Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pondělí 30. března 2015

Hudební drby - březen/duben 2015

Organizátoři Prague Proms dodatečně zajistili koncert, kde 10. července vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu zpěváci Anna Netrebko, Ekaterina Gubanova, Aleksandrs Antonenko a Ildar Abdrazakov. Český národní symfonický orchestr buded dirigovat Marco Armiliato. Dostupné jsou vstupenky za 5 a 6000 Kč a několik do posledních řad v přízemí za 3000 Kč. Tato sestava bude dávat celkem 5 koncertů (Vídeň, Versailles, Moskva, Praha a Barcelona), zřejmě však došlo ke změně ve prospěch Prahy, Moskva má v nabídce stále datum 10. července při cenách vstupenek 332 - 672 $.

Ruské město Perm zaplatilo 70 000 $ za vystoupení Dmitrije Chvorostovského při loňských oslavách 9. května.

Cenu Thálie za rok 2014 získal Aleš Briscein, stejně jako v roce předchozím. Předání se však nezúčastnil, neboť je v Itálii, kde se připravuje na roli Števa v Janáčkově Její pastorkyni, kterou bude zpívat v Teatro Comunale di Bologna. Nebude to žádná procházka růžovou alejí, během 7 dnů se má hrát 6 představení.

Server bachtrack.com doporučuje svým čtenářům následující symfonie:
  • Ludwig van Beethoven - Symphony no. 5 in C minor, Op.67
  • Johannes Brahms - Symphony no. 1 in C minor, Op.68
  • Pyotr Ilych Tchaikovsky - Symphony no. 6 in B minor, “Pathétique”, Op.74
  • Pyotr Ilych Tchaikovsky - Symphony no. 5 in E minor, Op.64
  • Antonin Dvořák - Symphony no. 9 in E minor, "From the New World," Op.95
  • Anton Bruckner - Symphony no. 7 in E major, WAB 107
  • Gustav Mahler - Symphony no. 5 in C sharp minor
  • Wolfgang Amadeus Mozart - Symphony no. 40 in G minor, K550
  • Camille Saint-Saëns - Symphony no. 3 in C minor “Organ Symphony”, Op.78
  • Dmitri Shostakovich - Symphony no. 15 in A major, Op.141

Vídeňská státní opera nabízí v dubnu přímé přenosy následujících oper na internetu:
  • Richard Wagner: Parsifal (dir. Adam Fischer, Michael Volle, Stephen Milling, Johan Botha, Angela Denoke; neděle 5. dubna)
  • Oskar Strauss: Elektra (Anna Larsson, Nina Stemme; sobota 11. dubna)
  • Oskar Strauss: Růžový kavalír (dir. Adam Fischer, Martina Serafin, Wolfgang Bankl, Elīna Garanča, Erin Morley; neděle 12. dubna)
  • Gioachino Rossini: Italka v Alžíru (dir. Jesús López-Cobos, Ildar Abdrazakov, Javier Camarena, Anna Bonitatibus; čtvrtek 30. dubna)

V pondělí 18. dubna 2016 (ano, 2016) představí Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v londýnské Royal Albert Hall koncertní provedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa. Role Jenůfy a Kostelničky budou zpívat Adriana Kohútková a Karita Matilla, ostatní postavy pak přední čeští zpěváci (Březina, Briscein, Sem, Škvárová, Silkenová, Vele, Hrochová, Reichelová, Jalovcová, Kněžíková).

21. března proběhla v Banské Bystrici premiéra Donizettiho opery Maria Stuarda. V režii 90letého Gianfranca de Bosia zpívaly v hlavních rolích Adriana Kohútková a Jolana Fogašová.

27. března proběhla v Brně premiéra Her o Marii Bohuslava Martinů. V režii šéfa opery ND Brno Jiřího Heřmana, který operu inscenoval již v Praze, při premiéře zpívali mj. Alžběta Poláčková, Svatopluk Sem a Pavla Vykopalová. Ohlas byl příznivý, nemilosrdná kritička Olga Janáčková se o provedení vyjadřovala v superlativech.

neděle 29. března 2015

Velkorysé menu Bavorské státní opery

Bavorská státní opera v Mnichově již třetí sezónu jako jediné operní divadlo na světě nabízí bezplatné internetové přímé přenosy řady svých představení (MET, ROH a Bolshoy úplatně do kin, Vídeňská státní opera úplatně na internetu). Od počátku sezóny již proběhly přenosy Straussovy Ženy beze stínu, Janáčkovy Věci Makropulos, baletu Paquita a Donizettiho Lucie di Lammermoor. Do konce července to budou ještě 4 opery a jeden balet.

12. dubna 2015, 19.00
Gaetano Donizetti: L’elisir d’amore
Hudební nastudování: Asher Fisch
Režie: David Bösch
Zpívají: Ailyn Pérez, Matthew Polenzani, Ambrogio Maestri, Mario Cassi a další

8. května 2015, 19.30
Portrait Richard Siegal
Choreografie: Richard Siegal
Hudba: Lorenzo Bianchi Hoesch, Carsten Nicolai/Alva Noto, John Cage, Ryūichi Sakamoto
Sólisté a sbor Bayerischen Staatsballetts

6. června 2015, 18.00
Alban Berg: Lulu
nová inscenace
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Dmitri Tcherniakov
Zpívají: Marlis Petersen, Daniela Sindram, Bo Skovhus a další

4. července 2015, 19.00
Claude Debussy: Pelléas et Mélisande 
nová inscenace (Mnichovský operní festival)
Hudební nastudování: Constantinos Carydis
Režie: Christiane Pohle
Zpívají: Alastair Miles, Elliot Madore, Markus Eiche, Elena Tsallagova a další

31. července 2015, 19.30
Giacomo Puccini: Manon Lescaut
nová inscenace (Mnichovský operní festival)
Hudební nastudování: Alain Altinoglu
Režie: Hans Neuenfels
Zpívají: Kristine Opolais, Jonas Kaufmann a další


Program přenosů v nové sezóně zatím ohlášen nebyl, ale jsou známy operní premiéry:

24. října 2015    Arrigo Boiti: Mefistofele
Hudební nastudování: Omer Meir Wellber
Režie: Roland Schwab
Scéna: Piero Vinciguerra
Kostýmy: Renée Listerdal
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Dětský sbor: Stellario Fagone
Mefistofele: René Pape
Faust: Joseph Calleja
Margherita: Kristine Opolais
Marta: Heike Grötzinger

Kinderchor Kinderchor der Bayerischen Staatsoper
Bayerisches Staatsorchester
Chor und Kinderchor der Bayerischen Staatsoper

29. listopadu 2015     Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl
Hudební nastudování: Vladimir Jurowski
Režie: Barrie Kosky

31. ledna 2016     Miroslav Srnka: Jižní pól
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Hans Neuenfels
Scéna: Hans Neuenfels, Katrin Connan
Kostýmy: Andrea Schmidt-Futterer
Světlo: Stefan Bolliger
Robert Scott: Rolando Villazón
Kathleen Scott: Tara Erraught
Roald Amundsen: Thomas Hampson
Landlady: Mojca Erdmann

6. března 2016     Giuseppe Verdi: Maškarní bál
Hudební nastudování: Zubin Mehta
Režie: Johannes Erath
Scéna: Heike Scheele
Kostýmy: Gesine Völlm
Světlo: Joachim Klein
Sbormistr: Sören Eckhoff

Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Riccardo: Piotr Beczala
Renato: Simon Keenlyside
Amelia: Anja Harteros
Ulrica: Okka von der Damerau
Oscar: Sofia Fomina
Silvano: Andrea Borghini
Samuel: Anatoly Sivko
Tom: Scott Conner
Oberster Richter: Ulrich Reß
Diener Amelias: Petr Nekoranec

16. května 2016     Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
HUdební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: David Bösch
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Falko Herold
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff

Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Hans Sachs: Wolfgang Koch
Veit Pogner: Christof Fischesser
Kunz Vogelgesang: Kevin Conners
Konrad Nachtigall: Christian Rieger
Sixtus Beckmesser: Johannes Martin Kränzle
Fritz Kothner: Markus Eiche
Balthasar Zorn: Ulrich Reß
Ulrich Eißlinger: Stefan Heibach
Augustin Moser: Francesco Petrozzi
Hermann Ortel: Friedemann Röhlig
Hans Schwarz: Peter Lobert
Hans Foltz: Christoph Stephinger
Walther von Stolzing: Jonas Kaufmann
David: Benjamin Bruns
Eva: Sara Jakubiak
Magdalena: Okka von der Damerau
Ponocný: Tareq Nazmi

26 června 2016     Jacques Fromental Halévy: Židovka
Hudební nastudování: Bertrand de Billy
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Rebecca Ringst
Kostýmy: Ingo Krügler
Světlo: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff

Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Rachel, dcera Éléazar: Kristine Opolais
Židovka Eléazar: Roberto Alagna
Hrabě Léopold: John Osborn
Princezna Eudoxie: Aleksandra Kurzak
Kardinál Jean-François de Brogni: Ain Anger
Ruggiero: Andrea Borghini
Albert: Tareq Nazmi
Hlasatel: Christian Rieger
Kat: Peter Lobert
Důstojník: Petr Nekoranec

24. července 2016     Jean-Philippe Rameau: Les indes galantes 
Hudební nastudování: Ivor Bolton
Režie a choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Sbormistr: Detlef Bratschke

Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper

Tanečníci Compagnie Eastman, Antwerpen

Balthasar-Neumann-Chor, Freiburg

Münchner Festspielorchester
Hébé: Lisette Oropesa
Bellone: Goran Jurić
L'Amour: Ana Quintans
Osman: Tareq Nazmi
Emilie: Joélle Harvey
Valère: Cyril Auvity
Huascar: François Lis
Phani: Anna Prohaska
Don Carlos: Mathias Vidal
Tacmas: Cyril Auvity
Ali: Tareq Nazmi
Zaire: Ana Quintans
Fatime: Anna Prohaska
Damon: Mathias Vidal
Don Alvaro: François Lis
Zima: Lisette Oropesa
Adario: John Moore

Komorní svátek pod patronací Izraele

Přiznám se, že komorní koncerty navštěvuji poměrně zřídka. Ani ne tak proto, že bych proti nim něco měl, jako spíš proto, že mi nestačí energie, když orchestrálních koncertů a operních představení je víc než dost. Takže pokud navštívím komorní koncert, jdu obvykle za konkrétním jménem, případně skladbou.

