Ruský šanson

I když se svět globalizuje, a zvláště v populární muzice, existují specifické formy, charakteristické pro tu kterou zemi. V Rusku mezi ně patří bezpochyby šansón. Je v něm láska a smutek a kriminál a protest a tragedie.

Tragický byl osud titána a legendy ruského šansónu Vladimíra Vysockého (1938-1980), který se vydal a upil k smrti a tragický byl osud i další hvězdy, Michala Kruga (1962-2002), který byl zavražděn. A zavražděn byl i jeho vrah. Jeho "blatné" písně z prostředí kriminálů používající žargon NKVD a 10 let po autorově smrti se těší obrovské popularitě.

 Kolščik


nebo Vladimirskij central


Ovšem naprosto bleskovou kariéru udělal petrohradský herec a zpěvák Igor Rasterjajev (*1980).
První klip Kombajňori, kde se sám doprovází na knoflíkovou harmoniku byl natočen na mobilní telefon a na youtube pověšen počátkem roku 2010, a první koncert se uskutečnil na podzim téhož roku. Dnes lámou jeho klipy s téměř 20 miliony spuštění youtubové rekordy a je ruskou hvězdou první velikosti. Doufejme, že nepůjde ve šlépějích svých předchůdců a za 10 let bude živ a zdráv.
.
Kombajńori
Tenhle amatérský šot natočený na mobilu se za 3/4 r

Russkaja doroga

Labutí jezero z Londýna

Chvíli to trvalo, než se tenhle dnes snad nejpopulárnější balet prosadil. Premiérové nastudování v roce 1877 v Moskvě bylo svěřeno pražskému rodákovi Václavu Reisingerovi (později baletní mistr Národního divadla), ale tanečníkům připadala hudba netancovatelná a pravděpodobně se moc nepovedlo. Čajkovský z něj prý rozhodně nadšený nebyl. Nevydařené první nastudování se sice v Moskvě hrálo, ale přesto odradilo další zájemce. Když však Čajkovský napsal pro petrohradské Mariinské divadlo hudbu k úspěšným baletům Louskáček a Spící krasavice, bylo v roce 1894 pro slavnostní matiné rok po jeho smrti nastudováno také 2. jednání Labutího jezera. Tentokrát se úspěch dostavil, a tak bylo rozhodnuto o nastudování celého baletu s tím, že choreografii 1. a 3. jednání připraví legenda ruského baletu 77letý Francouz Marius Petipa a 2. a 4. jednání s velkým ensamblem labutí Lev Ivanov. Tato úprava se stala základem úspěchu a obrovské popularity baletu dodnes.

Daria Klimentová a Vadim Muntagirov - Labutí jezero, English National Ballet

Což jasně dokládá fakt, že v neděli 21. října bylo možno shlédnout v kinech záznam představení z Moskvy a hned v úterý 23. října přenos představení z Londýna se 37letou matkou 2 malých kluků a manželkou Simona Keenlysida Zenaidou Yanows

ky a Nemiahem Kishem v hlavních rolích.

Zenaida Yanowsky a Nemiah Kish

Pro úplnost si lze na youtube pustit záznamy z petrohradského Mariinského divadla (Ulyana Lopatkina, Danila Korsuntsev, 2006), nebo toutéž inscenací z roku 1990 s Julií Machalinou (22 let) a Igorem Zelenským (21)

Je tu ovšem i představení milánské La Scaly (Svetlana Zakharova, Roberto Bolle, 2004)

a washingtonského Amerického baletu (Gillian Murphy, Angel Corella, 2005).

Ve všech případech jde o nesmírně emotivně působivé produkce, a člověk si uvědomí, že většinu těch nádherných Čajkovského melodií zná, protože hudba ho, ať chce či ne, provází celý život. A že je to obrovský dar být schopen rozdávat čistou radost, byť za cenu sotva představitelné dřiny. 

Na rozdíl od přenosů operních představení, kde se lze setkat s řadou více či spíše méně smysluplných výhrad, se zdá, že sledování přenosů baletních představení nemá chybu. Ten londýnský byl provázen komentáři hlavních interpretů, a o přestávkách i poznámkami, které na twitter posílali diváci z celého světa. Třeba jak je nádherné dívat se v Brazilii (Argentině, Austrálii...) na to, co se zrovna odehrává v Londýně. Někdo jiný konstatoval, že to je nejkrásnější chvíle v jeho životě, a další, že je skvělé sedět doma, cpát se popkornem a sledovat piruety.

A je úžasné, jaké možnosti technika skýtá. Když Peter Gelb pootevřel před 6 lety dveře projektem MET in HD, další do dveří pořádně kopli a vidět můžeme to nejlepší, co divadla nabízí. Ovšem  nedaleko od Covent Garden je Churchillův válečný kabinet, který připomíná, že to vůbec není samozřejmost, a že zlý baron von Rothbart není jen pohádková figura.

V této souvislosti si neodpustím 2 poznámky:

1) Čajkovský navštívil v únoru 1888 Prahu, a na jeho počest zorganizovalo ND koncert z jeho děl, kde na závěr byla předvedena závěrečná část 2. jednání Labutího jezera. Koncert dirigovaný 21. února samotným Čajkovským se dočkal do dubna asi 8 repríz. Autor byl mimořádně potěšen úspěchem, což si neopoměl zapsat do deníčku jako "okamžik absolutního štěstí". A to přesto, že z prince Siegfrieda se stal Jaroslav a z jeho přítele Zdeněk. Je pravda, že se tehdy rusofilství v rámci obrozenecké tradice nosilo, ale vydávat to za první uvedení Labutího jezera v Čechách je poněkud komické. I první inscenace z roku 1907 byla silně počeštěna, z Odetty se stala Milena, do 3. jednání se vešly i české tance, a zabaletili si i Rudolf Deyl a Karel Hašler. Takže první autentická inscenace je až z roku 1922, kdy do role Odetty byla m.j. angažována 18letá ruská emigrantka Jelizaveta Nikolská. Ta se v letech 1943/44 stala dokonce šéfem baletu, což jí o rok později vyneslo urychlenou emigraci.

2) Zajímavou, a vlastně klíčovou roli v případě Petipova odkazu sehrál Nikolaj Sergejev, který byl v Mariinském divadle zodpovědný za záznam choreografií baletů a všechny materiály odvezl po roce 1917 do Evropy. To mělo za následek jednak to, že se staly základem interpretace klasických baletů, jednak zajistily Sergejevovi slušnou existenci.

Carmen z La Scala v roce 2009

Vrcholná událost společenské sezóny v Miláně má pevné datum. Je to zahajovací představení divadla La Scala, které se koná každoročně 7. prosince, v den svatého Ambrože, patrona města a ve 4. století místního biskupa. Za osobní shlédnutí této exkluzivní podívané zaplatíte 1700 €, nehledě na róby, šperky a parfémy. Zato se můžete pyšnit tím, že jste byli v divadle s italkým prezidentem, jeho kolegy z Gabunu a Senegalu, Marianou Berlusconi nebo milánskou starostkou, jíž manžel právě pro tuto příležitost sehnal zelené šaty od Giorgio Armani. Jinak se hlediště hemžilo pány spíše důstojnými a kráskami spíše bývalými. Jak to vypadalo na 6. balkónu vidět nebylo, i když 600 € bezdomovec také jen tak nevyhodí. Velké slávy ve městě se ovšem účastní i koně, letos se té cti dostalo 15letým holandským policejním běloušům Van Goghovi a Bellatrix.

Letošní představení možná vzbudilo nadstandardní zájem, neboť šlo o premiéru slavné opery, jejíž režie byla svěřena známé, byť poněkud extravagantní 40leté Sicilance Emmě Dante (údajně na opeře v životě nebyla) a hlavní role prakticky neznámé 25leté Gruzínce Anitě Rachvelishvili, čerstvé absolventce pěvecké akademie La Scaly. Dirigent prozradil, že je nejen talentovaná, ale zkoušela s přímo fanatickým zaujetím, takže je i zodpovědná. To, že poněkud překvapivě postoupila takto vysoko, jistě ocenila slovenská sopranistka Adriana Kučerová, která po ní "zdědila" roli Mercedes. Přípravy byly jistě veliké, v pátek 4. prosince proběhla generálka pro diváky pod 30 let a za 20 €, při níž chyběl jen Jonas Kaufmann, údajně pro lehce zvýšenou teplotu. Současně však bylo oznámeno, že v pondělí nastoupí na 100 %. Divadlo také uvolnilo trailer s ukázkami ze zkoušek.

Před představením pršelo, a jak to vypadalo před divadlem je vidět zde.

Obecenstvo se začalo sjíždět dlouho před začátkem a hledištěm zněl čilý hovor. Pak sál ztemněl, mobilní telefony byly vypnuty a nastoupil dirigent Barenboim. V košili se stojacím límcem bez kravaty a s kalhotami v pase lehce menšími než se na takovou událost sluší, zatímco pánové v orchestru měli červené kravaty. Ohlášená minuta ticha za muzikanty, kteří díky ekonomické krizi ztratili místo, se smrskla na sotva postřehnutelných pár vteřin před hymnou a pak se rozjela předehra. Dirigent, který bezchybně vedl orchestr střídáním energických gest, až erupcí, s okamžiky, kdy působil jako nezávislý pozorovatel, se před tváří kamer předvedl i jako zdatný showman, který vzdušnými polibky a jinými gesty do orchestru zpestřil přenos. Hlavními hvězdami byli bezpochyby Kaufmann a Rachveshvili. Ten první bez vyjímky dokonalý hrdina, Carmen také, i když se již ozvali kritici, že je příliš mladá, nedozrála bla bla bla... No, já si myslím, že má věk Carmen, kterou zpívá a je schopna přinést představení něco, co později nemůže. To nadšení a vášeň, neotřelost pohledu. Jsou zbytečné řeči o tom, že dobrá zpěvačka/herečka dokáže... Ne každý má dar nepřekročit po celý život 30 let jako Reneé Fleming a i když Lucie z Lammermooru v podání 59leté Sutherlandové je z pěveckého hlediska jistě vyjímečná hudební záležitost, celkově to působí až poněkud perverzně. Opera je taky divadlo od slova dívati se, nikoli diviti se. Jinak bychom si ji mohli pouštět v iPodu.

Schrott byl také vynikající, dokonce až tak, že měl člověk pocit jakési nezodpovědné ležérnosti. Jak zpíval toreadorovu píseň na plese Semperovy opery 2009, je vidět zde, a bylo to horší než v Miláně. Jen snad na okraj bych doplnil, že spokojený rodinný život s Annou Netrebko a krátký sestřih trochu změnily jeho drsný chlapský vzhled. Ale nic proti Ivanům, pokud zpívají. K Damato nemám co říct, ale skvělé byly sbory.

Celkové pojetí se nemusí líbit každému, závěrečná scéna, kde Don José než Carmen zavraždí, tak ji stačí ještě v návalu citu naturalisticky znásilnit, nemusí být po chuti každému, stejně jako zacházení s náboženskými symboly. Citlivé duše mohou skřípat zuby, i drsnější slovo utrousit. 

Ale lepší je poslouchat a dívat se.

https://youtu.be/dFW7e4jccos

Děkovačky po představení byly velkolepé, největší potlesk, déšť karafiátů a volání bravo sklidili Kaufmanna a Rachvelishvili, po nich Schrott a jaksi povinně Damato. Hodně za nimi pak Michele Losier jako Frasquita, pravděpodobně i díky líbezným úsměvům, které vrhala kdykoli a kdekoli během představení. Zpestřením pak bylo bučení části publika poté, co se na scéně objevila Emma Dante se svým týmem. Jako správný chlap se však ukázal Daniel Barenboim, který neváhal vytáhnout po chvíli značně rozpačitou režisérku znovu před oponu. Bučení ustoupilo do pozadí jasně přehlušeno potleskem a voláním bravo. V závěrečné oponě se na scéně objevil i celý orchestr. Lze říci, že relativně odvážný tah vyšel. Teď čeká divadlo 6 repriz a znovu až za rok. Z hvězdné sestavy však zůstane jen Rachvelishvili která potáhne představení, ale do té doby si v Miláně nezazpívá. Jsem rád, že nejsem odborník na slovo vzatý, který, aniž by vydal hlásku, považuje za svou morální povinnost před lidstvem představení strhat a aspoň některé představitele hlavních rolí zašlapat do země. Na to si dali záležet třeba operachic. Pro mne to bylo skvělé a díky RAI a organizátorům přenosu až do Slovansdkého domu v Praze jsem teoreticky ušetřil dobře 800 €.

PS: Kdo už se vypravil do Milána, a má čas, neměl by si nechat ujít galakoncert superhvězdy nejzářivější - Placido Dominga, který už ve středu 9. prosince oslaví 40 let od prvního vystoupení v La Scala. A jak jinak než zpěvem.

Americký vklad do kultury 20. století

Jazz

Jazz je pozoruhodný fenomén kultury a života vůbec ve 20. století. Vzniká v Americe, v místech, kde se střetají černošské a bělošské tradice. Na jazzu je v soustředěné formě možno pozorovat vývoj hudebního žánru ve všech detailech a v podobě dokumentovatelných faktů. Ve 30. letech dosáhne ve swingu svého vrcholu a díky rozhlasu se šíří jako lavina. Po 2. světové válce se začíná oddělovat od masové zábavy a postupně se masový zájem přesouvá k jeho odnožím, především rhytm & blues, rock and rollu a popu. 

Jazz však neumírá, jen se jeho hladina čeří menšími či většími výboji, ale určující slovo mají mimořádní jednotlivci, kteří se jakémukoliv dělení vymykají. Díky tomuto charakteru je jazz mnohem více závislý na konkrétních osobnostech, které přesahují hranice subkategorií uvnitř tohoto stylu. Tento charakter hudebního projevu však vyžaduje prolnutí hudebníka s jeho výtvorem, neboť to, co v klasické hudbě skladatel vytváří u klavíru a notového papíru, v jazzu tvoří muzikant při hraní na podiu. Tato nutnost vkládat dnes a denně celé své já do hudby je však spojena s tragickou závislostí řady těchto lidí na drogách či alkoholu.
Bezpochyby zcela klíčovou osobností jazzové hudby byla postava Louise Armstronga.
Fakt, že jazz je primárně americký fenomén dokládá i to, že pouze tam jsou jazzoví hudebníci oceňováni vysokými vyznamenáními. Čtyři z nich dostali, byť posmrtně zvláštní cenu Pulitzerovy poroty. Je to Scott Joplin (1976), George Gershwin (1998), Duke Ellington (1999) a Thelonius Monk (2006). V roce 1997 získal Pulitzerovu cena za hudbu žijící trumpetista Wynton Marsalis za skladbu "Blood on the Fields."
Druhou významnou formou ocenění jsou prestižní ceny Grammy, které uděluje americká National Academy of Recording Arts and Sciences (NARAS) za nejlepší nahrávky ve 32 oborech od mluveného slova po současnou klasickou hudbu. V oborech Jazz a Blues se každoročně udělují ceny v celkem 8 kategoriích.

Půlměsíc nad pouští a bída pod muškou samopalu

Než si začnete prohlížet Luxor, ležíci ve vnitrozemí na smyčce tvořené Nilem, musíte do ně nějak dostat.  Z celého světa letadlem, z Káhiry 700km lodí nebo nočním vlakem či 200 km od Rudého moře přes poušť po silnici.

To pak vás po čtvrté probudí telefon, nerad vstanete do chladivého ranního šera, v recepci si vezmete balíček se snídaní, chvíli tupě zíráte a typujete kdože to pojede s vámi, kdo zrovna zvědavě přijel a kdo nerad odjíždí až nakonec vlezete do autobusu. Ten začne kroužit kolem poušti vyrvaných probouzejících se osad, mešit nabízejících smíření s Alláhem, smetišť a hotelů, kde nabírá další rozespalé tváře. Když za nějakých 1 1/2 hodiny skončí pobřežní piruety a dorazí do Safagy, je skoro plný.

Safaga je přístavní město na pobřeží Rudého moře, které m.j. využívali Spojenci za 2. světové války. S vnitrozemím je spojena silnicí a železnicí. Železnice je určena pouze pro nákladní dopravu a existuje projekt, podle kterého by její kapacita byla zvýšena na 7000 t/den (2x 3500 t/den) a Safaga by sloužila jako terminál pro vnitrozemskou těžbu fosfátů. Druhý projekt počítá s dopravou osob při prodloužení do Hurgády.

Na okraji Safagy je velké, zdí obehnané parkoviště, kde se shromažďují autobusy s turisty cestujícícmi do Luxoru. Přístup k němu je střežen muži v černých uniformách se samopaly. Celá kolona asi 50 autobusů se dá do pohybu po 7 hodině ranní a po průjezdu prvním kontrolních místem a se sluncem v zádech se začne jako had plížit pouští.

Asi po hodině jízdy je zastávka v motorestu. Mezi hlukem a zápachem naftových motorů se pohybují Egypťané s velbloudy, berberské ženy s kůzlaty, žebraví kluci. Bakšiš chtějí všichni. A také se tam prodává coca-cola a káva a šátky a tísíce cetek. Ale hlavně jsou tam čisté toalety. Po krátké přestávce se pokračuje v jízdě. Po obou stranách silnice jsou holé skály, vpravo se objevuje železnice, čas od času se zjeví střežené oplocené místo, kde se krčí něco zeleně a na strážních věžičkách trčí zpoza ocelových štítů hlavně samopalů. Zřejmě přečerpávací stanice. Nafty? Vody? Možná. Po asi 2,5 hod. jízdy se objeví kousek zeleně a další a pak víc a nakonec kanály a lidská obydlí. A za nimi třtinová pole lemovaná kolejničkami pro miniaturní vláčky, kterými je tento produkt svážen. A vesnice s barabiznami, zírajícími muži, velbloudy a smetišti, na kterých si hrají ušmudlané a toulaví psi děti. Ženy, jako by nebyly. Nejvýš sem tam stařena. Z nemálo barabizen však ční antény na příjem satelitní televize.

 A pak konečně Luxor. Kdysi však Théby, centrum říše, které však mnozí znají jen z poetické pomůcky pro zapamatování lanthanidů: "Laciné ceny prasat nedovolily Prometheovi smésti Evropu, když Théby dýchaly horkou erotickou tmou ibyšku lučního." Kdo by zapomněl.

Hurghada - aneb luxus na smetišti

Když chce být zhýčkaný Středoevropan i v zimě v teple, nemusí zrovna zalézat za kamna. Může odcestovat do teplých krajů. Ti bohatší jezdí na Srí Lanku a do Thajska, ještě bohatší  do Dominikánské republiky či na Grenadu, sociální romantici a pošetilí salónní komunisté na Kubu, angličtí koloniální důstojníci na Kanárské ostrovy a chudí do Egypta. A protože v Šarm aš-Šajch řádili teroristé zcela nedávno, volba je prostá. Zbývá jen Hurgháda.

V Praze je koncem února na nule a první přiblížení k Africe je skrz okénko letadla za nímž je pouhých 50 st. C. Minus.

Hnědou Západní poušť s pahorkatinami vystřídá úzký zelený pruh Nilu a za ním znovu poušť, tentokrát Východní.

V ní se najednou objeví nepochopitelně ohraničené pozemky, pak silnice táhnoucí se jako nit pískem, až nakonec letadlo přistává na pouštním letišti Hurgáda. Pilotem ohlášená písečná bouře se naštěstí jeví jen jako silný vítr, který odnáší klobouky, a zamlžený obzor. Žádné skřípání zubů, ani písek v očích, 25 st. C je tak akorát příjemných.

Letiště

Všude něco chybí a jak se ukáže, je to podstata země. Možná islámu. A to i přesto, že kontrol a kontrol kontrol je sdostatek. Vízum údajně za 15 $ možná 30, stálo 45. Proč? Údajně proto, že organizátor akce, aby se vyhnul obtěžování klientů personálem, vybírá jakési institucionalizovaný bakšiš, který pak rozděluje mezi ty, kdo na něj mají nárok. Těžko říct kdo to je, na řidiče autobusu společnosti jež peníze inkasuje se při výletu vybírá zvlášť. Ale zpátky na letiště. Venku je teplo, vítr a autobus. Cestou z letiště zarazí dvojitý plot z ostnatého drátu v poušti, který vypadá jak pozůstatek nějaké války, ale  nejspíš vymezuje jen  jeho plochu. Nedokončená silnice se střídá s rozestavěnými objekty. Nakonec hotel.

Hurghada

Egyptsky al-Ghurdaga, kdysi nevelká rybářská osada založená na počátku 20. století, dnes představuje to větší ze dvou velkých egyptských turistických center na pobřeží Rudého moře. Druhým je Šarm aš-Šajch ležící o něco severněji na jižním vrcholu obráceného trojúhelníku Sinajského poloostrova. Koncem 80. let, kdy zde byly 2 hotely, začali američtí, evropští i arabští investoři s výstavbou a dodnes je celá oblast Hurghady jedno velké staveniště s desítkami hotelů a hotelových komplexů a dalšími desítkami nedokončených staveb, novými silnicemi s obvykle chybějícími středovými pruhy a chodníky v zárodku, kde lze vidět vše od průhledů do slum připomínajících domácností, přes elegantní kolonády, obchodní domy i krámky se vším možným i nemožným, lidi klanící se Alláhovi v 5 hodin ráno v otevřené mešitě, malé šedivé paneláky, vilky, až po luxusní hotely. Oblast Hurghady má okolo 60000 obyvatel, z nichž asi 10000 jsou "ilegálové" z oblasti Nilu.

Ačkoli je dnes Hurgada díky letišti centrem, rozsáhlá rekreční oblast začíná nějakých 30 km severně od ní a sahá až k přístavu Safaga, který leží o 60 km jižněji a je výchozím bodem pro cestu pouští do Luxoru. Hranice se Súdánem leží o více než 400 km dále na jih.

Je s podivem, že tenhle zdánlivý chaos je schopen obsloužit oněch 20 - 30000 turistů denně. V roce 2004 jich oblast navštívil 1 mil., před 5 lety polovina, za 5 let dvojnásobek. Protože poušt dosahuje až k pobřeží, všechno se musí dovážet ze vzdálenosti stovek kilometrů od Nilu, či letecky a lodí. Užitková voda pro hotelové kohoutky se ale vyrábí na místě reverzní osmózou, takže je měkká a nepitná. I elektrická energie je místní, buď z generátorů poháněných parou z plynových kotlů nebo z větrných elektrárem. Jeden MW = 10 vrtulí o průměru 20 m. Malé oázy rozmístěné v pravidelných intervalech podél silnice do Luxoru a chráněné ozbrojenou ostrahou  naznačují, že i voda se transportuje pouští.

Hotel

Sunrise Palacio je vlajkovou lodí společnosti SUNRISE Resorts & Nile Cruises, která vznikla v roce 2002 jako joint venture mezi německou cestovní kanceláří Thomas Cook a místní Blue Sky Group. Vedle 7 hotelů v oblasti Rudého moře s cca 3000 pokojů disponuje 5 obytnými loděmi plujícími po Nilu a jejich domovským přístavem v Luxoru, stejně jako orientální restaurací Habiba tamtéž. Další 3 hotely jsou ve výstavbě, stejně jako lodě pro Nil, resp. Asuánské přehradní jezero.

Hotel leží v severní části Hurgady na okraji laguny dlouhé asi 200 a široké 50 m. V čele je vysoká, v přízemí prosklená vstupní hala s barevnou prosklenou kopulí, recepcí, lobby barem a směnárnou. Její ochoz v 1 patře přístupný schodištěm z haly hostí kuželník a internetovou kavárnu s počítači a připojením umožňujícím telefonování (15 EL/30 min.) . Druhý ochoz je vybaven jako místo pro schůzky větších skupin lidí. Po stranách k hale přiléhají 4. patrové segmenty s hotelovými pokoji v patrech. Přízemí vpravo zabírá restaurace a několik obchodů (šperky, suvenýry, sportovní potřeby.. ). V levé části je taneční sál s barem, italská restaurace a dětský koutek. Středem haly se vychází k venkovní kavárně za níž je bazén s barem a pláž.

Po stranách laguny jsou hlavní třípodlažní obytné objekty s centrální chodbou a dvoulůžkovými pokoji z jejichž balkonů je výhled jednak na otevřené moře, jednak do laguny. Pokoje jsou vybaveny koupelnou, klimatizací, chladničkou, televizorem, telefonem a malým trezorem. Z balkonů přizemních pokojů je přímý přístup k moři.  Na konci pravého křídla je oddělená rezidence s prezidentským apartmá, vlevo je fitcentrum a potápěčské centrum, přístaviště výletních lodí a v samostatném objektu rybí restaurace.

Samotná laguna je široká asi 50 m a hluboká až 7 m. Moře vlevo za lagunou je dobrých 100 m od břehu mělké po kolena a na druhém konci široké zátoky je stará část města.

Z malého parkoviště před hotelem se vyjde do uličky lemované vlevo obchůdky se suvenýry a po 100 m je hlídaná brána jíž se vyjde na poběžní silnici. Vpravo je další hotel, naproti několik dalších hotelů, silnice je klasicky nedokončená a na okraji stojí pár místních taxi.

Ostrovy 

Poblíž Hurgady leží v moři Hurgadské souostroví tvořené 22 různě velkými neobydlenými ostrovy a spooustou malých ostrůvků o celkové rozloze 150000 ha, které se táhnou od vyústění Suezského zálivu k jihu. Největší Shadwan zaujímá plochu 56 km². Mnohé z nich mají sopečné jádro obklopené korálovými partiemi a dosahují nadmořské výšky až 300 m. Typický tvar ostrovů jsou skalnaté severovýchodní přehy a pozvolně se sklánějící písečné pláže na jihozápadě. Na  ostrovech je největší hnízdiště racka bělookého na světě.

Cesta domů

Je příjemná, když už sedíte v letadle, ještě lépe přistáváte. Ostatní je nepříjemné. V Hurghadě jste nejprve vystresován opakovaným upozorňováním na zákaz vývozu egyptských peněz  a korálů, v druhém případě s pokutou 500-1000 USD a úhradou nákladů spojených se zpožděním letadla. Uváděn je i barvitý příběh turisty zákaz nerespektujícího. Pak projdete kontrolami, ke kterým zřejmě nedospělo uvolnění protiteroristických opatření, takže sbírají i miniaturní nůžtičky, ale jsou ochotny o tom diskutovat, jako v Anglii vyplníte registrační kartu a projdete do haly s free-shop obchody, kavárničkou s lehce pobryndanými stolky, prodejem suvenýrů atd. Turistky z maloměsta shání za poslední peníze co nejlacinější symboly Egypta dokazující, že tam byly. Jsou tam i záchody s kategoricky znějícím nápisem "Neplaťte žádný bakšiš. Nikomu." Nic netušící cestovatel tak vstoupí do kabinky, lehce se pozastaví nad vymontovaným zámkem, vykoná svou potřebu, ale ouha. Po papíru ani památky. Když v tom se právě včas pootevřou dveře, jen co se ruka protáhne a na konci černého rukávu vám nabídne papír ke koupi. Orientální důmyslnost nezná mezí.

Pak už jen nastoupíte do letadla, za oknem vidíte vzdalující se šedobéžovou poušť s vyschlými řečišti, po hodině krabičky pyramid v Gize, Káhiru a pak pobřeží s poli, kanály a spoustou zelených kruhů zavlažovaných ploch. A dál moře, Krétu s vrcholky hor pokrytými sněhem, zase moře, ostrovy a ostrůvky, Peloponéský polostrov a pak už jen oblaka. Střídavě si zapínáte a rozepínáte pásy, jak se blíží či vzdalují turbulence, ale nevzrušujete se, protože pohledná kopilotka bezstarostně žertuje s šéfem kabiny, nekupujete nabízené cigarety, zahlédnete Budapešť s Dunajem jak na dlani a za chvíli zasněžené Čechy. Obloukem přes Labe na sever od Prahy, vlevo Stromovka a konec cesty, Ruzyně. Všeho všudy 4,5 hodiny, přesně podle kapitánovy informace na začátku letu. Venku pošmourno a o 25 stupňů méně než ráno v Hurghadě. Kromě nahlédnutí do pasu vás nikdo nekontroluje, teprve teď oceníte výhodu civilizované země. Jak dlouho ještě, když arabský svět má takový reprodukční potenciál?

Populačně explodující stín slávy dávno minulé

Egypt leží v severovýchodní části Afriky a na Sinajském poloostrově považovaném za součást Asie. Na severu je ohraničen  Středozemním mořem, na východě mořem Rudým, resp. Akabským zálivem. Dále má společnou hranici s Lybií na východě, Somálskem na jihu, pásmem Gazy a Izraelem na severovýchodě.

Páteří země je největší řeka světa Nil dlouhá 6500 km, který protéká od jihu na sever a rozděluje zbytek Egypta na východní a západní poušť.

Rozloha země je 1001450 km2, z toho 96% představuje poušť a pouhých 2,6% orná půda, převážně v údolí a deltě Nilu.

Počet obyvatel prudce roste. Zatímco v roce 1960 jich bylo 27 mil., v polovině roku 2005 téměř 3x tolik, přesně 77,5 mil. Z toho 37% jsou děti do 15 let. Země je však velmi chudá a HDP dosahuje jen málo přes 1000 USD per capita.

Hlavním městem je Káhira ležící na jižním okraji delty Nilu. Káhira, arabsky Al-Káhira ("Vítězná"), je kulturním centrem arabského světa a nejlidnatější město afrického kontinentu. Káhira sama má 7,6 mil. obyvatel (2004), v káhirské aglomeraci  žije 15,9 mil. obyvatel.

200 km severozápadně od Káhiry, na západním okraji nilské delty,  leží na pobřeží Středozemního moře největší přístav a se 3,4 mil. obyvatel druhé největší město Egypta Alexandrie. Ta je pojmenována po Alexandru Velikém, který město po dobytí Egypta v roce 332 před Kr. založil a když o rok později zemřel, byl zde pohřben v monumentálním mauzoleu. Jako sídlo králů z rodu Ptolemaiovců se Alexandrie stala rychle jedním z největších měst helénské civilizace. V době největšího rozkvětu měla přes 500000, možná milion obyvatel. Poslední panovník z rodu Ptolemaiovců, královna Kleopatra, si v Alexandrii vzala spolu s manželem Markem Antoniem život poté, co  byla poražena armádou budoucího císaře Octaviana. Na ostrově Faró byl vybudován 110 m vysoký maják označený jako jeden z t.zv. sedmi divů světa, který byl zničen při zemětřesení roku 1326, a ve městě byla i slavná Alexandrijská knihovna se 700000 papyrových svitků, součást vrcholné vědecké a vzdělávací instituce Múseion, kde m.j. působili Archimedes a Euklidés. Ta zčásti shořela při obléhání města Juliem Cesarem v roce 48 př. Kristem. Koncem 4. století se stal Museion obětí pronásledování pohanů, jichž byl baštou. Tomu ovšem koncem 3. století předcházelo krvavé pronásledování křesťanů, jichž bylo v Alexandrii pobito na 140 tisíc. Definitivně knihovna zanikla po roce 642, kdy město přešlo pod islámskou správu a založením Káhiry jako hlavního arabského města ztratilo význam. V roce 1798, kdy dobyl zemi Napoleon Bonaparte to nebyla víc než rybářská vesnice a teprve v 19. století, kdy z něj král  Muhammad Alli učinil hlavní město, začal se její význam obnovovat. V 90. letech minulého století byla pod patronátem UNESCO vybudována nová Alexandrijská knihovna, otevřená pro veřejnost v roce 2001. Nejprve byly uloženy korán a bible a mezi prvními byl i manuál k programu Microsoft Excel 2000. Je poněkud absurdní připomínkou otázky po smyslu stavby za 217 mil. USD v chudé zemi s 50% negramotností. As 120 km západně od Alexandrie leží el Alamein, kde v roce 1942 probíhaly urputné boje mezi německými vojsky pod velením Rommela a spojeneckými pod vedením Mongomeryho v jedné z nejdůležitějších bitev II. světové války, při níž padlo na 80000 vojáků.

Egypt je ohromnou pokladnicí tisíciletých architektonických památek proti nimž středoevropské památky jsou téměř moderní architektura, o Americe ani nemluvě. Z posledních 150 let pak stojí za to připomenout Suezský průplav a Asuánskou přehradu.

Suezský průplav propojuje Středozemní a Rudé moře a dnes je 172 km dlouhý, 13 m hluboký a 80-180 m široký. Byl dokončen v roce 1869 a pracovalo na něm až 25000 dělníků. Cestu do Indie zkrátil o 11200 km.

Asuánská přehradní nádrž je zdrojem energie a zcela změnila charakter Nilu a života na něm.

Dějiny Egypta

4000 – 3200 př. n. l. - předdynastická doba, používání mědi, rozvoj řemesel

3200 - 2780 př. n. l. - archaická doba, 1.-2. dynastie, hlavním městem se stal Memfis, faraón Meni sjednotil Horní a Dolní Egypt

2780 – 2052 př. n. l. - Stará říše, 3.-10. dynastie, výstavba pyramid

2052 – 1567 př. n. l. - Střední říše, 11. – 17. dynastie, hlavním městem jsou Théby, během 15. a 16. dynastie vpád Hyksósů z Přední Asie

1567 – 1085 př. n. l. - Nová říše, 18. – 20. dynastie, kulturní rozkvět země, Egypt velmocí, ovládá přední Asii až k Eufratu, Faraón Achnaton se přemisťuje do hlavního města Amarny, nový jediný bůh Aton – sluneční kotouč, Tutanchamon se vrací zpět do Théb a k původnímu kultu, za Ramsesse II., který vládl 67 let, uzavřen mír s Chetity, za jeho nástupců stejného jména se říše pomalu rozpadá

1085 – 715 př. n. l. - 21. – 24. dynastie, rozdělení říše na jižní a severní, odtržení zahraničních provincií

715 –330 př. n. l. - 25. – 30. dynastie, Egypt se stal na téměř dvě století perskou provincií, roku 332 př. n. l. dobytí Egypta Alexandrem Velikým

330 př. n. l. – 30 př. n. l. - řecká doba, vláda Ptolemaiovců, Kleopatra spáchá sebevraždu a ukončuje vládu své dynastie

30 př. n. l. – 395 n. l. - římská doba, Egypt římskou provincií

395 n. l. – 641 n. l. - Byzantská doba, byzantská nadvláda nad Egyptem, křesťanství – koptové

641 - Arabsko-islámské dobytí Egypta Amr Ibn al-Ásem pro kalífa v Mekce

642 – 969 n. l. - zemí islámskou, pod guvernéry kalífů v Damašku a Bagdádu, Ibn Tulún vyhlašuje nezávislost na Bagdádu

                                  969 n. l. – 1171 n. l. - vláda fátimovců, založení Káhiry

1171 – 1250 n. l. - dynastie Ajjúbovců, sultán Saladín, stavba Citadely v islámské Káhiře

1250 – 1517 n. l. - vláda mameluků, konečné vítězství nad křižáky

1517 – 1798 - součást Osmanské říše – vysoká míra autonomie

1798 –1801 - vpád Napoleona do Egypta

1805 – 1848 - Mohammad Alí se stává egyptským chedívem, Egypt se otevírá Evropě 

1848 – 1892 - stavba Suezského průplavu (otevřen v r. 1869), generál Arábí Paša bojuje proti rostoucí evropské nadvládě (1882 Britská okupace)

1892 – 1922 - oficiálně vyhlášen britský protektorát (18.12.1914)

1922 – 1952 - britský vliv trvá, přestože 28. 2. 1922 byla vyhlášena nezávislost Egyptského království, vládnou králové Fúad a Farúk (převrat donutil krále Fárúka 26. 7. 1952 k abdikaci)

18. 6. 1953 - zrušena monarchie, vyhlášena republika

1954 - Gamál Abd el-Násir prezidentem, zestátnění Suezského kanálu

1956 - první válka na Blízském východě s Izraelem, Velkou Británií a Francií

1967 - 2. válka na Blízském východě, Egypt ztrácí Sinaj

                          1970 - smrt prezidenta Násira, nástupcem je Anvar Sadat

11. 9. 1971 - vyhlášena Ústava

1973 - 3. válka na Blízském východě, Egypt dobývá izraelskou linii Bar-Lev na Sinaji

1979 - dohody v Camp David

1981 - zavraždění prezidenta Sadata, prezidentem zvolen Muhammad Husní Mubarak  

                          1982 - úplné stažení Izraelců ze Sinaje

1987 - druhé volební období Husní Mubaraka

 Král Ismail daroval roku 1879 tři obelisky New Yorku, Londýnu a Paříži. Stály v Alexandrii vedle t.zv. Cesarea, kteé nechala postavit královna Kleopatra na počest Marka Antonia. Obelisky z 15. století před Kristem sem nechali přemístit Římané v roce 12.  


Oficiální název: Egyptská arabská republika
Hlavní město: Káhira
Rozloha: 1001450 km2
Počet obyvatel: 74718797
Hustota zalidnění: 64 lidí na km2
Státní zřízení: republika pluralitního typu s jednokomorovým shromážděním
Časové Pásmo: GMT + 2 h (+ 3 h v létě)
Státní svátek: 23. červenec, 28. února
Měna: egyptská libra (EGP) =100 piastrů
Úřední jazyk: arabština
Rozloha vodní plochy: 600 km2
Rozloha pevniny: 995450 km2
Délka hranic: 2665 km
Délka pobřeží: 2450 km
Sousedící země: Súdán, Libye, Izrael
Průměrná délka života muže: 68
Průměrný věk ženy: 73
Etnické skupiny: Beduini, Berbeři, Řeci, Armenci, Italové, Francouzi,
Náboženská příslušnost: muslimové 94%
Hrubý domácí produkt na osobu: 1380
Průmyslová odvětví: textilní, potravinářský průmysl
Zemědělství: pěstování obilnin, zeleniny, brambor, luštěnin, citrusů, datlí, banánů, manga, oliv, bavlníku, chov skotu, buvolů, ovcí, koz, velbloudů, drůbeže, rybolov
Přírodní zdroje: rybolov, zemní plyn, železná ruda, fosfáty, sůl, vápenec
Nejvyšší hora: Džebel Katherína - 2.637 m n. m
Nejnižší bod: Qattara Depression - 133 m n. m
Nejdelší řeka: Nil (v zemi 1600 km)
Největší město: Káhira (7.750.000 obyvatel)
Železnice v km: 5105 km
Silnice v km: 64000 km
Přístaviště: Alexandria, Al Ghardaqah, Aswan, Asyut, Bur Safajah, Damietta, Marsa Matruh, Port Said, Suez
Plnoletost: od 18 let 

Start 7. roku MET v kinech - Donizetti a Netrebko

A je to tady. Nová sezónu přímých přenosů z elitních operních a baletních divadel světa zahájila Metropolitní opera v projektu METinHD. Stejně jako loni byl na úvod Donizetti, po tragedii Anna Bolena přišla komedie, tentokrát Elixír lásky, a to v sobotu 13. října. V sezóně 2010-2011 byly zařazeny oba tyto žánry - komedie Don Pasquale a tragedie Lucia de Lammermoore.

Kritici již teď vykřikují, že inscenace není nic moc, je příliš tradiční, neinspiruje atd. Vzhledem k lehce nablblému libretu si však myslím, že je rozumné celý příběh nechat pěkně usazený v minulosti, a nemást diváka nadějí, že snad se podobné příběhy odehrávají celkem běžně v současnosti.

Pěvecké výkony byly skvělé, je však pozoruhodné, jak integrální komediální pár tvoří Anna Netrebko a Mariusz Kwiecien.

To předvedli už v Donu Pasquale, kde zpívali party Noriny a Malatesta. V letech 2004-2008 tvořila Anna Netrebko vynikající pár v dramatických a romantických postavách s Rollando Villazonem. Ale i když je Netrebko ve skvělé kondici pěvecké i pohybové, ve 41 letech je čas posouvat se více k dramatičtějším rolím. Což zdá se nastává, a je jedno, jestlli má dobré rádce, či zda je to jen z její vlastní hlavy. V dubnu zpívá s Chvorostovským v Oněginovi ve Vídni a mluví se také o Normě a dokonce o její účasti v Bayreuthu.

Když už jsem začal s drby, večerem provázela Deborah Voight, která dokázala před několika lety něco zřídka vídaného. Poté, co jí vyhodili z Covent Garden, protože se nedostala do kostýmu Ariadny, šla do sebe a shodila přes 65 kg živé váhy. Její hlas si zachoval špičkovou kvalitu, a ona sama tvrdí, že poprvé slyšela, že je krásná. Navíc je nejspíš nejlepší ze všech mluvících zpěvaček uvádějících představení MET. 

Projekt je dítětem Petera Gelba, který nastoupil jako generální ředitel MET v srpnu 2006. První přenos, Mozartova Kouzelná flétna, se pak uskutečnil 30. prosince 2006, a shodou okolností v něm zpíval Matthew Polenzani, stejně jako nyní v Elixíru, který byl již 57. přenášeným představením. Celý cyklus MET in HD ovšem v sezóně 2012/2013 nabízí celkem 12 přenosů.

Kromě toho Aerofilms s.r.o. nabízí celkem 11 baletních představení z Velkého divadla v Moskvě a  Nederlands Dans Theater, z toho 7 živě.

Projekt pražského Bio Oko představí celkem 21 přenosů převážně oper z operních domů La Scala, Pařížská opera a Royal Opera House v Londýně. Laskavému čtenáři doporučuji k povšimnutí, že o přenosech není na webu La Scala ani vzdáleně zmínka. A to se zase chystají stávkovat.

 Přidáme-li k tomu ještě 8 operních představení, která přenáší Státní opera v Mnichově po internetu, je to úctyhodných 52 vrcholných produkcí, což je velmi silná dávka i pro operně baletního nenasytu. 

Duj větře, duj!

Nastal čas obřích větrných elektráren, které budou instalovány na mořském pobřeží a v moři.

Do Østerild v severním Judsku dorazila nestandardní zásilka. Pod označením B75 Quantum se skrývá 75 m dlouhá a 5 m široká lopatka turbiny větrné elektrárny. Ta bude instalována v dánském zkušebním centru větrných turbin, ve 2. prototypu větrné elektrárny SWT-6.0 firmy Siemens a její výkon bude 6 MW.

Projekt stanice, které je provozována Dánskou technickou univerzitou, však předpokládá vybudování 7 turbin o výšce 250 m a výkonu každé z nich 16 MW.

Siemens

Velikost rotorů větrných elektráren vzrostla za uplynulých 30 let řádově a na obzoru jsou obří turbiny dosahující průměru rotoru (včetně lopatek) až 300 m.

Středisko u Østerild doplňuje starší v Høvsøre, kde však je možné testovat turbiny pouze do průměru 160 m.

Jutsko ovšem není jedinou oblastí, kde jsou testovány turbiny.

Dánská společnost Dong provozuje na východním pobřeží Anglie, necelých 90 km od Londýna 2 serie 2 pole větrných elektráren Gunfleet Sands 1 a 2 umístěných v moři na ploše 10 km2 a 7,5 km2, kde se nachází 30 + 18 větrných elektráren o výkonu 3,6 MW každá, celkem 172 MW. 

Nedaleko odtud budou na lokalitě nazývané Gunfleet Sands 3 testovány 2 šestimegawattové turbiny Siemens s rotorem 120 m v průměru a stejná společnost již objednala 300 turbin o tomto výkonu, které chce v letech 2014-2017 umístit v moři u anglického pobřeží.

Dong a Siemens ovšem nejsou jediní, kdo se zabývají vývojem v této oblasti.

Dalším výrobcem velkých offshore turbin je francouzská společnost ALSTOM. která vyvinula model Haliade 150-6MW, jehož testy probíhají zatím na zemi v Carnet, Francie. Testování v moři by mělo začít koncem roku 2012 u belgického pobřeží.

Německý výrobce turbin Enercon instaloval první "pozemní" 7,5MW turbinu již v roce 2007. V září 2010 byla ukončena výstavba větrné farmy s 11 turbinami v belgickém Estinnes. Největší pozemní větrná farma v Evropě je budována v severním Švédsku (Markbygden Wind Farm). Se 1101 turbinami na ploše 450 km2 by po dokončení v roce 2020 měla mít kapacitu až 4 GW. Osazena by měla být turbinami Enercon a tato společnost drží 25% podíl celého projektu.

V Česku bylo k 1.březnu 2012 instalováno 154 větrných elektráren, z toho více než polovina v karlovarském a ústeckém kraji (Krušné hory). Celkový výkon dosáhl 224 MW, to je 1,1% celkového instalovaného výkonu elektráren v Česku, na výrobě se však podílely jen z 0,4 %.

Johannes Brahms

JOHANNES BRAHMS (1833 – 1897)

Německý hudebník, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 19. století, jehož tvorba kombinuje to nejlepší z klasické a romantické školy.

Brahms se narodil 7. května 1833 v Hamburku. Pod vlivem otce, jenž byl kontrabasistou v městském divadle, se již od 3 let učil hrát na klavír a později i violoncello, s nímž však skončil poté, co jeho učitel zmizel i s nástrojem. Historky o tom, že jako dítě hrál po hospodách, aby doplnil rodinný rozpočet, které pochází od samotného Brahmse, však někteří brahmsologové popírají. Později se soustavně věnoval hře na klavír a začal komponovat pod dohledem významného německého učitele hudby Eduarda Marxsena, jehož konzervativní pohled na tvorbu Brahmse poznamenal.

V roce 1853 absolvoval Brahms sérii koncertů, kde doprovázel maďarského houslistu Eduarda Reményi. V průběhu turné se seznamuje s dalším maďarským houslistou – Josephem Joachimem, který ho představuje Lisztovi (při jehož koncertu ovšem Brahms k Joachimově nelibosti usnul) a uvádí k Robertu Schumannovi. Schumann byl natolik zaujat Brahmsovými nikdy nepublikovanými skladbami, že o Brahmsově tvorbě napsal nadšený článek. Brahms našel velké zalíbení v Schumannově osobě stejně tak jako v osobě jeho ženy, Kláry, známé pianistky. Toto přátelství mu bylo popudem a hybnou silou v jeho další tvorbě. Mnozí zmiňují Brahmsovu možná až přílišnou náklonnost ke Kláře Schumannové, ale Brahms ani po Schumannově smrti nijak neusiloval o Klářinu ruku a stejně tak se nikdy neoženil.

Raná tvorba

V roce 1857 získal Brahms místo dirigenta u dvorského divadla v Detmoldu, kde působil do roku 1859; Velmi důležitým krokem k popularitě byl klavírní koncert č. 1 D-moll, jenž při premiéře v  roce 1859 v Lipsku zahrál osobně (stejně jako 2. klavírní koncert o 22 let později). Přesto však skladba nebyla přijata nijak nadšeně, protože postrádala jisou dávku excentrismu a virtuózních pasáží, které byli tehdy ve značné oblibě. Poté několik let cestoval po Německu a Švýcarsku. Jeho skladby byly označovány za staromódní a on sám byl v roce 1860 autorem manifestu na protest proti výstřelkům Wagnerova a Lisztova novoromantismu. V roce 1862 skladatel odjíždí do Vídně, kde je v následujícím roce jmenován sbormistrem Singakademie, avšak tento post po roce opouští.

V roce 1868 se Brahms proslavuje v Evropě svým Německým requiem, ve kterém se odchýlil od katolických tradic, když použil německého místo tehdy obvyklého latinského textu. Dílo uspořádané do sedmi částí, vyjadřuje Brahmsův smutek ze smrti jeho matky stejně  přítele Schumanna. V roce 1870 se setkal s dirigentem Hansem von Bülow, který později Brahmsovu hudbu široce propagoval. Brahms se usazuje v roce 1871 ve Vídni, když přijímá místo dirigenta koncertů Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). V roce 1874 tuto funkci opouští, aby se mohl soustředit na své vlastní komponování.

Stěžejní tvorba

Až do roku 1873 komponoval Brahms zejména skladby pro klavír, jakožto pro nástroj, který ovládal a znal ze všech nejlépe a pro sbor a orchestr. Nicméně v tomto roce vydává

• Variace na Haydnovo téma, aranžované pro celý orchestr.

Ukazujíce na Brahmsovo rostoucí mistrovství v komponování pro velký orchestr, Variace předznamenaly jeho nejznámější díla, která snesou srovnání s nejlepšími skladbami této doby. První symfonii složil v roce 1876; von Bülow tuto symfonii nazval „desátou Beethovenovou“ symfonií. Jeho mistrovské kousky zahrnují

• grandiózní druhou symfonii D-dur (1877);
• Akademickou sváteční předehru (1880), zahrnující německé studentské písně, kterou napsal jako reakci na udělení čestného doktorátu university v tehdy německé Vratislavi; čestný doktorát univerzity v Cambridge v roce 1877 ale odmítl pro obavy z nadměrného obdivu, který by ho odváděl od vlastní práce.
•  ponurou Tragickou předehru (1881);
•  poetickou třetí symfonii F-dur (1883) a též
•  čtvrtou symfonii E-moll (1885) s dokonalým a emočně omračujícím závěrem.

Všechna tato díla zachovávají tradici vídeňské klasické hudební struktury. Na rozdíl od svých současníků, Brahms neomračoval mistrovstvím harmonických efektů a novými barvami tónů. Šlo mu spíše o tvorbu hudby se zavedenou strukturou, kdy používal nových či neobvyklých efektů pouze ke zdůraznění drobných strukturálních odchylek. Přesto jeho nejlepší díla neobsahují nepatřičné pasáže; každá obrat, každé téma, každá modulace vychází ze všeho, co jí předcházelo. Brahmsův klasicismus byl za jeho života neobvyklým fenoménem, naprosto v rozporu se soudobou moderní hudbou, kterou representoval zejména německý skladatel Richard Wagner. Navzdory tomu, že Brahms oživil tradici, na které od dob Beethovena nikdo z významných autorů až tak nelpěl, nebyl izolován od svého prostředí a vášnivý duch romantismu prostupuje jeho tvorbou.

Naneštěstí nevíme téměř nic o metodách jeho tvorby. Nemilosrdný sebekritik spálil veškerou svou tvorbu, kterou vytvořil před svým devatenáctým rokem, stejně tak jako návrhy jeho budoucích mistrovských kusů. Víme, že velmi často měnil části svých děl třeba i v periodě deseti, či dvaceti let a často před výsledným publikováním svého díla i několikrát změnil rozvržení nástrojů.

