Vlastním jménem Cecilia Sophia Anna Maria Kalogeropoulou se narodila 2. prosince 1923 ve městě New York jako třetí dítě řeckých emigrantů. Mariin otec vlastnil v New Yorku obchod, ale pro finanční potíže v době krize byl nucen ho prodat a přijmout špatně placené místo ve farmaceutickém průmyslu. Rodiče si přáli, aby se narodil syn a zacelil tak ránu v podobě smrti tříletého Vasila, který zemřel při epidemie tyfu v témže roce. Když Mariina matka zjistila, že se narodila dcera, odmítala se na ni v prvních dnech podívat a otec ji dokonce nechtěl ani zaregistrovat. V 5 letech ji porazilo ve 192. ulici (Manhattan) auto a byla 22 dní v komatu. Domácím favoritem byla její o 6 let starší sestra Jakinthy přezdívaná Jackie. Přes nedostatek peněz matka prosadila pořízení piana a Jackie se bez velkého úspěchu učila zpívat a hrát na klavír. Maria, tehdy osmiletá, však mohla při výuce sestry pouze poslouchat za dveřmi. Později se naučila noty. Tak zní legenda. Prokázaný fakt je, že v 11 letech zpívala La Palomu v rozhlasové soutěži amatérských zpěváků a získala 2. cenu. Maria vystupovala také na školních akademiích, ale systematickou výuku zpěvu v New Yorku nikdy neabsolvovala.
Odjezd do Řecka
Mezi rodiči narůstaly neshody, které vyústily v to, že matka s dcerami odjela v únoru 1937 do Řecka. Přestěhování bylo zcela jistě motivováno i možností poskytnout dcerám v Řecku vzdělání, které by si v New Yorku nemohli dovolit. Italská loď Saturnia byla na cestě asi jeden měsíc. Rozdělení rodiny nesla Maria těžce zvláště proto, že k otci měla blíže než k matce. Peníze, které jim otec posílal však stačily na slušně živobytí i na zaplacení studií na konzervatoři v Aténách, kde Callasová i její sestra začaly ještě v roce 1937 studovat. Ne však na prestižní Athénské konzervatoři, ale na Národní konzervatoři. Maria se snažila prosadit a již v létě 1938 na př. zpívala na slavnosti u příležitosti amerického Dne nezávislosti. V únoru 1939 odzpívala roli Santuzzy v jednom představení Mascagniho Cavalleria rusticana a její fotografie se dokonce objevila v novinách. Tak začala její profesionální kariéra. Na podzim téhož roku přestoupila na Aténskou konzervatoř do pěvecké třídy uznávané sopranistky a vynikajícího pedagoga Elviry da Hidalgo.
Během roku 1940 se množily příležitosti k vystoupením a v říjnu se na př. podílela na představení Kupce benátského v Lyrickém divadle. Zajímavé je, že autorem choreografie byl Saša Machov, choreograf Osvobozeného divadla. V tomtéž měsíci bylo Řecko obsazeno italskou armádou. Tím byl přerušen tok peněz z USA.
40. léta Řecko
Počátkem roku 1941 dostala Maria od Lyrického divadla nabídku na vystoupení v Suppého Boccacio. Toto představení je považováno za její skutečný debut na operní scéně, byť zatím ve vedlejší roli. Od léta roku 1942 se Maria podílela na několika koncertech organizovaných Italským institutem a určených pro italskou armádu. V srpnu roku 1942 zaskakovala v Klatmonos Square Theatre za nemocnou sopranistku v Tosce. Skutečný operní debut pak přišel v představeních Národního divadla v aténské aréně v srpnu 1943 v Pucciniho Tosce. Tato role jí přinesla také první skutečnou publicitu a posléze i největší uznání a o 22 let později se stala i její poslední operní rolí. Do jisté míry i v souvislosti s tímto úspěchem odešla z konservatoře a zpěv pak studovala soukromě u Elviry de Hidalgo.
V září 1943 dávala svůj první sólový recitál a v průběhu roku 1944 a v březnu 1945 zpívala v řadě operních představení (D´Alembertova Nížina, Cavalleria rusticana, Fidelio, O Protomástoras řeckého skladatele Manolise Kalómirise).
13. října 1944 se v Řecku vylodila britská vojska a osvobozeny byly i Athény. Maria určitou dobu pracovala jako překladatelka. V březnu 1945 se také podílela na koncertu pro anglické vojáky a poté dávala několik sólových recitálů v Athénách a Thésalonice pro britskou armádu. Své působení v Řecku uzavřela v září 1945 představením Žebravého studenta v athénském letním divadle. Do Řecka se k vystoupení vrátila až po mnoha letech.
Zpátky v USA
Situace v Řecku se po osvobození vyostřila až k občanské válce, která vypukla v prosinci 1944, a vztahy mezi Marií a její matkou byly rovněž špatné. Ale především jí v případě, že by zůstala v Řecku, hrozila ztráta amerického občanství. V září 1945 se proto Maria rozhodla k návratu do USA. Život v NY byl luxusní v porovnání s Řeckem, ale velmi obtížný pro začínajícího zpěváka. USA byly zaplněny italskými zpěváky a konkurence tak byla velmi silná. Hned na začátku absolvovala Maria - už pod jménem Callas - dva náslechy v Metropolitní opeře, které sice vyzněly kladně, ale výsledkem nakonec bylo pouze doporučení k dalšímu studiu zpěvu. Byla odmítnuta v mnoha konkursech, včetně náslechu před Toscaninim, který jí sliboval Nicola Moscona ještě v době, kdy studovala v Řecku. Hodiny zpěvu absolvovala v Louise Taylor Voice Studio v New Yorku, kde pravděpodobně potkala Louise Casseloti, který ji pak odborně vedl. Potkala zde ale také Eddie Bargarozu, malého lumpa, který jí pak dělal impresaria a slíbil roli Turandot v Chicagu. Její možný debut se však rozplynul, protože společnost ještě před premiérou zkrachovala. Potkala tady však zpěváka Nicolu Rossi-Lemeni, který jí slíbil pomoc. Zdá se rovněž, že v tomto období jí Metropolitní opera nabídla roli Cio Cio San v Pucciniho Butterfly, ale Maria jí odmítla, neboť měla pocit, že její fyzické dispozice neodpovídají požadavkům role. Byla totiž vysoká a poměrně hřmotná - v roce 1947 vážila, jak sama píše, asi 80 kg a to po dietě při níž shodila 20 kg. Mezi tím se vrátila do New Yorku její matka a s ní i rodinné problémy. Zřejmě nejdůležitější událostí amerického pobytu však bylo setkání s Giovanni Zenatello, uměleckým ředitelem festivalu ve Veroně, ke kterému jí pomohl právě Rossi-Lemeni. Po náslechu v New Yorku jí nabídl roli v La Gioconda a tak v červnu 1947 odejela Maria za vypůjčené peníze spolu s Casellotim a Rossi-Lemenim do Evropy.
Itálie 1947
Zde se setkala s několika lidmi, kteří zásadně ovlivnili její život. Byl to především Giovanni Batista Meneghini, kterého potkala na večeři v den příjezdu do Verony. Dále to byl sbormistr Ferrucio Cussinati u kterého pak až do poloviny 50. let brala hodiny zpěvu placené Meneghinim a režisér, tehdy téměř 70 letý matador operních scén, který měl za sebou oslnivou kariéru m.j. v milánské La Scala a MET v New Yorku. 8. srpna se ve Veroně uskutečnila premiéra Giocondy s Callasovou, debutující na italské scéně, v hlavní roli. Dirigent představení Tullio Serafin byl pak po dlouhá léta jejím příznivcem, ale především jakýmsi průvodcem operním světem a inspirátorem. Bagarozovi se díky tomuto veronskému úspěchu podařilo stát jejím výhradním agentem. Smlouva s ním později způsobila Marii Callasové spoustu právních problémů.
Jak již bylo řečeno, po příjezdu do Verony potkala Callasová Giovanni Batistu Meneghini, obchodníka o 20 let staršího než ona, a podepsala s ním zvláštní smlouvu o "obchodu a citech". Meneghini o ní měl pečovat a platit všechny její výdaje a ona mu za to měla nabídnout svou lásku. Nevíme, zda Maria byla k takovémuto speciálnímu kontraktu donucena extrémním nedostatkem prostředků, či zda se náhle zamilovala. Je však jisté, že Meneghini kvůli ní opustil svou rodinu a výnosný obchod a svými přáteli byl zpočátku ignorován pro manželství s touto, pro ně bezvýznamnou, americkou zpěvačkou. On sám o hudbě mnoho nevěděl, ale byl výborným obchodníkem, který dokázal pro svou ženu vydobýt honoráře do té doby nevídané.
Ještě v září 1947 absolvovala náslech před uměleckým ředitelem milánské La Scala, ale zůstalo u slibů. Dostala naopak nabídku z Madridu, ale odmítla ji. V samotném závěru roku zpívala v benátském divadle La Fenice hlavní roli v Tristanovi a Isoldě. Tato spolupráce pokračovala v roce 1949, který pro ní byl prvním rokem skutečně naplněným představeními. Absolvovala celkem 36 vystoupení a zpívala Turandot (Benátky, Udine, Řím, Verona, Janov, Pisa), Tristan a Isolda (Benátky, Janov), Síla osudu (Terst, Janov), Aidu (Turín, Rovigo) a Normu (Florencie).
Rok 1949 zahájila Valkýrou a I puritani v benátském La Fenice, poté Valkýra v Palermu a Turandot (Neapol), Kundry v Parsifalovi (Řím). V květnu odjela do Jižní Ameriky s Tulio Serafinem, který působil jako dirigent v Buenos Aires již v letech 1914-16. Tam zpívala Turandot, Normu a Aidu. Zpívala rovněž na koncertě spolu s Mario del Monaco a Nicola Rossi-Lemeni. Na podzim pak nahrávala v Turínu a koncem roku zpívala Abigaile v Neapoli.
Rok 1950 zahájila opět v Benátkách Normou. Její první skutečné setkání s milánskou La Scala nastalo v 12. dubna, kdy zpívala Aidu, vedle Mario del Monaco a Fedory Barbieri. Během týdne odzpívá celkem 3 představení. V květnu směřuje do Mexika, kde na scéně Národního divadla zpívá Normu, Aidu, Toscu a Leonoru v Trubadůrovi.
V červenci 1951 odjíždí opět do Mexika, kde zpívá Aidu a Violetu v Traviatě. Odtud pokračuje do Sao Paula, kde zpívá Normu a Traviatu, kterou diriguje Serafin a pokračuje do Rio de Janeira. Tam začíná v Normě, zpívá v Traviatě, a Tosce. Ve stejné době byla v Riu i Renata Tebaldi, s níž Callas zpívala na koncertě ve prospěch Červeného kříže. Zde došlo také k jejich střetu, když v posledním představení Traviaty nahradila Tebaldi Callasovou.
Na zpáteční cestě podepsala Callasová v New Yorku smlouvu s italskou gramofonovou společnotí Cetra na nahrávku 4 oper (La Gioconda, La Traviata, Manon Lescaut a Mefistofeles). Po návratu zpívala Violetu v Bergamu, kde naopak nahradila Tebaldi.
La Scala
Milánská operní scéna La Scala patří mezi nejuznávanější opery na světě, v Evropě ji lze považovat za nejprestižnější a především v oboru italského belcanta za nepřekonatelnou. Callasová zahájila svou kariéru v Itálii dramatickými sopránovými rolemi jako Isolda, Brünnhilda a Aida. V Aidě také debutovala v roce 1950 v La Scala. Po roce 1949, povzbuzována Tullio Serafinem, se však začala obracet ke koloraturním belcantovým rolím jako Norma, Lucia di Lammermoor a dalším, z nichž některé se po léta neobjevoval na operních scénách. V červnu 1951 sice podepisuje další smlouvu na vystoupení v La Scala ve 4 představeních Traviaty. Pozoruhodné je, že i když intendant divadla Ghiringhelli později odmítl smlouvu naplnit, Maria však dostala zaplaceno. A tak po Aidě čekala více než 1 1/2 roku na další příležitost. Tu dostala 7. prosince 1951, v roli vévodkyně Eleny v Sicilských nešporách a od tohoto data se datuje trvalá spolupráce Callasové s La Scala. Do počátku ledna 1952 zpívá v La Scala Elenu celkem 7x. V polovině ledna 1952 se vrací a zpívá 8 představení Normy. A v dubnu 4x Konstanci v Únosu ze serailu a opět Normu.
V roce 1952 absolvovala také dietní kúru při které ztratila asi 30 kg váhy a se 70 kg byla krásná a elegantní a je tak připravena k vystupování na nejprestižnějších scénách.
V květnu 1952 odjíždí opět do Mexika, kde zůstává až do začátku července a zpívá v Národním divadle (I puritani, La traviata, Rigoletto, Lucia de Lammermoore, Tosca). V červenci a srpnu zpívá Giocondu a Traviatu ve Veroně a podepisuje smlouvu s významnou britskou gramofonovou společností EMI, mezi jejíž hvězdy patřili m.j. Caruso, Toscanini a Karajan a později také Beatles. Po prázdninách nahrává v Turinu La giocondu s Cetra a 11. listopadu debutuje v Královské opeře v Londýně Normou, kterou zpívá ještě 5x. V prosinci opět v La Scale jako Lady Macbath, následně La Gioconda a la traviata. Celkem 15 představení během necelých 7 týdnů. Na ně navazuje zkušební nahrávka pro EMI ve Florencii s Tulio Serafinem jako dirigentem.
V březnu 1953 dává 5 představení Trubadúra v La Scala a nahrává I puritani s Giuseppe di Stefano, Nicola Rossi-Lemeni a s Tullio Serafinem za dirigentským pultem. V červnu následuje 10 představení v Královské opeře v Londýně (Aida, Norma, Trubadůr). Počátkem srpna nahrávání Cavalleria rusticana a Toscy s di Stefano a Serafinem pro EMI v Miláně. Počínaje Toscou byl producentem nahrávek Callasové po řadu let Walter Legge. Jisté napětí vznikalo z toho, že byl manželem další slavné sopránistky té doby - Elizabeth Schwarzkopf. Mezi tím Aida ve veronské aréně. V září nahrávka La traviaty pro Cetra v Turínu. V prosinci a lednu 1954 se uskutečnilo 5 představení Medea, na které navázalo 7 představení Lucia di Lammermoore pod vedením Herberta von Karajan v La Scale. V dubnu 9 představení Alcesta a Normy v La Scale a nahrávka Normy pro EMI. Další nahrávka v červnu - I pagliacci a v srpnu Síla osudu. Všechny tyto nahrávky se setkaly s mimořádným ohlasem. Pikantní situace nastala v červnu 1954, kdy Legge nahrával Verdiho Requiem s Elizabeth Schwarzkopf. V listopadu Chicago - Civic Opera House 1.,5. Norma 8., 12. La traviata 15., 17. Lucia di Lammermoor Prosinec La Scala 5x Vestálky režie Luchino Visconti 1955 leden - únor 5x Andrea Chenie v La Scala březen - červen Náměsičník La Scala režie Visconti Traviata - celkem 17 představení a navazující nahrávání árií pro EMI srpen - září: nahrávání Madame Butterfly s Karajanem a Aidy a Rigoletta se Serafinem září/říjen - Berlín - Státní opera: 2x Lucia di Lammermoore Karajan, di Stefano říjen/listopad Chicago Civic Opera House (Lyric Theatre of Chicago) I puritani 2x, Trubadůr 2x, Madame Butterfly 4x prosinec 6x Norma ve Scale (Mario del Monaco) březen 1996 3x, 6x traviata, lazebník sevilský 8x traviata 6x fedora až červen červen Státní opera Vídeň - Lucia di Lammermoor - di Stefano, Karajan srpen - září Trubadůr (Karajan), Maškarní bál, Bohéma nahrávání pro EMI březen - duben 1957 - La Scala - Náměsičník a Anna Boleno březen Náměsičníka s La Scala pro EMI 4. května měla zpívat ve Vídni Violetu, ale pro spor o honorář se vstoupení Callasové neuskutečnilo. v červnu 1957 - 4 představení Ifigenia in Tauride v La Scala v červenci 1957 2x La somnambula s La Scala v Kolíně nad Rýnem v červenci 1957 nahrávka Turandot pro EMI v La Scala (Tullio Serafin, Elisabeth Schwarzkopf), a dtto manon lescaut (di Stefano, Serafin) V srpnu 1957 měla dávat 2 koncerty v Athénách, ale první se neuskutečnil pro její hlasové problémy a koncert odmítla nahradit v jiném termínu. Rovněž v srpnu 1957 zpívala 4x Aminu (La somnambula) na festivalu ve skotském Edinburgu, kde odmítla ze zdravotních důvodů 5 představení. září 1957 - nahrávka Medea v La Scala pro Mercury Records v září 1957 odmítla ze zdravotních důvodů plánované vystoupení v San Francisku. Představení Mackbeth plánovaná na říjen odmítl ředitel opery v San Fracisco Kurt Adler a tak se v Americe uskutečnil pouze jeden listopadový koncert v Dallasu. v prosinci 1957 - 5x Maškarní bál v La Scala 1958 - po koncertu v Chicagu (leden) únor MET La traviata - 2x Lucia di Lammermoore 3x Tosca 2x březen 1958: koncert v Madridu 2x La traviata - Národní divadlo Lisabon duben-květen 1958: La Scala 5x Anna Boleno, 5x Il pirata červen 1958 vystoupení v rámci koncertu na počest 100. výročí Královské opery v Londýně, dir. Rafael Kubelík - 5x Traviata v Královské opeře září 1958 - nahrávání pro EMI - Londýn, Abbey Road v interview konstatování, že si chce odpočinout od divadla a zkrátit svou pšveckou kariéru. 10-11/1958 Dallas - La traviata 2x, Medea 2x a 5 koncertů v USA prosinec 1958 - koncert a první vystoupení v Paříži na večeru v Opeře pro Légion d´Honneur 1959 01/59 - začíná v USA: koncert St. Louis, pak Philadelphia a v NY a Washingtonu koncertní provedení Il pirata 03/59 - Londýn - nahrávání Lucia di Lammermoore v Londyně pro EMI 05/59 - koncert v Madridu, Barceloně, Hamburku, Stuttgartu, Mnichově a Wiesbadenu 06/59 - 5x Medea v Covent Garden, Londýn 07/59 - koncert Amsterodan a Brusel podzim: natáčení La gioconda v La Scala pro EMI 09/59 - koncert Bilbao, Londýn; 10/59 - TV koncert z Londýna, koncert Berlín, Cansas City 11/59 - Dallas: 2x Lucia di Lammermoor, Medea (21.11.) v interview mluví o rozchodu s Meneghinim (14.11.59 rozvod) a Onassisovi, až do 06/60 se pak neobjevuje na scéně.
EMI
Mezi roky 1953 a 1956 se v divadle La Scala uskutečnily její první nahrávky pro EMI, resp. její italskou odnož La Voce del Padrone. Ty dnes náleží k základům každé hodnotné sbírky nahrávek. Victor de Sabata dirigoval Toscu s barytonistou Tito Gobbi a tenoristou Giuseppe di Stefano, Norma byla nahrána pod vedením Tulio Serafin, Herbert von Karajan dirigival Madame Butterfly a Aidu opět Tulio Serafin s tenoristou Richardem Tuckerem a mezosopránem Fedora Barbieri. Nahrány byly i Pagliacci, La Forza del Destino, Il Turco in Italia a Rigoletto. Roli Cio-Co-San po nahrávce zpívala 3x v Chicago Lyric Opera a byla to jediná její scénická vystoupení v této roli. Producentem nahrávek u EMI byl Walter Legge, manžel sopranistky Elisabeth Schwarzkopf. Povzbuzoval Callasovou k nastudování a nahrávkám nových rolí, které na jevišti nikdy nezpívala, jako Bizetova Carmen, Leoncavallova Neda a Pucciniho Manon a Mimi. V roce 1954 nastudovala z iniciativy Waltera Legge (EMI).
USA - Chicago Lyrics
V roce 1954 a 1955 vystupovala v Chicago Lyric Opera. V lednu 1957 pak koncert na podporu maďarských uprchlíků. Po konfliktu mezi ní a Karlem Böhmem při zkoušce pak orchestr dirigoval Fausto Cleva.
Metropolitní opera
Když v Metropolitní opeře nastoupil v roce 1950 do funkce generálního ředitele Rudolf Bing, začal prosazovat do repertoáru italskou operu, jejímž byla Callasová ideálním interpretem. MET proto usilovala od počátku 50. let o její vystoupení, ale jejich námluvy trvaly několik let, protože vedení opery nebylo ochotno přistoupit na finanční požadavky Callasová, resp. jejího manžela. Debutovala proto až 29. října 1956 v Normě, v zahajovacím představení sezóny 1956-57. Zde odzpívala do prosince 12 představení Normy, Toscy a Lucia di Lammermoor. V Metropolitní opeře však Callasová zpívala všeho všudy ve 24 představeních. Její poslední vystoupení - Tosca - se uskutečnilo 25. března 1965. Celkem odzpívala 7x Lucia di Lammermoore, 6x Toscu a Normu, 3x Violettu v La Traviata a scénu ze 2. jednání Toscy nazpívala pro televizi. 8. prosince 1956 se uskutečnilo jediné rozhlasové vysílání z MET - Lucia di Lammermore. Její působení v Metropolitní bylo provázeno spory, často i velmi hlasitými, s jejím generálním ředitelem Rudolfem Bingem. V únoru 1957 představení Normy v Covent Garden a navazující nahrávka Lazebníka Sevilského pro EMI.
Paříž
V Paříži debutovala 19. prosince 1958 na galavečeru presidenta Francouzské republiky René Coty. První část představení měla charakter koncertu, ve druhé části bylo dáváno druhé jednání Toscy ve scénické podobě s kostýmy a dekoracemi.
Onasis
V roce 1959 se Maria seznámila s řeckým loďařským magnátem Aristotelem Onasisem a rozvedla se s Meneghinim. Na začátku jejich poměru si vzala Callasová krátkou dovolenou, ale brzy se vrátila a její hlas vykazoval znaky únavy. Na počátku 60. let pak vstoupila do období katastrofální hlasových potíží, jejichž příčina je dodnes předmětem diskusí. Onasis jí zahrnul přísliby luxusu a manželství, ale neměl pochopení pro její práci. Ta se v následujících letech omezila na nahrávání pro EMI, několik koncertů a několik představení ročně. Tak v roce 1960 se objevila až v červenci při nahrávání ve Watfordu, poté v srpnu představení Toscy v Řecku, je nahrávání v La Scale na podzim a v prosinci Polio v la Scale - poslední role, kterou nastudovala pro divadlo. Rovněž v roce 1961 se objevila až v březnu, kdy nahrávala v Paříži. V srpnu zpívala 2x Medeu v Řecku a po listopadovém nahrávání v Londýně odzpívala v prosinci 3 představení Medea v La Scale. Čtvrté bylo pro indispozici zrušeno. Vystupování v roce 1962 zahájila serií koncertů Zrušila představení v Římě a na festivalu v Edinbourghu. V průběhu jejich vztahu donutil Onasis Callasovou k potratu, nicméně jejich vztah se začal již v roce 1964, kdy se Callasová vrátila k aktivní činnosti, rozpadat. Posléze ji v roce 1968 definitivně opustil a veřejně odmítl, aby se oženil s Jacqueline, vdovou po zavražděném americkém presidentovi J. F. Kennedy.
Návrat na scénu - Covent Garden 1964
V lednu 1964, po několikaleté nepřítomnosti na světových operních scénách, se Callasová vítězně vrátila v Pucciniho Tosce do Covent Garden, kde odzpívala 5 představení. V květnu pak zpívá v Paříži Normu a pro EMI nahrává Carmen. V prosinci téhož roku se uskutečnila stereofonní nahrávka Toscy a bylo rozhodnuto, že bude sloužit za základ filmu režiséra Franco Zefirelliho, který byl inspirátorem jejího londýnského triumfu. Film však nebyl nikdy natočen kvůli nejasnostem v autorských právech. Záznam ovšem zaujal oprávněně přední místo v komerční diskografii Callasové. Vedle zvukového záznamu byl natočen i obrazový záznam 2. jednání při televizním přenosu v roce 1964, který je dnes k dispozici na EMI video.
Počátkem roku 1965 se vrací do Paříže, kde odzpívala 9 představení Toscy a odlétá do New Yorku ke posledním dvěma vystoupením na této scéně ve stejné opeře. V květnu se vrací do Paříže k osmi představením Normy. Páté však nedozpívala a další 3 byla zrušena. Úplně poslední vystoupení v opeře se uskutečnilo 5. července 1965 v Londýně. Další 3 plánovaná představení byla opět zrušena a od té doby již nikdy nezpívala kompletní operní představení.
V roce 1966 se vzdává amerického občanství a plně přijímá řecké. Později se vrací k Elvíře de Hidalgo, se kterou pracuje na svém hlase a v roce 1969 nahrává pro EMI. V květnu až srpnu 1969 pak v Turecku natáčí v hlavní roli Pasoliniho koprodukční film Medea, jehož světová premiéra se uskutečnila dne 9. ledna 1970 v Římě.
New York 1971 - Julliard School
Na podzim 1971 bylo oznámeno, že Callasová bude dávat serii 12 mistrovských kurzů v Julliard School a že veřejnost je vítána (za 5 USD). Postup byl jednoduchý. Student přišel na scénu a doprovázen pianistou Eugenem Kohnem zazpíval arii. Callasová naslouchala a před sebou měla pouze malý karetní stolek s partiturou. Poté požádala studenta, aby začal znovu a teprve tehdy cítila možnost ho přerušovat. Komentovala jemnosti stylu a výrazu. Mluvila o rytmu, dynamice, ornamentaci, výslovnosti, kde se nadechnout. Trvala na absolutní věrnosti partituře. Srovnávala zpěv italský se zpěvem francouzským. Nabízela i rady jak se obléci.
V letech 1972 - 74 dávala Maria Callas spolu s Giuseppe di Stefano operní recitály za doprovodu klavíru prakticky po celém světě. V roce 1975 jedná o několika nabídkách k operním představením, včetně Metropolitní opery, ale ze všech nakonec sešlo. Zemřela 16. září 1977 v Paříži po srdečním infarktu.