V pondělí 23. března 2015 jsem šel za jménem David Mareček (nar. 1976), což je klavírista a generální ředitel České filharmonie. Jeho cesta na tento post byla dosti strmá. Od učitele na uměleckém gymnaziu a ZUŠ v Brně přes profesora a zástupce ředitele brněnské konzervatoře a dramaturga Filharmonie Brno se stal ve 31 letech ředitelem filharmonie a o 3 roky později byl po vítězném konkurzu jmenován ředitelem České filharmonie.

Po 20 letech tápání a nekonečných sporů mezi minulostí tak či onak poznamenanými řediteli ČF a často nekritickými členy orchestru se do čela dostal člověk nejen kompetentní, ale bez zátěže minulosti. Protože tou léta napjatou situací museli být všichni unaveni a navíc se objevila možnost angažovat v dohledné době jako šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, objevilo se světlo na konci tunelu. A když v průběhu jednání s ministerstvem Jiří Bělohlávek nejen že nabídku přijal, ale svou autoritou přispěl i k řešení obtížné ekonomické situace tělesa, otevřela se před orchestrem nová perspektiva. David Mareček si navíc z Brna přivedl manažera orchestru, který je sám také muzikant. Práce těchto tří mužů je na orchestru vidět, a o to zajímavější bylo poslechnout si generálního ředitele, který občas koncerty i uvádí a píše o nich, jak zdatně si bude počínat u klavíru. I když se před časem nechal slyšet, že mu na něj moc času nezbývá a nějak zvlášť ho to netrápí, v roce 2013 hrál s Filharmonií Brno pod Jakubem Hrůšou a spolu s Michalem Kaňkou a Františkem Novotným Beethovenův trojkoncert. A v této sezóně hrál v Dvořákově Klavírním kvintetu A dur op. 81 se Sedláčkovým kvartetem, Zemlinského kvartetem a nakonec v březnu s Jerusalem Quartet v Brně a Praze.


Jerusalem Quartet je excelentní a bezpochyby jeden z nejlepších komorních souborů současnosti, složený ze dvou houslistů - Alexandera Pavlovskyho a Sergeje Breslera - pocházejících z Ukrajiny, americko-izraelského violisty Ori Kam a violoncellisty Kyrila Zlotnikova původem z Běloruska. Hrají spolu od roku 1993 a jsou to generační vrstevníci Davida Marečka. Všichni čtyři jsou vynikajícími instrumentalisty, kteří se vedle hraní v kvartetu věnují i pedagogické činnosti a sólové hře včetně recitálů. Kyril Zlotnikov má výsadní postavení na př. v Barenboimově West-Eastern Divan Orchestra a ten mu dal k dispozici nástroj, na který hrála jeho první žena Jacqueline du Pré (na "její" Stradivarius Davydov však hraje Yo-Yo Ma). Záběr kvarteta je široký a dramaturgie koncertů je promyšlená. V letošní sezóně absolvovali dvě turné po Spojených státech, v závěru prvního představili projekt Brahms. Mezi tím uzavřeli ve Španělsku posledními koncerty turné projektu Šostakovič, nyní hráli 4 koncerty v Evropě, a s mozartovským programem odjíždí do Kolumbie. Potom se přesunou do Hong Kongu, Číny a Japonska a v závěru sezóny se vrací do Evropy k turné po nejznámějších koncertních sálech jako londýnská Wigmore Hall či Berlínská filharmonie. A jejich poslední CD obsahuje Smetanův smyčcový kvartet "Z mého života" a Janačkovy kvartety č. 1 "Kreutzerova Sonata" a č. 2 "Listy důvěrné".


Na programu koncertu v Rudolfinu byly 3 skladby:
     Ludwig van BEETHOVEN: Smyčcový kvartet c moll op. 18 č. 4
     Leoš JANÁČEK: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty"
     Antonín DVOŘÁK: Klavírní kvintet A dur op. 81

Koncert byl mimořádný. Jednak ve smyslu společenském, neboť byl součástí oslav 25. výročí navázáni diplomatických vztahů mezi Československem a státem Izrael a jeho partnerem bylo Izraelské velvyslanectví, jednak umělecky. Kvartet předvedl tři zcela odlišné dokonalé celky. Přesný, přísný až sofistikovaný, jako do skály vytesaný Beethoven, Janáček vířící pastelovými piruetami, fantastický až mytický, i když onu ztrápenou ženu jsem tam neviděl, a posléze Dvořákova zpěvnost a melodické bohatství zinstrumentované tak, že hudby bylo plné Rudolfinum. A  David Mareček jim byl rovnocenným partnerem.


Nehodlám se pouštět do detailního hodnocení technické stránky výkonu, k tomu jsou jistě povolanější. Ale je dobře, že zazněl právě tento Dvořák ve společnosti obou předcházejících kvartetů, a rehabilitoval dojem, který mohl v posluchači vzniknout díky nepovedené dramaturgii komorní části loňské Dvořákovy Prahy.

pátek 27. března 2015

Francouzská grafika v Albertině

Pařížské Musée d’Orsay je jednou z nejvýznamnějších francouzských galerií a spravuje rozsáhlou sbírku uměleckých děl všech oborů z doby od poloviny 19. století do 1. světové války. Jen impresionistických a postimpresionistických obrazů vlastní okolo 900. Muzeum vzniklo na místě bývalého nádraží z roku 1900, které nahradilo stejnojmenný palác zničený za Pařížské komuny roku 1871. Nádraží přestalo po 40 letech vyhovovat, protože bylo moc krátké, a koncem 70. let 20. století začala jeho přestavba na muzeum, které zahájilo provoz v roce 1986. Do jeho sbírek byly přesunuty obrazy, grafika, plastiky, užité umění i architektonické artefakty z dalších pařížských muzeí, nové exponáty získává nákupy i dary, a v současné době ho ročně navštěvuje přes 3 mil. návštěvníků (ovšem na světě nejnavštěvovanější Louvre 3x tolik). Přestože výstavní plocha je větší než 57000 m2, zůstává značná část sbírkového fondu skryta v archivu, ze kterého je od 30. ledna do 5. května 2015 vystaveno 130 vybraných grafických prací v podzemí vídeňské Albertiny.

poutač před Albertinou

vstup do expozice
Úkolu provést návštěvníka zdánlivě nepřeberným množstvím stylů a námětů charakterizujících oněch cca 65 let francouzského umění se ujal Werner Spies, bývalý ředitel Musée national d’art moderne v Centre Pompidou.

Jean-Francois Millet: Odpočívající sběrači (1850-53)
Úvodní panel výstavy se snaží propojit expozici jakousi mystikou spočívající na tezi, že centrální idea expozice je postavena na snu, potlačených myšlenkách a zapomenutých touhách, je bolestnou introspekcí umělců, jejich hledání hlubší pravdy, nadějí v novou realitu, jejich obavách z odcizeného sexu. Připomíná také, že většina prací vznikla dlouho před tím než Sigmund Freud interpretoval sen jako výraz podvědomí. Nemyslím si, že je za každou cenu nezbytné vyjadřovat smysl práce jednotlivých umělců a nad tím hledat ještě všeobjímající rámec.

Honoré Daumier: Sběratelé tisků (1863-65)
Vystavené práce prostě představují široké panorama francouzského umění kresby odrážející především jednotlivé aspekty měnícího se světa, a ten se měnil pořádně rychle. Pastely Edgara Degase, George Seurata a Odilona Redona, kvaše Honoré Daumiera a Gustava Moreau, akvarely Paula Cézanna jsou tak vystaveny vedle děl salonních umělců, kteří byli ve své době vysoce ceněni. Klíčoví reprezentanti realismu nachází své místo vedle děl renomovaných impresionistických umělců. Kouzelná a sugestivní díla symbolismu, například uhlokresby noirs od Odilona Redona, jsou vystavena vedle pointilistických křídových kreseb George Seurata.

Georges Seurat: Závoj (1883)
Paul Cezanne: Vápenka (1890-94)
Sluncem zalité krajiny francouzského jihu od Paula Cézanna nacházejí své místo vedle nových bohyň 19. století: od prostitutek a tanečnic viděných Degasem jakoby ze skryté pozorovatelny po akty Renoira a Maillola - nepřístupné ve svém rozjímání, a odolné vůči bdělému oku pátrajícímu po banalitách každodenního života. Naproti tomu u Françoise Milleta a Giovanni Segantiniho se čas jakoby zastavil. Prostřednictvím ztuhlých postav zemědělských dělníků vnáší do umění jejich šedou existenci.

Edgar Gegas: Po koupeli (1895-98)
Zatímco Daumier líčil sociální konflikty své doby deformací událostí v soudní síni do karikatury, skici Gustava Courbeta a Ernesta Meissoniera, vydávají svědectví zvratu v politické aréně. Felicien Rops a Gustave Moreau nám umožňují pohled do hlubin lidské duše. V závěrečné části v podstatě chronologicky organizované expozice jsou také 3 ilustrace Františka Kupky z roku 1904 a Muchova Sarah Bernhardtová jako Medea a kresba 2 dívek z materiálů pro expozici Bosny na Světové výstavě v Paříži roku 1900.

Poučení z toho neplyne žádné. Leda to, že výstava rozšiřuje návštěvníkovo povědomí o rozsahu evropského kulturního dědictví, jehož se jen zatvrzelý vidlák může vzdávat odmítáním jednotné Evropy. Proto stojí za to výstavu navštívit, ale pro její různorodost a obsažnost je třeba si na ni najít alespoň 2 hodiny, aby člověk neodcházel zcela zmaten.

středa 25. března 2015

925 předjarních kilometrů

Chvála veřejné dopravy
Tolik kilometrů, kolik uvádí titulek, najedete na trojúhelníku Praha - Ostrava - Vídeň - Praha v pohodě vlakem a autobusem za 10 hod. a pár minut průměrnou rychlostí 90 km/hod. Vloni jsem podobný okruh absolvoval za volantem, a měl jsem toho plné zuby, nehledě na fakt, že to přišlo 3x dráž.


Leo Express na trase Praha - Ostrava jezdí s parádními elektrickými soupravami Stadler Flirt v modifikaci InterCity rychlostí až 160 km/hod. a je to stejně rychlé jako autem, až na to, že cestou můžete spát, nechat si přinést občerstvení nebo surfovat na internetu. A invalida na vozíku najede po přenosné rampě přímo ke svému místu. Před nástupem byl celý vlak vyčistěn uklízecí firmou zvenku i zevnitř. Cesta trvá 3,5 hodiny.


Z Ostravy jezdí do Vídně polské EuroCity za necelé 3 hodiny, což autem zvládnete pouze za hranicí bezpečné jízdy. Vlaky jsou o něco méně luxusní než Leo Express, ale pořád jde o velmi slušný standard. I tady několikrát projede paní s vozíkem nabízející občerstvení.