Brahms komponoval ve všech oblastech kromě opery. Mezi jeho další význačná díla je řazena

•  Píseň osudu pro sbor a orchestr (1871), hudební přepis básně německého básníka Friedricha Holderlina
•  houslový koncert D-dur (1878), který se stal klasikou houslového repertoáru
•  tři smyčcové kvartety
•  5 trií
•  klarinetový kvintet
•  množství dalších komorních skladeb pro různé kombinace nástrojů
•  a více než 150 písní.

Brahms byl ve Vídni považován za osobu poněkud podivínskou, ale dokázal být velmi přátelský i ke svým potenciálním konkurentům. Je znám jeho vztah k Antonínu Dvořákovi, s jehož skladbami se seznámil jako člen poroty rozhodující o udělování císařských stipendií. Svým doporučením berlínskému hudebnímu nakladatelství Simrock pomohl Dvořákovi vydat v roce 1877 Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. To Dvořákovi umožnilo postavit se finančně na vlastní nohy a odstartovalo jeho nástup mezi světově uznávané skladatele. Řekl m.j.: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní...“ A o svém příteli Johannu Straussovi II. řekl, že by dal všechno za to, kdyby dokázal napsat skladbu jako valčík „Na krásném modrém Dunaji.“

V roce 1890 se Brahms rozhodl, že skončí se skládáním hudby a i když toto rozhodnutí nedodržel zcela, napsal v dalších sedmi letech jen kratší skladby opus 115 - 121. Brahms zemřel 13. dubna 1897 ve Vídni.

Český a český - ČF + Jiří Bělohlávek

Návrat Jiřího Bělohlávka po 20 letech do čela České filharmonie je jistě dobrou zprávou jak pro návštěvníky Rudolfina, tak i orchestr, který se ho kdysi zbavil. Vlastně celých těch 20 let bylo jakýmsi provizoriem po odchodu Václava Neumanna. Dva ze 4 šéfdirigentů, kteří u orchestru v této době působili, odešli ze svého postu předčasně sami, třetího se snažil zlikvidovat ředitel a čtvrtého by nejspíš nejraději zlikvidoval orchestr. Zmatky kolem lidí na postu generálního ředitele provázela permanentní revoluce do sebe zahleděné části orchestru, jehož renomé mezitím upadalo, z čehož hráči vinili kde koho, jen ne sebe. Naopak pro Jiřího Bělohlávka bylo oněch 20 let následujících po odmítnutí orchestrem obdobím trvalého vzestupu, na jehož konci (zatím) byl Řád Britského imperia a nádherný koncert s orchestrem BBC na závěr Proms počátkem září. Nabídku k setrvání u BBC Orchestra Jiří Bělohlávek nepřijal. Pravdou ovšem je, že Česká filharmonie přes všechny její problémy je vyšší metou, i když BBC Proms londýnský orchestr výrazně zviditelňují.

Takže očekávání od staronového šéfdirigenta jsou veliká, zvláště ve spojení s rovněž zánovním ředitelem ČF, jehož vydíratelnost politickou minulostí je nulová. Bezpochyby úspěchem bylo, že součástí námluv koncem roku 2010 byla otázka úrovně mezd a výsledkem jejich navýšení. Ne zcela bezvýznamné je i to, že jako koncertní mistr k orchestru nastoupil mladý houslista se sólistickými ambicemi, jehož pohled na svět se neformoval jen v Rudolfinu a přilehlých lokálech.

V přípravě na novou sezónu se vedení filharmonie snažilo o nový image. Nešlo jen o poněkud operetní upoutávky ve formě zpívajících ptačích budek a pohledných slečen ve stánku u Rudolfina. Bezpochyby se tato snaha promítla i do dramaturgie a zvýšení počtu provedení všech koncertů základní orchestrální řady na tři.

Ale k samotnému zahajovacímu "inauguračnímu" koncertu 4. října. Začalo to velikou tlačenicí v ulicích i dále od centra, za což však nemůže ČF, ale uzavřené Letenské náměstí. Naštěstí jsem do Rudolfina dojel sedmnáctkou. Na schodech stály 2 mladé dámy vedle stolku s nápisem VIP. Z toho vyplývá, že publikum bylo trochu jiné než obvykle. K zahlédnutí byla předsedkyně sněmovny i ministr financí či ředitel České televize (ty lze ovšem na koncertech občas vídat), hudební šlechta v čele s profesory AMU, ale v koridoru se pohybovali i vytáhlí řízci s holou hlavou a sluchátkem v uchu a mezi nimi muž, kterého bych typoval na izraelského velvyslance, což moc k vidění není. K jisté nestandardnosti přispěla i Česká televize, která koncert přenášela, a zřejmě kvůli ní čekal ztichlý sál i orchestr několik minut na dirigenta, zatímco po přestávce tento i sólista nastoupili v době, kdy sál byl ještě poloprázdný.

V úvodu vystoupil ředitel ČF David Mareček a inteligentně vyzdvihl Antonína Dvořáka, který ovšem na programu nebyl, i to, že po dlouhé době má orchestr ryze českého šéfa. Prostě český a český, pan prezident by měl radost, kdyby tam ovšem byl. Pak konečně začal koncert. Orchestr hrál na úrovni, dirigent ho vedl zpaměti a s chutí. Sympatický kanadský barytonista Gerald Finley zpíval Mahlera tak, že potvrdil svou pověst světové špičky a 13 trubačů v Sinfoniettě troubilo tak, že jim sál nestačil. O přestávce se prohodili koncertní mistři u houslí a místo Miroslava Vilímce nastoupil Josef Špaček. Bylo to skvělé. Dramaturgie byla bezpochyby jakýmsi krédem, proto Eben, Beethoven, Mahler a Janáček. Publikum silně tleskalo, i když byla cítit nepatrná odtažitost, zkušební pokus o potlesk po 1. větě symfonie byl úspěšně zastaven a na konci došlo i ke standing ovation. Někdy mám pocit, že tím obecenstvo oceňuje spíš samo sebe, ale tentokrát to bylo na místě. Minimálně jako uznání Bělohlávkovi. Ten také orchestr včas rozpustil a nesnížil se k nějakým přídavkům a la "nedělní koncert na dobrou chuť". Co bude dál se uvidí. V každém případě čeká na Bělohlávka úkol, který sám definoval - nažhavit orchestr. To jsem si uvědomil, když jsem poslouchal smyčce v 1. větě Osudové a vzpomněl si na výkony, které v létě podávaly mladé orchestry třeba ve Verbier nebo Barenboimův West-Eastern Divan Orchestra právě při prezentaci Beethovenových symfonií. Jsem zvědav, zda to z některých starých mazáků dokáže vyrazit, resp. co řekne odborář Pazour, až se bude snažit vyrazit ty, co jsou už příliš okoralí.

Rudolfinum - Dvořákova síň 
čt 4. 10. 2012 / 19:30

Program 

• P. EBEN: Vox clamantis, symfonická věta pro tři trubky a orchestr
• L.van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll  „Osudová“
• G. MAHLER: Chlapcův kouzelný roh – výběr
• Leoš JANÁČEK: Sinfonietta

Česká filharmonie
Gerald FINLEY – baryton
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

PS: A tohle dokázal vyrazit 85letý Arturo Toscanini z NBC Orchestra v roce 1952. Na takové muzice je skvělé i to, jak je nadčasová. Možná proto ji někteří politici ignorují, usvědčuje je z malosti.