Je celý svět fraška?

První operou, kterou po dvouletém odloučení v důsledku úrazu nastudoval v MET její hudební ředitel a dirigent James Levine, publikem milovaná živá legenda divadla, optimismus vyzařující sluníčko s téměř 2500 vystoupení, byla poslední opera Giuseppe Verdi, napsaná na libreto podle Shakespearových her Jindřich IV. a Veselé paničky windsorské, jejíž premiéra se odehrála před 120 lety, tedy v roce, kdy autor slavil osmdesáté narozeniny.

Tato Verdiho komedie, on však říká lyrická opera, je značně odlišná od jeho předchozích děl a svou "prokomponovaností" přípomíná styl Richarda Wagnera, což někomu vyhovuje, jinému chybí klasické verdiovské arie. O to více prostoru zůstává pro režii a herecký projev. Inscenace Roberta Carsena není originální projekt Metropolitní, nýbrž jde o pětinásobnou koprodukci, jejíž premiéra se odehrála vloni v londýnském Royal Opera House, počátkem letošního roku pokračovala v La Scale, a po MET ožije v Torontu a Amsterodamu.

Titulní roli ve všech třech operních domech zpíval impozantní 43letý Ambrosio Maestri, italský baryton a specialista na tuto roli, nepřekonatelný zvláště v ušmudlaných podvlíkačkách. Je dnes zřejmě Falstaffem no. 1 světové opery, následovaným Bryn Terfelem. Dámský ansámbl tvoří 3 těžkotonážní zpěvačky Angela Meade (Alice), Stephanie Blythe (její přítelkyně paní Quickly) a Jennifer Johnson Cano (Meg Page).

Angela Meade jako Alice a Lisette Oropesa jako Nannetta 

Doplňuje je štíhlá a půvabná Kubanoameričanka Lisette Oropesa jako Nanette. Pro mne překvapivé bylo spontánní komické herectví Angely Meade, kterou jsem po Ernani (MET in HD) a Sicilských nešporách ve Vídni považoval spíš za úžasně zpívající kredenc. Ovšem náznaky erotické scény s Falstaffem na kuchyňském stole působily díky fyzickým dispozicím obou aktérů poněkud nevěrohodně.

Pokud jde o scénu, ta byla přenesena do Anglie 50. let minulého století a odehrávala se převážně v klasickém hotelu s dřevěným obložením a celé to působilo poněkud vaudevillovým dojmem, což není hodnocení, jen konstatování. Nevím, jaký pocit měl divák přímo v divadle, mně se zdálo, že by to chtělo poněkud komornější prostředí než obrovskou scénu MET. A když už jsem u výhrad, trochu rušivě působily i poměrně dlouhé pauzy při výměnách kulis.

Leč to jsou celkem detaily, protože představení mělo švih a bylo vtipné, se skvělými pěveckými i hereckými výkony a scénami. Z nich bych vyzdvihl zvláště pasáž, kde Falstaff káže svým slouhům-lumpům Bardolfovi a Pistolovi o cti poté, co s poukazem na ní odmítnou předat šéfovy milostné dopisy dámám, z nichž hodlá vytáhnout peníze. Text tohoto vtipného monologu jsem nenašel v žádném jazyce, ale Jan Werich ho kdysi v poněkud jiné souvislosti zpracoval takto:

"...čest mě žene vpřed. Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je to ta čest. Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. A cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoli mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus."

A potom je zde finále, pozoruhodná fuga, kde se proplétají hlasy 10 sólistů a sboru. A zostuzený a zmrtvýchvstalý Falstaff nakonec prohlásí, že:

„Celý svět je žert a člověk se rodí šprýmařem. Z žertů se však můžeme poučit. Všichni se necháváme napálit! Vysmíváme se sobě navzájem, avšak kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

Je pozoruhodné, jak autor desítek oper na závažná a osudová lidská a historická témata uzavírá své dílo.

Giuseppe Verdi: Falstaff
přímý přenos z Metropolitní opery New York, 14. prosince 2013

Dirigent: James Levine 

Obsazení:
Ambrogio Maestri - Falstaff
Lisette Oropesa - Nannetta
Angela Meade - Alice Ford
Stephanie Blythe - Mistress Quickly
Jennifer Johnson Cano - Meg Page
Paolo Fanale - Fenton
Franco Vassallo - Ford 

Produkce:
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Robert Carsen a Peter Van Praet