A na třetí etapě Vídeň - Praha jezdí vlak Českých drah a autobusy několika společností. Autobus je lacinější, nejrychlejší jsou Eurolines (promojízdenky za 190 Kč), Student Agency má kvalitnější servis, ale díky zastávce v Brně jede déle, a expres Českých drah, který je nejpohodlnější a nejdražší, jede 4 hodiny a 10 minut. Celkem je denně mezi Prahou a Vídní volba ze 27 spojů (nepočítaje v to letadla).

Cestou
Cesta z Prahy je celkem nudná, také dost známá, mezi už už rašícími keři zasvítí stráň pokrytá umělým sněhem, ale až za Olomoucí začne vlak projíždět takovou zvláštní plochou krajinou, kterou se klikatí potoky a říčky s břehy lemovanými vrbami, sem tam je vidět i rybník s rybářskými boudami. Pak průmyslové stavby a dálnice a Ostrava.

Z Ostravy na jih se pak jede po trase první parní tratě na celém evropském kontinentu - k.k. privilegierte Kaiser Ferdinands-Nordbahn (KFNB) - která se stavěla v letech 1837-1846 a dalších 10 let si vyžádalo dokončení trati do Krakova v západní Haliči. Mezi tím byla za necelé 3 roky vybudována státní c.k. Severní dráha, včetně 24 nádraží a desítek drážních domků. Krajina i domy na Moravě vypadají celkem kultivovaně, dřeviny kolem tratě jsou vyřezány a jen vyjímečně jsou vidět stopy humpoláckých mechanizovaných drtičů jako v Maďarsku. A ani socialistických garáží a zahrádek jako při jízdě po území bývalé NDR není vidět moc. Až v člověku začně vzrůstat pocit, že jsme už skutečně Evropa. Ten trochu ochabne po příjezdu do Rakouska. Tam teprve je vidět, jak mají vypadat upravené domy a pozemky, i když některé připomínají spíš domečky trpaslíků z pohádky. Jen před Vídni, spíš na jejím okraji, jsou vidět neupravené porosty s padlými stromy připomínající prales a v nich staré karavany a polorozpadlé chatrče, domov bezdomovců. Ostatně dřevěné ohrady připomínající hluboké 20. století jsou vidět i na příjezdu do Vídně po okresních silnicích od jihu.

Ostrava
Ostrava je rozporuplné město. Takové roztažené, ale víc české než třeba Brno. Kdysi privilegované město, které zchudlo a přímo v centru jsou otřískané domy se slepými okny a proti nim krásně restaurované divadlo Antonína Dvořáka, kam naopak chodí nebo jsou přiváženi autobusy solidně oblečení lidé působící dojmem, že návštěva divadla je pro ně událostí, ale nejsou to ani snobové, ani jim nečouhá sláma z bot. Řekl bych, že to je nejlepší publikum v Česku. A vůbec mi tam lidé připadali slušní, i když někdo by podle časté barvy pleti mohl očekávat opak.

Vídeň
Hned po příjezdu vlakem do Vídně vás přímo ohromí nové hlavní nádraží. A to zcela nové, protože dosud žádné "hlavní" Vídeň neměla. Bylo otevřeno koncem minulého roku a je srovnatelné, možná lepší než nádherné nádraží berlínské. Vedle vlastních nástupišť jsou zde i obrovské obchodní pasáže, čekárny, informační kancelář, eskalátory a vstup do metra. Nádražím vlaky projíždí, mezi nimi i ty ze směru od Ostravy a railjety Praha - Brno - Vídeň - Graz se 12 spoji za den. Tento možná největší rakouský investiční projekt vůbec pokračuje výstavbou 5000 bytů a kancelářských objektů pro 20000 zaměstnanců. Trochu se studem se konstatuje, že vybudování celého nádraží mělo stát 886 mil. €, ale rozpočet byl o 13 % překročen. Zřejmě neznají naši Blanku.


A v katedrále sv. Štěpána jsou bílé trubkové konstrukce s tisíci provázkem připevněnými prosbami a přáními.


V Burggarten už zase dopoledne běhají po louce děti ze školky v reflexních vestách, vpravo mají Kulturně-historické muzeum, tam vzadu je hlídá Mozart a vlevo Franz Josef na koni, A za zády mají Oranžerii, na jejíž výzdobě se podílel Myslbek.
¨

 a odpoledne tam polehávají skupinky mladých lidí, a do toho zahradníci z plošiny prořezávají stromy, přičemž na jednoho výkonného pracovníka jsou tam 3 odbornící a úředníci. Zřejmě evropská norma. V showroomu Klavierhaus am Opernring se blýskají desítky koncertních Steinwayů a plakát vás informuje, že v Mnichovské filharmonii jich mají 32. V České filharmonii, tuším, dva. Starý a nový.


Tu a tam vás nějaká žena, většinou snědá, osloví s žádostí o peníze. Spodní část Mariahilferstrasse je v rekonstrukci a na Pomníku proti válce a fašismu před Albertinou, který v roce 1991 vytvořil rakouský hodně levicový sochař Alfred Hrdlička, běží, nejspíš dočasně, fotografie jak Židé drhnou kartáčem chodníky a jak se z toho přihlížející Rakušané radují.


 Na Kärntner Strasse hrají dvě studentky duet no. 3 Jeana-Baptista Brévala a po chvíli je vystřídá harmonikář s nezaměnitelným ruským folklorem.


 Ve Filmovém muzeu běží přehlídka filmů Jean-Luc Godarda


 a za rohem ve výloze firmy Frack and Co. s radostí zjistíte, že frak přijde na zhruba stejné peníze jako slušný tmavý oblek. Tisíc eur vám bude stačit. Zato kousek dál mají jen kravatu za 300. V čekárně autobusového nádraží posedávají a pospávají snědí a sešlí cestující do jižních zemí a do krytého nájezdu před operou se po večerním představení slétají luxusní taxíky, a všichni ti lidé působí dojmem, že si vůbec nepřipouští nebezpečí, které hrozí z východu. To je Vídeň v březnu 2015.

Traviata aix-vídeňská 2015

Ve Vídni se 40 let hrála klasická inscenace Verdiho Traviaty vytvořená Otto Schenkem v roce 1971. Při premiéře zpívali Violettu Ileana Cotrubas, Alfreda dnes 89letý Nicolai Gedda a Floru Edita Gruberová, která dodnes září! Z posledních let této inscenace byla nejvíce oslavovaná 3 představení z roku 2009 s Annou Netrebko a Josephem Callejou v hlavních rolích.

Tato inscenace byla nahražena v roce  2011 novou, která vznikla v koprodukci festivalu v Aix-en-Provence a Videňské státni opery. Premiéra byla v červenci v Provence, když Violettu zpívala Natalie Dessay, pro níž vlastně byla inscenace vytvořena, a Alfreda Charles Castronovo a stejné obsazení pak měla i vídeňská premiéra v říjnu. Potom ji Dessay zpívala ještě v první polovině roku 2012 ve Vídni a více méně paralelně v MET, a tím s Violettou skončila a do roka i s operou. Od té doby se ve Vídni vystřídalo několik protagonistů (třeba v roce 2013 Marlis Petersen a Rolando Villazon) a letos to byli Marina Rebeka a Stephen Costello jako Alfred, kteří se jen přesunuli z MET, kde zpívali ve slavné Deckerově "salzburské" Traviatě z roku 2005, a Dmitry Chvorostovsky jako Alfredův otec.

Spíše činoherní režisér Jean-François Sivadier pojal své poslání dosti netradičně a postmoderně vytvořil něco jako divadlo na divadle, kde časem nebylo zřejmé co je co ani kdo je kdo. Venkov ve druhém jednání symbolizovala veliká plátna spuštěná na pozadí, lože lásky tamtéž vypadalo jako na seníku a umíralo se na židli. Ale upřímně řečeno to ani nevadilo, protože výkon především Mariny Rebeky byl naprosto uchvacující, stejně jako orchestru, který dirigoval Marco Armiliato. Výborný byl i Abdellah Lasri (záskok za Stephena Costella, debut ve WSO), poněkud únavné však bylo předvádění se Dmitry Chvorostovského, který jakoby hrál jen "na sebe" jako hvězdu večera. Takže jsem pohrdl i titulkovacím displayem před sebou a chvílemi jen naslouchal. Radost veliká.

scéna před 3. jednáním
zleva: Marina Rebeka (Violetta), Abdellah Lasri (Alfredo), Dmitri Chvorostovsky (Germont),
Catherine Trottman (Flora) a Alfred Sramek (dr. Grenvil)
Lotyšská sopranistka Marina Rebeka (nar. 1980) má za sebou zhruba 5-6 let mezinárodní kariéry a Violetta je její parádní role, ve které dnes patří k absolutní světové špičce (v její věkové kategorii ještě Sonya Yoncheva). Zpívala ji v berlínské Deutsche Oper, ve Florencii, Videňské státní opeře, v Soulu, Chicagu, Mnichově, zcela nedávno v MET, letos se vrací do Berlína a zpívat ji bude i ve Wiesbadenu a v Londýně. Na posledních dvou štacích má zpívat Alfreda její manžel, ukrajinský tenor Dmytro Popov, vítěz Operalie 2007. A protože v Londýně to bude šňůra 16 představení, střídá se tam právě s Yonchevou, vítězkou Operalie 2010, která si díky tomu může na jeden večer odskočit do pražské Smetanovy síně.

Marina Rebaka jako Violetta v MET, prosinec 2014
Zajímavý byl zcela náhodný střet s civilní podobou protagonistů večera, když jsem procházel kolem shluku lidí u východu z divadla v okamžiku, kdy zpěváci vycházeli. Nenápadný a v podstatě neznámý Abdellah Lasri - Alfred prošel prakticky bez povšimnutí. A zatímco padesátník Chvorostovsky oblečený jako teenager se křečovitě vinul k mladým Korejkám, které se s ním chtěly vyfotografovat, dokud si ho jedna postarší dáma z davu neodvedla, Rebeka se chovala uvolněně, neafektovaně a přátelsky. Leč přesto, že z její strany byla evidentně dobrá vůle, fotografie se mi dost nepovedla. Ovšem ani ta, kterou o pár dní později učinila sama, není nic moc. Ale takhle nějak vypadá.


Jen pro úplnost dodávám, že Rebeka dávala před 2,5 roky recitál v rámci festivalu Dvořákova Praha. Koncert však nebyl dostatečně navštíven a jeden ze všeznalců dokonce napsal: "Dívenka na sobě opravdu musí ještě zapracovat, aby to byl dobrý, znělý a vyrovnaný hlas." To už měla za sebou Violettu v Berlíně a Donu Annu v MET. Bylo by fajn, kdyby přijela znovu, aby jí ten expert zase poučil, jak to má dělat.

