Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 30. dubna 2017

Mahlera není nikdy dost

Tak konečně jsem se dočkal celé 3. symfonie Gustava Mahlera. To předcházející provedení při Pražském jaru 2015 přerušila starší dáma, která se zřejmě pod náporem emoci už při první větě skácela. Pan dirigent Bělohlávek svěsil ruce a celý sál s napětím sledoval, jak si s tím záchranáři poradí. Po 10 minutách ji chytli za ruce a za nohy a odtáhli přes celý sál ven. Pak se zase zvedly dirigentovy ruce, ale kouzlo už bylo pryč.

No ale zpátky k symfonii. Do jejího psaní se Mahler pustil již v roce 1892, dokončena byla v létě 1896. Má 2 části, resp. 6 vět, první část tvoří 1. věta. Jednotlivá provedení se liší délkou, ale hraje se bez přestávky okolo 95 minut. První a šestá věta trvají zhruba 1/2 hodiny, naopak 5. věta cca 4 minut.

1. Kräftig entschieden ("Pan se probouzí, přichází léto", cca 32 min.)
2. Tempo di Menuetto. Sehr mäßig ("Co mi vyprávějí květiny na louce", 10 min.)
3. Commodo, Scherzando. Ohne Hast ("Co mi vyprávějí zvířata v lese", 17 min.)
4. Sehr langsam. Misterioso ("Co mi vypráví člověk", 10 min.)
5. Lustig im Tempo und keck im Ausdruck ("Co mi vyprávějí andělé", 4 min.)
6. Langsam, ruhevoll, empfunden ("Co mi vypráví láska", 27 min)

Ony programní názvy ovšem byly pouze pracovní. Čtvrtá a pátá věta obsahují vokální složku. První na text z knihy Friedricha Nietzche, i když ne pro knihu typický, druhý je ze sbírky písní uspořádané do knihy Chlapcův kouzelný roh [1]

[4. věta]
Píseň nočního poutníka
(Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra) 

Altové sólo
Ó člověče! Pozor dej!
O čem to mluví půlnoc hluboká?
Já spal! Já spal -,
Z hlubokého snu jsem se probudil!
Svět je hluboký!
A hlubší, než den by pomyslel!
Hluboko, hluboko je bolest!
Rozkoš, hlubší ještě než srdcebol!
Bolest říká: Odejdi!
Rozkoš chce přece věčná být!
Chce hlubokou věčnost, hlubokou!

[5. věta]
Chlapcův kouzelný roh


Dětský sbor
Bim bam, bim bam... 

Ženský sbor
Zpívala sladce andělů trojice
v nebi od radosti blaženě znějíce,
vesele při tom jásali pro radost,
že Petr je hříchu všeho prost.
A když Ježíš ke stolu zasedl,
s dvanácti druhy večeři pojedl.
Tu řekl Ježíš slova Pána:
Co tu tak stojíš uplakán?
Proč pláčeš, když na tě pohlédnu jen?

Altové sólo
Jak nemám plakat, Bože dobrotivý...

Ženský sbor
Ty nesmíš plakat!
Nesmíš!

Altové sólo
Já přestoupila deset přikázání;
Proto jdu a pláču hořce.
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 
Ženský sbor
Vždyť nesmíš plakat!
Nesmíš! 

Altové sólo
Ach přijď a smiluj se!
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 

Ženský a dětský sbor
Bim bam, bim bam...
Když desatero jsi tedy přestoupil,
na kolena padni, by ses pomodlil!
Miluj Boha po všechny časy!
Tak dojdeš božské spásy!
Božské radosti a města blaženého;
božské radosti, jež konce nemá svého,
Petrem připravené božské radosti
skrze Ježíše a všem ku blaženosti.
Bim bam, bim bam... 





český překlad: Vlasta Reittererová, 2001 

Stejně jako 2. symfonie byla skladba uváděna postupně. V roce 1896 v prosinci 2. věta v Berlíně, o rok později tamtéž 2., 3. a 6. věta, které byly přijaty nejednoznačně. Celá skladba pak byla uvedena až v roce 1902 Richardem Straussem v Krefeldu v rámci festivalu, jehož prezidentem Strauss byl. Přestože jde o Mahlerovu nejdelší symfonii, a možná nejdelší symfonii vůbec, patří dnes mezi klíčové skladby skladatelovy. Ovšem která ne? Tohle je výsledek ankety 150 dirigentů zorganizované BBC Music Magazine

The BBC Music Magazine top 10 (2016)
1. Beethoven Symphony No 3 (1803)
2. Beethoven Symphony No 9 (1824)
3. Mozart Symphony No 41 (1788)
4. Mahler Symphony No 9 (1909)
5. Mahler Symphony No 2 (1894 rev 1903)
6. Brahms Symphony No 4 (1885)
7. Berlioz Symphonie Fantastique (1830)
8. Brahms Symphony No 1 (1876)
9. Tchaikovsky Symphony No 6 (1893)
10. Mahler Symphony No 3 (1896)

A teď ke koncertu. Pokud něco zazní jako nespokojenost, chci především podotknout, že Mahlerovy opusy vnímám jako vrchol symfonické tvorby vůbec. Až tak, že se mi vybavuje ono biblické: "A já ti pravím, že ty jsi Petr a na té skále zbuduji..." O hlavním hostujícím dirigentovi Jac van Steenovi jsem se zmiňoval opakovaně již dříve a je to jeden z těch, co mají humor a dar komunikace s orchestrem a dostatek rozhodnosti vést orchestr k obrazu svému. I sbory a sólistka byli na výši, a šestá věta dostala lyrické kouzlo. A tak jen samotný začátek podle mne postrádal jistou plynulost. Dobrá práce, radostný zážitek.



Na youtube je dostupná řada kompletních nahrávek symfonie. Mne osobně zaujala ta, kterou pořídil Mariss Jansons s bavorským rozhlasovým orchestrem. Proti agresivnímu pojetí Bernsteina je měkká a zpěvná.




[1] Achim von Arnim, Clemens Brentano: Des Knaben Wunderhorn (1808);


[2] A takto rozebral neznámý autor skladbu na stránkách Čekého rozhlasu:
3. symfonie je dílem zralého Mahlera, komponoval ji ve věku 35 let. Jak tomu bývá u velkých tvůrců, zrod díla byl komplikovaný a vedl mnohými zákrutami. Původně měla mít šestivětá symfonie ještě o větu více. Plánovaná sedmá věta se nakonec ocitla v následující 4. symfonii jako finále. Po celý život Mahler váhal, zda svá díla opatřovat programními nadpisy, anebo nechat výklad na subjektu posluchače. Ke třetí symfonii zanechal několik názvů jednotlivých vět i celého díla. Nejprve měla mít celá symfonie titul „Veselá věda“ s podtitulem „Sen letního jitra“. Skladatel však hledal lepší slovní vyjádření svých myšlenek. Jednoho dne zahlédl Mahler na doručené korespondenci rozmazané poštovní razítko s písmeny P.A.N. a této náhodě vděčíme za titul 1. věty: Pan (antický bůh pastýřů a stád, horské divočiny a myslivosti, hrající vílám na „Panovu píšťalu“ rustikální hudbu) se probouzí. Později pro 1. větu vyhradil skladatel též tituly: Léto pochoduje či Léto nastupuje. Ačkoliv skladatel neustále naváděl posluchačovy představy směrem k přírodě, hudba 1. věty se dotkne tradičních pastorálních nálad jen tu a tam. Po oslnivém fanfárovém vstupu osmi lesních rohů slyšíme nejprve bolestnou hudbu, v níž dominuje dodnes nezvyklé pozounové sólo, později také střídané sólem kontrabasu. Druhou výraznou plochu tvoří pochod plný názvuků na melodie dobových vojenských dechovek. Pochod vyvrcholí ve výkřiku celého orchestru. Toto místo se v symfonii bude ještě opakovat v závěrečné větě. V dalším průběhu věty slyšíme dosud exponovanou hudbu znova, často v jiném zvukovém hávu. Jsou zde také mnohé epizody, jedna z nich může připomenout zvukomalbu bouře. Celá velmi rozsáhlá věta tvoří 1. díl symfonie.

Druhý díl symfonie tvoří pět vět, které jsou kratšího rozměru, ovšem finální pomalá věta tvoří svou závažností a hymnickým závěrem pandán k větě prvé. Graciézní 2. věta (prvá druhého dílu) je proti zvukově mohutné předchozí větě nesena v jemném zvuku. Mahler jí přisoudil název „Co mi vypráví květiny na louce“. Tato věta byla samostatně premiérována jako prvá ze symfonie a jak píše sám skladatel, stala se ve své době populárním kouskem. 

Třetí věta zastupuje scherzo. Podle Mahlerových programních poznámek líčí „Co mi vypráví zvířata v lese“. Milá scherzová hudba občas přejde do dramatického tónu. Střed věty tvoří lyrická epizoda s monologem poštovského rohu („hrůzně banálním“, jak píše sám Mahler). Neobyčejně poetický obraz je přerušen fanfárou trubky, hrající citát vojenského povelu „Dotroubit!“. Zda je tento povel k ukončení dlouhého sóla skladatelovým humorem anebo znamená fanfára něco jiného, třeba prostě jen autorův rozmar, to nevíme. 

Čtvrtá věta měla původně nadpis „Co mi vyprávěl člověk“, v jiném materiálu také „Co mi vyprávěla noc“. Poprvé v tomto díle přichází ke slovu vokální složka. Sólový alt zpívá velmi hlubokou a neokázalou meditaci plnou náznaků a nevyřčené bolesti. 

Prudce kontrastní je následující část se vstupem dětského a ženského sboru. Věta připomíná renesanční hudební obraty a užívá text z Mahlerovy oblíbené sbírky lidových textů Chlapcův kouzelný roh s počátečními slovy „Andělé zpívali sladkou píseň“. Pro větu také skladatel vyhradil název „Co mi vyprávějí andělé“, jinde „Co mi vyprávějí ranní zvony“. (Mahler po celý život komponoval písně i symfonie a oba žánry také často kombinoval. Ve třetí větě symfonie užil hudbu své písně o kukačce Střídání v lese, ve větě páté cituje jednu z písní na texty zmiňované sbírky lidových textů.) 

Závěrečná věta „Co mi vypráví láska“ je mohutným, zvolna vpřed plynoucím hymnem plným niterného výrazu, který občas přechází z hlavní nálady do bolestných nebo nadzemských intonací. Závěr tvoří mohutná gradace, symfonie vrcholí fortissimem. Věta také měla motto, citát z německé lidové poezie: „Otče, pohlédni na mé rány! Není možné, aby Tvá stvoření hynula!“ 

Později skladatel všechny programové nadpisy zrušil. Jednak shledával všechny příměry pro výklad obsahu hudby nedostatečnými, jednak si uvědomoval, že literární výklady odvádějí mnohé posluchače od poslechu vlastní hudby. 

pátek 28. dubna 2017

Jazz 1 - Scott Joplin

Narodil se v Texasu někdy v roce 1867. Jeho otec, bývalý otrok, pracoval na farmě a brzo se přestěhovali do nového města Texarcana na hranicích Texasu a  Arcansasu. Přístup ke klavíru nejspíš získal v domě bělochů u nichž jeho matka uklízela. Toto téma se pak objevilo v opeře Treemonisha (trímoniša) publikované v roce 1911. V Texarcaně získal jisté hudební základy, když se ho ujal v Německu narozený místní učitel hudby. Nejspíš z jeho důrazu na klasické formy včetně opery pramení Joplinova touha po uznání jako skladatel klasické hudby.

V 80. letech žil jistou dobu v Sedalli, Missouri a navštěvoval tam Lincolnovu střední školu. Zřejmě navštívil i St. Louis, největší tehdejší centrum ragtimu.

První doklad o jeho hudební kariéře je novinová zpráva z léta 1891, kdy působil v Texarkaně v černošské zábavní skupině.

V roce 1893 hrál na kornet a vedl hudební skupinu v Chicagu při přiležitosti světové výstavy. Po návratu do Sedalie hrál v místní černošské skupině Queen City Cornet Band  první kornet. Po roce založil vlastní kapelu, které hrála na tancovačkách apod. V roce 1895 cestoval do Syrakus, New York s vokální skupinou Texas Medley Quartette. To mu umožnilo najít vydavatele dvou jeho písní. Pokud necestoval, hrál v Sedalii při nejrůznějších příležitostech na klavír, včetně dvou společenských černošských klubů. Oba byly založeny v roce 1898 a jmenovaly se Maple Leaf  (javorový list) a Black 400. Učil také hudbě několik ladých muzikantů. Se Scott Haydenem a Arthur Marshallem později spolupracoval. Sám však také navštěvoval hodiny hudby na George R. Smith College, instituci pro černochy založené metodistickou církví na pozemku věnovaném dcerou zakladatele města. Jak dlouho se však neví, protože ústav i s archivem v roce 1925 shořely. Vyprávělo se však, že ještě konce 90. let Joplin plně neovládal hudební notaci. Což mu jistě bránilo ve skládání. V roce 1896 vydal dva pochody a walz. První 2 ragtimové skladby se pokusil vydat v roce 1898, prodával se však pouze Original Rag. Tato zkušenost ho neuspokojila, protože o úspěch se dělil s aranžérem. Před další publikací se spojil s mladým právníkem. S jeho pomocí vydal u místního knihkupce Maple Leaf Rag, který se stal nejlepší a nejhranější ragtimovou skladbou. Podíl na prodeji ve výši 1 cent z každé prodané skladby mu zajistil sice malý, ale stálý příjem do konce života. Do roku 1909 se prodalo 500 tis. Exemlářů a prodej pokračoval dalších 20 let.


Krátce nato Joplin dokončil Ragtime Dance, scénickou skladbu, jakýsi folk-balet pro hudebníky a zpívajícího vypravěče. Ta byla v příštím roce provedena v Sedalii, později pak i vydána.

Další vydaný rag, Swipesy, Joplin napsal spolu se svým bývalým žákem Arthurem Marshallem a v roce 1901 se se svou novou ženou Belle, vdovou po starším bratrovi jiného žáka, Scotta Haydena. Tam se spojil s ragtimovým průkopníkem a majitelem restaurace Tom Turpinem a daším lidmi okolo ragtimu, ale spíš se věnoval skládání a výuce než hraní. Do St. Louis se přestěhoval také jeho nakladatel Stark. Jeho dcera, sólová klavíristka, měla na oba velký vliv. Nejspíš její zásluhou se Joplin setkal s dirigentem Choral Symphony Society, sboru a nejvýznamnějšího hudebního spolku. Ten ho pak v novinách označil za geniálního skladatele ragtimu.

Mezi významné skladby publikované v St. Louis patří Sunflower Slow Drag (spolupráce se Scott Haydenem), Peacherine Rag, The Easy Winners (vše 1901); Cleopha, The Strenuous Life (pocta presidentu Theodoru Rooseveltovi), A Breeze from Alabama, Elite Syncopations, The Entertainer, and The Ragtime Dance (vše 1902).


V roce 1903 podal přihlášku k autorským právům opery Guest of Honor (čestný host). O několik měsíců později vytvořil 30člennou operní společnost s níž operu nastudoval a vydal se na turné po Illinois, Missouri, Iowy, Kansasu a Nebrasky. Někdy na počátku turné však někdo ze společnosti ukradl pokladnu s tržbou, což otřáslo jejími funancemi.O pár týdnů později v Pittsburgu, Kansas turné skončilo, protože Joplin neměl na výplaty. Navíc nebyl schopen platit ani nájem a veškerý jeho majetek byl proto zkonfiskován. Včetně notových materiálů a opera tak zcela zmizela. Z novinových komntářů však vyplývá, že osou opery byla návštěva černošského předáka Booker T. Washingtona v Bílém domě a oběd s presidentem Rooseveltem, což byla významná událost na níž byli černoši hrdí, avšak národ byl názorově polarizován.

V témže roce Joplin publikoval Something Doing (spolupráce s Haydenem), Weeping Willow a Palm Leaf Rag. Na několik měsíců pak odešel do Chicaga a po návratu se seznámil v Arkansasu s 19letou Freddie Alexander, které věnoval skladbu Chrysanthemum. Nejspíš protože ragtime byl vnímán jako pochybná hudba, označil ji jako afro-americké intermezzo. Zjara 1904 byla skladba vydána Starkem a v dubnu se Joplin vrátil do Sedalie, kde dával několik koncertů a prodával nové noty. Odtud odejel do St. Louis na zahájení světové výstavy, kde se poměrně hojně hrála jeho skladba Kaskády, Další ragtimové publikace roku 1904 byly Sycamore a Favorite.


V červnu skončilo jeho první manželství s Belle a Joplin se vrátil do Arkansasu, kde se v Little Rock oženil s Freddie Alexander. Odtud odejeli do Sedalie, kde Joplin koncertoval. Freddie však onemocněla zápalem plic a 10 týdnů po svatbě 20. září zemřela. Po pohřbu Joplin odejel ze Sedalie a nikdy se tam už nevrátil. Jeho kariéra v příštích několika letech vázla a díky finančním ztrátám z operní produkce se mu nevedlo dobře. Většinu času strávil v St. Louis, kde bral nevýznamné klavírní joby za malé peníze. Jeho Binks Walz byl napsán na zakázku místního obchodníka. Přesto vydal v toto období několik vynikajících skladeb. V roce 1905, to byl ragtime waltz Bethena, the ragtimová píseň Sarah Dear, Leola, ve které rozvíjel hudební myšlenky použité v Maple Leaf  Rose-Bud March (pochod růžové poupě) věnovaný příteli Tomu Turpinovi, který provozoval Rosebud Bar. Z nich byl pouze Rosebud vydán Starkem. V roce 1906 vydal Stark pochod  Antoinette a klavírní verzi Ragtime Dance. Významný rag Eugenia vyšel v Chicagu.

Tam strávil Joplin část roku 1907 a jistou dobu bydlel s Arthurem Marshallem, přítelem ze Sedalie. V Chicagu napsal Heliotrope Bouquet společně s brilantním mladým klavíristou Louis Chauvinem, kterého poznal v St. Louis. Ten o několik měsíců později zemřel a tato okouzlujicí skladba byla jediným jeho publikovaným ragtimem. V létě 1907 odejel Joplin do New Yorku hledat kontakty s novými vydavateli a získat finanční podporu pro operu Treemonisha, na níž již několik let pracoval. V té době již žil v New Yorku i jeho bývalý nakladatel Stark, se kterým obnovil přátelské styky. U něj také potkal mladého bílého skladatele ragtimu Josepha Lamba, se kterým navázal přátelství a doporučil Starkovi aby publikoval jeho Sensation (1908). Lamb se pak stal jedním z velkých skladatelů ragtimu a po zbytek svých ragtimových let publikoval u Starka. Joplin vydal u Starka v roce 1907 Nonpareil a v roce 1908 Fig Leaf Rag a Heliotrope Bouquet. Současně však publikoval u Jos. W. Sterna Searchlight Rag a Gladiolus Rag (další klon Maple Lea). V roce 1908 vydal vlastním nákladem ragtimovou příručku School of Ragtime (škola ragtimu), ale nakonec je prodávali Stark a další.

Nejvýznamnějším novým Joplinovým vydavatelem se však stal Seminary Music, firma, která měla společnou kancelář a byla úzce spojena s Ted Snyder Music, vydavatelem, který zaměstnával mladého Irvinga Berlina, předurčeného k tomu, stát se největším americkým autorem písní. Seminary vydali v roce 1908 Joplinovy skladby Sugar Cane a Pine Apple Rag a v roce 1909 Wall Street Rag, Solace, Pleasant Moments, Country Club, Euphonic Sounds a Paragon Rag.

V roce 1910 vydal Joplin pouze Stoptime Rag u Sterna, ale dokončil svou operu a hledal způsob, jak ji dostat na veřenost. Přátelům řekl, že se obrátil na Irvinga Berlina ve Snyder/Seminary, ale ten ji po několika měsících odmítl. Příštího jara publikoval Berlin dosud největší hit Alexander’s Ragtime Band a Joplin si přátelům stěžoval, že píseň převzal z Treemonisha. Joplin pak zmíněnou pasáž sám změnil a operu vydal sám v květnu 1911.

