Zbytky Berlínské zdi jsou už jen atrakcí, ale stejně je ten rozdíl vidět. Alexander Platz přes veškerou snahu není Kurfurstendamm a Fasanenstrasse. Na západě Berlína však zase nemají třídy a aleje Karla Marxe nebo Rosy Luxemburgové.
Ovšem na bývalém východě je Muzejní ostrov a na něm m.j. Bodeho muzeum, které ve spolupráci s newyorským Metropolitním muzeem uspořádalo po dlouhých přípravách zcela mimořádnou výstavu raného renesančního portrétu, v rámci které se podařilo shromáždit z desítek různých světových galerií přes 150 obrazů, kreseb, plastik, mincí.
 |
| Bode-Museum (původně Kaiser Friedrich-Museum) na konci Museum Insel |
Zájem je obrovský a není vůbec jednoduché se na výstavu, která potrvá od 25. srpna do 20. listopadu, dostat. V prostorách výstavy, které čítají 9 místností v 1. patře budovy, se nesmí pohybovat víc než 300 návštěvníků. Počet vstupenek je tudíž omezený, a ty, které bylo možné koupit přes internet - VIP po 30 euro - byly vyprodány dávno před zahájením výstavy. Většinovému zájemci tak nezbývá, než si přivstat a zařadit se do několikasetmetrové fronty na běžné vstupenky za 14 euro.
fronta na vstupenky
Kdo přijde včas, má šanci získat jednu ze 1400, které se vyprodají asi tak za 2 hodiny. Ostatní si mohou někam zajít na oběd a zkusit štěstí zítra.
Kdo neuspěl, má postaráno i o jinou zábavu, zvláště o víkendech, kdy okolí muzea přípomíná bleší trh. Nábřeží Sprévy je lemováno desítkami stánků s použitým i novým zbožím. Staré gramofonové desky, knihy, vývěsní cedule, mlýnek na kávu, čepice...
A k tomu hraje Ruska na harmoniku tklivé melodie nebo na hnědý Dán zpívá a hraje rokenrol na kytaru.
Ten, kdo uspěl, a třímá v ruce vstupenku, však ještě nemá zcela vyhráno. Na vstupu je kód každé vstupenky sejmut a rovněž tak i na výstupu z výstavních prostor. Sofistikovaný SW tak může určit, kolik lidí smí v následujících 10 min. vstoupit, a jestli jste to už vy, se pozná porovnáním čísel na monitoru s kódem na vaší vstupence.
vstupní hala Bode-Museum
A teď jste konečně uvnitř. Výstava představuje rané renesanční portréty, řekněme do konce 15. století, takže je možné vidět vývoj od prostého profilu na nestrukturovaném pozadí po 3/4profily zakomponované do architektury a s typickou krajinou v pozadí. Vlastnictví portrétů bylo symbolem postavení a moci, sloužily však i praktičtějším účelům, neboť umožňovaly aspoň zprostředkovaně zahlédnout životního partnera v době, kdy manželství se sjednávala na dálku.
Umělecké artefakty jsou členěny do 3 okruhů. Ten první představuje díla z Florencie, z nichž část je věnována členům rodu Medici. Druhá část jsou obrazy z Benátek, kam tento obor pronikl později, zato velmi vehementně, a třetí pak dvorskému portrétu z jiných oblastí Itálie.
Snad největším lákadlem, přímo symbolem výstavy je dílo Leonarda da Vinci z roku 1489/90 označované jako Dáma s hranostajem.
Je to portrét 16leté Cecilie Gallerani (1473-1536), milenky milánského vévody Ludovica Sforzo, zvaného Moro (1452-1508). O rok později porodila vévodovi nemanželského potomka, aby byla o další rok později provdána za jakéhosi hraběte. Obraz je majetkem nadace knížat Czartoryskich a je umístěn v Národním muzeu v Krakově. Je to nejcennější obraz nacházející se v Polsku. V Bodeho muzeu však nevydrží do konce, neboť po 31. říjnu se stěhuje na výstavu Leonarda da Vinci v Londýně. Poslední 3 dny proto bude výstava otevřena do půlnoci.
Ale jak tady v Berlíně, tak i v Londýně bude chybět vůbec nejslavnější portrét a to nejen Leonardův. Je to portrét tajemné Mony Lisy, namalovaný ve Florencii roku 1505 a pečlivě střežený v pařížském Louvru.
A když už jsme u osobních příběhů, zastavme se u ještě jedné mladé dámy - Simonetty Vespucci (1453-76). Ta přišla v 15 letech do Florencie jako manželka Marca Vespucci. Ten byl příbuzným slavného cestovatele Ameriga Vespucci, ale hlavně měla jeho rodina dobré vztahy s vládnoucími Medicejskými, což jistě potěšilo jejího otce. Simonetta byla uznávanou kráskou a malíř Sandro Botticelli maloval nejen její portréty,
ale posmrtně mu posloužila i jako model pro slavný obraz Zrození Venuše. Také on ji údajně miloval, po její smrti již nenamaloval žádnou jinou ženu a nechal se pohřbít vedle jejího hrobu. V roce 1475 se florentský spoluvládce Giuliano Medici (1453-1478) zúčastnil rytířského turnaje pod vlajkou namalovanou Botticellim. Na ní byl obraz Simonetty a nápis Nedostižná, z čehož někteří soudí, že byli milenci. Je ovšem fakt, že ona zemřela v příštím roce na tuberkulózu a Giuliano zahynul o 2 roky později při velikonočním atentátu v katedrále. Do té doby stačil zplodit ještě nemanželského syna s jinou ženou, který se stal za čas papežem.
Giuliano Medici (Botticelli, 1478)
Kdo odolá a nepojede mrznout do fronty v Berlíně s nejistým výsledkem, může si část exponátů prohlédnout i zde. Katalog moc nepomůže, je to vlastně zbytečně tlustá kniha o renesančním portrétu v němčině, doprovázená tu a tam obrázky. Z Berlína se však výstava přesune na 3 měsíce do New Yorku, a tam bude katalog zcela určitě v angličtině, i když obsahově se nejspíš lišit nebude. Člověk holt nemůže mít všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat