Elena z NY kontra ostravská Stuartovna

Náhoda chtěla tomu, že jsem měl možnost vidět krátce po sobě operní představení ve shora uvedených městech. Byla to Jezerní paní Gioachina Rossiniho (1792-1868) v přímém přenosu z MET a Maria Stuarda Gaetano Donizettiho (1797-1848) v opeře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Co je spojovalo? Především belkanto. Také to, že jejich autoři, oba Italové, byli v době premiéry - 1819, resp. 1835 - hudebními řediteli neapolského Teatro di San Carlo. Ale spojoval je i námět.

Děj Jezerní paní je zasazen do Skotska první poloviny 16. století, kde král bojuje o svou moc s odbojnými kmeny a při té příležitosti se zamiluje do dcery jednoho z jejich vůdců, což jim zachrání život a jemu přinese parádní manželku. Předlohou pro libreto sloužil poem skotského romantického spisovatele Waltera Scotta.

Děj Marie Stuartovny se odehrává koncem 16. století a jde o konflikt mezi dvěma sestřenicemi, anglickou královnou Alžbětou a skotskou královnou Marií Stuartovnou, který se vyřeší popravou té druhé v roce 1587. Jádrem konfliktu je spor o moc, maskovaný obviněním z vraždy. Předlohou pro libreto posloužila stejnojmenná divadelní hra německého spisovatele Friedricha Schillera. K příběhu samému lze dodat, že Alžběta je dodnes považována za jednu z největších britských panovnic a jejím nástupcem se stal syn popravené Marie.

A ještě jedno mají opery společné. Z více důvodů, včetně toho, že hlavní role kladou na zpěváky mimořádně vysoké nároky, byly obě opery na zhruba 100 let zapomenuty a znovu se objevily na operních jevištích až v 50. letech 20. století.

Z hlediska provedení je evidentní rozdíl mezi inscenací v nejnákladnějším divadle světa v USA a malým oblastním divadlem s 8x menším hledištěm v postkomunistické Evropě.

Jezerní paní měla, jak je v MET naprostou samozřejmostí, naprosto špičkové obsazení. Prostě člověk by skoro nevymyslel lepší interprety pro Elenu než Joyce DiDonato a Juana Diego Flóreze pro Jakuba V. Což neznamená, že ostatní postavy by nebyly vynikající. Také mladý italský dirigent Michelle Mariotti vedl skvělý orchestr k autentickému podání hudby, takže to celé je gejzír hudební dokonalosti. Možná že víc než povídání napoví pár ukázek na youtube.

Juan Diego Flórez (Uberto), Joyce DiDonato (Elena), and John Osborn (Rodrigo)

Klíčovými rolemi Marie Stuartovny jsou obě ženské postavy. Jejich představitelky patří mezi to nejlepší, co lze v Česku/Slovensku najít. Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová je sólistkou Deutsche Oper Berlin a Jana Šrejma-Kačírková dvojnásobnou držitelkou české Thalie, obě ve 32 letech na startu slušné kariéry. Kurucová je skvěle disponovaná a velkým divadlem zřejmě "otřískaná" zpěvačka a její vystoupení bylo naprosto suverénní. Kačírková zpočátku působila poněkud rozpačitým dojmem, možná to byl režijní záměr, ale i ona se zvláště v závěru rozezpívala k velkému výkonu. Z mužských rolí byl jasnou slabinou tenorista Philippe Do jako Robert, divadlo však ohlásilo indispozici, naopak vynikl Martin Gurbal jako Talbot, snad nejen výškou. Režie byla evidentně limitována finančními prostředky a jednoduchá centrální "klec na ptáky", kde se většina představení odehrávala, byla spíše matoucí, než aby divákovi pomáhala orientovat se v ději. To sice může nahradit čtení textu, ale to zase odvádí od scény. Přiznávám však, že jsem představení bezděky konfrontoval s inscenací MET před 2 roky.

zleva: Vilém Cecil - Marián Lukáč, Philippe Do - Robert, Marie Stuarda - Jana Kačírková
 dir. Tomáš Brauner, Alžběta - Jana Kurucová, Talbot - Martin Gurbal, Anna - Eliška Weissová

Tak, dvě takhle rozdílná představení a co je spojuje? Určitě to, že základem toho všeho je úžasná hudba. A interpreti jsou většinou natolik dobří, že se ta krása pozná. A ta hudba vyvolává emoce, a v tu chvíli si normální člověk neříká no jo, ale tenkrát, ta to zpívala, panečku, to bylo jinčí kafe. A potom je tady konec, a teď se asi opakuji, ale při něm ti tleskající, vstávající, dupající, pískající nebo křičící diváci vlastně děkují těm na druhé straně a ti prožívají stejnou radost, ať jsou to nepříliš známí zpěváci v Ostravě nebo superstar v New Yorku. A fyzická přítomnost má přitom větší váhu než krásnější barva hlasu. Což je nakonec to, co zůstane v člověku uloženo, možná i na horší časy.