Vídeňská státní opera
LA TRAVIATA
středa 18. března 2015 | 19:30 | v italském jazyce

34. představení této inscenace
Marco Armiliato | Dirigent
Jean-Francois Sivadier | Režie
Alexandre de Dardel | Scéna
Virginie Gervaise | Kostýmy
Cécile Kretschmar | Masky
Philippe Berthomé | Světlo
Véronique Timsit | Asistent režie
Boris Nebyla | Choreografie
Thomas Lang | Sbormistr

Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Vídeňský státní balet

Marina Rebeka | Violetta Valéry
Catherine Trottmann | Flora Bervoix
Aura Twarowska | Annina
Abdellah Lasri | Alfredo Germont
Dmitri Hvorostovsky | Giorgio Germont
Carlos Osuna | Gaston
Gabriel Bermúdez | Baron Douphol
Il Hong | Marquis d'Obigny
Alfred Šramek | Doktor Grenvil
Thomas Köber | Giuseppe
Franz Gruber | Sluha Flora
Wataru Sano | Kommissionär
Christoph Nechvatal | Faktotum

pondělí 23. března 2015

Elena z NY kontra ostravská Stuartovna

Náhoda chtěla tomu, že jsem měl možnost vidět krátce po sobě operní představení ve shora uvedených městech. Byla to Jezerní paní Gioachina Rossiniho (1792-1868) v přímém přenosu z MET a Maria Stuarda Gaetano Donizettiho (1797-1848) v opeře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Co je spojovalo? Především belkanto. Také to, že jejich autoři, oba Italové, byli v době premiéry - 1819, resp. 1835 - hudebními řediteli neapolského Teatro di San Carlo. Ale spojoval je i námět.

Děj Jezerní paní je zasazen do Skotska první poloviny 16. století, kde král bojuje o svou moc s odbojnými kmeny a při té příležitosti se zamiluje do dcery jednoho z jejich vůdců, což jim zachrání život a jemu přinese parádní manželku. Předlohou pro libreto sloužil poem skotského romantického spisovatele Waltera Scotta.

Děj Marie Stuartovny se odehrává koncem 16. století a jde o konflikt mezi dvěma sestřenicemi, anglickou královnou Alžbětou a skotskou královnou Marií Stuartovnou, který se vyřeší popravou té druhé v roce 1587. Jádrem konfliktu je spor o moc, maskovaný obviněním z vraždy. Předlohou pro libreto posloužila stejnojmenná divadelní hra německého spisovatele Friedricha Schillera. K příběhu samému lze dodat, že Alžběta je dodnes považována za jednu z největších britských panovnic a jejím nástupcem se stal syn popravené Marie.

A ještě jedno mají opery společné. Z více důvodů, včetně toho, že hlavní role kladou na zpěváky mimořádně vysoké nároky, byly obě opery na zhruba 100 let zapomenuty a znovu se objevily na operních jevištích až v 50. letech 20. století.

Z hlediska provedení je evidentní rozdíl mezi inscenací v nejnákladnějším divadle světa v USA a malým oblastním divadlem s 8x menším hledištěm v postkomunistické Evropě.

Jezerní paní měla, jak je v MET naprostou samozřejmostí, naprosto špičkové obsazení. Prostě člověk by skoro nevymysel lepší interprety pro Elenu než Joyce DiDonato a Juana Diego Flóreze pro Jakuba V. Což neznamená, že ostatní postavy by nebyly vynikající. Také mladý italský dirigent Michelle Mariotti vedl skvělý orchestr k autentickému podání hudby, takže to celé je gejzír hudební dokonalosti. Možná že víc než povídání napoví pár ukázek na youtube.



Juan Diego Flórez (Uberto), Joyce DiDonato (Elena), and John Osborn (Rodrigo)

Klíčovými rolemi Marie Stuartovny jsou obě ženské postavy. Jejich představitelky patří mezi to nejlepší, co lze v Česku/Slovensku najít. Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová je sólistkou Deutsche Oper Berlin a Jana Šrejma-Kačírková dvojnásobnou držitelkou české Thalie, obě ve 32 letech na startu slušné kariéry. Kurucová je skvěle disponovaná a velkým divadlem zřejmě "otřískaná" zpěvačka a její vystoupení bylo naprosto suverénní. Kačírková zpočátku působila poněkud rozpačitým dojmem, možná to byl režijní záměr, ale i ona se zvláště v závěru rozezpívala k velkému výkonu. Z mužských rolí byl jasnou slabinou tenorista Philippe Do jako Robert, divadlo však ohlásilo indispozici, naopak vynikl Martin Gurbal jako Talbot, snad nejen výškou. Režie byla evidentně limitována finančními prostředky a jednoduchá centrální "klec na ptáky", kde se většina představení odehrávala, byla spíše matoucí, než aby divákovi pomáhala orientovat se v ději. To sice může nahradit čtení textu, ale to zase odvádí od scény. Přiznávám však, že jsem představení bezděky konfrontoval s inscenací MET před 2 roky.

zleva: Vilém Cecil - Marián Lukáč, Philippe Do - Robert, Marie Stuarda - Jana Kačírková,
dir. Tomáš Brauner,  Alžběta - Jana Kurucová, Talbot - Martin Gurbal, Anna - Eliška Weissová
Tak, dvě takhle rozdílná představení a co je spojuje? Určitě to, že základem toho všeho je úžasná hudba. A interpreti jsou většinou natolik dobří, že se ta krása pozná. A ta hudba vyvolává emoce, a v tu chvíli si normální člověk neříká no jo, ale tenkrát, ta to zpívala, panečku, to bylo jinčí kafe. A potom je tady konec, a teď se asi opakuji, ale při něm ti tleskající, vstávající, dupající, pískající nebo křičící diváci vlastně děkují těm na druhé straně a ti prožívají stejnou radost, ať jsou to nepříliš známí zpěváci v Ostravě nebo superstar v New Yorku. A fyzická přítomnost má přitom větší váhu než krásnější barva hlasu. Což je nakonec to, co zůstane v člověku uloženo, možná i na horší časy.

Německé hudební Velikonoce

V předvelikonočním čase probíhají u našich sousedů dva velké hudební festivaly. O tom v Salzburgu, který zajišťují muzikanti z Drážďan, včetně šéfa Hanse Dietricha Thielemanna, již byla řeč. Paralelně s ním pak probíhá festival Berliner Festtage 2015.

Instituce Berliner Festtage byla původně zřízena rozhodnutím "Nr. 878/ 56 des Magistrats von Berlin, Hauptstadt der DDR, vom 28. Dezember 1956" a festival byl provozován mezi roky 1957 do 1990.  V západním Berlíně naopak od roku 1951 probíhaly Berliner Festwochen. Ty jsou dnes součástí velikého celoročního projektu Berliner Festspiele a jako Musikfest Berlin probíhají v září ve spolupráci s nadací Berliner Philharmoniker. Tolik aby bylo jasno.

Současné Berliner Festtage vydupal ze země Daniel Barenboim, který byl v roce 1992 jmenován (a stále je) generálním hudebním ředitelem Staatsoper Unter den Linden, a konají se od roku 1996 v předvelikonoční době jako festival tohoto německého divadla no. 1. Letos je to tedy již po dvacáté, co jsou spojeny s osobou svého zakladatele, mezinárodně hudebního, společenského a politického titána. Na programu festivalu jsou především dvě opery Richarda Wagnera.

V prvé řadě je to pozoruhodná loňská inscenace Tannhäusera, kde režie i choreografie se ujala Sasha Walz, tanečnice, choreografka a organizátorka, která se v posledních asi 10 letech věnuje převážně operní choreografii a Tannhäuser je bezpochyby vrcholem tohoto snažení. Síly spojili dirigent Daniel Barenboim, špičkoví zpěváci, Staatskapelle, sbor Státní opery a tanečníci skupiny Sasha Waltz & Guests. A letos dávají jediná dvě představení v Schillerově divadle.

Peter Seiffert jako Tannhauser - bakchanálie, 3. jednání
Jak je z obrázku vidět, je režie skutečně německy netradiční, zvlášť když si člověk vzpomene na chudokrevnou a sterilní inscenaci Státní opery Praha, která vznikala ve zhruba stejné době.

Druhou operou festivalu bude Wagnerův Parsifal v režii dnes zřejmě nejvýraznějšího režiséra střední generace Dmitri Černjakova, v hudebním nastudování Daniela Barenboima a se skvělými zpěváky v čele s René Papem. Český divák se mohl seznámit s Černjakovovou prací pouze v loňském přenosu Knížete Igora v rámci MET in HD, ale určitě si dokáže představit, že inscenace bude nabita nekonvenční akcí.

Vedle operních představení se uskuteční několik koncertů, přičemž jejich společným jmenovatelem je fakt, že letošní festival je dedikován francouzskému skladateli, dirigentovi a klavíristovi Pierru Boulezovi, který se 26. března dožívá 90 let. Mimochodem v Praze naposled vystoupil před 5 lety a má čestný doktorát JAMU. Celkem 3 koncerty bude dirigovat Barenboim - s Vídeňskými filharmoniky, Staatskapelle Berlin a "svým" West-Eastern Divan Orchestra. V houslově-klavírním recitálu vystoupí Gidon Kremer a Martha Argerich a v dalším klavírista Michael Wendeberg.

Je to mrzuté, ale všechno se prostě stihnout nedá, snad kdyby byl člověk vybaven létajícím kobercem, oslíčkem otřes se a 48hodinovým dnem.

Ale aby nebylo všechno jen super, tak hlavní domovská scéna Státní opery na třídě Unter den Linden připomíná tunelový komplex Blanka v Praze. Rekonstrukce tohoto historického divadla se táhne a táhne a náklady stoupají a stoupají a držitelé moci jsou bezmocní. Tak divadlo pořádá alespoň časté exkurze, aby občané věřili, že vše spěje nezadržitelně ke zdárnému konci. Zatím v roce 2016. Jako Blanka.

pátek 13. března 2015

Hvězda jménem Fischer

V těchto dnech přidala 31letá německá houslistka Julia Fischer další 3 vyprodané koncerty ke svým třem loňským pražským úspěchům. Tentokrát hrála s Českou filharmonií pod taktovkou Davida Zinmana 2. houslový koncert Bohuslava Martinů. Ty předcházející úspěchy byly Prokofjevův Koncert č. 1 D dur se sanfranciskými symfoniky a dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem jako prolog Pražského jara v březnu 2015 a v rámci samotného festivalu, jehož se stala rezidenčním hudebníkem, jednak recitál za doprovodu klavíru, jednak komorní koncert s vlastním kvartetem, kde se představila i jako vynikající klavíristka.