Děj opery se odehrává v černé komunitě zemědělské oblasti Arkansasu, nedaleko od míst, kde Joplin prožil dětství. Částečně je oslavou jeho matky ve způsobu, jakým Treemonisha získal vzdělání, a také druhé ženy Freddie, která se narodila v září 1884, tedy měsíci a roce, kdy se opera odehrává. Příběh se týká toho, jak Treemonisha, jediný vzdělaný člen komunity, vyvede městské lidi ze zajetí hlouposti a pověr. Příběh je alegorií toho, jak Joplin chápal problémy afro-americké (černošské) komunity své doby, jejichž cestu k rasové rovnosti viděl ve vzdělání.

Joplin dal kopii partitury vydavateli časopisu American Musician and Art Journal, kde v červnu 1911 vyšla dlouhá recenze díla. V ní autor napsal, že to bude největší americká opera, mnohem lepší než Mona od Horatio Parkera, která právě získala od Metropilitní opery cenu „Americká opera“ s premií 10000 USD

Povzbuzen tímto uznáním, snažil se Joplin zorganizovat scénické provedení opery. V následujicích 4 letech ho několikrát ohlásil, ale nic se nezdařilo. 2x se hrály fragmenty, celá opera za jeho života nikdy.

Marné úsilí o provedení opery odčerpávalo zřejmě jeho tvůrčí síly. Stark publikoval v roce 1911 Felicity Rag a 1913 Kismet Rag, které Joplin napsal spolu s Haydenem o 10 let dříve. V roce 1912 vydal Stern New Rag. V roce 1913 vytvořil Joplin se svou novou ženou Lottie vlastní vydavatelství a v roce 1914 vydali Magnetic Rag. V dalších dvou letech složil Joplin několi ragtimů a písní, muzikál, jednoaktovou veselohru, symfonii a klavírní koncert, ale nic z toho nebylo publikováno a rukopisy se ztratily.

V roce 1916 byl fyzicky i mentálně devastován třetím stadiem syfilis, nemoci, kterou se nakazil  o nějakých 20 let dříve. V polovině ledna 1917 musel být hospitalizován a krátce po převozu do blázince zemřel dne 1. dubna 1917.

Scott Joplin byl nejfundovanější a nejvkusnějších skladatelů ragtimu své doby. Jeho aspirace však byly vyšší. Jeho cílem bylo stát se úspěšným skladatelem lyrické scény a průběžně na tom pracoval.

Byl nazýván králem ragtimu, ale ne všechny jeho hudební dovednosti byly na stejné úrovni. Jeho hra na klavír byla spíše průměrná a ačkoli hrál i na housle a kornet, nikdy se zdokonalení své hry příliš nevěnoval. Údajně měl i hezkou barvou hlasu a občas vystupoval  jako zpěvák. Měl i dokonalý sluch a byl schopen skládat bez klavíru.

Byl inteligentní, dobře vystupoval a mluvil. Byl též mimořádně tichý, vážný a skromný. Kromě hudby měl jen málo zájmů. Velký důraz kladl na vzdělání a velkoryse pomáhal mladším hudebníkům.

V době své smrti byl takřka zapomenut. Zájem o ragtime se také rychla ztrácel, jak přicházel na scénu nový styl – jazz. Ale přesto Joplin nikdy neupadl v totální zapomnění a jeho Maple Leaf Rag ovlivňoval svým kouzlem další a další generace hudebníků a milovníků hudby. Ve 40. letech zahrnula skupina jazzových muzikantů, kteří se snažili oživit své umění duchem minulosti, ragtime do svého projektu „tradičního jazzu.“ To inspirovalo „ragtime revival“ a ten pomalu získával nové příznivce. Vrcholu dosáhl v 70. letech, kdy vyšly nové nahrávky Joplinovy hudby, New York Public Library vydala dva svazky jeho skladeb a na scénu se dostala i Treemonisha, která nakonec slavila úspěch na Broadway


Rychle rostoucí popularita inspirovala v roce 1976 filmového režiséra k použití hudby ve filmu Podraz (The Sting), který se stal ohromně populárním a obrátil k Joplinovi pozornost veřejnosti. Výsledek nemá v hudební historii obdoby. Díky hudbě, kterou Joplin složil před půl stoletím, stal se ragtime současnou a všeobecně oblíbenou hudbou. Při klavírních recitálech se hrál vedle Chopinovy mazurky, tanečníci stepovali v jeho rytmu na diskotékách a popoví zpěváci ho hráli na stadionech zaplněných tisíci nadšených příznivců rocku. Nahrávky Joplinovy hudby dosáhly na vrcholy prodejních žebříčků jak v klasické, tak i populární kategorii. Ragtime byl zpět. A v roce 1976 ocenil výbor Pulitzerovy ceny ocenil posmrtně jeho úspěchy cenou za přínos americké hudbě

Mánie revivalu 70. let je dávno pryč, ale Scott Joplin a ragtime už zapomenuty nebudou.

čtvrtek 27. dubna 2017

Konečně tenor

Dobří tenoři jsou vzácné zboží. Vynikajících je jak šafránu. A je skvělé, že jednoho takového bylo možné konečně slyšet v Praze. Je to Petr Nekoranec (1992) z Polné, momentálně frekventant Lindemann Young Artist Development Program, což je projekt Metropolitní opery v New Yorku, jehož cílem je podpořit "růst mimořádných mladých talentů v oblasti opery." Když k tomu připočteme lednové vítězství v prestižní pěvecké soutěži v Barceloně, až se tají dech při představě, jakou perspektivu má před sebou tento 25letý zpěvák, který teprve před necelými šesti roky začal studovat na pardubické konzervatoři. Dva roky pak strávil v Mnichově ve studiu tamější státní opery a od loňska je v New Yorku. V Praze občas zpívá a patří mezi "koně" stáje Nachtigall Artists (vedle Simony Šaturové, Miroslava Dvorského a Pavola Remenára). Recitál v úterý 26. dubna v kostele sv. Šimona a Judy byl jeho prvním velkým domácím vystoupením.

Jednotlivá čísla doprovázeli Václav Uhlíř na varhany a Eva Kulichová na klavír, oba pedagogové pardubické konzervatoře (mimo jiné) a Edita Keglerová z Pražské konzervatoře na cembalo. V okamžiku, kdy začal zpívat, znělo to jako cosi mimo materiální svět, lehký, světlý hlas bez zjevné námahy pokrývající celý rozsah jeho oboru, což je dnes lyrický tenor. Jak naznačuje název recitálu, šlo převážně o duchovní písně a Ave Maria zaznělo celkem 4x, včetně skvěle podaného Schubertova. I když na velké role bude muset ještě chvíli počkat, při rychlosti jakou dozrává, to nemusí dlouho trvat a zazpívá si i na jevišti Metropolitní opery před skoro 4000 diváků. Zatím ho čeká hrabě Ory v červnu v Brně, dvě menší role v květnu a červenci v Mnichově a 4 vystoupení v New Yorku v rámci letní recitálové serie Metropolitní opery. Arie Ingemisco z Verdiho Requiem ukázala, že i takovéto úkoly už zvládá s bravurou. Takže jak by řekl otec Kraus z Pelíšků, dávám mu rok, maximálně dva.


Je skvělé, že mladé talenty jsou po Česku tak pěkně rozesety. Začal Jan Martiník z Ostravy, který se chystá zamávat křídly k rozletu z berlínské Staatsoper, po něm nastoupil Adam Plachetka z Prahy, který je jako doma ve Vídni i v Metropolitní, a teď Petr Nekoranec z Vysočiny. Škoda, že nemůžeme anektovat další teritoria.

Petr Nekoranec – Ave Maria
25. dubna 2017 Kostel sv. Šimona a Judy Praha

Program:
Bohuslav Matěj Černohorský: Toccata C dur (Václav Uhlíř)
Johann Sebastian Bach/Charles Gounod: Ave Maria (Petr Nekoranec, Edita Keglerová)
Alessandro Stradella: Pieta Signore (Petr Nekoranec, Edita Keglerová)
Domenico Zipoli: Verso I–IV a Canzona d moll (Václav Uhlíř)
Franz Schubert/Alois Melichar: Mille cherubini in coro (ukolébavka) D 498
(Petr Nekoranec, Václav Uhlíř)
Michael Lorenz: Ave Maria (Petr Nekoranec, Václav Uhlíř)
Camille Saint-Saëns: Ave Maria (Petr Nekoranec, Václav Uhlíř)
               přestávka
Georg Friedrich Händel: Waft her, angels (árie z oratoria Jephta HWV70)
(Petr Nekoranec, Edita Keglerová)
Franz Schubert: Ave Maria op. 52 č. 6 D 839 (Petr Nekoranec, Eva Kulichová)
Francesco Paolo Tosti: Preghiera (Petr Nekoranec, Eva Kulichová)
John Stanley: Trumpet Voluntary (Václav Uhlíř)
Jiří Najvar: Ave Maria (Petr Nekoranec, Václav Uhlíř)
Giuseppe Verdi: Requiem – Ingemisco (Petr Nekoranec, Václav Uhlíř)

Účinkující:
Petr Nekoranec (tenor)
Václav Uhlíř (varhany)
Edita Keglerová (cembalo)
Eva Kulichová (klavír)

úterý 25. dubna 2017

Buchbinderova klidná síla

Rudolf Buchbinder je rakouský klavírista, který patří mezi světovou klavíristickou extraligu a vloni se přehoupl přes sedmdesát let.

Je to typický Vídeňák a na to, že se narodil v roce 1946 v Litoměřicích si asi ani nepamatuje a tím spíš nezná češtinu. Je věrný vídeňské tradici a Mozarta považuje za nejgeniálnějšího hudebníka všech dob. "Byl to boží dárek lidstvu," prohlašuje. Ovšem jeho lidská stránka se mu až tak sympatická nezdá: "Byl to malý gauner. Přesto jako by stále trval strach ukázat jeho život takový, jaký skutečně byl. Místo toho se mu nasazuje svatozář... Byl bohatý, ale všechno prohrál v hazardu. Prvním kusem nábytku v každém jeho novém bytě nebyl klavír, ale kulečníkový stůl." I on ho však má ve svém domácím hudebním salónu, hned vedle dvou Steinwayů. Buchbinderovou hlavním parketou je však Beethoven. Komplet jeho 32 sonát hrál už víc než 50x a pořídil tři jejich nahrávky. A v jeho hudebním archivu je 18 nahrávek druhých klavíristů. A o skladateli říká, že je nejromantičtější ze všech, a že když napíše "espressivo", znamená to něco hluboce emocionálního, něco mimořádného, něco, co by mohlo zastavit čas.

Nebylo mu ani 20 let, když dostal zvláštní cenu Van Cliburnovy klavírní soutěže, je čestným členem Vídeňské filharmonie a vídeňského Musikvereinu a je samozřejmě známý i v Česku, což dokumentuje i fotografie z konce 60. let.
Rudolf Buchbinder, Zdeněk Košler, Karel Ančerl a Josef Suk
Relativně často se také vrací, i když je přijímán s jakousi samozřejmostí, přičemž mnohem méně zdatní klavíristé jsou oslavováni jako hvězdy. Dvakrát hrál na Pražském jaru, hrál i v Ostravě a Brně. Je ale světoběžník, takže v únoru hrál s Vídeňskými filharmoniky v New Yorku, v březnu v Šanghaji, pak v Londýně Brahmsův koncert pod taktovkou Jakuba Hrůši, zítra hraje ve Filadelfii, v květnu Petrohrad atd.

Měl jsem to štěstí ho slyšet třikrát. V roce 2013 hrál v Rudolfinu s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem neuvěřitelný Klavírní koncert F dur George Gershwina, o rok později ve vídeňském Theater an der Wien hrál Beethovenovy sonáty a potřetí 22. dubna 2017 znovu v Rudolfinu při klavírním recitálu. Jeho hra se těžko popisuje, je naprosto suverénní technicky, nepředkládá divákovi žádnou okázalost, žádné hvězdné machrování, ale jeho výraz je přesto plný noblesy a života, prostě klidná síla.

Dokonalý klavírista, co vypadá jako úředník z ministerstva před penzí
Z celého programu bych přesto vyzvedl Appassionatu, protože snad nejlépe naplňuje to, co se mi vybaví při vyslovení slova Beethoven. Energie, něha, obtížnost na hranici proveditelnosti. A také motiv z Osudové. A úplně na závěr, jako druhý přídavek zahrál Soirée de Vienne, perlivou parafrázi Straussových valčíků přesně zapadající do jarní atmosféry, vyvolávající nostalgickou vzpomínku na Vídeň fin de siécle a podanou s humorem skrytým za solidní maskou vyššího úředníka.

A abych nebyl podezírán jen z vršení planých slov, vkládám jeho nahrávku Appassionaty.


Kdyby se naskytla příležitost poslechnout si ho znovu, nebudu váhat.


RUDOLF BUCHBINDER – KLAVÍRNÍ RECITÁL
Dvořákova síň, Rudolfinum 
22.4.2017 19:30

LUDWIG VAN BEETHOVEN 
Sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“
Sonáta č. 10 G dur op. 14
Sonáta č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“
FRANZ SCHUBERT 
4 Impromptus op. 90 D 899 

              přestávka 

LUDWIG VAN BEETHOVEN 
Sonáta č. 10 G dur op. 14
Sonáta č. 23 f moll op. 57 „Appassionata“
Rudolf BUCHBINDER | klavír

pondělí 24. dubna 2017

Byčkovova hvězda v Praze září

České filharmonii se podařilo získat v roce 2013 Semjona Byčkova, který v programu nahradil dirigenta Neeme Järviho, odřeknuvšího kvůli nemoci své koncerty s Českou filharmonií. Tehdy jsem si poznamenal, že je jedním z mála dirigentů, který dokáže dodat orchestru "přidanou hodnotu" v podobě nadprůměrného výkonu.

Česká filharmonie tehdy začala uvažovat o druhém nahrávacím projektu a podařilo se jí dohodnout se na tom, že to budou kompletní Čajkovského symfonie, které nahraje Semjon Byčkov, celosvětově vyhledávaný mistr na ruský repertoár, který předtím odmítl několik jiných orchestrů. Později k tomu Byčkov řekl: „Vždy jsem věděl, že chci Čajkovského symfonie natočit, jen jsem čekal, až na to budu mít ideální podmínky,“ říká dnes Byčkov. „Ty mi nabídla Česká filharmonie. Důležité je, že má od každé kultury něco. Patří do země, která je součástí východní i západní Evropy. A když jsem orchestr v Praze před několika lety dirigoval, u jeho členů i v managementu jsem našel dost pozitivních a tvořivě smýšlejících lidí.“

Těch testů ale bylo zřejmě víc, protože jinde dirigent o orchestru prohlásil: „Když jsem spatřil, jak jsou vzrušení a zároveň nervózní z toho, že hrají Beethovena v Londýně (BBC Proms, 7. symfonie, srpen 2014), zcela mě to dojalo. Bylo to krásné připomenutí, že nejdál člověk dojde s pokorou,“ tvrdí Byčkov, který filharmonikům na nabídku natáčení kývl krátce poté. V rámci České filharmonie mu proto přísluší titul umělecký ředitel Čajkovského projektu.

Natáčení probíhá ve studiu, ale předchází mu zkoušky, mimopražské koncerty (zatím České Budějovice, Bad Kissingen, Liberec a letos v červnu Litomyšl) a 2-3 koncerty orchestrální řady. V minulé sezóně to bylo v září a lednu, v této sezóně následovaly dubnové koncerty o nichž je řeč a další v červnu. V příští sezóně proběhnou koncerty v únoru/březnu a v prosinci v Rudolfinu. Celý projekt bude uzavřen v roce 2020.

Semjon Byčkov v Rudolfinu 
Koncerty a natáčení s Českou filharmonií však nepředstavují jediné Byčkovovy aktivity v rámci jeho Čajkovského projektu. Pod souhrnným názvem Beloved Friend jsou jeho součástí také festivaly v Londýně a New Yorku, rezidence ve Vídni a v Praze. Je evidentní, že pro Prahu to je veliký úspěch a mimořádná pocta.

Ale zpátky ke koncertu. Jeho dramaturgie byla dost zvláštní, protože vedle sebe postavila skladby diametrálně odlišné. Na jedné straně klasickou programní romantickou symfonickou skladbu z 80. let 19. století vycházející z dramatické básně lorda Byrona, která vyšla tiskem roce 1817, na straně druhé Koncert pro 2 klavíry napsaný na objednávku kněžny Edmond de Polignac (mecenáška umění a dědička vynálezce šicího stroje Singera). Jistou logiku do dramaturgie vnáší skutečnost, že jedna z interpretek, jimiž byly sestry Katia a Marielle Labeque, je dirigentovou manželkou.

Skladba je psána v lehkém duchu typickém pro "pařížskou šestku" s četnými citacemi děl jiných skladatelů jako Ravel či Mozart, ale obsahuje i jazzové pasáže. Premiéra se uskutečnila 5. září 1932 v Benátkách, kde měla objednatelka palác, a sólisty Francise Poulenca a Jacquese Févriera doprovázel orchestr milánské La Scaly. (Ostatně Itálie přitahuje i sestry Labequeovy, které si pořídily palác v Římě.) Klavíristky skladbu provedly s jistotou až bravurou a obecenstvo je odměnilo potleskem, za který se naopak klavíristky odvděčily svěže zahranou jazzovou pasáží z úpravy Bernsteinovy West Side Story pro dva klavíry. Pro klavíristky, které hrají a nahrávají skladby od Scott Joplina až po Philipa Glasse, a Kattie hrála i v jazzové kapele Johna McLaughlina, je to majstrštyk nacházející se kdesi uprostřed jejich záběru.


Symfonie Manfred zůstává stranou běžně hraného Čajkovského repertoáru, ale po vyslechnutí toho, co předvedla Česká filharmonie s Byčkovem se domnívám, že neprávem. Nemá smysl rozebírat jak a co hráli, avšak z porovnání tohoto provedení se záznamem orchestru hessenského rozhlasu (viz dole) je zřejmé, že Byčkov má pravdu, když tvrdí, že Česká filharmonie, která vstřebala jak západní, tak i východní kulturní vlivy, je k provedení Čajkovského nejpovolanější. A já bych dodal - pod takovým dirigentem, protože se znovu ukázalo, jak Byčkov dokáže filharmoniky motivovat. Ostatně jeho chování k nim po skončení koncertu jasně ukazuje, že si navzájem padli do oka.

Rudolfinum
19. dubna 2017, 19.30

Program
Francis Poulenc: Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie Manfred op. 58

Interpreti
Katia a Marielle Labèque - klavír
Semjon Byčkov - dirigent
Česká filharmonie

Záznam Manfreda v provedení Frankfurt Radio Symphony s dirigentem Vasily Petrenko, designovaným nástupcem Simona Rattlea u Berlínských filharmoniků


neděle 23. dubna 2017

Velikonoce, pašíjová oratoria a oratorní pašije

Doba kolem Velikonoc přináší různé podněty. Věřící křesťané oslavují zmrtvýchvstání Ježíše, jiní si věc zjednodušili a zmaterializovali do pojídání velikonočních bochánků, pletení pomlázky či malování vajíček a pak jsou tací, kdo sice moc nevěří, ale spojují toto roční období spíše s požitky nehmotnými, z nichž na prvním místě je hudba, která velikonoční slavnosti doprovází po staletí.

A tak se hrají oratorní pašije a pašíjová oratoria nebo třeba Te Deum. Český primát v tom má asi Brno, kde právě končí 26. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby,  jehož osm koncertů otevíraly Matoušovy pašije Johanna Sebatiana Bacha a 23. dubna ukončí oratorium Paulus Felixe Mendelssohna Bartholdy. Ale ani Praha nezůstala bez velikonoční hudby.

Johann Sebastian Bach: Janovy pašíje
Již 6. a 7. dubna dávalo Collegium 1704 Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha v Rudolfinu.

Pašijemi se v hudbě označují ty skladby kombinující hlasy sólistů, sboru a orchestru, které zpracovávají doslovné či parafrázované části evangelií týkající se utrpení Ježíše Krista. Johan Sebastian Bach napsal pašije podle všech čtyř evangelií, tedy Jana, Matouše, Marka a Lukáše, zachovala se však jen první dvě a ta patří k základnímu repertoáru Collegií 1704. Tentokrát byly vybrány Janovy pašije jejichž premiéra se uskutečnila v Lipsku na Velký pátek 7. dubna 1724. Letošní provedení v Praze nedirigoval jako tradičně Václav Luks, ale hostující dánský dirigent Lars Ulrik Mortensenem, který skladbu nastudoval podle svých představ.


Přístup dirigenta byl snad ještě emocionálnější než bývá zvykem u Václava Lukse a Mortensen k tomu ještě hrál varhanní část basso continuo. Dvě hodiny této skvělé hudby dostávají ještě další rozměr, pokud máte v ruce text, a ten byl v programu v německém originále i v českém překladu.

Ze sólistů byl nejlepší mohutný tenor Sebastiana Kohlheppa a soprán Sophie Junker.


Johann Sebastian Bach: Janovy pašíje

Rudolfinum, Praha, Česká republika
7. března 2017 v 19.30 h 

Sebastian Kohlhepp — Evangelista – tenor
Sophie Junker – soprán
Ulrike Malotta – alt
Tomáš Král – baryton
Thomas E. Bauer – bas

Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Lars Ulrik Mortensen – dirigent

J. S. Bach — Johannes-Passion BWV 245

Koncert byl představen dvakrát v Praze a 8. dubna v drážďanském kostele sv. Anny.


----------------------------------

Antonín Dvořák: Stabat mater
Skladba na text ze 13. století líčí utrpení matky Kristovy, stojící pod křížem, na němž umírá její syn. V roce 1727 byla katolickou církví báseň zařazena do mše na svátek Sv. Marie sedmibolestné 15. září, ale stejně dobře se vztahuje i k tématice velikonoční. Hudebně zpracován byl text mnohasetkrát, ale možná nejkrásnější je oratorium Dvořákovo, které vedle skladatelského mistrovství dokládá i hlubokou zbožnost. Skladba vznikla v roce 1877, poprvé byla provedena v Praze o 3 roky později, avšak až uvedení v londýnské Royal Albert Hall se stalo základem obrovské popularity skladby i jejího autora v Anglii, zemi s mimořádnou tradicí sborového zpěvu. A tato popularity se přenesla i do Spojených států.


K letošnímu provedení přizval FOK přední operní zpěváky účinkující na scéně pražského Národního divadla, nejlepší český sbor a v Bavorsku žijícího českého dirigenta. Výsledek nemohl byl jiný než skvělý, ze sólistů bych snad vyzdvihl tenor Tomáše Juháse a soprán Jany Šrejma Kačírkové.

DVOŘÁK – STABAT MATER
Smetanova síň, Obecní dům 

čtvrtek 13. dubna 2017 19:30 
ANTONÍN DVOŘÁK Stabat mater op. 58
Jana ŠREJMA KAČÍRKOVÁ | soprán
Václava KREJČÍ HOUSKOVÁ | alt
Tomáš JUHÁS | tenor
Jiří SULŽENKO | bas
PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR 
Lukáš VASILEK | sbormistr
SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK
Jiří MALÁT | dirigent

----------------------------------

Johann Sebastian Bach: Velikonoční oratorium 
A nakonec v úterý 18. dubna hrálo Collegium Marianum Jany Semerádové v kostele Šimona a Judy Bachovo Velikonoční oratorium. Zatímco Janovy pašije končí Ježíšovým pohřbením, oratorium vypráví o Mariích, které objevily prázdný Kristův hrob. Skladba poprvé zazněla v Lipsku v Neděli velikonoční dne 1. dubna 1725.

Collegium Marianum vzniklo v roce 1997 a o dva roky později se stala jeho vedoucí tehdy 24letá Jana Semerádová. Dnes tento vynikající soubor patří vedle Luksova Collegia 1704 mezi to nejlepší, co Praha nabízí v oblasti poučené interpretace barokní a klasicistní hudby, a přestože jsou oba soubory na první pohled konkurenty, současně se i doplňují, což je vidět také na jejich personálním složení. A jsou uznávané nejen doma, ale i dál v Evropě. Tak třeba Collegium Marianum hrálo začátkem dubna dvakrát Matoušovy pašije v Pasově a Collegium 1704 zase Janovy pašije v Drážďanech.

A co se zmíněného koncertu týče, už samotný kostel sv. Šimona a Judy vytváří nádhernou atmosféru a pro produkce tohoto typu je jako stvořený a koncert představoval skvělou tečku za pražským velikonočním muzicírováním.

J. S. Bach – Velikonoční oratorium
18. 4. 2017, 19:30, kostel sv. Šimona a Judy, Praha 1
COLLEGIUM MARIANUM
Jana SEMERÁDOVÁ – flauto traverso, umělecká vedoucí
Kristen WITMER | soprán
Markéta CUKROVÁ | alt
Václav ČÍŽEK | tenor
Tomáš KRÁL | bas 

Krásné. Ale uvážíme-li, že všechno dohromady vidělo sotva 5000 návštěvníků, nezdá se, že tato elitní zábava může ovlivnit obzory většiny. Tak mne napadá, jaký vlastně smysl mají některé státní svátky, o nichž většina občanů netuší, jaký je jejich obsah. Politici se starají o kdejakou blbost, ale aby se školní mládež dozvěděla, co stát považuje za důležité a proč, a co je svým způsobem jeho obsahem, to je každému jedno.

čtvrtek 20. dubna 2017

Mladá a stará hvězda v Rudolfinu

Pro každého je při návštěvě koncertního sálu tahákem něco jiného. V případě předposledního koncertu abonentní řady A České filharmonie to pro většinu návštěvníků pravděpodobně byla jedna z nejlepších violoncellistek současnosti 36letá Sol Gabetta pocházející z Argentiny a žijící ve Švýcarsku.

Sol Gabetta ponořená do hudby
Patří k osobnostem, které se neuzavírají jen do svého umění, ale komunikují s okolím i jinak, například jako moderátor hudebního pořadu bavorského rozhlasu KlickKlack. K tomu učí na hudební akademii v Basileji, iniciovala vznik komorního festivalu SOLsberg a také barokního komorního orchestru Capella Gabetta.


Sol Gabetta je navíc laureátkou Čajkovského soutěže v Moskvě, mnichovské ARD a držitelkou Gramophone Award pro mladé umělce. Má za sebou úspěšná vystoupení s Vídeňskou, Berlínskou a Losangeleskou filharmonií, turné s Concertgebouw Orchestra Amsterdam a salcburský či lucernský festival.

Předehrou koncertu v Rudolfinu byla předehra Barberova inspirovaná hrou Richarda Brinsleyho Sheridana Škola pomluv, která vyzněla poněkud šedě. Poté nastoupila Sol Gabetta, která přednesla violoncellový koncert e moll, jenž je pozdním dílem Edwarda Elgara (1857-1934) z roku 1919, a má mírně zádumčivý až elegický charakter.

Přestože jej později hráli přední violoncellisté včetně Pabla Casalse, široké popularity dosáhl až díky Angličance Jacqueline du Pré. Nahrávka dvacetileté violoncellistky z roku 1965 s London Symphony Orchestra a sirem Johnem Barbirolli je dodnes považována za jeden z vrcholů interpretačního umění. Mstislav Rostropovič, jeden z největších violoncellistů 20. století po vyslechnutí nahrávky údajně prohlásil, že koncert už hrát nebude, protože ho nedokáže přednést tak dokonale jako du Pré.

Sol Gabetta hrála v Rudolfinu energicky, bylo vidět že skladbu radostně prožívá a byla v neustálém kontaktu s orchestrem. Violista Pavel Ciprys při preludiu v Sukově síni tvrdil, že některým muzikantům může dělat problémy sledovat svůj part, když doprovází takového sólistu. Pak upřesnil, že měl na mysli techniku hry a nádherný nástroj.

Sol Gabetta v Rudolfinu sklidila nadšený úspěch
Navíc ovšem Sol Gabetta hrála technicky perfektně, takže sledování koncertu byl radostný zážitek nejen pro ni a muzikanty, ale i diváky. Také zvuk Guadagniniho nástroje z roku 1759, který cellistce zapůjčila nadace Rahn Kulturfonds, k vyznění koncertu nemálo přispěl. Přesto však jsem měl pocit, že dokáže dát hře víc, v čemž mne utvrdil tento záznam:


Na druhou stranu i tak to byl skvělý výkon, a když vezmeme v úvahu její vysoký stupeň těhotenství, je vlastně štěstí, že zrušila až květnové koncerty.

Reformační symfonii psal 20letý Felix Mendelssohn‑Bartholdy k oslavám 300. výročí spisu Augsburské vyznání, souhrnu evangelického učení předloženého 25. června 1530 na říšském sněmu v Augsburgu císaři Karlu V.[1] Zpoždění kvůli skladatelovým zdravotním obtížím zabránilo jejímu provedení při oslavách, které organizoval pruský král Fridrich Vilém III. (Ty církevní se ovšem nakonec kvůli revolucím nekonaly.) Existují však i zmínky o přílišné technické náročnosti, o tom, že skladba je moc luteránská a také o antisemitismu, který ostatně ve vztahu k Mendelssohnovi zazněl i v neblaze známém spisku Richarda Wagnera Judaismus v hudbě z roku 1850. Prvního provedení se proto symfonie dočkala až po revizi v roce 1832 a sám autor ji pak označil za juvenilní, nikdy už ji neuvedl a dokonce měla být spálena, což naštěstí nebyla. Dalšího uvedení a vydání tískem se dočkala až v roce 1868, díky čemuž dostala označení pátá, i když ve skutečnosti byla Mendelssohnovou symfonií druhou. V první větě, která je bouřlivá, jsou četné citace, hned na začátku Mozartovy symfonie Jupiter, pak tzv. Drážďanské amen. Druhá věta je půvabné a nápadité scherzo a finále po krátké a zpěvné volné třetí větě je založeno na Lutherově chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ (Bůh je náš pevný hrad). Mezi nejkrásnější záznamy symfonie patří nahrávka New York Philharmonic Orchestra s dirigentem Leonardem Bernsteinem z roku 1966.

