobotu 3. prosince se uskutečnil další přímý přenos z MET do stovek sálů po celém světě. Německý hudební velikán přišel z Hannoveru do Londýna, kde roku 1725 v rozkvětu tvůrčích sil napsal m.j. operu Rodelinda, jejíž příběh se odehrává v Itálii 7. století.

Děj opery je sice poněkud naivní, ale to je u oper celkem běžné a není to to nejdůležitější. Podstatné je, že nabízí možnost k předvedení špičkových výkonů zpěváků, orchestru i dirigenta. A takto nabízenou možnost inscenace z roku 2004 využila. Nemá smysl rozebírat výkony jednotlivých zpěváků, všechny byly špičkové. Reneé Fleming nesplnila tajná přání některých posuzovatelů toužících po ohromujících novostech, a byla opět skvělá, zvláště ve 3. jednání.


Zpěv kontratenorů zní v reálné scéně poněkud nezvykle, ale "dobré" mužské postavy Bertarida a Unulfa tak Handel napsal. V závěru napravený uzurpátor moci Grimoaldo je naopak tenor a odporný zrádce Garibaldo bas. Škoda, že kastráti už nezpívají, bylo by zajímavé tyto hlasy porovnat. Stejně, jako posluchače zarazí, když začnou zpívat, je překvapivé i to, že v mluveném projevu jsou to normální chlapíci s mužným barytonem. Pokud bych však měl mít výtku, potom k exteriéru Stephanie Blythe, jejíž těžká nadváha v detailních záběrech milostných výlevů působí v lepším případě komicky, v horším odpudivě. Deborah Voigt, která představením provázela, měla před 7 lety z týchž důvodů konflikt s ROH, který jí zrušil angažmá, když se nevešla do kostýmu. Problém dokázala vyřešit, a před časem dokonce přiznala, že jí poprvé někdo řekl, že je krásná. (Dneska to však vypadá, že si opět dopřává trošku víc.) Zkouší vedení MET, co divák unese?

Pokud jde o samotnou inscenaci, nezdá se mi, že přenesení děje o více než 1000 let kupředu opeře nějak prospělo. Realistická scéna s dětským koníkem i živým koněm rozhodně funkční není, a v tomto ohledu mi nedávná pražská inscenace Handelova Rinalda připadá daleko přiměřenější. Je ovšem otázka, zda to, co je dobré na scéně Stavovského divadla, by unesla i velká scéna MET. V každém případě však v porovnání s aplaudujícím publikem v New Yorku byl úspěch u návštěvíků smíchovského Cinestar skromnější. Na začátku sotva z poloviny obsazený sál zel po 4 hodinách takřka prázdnotou.

Na DVD jsou k dispozici vynikající inscenace z Glyndebourne (1998) s Annou Caterine Antonacci a z Mnichova (2004) s Dorotheou Roschmann. Jak režijním pojetím, tak i projevem hlavní představitelky je mi bližší ta první.

Anna Caterina Antonacci - Mio caro bene (Rodelinda), Glyndebourne 1998

Georg Friedrich Händel: Rodelinda
Dirigent: Harry Bicket
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Thomas Lynch
Kostýmy: Martin Pakledinaz
Světla: Peter Kaczorowski
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 12.2.2004 The Metropolitan Opera New York
Live in HD 3.12.2011

Rodelinda, královna Langobardů - Renée Fleming
Bertarido, král Langobardů a manžel Rodelindy - Andreas Scholl
Grimoaldo, vévoda benevetský a uzurpátor Bertaridova trůnu - Joseph Kaiser
Garibaldo, vévoda turinský - Shenyang
Eduige, Bertaridova sestra zasnoubená s Grimoaldem - Stephanie Blythe
Unulfo, Bertaridův důvěrník - Iestyn Davies
Flavio, Rodelindin syn - Moritz Linn

Continuo:
Harpsichord recitative: Harry Bicket, Harpsichord ripieno: Bradley Brookshire, Cello: David Heiss, Baroque Guitar and Theorbo: Daniel Swenberg.

pondělí 5. prosince 2011

Něžná nadsmyslovost v Albertině


Belgičan René Francois Ghislain Magritta (1898-1967) dělal ledacos, hlavně v reklamě, a maloval různými styly, kromě toho, že byl celoživotním malířem - surrealistou.



Objasňovatelé umění tvrdí, že na něm zanechala hlubokou stopu smrt matky, které spáchala sebevraždu utopením a on byl ve 13 letech přítomen jejímu nalezení. Ve 20. letech se stýkal v Paříži s André Brettonem, který vydal manifest surrealismu, a jeho přáteli. Surrealismus ho však neuživil a proto se vrátil zpátky do Belgie. Po 2. světové válce cítil potřebu spolupracovat s komunisty, ale nějak to nevyšlo, a tak na ně zanevřel.

Jeho surrealistická sláva začala v roce 1926 ztraceným žokejem, avšak plného uznání se mu dostalo až v 60. letech.

Ztracený jezdec (1926)

Jeho náměty se často opakovaly, pochlubil se, že namaloval 1000 obrazů, ale měl jen 100 nápadů. V 50. letech se začal objevovat na řadě výstav a snad nejdůležitější byla retrospektivní výstava v Museum of Modern Art v New Yorku v roce 1965. Moc si to však neužil, o 2 roky později zemřel.

Polibek (1951)

Toto není dýmka (opakující se téma)

Magrittovy obrazy mají neagresivní a poetický humor, který v divákovi vyvolává pocit srozumitelnosti, jež je pravděpodobně základem jeho obliby.

V roce 2009 bylo v Bruselu otevřeno muzeum R. Magritta, s cca 200 exponáty. Druhé muzeum v jeho bruselském domě bylo o pár měsíců později elegantně a za bílého dne vykradeno. Magrittovy obrazy jsou dobrým obchodním artiklem, v nedávné aukci se jich prodalo za 1,3 mil. USD.

Magrittovo muzeum v Bruselu

Současná výstava ve vídeňské Albertině nabízí návštěvníkovi na 150 děl z řady světových galeríí a potrvá od 9. listopadu 2011 do 26. února 2012.

Mojca živě


V sobotu 26. listopadu se v Rudolfinu uskutečnil před časem avizovaný koncert Mojcy Erdmann. Ověnčena úspěchy z Metropolitní, předvedla krásný hlas s dokonalou technikou. Program se jmenoval ""Mostly Mozart", a tak to také bylo. Pro velký úspěch zařadila 3 přídavky, z nichž ten třetí byl reprizou předposlední arie (J.Ch. Bach). Také předvedla vysokou, štíhlou a dobře stavěnou postavu a róby, které jí díky odvaze tvůrců, bránily se hlouběji uklonit. Upřímně řečeno však zpívat ve 35 letech Zerlinu je trochu málo, konkurence v tomhle věku se vrhá do mnohem náročnějších úkolů, takže konstatování, že je stále ještě na začátku mezinárodní kariéry je poněkud dvojznačné.

Skvěle se předvedl doprovázející Venice Baroque Orchestra, který dirigoval Andrea Marcon.

Mně však připadal spontánně muzikantštější nedělní komorní koncert smyčcového kvarteta Norbert v Sukově síni Rudolfina, složeného z hráčů České filharmonie. Zvlášť když se k nim přidal koncertní mistr Josef Špaček, tentokrát s violou, a s chutí zahráli krásný Dvořákův smyčcový kvintet č. 3 Es dur op. 97. Violoncellový part hrál jeho otec.

středa 23. listopadu 2011

Výstavní turistika a madony

Celebrity mají být většinou akční, nové, tvořivé. Je ovšem kategorie celebrit, kterým pár set let neubírá na kvalitě. Jsou to obrazy a jejich autoři. Jen z poslední doby zmíním výstavu Michelangelových kreseb ve Vídni, Raně renesanční portrét v Berlíně, Leonardo da Vinci v Londýně.


Do této kategorie zapadá i výstava "Heavenly Splendour. Raphael, Dürer and Grünewald paint the Madonna" v Gemäldegalerie Alte Meister v drážďanském Zwingeru, která je jistou paralelou, byť v malém, berlínské výstavy renesančních portrétů. Celebrity jsou zde hned dvě. Tou první je pro někoho panna Marie, v době rané renesance nejčastější téma obrazů. Tou druhou Rafael Santi (1483-1520), malíř vrcholné renesance, kdysi, a možná někým i dnes, považovaný za největšího malíře všech dob. Motivy k výstavě jsou také dva. V září navštívil katolický papež převážně protestantské Německo a v něm m.j. duryňský Erfurt, kde studoval zakladatel protestantismu Martin Luther, a zapůjčení obrazu ze sbírek Vatikánského musea bylo jedním ze symbolů smíření katolictví a protestantismu. Ten druhý motiv je, že od namalování Sixtinské madony, pravděpodobně nejslavnějšího obrazu Rafaela i Zwingeru uplyne 500 let.

Tyto dva obrazy Rafaelovy obrazy, Madona Sixtina (1512/13) a Madona di Foligno (1512), tak představují osu výstavy.


Na obraze Madonna di Foligno je znázorněn Jan Křtitel, sv. František, sv.Hieronymus a vpravo dole objednatel obrazu Sigismondo dei Conti, sekretář papeže Julia II. Původně byl umístěn v římské bazilice Santa Maria in Aracoeli a pak byl přenesen do kostela Sv. Anny ve Foligno.

Sixtinskou madonu objednal sám papež Julius II., obraz byl umístěn v klášterním kostele sv. Sixta v Piazenza a byl posledním obrazem malířovým. V roce 1754 ho po 2letém smlouvání se zchudlými mnichy zakoupil saský kurfiřt a polský král August Silný za 15000 scudo. To byla tehdy astronomická suma odpovídající 350 kg stříbra. Obraz byl odvezen do Drážďan a na oltář zavěsili už před léty vyrobenou kopií. V roce 1945 byl odvezen jako válečná kořist do Ruska a vystaven v moskevském Puškinově muzeu jako doklad jeho světovosti. Vrácen byl až za 10 let.



Nádherná a barevně zářivá Madona Matthiase Grunewalda (1470-1528) z let 1514-19, umístěná ve farním kostele korunovace Panny Marie ve Stuppachu.



Dále je zde vystavena Madona s dítětem na měsíčním srpku, cca 1512/13 od Cranacha st. (1472-1553) ze sbírek Stadel Museum ve Frankfurtu n. M., která je typickou ukázkou tzv. "apokalyptické madony", viz evangelium sv. Jana 12.


Antonio Allegri da Corregio (1489-1534) - Madona se sv. Františkem. Velký oltářní obraz namalovaný pro klášter sv. Františka v Corregiu v letech 1514-15 je jeho prvním dokumentovanou malbou a nachází se ve sbírkách drážďanské galerie.


Albrecht Durer (1471-1528), Drážďanský oltář z roku 1496


Celkem je na výstavě asi 20 exponátů, takže její význam není dán rozsahem, ale kvalitou exponátů.

Od května do srpna příštího roku se v Drážďanech uskuteční výstava velká jubilejní výstava: "Madona Sixtina, Rafaelův kultovní obraz, 500 let", která ukáže i vliv tohoto díla na myšlenkové a umělecké klima v Německu.

pátek 18. listopadu 2011

Muzikální maraton

Tento týden byl trochu náročnější, než je zvykem.


Středa 9. listopadu: Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Gaetano d´Espinozy hrálo Nokturno pro smyčce Antonína Dvořáka, Symfonii C dur Římská George Bizeta, Koncert pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů a skladbu Zjasněná noc pro smyčcový orchestr Arnolda Schoenberga. Kdybych měl vybírat, pak nejvíc na mne zapůsobil Schonbergova skladba, i když tvrzení, že by mohla být drobátko kratší, neoponuji.

Čtvrtek 10. listopadu: Vivica Genaux - sympatická a pohledná americká sopránistka, uznávaný interpret barokní hudby, ale tentokrát bych skoro víc cenil Luxův orchestr 1704, což vůbec neznamená, že byla špatná. Většinou byl její výkon technicky vynikající, ale zbytečně teatrální vystupování bylo na škodu. Na této úrovni už nejde o kvalitu vlastního zpěvu, spíš o způsob, jakým zpěvák vnese do provedení své já, své emoce. V tomto ohledu jsem prostě slyšel lepší.

Vivica Genaux

Pátek 11. listopadu: Don Giovanni ve Stavovském divadle - v mých očích obstáli především Dona Anna Marie Fajtové a Don Giovanni Martina Bárty. Slušný výkon podala Alžběta Poláčková jako Zerlina, ostatní nebyli příliš výrazní. Nejsem si jist, že roli Leporella by měl zpívat Peter Mikoláš, i když program ho charakterizuje jako mezinárodní hvězdu. Jednak mi do role nesedí typově, jednak se rozezpíval až v závěru, zatímco zpočátku spíše deklamoval.

Sobota 12. listopadu: Bohéma v Semperově opeře je sice stařičká inscenace z roku 1983, což je vidět především na poněkud ponurém šedivém pozadí scény s činžáky, elektrickými dráty a Eifellovkou v duchu ponurého expresionismu, ale výkony všech protagonistů mezinárodního obsazení (2 Korejci, Rus, Chorvat, Rakušan, Němka) )byly velmi kvalitní a vyrovnané. I když mezi nimi byl nejlepší Andrej Dunaev v roli Rudolfa. A zvláště 2. jednání bylo skvělé.


Semperova opera

Bohéma, 2. jednání

Neděle 13. listopadu: koncert Geistliche Sonntagsmusik v drážďanském Frauenkirche. Na programu J.D. Zelenka - "Missa ultimarum secunda: Missa Dei Filii", Marc-Antoine Charpentier - "Te Deum" a J.S. Bach - Preludium a fuga c moll. Kromě toho, že hráli skvěle, a českého rodáka Zelenku postavili vedle barokních velikánů, uchvacuje prostředí a příběh znovuzrození chrámu z trosek jako mezinárodní projekt smíření. Ostatně duchovní slovo doprovázející koncert mělo stejný námět.

 

A pro úplnost ještě katolická bohoslužba v polštině v drážďanském Hofkirche, když kostel byl tak z poloviny naplněn. Ve vchodu do Zwingeru pak knoflíková harmonika a ruské melodie, ve Zvonkové bráně malý houslista, u zámecké stěny hrál flašinet Rondo alla Turca, na výstavě Drážďany 1756 doprovázela stmívání a rozednění barokních Drážďan pseudobarokní muzika Erica Babaka nahraná Moskevským symfonickým orchestrem a v restauraci Dresden 1900 hrál klavírista nadčasové šlágry. Muzika, kam jen se člověk podívá.


Sondra Radvanovsky říká, že moc česky neumí, zato...

Před pár lety jméno Sondra Radvanovsky moc lidí neznalo. Potom si na dávnou vítězku soutěže MET, kdysi mezzo, dnes lyrický soprán, která v roce 2002 absolvovala operaci hlasivek, vzpomněl pan ředitel Gelb, což moudře odůvodnil tím, že ona uzrála a on také. A obsadil ji do Trubadůra, se kterým oblétla v dubnu svět v MET HD. Udělala pro to mnoho, NYT se dokonce přiznala, že nasadila redukční program, aby nevypadala jako "velká tlustá kráva". Vzápětí agentura Nachtigal Artists oznámila, že 16. listopadu bude zpívat v Praze.


I stalo se. Sotva kdo však tušil, že to bude jeden z nejkrásnějších recitálů posledních let. Sondra Radvanovsky skvěle zpívala, to je však standard, jestliže cena vstupenek se blíží 200 €. Ale tahle 42letá Severoameričanka narozená v Chicagu a žijící v kanadském Torontu dodala koncertu neopakovatelný osobní rozměr, když po přestávce poděkovala publiku za vřelé přijetí, a řekla, že je šťastná, že může zpívat v tak krásném městě a sále v zemi, odkud pocházeli její otec a prarodiče. A ta atmosféra zvláštní důvěrné sounáležitosti pak provázela celou druhou polovinu koncertu. A když se po poslední arii strhl bouřlivý potlesk a volání "we love you", nefalšované dojetí této ženské z masa a krve dokonce chvíli bránilo zazpívat první přídavek - arii Rusalky. Až jí pan dirigent musel půjčit kapesník. A znovu aplaus, řekl bych ještě větší, tak přidala úžasnou Toscu a pak rovněž Pucciniho "O mio babbino caro" z Gianni Schicchi. Teprve potom ukázala, že toho má po krk a koncert skončil.

Sondra Radvanovsky se děkuje

K úspěchu koncertu přispěli i mladá olomoucká mezzosopranistka Barbora Poláčková, která nejprve zazpívala se Sandrou Radvanovsky duet "Mira, o Norma" a pak ještě 2 arie, a elegantní dirigent Francesco La Vecchia. S chutí hrál i orchestr FOK, který předvedl 4 předehry, a vytáhlý perkusista a synovec Franty Ringo Čecha, tyčící se nahoře nad spoluhráči, rozehrál celou škálů projevů radosti z hudby. Prostě se povedlo. Skvělá práce, paní Nachtigalová.

sobota 5. listopadu 2011

Mahler, Mahler, Mahler...

