Člověk Martinů

V české hudbě je několik jmen, která přesahují hranice země - minimálně to jsou Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů. Zatímco první 3 jsou dostatečně známí a popsaní v populární i muzikologické literatuře, Martinů je jakoby obestřen jakýmsi závojem tajemství, i když existuje nemálo jeho biografií, ať už z rukou jeho manželky Charlotte Martinů (Můj život s Bohuslavem Martinů, Editio Bärenreiter, 2005), přátel jako Miloš Šafránek (Bohuslav Martinů: život a dílo, SHV, 1961), muzikologů jako Jaroslav Mihule (Martinů - osud skladatele, Karolinum, 2002) nebo nejnovější napsaná synem jeho amerického přítele F. Jamesem Rybkou (Bohuslav Martinů - The Compulsion to Compose, Rowman & Littlefield, 2011).

Polička a Praha

Martinů, a to je dost známo, se narodil v Poličce a do 12 let žil s rodiči a sestrou těsně pod střechou kostelní věže v místnosti obklopené ochozem, k níž vedlo 96 schodů. Tam, kde začínaly dřevěné, měli vrátek a kozu. Matka zpívala a prala límce bohatším měšťanům, otec dělal pověžného, spravoval boty a napovídal v divadle.

místnost v kostelní věží, kde Martinů bydleli

A všichni četli. U Bohuslava se brzy ukázal hudební talent, chodil do houslí ke krejčímu a muzikantovi Černovskému v sousedství, ve 12 napsal první kvartet, veřejně vystupoval, a v 16 letech mu třídní a muzikant Vaníček zařídil u obce podporu, aby mohl studovat v Praze na konzervatoři. Byl přijat na houslové oddělení, po 2 letech radši přestoupil na varhany a po dalších 2 letech by vyloučen pro "nenapravitelnou nedbalost", z čehož plyne, že s profesory si moc nerozuměl. Zůstal v Praze, protloukal se jak se dalo, a skládal hudbu. V roce 1912 složil i státní zkoušku ze hry na housle a díky tomu vypomáhal i u 2. houslí v České filharmonii. Když však vypukla válka, vrátil se domů. Tam se mu začalo celkem dařit, získal místo učitele hudby a sám soukromě vyučoval a hlavně skládal, a celkem si užíval života. Ale také navštěvoval evangelického faráře Čecha v nedaleké Borové.

V roce 1918 napsal kantátu Česká rapsodie, kterou přijala Česká filharmonie a hrála ji v lednu 1919 za účasti prezidenta republiky. Tím se zviditelnil v českém hudebním světě, a navíc se paní Čechová (ano, ta z Borové) obrátila na svou spolužačku Alici Masarykovou s žádostí o intervenci u šéfa opery pražského Národního divadla Karla Kovařovice, která zabrala, a Martinů odjel v roce 1919 s orchestrem Národního divadla na turné do Švýcarska, Francie a Anglie. To pro něj byl přímo kulturní šok.

Martinů v roce 1919

V roce 1920 začal pravidelně hrát s Českou filharmonií a v roce 1922, už jako třicátník, absolvoval rok studia u Josefa Suka (1874-1935) a následně v roce 1923 u Alberta Roussela (1869-1938) v Paříži, kde už zůstal.

Paříž

Martinů se najednou dostal do centra kulturní moderny, seznamoval se s jejími protagonisty a bezpochyby největší dojem na něj udělal Rus Igor Stravinský. Své zážitky sděloval do Prahy v příspěvcích hudebních periodik, ale především zase skládal. V létě roku 1924 napsal provokativní rondo pro orchestr Halftime (Poločas) inspirované Stravinským, které mělo premiéru v prosinci na koncertě České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha a vyvolalo bouři v českém rybníčku, ale o rok později bylo hráno na 3. festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Praze. V roce 1926 se Martinů, který žil v podnájmech u movitějších pařížských Čechů, seznámil s 32letou švadlenou Charlotte Quennehen, a ta převzala péči o něj. Chodila mu spravovat sešlé prádlo, měla žádoucí pravidelný příjem, ale intelektuálním partnerem mu byla sotva. V tomtéž roce nabídl Martinů svou skladbu La bagarre (Vřava) šéfovi Boston Symphony Orchestra Sergeji Kusevickému, údajně ho oslovil v pařížské kavárně, a ten ji v následujícím roce, tedy 1927 premiéroval v USA.

V roce 1927 píše operu "Voják a tanečnice", která má premiéru o rok později v Brně. Mimochodem, v tuto chvíli je to jediná jeho opera na repertoáru českých operních divadel (Plzeň). Opery pak píše i dál. V roce 1935 má v Brně premiéru opera "Hry o Marii", která byla odměněna státní cenou. V roce 1936 "Divadlo za branou". V roce 1937 vysílal čs. rozhlas jeho jednoaktovou operu "Veselohra na mostě", jejíž scénické provedení ocenili newyorští kritici cenou "opera roku". A v roce 1938 nastudoval Václav Talich v Národním divadle operu Julietta aneb snář podle libreta George Neveuxe.

V roce 1929 se Martinů seznámil s člověkem, který sehrál v jeho životě mimořádnou roli. Byl to tehdy 23letý švýcarský dirigent Paul Sacher, zakladatel Basilejského komorního orchestru a později i hudební akademie Schola cantorum basiliensis. Ten se navíc v roce 1934 oženil s o 10 let starší sochařkou, ale především vdovou po majiteli farmaceutických závodů Hoffmann-La Roche, což z něj učinilo mimořádně bohatého muže a mecenáše moderní hudby. V tomtéž roce 1929 Martinů odvezl svou přítelkyni Charlotte do Poličky, ale jeho matka nebyla cizinkou, a navíc chudou švadlenou, vůbec nadšena. Přesto se však v roce 1931 konala svatba a Martinů dostal z domova peřinu. Rok nato obdržel Martinů cenu "Elizabeth Sprague Coolidge Medals for Eminent Services to Chamber Music" za Smyčcový sextet a vedle medaile mu přišlo 1000 $, tehdy veliké peníze, za které si koupil m.j. svůj první klavír. Tedy vlastně pianino značky Pleyel.

Manželé Martinů se přestěhovali do centra Paříže, nicméně Charlotta stále pracovala jako švadlena. V létě jezdili do Poličky a Martinů dál horečně psal balety, opery, symfonickou i komorní hudbu. Díky svému příteli Miloši Šafránkovi, který působil jako kulturní atašé na čs. velvyslanectví v Paříži, získal v té době Martinů podporu i z osobního fondu prezidenta Masaryka. V roce 1932 se manželé Martinů přestěhovali do dřevěné chaty na okraji Paříže, ve velké zahradě, kde bydleli i někteří další hudebníci, a také malíř František Tichý a později i jejich velký přítel a také malíř, Jan Zrzavý.

Jan Zrzavý, Charlotte a Bohuslav Martinů, Vítězslav Nezval - Paříž 1934

Martinů však usiluje i o zajištění stálého příjmu jako pedagog a v roce 1935 se uchází o místo po Josefu Sukovi Pražské konzervatoři. Nepodařilo se. Znovu to zkouší v roce 1938, ale vše zhatil protektorát.

Vitulka

V únoru 1937 se Martinů setkal v Praze se 22letou brněnskou skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, která se po absolutoriu mistrovské třídy konzervatoře chystala k dalšímu studiu do Vídně, a okamžitě jí navrdl, aby jela studovat dirigování k Charlesu Munchovi do Paříže a u něj studovala skladbu. To se uskutečnilo v říjnu 1937 a z jejich společné práce se rychle vyvinulo něco, co daleko přerůstalo vztah učitele a žáka. V březnu roku 1938 byl Martinů s manželkou v Praze na premiéře Julietty, ale přítomna byla i Kaprálová. S tou také v červnu odjel do Londýna a nadšeně referoval o úspěchu její skladby a dirigování BBC Orchestra. Počátkem července Martinů s Charlottou navštívili všesokolský slet, a zbytek července pobýval s Kaprálovou ve Třech studních na Vysočině, kde měla její rodina vilku. Po prázdninách strávil Martinů s Charlottou několik týdnů u Paula Sachera na Schönenbergu, kde dokončil "Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány" objednaný Sacherem pro jeho Basilejský komorní orchestr. Po návratu do Paříže Martinů vyvinul mimořádné úsilí, aby Kaprálová získala stipendium i na další rok, což se nakonec v lednu 1939 podařilo, a oba pak podnikli kroky k útěku z Evropy do Ameriky. Tato konstrukce se však zhroutila, když Vitulka potkala koncem dubna mladého studenta medicíny a syna věhlasného otce Jiřího Muchu. A manželé Martinů pak s nimi dokonce pobývali část září ve Vieux Moulin. Vztah s Kaprálovou však Martinů nesmírně ovlivnil, byla pro něj jakýmsi zjevením nejen pro své mládí, elán a půvab, ale i díky intelektuálnímu potenciálu ostře kontrastujícímu s prostotou jeho ženou. A především byla obrovský talent, což pro pedagoga je něco jako dar z nebes. To vše se promítlo i do skladeb, které Martinů v té době, ale i mnohem později, napsal. Poté, co Němci napadli Polsko, rozhodl se Martinů napsat Polní mši pro československé vojáky ve Francii. Autorem textu byl Jiří Mucha. Ten později odešel jako dobrovolník do armády a 23. dubna 1940 se s Kaprálovou oženil. Ta však byla za 2 týdny hospitalizována a 16. června 1940 zemřela v nemocnici v Montpellier na jihu Francie.