Poskládáme-li si to, co tento světově uznávaný hvězdný houslový suverén a od 23 let i profesor hry na housle na akademii v Mnichově na sebe prozradil, obraz je následující. Matka Julie Fischer, za svobodna Krenková, pochází z Košic, studovala v Praze a v roce 1972 emigrovala do Německa. Možná proto má dcera poněkud nadstandardní vztah k české hudbě. V roce 2012 nahrála s dirigentem Davidem Zinmanem a Zurich Tonhalle Orchestra Dvořákův houslový koncert a tento dirigent zřejmě patří mezi její oblíbence. A mezi její oblíbené skladatele patří i Bohuslav Martinů. Sama říká, že ji inspirovala Oistrachova nahrávka jeho třetí houslové sonáty, kterou kdesi slyšela. Martinů hrála poměrně často a s muzikologem a TV režisérem Brianem Largem (nar. 1939) připravuje o Bohuslavu Martinů dokument. A protože k tomu potřebuje živé nahrávky, a protože Martinů není až taková hvězda koncertních podií, jak se z Prahy může zdát, máme to štěstí, že ho v podání tak skvělého interpreta můžeme slyšet v Rudolfinu. Ostatně Martinů hrála i v loňském recitálu a komorním koncertu.

Houslový koncert č. 2 vznikl počátkem roku 1943 a u Martinů si ho objednal houslový virtuoz Mischa Elman poté, co slyšel v Bostonu 1. symfonii objednanou a dirigovanou Rusem Sergejem Kuševickým. Elman byl vrstevník Martinů, pocházel z ukrajinské židovské rodiny a už jako dítě měl mimořádný úspěch v Evropě. Do Ameriky přesídlil v roce 1911 jako dvacetiletý a ve 40. letech byl velikou hvězdou. Takže i premiéra koncertu s Boston Symphony a Sergejem Kuševickým v prosinci 1943 byla velikou událostí. Záznam koncertu v Elmanově podání je dokonce k dispozici na youtube.

Julia Fischer a David Zinman
A ještě k dirigentovi pražských koncertů Davidu Zinmanovi. Tento 78letý Američan byl od roku 1995 do loňska šéfdirigentem Tonhalle Orchester Zürich. Koncertem na rozloučenou bylo jejich společné vystoupení na londýnských The Proms v červenci minulého roku a koncert byl podobný tomu včerejšímu s Českou filharmonií. Před přestávkou hrála Julia Fischer houslový koncert českého skladatele, tentokrát Dvořákův, potom stejně jako v Praze zaznělo jako přídavek virtuózní finále Hindemithovy sonáty č. 6 a po přestávce následovala Beethovenova 6, symfonie. Nepochybuji, že obojí bylo stejně skvělé jako v Rudolfinu.

A abych nezapomněl. Julia Fischer je kromě houslové superstar, která vystupuje naprosto nehvězdně, a paní profesorky též matkou dvou malých dětí (2 a 5 let), které si přivezla s sebou. Možná i proto jí blízkost Prahy vyhovuje, podobně jako berlínské Magdaléně Kožené. A pokud přijela i babička, třeba jim ukázala, kde v Praze chodila do školy. A ráno si pak mohly společně prohlédnou medaili za zásluhy, kterou maminka večer dostala od Nadace Bohuslava Martinů.

čtvrtek 12. března 2015

Ponorná řeka kulturní stopy

Ještě plný dojmů z páteční popravy na Moskvorečském mostě, a abych si spravil poněkud pošramocený obraz světa, jsem minulý týden vyrazil hned na 3 výstavy:
  • "Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy 800–1300" ve Valdštejnské jízdárně
  • "Hrady a zámky objevované a opěvované" v jízdárně Pražského hradu.
  • "Secese - Vitální umění 1900" v Obecním domě.
BENEDIKTINI
Ta první výstava ukazuje v širším evropském kontextu počátky křesťanství v Čechách. Asi nikdy nebyl tak plasticky překlenut ten několikasetletý prázdný prostor a ukázána kulturní spjatost lidu žijícího v české kotlině s vývojem Evropy. Navíc je na výstavě veliké množství artefaktů, a to nejen z domácích zdrojů, které doplňují bohaté textové informace. Benediktini vytvářejí první klášter v 6. století jako organizovanou instituci, kde žijí mniši ne vedle sebe jako dosud, ale společně. Modlí se a pracují. Benediktinská opatství proto mohou tvořit zázemí pro šíření křesťanství a vytváření struktury církve. V českých zemích do konce 1. tisícíletí vznikl ženský benediktinský klášter sv. Jiří na pražském Hradě a mužské kláštery v Břevnově, kde působil i sv. Vojtěch, a Ostrov u Davle. Ve 12. století už bylo v zemi celkem 13 benediktinských klášterů. Teprve mnohem později vznikaly kláštery jiných řádů. Mezi mimořádné kulturní statky z dílen benediktinů patří na př. Vyšehradský kodex z 80. let 11. století.

Kodex Vyšehradský 
Svatojiřský portál

HRADY A ZÁMKY - SÍDLA MOCI
Jízdárna Pražského Hradu předvádí jak se tvář země v průběhu staletí vyvíjela dál. A soustřeďuje se především na sídla světské moci, která z hradišť postupně přecházela na hrady a ty se s renesancí měnily v zámky. A každá ta doba zanechala po sobě nejen obrovské množství předmětů užitných, ale i artefaktů, uměleckých děl, která dnes patří také k paměti národa. Někde na počátku je také další významný kulturní statek Kosmova kronika Čechů, která byla napsána někdy okolo roku 1120 až 1125, kdy Kosman umírá. Na výstavě jsou však i obrazy a sochy, které dokládají vysokou kulturní úroveň země.

Mříž studně ze zámku v Jindřichově Hradci
Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky Čechů
CIVILNÍ SPOLEČNOST A FIN DE SIECLE
A do třetice výstava Secese ze sbírek pražského Uměleckoprůmyslového muzea pokrývá sice krátké období v kulturní historii, kdy se systém popisovaný výše, aniž by co tušil, připravoval na svůj konec. V té době vznikl celoevropský umělecký proud, který stál mimo paláce a katedrály, a snad nejlépe by ho šlo charakterizovat slovem občanský. Pro českou veřejnost je spojován především s osobou Alfonse Muchy, který ho v Paříž přímo spoluvytvářel. Ale všeobecně se zapomíná (nebo neví?), že umělecký spolek Secese sice byl založen ve Vídni, ale byl to spolek celorakouský, takže jeho členy byli i Češi, ať už usedlí v Praze jako architekt Kotěra, nebo zmíněný Mucha v Paříži, a také Poláci a další. Tuto výstavu lze přiřadit k předcházejícím dvěma, protože secese byla jakousi třešínkou na dortu tisíce let vývoje, který končil 1. světovou válkou, ze které vyšel zcela jiný svět.

secesní nábytek
Jenomže zdá se, že tyto kulturní vrstvy společenského vědomí jdou stranou, když se manipulátorům podaří vyvrhnout z hlubin lidského podvědomí na povrch archetyp ublíženého mstitele. To se ve 20. století podařilo bolševikům a po nich nacistům a dnes se to vrací u islamistů a ruských nacionalistů. Právě proto je to všechno, o čem pojednávají výstavy, nesmírně významné, neboť jde o součást národního a evropského povědomí. Nakonec v 15. a znovu v 17. století byly české země vypleněny nejprve husity při hledání pravdy a potom vojsky, která ničila Evropu ve snaze dokázat, zda je správnější pravda katolíků nebo protestantů, ale ona kulturní stopa zůstala živá, i když někdy poněkud skrytá jako ponorná řeka. A zdá se, že přestože nedokáže zabránit zmaru, je klíčovým prvkem znovuzrození řádu. 

středa 11. března 2015

Hudební drby - březen 2015


  • Alexander Pereira, který měl ještě před nástupem do funkce šéfa milánské La Scaly na počátku této sezóny problémy kvůli koprodukci se Salzburger Festspiele, by ve funkci potvrzen na celých 5 let.
  • Stéphane Lissner, který byl Pereirovým předchůdcem v Miláně, dnes šéfuje v Opéra National de Paris. V nové sezóně divadlo přichází s 18 novými produkcemi. Ve snaze přilákat mladé diváky budou ve 13 představeních snížena cena vstupenek pro mladé lidi do 28 let na 10 €. Lissner má sympatickou teorii: "Tváří v tvář krizi musíte jít do útoku a produkovat víc. To přináší peníze, diváky, sponzory, koproducenty, televizi a turné."
  • Pěvecká soutěž  BBC Cardiff Singer of the World oznámila jména 20 zpěváků a zpěvaček (10+10), kteří se ve dnech 14. až 21. června 2015 utkají v Cardiffu o vítězství v hlavní soutěži, v písňové kategorii a o cenu diváků.  Mezi vybranými zpěváky jsou i relativně známá jména jako mezzosopranistka Ingeborg Gillebo z Norska, americký basbaryton Ryan Speedo Green nebo barytonista Jongmin Park z Jižní Koreje. Pravidla soutěže povolují účast zpěváků ve věku 18 - 33 let. Vítězové jednotlivých kategorií obdrží cenu  ve výši 15, 5 a 2 000 €.
  • Adám Fischer (nar. 1949), světově uznávaný maďarský dirigent, který m.j. v roce 2010 rezignoval z politických důvodů na funkci ředitele budapeštské opery, se od příští sezóny stává šéfdirigentem Düsseldorfer Symphoniker. Jeho o 2 roky mladší bratr Iván založil Budapeštský festivalový orchestr a je hudebním ředitelem berlínského Konzerthaus.
  • Ve dnech 28. března až 6. dubna proběhne v Salzburgu Velikonoční festival. Ve dvou večerech budou na programu opery Cavalleria Rusticana a Pagliacci (Mascagni/Leoncavallo), v několika koncertech bude prezentována hudba Čajkovského a Šostakoviče, dva večery budou věnovány Verdiho sborům a ve dvou představeních vystoupí herečka Isabel Karajan, dcera dirigenta Herberta Karajana, který festival v roce 1967 založil. Mez nejvýraznějšími interprety letošního ročníku jsou: Liudmyla Monastyrska, Anita Rachvelishvili, Jonas Kaufmann, Ildar Abdrazakov či dirigent Christian Thielemann. Poslední je uměleckým ředitelem festivalu a jako intendant a výkonný ředitel nastupuje 1. července Peter Ruzicka, významná osobnost umělecká i organizátorská. 
  • Velikonoční festival nesouvisí se salzburským Svatodušním festivalem, který se koná ve 2. polovině května a jehož uměleckým ředitelem je Cecilia Bartoli. Do této funkce ji získal Alexander Pereira, v souvislosti s jehož odchodem se spekulovalo o jejím dalším působení ve Strasburgu. Nejasnosti skončily v listopadu, angažmá bylo prodlouženo až do roku 2021.