Před 6 týdny hrála Česká filharmonie Mahlerovu 1. symfonii pod taktovkou Petra Altrichtera, a 4. listopadu pak tutéž skladbu dirigoval šéfdirigent Eliahu Inbal a znovu vyprodal Rudolfinum. Už to, jak se otevřely dveře a začali se valit muzikanti, a další a další, slibovalo velkou událost. Pan dirigent, vyzbrojen novým oblekem (ten starý už vypadal, jako kdyby ho žvýkala kráva), na sebe nechal chvilku čekat, potom přišel, zkontroloval mikrofony, protože šlo o živou nahrávku, a pak konečně spustili. Orchestr podle not, dirigent s partiturou v hlavě. Jestli Dvořák psal geniální muziku, a Beethoven a Mozart a další také, tak tohle je gejzír, ohňostroj, sopka. A po 3/4 hodiny nádherné hudební magie se vás zmocní horny a trubky, aby vás zvedly nad ono pozemské hemžení, a udělaly i z vás skoro boha. A když ta hostina skončí, chvíli trvá, než se vrátíte na zem.

Při premiéře 20. listopadu 1889 v Budapešti, kde 29letý Mahler šéfoval zánovnímu opernímu divadlu, se autor nesetkal s pochopením. Jen oddaná ctitelka, violistka Natalie Bauer-Lechner mu klečela u nohou a volala, že je bůh. Tady nikdo nebučel ani neklečel, ale potlesk byl zaslouženě veliký, i křik a pískot, a tleskalo se dokonce i poté, co muzikanti vyklízeli pódium.

Takže dvouleté jubilejní mahlerovské hody 2010 + 2011 pomalu končí. Psalo se, řečnilo, ale hlavně zpívalo a hrálo. Ze seriálu koncertů ČF, představujících pod taktovkou šéfdirigenta Mahlerův symfonický odkaz, už chybí jen poslední. V lednu Píseň o zemi, neokleštěná do komorního kabátku. Mahlerovi už je to sice jedno, ale řekl bych, že to pomohlo nejednomu posluchači přivlastnit si úžasnou hudbu toho gigantického lamače tradic na přelomu věků, konfesí i národů.

A protože hudba je záležitost nadnárodní, tak ve stejný večer v rámci podobné symfonické řady hráli Berlínští filharmonici pod taktovkou svého šéfdirigenta sira Simona Rattlea 9. Mahlerovu symfonii. Ta však byla přímo přenášena prostřednictvím internetu.

Tedy až na některé politiky, kteří, jak už jsem psal, byli pohoršeni tím, že dávají na závěr Pražského jara tak nestravitelnou muziku, když vědí, že oni tam budou. Tak mne napadá, jestli nějaký amatérský politik nepřijde s geniálním nápadem spojit ČF a FOK za účelem zvýšení kvality hudby v Čechách. S operou už to rozjeli.

úterý 1. listopadu 2011

Figarova svatba po 225 letech

Poprvé byla Figarova svatba předvedena ve Stavovském divadle v prosinci před 225 lety, a na rozdíl od vídeňské premiéry 1. května přinesla Mozartovi dokonalý úspěch. A také objednávku Dona Giovanniho. Od té doby se hrála nesčetněkrát, každých zhruba 10 let přichází nová inscenace, a ve stejném baráku, tedy Stavovském divadle, ji naposled inscenoval v roce 2002 Josef Průdek. V roce 2007 do ní naskočila velmi mladá krev v osobách 22letého Adama Plachetky jako Figara a Zuzanky 25leté Kateřiny Kněžíkové.

Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka

157. provedení této inscenace se konalo 31. října. Vlastně banální záležitost, dalo by se říct. Jenže se ukázalo, že obsazení je vysoce nadstandardní. V roli Figara vystoupil stále ještě mladík Adam Plachetka, dnes však nová hvězda Vídeňské státní opery, a hraběte Almavivu zpíval Vladimír Chmelo, letos opakovaně vystupující v newyorské Metropolitní opeře. Přidáme-li k tomu neindisponovanou Kateřinu Kněžíkovou jako Zuzanku, jejíž pěvecké a herecké přednosti tentokrát zvítězily nad minusy a hraběnku zkušené Jitky Svobodové, která se po kostrbatém začátku rozezpívala k slušnému výkonu, vylouplo se celkem skvělé představení, jakých se vidí málo, a které by obstálo i v mnohem renomovanějších operních domech. Však také orchestr, spolehlivě vedený šéfdirigentem Tomášem Netopilem, si v pauzách mohl vykroutit hlavy, aby zachytil něco z jeviště. Tedy hlavně dámy a hlavně Plachetku. A protože, možná pod dojmem těch nejlepších, se i ostatní sólisté "vytáhli", potlesk po vítězně znějící závěrečné scéně začínající hraběcím "Gente, gente all´armi, all´armi!" (lidé, do zbraně) a končící mnohohlasým "Ah, tutti contenti sareno cose", neboli všichni teď budou šťastni, zvedl snad 5x oponu a pak děkovačka pokračovala před ní.

Co se pak v konfrontaci s takovým výkonem zdá nepochopitelné je, že orchestr unuděně, jako by se ho to netýkalo, čeká, až dostane povolení odstartovat domů nebo do hospody. Druhá těžko pochopitelná věc je, že ředitel, který se cítí být dost silný na to, aby k ND připojil a řídil ještě Státní operu, nedokáže zajistit, aby se z "podpalubí" přes orchestřiště netáhl do parteru hospodský zápach knedlíků s vejci a bramboračky. A za třetí se návštěvník ze serveru ND nemá šanci dozvědět konkrétní obsazení, což sice zahraničním návštěvníkům většinou nevadí, ale je ignorován poučený divák domácí. Přitom třeba v případě drážďanské Semperopera, která je "za rohem" je možné to zjistit nejméně 1/2 roku předem. Naštěstí má dnes každý zpěvák vlastní IT stránku, kde je možné nahlédnout do jeho kalendáře.

pátek 28. října 2011

A ještě jednou Jakobín

Tentokrát živě, v úterý 25. října, kdy proběhlo 5. představení Heřmanovy inscenace. Pokud jde o vizuální dojem, potom scéna je na české poměry, řekl bych čistá, účelná a na můj vkus tak akorát. Jeviště bylo školními škamnami funkčně protaženo i do 1. řady parteru. I když některé vtípky mohou působit poněkud samoúčelně, není tam nic, co by trčelo nebo uráželo. Ze zpěváků se mi zdál nejlepší Aleš Briscein jako Jiří a po něm Terinka Jany Kačírkové, ačkoli jejímu projevu by možná slušelo trochu více dynamické plasticity. V každém případě však dokázala, že není chybou režiséra (zpěvačka je moc vzadu) ani dirigenta (orchestr nehraje dost potichu), že některé její kolegyně není slyšet. Celkem dobře zazpívaný Bohuš Romana Janála byl svým osudem snad až příliš zkroušen a Julie Marie Kobielské by mohla být poněkud víc velkou dámou. Jejich bloudění cizinou však znělo krásně. Rozhodně nezklamal František Zahradníček, i když do přirozeně falstaffovského vzezření, oceňovaného na Luďkovi Vele, mu pěkných pár kilo chybí. Zas mu to ale líp zpívá. Na druhém konci pro mne zůstává hrabě Ondreje Mráze a o něco lepší Benda Vladimíra Doležala. Člověk je holt zhýčkaný těmi hlasy z Metropolitní. Zahrál si i pan dirigent, který byv volán panem učitelem jako žák Tomáš, ten od Netopilů, vstoupí ze zákulisí na scénu, aby se nakonec z hlediště přehoupl do orchestřiště. Drobné sportovní výkony však podávali i zpěváci. V celém představení se zřetelně uplatnili nadšení zpěváčci z Kuhnova dětského sboru, a zvláště serenáda vyzněla skvěle. Určitě nejen díky Dvořákovu geniu.

Představení je svižné a radostné, jen ve 3. jednání jaksi "ztěžkne" a lehce ztratí tempo, a samotný závěr je trošičku zmatečný. To jsou však jen drobné a možná příliš subjektivní šmouhy, protože se jedná o jednu z nejlepších inscenací Národního divadla posledních let. Potlesk byl dostatečně mohutný a dlouhý, standing ovation však předvedly pouze 2 mladičké dámy přede mnou, oblečené do roztomile ztřeštěných módních kreací. Účinkující však byli zjevně spokojeni a potěšeni. V této podobě by podle mne Jakobín mohl oslovit i zahraniční operní domy, protože muzika je to úžasná. Ostatně v publiku bylo ne-Čechů docela hodně.


čtvrtek 27. října 2011

Fatální renesanční krásky v Berlíně

Zbytky Berlínské zdi jsou už jen atrakcí, ale stejně je ten rozdíl vidět. Alexander Platz přes veškerou snahu není Kurfurstendamm a Fasanenstrasse. Na západě Berlína však zase nemají třídy a aleje Karla Marxe nebo Rosy Luxemburgové.

