Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

Píseň o zemi

V letech 1908 až 1909 napsal Gustav Mahler šestidílnou skladbu, jejímž základem jsou staré čínské básně, přeložené Hansem Bethge a v roce 1908 vydané jako Die chinesische Flöte. Z rozsáhlé sbírky si Mahler vybral 7 básní, které zčásti upravil a ty pak sloužily jako podklad ke skladbě nazvané Píseň země. Premiéru dirigoval v roce 1911 Bruno Walter.

GUSTAV MAHLER

Píseň o zemi


PIJÁCKÁ PÍSEŇ O BÍDĚ ZEMĚ (podle Li-Tai-Po) 

Už vábí víno ve zlatém poháru,
však nepijte ještě, nejprv vám zazpívám!
Píseň o strastech
ať radostně vám zazní do duší.
Když zármutek se vplíží,
zahrady duše ladem ulehnou,
uvadá radost a umírá i zpěv.
Temný je život, temná je smrt.

Pane tohoto domu!
Tvůj sklep je zlatého vína plný!
Ta loutna tady patří mně!
Udeřit do strun a číše vyprázdnit,
to dobře se k sobě hodí.
Plný pohár vína v pravý čas
má větší cenu, než všechna bohatství země!
Temný je život, temná je smrt.

Obzor se věčně modrá a země
ještě dlouho trvat bude a každé jaro rozkvete.
Ty však, člověče, jak dlouho vlastně žiješ?
Ani sto let zábavy si dopřát nemůžeš
ze všech zpráchnivělých cetek této země.
Jen pohleďte! V měsíčním světle na hrobech
dřepí strašidelný tvor.
Opice je to! Slyšíte, jak vřeští,
jak ječí do sladké vůně života!
Chopte se číší! Už je čas, přátelé!
Zlaté poháry vyprázdněte až do dna!
Temný je život, temná je smrt!

OSAMĚLÝ NA PODZIM (podle Chang-Tsi) 

Podzimní mlhy se modravě nad jezerem válí;
tráva pod jinovatkou už všude zbělela;
Zdá se, jako by umělec květiny posypal
nefritovým prachem.

Sladká vůně květin odvanula;
studený vítr jim stonky ohýbá.
Brzy už uvadnou, zlaté plátky
lotosových květů po vodě plují.

Mé srdce je unaveno. Má malá lampa
s prskáním uhasla; upomíná mne, že je čas jít spát.
Však přijdu za tebou, mé důvěrné místo spočinutí!
Jen dopřej mi klid, útěchy je mi třeba!

Pláču často ve svém osamění.
Podzim v mém srdci je příliš dlouhý.
Ó slunce lásky, což už nikdy nevysvitneš,
abys mé hořké slzy něžně osušilo?

O MLÁDÍ (podle Li-Tai-Po) 

Uprostřed malého jezírka
stojí pavilon ze zeleného
a bílého porcelánu.

Jako hřbet tygra klene
se můstek z nefritu
k pavilonu tam naproti.

V altánku sedí přátelé
ve svátečních šatech, pijí a hovoří,
někteří píší verše.

Hedvábné rukávy si
vyhrnuli, hedvábné čapky
se jim vesele posunuly do tyla.

Na tiché hladině jezírka
se všechno nádherně
odráží jako v zrcadle.

V pavilonu ze zeleného
a bílého porcelánu
je všechno vzhůru nohama.

Můstek se podobá půlměsíci,
i on je obrácený. A přátelé
ve svátečních šatech pijí a hovoří.

O KRÁSE (podle Li-Tai-Po) 

Mladé dívky trhají květiny,
trhají lotosové květy na břehu.
Sedí mezi křovinami a listím,
sbírají květy do klína
a navzájem se vesele škádlí.
Zlaté slunce je třpytem oblévá,
odráží jejich postavy na lesklé hladině.
Slunce zrcadlí štíhlé údy,
ty oči líbezné,
vánek nazdvihuje laškovně
látku rukávců a odnáší kouzlo
dívčích vůní povětřím.

Ó hleď, ty sličné jinochy, jak spěchají
tam po břehu na smělých ořích,
blyští se do dálky jak paprsky slunce;
mezi větvemi zelených vrb
se už jejich mládí žene sem!
Jeden z koní radostně zaržá,
plaší se a uhání pryč;
přes květy, traviny, kopyta běží;
v divokém cvalu podupou
skloněné květiny.
Hej! Jak vlaje mu v tom běhu hříva,
jak nozdry horce dýší!

Zlaté slunce postavy třpytem zalévá,
odráží je na lesklé hladině.
A nejkrásnější z panen za koněm
dlouze a toužebně hledí.
Hrdé vzezření jen předstírá.
V záblescích jejích velkých očí,
v hlubině horoucího pohledu
se ještě vznáší vzrušení srdce
a žaluje.

OPILÝ NA JAŘE (podle Li-Tai-Po) 

Jestli je život jenom sen,
proč plahočit se, nač?
Já piju celý boží den,
lhostejno, proč a zač.

A když už víc pít nemohu,
a duše dost už má,
dopotácím se ke dveřím
a spím až do rána!

A copak že mě probudí?
Jak ptáček vítá jaro.
Zpívá, a já mám pochyby,
že se mi to jen zdálo.

Však ptáček přece šveholí:
„Přes noc se objevilo!"
Tak spánek rázem odhodím,
to bylo ptačí dílo!

Pak pohár zase napiním
a vínu poctu vzdám,
a zpívám, dokud s měsícem
se v noci nepotkám!

A až mi v zpěvu dojde dech,
ulehnu, budu spát.
Co je mi vlastně do jara?
Vždyť opilý jsem rád!

ROZLOUČENÍ (podle Mong-Kao-Jen a Wang-Sei) 

Slunce se sklání za horami.
Všechna údolí naplňuje večer
svými stíny, nesoucími chlad.
Pohleď! Jako stříbrná bárka se vznáší
měsíc na modrém jezeru oblohy.
Cítím vanutí jemného větříku
za tmavými smrčinami!

Potůček zurčí libozvučně tmou.
Květiny blednou za soumraku.
Zem oddechuje klidně ze spánku,
i touhy všechny chtějí snít.
Unavení lidé se vracejí domů,
ve spánku nacházejí zapomenuté štěstí
a nové mládí se učí žít!
Ptáci již ztichli, skryti ve větvích.
Svět usíná!

Chladně to vane ve stínu mých smrků.
Stojím, a čekám na přítele;
Čekám, abych se s ním rozloučil.
Příteli, chtěl bych krásu tohoto večera
zažít tu s tebou po boku.
Kďe vězíš? Dlouho mne necháváš samotného!
Procházím se se svou loutnou
po cestách, porostlých měkkou travou.
Ó kráso! Ó světe, věčným milováním, životem opilý!

Sestoupil z koně, aby si připili
na rozloučenou. Ptal se, kam že
odchází a proč to musí být.
Promluvil zastřeným hlasem: Příteli můj,
štěstí tohoto světa mi nepřálo!
Kam jdu? Odcházím, putuji do hor.
Klid hledám pro své osamělé srdce.
Odcházím domů, do vlasti.
Už nikdy se nebudu toulat dálkami.
Mé srdce utichlo a čeká, až přijde jeho čas!

Všude je země milá,
rozkvétá s jarem a vždy znovu
se zazelená! Všude a věčně
modře září dálky!
Věčně... věčně...

PŘEKLAD: VLASTA REITTEREROVÁ, 2012

Žádné komentáře:

Okomentovat