Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 22. prosince 2013

Traviata 100x jinak

Za posledních 12 měsíců jsem měl možnost vidět několik provedení Verdiho Traviaty. Počínaje záznamem bruselské se Simonou Houda-Šaturovou, přes archaickou budapeštskou, provinciální plzeňskou, až po další záznam z La Scaly 7. prosince. A občas se vrátím k referenčnímu záznamu nadčasového provedení s Netrebko, Villazonem a Hampsonem v Salzburgu 2005, kterážto inscenace stále žije na scéně Metropolitní opery.

Ta prosincová premiéra v Miláně byla zajímavá hned z několika pohledů. Stále ještě je rok 200. výročí narozeni dvou velikých skladatelů - Richarda Wagnera a Giuseppe Verdi. Loňskou sezónu zahájilo divadlo Wagnerovým Lohengrinem s Danielem Barenboimem za dirigentským pultem, Jonasem Kaufmannem jako Lohengrinem a Anettou Dasch v roli Elsy, která přiletěla pár hodin před představením s kojencem na ruce po výpadku obou plánovaných zpěvaček. Po představení vypukl skandál, protože nezahajovat tak výjimečnou sezónu Italem Verdim, ale Němcem Wagnerem, je něco jako protistátní čin.

Rok se sešel s rokem, a situace se obrátila. Na odchodu do Paříže je ředitel divadla Francouz Stéphane Lissner a za rok skončí i jeho hudební ředitel, francouzsko-izraelsko-španělský multiobčan a doživotní dirigent Staatskapelle Berlin Daniel Barenboim. Místo nich nastoupí po prázdninách Rakušan Alexander Pereira jako ředitel a milánský rodák Riccardo Chailly jako hudební ředitel.

Ale zpět k 7. prosinci, kdy orchestr pod taktovkou Miláňana Daniela Gatti po působivé italské hymně spustil předehru k Verdiho La Traviatě, nejhranější opeře vůbec.


Režie byla svěřena dnes již světoznámému ruskému režisérovi Dmitriji Černjakovovi a hlavní role zpívali Diana Damrau, Piotr Beczala a Željko Lučič. (Shodou okolností zpívali ve stejné sestavě v lednu v MET Rigoletta.) Jak bývá nejen u Černjakova zvykem, pojetí opery bylo poněkud posunuto a z éterické Violety se stala stárnoucí cynická prostitutka, zatímco Alfréd vařil špagety, což premiérové publikum neuvítalo a při děkovačce to dalo zřetelně najevo. Ale hudba i zpěv zůstaly a díky obsazení nemohly být jiné než skvělé. Přesto i Piotr Beczala sklidil notnou dávku pískotu a bučení, což ho rozhodilo natolik, že na facebook napsal:
"My last production in La Scala... I think They should engage only Italian singers ... Why I spend my time for this "schmarrn" ... Arrivederci ..." Ale asi to nebude tak žhavé, ostatně jakási Arianne Ramirez k tomu dodala: "Dear Master. Your Alfredo was the most amazing that I have ever seen!!! Congratulations!! You are the best. Kisses Arianne" Pokud jde o mne, řekl bych, že to byl jeden z jeho nejlepších výkonů, a že zraje jako víno. A to přesto, že před pár lety, když zaskočil za Villazona v Lucii z Lammermooru vedle Anny Netrebko, mi připadal výrazově poněkud plochý. Takže se můžeme těšit na to, co předvede v úterý 22. dubna v Praze. A v říjnu pak i Diana Damrau.

A milánské publikum se může těšit na to, že 7. prosince 2014 představí Daniel Barenboim svou poslední premiéru jako hudební ředitel La Scaly - Beethovenova Fidelia, a že místní klaka zase halasně projeví své výhrady. A také na to, že v červnu Barenboim přivede do Milána svého nového koně Adama Plachetku k 9 představením jako Guglielma v Mozartově Cosi fan tutte. Bylo by skvělé, kdyby se záznam objevil na youtube, protože by bylo s čím srovnávat. V dubnu totiž uvede Metropolitní stejnou operu v rámci MET in HD, kde se pod taktovkou Jamese Levina objeví mladé, krásné a většinou i chytré hvězdy Susanna Phillips, Isabel Leonard a Danielle de Niese spolu s Matthew Polenzanim.

sobota 21. prosince 2013

Je celý svět fraška?

První operou, kterou po dvouletém odloučení v důsledku úrazu nastudoval v MET její hudební ředitel a dirigent James Levine, publikem milovaná živá legenda divadla, optimismus vyzařující sluníčko s téměř 2500 vystoupení, byla poslední opera Giuseppe Verdi, napsaná na libreto podle Shakespearových her Jindřich IV. a Veselé paničky windsorské, jejíž premiéra se odehrála před 120 lety, tedy v roce, kdy autor slavil osmdesáté narozeniny.

Tato Verdiho komedie, on však říká lyrická opera, je značně odlišná od jeho předchozích děl a svou "prokomponovaností" přípomíná styl Richarda Wagnera, což někomu vyhovuje, jinému chybí klasické verdiovské arie. O to více prostoru zůstává pro režii a herecký projev. Inscenace Roberta Carsena není originální projekt Metropolitní, nýbrž jde o pětinásobnou koprodukci, jejíž premiéra se odehrála vloni v londýnském Royal Opera House, počátkem letošního roku pokračovala v La Scale, a po MET ožije v Torontu a Amsterodamu.

Titulní roli ve všech třech operních domech zpíval impozantní 43letý Ambrosio Maestri, italský baryton a specialista na tuto roli, nepřekonatelný zvláště v ušmudlaných podvlíkačkách. Je dnes zřejmě Falstaffem no. 1 světové opery, následovaným Bryn Terfelem. Dámský ansámbl tvoří 3 těžkotonážní zpěvačky Angela Meade (Alice), Stephanie Blythe (její přítelkyně paní Quickly) a Jennifer Johnson Cano (Meg Page).

Angela Meade jako Alice a Lisette Oropesa jako Nannetta 
Doplňuje je štíhlá a půvabná Kubanoameričanka Lisette Oropesa jako Nanette. Pro mne překvapivé bylo spontánní komické herectví Angely Meade, kterou jsem po Ernani (MET in HD) a Sicilských nešporách ve Vídni považoval spíš za úžasně zpívající kredenc. Ovšem náznaky erotické scény s Falstaffem na kuchyňském stole působily díky fyzickým dispozicím obou aktérů poněkud nevěrohodně.



Pokud jde o scénu, ta byla přenesena do Anglie 50. let minulého století a odehrávala se převážně v klasickém hotelu s dřevěným obložením a celé to působilo poněkud vaudevillovým dojmem, což není hodnocení, jen konstatování. Nevím, jaký pocit měl divák přímo v divadle, mně se zdálo, že by to chtělo poněkud komornější prostředí než obrovskou scénu MET. A když už jsem u výhrad, trochu rušivě působily i poměrně dlouhé pauzy při výměnách kulis.

Leč to jsou celkem detaily, protože představení mělo švih a bylo vtipné, se skvělými pěveckými i hereckými výkony a scénami. Z nich bych vyzdvihl zvláště pasáž, kde Falstaff káže svým slouhům-lumpům Bardolfovi a Pistolovi o cti poté, co s poukazem na ní odmítnou předat šéfovy milostné dopisy dámám, z nichž hodlá vytáhnout peníze. Text tohoto vtipného monologu jsem nenašel v žádném jazyce, ale Jan Werich ho kdysi v poněkud jiné souvislosti zpracoval takto:
"...čest mě žene vpřed. Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je to ta čest. Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. A cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoli mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus."

A potom je zde finále, pozoruhodná fuga, kde se proplétají hlasy 10 sólistů a sboru. A zostuzený a zmrtvýchvstalý Falstaff nakonec prohlásí, že:
„Celý svět je žert a člověk se rodí šprýmařem. Z žertů se však můžeme poučit. Všichni se necháváme napálit! Vysmíváme se sobě navzájem, avšak kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

Je pozoruhodné, jak autor desítek oper na závažná a osudová lidská a historická témata uzavírá své dílo.