Dirigent David Zinman je legendou, zvláště díky 19 letům vedení Tonhalle Orchester Zürich, a do Prahy se vrátil po úspěšných koncertech v předminulé sezoně, kdy si ho vyžádala německá houslistka Julia Fischer k provedení 2. houslového koncertu Bohuslava Martinů. Ocenil bych sice energičtější vedení orchestru, ale od 80letého a pravděpodobně ne zcela zdravého dirigenta asi nelze očekávat víc než dokonalou znalost díla a perfektní vedení hudebníků, zvláště když po zkouškách má absolvovat ve třech dnech generálku a 3 koncerty. Že však je i takový výkon v jeho silách, to ukázala poslední věta Mendelssohnovy symfonie, která vyzněla skutečně majestátně.

Česká filharmonie
Rudolfinum, 12. dubna 2017, 19.30
Program
Samuel Barber: Škola pomluv, předehra op. 5
Edward Elgar: Violoncellový koncert e moll op. 85
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 5 d moll op. 107 "Reformační"

Interpreti
Sol Gabetta - violoncello
David Zinman - dirigent
Česká filharmonie

-----------------------------------------
[1] Felixův děd Moses Mendelssohn byl známý židovský židovský učenec a filosof, průkopník židovského osvícenství, on sám však byl pokřtěn a vychováván v protestantské víře. To ovšem nemohlo zabránit tomu, aby nacisté zakázali provozování jeho hudby a odstranili jeho pomník v Lipsku.

středa 19. dubna 2017

Bude Theresa druhou Margaret?

Předsedkyně britské vlády Theresa May, ze které se během pár měsíců vyklubala tvrdá politička, porušila svůj slib nevyhlásit předčasné parlamentní volby a chce je naopak uskutečnit již v červnu. Toto rozhodnutí učinila sama, bez konzultace s vládou. Schválení voleb parlamentem proběhne téměř jistě bez problémů.

Její krok je však celkem logický, protože mandát k realizaci brexitu má celkem slabý, a před jednáním s EU potřebuje zjevně posílit svou pozici jak v konzervativní straně, tak i v parlamentu. Život jí m.j. otravuje další silná žena - o 15 let mladší a 10 cm menší ministerská předsedkyně Skotska Nicola Sturgeonová, která trvá na referendu o vystoupení Skotska z Velké Británie[1], neboť většina Skotů byla v referendu proti brexitu. A EU se navíc chystá k tvrdému jednání, které by odradilo další zájemce o vystoupení z unie. Pěknou kaši uvařil měkkýš Cameron Velké Británii. Navíc aby země nezůstala sama jako kůl v plotě a měla vůbec o koho se opřít, musí mít přízeň Spojených států. Což v prvé řadě znamená následovat v zahraniční politice jako stín pozici Donalda Trumpa, která je dosti nepředvídatelná.

Hezký příklad pro české kašpárky v čele s MZ, dychtící po referendu o vystoupení z EU. Panáčkování před Kremlem by nás neminulo, přestože necelá 2 % českého exportu, který směřuje do Ruska, ukazují, že naše místo je někde úplně jinde. Navíc se ukazuje, že Česko nemá kapacity na extenzivní růst ekonomiky, mezd a tím i životní úrovně. Jediná možnost spočívá v aplikaci high-tech, kterou sotva můžeme získat od těch, s nimiž bychom se chtěli rozvést, a z Ruska už vůbec ne, to po nich hladoví ještě víc než Česko.

[1] Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku.


středa 12. dubna 2017

Geniální otrok Érota

Roku 1918 skončila nejen 1. světová válka a s ní Rakousko-Uherská říše, ale i přes 3 generace sahající proud umělecké inspirace, který pramenil ve Vídni. Vůdčí architektonická postava Otto Wagner (nar. 1841) zemřel 11. dubna, duše rakouského hnutí Secese a vynikající malíř Gustav Klimt (nar. 1962) zemřel 6. února a dalšího bohem nadaného malíře Egona Schiele (nar. 1890) skosila 18. října španělská chřipka. Znamená to, že sté výročí v příštím roce bude mimo jiné důvodem pro organizaci četných výstav, z nichž ty v Leopold Museu a Dolním Belvederu budou věnovány právě Egonu Schiele. Avšak Albertina si pospíšila a rozsáhlou retrospektivní výstavu uspořádala už letos, možná proto, že v jejích sbírkách chybí olejomalby, které jsou soustředěny v Belvederu a Leopold Museu.


Životní příběh Egona Schiele je dosti dokonale popsán v knize „Smrt a dívka. Egon Schiele a ženy“ autorky Hilde Berger, jež se stala předlohou pro film, který byl vloni na podzim uveden i v Česku pod názvem Egon Schiele. Jen krátce: V 15 mu zemřel na progresivní paralýzu otec (údajně se nakazil, když si o svatební noci odskočil do veřejného domu), který stačil spálit před smrtí akcie c.k. železnice - jediný majetek rodiny, o rok později byl Schiele přijat na Akademii, v 17 se seznámil s Klimtem, který ho pak otcovsky podporoval, v 19 školu opustil, ve 20 letech a znovu o rok později pobýval v Českém Krumlově (odkud pocházela jeho matka rozená Soukupová a měl tam příbuzné), který musel opustit, když se rozkřiklo, že maluje nahé školačky, ve 22 byl uvězněn pro podezření ze styku se 14letou dívkou v jehož vyvrácení mu velmi pomohla 17letá milenka Wally Neuzil, v roce 2015 se oženil se sotva sedmnáctiletou Edith Harms a vzápětí narukoval do armády, kde byl skoro 3 roky, ale nikdy na frontě, a větší část ve Vídni, kde byl posléze pověřen kreslířskou dokumentací vojenských skladů s možností bydlet doma.

Jeho život i práci určovaly dva faktory: zcela mimořádný talent pro kresbu, zkratku a využití barev v duchu expresionismu a všudypřítomná posedlost erotikou. Tu charakterizuje už jeho vztah k mladší sestře Gertie, který byl podle více autorů incestní, ale také život s Wally a později s manželkou Edith Harmsovou a její sestrou Adele. K tomu je třeba přičíst ještě velký počet nejen modelek.

Tohle si zapsal 22letý Schiele ve vězení: "Zapomněli snad dospělí na to, jak jako děti byli štváni sexem a vzrušením? Zapomněli, jak strašná vášeň je spalovala a mučila, když byli dětmi? Já jsem nezapomněl, jak strašně jsem tím trpěl." To nesvědčí ani tak o zapomínání dospělých, jako spíš o problému, který ho pronásledoval i v dospělosti.

Schiele je obvykle líčen jako člověk trpící nedostatkem financí, přestože již před 1. světovou válkou získal pomoc sponzorů, jeho obrazy se objevovaly ve sbírkách významných sběratelů jako Gustav Lederer a byl zván na výstavy nejen ve Vídni.[1]  Po soudním maléru cestoval po Evropě, od konce roku 1912 měl vlastní ateliér nedaleko místa, kde pracoval Klimt, později ještě další, kde maloval větší obrazy, a v roce 1918 sklidilo velký úspěch 50 kreseb, akvarelů a olejů, které představil na 49. výstavě Secese, jejíž organizace se po Klimtově smrti ujal. Ostatně namalovat 334 olejů a všechny menší formáty nebylo ani zdaleka lacinou záležitostí.

Schieleho plakát na výstavu Secese v roce 1918
Albertina vlastní velkou sbírku písemných dokumentů a také Schieleho kreseb a akvarelů [2], kterých malíř vytvořil více než 2500. Výstava ukazuje 160 z nich uspořádaných do chronologických souborů v jednotlivých sálech. Každý ze souborů je pak opatřen textovým panelem s výkladem a mezi exponáty jsou umístěny i citáty Schieleho a o Schielem.


Velká část exponátů jsou akty a kresby s erotickou tematikou, jejichž agresivní charakter pobuřoval a nakonec ho dostal i do vězení. Ty, které nejvíce  dráždily, byly kresby mladých dívek jako například tato:


Oskar Kokoschka, který v 60. letech organizoval jeho retrospektivní výstavu, ji označil za pornografickou. Řekl bych, že ani dnes by ministerstvo školství netrvalo na tom, aby podobnými kresbami byly vyzdobeny školní chodby. Uměnovědci ovšem tvrdí, že jen zkoumal lidské tělo. Někteří malířští puntičkáři tak činili v pitevně. Je ovšem pravda, že postupem času se krajní polohy Schieleho prací obrušovaly, až ke konci života namaloval na př. obraz Rodina. Níže je pár obrázků z Schieleho neerotické tvorby:


Stojí za připomenutí, že ta dívka v zelené jupce objímající své levé koleno je zápůjčka z pražské Národní galerie, což pravděpodobně nesouvisí s tím, že Schiele se k Praze hlásil, snad proto, že jeho dědeček tam dlouhodobě pobýval, když se stavěla železnice. Na výstavě jsou však i jiné exponáty, na příklad dobová umělecká botka z Wiener Werkstätte, jakou nosila Edith Schiele.


Uvážíme-li, že tato výstava je jen úvod do 100. výročí malířova narození, výstavy v Belvederu a Leopold Museu v příštím roce, budou bezpochyby velikou událostí výstavní Vídně 2018.

