Francouzská grafika v Albertině

Pařížské Musée d’Orsay je jednou z nejvýznamnějších francouzských galerií a spravuje rozsáhlou sbírku uměleckých děl všech oborů z doby od poloviny 19. století do 1. světové války. Jen impresionistických a postimpresionistických obrazů vlastní okolo 900. Muzeum vzniklo na místě bývalého nádraží z roku 1900, které nahradilo stejnojmenný palác zničený za Pařížské komuny roku 1871. Nádraží přestalo po 40 letech vyhovovat, protože bylo moc krátké, a koncem 70. let 20. století začala jeho přestavba na muzeum, které zahájilo provoz v roce 1986. Do jeho sbírek byly přesunuty obrazy, grafika, plastiky, užité umění i architektonické artefakty z dalších pařížských muzeí, nové exponáty získává nákupy i dary, a v současné době ho ročně navštěvuje přes 3 mil. návštěvníků (ovšem na světě nejnavštěvovanější Louvre 3x tolik). Přestože výstavní plocha je větší než 57000 m2, zůstává značná část sbírkového fondu skryta v archivu, ze kterého je od 30. ledna do 5. května 2015 vystaveno 130 vybraných grafických prací v podzemí vídeňské Albertiny.

poutač před Albertinou

vstup do expozice

Úkolu provést návštěvníka zdánlivě nepřeberným množstvím stylů a námětů charakterizujících oněch cca 65 let francouzského umění se ujal Werner Spies, bývalý ředitel Musée national d’art moderne v Centre Pompidou.

Jean-Francois Millet: Odpočívající sběrači (1850-53)

Úvodní panel výstavy se snaží propojit expozici jakousi mystikou spočívající na tezi, že centrální idea expozice je postavena na snu, potlačených myšlenkách a zapomenutých touhách, je bolestnou introspekcí umělců, jejich hledání hlubší pravdy, nadějí v novou realitu, jejich obavách z odcizeného sexu. Připomíná také, že většina prací vznikla dlouho před tím než Sigmund Freud interpretoval sen jako výraz podvědomí. Nemyslím si, že je za každou cenu nezbytné vyjadřovat smysl práce jednotlivých umělců a nad tím hledat ještě všeobjímající rámec.

Honoré Daumier: Sběratelé tisků (1863-65)

Vystavené práce prostě představují široké panorama francouzského umění kresby odrážející především jednotlivé aspekty měnícího se světa, a ten se měnil pořádně rychle. Pastely Edgara Degase, George Seurata a Odilona Redona, kvaše Honoré Daumiera a Gustava Moreau, akvarely Paula Cézanna jsou tak vystaveny vedle děl salonních umělců, kteří byli ve své době vysoce ceněni. Klíčoví reprezentanti realismu nachází své místo vedle děl renomovaných impresionistických umělců. Kouzelná a sugestivní díla symbolismu, například uhlokresby noirs od Odilona Redona, jsou vystavena vedle pointilistických křídových kreseb George Seurata.

Georges Seurat: Závoj (1883)

Paul Cezanne: Vápenka (1890-94)

Sluncem zalité krajiny francouzského jihu od Paula Cézanna nacházejí své místo vedle nových bohyň 19. století: od prostitutek a tanečnic viděných Degasem jakoby ze skryté pozorovatelny po akty Renoira a Maillola - nepřístupné ve svém rozjímání, a odolné vůči bdělému oku pátrajícímu po banalitách každodenního života. Naproti tomu u Françoise Milleta a Giovanni Segantiniho se čas jakoby zastavil. Prostřednictvím ztuhlých postav zemědělských dělníků vnáší do umění jejich šedou existenci.

Edgar Gegas: Po koupeli (1895-98)

Zatímco Daumier líčil sociální konflikty své doby deformací událostí v soudní síni do karikatury, skici Gustava Courbeta a Ernesta Meissoniera, vydávají svědectví zvratu v politické aréně. Felicien Rops a Gustave Moreau nám umožňují pohled do hlubin lidské duše. V závěrečné části v podstatě chronologicky organizované expozice jsou také 3 ilustrace Františka Kupky z roku 1904 a Muchova Sarah Bernhardtová jako Medea a kresba 2 dívek z materiálů pro expozici Bosny na Světové výstavě v Paříži roku 1900.

Poučení z toho neplyne žádné. Leda to, že výstava rozšiřuje návštěvníkovo povědomí o rozsahu evropského kulturního dědictví, jehož se jen zatvrzelý vidlák může vzdávat odmítáním jednotné Evropy. Proto stojí za to výstavu navštívit, ale pro její různorodost a obsažnost je třeba si na ni najít alespoň 2 hodiny, aby člověk neodcházel zcela zmaten.