Martinů s Kaprálovou - Tři studně, červenec 1938

Útěk z Paříže

Martinů váhavě setrvával v Paříži, k níž se blížila fronta, a až na naléhání přátel odjel spolu se Charlotte 10. června 1940 s minimem věcí a prakticky bez peněz na jih do oblasti Limoges. Za 4 dny prohledávalo jeho byt Gestapo. Tam se také dozvěděl o smrti Víti Kaprálové. Postupně se pak dostali až do Pyrenejí a odtud do Aix-en-Provence, kde zůstali půl roku a vyřizovali, tedy hlavně Charlotte, za pomoci četných přátel cestu do Spojených států. Paul Sacher je podpořil finančně, Miloš Šafránek vyřídil v Americe víza a tak se v lednu přesunuli do Lisabonu a 31. března vystoupili z lodi v New Yorku. Přes všechny překážky a zmatky Martinů v roce 1940 složil skladby Fantaisie et Toccata, Sinfonietta Giocosa a Sonata da Camera.

Pamětní deska v Aix-en-Provence byla odhalena 3. července 2014

Spojené státy

Ve Spojených státech strávil Martinů téměř 13 let, i když po válce občas zajížděl do Evropy. Tato etapa byla v mnoha ohledech vrcholem jeho života. Hned po příjezdu skládá Concerto da camera objednané Paulem Sacherem. Především ale napsal 5 symfonií, které mu přinesly veliký úspěch. První psal v roce 1941 na objednávku dirigenta Kusevického (který zdědil po své bohaté manželce slušné peníze a založil nadaci), a premiéru měla v Bostonu, kde ještě před tím hráli jeho Concerto grosso.

Martinů a Sergej Kusevický v roce 1941

A v roce 1943 tam měl premiéru jeho 2. houslový koncert. Pak 4 roky po sobě napsal druhou až pátou symfonii, a snad největší úspěch měla Symfonická fantasie (čili 6. symfonie). kterou sice dokončil roku 1953 v Evropě, ale premiérovaná byla Bostonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Charlese Muncha, od roku 1949 jeho hudebního ředitele, a přinesla mu cenu newyorských kritiků. Martinů byl v té době považován za největšího skladatele žijícího v USA vedle Stravinského. V roce 1943 kromě řady dalších skladeb napsal Martinů i "Památník Lidicím". Z roku 1946 je skladba "Toccata e due canzoni" objednaná Paulem Sacherem.

Současně začal Martinů ve Spojených státech učit. Nejprve mu Kusevický nabídl pozici profesora kompozice na letních kurzech v Berkshire Music Center (1942, 1945-6), od roku 1948 do 1951 pak na univerzitě v Princetonu. Učil také na Mannes School of Music v New Yorku.

Martinů a Rudolf Firkušný, Central Park New York, 1943

Do jeho života však v roce 1945 vstoupila další žena, 38letá rozvedená Američanka Rosalie Barstow. Martinů ji vzal v létě 1946 jako zvláštního posluchače i do Berkshire, kde se mu přihodila téměř smrtelná nehoda, když v noci spadl z balkonu. (Léčení stálo přes 6000 $, které Martinů neměl, ale 3000 vysoudil na Kusevickém.) Vztah s Roe pokračoval, v létě roce 1950 spolu byli ve Vermontu, a v červnu 1952, po několika měsících společného života v Greenwich Village, odcestovali do Evropy, kde je však vystopovala Charlotte a po skandálu na pařížském nádraží St. Lazare jejich plány padly. Přesto mu však byla počátkem roku 1954 průvodkyní po Itálii. A ještě koncem roku 1958 s ní udržoval písemný kontakt. Roe rovněž plánovala vydání jejich korespondence, což jí však Martinů rozmluvil.