úterý 10. března 2015

Najde Jiřík Rukopisy?

Dobrá zpráva pro celý národ. Po návratu z USA se hradní pohádkář Jiřík Ovčáček vrací k lustrování Ferdinanda Peroutky, ale nebude prý pospíchat. A dobře dělá, potřebuje se od svého guru naučit fotografovat očima. Jen bych mu poradil, aby si vyžádal souhlas s domovní prohlídkou v Čapkově vile na Strži. Je tam podkrovní Peroutkův pokojík, třeba tam před ním pražská kavárna ty chvalozpěvy na Hitlera schovala. Měl by se kouknout i za komín. To literárněvědné zkoumání je docela dobrý adrenalin, skoro mu závidím. Vždyť poslední pořádné rukopisy se v Čechách našly skoro před 200 roky a ve Dvoře Králové jsou pořád ještě hrdí na to, jak vlastenci hnali popírače Masaryka přes pole k Třemešné, když nechtěl odvolat své pomluvy. Tak doufejme, že stejný osud nepostihne Ovčáčka a jeho pána.

pondělí 9. března 2015

Němcov - dokonalý zločin?

Každé vládnutí je konec konců jakási smlouva s těmi, jimž se vládne. Autoritářské státy se chovají, jako kdyby to byla smlouva jednou pro vždy a ledacos pro to dělají. Třeba za 80 let bolševické moci v Rusku postihlo 4 generace občanů vymývání mozků. 17 milionů lidí prošlo nelidskými pracovními tábory GULAG. Do Stalinovy smrti pak byly různými způsoby fyzicky zlikvidovány miliony lidí, jen při "velkém teroru" v letech 1937-38 bylo denně zastřeleno okolo 1000 lidí a celkový počet obětí se pohyboval okolo 1 milionu. Později a zvláště po zveřejnění Stalinových zločinů v roce 1956 tato praxe skončila, ale státní moc své odpůrce vyháněla ze země, zavírala do blázinců a z mnohých i blázny udělala, a jinak pronásledovala. Je vlastně pozoruhodné, že se v roce 1991 přesto podařilo změnit režim a na čas dokonce zakázat komunistickou stranu. Objevila se řada schopných lidí a přesvědčených demokratů, minulost však žila ve sklepeních a čekala na svou příležitost, protože k žádné očistě nedošlo. KGB se jen reorganizovala, ale pracovala se stále stejnými lidmi. Stejně tak zůstali utajeni i její agenti v bývalých satelitech jako Československo. A začaly se objevovat vraždy s různým politickým pozadím:
  • V březnu 1995 byl zastřelen Vladislav Listěv, generální ředitel televize ORT. Vyšetřování bylo zastaveno v roce 2006.
  • V říjnu 1998 byla v St. Peterburgu zastřelena poslankyně Dumy Galina Starovojtova. Potrestáni byli pouze vykonavatelé vraždy.
  • V únoru 2004 podlehl v Kataru pumovému útoku bývalý čečenský prezident Zelimchan Jandarbijev. Dva agenti FSB odsouzení na doživotí byli po 5 měsících předáni Rusku, kde byli s poctami přivítáni,
  • V červenci 2004 byl zastřelen Pavel Chlebnikov, šéfredaktor ruské verze časipisu Forbes, nikdo nebyl potrestán.
  • V říjnu 2006 byla ve výtahu zastřelena novinářka Anna Politkovská v loňském roce bylo odsouzeno 5 lidí, objednavatele vraždy se zjistit nepodařilo.
  • Rovněž v říjnu 2006 byl zastřelen bankéř Andrej Kozlov, který se angažoval v kampani proti praní peněz. Pachatelé i objednatelé byli odhaleni a potrestáni.
  • V listopadu 2006 byl radioaktivním poloniem v Londýně zavražděn bývalý důstojník FSB Alexandr Litviněnko. Předpokládaný vrah, agent FSB Lugový,  je dnes poslancem Dumy.
  • V září 2008 byl v Moskvě zastřelen čečenský politik Ruslan Jamadajev, člen strany "Jediné Rusko". Vrah Aslanbek Dadajev byl odsouzen na doživotí. 
  • V lednu 2009 byli na moskevské ulici zastřeleni advokát Stanislav Markelov a novinářka Anastasia Baburova. Vražda byla vyšetřena jako údajná sóloakce člena neonacistické nacionalistické skupiny Tichonova, který byl odsouzen k doživotnímu trestu.
  • V červenci 2009 byla v Čečensku unesena a zavražděna novinářka Natalija Jestěmirova.  Případ nebyl vyšetřen. 
  • A řada dalších.
V roce 2000 se stal ruským prezidentem na 8 let Vladimír Putin, kterého pak vystřídal Dmitrij Medveděv. Po dalších prezidentských volbách se Putin v květnu 2012 vrátil do Kremlu, avšak v průběhu roku probíhaly v Moskvě a dalších místech velké demonstrace, z nichž zvláště významná byla ta, která se konala v předvečer inaugurace na Bolotném náměstí v Moskvě. Řada demonstrantů tehdy byla zatčena a odsouzena až k několikaletým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Prezident a parlament reagovali zákony, které zakotvovaly drakonické tresty pro nedovolené demonstrace a jednání demonstrantů svazovaly. A dalšími, které omezovaly činnost společenských organizací, jež dostávají podporu ze zahraničí atd. Pokud úřady demonstrace povolovaly, pak na odlehlých místech a s různými omezeními. V roce 2013 tak počet protestů významně klesl, ale s anexí Krymu a válkou na Ukrajině nespokojenost části veřejnosti opět stoupla. To vše ovšem na pozadí skutečnosti, že podpora prezidenta Putina stoupla až k 85 %.

Na 1. března letošního roku byla oznámena mírová demonstrace, kterou moskevské úřady povolily, ale pouze na okraji města. Zato o 2 týdny dříve se konala demonstrace "Antimajdan" organizovaná podniky a institucemi, která byla provázena hesly a plakáty vyzývajícími k likvidaci opozice, zrádců, páté kolony.

Hlavními postavami plánované demonstrace 1. března byli Alexandr Navalnyj a Boris Němcov. První byl 15. března zatčen za rozdávání letáků zvoucích k účasti na manifestaci a 19. března odsouzen na 15 dní odnětí svobody za narušování veřejného pořádku.

Druhý byl vynikajícím fyzikem, který se od počátku 90. let změnil v pravicového politika. Byl gubernátorem nižněnovgorodské oblasti, poslancem Dumy, místopředsedou federální vlády, v poslední době spolupředsedou pravicové strany SPS-PARNAS a poslancem oblastního sněmu jaroslavlské oblasti. Několik dní před plánovanou demonstrací poskytl interview polské verzi časopisu Newsweek, kde mimo jiné říká:

"Teď se potápíme. Všichni. Kvůli politice Vladimira Putina jde země s nesrovnatelným potenciálem ke dnu, ekonomika která nahromadila nesčetné zásoby peněz kolabuje. Měli jsme 500 mld. $ úspor. Poprvé v našich dějinách jsme měli možnost udělat velký rozvojový skok. Žádný ruský vůdce nebyl v tak příznivé situaci. A my jsme dnes v krizi. Máme dvoucifernou inflaci, rubl ztrácí hodnotu, kapitál odtéká ze země - 150 mld. $ už je pryč. 

Západ, Spojené státy a Evropa, se rozvíjí a co dělá naše vláda? Přichází se zoufalými nápady, chce regulovat ceny, dotovat státní podniky, aby jejich lidé ve vedení brali ještě víc. A vůbec nejhorší je, že tato vláda se vrhla do nákladné bratrovražedné války na Ukrajině a do nesmyslné konfrontace se západem. My všichni pociťujeme důsledky této šílené politiky. Nemůžeme zůstat lhostejní. To je důvod, proč jdeme do ulic. Je to protest proti kolektivní sebevraždě Ruska. A není to vyvoláno opozicí. Podporují to všichni Rusové.

Nepochybuji, že boj o obnovu Ruska bude tuhý. Lidé vidí, kam tato šílená politika vede. Vidí rozsáhlou korupci, mají bezprostřední zkušenost s neschopností státu. Ale stále ještě věří ve vůdce, protože ten v posledních několika letech dělal jednu věc velmi dobře: vymýval Rusům mozky. A vložil jim do něj komplex méněcennosti vůči západu, víru, že jediná věc, kterou můžeme dělat, abychom na svět udělali dojem, je použít sílu, násilí, agresi.

Putin naprogramoval mé spoluobčany, aby nenáviděli cizince. Přesvědčil je, že potřebujeme znovuvybudovat sovětský systém a že postavení Ruska ve světě zcela závisí na tom, jak moc se nás svět bude bát. Toho všeho dosáhl goebbelsovskou propagandou. Mluvíme-li o odpovědnosti za prolévání ruské a ukrajinské krve ta leží nejen na Putinovi, ale také na pánech jako je Konstantin Ernst (generální ředitel televize První kanál) nebo Dmitrij Kiseljev (agentura Rusko dnes) Ti pracují podle jednoduchých principů Josepha Goebbelse: Hrát na emoce. Čím větší lež, tím lépe. Lež se musí mnohokrát opakovat. Tato propaganda je nasměrována na prosté lidi. Není žádný prostor pro otázky, nuance. Bohužel to funguje. Hysterie dosáhla bezpříkladné úrovně. stejně jako hladina Putinovy podpory. Proto potřebujeme pracovat tak rychle, jak jen je to možné, abychom Rusům ukázali, že existuje alternativa, že tato Putinova politika vede k degradaci a sebevraždě státu. Je čím dál tím méně času se probudit... 

Protože Rusko se rychle mění ve fašistický stát. Máme už model propagandy podle nacistického Německa. Máme také zárodky útočných brigád podobných SA. Jak jinak byste nazvali tu záležitost, tu věc s Anti-Majdanem, tou pseudoobčanskou iniciativou, která se před 2 týdny sešla, aby torpedovala výročí revoluce na Majdanu. Desítky tisíc žoldáků, násilníků a všelijakých podezřelých individuí byly přivedeny do Moskvy. Snažili se nás zastrašit. S obrazy Putina přísahali, že budou bojovat a dokonce zabijí každého rebela. Jako v Hitlerově Německu. A to je to, co právě začíná.