Ovšem na bývalém východě je Muzejní ostrov a na něm m.j. Bodeho muzeum, které ve spolupráci s newyorským Metropolitním muzeem uspořádalo po dlouhých přípravách zcela mimořádnou výstavu raného renesančního portrétu, v rámci které se podařilo shromáždit z desítek různých světových galerií přes 150 obrazů, kreseb, plastik, mincí.

Bode-Museum (původně Kaiser Friedrich-Museum) na konci Museum Insel

Zájem je obrovský a není vůbec jednoduché se na výstavu, která potrvá od 25. srpna do 20. listopadu, dostat. V prostorách výstavy, které čítají 9 místností v 1. patře budovy, se nesmí pohybovat víc než 300 návštěvníků. Počet vstupenek je tudíž omezený, a ty, které bylo možné koupit přes internet - VIP po 30 euro - byly vyprodány dávno před zahájením výstavy. Většinovému zájemci tak nezbývá, než si přivstat a zařadit se do několikasetmetrové fronty na běžné vstupenky za 14 euro.

fronta na vstupenky

Kdo přijde včas, má šanci získat jednu ze 1400, které se vyprodají asi tak za 2 hodiny. Ostatní si mohou někam zajít na oběd a zkusit štěstí zítra.

Kdo neuspěl, má postaráno i o jinou zábavu, zvláště o víkendech, kdy okolí muzea přípomíná bleší trh. Nábřeží Sprévy je lemováno desítkami stánků s použitým i novým zbožím. Staré gramofonové desky, knihy, vývěsní cedule, mlýnek na kávu, čepice...


A k tomu hraje Ruska na harmoniku tklivé melodie nebo nahnědlý Dán zpívá a hraje rokenrol na kytaru.


Ten, kdo uspěl, a třímá v ruce vstupenku, však ještě nemá zcela vyhráno. Na vstupu je kód každé vstupenky sejmut a rovněž tak i na výstupu z výstavních prostor. Sofistikovaný SW tak může určit, kolik lidí smí v následujících 10 min. vstoupit, a jestli jste to už vy, se pozná porovnáním čísel na monitoru s kódem na vaší vstupence.

vstupní hala Bode-Museum
A teď jste konečně uvnitř. Výstava představuje rané renesanční portréty, řekněme do konce 15. století, takže je možné vidět vývoj od prostého profilu na nestrukturovaném pozadí po 3/4profily zakomponované do architektury a s typickou krajinou v pozadí. Vlastnictví portrétů bylo symbolem postavení a moci, sloužily však i praktičtějším účelům, neboť umožňovaly aspoň zprostředkovaně zahlédnout životního partnera v době, kdy manželství se sjednávala na dálku.

Umělecké artefakty jsou členěny do 3 okruhů. Ten první představuje díla z Florencie, z nichž část je věnována členům rodu Medici. Druhá část jsou obrazy z Benátek, kam tento obor pronikl později, zato velmi vehementně, a třetí pak dvorskému portrétu z jiných oblastí Itálie.

Snad největším lákadlem, přímo symbolem výstavy je dílo Leonarda da Vinci z roku 1489/90 označované jako Dáma s hranostajem.


Je to portrét 16leté Cecilie Gallerani (1473-1536), milenky milánského vévody Ludovica Sforzo, zvaného Moro (1452-1508). O rok později porodila vévodovi nemanželského potomka, aby byla o další rok později provdána za jakéhosi hraběte. Obraz je majetkem nadace knížat Czartoryskich a je umístěn v Národním muzeu v Krakově. Je to nejcennější obraz nacházející se v Polsku. V Bodeho muzeu však nevydrží do konce, neboť po 31. říjnu se stěhuje na výstavu Leonarda da Vinci v Londýně. Poslední 3 dny proto bude výstava otevřena do půlnoci.


Ale jak tady v Berlíně, tak i v Londýně bude chybět vůbec nejslavnější portrét a to nejen Leonardův. Je to portrét tajemné Mony Lisy, namalovaný ve Florencii roku 1505 a pečlivě střežený v pařížském Louvru.

A když už jsme u osobních příběhů, zastavme se u ještě jedné mladé dámy - Simonetty Vespucci (1453-76). Ta přišla v 15 letech do Florencie jako manželka Marca Vespucci. Ten byl příbuzným slavného cestovatele Ameriga Vespucci, ale hlavně měla jeho rodina dobré vztahy s vládnoucími Medicejskými, což jistě potěšilo jejího otce. Simonetta byla uznávanou kráskou a malíř Sandro Botticelli maloval nejen její portréty,


ale posmrtně mu posloužila i jako model pro slavný obraz Zrození Venuše. Také on ji údajně miloval, po její smrti již nenamaloval žádnou jinou ženu a nechal se pohřbít vedle jejího hrobu. V roce 1475 se florentský spoluvládce Giuliano Medici (1453-1478) zúčastnil rytířského turnaje pod vlajkou namalovanou Botticellim. Na ní byl obraz Simonetty a nápis Nedostižná, z čehož někteří soudí, že byli milenci. Je ovšem fakt, že ona zemřela v příštím roce na tuberkulózu a Giuliano zahynul o 2 roky později při velikonočním atentátu v katedrále. Do té doby stačil zplodit ještě nemanželského syna s jinou ženou, který se stal za čas papežem.

Giuliano Medici (Botticelli, 1478)

Kdo odolá a nepojede mrznout do fronty v Berlíně s nejistým výsledkem, může si část exponátů prohlédnout i zde. Katalog moc nepomůže, je to vlastně zbytečně tlustá kniha o renesančním portrétu v němčině, doprovázená tu a tam obrázky. Z Berlína se však výstava přesune na 3 měsíce do New Yorku, a tam bude katalog zcela určitě v angličtině, i když obsahově se nejspíš lišit nebude. Člověk holt nemůže mít všechno.

Pražská sezóna se rozjela naplno, představila se i PKF

Zatímco velké pražské orchestry otevřely sezónu již v první polovině září, Pražská komorní filharmonie zahájila prvním abonentním koncertem 12. října. Podobně jako FOK zahrála 3 odlišné skladby (Česká filharmonie a rozhlasový orchestr upřednostnili velká díla vokálně instrumentální) a dramaturgie to byla dosti odvážná. Rozhodně ne v Gounodově malé symfonii pro dechový nonet, ani v Schubertově symfonii, ale v premiérované skladbě pro harfu Jany Bouškové a orchestr nazvané Praharphona od celkem sympatického chlapíka Jakuba Mařatky. Je to jistě otázka preferencí posluchače a důvodů, proč chodí na koncerty a tleská, ale skladba, která vyvolává dojem hluků vydávaných jedoucí noční tramvají, kde ušlechtilé nástroje jsou využívány k rytmickému mlácení do nich, orchestr synchronizovaně dupe na podlahu a perkusista o sebe tříská šutry, může sotva nadchnout ty, kteří přicházejí za krásou hudby. Znásilnit estetiku utvářející se tisíciletí mi připadá stejně absurdní, jako poroučet větru dešti nebo budovat socialismus. Hudba může být protiváhou, korektivem lidských stresů z fantaskního světa HW+SW, ale nemůže s ním soutěžit v oboru scifi. Nebo ano, ale pak by se tomu nemělo říkat hudba, ale třeba hluky, aby se posluchač necítil podveden.

Nicméně po přestávce zahraná Schubertova 8. symfonie C dur dala tomu předcházejícímu zážitku plně zapomenout. Skladbu Schubert napsal ve zhruba 30 letech, aby krátce nato zemřel (1828). A Robert Schumann, který ji 10 let poté v archivu Gesellschaft der Musikfreunde objevil a přiměl Mendelssohna, aby ji v Lipsku zahrál, ve svém Neue Zeitschrift für Musik tvrdil, že je to nejlepší věc, která byla napsána po Beethovenovi. (Ovšem desetimiliony poslechů jako rovněž Schubertova Ave Maria na Youtube nemá.) Orchestr ji hrál s chutí a radostí, k čemuž zpěvná skladba bezpochyby vybízí, a (šéf)dirigent Jakub Hrůša ukázal, že roste a zraje velkým tempem. Jeho projev se přitom zklidnil, gesta jsou méně expresivní, ale pevná a zřetelná, a vyzařuje z něj koncentrace a sebejistota. Ono také po všech těch úspěších za poslední 2 roky není divu.

Satelitní hudební hostiny

Je úžasné, jak technika satelitních přenosů dokáže za pár stovek přenést diváka tisíce kilometrů daleko, posadit ho do jevišť největších divadel na světě, obklopit ho obrazem a zvukem a učinit ho tak účastníkem skvělých muzikantských kreací. A všechno šlape, pokud ovšem na trase nezasáhnou hromy a blesky.


