Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 27. února 2014

Baroko nebo belcanto?

Zkuste se někdy zastavit třeba na Palachově náměstí a pustit si hlavou biograf vzpomínek. Každý dům, který vidíte, je spojen s příběhy, které jste zažil vy, někdo z vašich přátel, nebo které se prostě staly a vy o nich víte. To místo je najednou plné lidí. Živých, i těch kteří žijí jen v těch vzpomínkách.

S těmi pocity jsem v davu lidí, které vyplivlo metro, vešel v úterý 18. února včera do Rudolfina, kde se konal další abonentní koncert Collegia 1704. Na pořadu byl recitál Raffaelly Milanesi, vynikající italské sopranistky. Tato drobná, asi 40letá Římanka s dívčím exteriérem není v Praze neznámá. Naposledy byla k vidění a slyšení v květnu loňského roku, když Collegium 1704 uvedlo ve Stavovském divadle koprodukční nastudování opery Josefa Myslivečka Olimpiade (za měsíc ji budou dávat v Theater an der Wien).


Koncert sám se ovšem poněkud vymkl z rámce daného názvem cyklu: "Hvězdy barokní opery", což není výtka, ale pouhé konstatování. Pod hlavičkou "Mezi snem a realitou" byla prezentována hudba více či méně pobarokní. Nejstarším autorem večera byl Tommaso Traetta (1727-1779), skladatel neapolské školy, avšak opera Antigona, jejiž součásti je arie "Ombra cara amorosa", měla premiéru v Petrohradu v roce 1772. Traetta byl v té době již  čtvrtý rok hudebním ředitelem u dvora Kateřiny Veliké a Antigona je dnes jeho nejznámějším dílem. Je spíše výplodem fantazie tvrzení, že v roce 1775 z Ruska odešel, protože mu hrozila smrt, a to v souvislosti s touto operou a samostatností Polska. Fakt ovšem je, že libretista byl otráven.(Ruská říše řeší stále stejné problémy, zdá se.)

Jádro recitálu však představovaly arie z oper Rossiniho, Belliniho a Donizettiho, tedy z období vrcholného belcanta a byly předvedeny s bravurou, takže jsem neměl problém s tvrzením, že zpěvačka, ze které přímo sršela energie, by mohla jít "z fleku" do Metropolitní, který po posledním přídavku zazněl z řady nade mnou.
-----
Hvězdy barokní opery 2013/2014
Mezi snem a realitou
Raffaella Milanesi (soprán)
Collegium 1704
Dirigent: Václav Luks
18. února 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Joseph Haydn: Sinfonia z opery l’Isola disabitata
Come il vapor s’ascende z opery l’Isola disabitata
Tommaso Traetta: Ombra cara amorosa z opery Antigona
Antonio Salieri: Ouverture z opery Les Danaїdes
Gioacchino Rossini: Assisa a’ piè d’un salice z opery Otello
Ludwig van Beethoven: Coriolan Ouverture op. 62
Gaetano Donizetti: Ardon gli’incensi z opery Lucia di Lammermoor
Gioacchino Rossini: Sinfonia di Bologna
Vincenzo Bellini: Ah, non credea mirarti z opery La Sonnambula

čtvrtek 13. února 2014

Rusalka a já

Rusalky jsou ženské vodní démonky ve slovanské mytologii a lidové kultuře. Mají dlouhé rusé vlasy, jejichž rozčesáváním způsobují povodně. Já jsem se však s rusalkou setkal pouze v pány Kvapilem a Dvořákem humanizované podobě, a to v poměrně raném dětství. Ještě dnes to cítím. Hlavně to napětí, zda do Národního divadla dorazíme včas, což se nepovedlo, a zda se mně a bratrovi nebude chtít čůrat, což se naštěstí také nepovedlo. Jinak se mi vybavuje, že tam byla zvláštní slavnostní atmosféra, horko a padaly mi punčocháče. Muselo mne to však zaujmout i jinak, protože od té doby jsem si pouštěl desky s operními áriemi.

Rusalka je rozhodně nejlepší operou Antonína Dvořáka, která se v posledních letech hraje v Evropě stále častěji, což není ani tak uznání jejích nesporných kvalit, jako spíš projev toho, že s pohádkovým tématem lze z pohledu režiséra nakládat zcela libovolně. Navíc téma je jako šité pro freudovské rozjímání. Z těch nejznámějších inscenací v posledních letech je to mnichovská Rusalka znásilňovaná ve sklepě vodníkem rakouského režiséra Kušeje z roku 2010 a londýnská Rusalka z bordelu z roku 2012. Metropolitní opera objevila Rusalku v roce 1993, inscenoval ji režisér Otto Schenk a titulní roli zpívala Gabriela Beňačková. Tato inscenace, která žije dodnes, je naopak superrealistická. Někde mezi těmito extrémy, časově i pojetím, je Rusalka režiséra Jiřího Heřmana z roku 2009 v hudebním nastudování Jakuba Hrůši.