Někdo kdysi řekl, že budoucí fašisté budou horlivými antifašisty. Fašismus na Ukrajině? Nesmysl! Podívejte se na Rusko. Máme jednu politickou stranu vybudovanou na kultu vůdce a několik bezvýznamných okrajových partají. Každých několik let probíhá patetická parodie na volby. Máme šovinistickou a agresivní zahraniční politiku, znovu vzplály imperiální komplexy a společnost se militarizuje. To jsou charakteristiky fašistického režimu, nebo snad ne? Ale Putin není fašista. Jen cynicky využívá některé prvky minulosti, míchá je s jinými, například sovětskými tradicemi, a zrodí se hybrid, současný hybridní fašismus.  Je to jako válka na Ukrajině. Válka pokračuje, jsou tam ruští vojáci, ale Kreml to odmítá a tvrdí, že vláda nemá s těmi tanky a pluky v Doněcku nic společného. Totéž platí o fašismu - v Rusku existuje, ale úřady říkají, že bojujeme s fašismem na Ukrajině. Jestliže toto šílenství nezastavíme, důsledky pro nás všechny budou zničující.

Putin otevřeně říká, že Západ je horší než my, špatný, slabý. Říká, že Ukrajinci nejsou schopni vybudovat stát a pouze on, Putin, jim může pomoct. Mluví o potřebě přetvořit světový řád, o přirozeném ruském právu na vlastní sféru vlivu, o potřebě chránit ruské menšiny v zahraničí. Kreml používá menšiny, jazyk a kulturní otázky, aby okolní země vybuchly zevnitř. A to je to nejstrašnější: Lidé, kteří kontrolují Kreml jsou přesvědčeni, že mají recept na štěstí pro tuto ohromnou zemi. Berou si na pomoc slogany a myšlenky z nejautoritářštějších režimů minulosti a integrují je do současného světového pořádku. Všechno to smíchají a myslí si, že jsou geniové.    

Já jsem jedním z vůdců Spojené demokratické opozice. Mezi námi je mnoho výrazných a charismatických osobností reprezentujících různé pohledy a politické volby. Ale máme společnou touhu po změně a potřebu obnovy demokracie a odstranění těch šílených mužů od moci. Ano, někdy na nás vláda útočí jako buldozer. Alexej Navalný je teď ve vězení (za rozdávání letáků v metru), aby byl od těchto procesů izolován. Ale ukrajinský Majdan také neměl jednoho vůdce a ti. kdo byli za vůdce považováni, se celou tu dobu hádali. Jednotlivci nejsou důležití. Nejdůležitější věc je idea velké změny a obnovy Ruska. 

Jsme realisté. Je pravda, že vláda nás už dávno označuje jako nepřátele. Proto jsme pro mnoho Rusů nepřátelé, zrádci. Ani ve svých nejdivočejších snech bych se nepokoušel organizovat Majdan v Moskvě. Putin není Janukovyč. Léta se připravoval na boj s vlastním lidem pro případ, že by se národ pokusil bojovat s ním. Má mocný bezpečnostní aparát a teď má ony fantastické militanty. Každý velký protest může být snadno utopen v krvi. Přesto to ale zkusíme.

Nejprve se potřebujeme soustředit na ty, kdo jsou už přesvědčeni. Pochody nám mají umožnit, abychom se spočítali, abychom viděli, že nejsme nějaká okrajová skupina, ale reálná síla. Vyjít na ulici vyžaduje v dnešním Rusku velkou odvahu. Odvážný, aktivní muž má větší význam než ten, kdo z pohodlnosti nebo strachu nedělá nic. To je pro začátek. A potom možná budeme schopni dostat své lidi do moskevské městské vlády. V hlavním městě je víc liberálních lidí, kteří jsou schopni postavit se autoritám. Získat třeba jen pár míst v městské radě by byl úspěch, trhlina v monolitu moci.    

Časy se dnes mění rychle. Ekonomická krize urychlí politické procesy v Rusku. Mnoho Rusů Putina podporuje, protože v posledních několika letech zvýšil jejich životní úroveň. Ale Rusové nejsou hlupáci, jak si často na Západě myslí. Velký počet důchodců, dělníků a úředníků by Putinovi nikdy nevěřil, kdyby je neoklamal, kdyby to nebylo kvůli lepšímu životu, který náhle mají. Oni nepřemýšlí o tom, kde se tato prosperita vzala. A i kdyby věděli, že jejich životní úroveň stoupla díky vysokým cenám ropy, mysleli by si, že to je v pořádku.  Oni nemyslí na to, že jejich životy by byly ještě lepší, kdyby zdroje byly dobře spravovány a bylo do nich investováno, místo aby byly rozkradeny.  Teď, když se ukazuje, že penze a platy nestačí k naplnění jejich potřeb, lidé se začnou probouzet.

Teď obviňují Západ, vadí jim sankce, ale začínají chápat, že skutečné důvody jsou jiné než ty, které jim předkládá vláda. Západ jedná rozumně a mírně."

Ten článek vyšel 28. února. Avšak v té době již byl Boris Němcov po smrti, neboť před půlnocí 27. února byl "popraven" čtyřmi ranami z pistole Makarov do týla na mostě v bezprostřední blízkosti Kremlu, kde je sídlo prezidenta Ruské federace. Prostřelena byla hlava, srdce, plíce a játra. Za 2 dny se konal smuteční pochod k místu vraždy, kterého se zúčastnilo 50 tisíc lidí. Víc ani nemohlo, bylo málo bezpečnostních rámů, kterými musel každý projít. Představitelé státu se nezúčastnili a na úterní pohřeb vyslali třetiřadé úředníky, přestože šlo o bývalého prvního místopředsedu vlády.

Reakce politiků byly protichůdné. Putin - je to provokace, Kadyrov - je to práce CIA, Navalný - může za to Putin. První dny po vraždě byly informace zmatečné, po mostě, nedaleko místa vraždy, jel uklízecí vůz, ani zmínka o policistech a agentech, kterými je okolí Kremlu prošpikováno ve dne v noci, kamery byly vypnuty. Pak se objevily nějaké záznamy z kamer projíždějícího auta, bylo sděleno, že existuje popis vrahů. Že bylo nalezeno auto, ve kterém ujeli. V sobotu 7. března bylo oznámeno, že byli zadrženi dva muži - Anzor Gubašev a Zaur Dadajev, kteří vraždu nejen provedli, ale i zorganizovali. Pak ještě dva, a jeden se v Grozném zabil granátem, když místní policie obléhala byt, ve kterém se skrýval. Současně je údajně rozpracována verze zahraničního objednatele vraždy. V neděli schválil soud vzetí do vazby obou jmenovaných plus dalších 3 mužů. Zatím poslední zpráva je, že Zaur Dudajev se k činu přiznal s tím, že Němcova zabil kvůli urážce Alláha.

Podle toho, co je do dneška známo to tedy vypadá, že vina půjde za Čečenskem. Čečenský prezident Kadyrov, hlavní obdivovatel Putina, konstatoval, že vražda je sice ošklivý zločin, ale Dadajev je veliký ruský vlastenec, byl zástupcem velitele praporu vojsk čečenského ministerstva vnitra a má vyznamenání Za odvahu. Silové orgány pracovaly rychle, vrah je za mřížemi, motiv je znám, co bude dál je vlastně nezajímavé. Trochu mate to, že vrazi si počínali tak neopatrně, jako kdyby počítali s beztrestností. A také to, že řeč byla o seznamu dalších osob určených k likvidaci: Chodorkovský, Venediktov, Navalný, Sobčak... Hlavní postavy opozice, novináři - ti všichni kvůli Alláhovi?

Samozřejmě nelze vyloučit, že tomu tak je. Zkušenosti s tím, jak se v putinském Rusku zachází s informacemi a k čemu se používají, však nutí k opatrnosti při přejímání jakýchkoli oficiálních verzí. Zvláště varující však je, že atmosféra v zemi dovoluje vraždu významného politika federálního formátu, což (kromě severokavkazských států) byla praxe opuštěná po smrti Stalina. Ať už jakkoli, platí to, že hlavním zdrojem je všeobecná nenávist rozpoutaná vládou. A je celkem druhotné, zda vražda byla víc projevem náklonnosti k Putinovi a Alláhovi nebo nenávisti k Němcovovi. Dokonce není ani důležité, zda oni muži dostali pokyn nebo to provedli z vlastní iniciativy, čemuž se těžko věří. Přesto nelze očekávat, že dojde k nějaké zásadní změně. Možná mírně stoupne počet těch, kteří nesouhlasí s Putinovou politikou. Protože základem světonázoru ruské většiny jsou čtyři generace sovětského vzdělávání s přikázáními jako: Němci jsou fašisté, Američané imperialisté, Bandera byl náš nepřítel a vrah, Československo je naše internacionálni pomoc, od našeho dobra je tady tajemník (předseda, prezident...) a NATO je náš nepřítel. K tomu televize nového tisíciletí přidala: liberálové nás zničili (ne komunistická strana) a zachránil nás Putin (ne transformace hospodářství a ceny ropy).  A Stalin byl efektivní manager. A kdo říká něco jiného je liberál, nepřítel, agent, pátá kolona a patří se ho zničit.

sobota 7. března 2015

Jak skončí Rusko?

HISTORIE ZEMĚ
Rusko je zvláštní země. Jak svým charakterem, tak i polohou, což jsou spojité nádoby. Dokonce není docela jisté, zda, resp. jak dalece jsou Rusové čistí Slované, či jen kdysi dávno poslovanštělí Normané. Dějiny Ruska jsou dějinami drsných a vleklých válek, expanze a podrobení, vpádů a porobení, ničení říší a jejich budování. Christianizace koncem 10. a v 11. století přišla z byzantské Konstantinopole, kdysi druhého kulturního centra Římské říše, jejíž kultura byla postavena na evropsko-antických základech. Ve 14. století se však vlastními silami rozdrobené Rusko stalo součástí mongolské říše, což ztížilo komunikaci s Byzancí a v polovině 15. století moskevská pravoslavná církev vyhlásila nezávislost na Konstantinopoli a tím se zcela odřízla od vývoje v Evropě. Tyto události také m.j. způsobily, že v Rusku neproběhlo to co v Evropě, tedy renesance, zdůrazňující roli jednotlivce a reformace. Prvním ruským carem se stal v polovině 16. století poněkud krutý a paranoidní moskevský velkokníže Ivan Hrozný, který také zahájil kolonizaci Sibiře. Zásadní snaha o modernizaci Ruska však přišla až na přelomu 17. a 18. století s Petrem Velikým, který otevřel Rusko Evropě. Od té doby je v Rusku významný německý vliv, který byl v 19. století opakovaně stvrzen výběrem manželek ruských carů. Ostatně i Kateřina Veliká, která po násilné smrti svého manžela vládla 34 let (1762-1796), byla Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta. S ní přichází do země osvícenství. Od počátku 19. století, v období jakési pozdní renesance nastává rozmach ruské kultury a vědy, a v jeho 60. letech bylo zrušeno nevolnictví (v Čechách o 80 let dříve). Německý vliv však provází Rusko už 1000 let. Ať už to byli kupci v dávných dobách Velkého Novgorodu, zmíněné carské manželky, Svatá aliance v roce 1815, kde si vítězové nad Napoleonem rozdělili Evropu, obě světové války ve století dvacátém, kde Rusko a Německo stály proti sobě, i to, že skutečnou demontáž sovětského bloku koncem 90. let 20. století spustil pád Berlínské zdi.