Boston 1945

Martinů po skončení války uvažoval o návratu do Československa. Znovu se ucházel o místo na konzervatoři, prostřednictvím přátel se snažil získat v Praze i vilku. Návratu do Evropy se dožadovala i Charlotte, která nebyla v Americe spokojena. Leč bylo mnoho překážek, které návratu bránily: situace v Československu, úraz, pedagogické závazky a konečně i to, že z Martinů se stal uznávaný skladatel a americký občan. Po zotavení z těžkého úrazu však Evropu navštívil v roce 1948 a 1949, když o rok dříve ho na Pražském jaru zastoupila Charlotte.

V roce 1951 však Princeton Martinů sdělil, že s ním dále nepočítá, a tak začala situace k návratu znovu nazrávat, což podpořilo i stipendium Guggenheimovy nadace.

Zpátky v Evropě

Martinů se tak vrací v roce 1953 do Evropy, usadí se v Nice, v dubnu 1954 a znovu v létě 1955 navštíví Itálii a napíše m.j. orchestrální skladbu Les Fresques de Pierro dela Francesca a operu Mirandolina. Za 2 roky je však zpátky ve Spojených státech, kde znovu učí. Je také zvolen členem National Institute of Arts and Letters, leč v roce 1956 se definitivně vrací do Evropy. V roce 1955 m.j. dokončí oratorium Epos o Gilgamešovi, věnované Maje Sacherové, manželce Paula Sachera. Po jeho premiéře koncem ledna 1958 v Basileji byl Paul Sacher tak nadšen, že Martinů nabídl, aby na Schönenbergu zůstal trvale.

V roce 1956 se uskutečnila brněnská premiéra kantáty Otevírání studánek, kterou se Martinů symbolicky vrací na Vysočinu, neboť autor textu Miloslav Bureš čerpal inspiraci při tomto lidovém obyčeji právě ve Třech studních.

Skladby Martinů mezi roky 1950 - 1953 zcela zmizely z programu nejreprezentativnějšího československého hudebního festivalu Pražské jaro. Na příkaz hudebního oddělení Ministerstva informací bylo zastaveno i vydávání jeho skladeb. Zdůvodnění pochopitelně nemohlo být jiné než přílišný formalismus v hudbě. Je příznačné, že nesměl být hrán ani za nacistické okupace. Až v roce 1954 nastal zlom a jako první vlaštovka se na Pražském jaru znovu objevily jeho 2 sonáty (č. 2 pro violoncello a klavír, č. 3 pro housle a klavír) v provedení Českého tria, tedy jeho přátel Josefa Páleníčka a Miloše Sádla. V následujících letech pak i skladby orchestrální (4. symfonie, I. koncert pro violoncello a orchestr, Sinfonietta giocosa), v roce 1956 i vokální skladby, ale Polní mše, kterou doporučoval pro PJ 1955, byla na programu až v roce 1957.

V roce 1956 začal Martinů pracovat na opeře "Řecké pašije" podle románu Nikose Kazantzakise "Kristus znovu ukřižovaný", která však měla premiéru až v roce 1961. Pro vytvoření opery získal Martinů další grant od Guggenheimovy nadace. Od září 1956 do května 1957 navíc působí na American Academy v Římě a dostává její Římskou cenu. Po prázdninách se přesouvá k Sacherům do Švýcarska a na přelomu roku 1957 a 58 vzniká orchestrální skladba Paraboly, premiérovaná počátkem roku 1959 Boston Symphony Orchestra s Charlesem Munchem.

V listopadu 1958 podstoupil Martinů operaci žaludku, při níž byla diagnostikována rakovina. Z nemocnice se vrátil k Sacherům, koncem ledna se zúčastnil provedení Julietty ve Wiesbadenu a počátkem dubna odejel do Nice, odkud se vrátil koncem května do Švýcarska a byl znovu hospitalizován. V nemocnici ještě na přání Charlotte absolvovali církevní sňatek, neboť v roce 1931 se brali pouze na pařížské radnici. Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959.  Zanechal po sobě dílo, které představuje téměř 450 opusů.