Giuseppe Verdi: Falstaff
přímý přenos z Metropolitní opery New York, 14. prosince 2013


Dirigent: James Levine 
Obsazení:
Ambrogio Maestri - Falstaff
Lisette Oropesa - Nannetta
Angela Meade - Alice Ford
Stephanie Blythe - Mistress Quickly
Jennifer Johnson Cano - Meg Page
Paolo Fanale - Fenton
Franco Vassallo - Ford 
Produkce:
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Robert Carsen a Peter Van Praet

úterý 10. prosince 2013

Tvarování moderní opery

Britský časopis Opera věnuje své prosincové číslo otázce "režisérských" inscenací. Kromě rozhovorů a kritik přináší také výběr inscenací z posledních více než 60 let, které redakce považuje za přelomové. Tady jsou:

Parsifal, Wieland Wagner, Bayreuth 1951
Touto inscenací, jejímž režisérem byl skladatelův vnuk, byl otevřen první poválečný festival v Bayreuthu. Charakteristické je pro ni zjednodušení scény a důraz na světlo. Významný podíl na tvaru inscenace měl jevištní výtvarník Adolphe Appia.



http://www.wagneroperas.com/index1951parsifal.html
http://www.youtube.com/watch?v=6QH4iErUxeE
Video není k dispozici

La traviata, Luchino Visconti, La Scala 1955
Inscenace s Marií Callas, některými kritiky považovaná za brutální, veristickou a vulgární, ovlivnila bezpočet pozdějších Traviat, včetně Viscontiho vlastní kontraverzní inscenace v Royal Opera House roku 1965.



http://www.youtube.com/watch?v=oC2N3naKPO0
http://www.youtube.com/watch?v=xj9a57YIUyM


Simon Boccanegra, Giorgio Strehler, La Scala 1971


Revival této inscenace byl na programu poslední den oslav 200 let divadla La Scala s dirigentem Claudio Abbado v roce 1978.

Toto říká o inscenaci dnešní šéfdirigent Metropolitní opery Fabio Luisi: "Ještě dnes mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu na začátek Ameliiny arie. Jasná, zářící hudba je jedním z Verdiho nejmagičtějších rysů. Strehlerovi se podařilo toto vyzařování znovu vytvořit na scéně způsobem, který jsem si nikdy nedokázal představit." 

Wagner: Ring, Joachim Herz, Lipsko (1973-6)
Herz (1924-2010) byl významnou postavou východoněmeckého divadla, Prsten Nibelungů pojal jako podobenství kapitalismu 19. století, avšak konec nechává otevřený. Režijní kniha byla vydána tiskem.


Rossini: Il barbieri di Siviglia, Ruth Berghaus, Mnichov, 1974


První "západní" inscenace berlínské režisérky, původně tanečnice a choreografky, též ředitelky Berliner Ensemble, silně ovlivněné Brechtem. Inscenace téže opery z roku 1968 je stále na programu Deutsche Staatsoper v Berlíně. V roce 1985 režírovala v pražském ND Bergova Wozzecka.

Electra, Harry Kupfer, Cardiff 1978


Další režisér z východní části Německa (nar. 1935), podobně jako Joachim Herz byl asistentem Waltera Felsensteina v Komické opeře Berlín. Welšskou operu řídil od roku 1976 BrianMc Master, který přivedl řadu inovativních produkcí se zahraničními režiséry a první bly Harry Kupfer se Straussovou Elektrou. Kritika ji označila jako hloupou a odpornou, diváci ji přijali pozitivně. Dnes se Elektra v Kupferově režii hraje ve Vídeňské státní opeře. Roku 2012 hrálOpera Zuid z Maastrichtu jeho inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové na festivalu Janáček Brno. 

Verdi: Aida, Hans Neuenfels, Frankfurt 1981

Princezna byla uklízečkou a setkání milenců skončilo v plynové komoře. Premiéru doprovázelo bučení a potlesk rovnou měrou.


Dvořák: Rusalka, David Pountney, Londýn (ENO) 1983


Mozart: Cosi van tutte, Figarova svatba, Don Giovanni; Peter Sellars, Pepsico Summerfare 1989

Figarova svatba, režie Peter Sellars
Handel: Xerxes, Nicholas Hytner, Londýn (ENO)
Sir Nicholas Robert Hytner (nar. 1956) vytvořil tuto inscenaci v roce 1985 ke 300. výročí skladatelova narození. Byla oceněna Olivier Award a záznam z roku 1988, kde orchestr řídil Charles Mackerass, vyšel na DVD. Inscenace byla několikrát obnovena, naposled v loňském roce.


Wagner: Ring, Richard Jones, Londýn (ROH)
Produkci Richarda Jonese na scéně Royal Opera House Covent Garden v letech 1994–1996, dirigoval Bernard Haitink.