RUSKÁ KRUTOST
Ale ruské dějiny jsou také dějinami krutosti a vražd jak uvnitř panovnických klanů, tak i vražd panovníků a vražd elit panovníky iniciovaných. Za posledních 200 let Ruské říše bylo zavražděno 6 carů a jeden ministerský předseda. To všechno dosáhlo svého vrcholu za 80leté vlády bolševiků, kteří se pučem v roce 1917 zmocnili vlády nad zemí, což vedlo k vyvraždění celé carské rodiny, k občanské válce, hladomoru, čilému vraždění bolševiků mezi sebou a později čistění a likvidaci fiktivních nepřátel napříč společností, a nakonec, protože lidský život pro ně neměl žádnou cenu, hnali na válečná jatka miliony lidí, kteří tam padli. A po dobytí části Evropy až po Berlín v roce 1945 iniciovali vraždění protivníků i komunistických soukmenovců také tam.

PÁD IMPERIA
Tento krutý charakter země se od konce 50. let zmírňoval, v letech 80. se vyčerpal, zdevastovaná komunistická říše se rozpadla a svět jako by směřoval k věčnému smíru a demokracii. Bohužel sotva nějakých 15 roků. Koncem 90. let, kdy se schylovalo ke střídání stráží v Kremlu, vypadl ze hry mladý liberál Němcov a na místo demokrata Jelcina přišel bývalý podplukovník KGB, který ještě před tím absolvoval "stáž" v čele BIS, což byl jen nový vývěsní štít vševládné KGB, a v čele vlády, v kteréžto funkci za cenu tisíců životů mladých Rusů a Čečenců vojensky zničil vzpouzející se Čečensko, určené Stalinem k likvidaci. Do prezidentského paláce vstoupil jako vítěz. A s ním do vysokých státních pozic i přátelé z KGB, kteří byli odkojeni a vyučeni nejtvrdším bolševismem, a ve své definici světa pouze zaměnili konstantu třída za národ. Rozhodně to však nebyli nositeli demokracie, i když tento termín nezřídka používali. A následovalo 15 let utahování šroubů, likvidace výhonků demokracie, která shodou náhod spadla do období prudkého růstu cen klíčového exportního produktu ruské ekonomiky - fosilních energetických surovin ropy a zemního plynu. Lidé radostně obětovali svobodu za rychle rostoucí příjmy v domnění, že to je zásluha nového vůdce. V tom jim pomáhala televize, jejíž ovládnutí bylo prvním bodem programu nového prezidenta. V roce 2003 se Rusko obrátilo proti USA v otázce odstranění Saddámova režimu v Iráku a strhlo na svou stranu Francii a Německo, v únoru 2007 pronesl Putin v Mnichově tvrdou protizápadní řeč v duchu studené války. A spustil kampaň proti vybudování protiraketového systému ve střední Evropě, při níž zvláště intenzivně pracovaly Ruskem financované skupiny protiradarových aktivistů v České republice. V srpnu 2008 přepadlo Rusko Gruzii. Evropa vše zametla pod koberec a nový americký prezident Obama v roce 2009 nabídl Rusku reset vztahů, v rámci kterého zrušil projekt protiraketové obrany ve Střední Evropě. Evropa ho za to hned v prosinci odměnila Nobelovou cenou míru, Rusku tento ústupek zjevně nestačil a jeho politika byla stále více konfrontační vůči západu. V letech 2008-2012 však Putin nebyl  prezidentem, nýbrž "jen" ministerským předsedou. Ještě před začátkem třetího mandátu vystoupil Putin s prohlášeními o úpadku Evropy a západní civilizace vůbec, o superioritě ruského státu-civilizace a jeho schopnosti zachránit degenerovaný západ. A současně o svém projektu eurasijské unie zahrnující státy bývalého SSSR a podle jeho spolupracovníků i "země historicky a kulturně blízké Rusku a loajální k ruským zájmům" (Finsko, Maďarsko, Česká republika, Mongolsko, Vietnam a Bulharsko, případně Kubu a Venezuelu).

IMPERIÁLNÍ PÝCHA A TŘESKOT ZBRANÍ
V říjnu 2013 došlo ke konfrontaci EU a Ruska v souvislosti s připravovaným podpisem smlouvy mezi EU a Ukrajinou. Jejím výsledkem bylo povstání zvané Majdan a pád ukrajinské vlády, útěk proputinského prezidenta Janukovyče do Ruska, obsazení Krymu ruskými jednotkami a jeho anexe v únoru 2014 a válka s Ukrajinou na východě země formálně sice vedená proruskými povstalci, avšak za účasti ruské techniky a vojáků. V srpnu 2014 bylo nad východní Ukrajinou sestřeleno holandské letadlo.

Reakce západu byla pro Rusko poněkud nečekaná. Kreml byl zjevně přesvědčen, že EU se nezmůže na žádný odpor, stejně jako to dopadlo po napadení Gruzie. Ve skutečnosti však došlo na ekonomické sankce, na kterých se státy EU shodly a ještě tvrdší sankce uplatnily Spojené státy. NATO se rozhodlo posílit přítomnost svých jednotek v Pobaltí a v černomořských státech aliance, EU hledá cesty k dalšímu snížení energetické závislosti na Rusku. Rusko vyhlásilo "kontrasankce", spočívající v zákazu dovozu řady komodit do Ruska, které dopadly především na ruské občany.

Rusko a osobně prezident Putin následně vyvinuli diplomatickou aktivitu směrem k posílení dvoustranných obchodních vztahů s Čínou, Indií a Tureckem i v rámci BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Číny), kde již několik let volají po vytvoření podmínek pro spravedlivější světový pořádek.

Zdánlivě příznivou situaci Ruska však vedle sankcí a kontrasankcí podlomil prudký pokles cen ropy a současně pokles hodnoty ruského rublu, v obou případech o 50 %. Důsledkem toho jsou problémy s naplněním rozpočtu, zvláště když zbrojení má pokračovat v plánovaném tempu, dvouciferná inflace, pokles tvorby HDP, rozsáhlá úsporná opatření včetně odmítnutí nových úvěrů Bělorusku a Podněstří, které tyto země doposud držely nad vodou.

V únoru 2015, poté co Spojené státy vyjádřily ochotu poskytnout Ukrajině moderní zbraně, došlo v Minsku k jednání, kde hlavní slovo měli německá kancléřka, francouzský prezident a ruský prezident (také ukrajinský prezident, zástupci proruských separatistů z východu Ukrajiny a EU), a výsledkem byla dohoda o příměří a odsunu těžkých zbraní z linie fronty, výměně zajatců a normalizaci situace v oblastech ovládaných proruskými silami. Prudké boje se zmírnily a byl zahájen odsun těžké techniky.

JAK DLOUHO JEŠTĚ?
Jaký bude další vývoj událostí lze těžko předvídat. Rusko je v tuto chvíli zřetelně oslabeno a mimořádně příznivá situace posledních 10-15 let se sotva může vrátit. Evropa je sice jednotná, avšak není dostatečně silná ve smyslu vojenském a navíc ani ta jednota není úplná. Bývalá poslankyně Bundestagu za Zelené Antje Vollmer zorganizovala v Německu skupinu asi 70 osobností v čele s bývalým kancléřem Schröderem (jenž je ovšem placen Putinem), která vydala protiválečné prohlášení, v interpretaci Vollmer výrazně proruské. Český a především maďarský prezident zaujímají jasně proruská stanoviska. A Spojené státy jsou poněkud ochromeny nesouladem mezi názory prezidenta na straně jedné a republikánů, kteří ovládají parlament, na straně druhé.

Ale i když odhlédneme od aktuální situace, je Rusko samo ekonomicky relativně slabé (HDP na úrovni Itálie). Navíc většina jeho nerostné bohatství se nachází na Sibiři, zaujímající více než 3/4 teritoria Ruské federace a jen se 30 mil. obyvatel, která hraničí se stále mocnější přelidněnou Čínou (hustota osídlení Sibiře je 45x nižší než Číny). Na jihu naopak hraničí s nebezpečným islámským teritoriem, které neustále vře a hrozí. Ostatně přes všechny rozpory zve Rusko NATO na bezpečnostní konferenci v Moskvě, která se má týkat právě islámského nebezpečí. Rusko dnes nemá ani peníze, ani technické možnosti (otrocká práce jako ve stalinském GULAGu nepřipadá pro hi-tech v úvahu) k tomu, aby udělalo dramatický technologický skok vpřed jako podmínku pro dynamický růst HDP, který by případně mohl být základem pro naplnění jeho geopolitických ambicí. V tom případě však bude váha Ruska ve světě klesat. Zdá se být proto logické, že toto imperium se musí ještě jednou reformovat, přiznat si, že není vítězem studené války a přizpůsobit se světovému vývoji. To se může stát během pár let, ale země může žít uzavřena do sebe také desetiletí.

Ale je tu ještě jedno řešení. Uzavřít se Evropě, která by tak přestala zneklidňovat vedení ruského státu nebezpečím infekce ruských občanů liberálními názory, a vrhnout se bez zábran do náručí Číny. Ta by určitě neotravovala s různými svobodami a neohrožovala tak velkého šéfa. A že k tomu může dojít, to dosvědčil místopředseda ruské vlády, který na Krasnojarském ekonomickém fóru koncem února prohlásil, že Rusko je ochotno posoudit i projekty těžby ropy a plynu, kde čínská strana bude mít většinu. Takže žádná spása křesťanství se konat nemusí, co je doma, to se počítá, ovšem jako surovinový přívěsek Číny. A Petr Veliký se Stalinem by se začali vrtět v hrobě.