Pohřbu dne 1. září se kromě jeho švýcarských přátel zúčastnili také jeho čeští přátelé Josef Páleníček a Karel Šebánek, a za pražský Svaz skladatelů jeho předseda Václav Dobiáš. Rakev byla uložena do hrobu na Schönenbergu.

A co bylo potom

Charlotta Martinů se o odkaz svého muže starala. Napsala také knihu Můj život s Martinů. Staral se i Paul Sacher a založil v roce 1969 Nadaci Bohuslava Martinů v Basileji. A starala se i česká strana, která si ještě za života Martinů byla vědoma toho, že autorské poplatky jsou slušným zdrojem příjmů. A tak v roce 1975 založil nadaci Bohuslava Martinů rovněž Český hudební fond. V roce 1977 udělila Polička Charlottě Martinů čestné občanství, a ta odkázala ve své závěti z téhož roku majetková autorská práva po svém manželovi Českému hudebnímu fondu pro účely Nadace Bohuslava Martinů. Výjimku tvoří část autorských práv z užití děl Bohuslava Martinů na území Švýcarska, která zůstávají švýcarské nadaci. Protože Charlotta Martinů projevila také přání být pohřbena v Poličce a vedle svého manžela, byla rakev s nabalzamovaným tělem Bohuslava Martinů po složitých politických jednáních se švýcarskou stranou, kdy československá strana své sliby nakonec nesplnila, vyzvednuta z hrobu na pozemku Paula Sachera a převezena do Poličky. Tam byla slavnostně uložena do hrobu. Bylo to 27. srpna 1979, v předvečer 20. výročí jeho úmrtí.

Hrob Bohuslava Martinů v Poličce; v pozadí věž kostela, kde se narodil.

V roce 1992 se Nadace oddělila jako samostatný právní subjekt od ČHF, podstatně rozšířila svou činnost a v roce 1994 založila Institut Bohuslava Martinů, který je dnes rovněž samostatný. A je v podstatě štěstí, že věci takto dopadly. Protože Nadace má zájem o šíření hudby Bohuslava Martinů nejen z důvodů svého poslání, ale i proto, že autorská práva jsou ještě živá a nadaci z nich plynou příjmy, které může vkládat do své činnosti.

Jaký vlastně byl?

"V celém svém životě jsem nepotkal člověka tak prostého, upřímného a působivého" řekl o Martinů Paul Sacher.

A ošetřující lékař: "Nikdy v životě jsem se nesetkal s nikým tak báječným a velkodušným. Chtěl bych umřít jako on."

A Marcel Mihalovici na pohřbu: "Byl to hudebník zázračně plodný."

A Martinů: "Prostor a přírodu mám před očima, když komponuji."

Co ho formovalo? Bezpochyby rodina v jeho raném dětství. Sotva si dnes někdo dovede představit, že do jeho 11 let žili všichni v jedné místnůstce na vrcholu kostelní věže. Do Poličky pravidelně zajížděl i později, respektoval svou matku a město i Českomoravskou vysočinu skutečně miloval. To vše zřejmě přispělo k jeho skromnosti.

„Vzpomínám často na náš kraj, víte, že jsem nezapomněl a nikdy nezapomenu. Vím, že se ta naše věž ptá, co se se mnou stalo. Zatoulal jsem se a ztratil cestu zpět. Ale neztratil lásku k tomu našemu kraji a k vám všem, byť nás dělila tak velká vzdálenost a mnoho jiných věcí.“

Na druhou stranu v něm však byla obrovská vnitřní jistota vycházející z mimořádného hudebního talentu. Ta mu dovolovala nedokončit studium konzervatoře, když nesouhlasil s výukou, a skládat. Ve Spojených státech se po příjezdu setkal s Jarmilou Novotnou a jejím manželem. Když došlo na finanční otázky, Jiří Daubek mu řekl, že to nebude problém, v Hollywoodu vydělá peněz dost. Martinů to však odmítl s tím, že tolik peněz nepotřebuje.

Přesto některé jeho vlastnosti byly natolik neobvyklé, že dr. F. James Rybka, syn amerického přítele Martinů, v Čechách narozeného hudebníka Franka Rybky, došel k závěru, že Martinů trpěl Aspergerovým syndromem projevujícím se potížemi v komunikaci a sociálním chování. Což je sice možné, ale nejpodstatnější rysem jeho osobnosti bylo jeho zaujetí hudbou a bytostná potřeba projevovat se a komunikovat tím, že ji vytvářel.