------------------------------------
[1] Ostatně i W.A. Mozart trpěl nedostatkem peněz a přitom měl příjmy na úrovni příslušníka vyšší šlechty.
[2] Rakouská muzea už beztak většinu pláten, která zbyla ze sbírek Ledererových, měla: ... 47 kreseb a akvarelů Egona Schieleho, které spadly do klína muzeu Albertina za to, že nebránilo vystavení vývozního povolení na Klimtovy portréty Erichovy matky a sestry... Lederer byl bez sebe vzteky a zhnusením. Jeho matka a sestra jsou po smrti, teta Aranka a její dcera zavražděné, a on má žebronit, aby směl ze země vyvézt obrazy, které patří rodině? (Anne-Marie O´Connorová: Dáma ve zlatém, Metafora Praha 2012, str. 333)

pondělí 10. dubna 2017

Hudební střípky - duben 2017/1

CO BYLO

Rudolfinum — Dvořákova síň
st 5. 4. 2017 / 19.30

Interpreti
Jan Mráček - housle
Jana Brožková - hoboj
Andrea Ille - cembalo
Filharmonický komorní orchestr

Program
Edward Elgar: Serenáda e moll pro smyčce op. 20
Tomaso Albinoni: Koncert d moll č. 2 pro hoboj a smyčce
Antonio Vivaldi: Koncert a moll pro housle a smyčce op. 3 č. 6 RV 356
Johann Sebastian Bach: Dvojkoncert d moll pro housle, hoboj a smyčcový orchestr BWV 1060
Benjamin Britten: Simple Symphony

Jasně nejlepší byli oba sólisté a tím pádem i všechny tři koncerty, z nichž vynikl ten Bachův.
--------------------------------------------------------------

8. března 2017 

Idomeneo - záznam přímého přenosu z Metropolitní opery před 14 dny. Šlo o revival inscenace, jejíž premiéra se odehrála v říjnu 1982 hudebně operu nastudoval James Levine, který také dirigoval většinu ze 72 představení včetně těch letošních. Při premiéře zpívali hlavní role Luciano Pavarotti, Ileana Cotrubas a Frederica von Stade. Letos byl vynikající Matthew Polenzani jako Idomeneo a pozoruhodný výkon podala i 28letá Nadine Sierra, vítězka Metropolitan Opera National Council Auditions 2009, která v MET zpívala již v předminulé sezóne Gildu a vloni Zerlinu.

IDOMENEO
Wolfgang Amadeus Mozart-G. B. Varesco

Idomeneo....................Matthew Polenzani
Ilia........................Nadine Sierra
Idamante....................Alice Coote
Elettra.....................Elza van den Heever
Arbace......................Alan Opie
High Priest.................Noah Baetge
Voice of Neptune............Eric Owens
Woman.......................Michelle Bradley
Woman.......................Rihab Chaieb
Soldier.....................Rolando Sanz

Představením provázel basista Eric Owens, který v této roli roste od představení k představení, a ve 3. jednání se uplatnil i jako Neptun. O druhé přestávce MET zařadila nádherný krátký film o Levineových zkouškách s Jessye Norman a Kathleen Battle v roce 1989.




----------------------------------------------------------------

CO BUDE

Antonín Dvořák: STABAT MATER op. 58

Rotterdamská filharmonie dává 21. a 23. března Dvořákovo oratorium Stabat Mater.
Diriguje Jiří Bělohlávek, který si přivede české sólisty:
        sopran Kateřina Kněžíková
        mezzo-sopran Kateřina Jalovcová
        tenor Pavel Černoch
        bass Jan Martiník
        sbor Groot Omroepkoor

Komu se Rotterdam nehodí, může to zkusit již příští týden v Praze se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni, Obecního důmu

13.4.2017 10:00    Veřejná gen. zkouška
13.4.2017 19:30    Mimořádné koncerty

Sólisté:
       Jana ŠREJMA KAČÍRKOVÁ | soprán
      Václava KREJČÍ HOUSKOVÁ | alt
      Tomáš JUHÁS | tenor
      Jiří SULŽENKO | bas

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR
Lukáš VASILEK | sbormistr

Jiří MALÁT | dirigent


neděle 9. dubna 2017

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý.

Modlitba za pravdu

Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají.

Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, jeli mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho nezhrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?

Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem.

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení. Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru. Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.

Bože, vrať světu pravdu!

Karel Čapek
Lidové noviny 25. 9. 1938


Pravda se sice vlády nezmocnila, ale ani lež nemá vyhráno. Znamená to, že ani nacismus, ani komunismus, ani populismus nalévaný po desetiletí do hlav občanů nedokázaly zničit kořeny rozumu. To je docela dobrá zpráva. Něco jako poloplná sklenice.

Zdolala Yuja vrchol Olympu?

V muzice vše stojí a padá s vynikajícími osobnosti. Snad nejlépe je to vidět na klavírních koncertech. Vedle řady mimořádných klavíristů se uplatňuje i něco žen, z nichž některé dokážou vnést do interpretace sotva definovatelný prvek ženskosti, který činí jejich projev neopakovatelným. Osobně mezi ně řadím v Argentině narozenou světoběžnici Marthu Argerich (76), pařížskou Gruzínku Khatiu Buniatishvili (29) a newyorskou Číňanku Yuju Wang (čerstvě 30). Také si myslím, že žít v jiných dobách, mohly by být souzeny jako čarodějky.

Řeč však je o té třetí. Od 11 let studovala v Kanadě, v 15 letech přišla do Spojených států, od 17 hraje s velkými orchestry, zlomem však byl její "záskok" za Marthu Argerich v Čajkovského 1. klavírním koncertu s Boston Symphony Orchestra a Charlesem Dutoitem před 10 lety. Dnes je jí 30 let a dobyla svět. Ale již před pěti lety bylo možno si o ní v San Francisco Chronicle přečíst , že je "nejoslnivěji, nejzáhadněji nadaná klavíristka dnešního koncertního světa a nezbývá než zůstat sedět, poslouchat a žasnout nad jejím uměním.“


Wang je nekonformní v oblékání i v muzice. Její vyzývavé šatečky dráždí diváky i orchestry, na botách s nadstandardně vysokými podpatky se jí občas špatně chodí a mimo scénu statečně hulí. Vloni se pracovně setkala s perkusionistou Martinem Grubingerem a jeho Percussive Planet Ensemble a při pěti koncertech hráli m.j. Bartókovu sonátu pro 2 klavíry a bicí v úpravě Yuji Wang. A letos se vrhla do snad největší výzvy, když během 24 dnů má odehrát 13 recitálů ve 13 evropských městech.

Březen 19-Stockholm / Konserthuset Stockholm
Březen 20-Barcelona / Palau de la Música Catalana
Březen 24-Ferrara / Teatro Comunale Ferrara
Březen 25-Florencie / Teatro Della Pergola, Firenze
Březen 27-Paříž / Philharmonie de Paris
Březen 29-Kolín / Kölner Philharmonie
Březen 30-Lucembursko / Philharmonie Luxembourg
Duben 02-Amsterdam / Het Concertgebouw Amsterdam
Duben 03-Benátky / Teatro La Fenice
Duben 06-Vídeň / Wiener Konzerthaus
Duben 08-Valencia / Palau de la Música
Duben 09-Lisabon / Fundação Calouste Gulbenkian
Duben 11-Londýn / Royal Festival Hall

Konzerthaus Wien
čt. 6.4.2017 / 19.30

CHOPIN: Preludes, Op. 28
BRAHMS: Variations and Fugue on a Theme by Handel, Op. 24


Měl jsem trochu pocit, že i když hrála skvěle, na její tváři se objevoval typický záhadný úsměv a s klavírem si povídala, stopy únavy z cestování se zakrýt nedají. Ale po skončení onoho desátého koncertu následovalo 6 přídavků (vlastně pět, ten třetí po chvíli skončila, něco se jí nezdálo). A byla s každým dalším jakoby víc nabitá energií z nadšení publika, které skončilo vstoje a zůstalo by třeba ještě hodinu. 

Na její facebookový profil pak nějaký Ralf Ludwig napsal: Myslím, že už jste zdolala vrchol Olympu, kde sedíte vedle královny Marthy (míněno Argerich) a díváte se dolů na zbytek nejlepších světových pianistů.

Vídeňská státní opera 2017-2018

Ve středu 5. dubna představilo vedení divadla v čele s generálním ředitelem Dominiquem Meyerem příští sezónu. Především bude provedeno 54 operních inscenací plus čtyři dětské verze a k tomu 9 baletů. Ze 350 vystoupení bude 227 operních představení, 53 baletních, k tomu koncerty a matiné.

Premiéry

Opera
Sergej Prokofjev: Hráč (4. října 2017 – dirigent: Simone Young; režie: Karoline Gruber; účinkuji: Dan Paul Dumitrescu, Elena Guseva, Misha Didyk, Linda Watson, Thomas Ebenstein, Elena Maximova, Morten Frank Larsen);

Alban Berg: Lulu, tříaktová verze (3. prosince 2017 – dirigent: Ingo Metzmacher; režie: Willy Decker; účinkuji: Agneta Eichenholz, Angela Denoke, Bo Skovhus, Herbert Lippert, Franz Grundheber);

George Frideric Händel: Ariodante (24. února 2018 – dirigent: William Christie; režie: David McVicar; účinkuji: Sarah Connolly, Chen Reiss, Hila Fahima, Christophe Dumaux, Rainer Trost, Pavel Kolgatin, Wilhelm Schwinghammer);

Gottfried von Einem: Dantonova smrt (24. března 2018 – dirigent: Susanna Mälkki; režie: Josef Ernst Köpplinger; účinkuji: Wolfgang Koch, Herbert Lippert, Jörg Schneider, Thomas Ebenstein, Olga Bezsmertna);

Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila (12. května 2018 – dirigent: Marco Armiliato; režie: Alexandra Liedtke; účinkuji: Elīna Garanča, Roberto Alagna, Carlos Álvarez, Sorin Coliban);

Carl Maria von Weber: Čarostřelec (11. června 2018 – dirigent: Tomáš Netopil, režie: Christian Räth; účinkuji: Adrian Eröd, Camilla Nylund, Alan Held, Andreas Schager, Daniela Fally, Albert Dohmen);
Alma Deutscher: Cinderella (28. ledna 2018 na studiové scéně AGRANA, Walfischgasse; dirigent: N. N.; režie: Birgit Kajtna).

Balet:
představení o třech částech MacMillan | McGregor | Ashton (31. října 2017 – dirigent: Valery Ovsyanikov) - Concerto pole Kennetha MacMillana, Eden podle Wayne McGregora a Marguerite a Armand podle Fredericka Ashtona;
Edward Clug: Peer Gynt (21. ledna 2018 – dirigent: Simon Hewett)
2018 Nureyev Gala (29. června 2018 – dirigent: Kevin Rhodes).

Umělci:
debutující dirigenti: Susanna Mälkki, Giampaolo Bisanti, William Christie (s orchestrem of Les Arts Florissants), Tomáš Hanus, Alexander Soddy, Ramón Tebar a režiséři Josef Ernst Köpplinger a Alexandra Liedtke.

debutující zpěváci: Hrachuhí Bassenz, Sarah Connolly, Annette Dasch, Lise Davidsen, Sabine Devieilhe, Agneta Eichenholz, Venera Gimadieva, Nora Gubisch, Elena Guseva, Christiane Karg, Anita Rachvelishvili, Simone Schneider; Benjamin Bernheim, Christophe Dumaux, Robert Gleadow, Murat Karahan, Bernard Richter, Andreas Schager, Wilhelm Schwinghammer, Thomas Tatzl.

Významní zpěváci v nových rolích: Elina Garanca (Samson a Dalila), Piotr Beczala (Maurizio v Adriana Lecouvreur, Don José v Carmen, Anna Netrebko (Adriana Lecouvreur), Wolfgang Koch (Danton v Dantonova smrt), Marina Rebeka (Amelia v Simon Boccanegra), Angela Denoke (Countess Geschwitz v Lulu), Aleksandra Kurzak (Desdemona v Otello).

Vracející se dirigenti: Alain Altinoglu, Marco Armiliato, Pavel Baleff, Michael Boder, Semyon Bychkov, Frédéric Chaslin, James Conlon, Jonathan Darlington, KS Plácido Domingo, Dan Ettinger, Adam Fischer, James Gaffigan, Guillermo García Calvo, Sascha Goetzel, Eivind Gullberg Jensen, Michael Güttler, Daniel Harding, Graeme Jenkins, Patrick Lange, Louis Langrée, Jesús López Cobos, Cornelius Meister, Ingo Metzmacher, Tomáš Netopil, Yannick Nézet-Séguin, Evelino Pidò, Speranza Scappucci, Peter Schneider, Jean-Christophe Spinosi, Jeffrey Tate, Sebastian Weigle, Simone Young.

Wiener Staatsoper at AGRANA STUDIOBÜHNE | Walfischgasse
In the 2017/2018 season, the AGRANA STUDIO STAGE | WALFISCHGASSE will host the premiere of Cinderella, Juan Crisóstomo de Arriaga’s The Arabian Princess and Wagners Nibelungenring for Children (an adaptation by Hirofumi Misawa). Additionally, a variety of special programmes will take place there: artists in conversation with, among others, Wiener Staatsoper Director Dominique Meyer, introductory musical events, master classes, concerts and readings, lectures on opera history and other topics as well as events with the Opera School and the Ballet Academy.

Concerts and Matinées
The wide-ranging programme of operas and ballets will be rounded off by several well-established event series:

Recitals: internationally acclaimed singers will perform attractive concert programmes on five evenings.
Matinee series Ensemble Matinee in the Mahler-Saal: on seven different dates, young ensemble singers will be showcasing their talent outside the regular performance schedule. They will be accompanied on the piano by the répétiteurs of the opera house.
Chamber Music Cycle of the Vienna Philharmonic: in ten matinées, members of the Vienna Philharmonic will present a diverse programme of chamber music in various different ensembles.
Kontrapunkte – discussion matinées by and with Clemens Hellsberg: Dr. Clemens Hellsberg will be moderating two high profile round table discussions about current cultural topics.
In addition, a gala concert with KS Edita Gruberova – an artist who has been closely linked to the Vienna State Opera for almost five decades – will take place on June 23rd 2018.

This wide spectrum of activities will be rounded off by a number of additional matinées. The ever-popular open day at the Wiener Staatsoper will take place on 3 September 2017.

62nd Vienna Opera Ball, Magic Flute for children
On 8 February 2018, the 62nd Opera Ball will take place: the opera house will again be transformed into a gigantic ballroom, where two performances of The Magic Flute for children will be given the following day.

Wiener Staatsoper on tour
In the next season, the Wiener Staatsoper will go on tour with two concert performances: Don Giovanni in Abu Dhabi on 22 January 2018, Le nozze di Figaro in Aix-en-Provence on 2 April 2018.

Wiener Staatsoper live at home
During the 2017/2018 season the WIENER STAATSOPER live at home programme will broadcast a total of 45 performances live on the internet in excellent picture and sound quality. Please find the full programme on www.staatsoperlive.com.

The Wiener Staatsoper has developed this new technology for a live schools programme on selected dates in order to make its portfolio available to large numbers of young people throughout Austria and abroad: Wiener Staatsoper live at school. This will enable students to discover the opera house and its many professions, experience live rehearsals, and watch live broadcasts of opera or ballet performances together in the morning during school hours thanks to time-shifted broadcasts.

Live Opera on the Square
“Live Opera on the Square” will again feature a selection of around 20 opera and ballet performances per month that will be transmitted live on Herbert von Karajan Square outside the opera house in September, April, May and June. In addition, all performances from 27 December 2017 to 1 January 2018 as well as the New Year’s Concert of the Wiener Philharmoniker will also be screened live on the square. Die Fledermaus on 31 December will be a contribution to the City of Vienna’s “New Year’s Eve Trail”.

středa 5. dubna 2017

Hudební drby - březen/duben 2017

Na větší podrobnosti už nezbyl čas, tak jen v krátkosti:

Česká filharmonie - Manfred Honeck
22. března 2017
Rudolfinum

Interpreti
Christiane Karg - soprán
Manfred Honeck - dirigent

Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 33 B dur KV 319
Richard Strauss: Čtyři poslední písně
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur op. 88

Christiane Karg a Manfred Honeck
S Manfredem Honeckem nelze šlápnout vedle, ale vrcholem byla bezpochyby skvěle podaná Dvořákova symfonie. Jedna z nejlepších, jaké jsem slyšel
--------------------------------------------------------------------------------------------

Brno - Láska na dálku
26. března 2017
Janáčkovo divadlo

Nedlouho poté, co Metropolitní opera pustila do světa přímý přenos opery finské skladatelky Saariaho, pochlubilo se premiérou téže opery Brno. Tam i tam zajela i skladatelka.

Pořád se mi vracela myšlenka, že tato hudba mi něčím připomíná Janáčka. On v ní samozřejmě není, ale přesto skladatelka sama prohlásila: "...jelikož jsem velkou obdivovatelkou Leoše Janáčka, jsem ráda, že mohu být v Janáčkově divadle a ve městě, které je s ním tak výrazně spojené."
Neyorské představení bylo vlastně výrazně realistické, zatímco brněnské bylo poetičtější a obsahovalo, jak je u Heřmana typické, hodné symbolů. Zpočátku se mi zdálo, že je téměř nehybné, ale druhá půle dostala obdivuhodnou dynamiku. A znovu jsem byl osloven onou zvláštní krásnou hudbou. Když jsem ji pustil vnukovi, pustil mi něco ze svého okruhu hudebních zájmů a pocit jsem měl podobný.

Ze zpěváků byli vynikající Pavol Kubáň a Lucie Hájková. Veronika Hajnová Fialová, ať už z jakéhokoli důvodu, nezvládala plně dolní část rejstříku a jakmile se pak octla mimo otevřenou část jeviště, nebylo ji takřka slyšet. Skvělé byly i obě části Pěveckého sboru Masarykovy univerzity. Klidně bych mohl vidět ještě jednou.
skladatelka, dirigent, režisér

Láska na dálku
Kaija Saariaho / Amin Maalouf

autor: Kaija Saariaho 
libreto: Amin Maalouf 
hudební nastudování: Marko Ivanović 
dirigent: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr 
režie: Jiří Heřman 
scéna: Tomáš Rusín 
kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová 
světelný design: Daniel Tesař 
dramaturgie: Patricie Částková 
sbormistr: Michal Vajda 
asistent režie: Otakar Blaha 

Pěvecký sbor Masarykovy univerzity
Orchestr Janáčkovy opery NdB

Osoby a obsazení
Jaufré Rudel: Pavol Kubáň j. h. 
Poutník: Veronika Hajnová Fialová 
Clémence: Lucie Hájková j. h. 
-----------------------------------------------------------

Zapomenutý mezi titány
1. dubna 2017
Rudolfinum

PKF, dirigent Jiří Bělohlávek a houslista Ivan Ženatý

Hned v úvodu programu vystřihl umělecký ředitel PKF Emanuel Villaume poklonu dirigentovi, když napsal: "Jiří Bělohlávek a Jakub Hrůša vybudovali výborný ansámbl, který je mezinárodně uznávaný pro svou hudební preciznost, styl a smysl pro detail. Obou si velice vážím."

Jiří Bělohlávek vedl orchestr do roku 2005, kdy se stal jeho čestným hudebním ředitelem a každoročně se k němu vrací alespoň na jeden koncert, stejně jako Jakub Hrůša, který shodou okolností diriguje koncert následující.

Program:
Gioacchino Rossini: Předehra k opeře Vilém Tell
Josef Bohuslav Foerster: Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 104
     Andante sostenuto
     Andante moderato
     Allegro
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 39 Es dur, KV 543

Jakýmsi "intelektuálním" středem koncertu byl Foersterův koncert. Mně skladba připomínala stavebnici s vetknutými virtuozními pasážemi pro sólové housle. Není to hudba, která na první poslech zaujme, a potřebovala by víc poslechů, aby ji člověk vstřebal. Skladba je to prakticky neznámá, odhlédneme-li od toho, že byla před 10 lety ve studiu nahrána týmž sólistou a dirigentem, pouze orchestr byl jiný - BBC Symphony Orchestra, a vydána Supraphonem na CD spolu s autorovým prvním houslovým koncertem, živě nahraným v Londýně. Partitura nikdy nevyšla tiskem a originál vlastní archiv Pražské konzervatoře.

Ovšem skutečným vrcholem byla Mozartova symfonie. Už dlouho jsem neviděl Jiřího Bělohlávka tak zřetelně dobře naloženého jako při této symfonii. Mozart zněl naprosto přesvědčivě, zářivě a radostně.

Předehra k Vilému Tellovi tak zůstala stranou, přestože její první část je lyrická a melodická, zatímco druhou zahajuje fanfára, která přejde do vítězného závěrečného pochodu. To zná snad každý (i když neví, že je to Rossini), hraje ho i dechový orchestr Májovák z Karviné.
----------------------------------

Dirigent Jakub Hrůša byl jmenován jedním ze dvou nových hlavních hostujících dirigentů Philharmonia Orchestra od sezony 2017/18. Vypadá to, že počet jeho hudebních funkcí je naplněn.