Přiznám se, že komorní koncerty navštěvuji poměrně zřídka. Ani ne tak proto, že bych proti nim něco měl, jako spíš proto, že mi nestačí energie, když orchestrálních koncertů a operních představení je víc než dost. Takže pokud navštívím komorní koncert, jdu obvykle za konkrétním jménem, případně skladbou.
V pondělí 23. března 2015 jsem šel za jménem David Mareček (nar. 1976), což je klavírista a generální ředitel České filharmonie. Jeho cesta na tento post byla dosti strmá. Od učitele na uměleckém gymnaziu a ZUŠ v Brně přes profesora a zástupce ředitele brněnské konzervatoře a dramaturga Filharmonie Brno se stal ve 31 letech ředitelem filharmonie a o 3 roky později byl po vítězném konkurzu jmenován ředitelem České filharmonie.
Po 20 letech tápání a nekonečných sporů mezi minulostí tak či onak poznamenanými řediteli ČF a často nekritickými členy orchestru se do čela dostal člověk nejen kompetentní, ale bez zátěže minulosti. Protože tou léta napjatou situací museli být všichni unaveni a navíc se objevila možnost angažovat v dohledné době jako šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, objevilo se světlo na konci tunelu. A když v průběhu jednání s ministerstvem Jiří Bělohlávek nejen že nabídku přijal, ale svou autoritou přispěl i k řešení obtížné ekonomické situace tělesa, otevřela se před orchestrem nová perspektiva. David Mareček si navíc z Brna přivedl manažera orchestru, který je sám také muzikant. Práce těchto tří mužů je na orchestru vidět, a o to zajímavější bylo poslechnout si generálního ředitele, který občas koncerty i uvádí a píše o nich, jak zdatně si bude počínat u klavíru. I když se před časem nechal slyšet, že mu na něj moc času nezbývá a nějak zvlášť ho to netrápí, v roce 2013 hrál s Filharmonií Brno pod Jakubem Hrůšou a spolu s Michalem Kaňkou a Františkem Novotným Beethovenův trojkoncert. A v této sezóně hrál v Dvořákově Klavírním kvintetu A dur op. 81 se Sedláčkovým kvartetem, Zemlinského kvartetem a nakonec v březnu s Jerusalem Quartet v Brně a Praze.
Jerusalem Quartet je excelentní a bezpochyby jeden z nejlepších komorních souborů současnosti, složený ze dvou houslistů - Alexandera Pavlovskyho a Sergeje Breslera - pocházejících z Ukrajiny, americko-izraelského violisty Ori Kam a violoncellisty Kyrila Zlotnikova původem z Běloruska. Hrají spolu od roku 1993 a jsou to generační vrstevníci Davida Marečka. Všichni čtyři jsou vynikajícími instrumentalisty, kteří se vedle hraní v kvartetu věnují i pedagogické činnosti a sólové hře včetně recitálů. Kyril Zlotnikov má výsadní postavení na př. v Barenboimově West-Eastern Divan Orchestra a ten mu dal k dispozici nástroj, na který hrála jeho první žena Jacqueline du Pré (na "její" Stradivarius Davydov však hraje Yo-Yo Ma). Záběr kvarteta je široký a dramaturgie koncertů je promyšlená. V letošní sezóně absolvovali dvě turné po Spojených státech, v závěru prvního představili projekt Brahms. Mezi tím uzavřeli ve Španělsku posledními koncerty turné projektu Šostakovič, nyní hráli 4 koncerty v Evropě, a s mozartovským programem odjíždí do Kolumbie. Potom se přesunou do Hong Kongu, Číny a Japonska a v závěru sezóny se vrací do Evropy k turné po nejznámějších koncertních sálech jako londýnská Wigmore Hall či Berlínská filharmonie. A jejich poslední CD obsahuje Smetanův smyčcový kvartet "Z mého života" a Janačkovy kvartety č. 1 "Kreutzerova Sonata" a č. 2 "Listy důvěrné".
Na programu koncertu v Rudolfinu byly 3 skladby:
Ludwig van BEETHOVEN: Smyčcový kvartet c moll op. 18 č. 4
Leoš JANÁČEK: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty"
Antonín DVOŘÁK: Klavírní kvintet A dur op. 81
Koncert byl mimořádný. Jednak ve smyslu společenském, neboť byl součástí oslav 25. výročí navázáni diplomatických vztahů mezi Československem a státem Izrael a jeho partnerem bylo Izraelské velvyslanectví, jednak umělecky. Kvartet předvedl tři zcela odlišné dokonalé celky. Přesný, přísný až sofistikovaný, jako do skály vytesaný Beethoven, Janáček vířící pastelovými piruetami, fantastický až mytický, i když onu ztrápenou ženu jsem tam neviděl, a posléze Dvořákova zpěvnost a melodické bohatství zinstrumentované tak, že hudby bylo plné Rudolfinum. A David Mareček jim byl rovnocenným partnerem.
Nehodlám se pouštět do detailního hodnocení technické stránky výkonu, k tomu jsou jistě povolanější. Ale je dobře, že zazněl právě tento Dvořák ve společnosti obou předcházejících kvartetů, a rehabilitoval dojem, který mohl v posluchači vzniknout díky nepovedené dramaturgii komorní části loňské Dvořákovy Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat