JOHANNES BRAHMS (1833 – 1897)
Německý hudebník, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 19. století, jehož tvorba kombinuje to nejlepší z klasické a romantické školy.

Brahms se narodil 7. května 1833 v Hamburku. Pod vlivem
otce, jenž byl kontrabasistou v městském divadle, se již od 3 let učil hrát na klavír
a později i violoncello, s nímž však skončil poté, co jeho učitel zmizel i
s nástrojem. Historky o tom, že jako dítě hrál po hospodách, aby doplnil
rodinný rozpočet, které pochází od samotného Brahmse, však někteří
brahmsologové popírají. Později se soustavně věnoval hře na klavír a začal
komponovat pod dohledem významného německého učitele hudby Eduarda Marxsena,
jehož konzervativní pohled na tvorbu Brahmse poznamenal.
V roce 1853 absolvoval Brahms sérii
koncertů, kde doprovázel maďarského houslistu Eduarda Reményi. V průběhu turné
se seznamuje s dalším maďarským houslistou – Josephem Joachimem, který ho
představuje Lisztovi (při jehož koncertu ovšem Brahms k Joachimově
nelibosti usnul) a uvádí k Robertu Schumannovi. Schumann byl natolik zaujat
Brahmsovými nikdy nepublikovanými skladbami, že o Brahmsově tvorbě napsal
nadšený článek. Brahms našel velké zalíbení v Schumannově osobě stejně tak jako
v osobě jeho ženy, Kláry, známé pianistky. Toto přátelství mu bylo popudem a
hybnou silou v jeho další tvorbě. Mnozí zmiňují Brahmsovu možná až přílišnou
náklonnost ke Kláře Schumannové, ale Brahms ani po Schumannově smrti nijak
neusiloval o Klářinu ruku a stejně tak se nikdy neoženil.
Raná tvorba
V roce 1857 získal Brahms místo
dirigenta u dvorského divadla v Detmoldu, kde působil do roku 1859; Velmi
důležitým krokem k popularitě byl klavírní koncert č. 1 D-moll, jenž při
premiéře v roce 1859 v Lipsku zahrál osobně (stejně jako 2. klavírní
koncert o 22 let později). Přesto však skladba nebyla přijata nijak nadšeně,
protože postrádala jisou dávku excentrismu a virtuózních pasáží, které byli
tehdy ve značné oblibě. Poté několik let cestoval po Německu a Švýcarsku. Jeho
skladby byly označovány za staromódní a on sám byl v roce 1860 autorem
manifestu na protest proti výstřelkům Wagnerova a Lisztova novoromantismu. V
roce 1862 skladatel odjíždí do Vídně, kde je v následujícím roce jmenován sbormistrem
Singakademie, avšak tento post po roce opouští.
V roce 1868 se Brahms proslavuje v Evropě svým Německým requiem,
ve kterém se odchýlil od katolických tradic, když použil německého místo tehdy
obvyklého latinského textu. Dílo uspořádané do sedmi částí, vyjadřuje Brahmsův
smutek ze smrti jeho matky stejně přítele
Schumanna. V roce 1870 se setkal s dirigentem Hansem von Bülow, který později
Brahmsovu hudbu široce propagoval. Brahms se usazuje v roce 1871 ve Vídni, když
přijímá místo dirigenta koncertů Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der
Musikfreunde). V roce 1874 tuto funkci opouští, aby se mohl soustředit na své
vlastní komponování.
Stěžejní tvorba
Až do roku 1873 komponoval Brahms zejména skladby pro klavír,
jakožto pro nástroj, který ovládal a znal ze všech nejlépe a pro sbor a
orchestr. Nicméně v tomto roce vydává
- Variace na Haydnovo téma, aranžované pro celý orchestr.
Ukazujíce na Brahmsovo rostoucí
mistrovství v komponování pro velký orchestr, Variace předznamenaly jeho
nejznámější díla, která snesou srovnání s nejlepšími skladbami této doby. První
symfonii složil v roce 1876; von Bülow tuto symfonii nazval „desátou
Beethovenovou“ symfonií. Jeho mistrovské kousky zahrnují
- grandiózní druhou symfonii D-dur (1877);
- Akademickou sváteční předehru (1880), zahrnující německé studentské písně, kterou napsal jako reakci na udělení čestného doktorátu university v tehdy německé Vratislavi; čestný doktorát univerzity v Cambridge v roce 1877 ale odmítl pro obavy z nadměrného obdivu, který by ho odváděl od vlastní práce.
- ponurou Tragickou předehru (1881);
- poetickou třetí symfonii F-dur (1883) a též
- čtvrtou symfonii E-moll (1885) s dokonalým a emočně omračujícím závěrem.
Všechna tato díla zachovávají
tradici vídeňské klasické hudební struktury. Na rozdíl od svých současníků,
Brahms neomračoval mistrovstvím harmonických efektů a novými barvami tónů. Šlo
mu spíše o tvorbu hudby se zavedenou strukturou, kdy používal nových či
neobvyklých efektů pouze ke zdůraznění drobných strukturálních odchylek. Přesto
jeho nejlepší díla neobsahují nepatřičné pasáže; každá obrat, každé téma, každá
modulace vychází ze všeho, co jí předcházelo. Brahmsův klasicismus byl za jeho
života neobvyklým fenoménem, naprosto v rozporu se soudobou moderní hudbou,
kterou representoval zejména německý skladatel Richard Wagner. Navzdory tomu, že
Brahms oživil tradici, na které od dob Beethovena nikdo z významných autorů až
tak nelpěl, nebyl izolován od svého prostředí a vášnivý duch romantismu
prostupuje jeho tvorbou.
Naneštěstí nevíme téměř nic o
metodách jeho tvorby. Nemilosrdný sebekritik spálil veškerou svou tvorbu,
kterou vytvořil před svým devatenáctým rokem, stejně tak jako návrhy jeho
budoucích mistrovských kusů. Víme, že velmi často měnil části svých děl třeba i
v periodě deseti, či dvaceti let a často před výsledným publikováním svého díla
i několikrát změnil rozvržení nástrojů.
Brahms komponoval ve všech
oblastech kromě opery. Mezi jeho další význačná díla je řazena
- Píseň osudu pro sbor a orchestr (1871), hudební přepis básně německého básníka Friedricha Holderlina
- houslový koncert D-dur (1878), který se stal klasikou houslového repertoáru
- tři smyčcové kvartety
- 5 trií
- klarinetový kvintet
- množství dalších komorních skladeb pro různé kombinace nástrojů
- a více než 150 písní.
Brahms byl ve Vídni považován za
osobu poněkud podivínskou, ale dokázal být velmi přátelský i ke svým
potenciálním konkurentům. Je znám jeho vztah k Antonínu Dvořákovi, s jehož skladbami se seznámil jako člen poroty rozhodující o udělování císařských
stipendií. Svým doporučením berlínskému hudebnímu nakladatelství Simrock pomohl
Dvořákovi vydat v roce 1877 Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. To
Dvořákovi umožnilo postavit se finančně na vlastní nohy a odstartovalo jeho nástup
mezi světově uznávané skladatele. Řekl m.j.: „Dvořákova témata pro vedlejší
myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní...“ A o svém příteli Johannu
Straussovi II. řekl, že by dal všechno za to, kdyby dokázal napsat skladbu jako
valčík „Na krásném modrém Dunaji.“
V roce 1890 se Brahms rozhodl,
že skončí se skládáním hudby a i když toto rozhodnutí nedodržel zcela, napsal
v dalších sedmi letech jen kratší skladby opus 115 - 121. Brahms zemřel 13.
dubna 1897 ve Vídni.
you are invited to follow my blog
OdpovědětVymazat