Antonín Dvořák: Rusalka – Renée Fleming (Rusalka), Piotr Bezcala (Princ) – Met Opera New York  (foto Ken Howard)
Rusalka - Renée Fleming, princ - Piotr Beczala
Přenos z Metropolitní opery provázelo v Česku rozechvělé očekávání velké události, a tak byly postupně přidávány další sály, až do čísla 28, i další termíny a navíc snad až 1000 lidí představení sledovat na velkém plátně na pražském Náměstí republiky. Je nutno říci, že představení to bylo krásné, avšak očekávání byla snad až nerealisticky vysoká. I když je Renée Fleming ve svých 55 letech stále krásná žena a obdivuhodná zpěvačka, přece jen je kamera nemilosrdná. Navíc to byla čeština a nebyla. A jaký je podíl dokonalé dikce na celkovém dojmu ze zpěvu byl slyšet u hajného, kterého zpíval brněnský zpěvák Vladimír Chmelo. Mnohem lepší než Fleming byl v tomto ohledu princ Poláka Piotra Beczaly, i když jeho prohlášení, že vlastně česky umí, protože čeština a polština jsou si blízké, a že čeština zní jako když malé bezzubé dítě mluví polsky, tak ono to platí i obráceně. Ale to je spíš vtip, byl skvělý. Takže představení bylo krásné, leč internet a youtube jsou zrádné. Řekl bych, že nejlepší Rusalka je ta, kterou zpívala Milada Šubrtová (1924-2011). Třeba na záznamu z roku 1961 (dirigent Chalabala, princ Ivo Žídek, vodník Eduard Haken), který byl použit v roce 1975 pro TV film.

Ovšem Rusalka není jen o zpěvu. Jak říkají odborníci, je to hudebně dramatický útvar, a protože Dvořák ctil Richarda Wagnera, orchestrální part tvoří se zpěvem jediný nádherný celek. A orchestr Metropolitní opery pod taktovkou Kanaďana Patricka Nezet-Seguina hrál dokonale. Takže drobné výtky rozhodně nemohou zkazit celkový dojem. Někteří profesionální pisatelé ovšem tvrdí, že slyšeli, jak orchestr byl ne vždy přesný v nástupech. Což je vděčná finta, protože tím čtenáře nutí si myslet, že blbě slyší, a současně to nelze zpětně dokázat.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režijní nastudování: Laurie Feldman
Režie: Otto Schenk
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Sylvia Strahammer
Light design: Gil Wechsler
Choreografie: Carmen De Lavallade
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 11. listopadu 1993 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 8. 2. 2014)

Rusalka – Renée Fleming
Princ – Piotr Beczala
Cizí kněžna – Emily Magee
Ježibaba – Dolora Zajick
Gnome – John Relyea
Kuchtík – Julie Boulianne
Hajný – Vladimír Chmelo
První žínka – Dísella Lárusdóttir
Druhá žínka – Renée Tatum
Třetí žínka – Maya Lahyani
Lovec – Alexey Lavrov

sobota 1. února 2014

Paret a hudba

Jsou zákony Parkinsonovy byrokracie a je také Paretův zákon, který říká, že 80 % výsledků způsobuje 20 % příčin. Převedu-li to do působení hudebních produkcí a silně zjednoduším, potom jen každý pátý koncert je mimořádný. Takže není žádná tragédie, když mimořádný není, navíc každý koncert představí několik skladeb... Když v této souvislosti hodnotím koncert České filharmonie v pátek 24. května, docházím k závěru, že k těm 20 % nepatřil. Leč přesto měl svůj vrchol, kterým byl Šostakovičův koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107. Tento koncert napsal 53letý skladatel pro Mstislava Rostropovič, který ho také uvedl v premiéře s Leningradskou filharmonií a dirigentem Jevgenijem Mravinským v roce 1959. Je to čtyřvětá skladba, přičemž 2. až 4. věta se hrají bez přerušení a 3. věta je kadence. Koncert je považován za jednu z nejnáročnějších kompozic, ale současně patří k nejpopulárnějším koncertům pro violoncello.

V abonentním koncertu ČF měl hrát norský virtuos Truls Mørk, který je m.j. držitelem Grammy za nahrávku tohoto koncertu, nakonec ho však nahradil nový koncertní mistr violoncell ČF Václav Petr. Už sama skutečnost, že 24letý hudebník a stále ještě posluchač HAMU je koncertním mistrem tělesa jako ČF je pozoruhodná. I když ideální přednes by měl vedle nesporně dokonalého technického podání a nasazení zahrnovat i větší nadhled, což je bezpochyby i otázka osobního zrání, které přichází s věkem.

Konstanze von Gutzeit a Václav Petr, listopad 2013
Ostatní skladby (Musorgský - předehra opery Chovanština, Mozart - Symfonie č. 29 a Beethoven
 - Leonora 3) byly pod dirigentem Jamesem Gaffiganem zahrány standardně, navíc, stejně jako 10. ledna, šlo o 4. koncert (včetně veřejné generálky) během 3 dnů, což nadstandardnímu výkonu sotva prospěje.

Rozhodně to byl zrcadlový obraz koncertu z 10. ledna, kde byl sólista Ivan Klánský až příliš nad věcí a dojem z ostatních skladeb převýšil Chopinův klavírní koncert, jehož dirigentem byl zkušený showman Pinchas Steiberg.