Johannes Brahms

JOHANNES BRAHMS (1833 – 1897)

Německý hudebník, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 19. století, jehož tvorba kombinuje to nejlepší z klasické a romantické školy.

Brahms se narodil 7. května 1833 v Hamburku. Pod vlivem otce, jenž byl kontrabasistou v městském divadle, se již od 3 let učil hrát na klavír a později i violoncello, s nímž však skončil poté, co jeho učitel zmizel i s nástrojem. Historky o tom, že jako dítě hrál po hospodách, aby doplnil rodinný rozpočet, které pochází od samotného Brahmse, však někteří brahmsologové popírají. Později se soustavně věnoval hře na klavír a začal komponovat pod dohledem významného německého učitele hudby Eduarda Marxsena, jehož konzervativní pohled na tvorbu Brahmse poznamenal.

V roce 1853 absolvoval Brahms sérii koncertů, kde doprovázel maďarského houslistu Eduarda Reményi. V průběhu turné se seznamuje s dalším maďarským houslistou – Josephem Joachimem, který ho představuje Lisztovi (při jehož koncertu ovšem Brahms k Joachimově nelibosti usnul) a uvádí k Robertu Schumannovi. Schumann byl natolik zaujat Brahmsovými nikdy nepublikovanými skladbami, že o Brahmsově tvorbě napsal nadšený článek. Brahms našel velké zalíbení v Schumannově osobě stejně tak jako v osobě jeho ženy, Kláry, známé pianistky. Toto přátelství mu bylo popudem a hybnou silou v jeho další tvorbě. Mnozí zmiňují Brahmsovu možná až přílišnou náklonnost ke Kláře Schumannové, ale Brahms ani po Schumannově smrti nijak neusiloval o Klářinu ruku a stejně tak se nikdy neoženil.

Raná tvorba

V roce 1857 získal Brahms místo dirigenta u dvorského divadla v Detmoldu, kde působil do roku 1859; Velmi důležitým krokem k popularitě byl klavírní koncert č. 1 D-moll, jenž při premiéře v  roce 1859 v Lipsku zahrál osobně (stejně jako 2. klavírní koncert o 22 let později). Přesto však skladba nebyla přijata nijak nadšeně, protože postrádala jisou dávku excentrismu a virtuózních pasáží, které byli tehdy ve značné oblibě. Poté několik let cestoval po Německu a Švýcarsku. Jeho skladby byly označovány za staromódní a on sám byl v roce 1860 autorem manifestu na protest proti výstřelkům Wagnerova a Lisztova novoromantismu. V roce 1862 skladatel odjíždí do Vídně, kde je v následujícím roce jmenován sbormistrem Singakademie, avšak tento post po roce opouští.

V roce 1868 se Brahms proslavuje v Evropě svým Německým requiem, ve kterém se odchýlil od katolických tradic, když použil německého místo tehdy obvyklého latinského textu. Dílo uspořádané do sedmi částí, vyjadřuje Brahmsův smutek ze smrti jeho matky stejně  přítele Schumanna. V roce 1870 se setkal s dirigentem Hansem von Bülow, který později Brahmsovu hudbu široce propagoval. Brahms se usazuje v roce 1871 ve Vídni, když přijímá místo dirigenta koncertů Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). V roce 1874 tuto funkci opouští, aby se mohl soustředit na své vlastní komponování.

Stěžejní tvorba

Až do roku 1873 komponoval Brahms zejména skladby pro klavír, jakožto pro nástroj, který ovládal a znal ze všech nejlépe a pro sbor a orchestr. Nicméně v tomto roce vydává

• Variace na Haydnovo téma, aranžované pro celý orchestr.

Ukazujíce na Brahmsovo rostoucí mistrovství v komponování pro velký orchestr, Variace předznamenaly jeho nejznámější díla, která snesou srovnání s nejlepšími skladbami této doby. První symfonii složil v roce 1876; von Bülow tuto symfonii nazval „desátou Beethovenovou“ symfonií. Jeho mistrovské kousky zahrnují

• grandiózní druhou symfonii D-dur (1877);
• Akademickou sváteční předehru (1880), zahrnující německé studentské písně, kterou napsal jako reakci na udělení čestného doktorátu university v tehdy německé Vratislavi; čestný doktorát univerzity v Cambridge v roce 1877 ale odmítl pro obavy z nadměrného obdivu, který by ho odváděl od vlastní práce.
•  ponurou Tragickou předehru (1881);
•  poetickou třetí symfonii F-dur (1883) a též
•  čtvrtou symfonii E-moll (1885) s dokonalým a emočně omračujícím závěrem.

Všechna tato díla zachovávají tradici vídeňské klasické hudební struktury. Na rozdíl od svých současníků, Brahms neomračoval mistrovstvím harmonických efektů a novými barvami tónů. Šlo mu spíše o tvorbu hudby se zavedenou strukturou, kdy používal nových či neobvyklých efektů pouze ke zdůraznění drobných strukturálních odchylek. Přesto jeho nejlepší díla neobsahují nepatřičné pasáže; každá obrat, každé téma, každá modulace vychází ze všeho, co jí předcházelo. Brahmsův klasicismus byl za jeho života neobvyklým fenoménem, naprosto v rozporu se soudobou moderní hudbou, kterou representoval zejména německý skladatel Richard Wagner. Navzdory tomu, že Brahms oživil tradici, na které od dob Beethovena nikdo z významných autorů až tak nelpěl, nebyl izolován od svého prostředí a vášnivý duch romantismu prostupuje jeho tvorbou.

Naneštěstí nevíme téměř nic o metodách jeho tvorby. Nemilosrdný sebekritik spálil veškerou svou tvorbu, kterou vytvořil před svým devatenáctým rokem, stejně tak jako návrhy jeho budoucích mistrovských kusů. Víme, že velmi často měnil části svých děl třeba i v periodě deseti, či dvaceti let a často před výsledným publikováním svého díla i několikrát změnil rozvržení nástrojů.

Brahms komponoval ve všech oblastech kromě opery. Mezi jeho další význačná díla je řazena

•  Píseň osudu pro sbor a orchestr (1871), hudební přepis básně německého básníka Friedricha Holderlina
•  houslový koncert D-dur (1878), který se stal klasikou houslového repertoáru
•  tři smyčcové kvartety
•  5 trií
•  klarinetový kvintet
•  množství dalších komorních skladeb pro různé kombinace nástrojů
•  a více než 150 písní.

Brahms byl ve Vídni považován za osobu poněkud podivínskou, ale dokázal být velmi přátelský i ke svým potenciálním konkurentům. Je znám jeho vztah k Antonínu Dvořákovi, s jehož skladbami se seznámil jako člen poroty rozhodující o udělování císařských stipendií. Svým doporučením berlínskému hudebnímu nakladatelství Simrock pomohl Dvořákovi vydat v roce 1877 Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. To Dvořákovi umožnilo postavit se finančně na vlastní nohy a odstartovalo jeho nástup mezi světově uznávané skladatele. Řekl m.j.: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní...“ A o svém příteli Johannu Straussovi II. řekl, že by dal všechno za to, kdyby dokázal napsat skladbu jako valčík „Na krásném modrém Dunaji.“

V roce 1890 se Brahms rozhodl, že skončí se skládáním hudby a i když toto rozhodnutí nedodržel zcela, napsal v dalších sedmi letech jen kratší skladby opus 115 - 121. Brahms zemřel 13. dubna 1897 ve Vídni.