20. výročí smrti
Ke 20. výročí její smrti byla v La Scalla otevřena velká výstava, která pak pokračovala v USA a Japonsku. V prosinci téhož roku se uskutečnil velký seminář v The Smithsonian Institution v New Yorku za účasti významných historiků, kritiků a zpěváků a v Paříži po ní byla pojmenována ulice. V Řecku byl zapálen věčný oheň a v týž den položila námořní loď věnec na místo, kde byl rozptýlen její popel. EMI znovu vydala většinu jejích nahrávek na CD. Bylo to 20 kompletních nahrávek oper Verdiho, Pucciniho, Bizeta a Rossiniho, včetně legendární Belliniho interpretace Normy z roku 1954 pod taktovkou Tullio Serafina proslavené Belliniho opery "I Puritani" s jejím nejčastějším partnerem Giuseppe di Stefano. Vydán byl i remaster Toscy pod taktovkou Victora de Sabata, kterou někteří kritici označují za nejkrásnější hudební nahrávku vůbec. Ve 2. fázi bylo vydáno 11 CD s nahrávkami recitálů a Donizettiho "Poliuto" s tenoristou Franco Corelli. Ve 3. etapě pak 8 dalších kompletních nahrávek oper a 2 dvoudiskové sbírky rarit, celkem asi 70 CD.
|
Přinos Callasové
Dnes se zdá samozřejmé, že dobrý soprán zpívá jak Lucii di Lammermoor či Elviru z Puritani, tak Normu, Qiocondu nebo Macbeth. To však bylo ještě ve 40. letech 20. století prakticky nemyslitelné. Téměř 100 let bylo nepsaným pravidlem, že první role mohou zpívat čisté jemné hlasy - lehké či koloraturní soprány, zatímco silné hlasy tzv. dramatických sopránů byly předurčeny pro agresivní role typu Normy.
Slabinou tohoto systému byla neschopnost lehkých sopránů vyjádřit silné emoce, které v určitých situacích jejich role vyžadovaly. Dramatické soprány naopak stály před problémem jak svými hlasy, silné v horních rejstřících interpretovat pasáže, které vyžadovaly hbitost. Konečný výkon by se dnes často setkal se zřetelným nesouhlasem. Callasová však překonala tuto bariéru a v jejím výkonu se spojovala virtuosita s expresivitou. Její hlas byl silný, ale současně mimořádně hbitý, s rychlými staccaty a jasnými výškami. Schopnost dynamického výrazu od pianissima k fortissimu doplňovala přesné frázování s důrazem na barvu a odstín. Tak byla schopna najít prostředky pro dokonalé vyjádření každé role. Tento náročný projev spolu s vysokými nároky na vlastní výkon však i při mimořádných dispozicích Callasové vyžadoval maximální soustředění a vyčerpávající soustředění. To bylo zřejmě i příčinou jejích občasných "úletů" a indispozicí, které byly spíše psychického charakteru. Je však zřejmé, že svými výkony postavila nová standard, kterým byly poměřovány její následovnice.
|Debuty
1938 - debut na operní scéně v roli Santuzza ve studentském představení opery Cavalleria Rusticana
1939 - profesionální debut v Suppého Boccaccio na scéně Národního lyrického divadla v Aténách
1941 - profesionální debut v hlavní roli jako Tosca v Aténské opeře
1947 - Italský debut v roli Giocondy v Arena di Verona
1950 - La Scala, Milano v roli Aidy
1952 - Londýn: Norma
1954 - Chicago: Norma
1955 - Berlin: Lucia
1956 - Vídeň: Lucia
1956 - New York, Metropolitní opera: Norma
1958 - Paříž (Gala koncert) [1964 - Norma]
Žádné komentáře:
Okomentovat