Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

úterý 23. září 2014

Latynina jako břitva

Už nějaký čas mi vadí, že většina medií jakoby vychází z představy, že existuje nějaká zvláštní ruská civilizace, a zcela svébytná ruská kultura. A podle toho, komu drží palce, je buď dobrá nebo špatná. Ale nikdo se dosud nepozastavil nad tím, zda je to pravda. Proto mne zaujal sobotní pořad Julie Latyninové na radiu Echo Moskvy, kde se této otázce věnuje. Snad mne nezažaluje, že jsem část přeložil a vystavil.


pondělí 15. září 2014

Člověk Martinů

V české hudbě je několik jmen, která přesahují hranice země - minimálně to jsou Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů. Zatímco první 3 jsou dostatečně známí a popsaní v populární i muzikologické literatuře, Martinů je jakoby obestřen jakýmsi závojem tajemství, i když existuje nemálo jeho biografií, ať už z rukou jeho manželky Charlotte Martinů (Můj život s Bohuslavem Martinů, Editio Bärenreiter, 2005), přátel jako Miloš Šafránek (Bohuslav Martinů: život a dílo, SHV, 1961), muzikologů jako Jaroslav Mihule (Martinů - osud skladatele, Karolinum, 2002) nebo nejnovější napsaná synem jeho amerického přítele F. Jamesem Rybkou (Bohuslav Martinů - The Compulsion to Compose, Rowman & Littlefield, 2011).

středa 10. září 2014

Carlo Bergonzi - spinto legenda

Italský zpěvák Carlo Bergonzi (13.7.1924 - 25.7.2014) se narodil ve vesnici Vidalenza nedaleko Busetta v provincii Emilia-Romana a stejně jako jeho otec, nadšený amatérský zpěvák, se živil výrobou sýrů. Za války sloužil v italské armádě, ale 2 roky strávil v německém vězení za protinacistickou činnost. Po válce začal studovat zpěv a od roku 1948 zpíval profesionálně. Nejprve barytonové role (Figaro, Enrico, Sharpless, Belcore, Malatesta, Rigoletto), později se přeškolil na tenora, a v tomto oboru debutoval v roce 1951 v Bari jako Chénier.

V následujících letech jeho kariéra postupovala mimořádnou rychlostí. V roce 1952 zpíval v Catanii Dona Alvaro (Verdi: Síla osudu), a roli si zopakoval o rok později v Londýně. V roce 1953 debutoval v La Scale v Napoliho opeře Mas´ Aniello, o 2 roky později v Chicagu jako Luigi v Pucciniho Il tabarro (Plášť, 1. část Trittico) a konečně v roce 1956 zpíval Radamese (Verdi: Aida) v Metropolitní opeře. Tam pak během 30 sezón odzpíval 324 večerů ve 22 rolích. Poslední v roce 1988 jako Edgardo v Lucii z Lammermooru, ale ještě v roce 1996 zpíval na gala večeru ke 25. výročí působení Jamese Levina v Met. Pravidelně se vracel i do Covent Garden. Vzpomínána je Lucie z Lammermooru s Joan Sutherland v roce 1985, jednak pro skvělý zpěv, ale i pokročilý věk obou protagonistů (61 a 59 let), stejně jako jeho recitál na rozloučenou v roce 1992.

Bergonzi ve své nejslavnější roli - Radames, Verdiho Aida

A se svou nejslavnější operní partnerkou - Marií Callas
Po odchodu na odpočinek žil Bergonzi v Miláně a Busettu, kde otevřel hotel I Due Foscari, V roce 2000 se však rozhodl k návratu a Otello, kterého zpíval v New Yorku, naštěstí jen v koncertní podobě, se nepovedl. Dál však Bergonzi sbíral ocenění za celoživotní činnost, poslední snad v roce 2009 na MIDEM Classical Awards v Cannes. 

Bergonzi01
Carlo Bergonzi v Cannes 2009
 a současně se věnoval i pedagogické činnosti. Ještě v roce 2006 zasáhl do operních událostí v La Scale. Když Roberto Alagna odešel 12. prosince v průběhu představení z jeviště kvůli kraválu klaky, strávil Bergonzi celý další den přípravou Waltera Fraccara, který musel nahradit Alagnu.

Bergonzi patří mezi nejslavnější zpěváky ve svém oboru - spinto tenor, kde lze najít i jména Beniamino Gigli (1890 - 1957), Richard Tucker (1913 - 1975), Franco Corelli (1921 - 2003) a ze současných snad nejznámější Jonas Kaufmann, Je ovšem otázkou, jak by tento vynikající zpěvák uspěl dnes, protože herecký projev nebyl jeho silnou stránkou.

čtvrtek 4. září 2014

Je libo Traviatu? Aneb Traviata semper viva.