Wagner: Lohengrin, Peter Konwitschny, Hamburg 1998


Verdi: Maškarní bál, Calixto Bieito, Londýn (ENO) 2002


Čajkovský: Evžen Oněgin, Dmitry Tcherniakov, Moskva 2006


O této inscenaci jsem psal v souvislosti s novým Evženem Oněginem MET.

Wagner: Parsifal, Stefan Herheim, Bayreuth 2008
Nor Stefan Herheim (nar. 1970) studoval hru na violoncello a později režii u Friedricha Götz, který sám byl žákem Waltera Felsensteina. Je známý především v německojazyčné části Evropy a byl 3x vybrán časopisem Opernwelt jako režisér roku. Podruhé právě za inscenaci Parsifala na Bayreuther Festspielen 2008. Byla to poslední inscenace éry Wagnerova vnuka Wofganga (nar. 1919) v čele festivalu.

Tak se nám vrátil

Aneb poučení z krizového vývoje?

Prezident se nám vrátil do úřadu. Ale byl to ošklivý podzim. Tolik energie vynaložené ve prospěch Zemanovců. Za 2 měsíce stihl Zlínsko, Pardubicko, Hradecko, Jižní Morava, Severní Morava (tam na něj čekala Tatra Prezident s nádrží plnou slivovice), Český Krumlov, Střední Čechy, Severní Čechy, do toho Brusel, Izrael a v předvolebním týdnu Ukrajina.

Návštěva Ukrajiny 20.-22. října 2013
Porada s prezidentem Janukovičem
Už odtamtud se rušil a omezoval další program, životosprávou zdevastovaná fyzická schránka asi ztrácela funkčnost. A pak bác, všechno to přišlo vniveč, zemanovci se propadli do nicotnosti. Během dalších 48 hodin dostaly události rychlý spád. Bleskový pokus o nápravu cestou třetího mocenského puče letošního roku (vezmeme-li prezidentské volby a pád vlády jako první a druhý) nevyšel. Díky dnešnímu kandidátovi na ministra Chovancovi se všechno již následující den provalilo a prezidentovi muži v ČSSD alespoň dočasně skončili na lavici hanby. Další den dopoledne 28. října prezident ruší účast při kladení věnců k pomníku TGM a slavnostní přísaze vojáků. Večer přichází zjevně ve špatném fyzickém stavu do Vladislavského sálu a během projevu z něj teče pot a často pije připravenou vodu. Po předání metálů mnoha z nejvěrnějších jako Františkovi Čubovi (na kandidátce SPOZ měl jako povolání uvedeno "předseda legendárního JZD"), zpěvákovi Hůlkovi či herečce Bohdalové, snad jen Klaus chyběl, se k těm několika stovkám lidí z Vladislavského sálu připojují další státně důležité figury a následuje recepce ve Španělském sále.

Tam, ještě ve zdánlivě dobrém rozmaru, rozkrojil dort

Prezidentovu ruku vede při krájení dortu jeho manželka Ivana
a  účastníkům popřál "to, co je v životě nejdůležitější, a to je štěstí a úspěch spojený s dobrým úmyslem." Sobě už prý jen zdraví, což je jeden z absurdních bonmotů, protože jestli je to všechno, co si přeje, co potom dělá na Hradě?

A někdy v noci se zhroutil a ošklivě si poškodil koleno. Normálně se člověku stane doma takovýto úraz těžko. Ministr zdravotnictví, který mu před časem povolil slušnou dávku chlastu denně, je dotčen, pokud se někdo domnívá, že v tom snad byl alkohol, takže zřejmě šlo o kolaps neznámého původu.

Ale docela se to hodilo. Po důkladném vyšetření ministr konstatoval, že šéf má žíly jako mladík, a naordinoval mu měsíc klidu a další měsíc bez cestování.V závětří lánského zámku tak Zeman přečkal ostudný politický krach a teď se vrátil na Hrad. Vlastně dva, vezmeme-li v úvahu jeho angažované jednání s Janukovičem o připojení Ukrajiny k Evropské unii.

A jestli se poučil? Těžko říct. Zdánlivě ano, ale opět začíná vystrkovat drápky v souvislosti s personálním obsazením vlády a své hrozby obvykle plnil. Do měsíce může být jasno, jestli se starý pes naučil novým kouskům.