Začal s tím před 5 lety nový šéf newyorské Metropolitní opery Gelb, který ve snaze získat nové diváky spustil akci MET in HD. Ta dnes objímá celý svět, i v Česku jsou to desítky sálů, kde je možno přímé přenosy vidět. Samozřejmě se tato myšlenka ujala v různých podobách i jinde. Z Royal Opera House jsou živě přenášena představení do stovek sálů, z Velkého divadla v Moskvě jsou přenášena živě baletní představení. Rovněž z Paříže.

Maria Alexandrova v civilu
Letošní sezónu přímých přenosů zahájil v neděli 9. října právě posledně jmenovaný projekt baletem Esmeralda. Moskevské Velké divadlo již 6. rok prochází rozsáhlou rekonstrukcí, při níž m.j. bude emblém se srpem a kladivem nahražen carskou orlicí, což jistě není to hlavní, a po několikaletých odkladech, finančních skandálech a rezignacích bude provoz zahájen koncem tohoto měsíce. Představení Esmeraldy tak bylo přenášeno z Nové scény, otevřené v roce 2002. Baletní soubor Velkého divadla patří již třetí století k absolutní světové špičce, ostatně vedle francouzské baletní školy je i ruská považována za zakladatelskou.

Esmeralda, jejíž děj je inspirován Hugovým Chrámem matky Boží v Paříži, byla poprvé provedena v Londýně v roce 1844. Hudbu složil baletní specialista Cesare Pugni a autorem choreografie byl Jules Perrot. Autorem dnes používané choreografie je Marius Petipa (1899), avšak častěji bývá inscenován pouze výtah. Což není až tak velký problém, protože z hlediska děje jsou významné 1. a 3. jednání, zatímco druhé je z větší části baletní matiné zasazené v rámci plesu. Je obtížné srovnávat toto představení s čímkoli, co je možné živě shlédnout doma. Už proto, že baletní soubor představuje na 200 umělců řazených do kategorií (v angličtině): artists - soloists (24) - first soloists (16) - leading soloists (9) - principals (19). Většina z nich projde školením ve škole Velkého divadla.


Hlavní roli Esmeraldy tančila Maria Alexandrova (33), které dnes patří k největším hvězdám divadla. Skvělé však byly i mladší Yekaterina Krysanova jako Fleur de Lys a Anastasia Stashkevich (Diana). Z mužských postav pak Denis Savin (chudý básník Pierre Gringoire), Ruslan Skvortsov jako kapitán Phoebus de Chateaupers a Vyacheslav Lopatin jako Acteon. Představení bylo oslnivé, jen "optimalizovaný" zvuk asi nebyl příliš věrný, což je však charakteristické pro všechny tyto přenosy a jinak to asi nejde.

Pro milovníky baletu nabízí projekt v této sezóně ještě 5 představení (jen prosincový Louskáček bude ze záznamu) a přenášeno bude i slavnostní matiné v rámci znovuotevření divadla. Bude možné i srovnání, protože 15. prosince poběží přenos Spící krasavice z Londýna (z Moskvy v listopadu). A ještě tento měsíc, sice ze záznamu, ale zato ve 3D provedení bude promítán balet Giselle z Mariinského divadla.

A pro ty nejnedočkavější návštevníky špičkových přenosů se již tuto sobotu otevírá možnost viděl z MET Donizettiho lyrickou tragedii Anna Bolena, což není nikdo jiný než nešťastná žena údajně prostopášného Jindřicha VIII. a matka matky alžbětinské renesance. V hlavní roli hvězda nejzářivější, i když trošku při těle, Anna Netrebko. Permanentní hostina je tedy opravdu opulentní, i když někomu může připomínat zamraženou krmi. Pravda ovšem je, že většinou je mnohem kvalitnější než domácí strava, byť čerstvá.

Jakobín na jednom divadle i v několika rozhlasech

Je zvláštní, že ač je Antonín Dvořák uznáván jako přední světový skladatel, z jeho operní tvorby je známa prakticky jen Rusalka, jejíž arii musí mít v repertoáru každá pořádná sopranistka. A přitom šéfdirigent ND tvrdí, že jeho srdci je bližší Jakobín.



V sobotu 8. října 2011 se v Národním divadle konala první premiéra nové sezóny a bylo to 13. inscenace Dvořákova Jakobína od prvního uvedení v roce 1889. Režie se ujal šéf opery Jiří Heřman a hudebního nastudování šéfdirigent Tomáš Netopil, který premiéru i dirigoval. Víc k rozhlasovému přenosu není třeba říkat, i když z fotodokumentace je zřejmé, že scéna Pavla Svobody je pojata s humorným nadhledem nelpícím na historizujícím detailu a na druhé straně nesahá k intelektuálně složitým abstraktním symbolům, a kostýmy vycházející z lidových krojů je vcelku vkusně doplňují.

K nastudování byla použita druhá verze, kterou Národní divadlo uvedlo v roce 1897. Ještě před premiérou došlo ke konfliktům, když nebyla obsazena Eva Urbanová do role Julie, o kterou evidentně stála, za což nejspíš na oplátku odmítla roli Alžběty I. v Brittenové opeře Gloriana, kterou Jiří Heřman připravuje, a bude uvedena už po jeho odchodu z funkce šéfa opery. Obsazeni jsou naopak dva zpěváci, kteří jdou v ND strmě nahoru: Svatopluk Sem a Jana Kačírková.

V první premiéře však ani jeden z nich nezpíval, i když Svatopluk Sem v roli Bohuše byl nahražen Romanem Janálem na poslední chvíli, údajně pro zdravotní indispozici. Což však provedení nijak neuškodilo, Janál byl jedním z nejlepších. Podobně skvělá byla i Julie, kterou zpívala Maria Kobielska. Na druhý konec bych zařadil výkon Miloslava Podskalského v roli hraběte Viléma, jehož tremolo bylo místy až příliš slyšet a trochu i sympatické Kateřiny Kněžíkové jako Terinky, kterou naopak místy slyšet nebylo. Je ovšem možné, že herecká složka projevu, kterou z rozhlasového přenosu posoudit nelze, by mohla celkový dojem korigovat. Tady jsem zvláště zvědavý na letošního šedesátníka Luďka Vele, který jinak tu i onde usilovně lká nad nevytížeností svého talentu.

Úspěch se zdál být veliký, což je po nepochopitelných 11 letech absence Jakobína na scéně ND skutečnost radostná, a pokud bych já mohl soudit, bude tato skvělá inscenace nádherné opery jedním z hitů divadla. Je jen škoda, že oba hlavní realizátoři zřejmě u ND skončí. Jiří Heřman zůstává šéfem opery do konce roku, a Tomášovi Netopilovi, který je dnes ve 36 letech uznávanou dirigentskou osobností minimálně v evropském měřítku (mezi jeho trofeje patří mj. pařížská opera a berlínští filharmonici), končí smlouva v příštím roce, a je otázka, zda bude za nejasné situace v ND ochoten pokračovat.

Zajímavý byl i samotný přenos, který běžel paralelně na ČR Vltava a ČR D dur. Ten první byl přímo přenášen dalšími 6 rozhlasovými stanicemi (m.j. holandský a španělský rozhlas), a ten druhý byl doplněn přímými vstupy ze zákulisí v průběhu představení, což trochu připomínalo MET inHD přenosy z Metropolitní opery.

pondělí 24. října 2011

Fatální renesanční krásky v Berlíně

Zbytky Berlínské zdi jsou už jen atrakcí, ale stejně je ten rozdíl vidět. Alexander Platz přes veškerou snahu není Kurfurstendamm a Fasanenstrasse. Na západě Berlína však zase nemají třídy a aleje Karla Marxe nebo Rosy Luxemburgové.

Ovšem na bývalém východě je Muzejní ostrov a na něm m.j. Bodeho muzeum, které ve spolupráci s newyorským Metropolitním muzeem uspořádalo po dlouhých přípravách zcela mimořádnou výstavu raného renesančního portrétu, v rámci které se podařilo shromáždit z desítek různých světových galerií přes 150 obrazů, kreseb, plastik, mincí.


Bode-Museum (původně Kaiser Friedrich-Museum) na konci Museum Insel
Zájem je obrovský a není vůbec jednoduché se na výstavu, která potrvá od 25. srpna do 20. listopadu, dostat. V prostorách výstavy, které čítají 9 místností v 1. patře budovy, se nesmí pohybovat víc než 300 návštěvníků. Počet vstupenek je tudíž omezený, a ty, které bylo možné koupit přes internet - VIP po 30 euro - byly vyprodány dávno před zahájením výstavy. Většinovému zájemci tak nezbývá, než si přivstat a zařadit se do několikasetmetrové fronty na běžné vstupenky za 14 euro.

fronta na vstupenky

Kdo přijde včas, má šanci získat jednu ze 1400, které se vyprodají asi tak za 2 hodiny. Ostatní si mohou někam zajít na oběd a zkusit štěstí zítra.

Kdo neuspěl, má postaráno i o jinou zábavu, zvláště o víkendech, kdy okolí muzea přípomíná bleší trh. Nábřeží Sprévy je lemováno desítkami stánků s použitým i novým zbožím. Staré gramofonové desky, knihy, vývěsní cedule, mlýnek na kávu, čepice...


A k tomu hraje Ruska na harmoniku tklivé melodie nebo na hnědý Dán zpívá a hraje rokenrol na kytaru.


Ten, kdo uspěl, a třímá v ruce vstupenku, však ještě nemá zcela vyhráno. Na vstupu je kód každé vstupenky sejmut a rovněž tak i na výstupu z výstavních prostor. Sofistikovaný SW tak může určit, kolik lidí smí v následujících 10 min. vstoupit, a jestli jste to už vy, se pozná porovnáním čísel na monitoru s kódem na vaší vstupence.

vstupní hala Bode-Museum

A teď jste konečně uvnitř. Výstava představuje rané renesanční portréty, řekněme do konce 15. století, takže je možné vidět vývoj od prostého profilu na nestrukturovaném pozadí po 3/4profily zakomponované do architektury a s typickou krajinou v pozadí. Vlastnictví portrétů bylo symbolem postavení a moci, sloužily však i praktičtějším účelům, neboť umožňovaly aspoň zprostředkovaně zahlédnout životního partnera v době, kdy manželství se sjednávala na dálku.

Umělecké artefakty jsou členěny do 3 okruhů. Ten první představuje díla z Florencie, z nichž část je věnována členům rodu Medici. Druhá část jsou obrazy z Benátek, kam tento obor pronikl později, zato velmi vehementně, a třetí pak dvorskému portrétu z jiných oblastí Itálie.

Snad největším lákadlem, přímo symbolem výstavy je dílo Leonarda da Vinci z roku 1489/90 označované jako Dáma s hranostajem.


Je to portrét 16leté Cecilie Gallerani (1473-1536), milenky milánského vévody Ludovica Sforzo, zvaného Moro (1452-1508). O rok později porodila vévodovi nemanželského potomka, aby byla o další rok později provdána za jakéhosi hraběte. Obraz je majetkem nadace knížat Czartoryskich a je umístěn v Národním muzeu v Krakově. Je to nejcennější obraz nacházející se v Polsku. V Bodeho muzeu však nevydrží do konce, neboť po 31. říjnu se stěhuje na výstavu Leonarda da Vinci v Londýně. Poslední 3 dny proto bude výstava otevřena do půlnoci.


Ale jak tady v Berlíně, tak i v Londýně bude chybět vůbec nejslavnější portrét a to nejen Leonardův. Je to portrét tajemné Mony Lisy, namalovaný ve Florencii roku 1505 a pečlivě střežený v pařížském Louvru.

A když už jsme u osobních příběhů, zastavme se u ještě jedné mladé dámy - Simonetty Vespucci (1453-76). Ta přišla v 15 letech do Florencie jako manželka Marca Vespucci. Ten byl příbuzným slavného cestovatele Ameriga Vespucci, ale hlavně měla jeho rodina dobré vztahy s vládnoucími Medicejskými, což jistě potěšilo jejího otce. Simonetta byla uznávanou kráskou a malíř Sandro Botticelli maloval nejen její portréty,


ale posmrtně mu posloužila i jako model pro slavný obraz Zrození Venuše. Také on ji údajně miloval, po její smrti již nenamaloval žádnou jinou ženu a nechal se pohřbít vedle jejího hrobu. V roce 1475 se florentský spoluvládce Giuliano Medici (1453-1478) zúčastnil rytířského turnaje pod vlajkou namalovanou Botticellim. Na ní byl obraz Simonetty a nápis Nedostižná, z čehož někteří soudí, že byli milenci. Je ovšem fakt, že ona zemřela v příštím roce na tuberkulózu a Giuliano zahynul o 2 roky později při velikonočním atentátu v katedrále. Do té doby stačil zplodit ještě nemanželského syna s jinou ženou, který se stal za čas papežem.

Giuliano Medici (Botticelli, 1478)

Kdo odolá a nepojede mrznout do fronty v Berlíně s nejistým výsledkem, může si část exponátů prohlédnout i zde. Katalog moc nepomůže, je to vlastně zbytečně tlustá kniha o renesančním portrétu v němčině, doprovázená tu a tam obrázky. Z Berlína se však výstava přesune na 3 měsíce do New Yorku, a tam bude katalog zcela určitě v angličtině, i když obsahově se nejspíš lišit nebude. Člověk holt nemůže mít všechno.

čtvrtek 20. října 2011

Mahler až vůl na střeše

Po chodbách Obecního domu se ve středu 19. října pohyboval jistý sveřepý národovec s podporou Hradu, těkala stárnoucí opuštěná herečka, co má štěstí, že obrazovka je k ní milosrdná, vedle mne mladší muž celý v černém, s černým copem a černým batohem celý večer dirigoval, a přede mnou se odehrávalo lesbické mikrodrama vášně staré kozlice a ostychu nejisté dívenky. Docela správný rámec pro Mahlerovu symfonii. Byla šestá a FOK dirigoval 75letý Zdeněk Mácal. Společně předvedli spolehlivý výkon, Mahler jak má být.

Ještě před přestávkou zazněl dobře poslouchatelný melodický Koncert pro varhany, smyčcový orchestr a tympány g moll Francise Poulenca (1899-1963). U varhan seděla mezinárodně školená a uváděná 34letá Kateřina Chroboková, k jejímuž úspěchu možná přispělo i to, že je pohledná blondýna.

Kateřina Chroboková

Minimálně u pana dirigenta, který, jak nedávno přiznal, se i v 75 cítí mladý a běhá do schodů. Což neznamená, že hrála špatně, naopak. Autor, patřící k Pařížské šestce, byl vnukem zakladatele velké francouzské farmaceutické společnosti Rhône-Poulenc (dnes fůzemi zmizelé), což mu jistě dávalo solidní existenční jistotu. Školení ve skladbě získal ve 20. letech u Charlese Koechlina, jehož jméno mi připomnělo léto, neboť vedle jeho domu a v ulici po něm pojmenované v normandském Villers-sur-Mer jsem letos strávil pár dní. Což, přiznávám, je od Obecního domu dost daleko. Takže o Koechlinovi jindy. A o Villers též.

Koechlin Chalet ve Villiers-sur-Mer

Ale ještě k té Pařížské šestce. Oni se scházeli v hospodě nesoucí název Le Boeuf sur le Toit, česky Vůl na střeše, tedy stejný, jako balet jednoho z nich - Daria Milhauda. Ona hospoda se ve 20. letech stala místem setkávání umělecké avantgardy a dnes, po řadě stěhování, se nachází jako módní restaurace nedaleko Champs-Élysées, vyhlášené bohatou nabídkou plodů moře. Hezký doklad platnosti bonmotu "Mladí revolucionáři, staří hofráti", nebo jak to říkal Goethe.

      Plastika v restauraci Boeuf sur le Toi
obsahuje vše - vola, Milhauda i hudbu

úterý 18. října 2011

Ohlédnutí za hudební sezónou 2010-2011

Zdaleka ne každý kulturní zážitek zanechá trvalý dojem, na který si člověk dokáže i po létech vzpomenout. Není to ani oněch pověstných 20%, spíš jeden z deseti. Když se ohlédnu zpátky za sezónou 2010-2011, vidím jich, řazeno chronologicky, asi 5.
  • Gejzír muziky při přenosu opery Don Pasquale z Metropolitní opery.
  • Vřelý kontakt, který s diváky v Rudolfinu, navázala z těžké indispozice se zotavující Simona Houda-Šaturová
  • My Fair Lady (v češtině) v sále české školy ve Vídni a v podání Vídeňské omladiny, kde se nadšení účinkujících amatérů přeneslo do jeviště a vůbec nevadilo, že občas trochu šišlali a jejich zpěv měl k dokonalosti daleko.
  • Mahlerova symfonie tisíců v pražské O2 aréně, kde úžasná muzika hudebního mága jakoby narážela na nebesa, a konečně
  • Cecilia Bartoli, vulkán neuvěřitelně dokonalého zpěvu a radosti z hudby.
  • A potom občasná vystoupení Adama Plachetky ve Stavovském divadle, jehož výkony po přechodu do Vídeňské státní opery rostly přímo před očima.
Vlastně docela pěkná nadílka. Kdyby jich bylo tolik každý, rok, jéje.

neděle 9. října 2011

Jakobín na jednom divadle i v několika rozhlasech

Je zvláštní, že ač je Antonín Dvořák uznáván jako přední světový skladatel, z jeho operní tvorby je známa prakticky jen Rusalka, jejíž arii musí mít v repertoáru každá pořádná sopranistka. A přitom šéfdirigent ND tvrdí, že jeho srdci je bližší Jakobín.

V sobotu 8. října 2011 se v Národním divadle konala první premiéra nové sezóny, a to 13. nastudování Dvořákova Jakobína od prvního uvedení v roce 1889. Režie se ujal šéf opery Jiří Heřman a hudebního nastudování šéfdirigent Tomáš Netopil, který premiéru i dirigoval. Víc k rozhlasovému přenosu není třeba říkat, i když z fotodokumentace je zřejmé, že scéna Pavla Svobody je pojata s humorným nadhledem nelpícím na historizujícím detailu a na druhé straně nesahá k intelektuálně složitým abstraktním symbolům, a kostýmy vycházející z lidových krojů je vcelku vkusně doplňují.

K nastudování byla použita druhá verze, kterou Národní divadlo uvedlo v roce 1897. Ještě před premiérou došlo ke konfliktům, když nebyla obsazena Eva Urbanová do role Julie, o kterou evidentně stála, za což nejspíš na oplátku odmítla roli Alžběty I. v Brittenové opeře Gloriana, kterou Jiří Heřman připravuje, a bude uvedena už po jeho odchodu z funkce šéfa opery. Obsazeni jsou naopak 2 zpěváci, kteří jdou v ND strmě nahoru: Svatopluk Sem a Jana Kačírková.

V první premiéře však ani jeden z nich nezpíval, i když Svatopluk Sem v roli Bohuše byl nahražen Romanem Janálem na poslední chvíli, údajně pro zdravotní indispozici. Což však provedení nijak neuškodilo, Janál byl jedním z nejlepších. Podobně skvělá byla i Julie, kterou zpívala Maria Kobielska. Na druhý konec bych zařadil výkon Miloslava Podskalského v roli hraběte Viléma, jehož tremolo bylo místy až příliš slyšet a trochu i sympatické Kateřiny Kněžíkové jako Terinky, kterou naopak místy slyšet nebylo. Je ovšem možné, že herecká složka projevu, kterou z rozhlasového přenosu posoudit nelze, by mohla celkový dojem korigovat. Tady jsem zvláště zvědavý na letošního šedesátníka Luďka Vele, který jinak tu i onde usilovně lká nad nevytížeností svého talentu.

Úspěch se zdál být veliký, což je po nepochopitelných 11 letech absence Jakobína na scéně ND skutečnost radostná, a pokud bych já mohl soudit, bude tato skvělá inscenace nádherné opery jedním z hitů divadla. Je jen škoda, že oba hlavní realizátoři zřejmě u ND skončí. Jiří Heřman zůstává šéfem opery do konce roku, a Tomášovi Netopilovi, který je dnes ve 36 letech uznávanou dirigentskou osobností mimálně v evropském měřítku (mezi jeho trofeje patří mj. pařížská opera a berlínští filharmonici), končí smlouva v příštím roce, a je otázka, zda bude za nejasné situace v ND ochoten pokračovat.

Zajímavý byl i samotný přenos, který běžel paralelně na ČR Vltava a ČR D dur. Ten první byl přímo přenášen dalšími 6 rozhlasovými stanicemi (m.j. holandský a španělský rozhlas), a ten druhý byl doplněn přímými vstupy ze zákulisí v průběhu představení, což trochu připomínalo MET inHD přenosy z Metropolitní opery.

úterý 4. října 2011

Znovu talenty

Podle zpráv z Královského divadla v Kodani a operaplus.cz se dirigent Jakub Hrůša stane na dobu 3 let od 1. srpna 2013 novým hudebním ředitelem opery Královského divadla v Kodani (Det Kongelige Teater). Z titulu této funkce bude zodpovídat za všechny hudební složky divadla včetně orchestru, který vystupuje i samostatně v řadě symfonických koncertů. V prvním roce má nastudovat Verdiho Otella a Dvořákovu Rusalku. Avšak již od této sezóny bude v divadle působit jako konzultant a umělecký poradce.

Nová budova kodaňské opery (2005) - dar loďařská dynastie Maersk
V oznámení divadla se mimo jiné píše: "Already hugely beloved and admired by our orchestra, chorus and soloists, following his wonderful leadership of Boris Godounov last season, I personally feel that we are hugely fortunate to share the next years with this important young talent as he moves across the threshold of international stardom - the Royal Danish Opera and Orchestra will now join him on that journey. Much excitement ahead." Keith Warner

Britský gramophone.co.uk při této příležitosti konstatoval, že jako hudební ředitel Glyndebourne on Tour dosáhl zřetelného úspěchu. U hudebníků je pak oblíben pro kombinaci pevné interpretační myšlenky při práci se zvukem a zdvořilého, přátelského jednání.

Mimochodem, poslední koncert stávající sezóny diriguje Jiří Kout a na programu je Brucknerova 9. symfonie a jeho Te Deum.

pondělí 3. října 2011

Tyrolsko 1

Karel Havlíček to zas až tak špatný neměl, ale...

Když Karla Havlíčka vytáhli 13. prosince 1851 ve 3 ráno z postele, trvala cesta do Brixenu 6 dní. My jsme vyrazili v 6 a do Stubaital to trvalo 5 hodin. Tenkrát to byla cesta bez hranic, po I. světové tam byly hranice dvoje nebo troje a dneska se řítíte po dálnici a jedinou překážkou je výběr poplatku za vstup do údolí. Cestou toho ani moc nevidíte, na blízkost měst upozorní jen houstnoucí provoz.

Až v Rakousku to všechno dostává nějak lidštější dimenze, silnice utíká plochým a nepříliš širokým údolím vedle a proti proudu řeky Inn, která se pak v Pasově spojí s menším, ale delším Dunajem, a je dokonce vidět i města a městečka pod strmými svahy alpského masivu. Vpravo je to vápencový Karwendel, vlevo geologicky pestřejší Kitzbuhlské a Tuxerské Alpy. Dvě místa stojí za zmínku. První je Kundl, druhé Wattens a obě mají, i když dost okrajově, něco společného s Českou republikou.



Do Wattens, nějakých 20 km východně od Innsbrucku přišel počátkem 90. let 19. století ze severočeského Jiřetína pod Bukovou mladý sklář Daniel Swarovski (Svárovský). Měl za sebou praxi u svého otce a v rukou vynález na broušení skla. Spolu se švagrem Franzem Weisem založili ve Wattens v roce 1895 výrobu, jejíž výhodou byl dostatek vody na pohon a chlazení a menší konkurence než v severních Čechách. Když tento pán v roce 1956 zemřel, bylo mu 94 let a prosperující firmu řídila už 3. generace. Během let zavedli vlastní technologii výroby skla, brousí, vyrábí brusné kotouče, jako první na světě začali vyrábět reflexní značky a založili dokonce Tyrolean Airlines, spojujíci Innsbruck s Vídní a Zurichem. Firmu s asi 20000 zaměstnanců dnes řídí 5. generace Swarovských, její akcie vlastní okolo 70 členů rostoucí rodiny a její obrat po celém světě se blíží ke 2,5 mld. €.


A Kundl? Za 2. světové války byla vyvinuta technologie výroby penicilinu. V prvních poválečných letech pak byli za pomoci OSN v USA, Kanadě a Británii vyškoleni evropští odborníci a v několika zemích zahájena vlastní výroba tohoto antibiotika. V Československu to bylo v Roztokách, v Rakousku v Kundlu. Na obou místech byla později zvládnuta i technologie zpracování penicilinu a na přelomu 80. a 90. let koupila Biochemie dokonce český patent. Tehdy již byla součástí koncernu Sandoz.

To však nebyla jediná pojítka mezi Čechami a Tyrolskem. Dne 6. srpna roku 1884 skončil ve vodách řeky Aache v městečku Oetz asi 50 km západně od Innsbrucku život 52letého profesora dějin umění na Karlově univerzitě a zakladatele Sokola dr. Miroslava Tyrše. Každoročně o svatodušních svátcích (květen/červen) se zde setkávají Sokolové z celého světa, sportují a zpívají českou hymnu u pamětního kamene s deskou v češtině, kterou v 60. letech 20. století umístila Americká obec sokolská na můstku přes řeku, asi hodinu cesty od Oetz. Později sem svou desku umístila i Česká obec sokolská.



Kousek cesty od Oetz, ve vesnici Sautens, se přesně o 200 let dříve stala radostnější událost. Narodil se zde Matyáš Bernard Braun, který později proslul jako sochař českého baroka. Na jeho přesídlení do Čech měl jistě zásluhu hrabě Špork, který 20letého mladíka potkal v Bolzanu, když vezl do tamějšího kláštera svou dceru. První zakázku v Čechách, o 5 let později, však dostal od opata cysterciáckého kláštera v Plasích Tittla, a to na sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě. V Čechách pak zůstává, jeho dílo je rozsáhlé a stává se majitelem největší ze 24 pražských sochařských dílen a také 3 pražských domů.

O více než 350 let zpátky se udála ještě jedna událost, spojující Tyrolsko a Čechy. V roce 1327 poslal Jan Lucemburský svého 5letého syna Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., k Jindřichovi Korutanskému na hrad Tyrol nedaleko Merana, jako budoucího manžela jeho dcery a dědičky Markéty. V úvahu připadala i slabomyslná Adléta, ale nakonec dostala přednost tato Markéta, nesoucí přídomek Pyskatá. Sňatek se uskutečnil v září 1330 avšak v roce 1341 Markéta svého o 4 roky mladšího manžela vyhnala, údajně pro impotenci. Jan Jindřich se tak po 14 letech v Tyrolsku vrátil s ostudou do Čech. Politické souvislosti jsou však nasnadě. Císař rychle sňatek zrušil a Markéta se vzápětí vdala, a za koho jiného, než jeho syna. Ovšem i Jan se oženil a zplodil 6 dětí manželských a nejméně jednoho levobočka. Zdá se, že obvinění z impotence nebylo zcela oprávněné. Svatba s druhou ženou se však pro jistotu konala až poté, co sňatek s Markétou zrušil v roce 1349 i papež. A protože v té době manželky umíraly poměrně často, byl Jan ženat celkem 5x. Pikantní je, že jeho čtvrtou ženou byla ovdovělá snacha Markéty Pyskaté.

pátek 30. září 2011

Dvořákova Praha 2011 - start

Zahajovací koncert se vyvedl



Když koncert v pátek 9. září v 8 hodin večer začal, byli na podiu Česká filharmonie s novým koncertním mistrem Čechem Josefem Špačkem (25), který v létě ukončil svá sedmiletá studia v USA, v Evropě žijící americký dirigent James Gaffigan (32), od letošního léta šéfdirigent v Luzernu a hlavní hostující dirigent orchestru holandského rozhlasu a jako třetí aktér německo-japonská klavíristka Alice Sara Ott (23). Společně zahráli Čajkovského 1. klavírní koncert b moll.

Prvotřídní hit, na jehož začátku zní veleznámá melodie, kterou Čajkovský pochytil od jakéhosi žebravého slepého muzikanta, a který kolega z konzervatoře Nikolaj Rubinstein, na nějž 34letý Čajkovský myslel jako na prvního interpreta, roztrhal počátkem roku 1875 na kusy jako nepůvodní a nehratelný, pokud nebude zcela přepracován. Čajkovského to dost vzalo, Nikolaj R. měl totiž staršího bratra Antona, který provozoval v Petrohradu první ruskou konzervatoř, kde Čajkovský studoval. Po absolutoriu jej Nikolaj, který provozoval konzervatoř v Moskvě, najal jako jejího učitele, a Čajkovský jistou dobu dokonce žil v jeho domě. Takže ten šok ze strohého odmítnutí byl bezpochyby značný. Leč skladatel se nevzdal a na podzim téhož roku proběhla premiéra v Bostonu, když za klavír zasedl Hans von Bulow. Nakonec změnil názor i Rubinstein a stal se z něj vášnivý propagátor této skladby, která dnes nesmí chybět v repertoáru žádného klavíristy.

Alice Sara Ott je křehká víc dívka než žena, která od dětství sklidila už řadu vavřínů a hrála s řadou velkých orchestrů. Čajkovského koncert hraje od 17 let a je na jednom ze 4 CD, která jí dosud vyšla u Deutsche Grammophone. Člověk žasne, kde se v tomhle stvoření bere energie na hromová fortissima, ale bere. Vystupovala poněkud ležérně, podobně jako jiná hvězda DG, stejně stará houslistka Nicola Benedetti, která tady hrála vloni. Zda hrála Alice Sara bosa jsem však neviděl, nohy jí zakrývala dlouhá rudá róba. Potlesk byl veliký, i jeden Chopin navrch.

Po přestávce pak orchestr pod taktovkou Jamese Gaffigana zahrál Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Shodou okolností měla premiéru také v USA, v New Yorku, o 18 let později než předcházející kus, hráli jí New York Philharmonic v Carnegie Hall pod taktovkou Dvořákova rakousko-uherského krajana a pražského známého Antona Seidla (do New Yorku "prchl" z pražské německé opery a zaskakoval tam za něj musel Mahler) s obrovským úspěchem, takže se po každé větě tleskalo a Dvořák se musel stále klanět. A protože Dvořák byl prvním dirigentem České filharmonie a Novosvětská se dávala na jejím prvním koncertě, je tato skladba její ikonou, kterou musí rudolfinští muzikanti zahrát probuzeni ve 2 ráno, i kdyby byli opilí na plech.

A vezmeme-li v úvahu, že Novosvětskou berou jako "svou" skladbu i někteří Američané - ne náhodou je jednou z nejlepších nahrávek vůbec ta Bernsteinova s New York Philharmonic - výsledek nemohl být jiný než obrovský úspěch. Bylo to strhující, což obecenstvo ocenilo okamžitými "standing ovation" a vstoje vydrželo x dirigentových návratů.


A tak zatímco k první skladbě večera bylo ev. možné mít připomínky, tady není co dodat. Snad jen to, že Alice Sara Ott měla prostě smůlu. Kdyby orchestr zahrál po přestávce cokoli jiného, byla by velikou jedničkou večera. Takhle nebyla, vyhrál Antonín Dvořák.

neděle 25. září 2011

Finis coronat opus

V sobotu 24. září večer vyvrcholila letošní Dvořákova Praha koncertem Rotterdamské filharmonie vedené šéfdirigentem Yannickem Nézet-Séguinem.

Na programu byly 2 skladby. Před přestávkou to byl Dvořákův violoncellový koncert s norským violoncellistou Trulsem Morkem. Zatímco první půlce jednoznačně kraloval sólista s nádherně znějícím 290 let starým violoncellem o hodnotě téměř 40 mil. Kč, po přestávce orchestr skvěle zahrál Beethovenovu 3. symfonii Eroicu. A když je něco skvělé, je lepší to nepitvat a nerozmělňovat slovy. Aplaus byl veliký vesměs vstoje, o květiny se pan dirigent podělil výhradně s pány, a aby to nějak skončilo, gestem naznačil publiku, že je čas se jít napít, a orchestr vypustil.

Snad stojí za to říct, že 36letý Kanaďan před orchestrem patří ke špičce mladší generace světových dirigentů. Orchestr převzal po šéfovi petrohradského Mariinského divadla Gergievovi, současně vede i montrealské symfoniky, je hlavním hostujícím dirigentem London Philharmonic Orchestra a od příštího roku přebírá filadelfský orchestr. K vidění byl i v přenosech z Metropolitní opery.

Možná je to spíš kouzlem nechtěného než dramaturgickým záměrem, ale v posledních dvou koncertech se kromě skvělých interpretů sešly i mimořádně nádherné skladby největších skladatelů v historii. Dvě Beethovenova díla z jeho vrcholného období okolo poloviny první dekády 19. století a dvě skladby z konce 19. století, jedna navýsost romantického skladatele Antonína Dvořáka, a druhá o necelou generaci mladšího postromantika Mahlera. Co tyto dva světové skladatele spojuje je, že oba pochází z českých zemí a když posloucháte jejich hudbu, je to i slyšet. Není to špatný pocit.

A protože poslední koncert byl i významnou společenskou záležitostí, neobešel se bez standardního a standardně poněkud trapného vítání a děkování. Vítání primátora a děkování sponzorům. Z jejich výčtu je vidět, že jde v mnohém o podniky spojené se státem, takže ten, kdo nenavštíví festivalové koncerty, vzdává se svého podílu na sponzorství ve propěch těch čilejších. Pozitivní však je, že organizátor zpřistupňuje neobsazená místa v sále hudbymilovné mládeži. A samozřejmě, že příležitost zúčastnit se takovéto akce si nenechaly ujít celebrity, jen tak namátkou, kromě ji žzmíněného pražského primátora třeba oskarový Zdeněk Svěrák senior nebo karlovarský prezident Jiří Bartoška.

A úplně na závěr položertovná perlička. Řada návštěvníků přijíždí auty. Ti však zoufale bloudili po Starém městě, neboť parkoviště Rudolfina obsadili rezidenti, prchající před nedělním úklidem města a již zdálky svítila cedule "obsazeno". Patronát primátora tak měl poněkud absurdní příchuť.