Že je Traviata nejoblíbenější a nejhranější opera je celkem známý fakt. Takže nepřekvapí, že v létě letošního roku bylo možné shlédnout celkem 5 nových inscenací.

Ta první se odehrála v červnu v pařížské opeře Bastille a dominovala jí obrovská postel s Manetovým obrazem Olympie a spolehlivě skvělá stálice operního světa Diana Damrau, i když někteří kritici tvrdili, že vůbec nevypadala jako na smrt nemocná souchotinářka a její gesta vyvolávala dojem opilce. Režie se ujal sice převážně filmový režisér Benoît Jacquot, který však před několika lety v témže divadle inscenoval Massenetova Werthera. Vcelku tradiční pojetí rozdělilo v 1. jednání scénu na Violettinu ložnici a veliký prostor pro hromadné scény (viz obrázek). Většina 2. jednání se odehrává na scéně s velikým stromem uprostřed, vedle kterého stojí lampa jako vystřižená z Jiráskovy Lucerny. A na konci je postel odstrojená, obraz svěšen a Traviata umírá na prostém kovovém lůžku. Okázalé kostýmy prý stály 500 000 eur. Pro zájemce je inscenace k vidění nejen v září a říjnu v divadle, ale i na internetu - 1. jednání, 2. jednání, 3. jednání.

scéna 1. jednání v opeře Bastille
Rovněž v první polovině června se na památném místě židovských dějin Masadě odehrála již 4. sezóna operního festivalu. Kdo byl na této "stolové hoře" čnící z pouště nad Mrtvým mořem, dovede si asi představit, jak působivá musela být představení Verdiho Nabuca v prvním roce i Aidy o rok později. A současně jak neobyčejně technicky náročné musí být uspořádat představení pro 7000 diváků v místě, které je přístupné pouze lanovkou. Pro 3. ročník už organizátoři vybírali ne podle námětu, ale podle popularity a tak přišla řada na Bizetovu Carmen, která je pomyslnou dvojkou v popularitě. A ve 4. ročníku logicky následovala jednička La Traviata. Ovšem inscenovat komorní drama v takovém prostředí je problematické, a tak byla zvolena forma obludné show s ohňostrojem a kočáry taženými živými koňmi.

Violetta na Masadě
Hudební i pěvecké provedení bylo údajně na úrovni, ale o to při takové show moc nejde.

Mezi 17. a 22. červnem se odehrálo v opeře Marseille několik představení Traviaty, což sice není událost 1. řádu, ale pro českého příznivce opery je zajímavý fakt, že hlavní roli v premiéře a dvou reprizách zpívala mladá česká zpěvačka Zuzana Marková, která ve stejném divadle uspěla v únoru jako Lucie v Lucii z Lammermooru. Michael Milenski (operatoday.com) jí stejně jako v zimě věnoval obdivnou kritiku a tvrdí přibližně toto: Čestnost a ironická nevinnost vyzařovala z mladé české sopranistky Zuzany Markové. Slečna Marková možná byla v uplynulé zimě v Marseille jako Lucie trochu nesmělá, ale jako Violetta se pohybovala s nově nalezenou grácií a předvedla do hloubky nastudovaný výkon s naprostým mistrovstvím a jistotou. Má pozoruhodnou techniku a dokonale krásný, čistý koloraturní hlas. Její es v "Sempre libera" bylo zvonivě jisté, ze středních poloh druhého jednání a scény smrti vyzařovala síla a vřelost... Tentokrát však vynechal ódu na její exteriér.

Zuzana Marková jako Violetta
Další recenzenti ke zpěvačce až tak vstřícní nebyli, ale soudě podle ukázky na youtube, byl její výkon skutečně hodný pozoru. Takže jí držme palce.

Počátkem července se odehrálo ve vídeňském divadle Na Vídeňce několik představení La Traviaty, jejichž režisérem byl Peter Konwitschny. Bylo by zklamáním, kdyby to bylo divadlo pojaté tradičně,

Violetta na venkově
a je nutno konstatovat, že zklamání se nekonalo. Pro poučené návštěvníky to až tak velké překvapení nebylo, protože tato inscenace byla převzata ze Štýrského Hradce (neboli Grazu) i s hlavní hrdinkou, vynikající zpěvačkou i herečkou Marlis Petersen. Sotva si lze představit lepší volbu pro Violettu bojující o život a nemluvím do větru, toto představení jsem viděl z hlediště.  Petersen je v poslední době častým hostem divadla An der Wien, kam se v lednu vrací s další rolí. Mezi tím však bude zpívat Zuzanku v MET, což je díky jejím 46 létům důkaz jejích mimořádných kvalit.


A konečně v srpnu uvedl festival v seriózním jihoanglickém Glyndebourne Traviatu, která netrpěla ani režijními, ani scénografickými výstřelky. A přesto, nebo možná právě proto  byla zřejmě jedničkou mezi oněmi pěti Traviatami. Což by jí však nebylo nic platné, kdyby festival nezískal mimořádně disponovanou představitelku hlavní role, mladou Rusku Veneru Gimadievu.



Její lehce dramatický projev byl působivější než Diany Damrau v Paříži a sotva se mýlím v názoru, že tento výkon ji vystřelí hodně vysoko.


A aby se kruh uzavřel, tak 27. září a 7. října přebere Gimadieva Violettu v podzimní serie Traviaty v Paříži po Dianě Damrau. Skvělý doklad toho, jak se po niti času posouvají zpěváci, ale nádherná muzika zůstává.

úterý 2. září 2014

Trapné operní hrátky?

28. srpna jsem viděl v poloprázdném hledišti Stavovského divadla Mozartovu operu Cosi fan tutte. Od lednové premiéry 2010 asi tak popáté, takže z inscenace žádné velké překvapení. Svatopluk Sem jako Guglielmo dominoval, trojice ženských rolí (Marie Fajtová, Michaela Kapustová a Petra Perla Nôtová) byla výborná, dobrý byl i Don Alfonso Františka Zahradníčka. Jen Blagoj Nacoski jako Ferrando neměl svůj den. Když poodešel dozadu, nebylo ho slyšet a když byl nad orchestřištěm, třásl se mu hlas. No, stane se. Vlastně ani nebyl důvod na představení jít, tím méně o něm psát. Ano, ten důvod byl jiný.

Lístek jsem koupil, protože jsem chtěl vidět, zda vystoupení v La Scale nedala jinou dimenzi projevu Adama Plachetky v roli Guglielma, který vystoupení anoncoval na svých webových stránkách. Jenže neuplynuly ani 2 dny a šéf opery ND Robert Jindra oznámil, že končí, protože nemůže naplňovat své umělecké záměry. A ještě týž den spatřilo světlo světa další prohlášení:

Milí přátelé, kamarádi, kolegové, vážení diváci,
jsem otřesen a znechucen událostmi v Národním divadle v posledních pár dnech, které vedly k odstoupení hudebního ředitele Roberta Jindry. Národní divadlo je mi drahou scénou, na kterou mám spoustu vzpomínek ze začátku své umělecké dráhy a kam se vždy rád vracím. Po zralé úvaze jsem nicméně usoudil, že se současným vedením, jeho praktikami a plány nechci mít nic do činění. Proto jsem se rozhodl pozastavit spolupráci s Národním divadlem, dokud se situace nezmění k lepšímu. Rozhodnutí je to pro mě obtížné z mnoha důvodů, ale v tuhle chvíli nevidím jiné řešení. Robert Jindra je člověk s vizí a dostatkem pracovitosti a kontaktů, který pro mě představoval naději na světlejší budoucnost v Národním divadle a zároveň největší osobnost v jeho současném vedení. Bohužel se ukázalo, že to jsou kvality, které jsou zbytku vedení spíše na obtíž. V Robertovi odchází z Národního divadla garant umělecké kvality a směřování. Mrzí mě, že musím rušit naplánovaná vystoupení, a rád bych se co nejsrdečněji omluvil divákům, kteří se na představení těšili. V takovém prostředí ale dál pracovat nechci. Děkuji vám všem za příjemné společné chvíle na jevišti i mimo něj a doufám, že se neloučíme na příliš dlouho.
S pozdravem 
Adam Plachetka
27. června 2014

Jak řekl, tak učinil. Obě plánovaná představení v ND zrušil. Robert Jindra se nakonec dohodl na tom, že nebude šéfem opery ND, ale dirigovat bude dál. Tím ovšem hra neskončila. 

Dnes jsem se dočetl,  že právě začínající sezóna 2014/2015 bude pro Roberta Jindru poslední i ve funkci hudebního ředitele ostravské opery. S prodloužením Jindrovy šéfovské smlouvy totiž ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil už nepočítá, protože se na něj nemohl spolehnout a sjednal za něj náhradu.

Takže se ukázalo, že celý ten rozruch kolem ND byla jen hra, protože Robert Jindra prostě nemohl současně zastávat funkce šéfa opery v Praze a Ostravě, a musel se pro jedno z divadel rozhodnout, a zřejmě se rozhodl špatně. Současně z toho však vyšel trapně i pan Plachetka. Jeho argumenty zněly falešně před 2 měsíci a o to falešnější jsou nyní. Když pánové Besser, Zdráhal, Černý a Rocc rukou společnou prznili operní život v Praze, zmohl se jen na krotké námitky v diskusi na serveru operaplus.cz, zpíval však dál. Fandím mu od jeho vstupu na scénu Stavovského divadla a nevěřil jsem, že obrovský úspěch, jímž jsem si byl u něj jistý, ho dokáže změnit. Spletl jsem se. Zpěvák je světový, ale jako člověk mne zklamal.