Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

Tristan a Isolda (libreto)

Richard Wagner

TRISTAN A ISOLDA


PRVNÍ DĚJSTVÍ

PŘEDEHRA


PRVNÍ SCÉNA

(Komnata podoby stanu na přídi lodi, bohatě ověšená koberci, je na počátku v pozadí úplně uzavřena; po straně vedou úzké schody do podpalubí. - Isolda na pohovce, obličej zabořen v podušku. - Brängena odhrnujíc koberec, hledí po straně přes palubu)

HLAS MLADÉHO NÁMOŘNÍKA (zaznívající z výše stěžně)
Zrak můj v západ zří; loď na východ jde.
Nás vítá vánkem domov náš:
kde irské dítě, prodléváš?
Je vzdechů tvých to síla,
čím plachta dme se bílá?
Vánku, vánku, věj dál!
Dívko má, jaký žal!
Irčanko má, ty divoká, milostná!

ISOLDA (náhle se vzchopivší)
Kdo smí mne tak tupit?

(Rozhlíží se vyděšena)
Brängeno, ty? Mluv - kde jsme to?

BRANGÄNE (u otvoru)
Modrý pás na východě vznáší se;
mírně nás v dál nese loď:
my stišenou plání s tmícím se
soumrakem stihneme zem.

ISOLDA
Kterou zem?

BRANGÄNE
Kornwall je náš cíl.

ISOLDA
Nikdy ne! Ni dnes, ni zítra!

BRANGÄNE  (spustí záclonu a spěchá zděšena k Isoldě)
Co slyším? Kněžno! Ha!

ISOLDA (divoce před sebe)
Jak zrůdný to rod! Svých předků hanba!
Kde, o, matko je tvá hrozná moc,
kterou mořem, bouří jsi vládla?

Ach, čím je kouzlo spoutané,
jež jen svářet zná balsám v lék!
Ty spoutaná sílo, vzbouzej se již;
a vzhůru z mých ňader, kde skryta spíš!

Mou znejte vůli, váhavé větry!
Sem spějte vznítit boj živlů všech!
Nech bouř vztekle řádit zvířeným děsem!
Spát nenech déle mořskou tu pláň,
vzbuď v jejích hlubinách závistný vztek!
Spěj kořist zříti, v plen již tu dávám!
Ty rázem zdrť pyšnou tu loď,
trosek spoustu shlť bezedná hloub!
A vše, co tu jest, co živo tu dýše,
to odplatou vám, větry, buď!

BRANGÄNE  (v nejvyšším zděšení, konejší Isoldu)
Ó žel! Ach! Ach! já v duši tušila zlo!
Isoldo! Paní! Lásko má! Co skrýváš v ňadru svém?
Bez slzí vláhy v dál šla's od otce i matky;
 pryč od svých přátel bez slova lásky šla's.
 Chladem vál ten němý odchod tvůj, něm je tvůj ret,
 zbledla tvář; v hladu trýzni, stále dlíš;

v hrůzy tísni, duch tvůj mře:
Ó, již dél to snášet nelze,
 nejsem více tvou, mám ti cizí být?
Ó, již zjev mi, trýzeň svou!
Svěř se, sděl mi, bídy tíž!
Ó, má Isoldo, má sladká lásko!
Soucit s bídnou měj ženou,
 měj útrpnost s Brängenou!

ISOLDA
Vzduch! Vzduch!
Krev mi žárem žhne!
Otevř! Otevř již tam!
(Brangäna rozhrne spěšně opony uprostřed)


DRUHÁ SCÉNA

(Je vidět po délce lodi až k zádi a přes palubu na širé moře až po obzor.Kolem hlavního stěžně uprostřed jsou lodníci, zaměstnávajíce se lanovím; na zádi jsou rozloženi rytíři a panoši; od nich poněkud vzdálen Tristan se založenýma rukama hledí zamyšlen do vln; jemu u nohou nedbale leží Kurwenal)

Z výše stěžně je opět slyšeti
HLAS MLADÉHO NÁMOŘNÍKA
Nás vítá vánkem domov náš:
kde, irské dítě, prodléváš?
Je vzdechů tvých to síla,
Čím plachta dme se bílá?
Vánku, vánku, věj dál!
Dívko má, jaký žal!

ISOLDA  (jejíž zrak ihned našel Tristana, na němž strnule ulpěl, přitlumeně pro sebe)
Mně byl souzen, mnou byl ztracen,
v slávě pyšný, v bídě sláb!
Smrt skloň šíji tvou!
Smrt znič srdce tvé!
 (k Brangäně, příšerně se smějíc)
Co soudíš o tom rabu?

BRANGÄNE  (sledujíc její pohled)
O kom to?

ISOLDA
Tam o vůdci, jenž v rozpacích tam klopí zrak,
a studem schvácen stranou zří.
Mluv, co zdá se ti?

BRANGÄNE
Je míněn Tristan, paní má?
Co div jej všude cení,
jde s ním vždy chvály zvěst,
rek, jemuž rovno není,
slávy poklad jest?

ISOLDA  (po ní posměšně)
Jenž neví v hanbě žhoucí, kam skrýti by se měl,
 získat že nevěstu mroucí pro svého krále jel!
Zdá se ti temnou moje řeč?
Ať řekne sám, ten slavný muž, proč bojí blíž se jít?
A úctu paní vzdáti své proč zapomněl ten smutný rek,
že svůj zrak klopí v studu chvění, jemuž rovno není!
Já i on víme proč! Ku pyšnému jdi a mou mu vůli zjev!
K službě mé by hned vlídně hotov teď byl.

BRANGÄNE
Mám snad jej žádat, čest by vzdal ti?

ISOLDA
Buď zván ten rab sem k mému holdu
ctít ať přijde mne, Isoldu!
(Na velitelský Isoldin pokyn se Brangäna vzdálí a kráčí ostýchavě kolem pracujících lodníků přes palubu na záď. Isolda ji sleduje strnulými zraky a uchyluje se zpět k pohovce; tam sedíc během následujícího vyčkává a dívá se stále upřeně k zádi)

KURWENAL  (jenž zří Brangänu přicházeti, aniž by se zdvihl,
 zatahá Tristana za roucho)
Zde viz, Tristane! Posel od Isoldy.

TRISTAN (vzchopiv se)
Co jest? Isolda…
(vzpamatovav se rychle, když Brangäna k němu došla a uklonila se)
Od mé jdeš kněžny? Rád chci znáti,
co mi říci dvorně vlídná přišla dívka sem?

BRANGÄNE
Můj vzácný pane,
zříti ždá si vás Isolda, paní má.

TRISTAN
Ji nudí plavby běh? Vždyť končí již;
dřív, nežli den se stmí, má zemi zřít.
Co paní má káže činit, já chci plnit rád.

BRANGÄNE
By šel pan Tristan ihned k ní: to paní vůle jest.

TRISTAN
Kde břeh se v dálce modrá a příboj bíle pění,
čeká král již paní mou: a k němu bych ji doved',
já v krátku k jasné přijdu: nevzdám já se přízně té.

BRANGÄNE
Pan Tristan slyšel, mou přec řeč:
paní k své jej službě zve,
ať proto jde jen blíže
tam, kde naň čeká již.

TRISTAN
Tvé vzácné paní sloužím rád a ctím,
ať dlím kde chci, ten výkvět všechněch žen;
kormidla vzdálit zda se smím,
když mám teď jistě vést loď
kde krále Marka zem?

BRANGÄNE
Tristane, můj pane! Nač výsměch ten?
Zdá-li se temnou ti služky řeč, slyš, paní má co dí:
Tak přímo mám ti říci: Buď zván ten rab
sem k mému holdu, ctít ať přijde mne, Isoldu.

KURWENAL  (vyskočiv)
Zda odpověď smím dáti?

TRISTAN (klidně)
Mluv, co bys odvětil ty?

KURWENAL
To vyřiď paní Isoldě!
Kdo země trůn a dědictví dal irské dívce v dar,
ten nemůž' děvy rabem být, již svému strýci vzdal.
Je světa pán Tristan, rek náš!
Jí rci, že vždy mu hold vzdám, to navzdor všem Isoldám!
(Co Tristan se jej snaží posuňky umlčeti a Brangäna rozhořčena se obrátila k odchodu, zpívá Kurwenal za váhavě se vzdalující s největší silou)
"Pan Morold přeplul moře k nám,
jel v Kornwal pro daň z dáli;
kdes v moři spí teď sám a sám
hrob tmí se v stínu skály!
Jen hlava v Irsko vrácena,
jest Anglie daň splacena:
zdráv buď rek náš Tristan,
jak on zná splácet daň!"
(Kurwenal, zakřiknut Tristanem, sestoupil do lodních prostor, Brangäna se vrací zaražena k Isoldě, zatáhne opět záclony; mezi tím je všechno mužstvo z venčí
slyšet hlasitě zpívat)

VŠICHNI MUŽI
"Jen hlava v Irsko vrácena,
jest Anglie daň splacena:
zdráv buď rek náš Tristan,
jak on zná splácet daň!"


TŘETÍ SCÉNA

(Isolda a Brangäna samy při zcela spuštěných oponách.Isolda povstane se zoufale rozlíceným posuňkem. Brangäna se jí vrhne k nohám)

BRANGÄNE
Ach ten posměch snésti nelze!

ISOLDA (jsouc blízka strašlivému výbuchu, rychle se vzpamatuje)
Nuž mluv, co Tristan!
Chci znáti vše, co mi vzkázal.

BRANGÄNE
Ach, ptát se nechtěj!

ISOLDA
Rci bez bázně vše!

BRANGÄNE
On výmluv dvorných plno měl.

ISOLDA
A když jsi stála na svém?

BRANGÄNE
Když k službě tvé jsem zvala jej:
že slouží rád, tak pravil sám,
a ctí, ať dlí kde chce,
ten výkvět všechněch žen;
vzdálit zda kormidla se smí,
když má teď vést jistě loď
kde krále Marka zem?

ISOLDA (bolestně a hořce)
"Když má teď vést jistě loď, kde krále Marka zem?"
(příkře a prudce)
On daň mu platit pílí,
již v Irsku získal proň!

BRANGÄNE
A když pak tvým jsem slovem,
jej zvala blíže k nám,
Tu jeho přítel Kurwenal!

ISOLDA
Znám posměch jeho bídný, mně slůvka neušlo.
Když znáš teď mé hanby tíž, máš znáti, původ kde má.

Zlý výsměch v jejich zní-li písni, já vím, jak mám jej splácet!
Kdys vetchý člun, vln hříčka mdlá plul v Irska přímoří,
v něm chorý muž se na dně chvěl a v bídné trýzni mřel.
K Isoldě spěl, jíž kouzla znal;
ta svým lékem hned zázračným
mu vlídně léčí ránu, jež trýzní zlou mu jest.
Že "Tantris" jak v lsti sám se dával zváti,
je Tristan Isolda měla znáti,
bez hrotu meč měl v ruce
muž jenž zmíral u ní v muce,
a rzivý hrot se rděl kdys v hlavě,
již poslal jí kdos vyzývavě
zpět s hanou v irskou vlast.
Ten hrot byl meče část.
Mně výkřik hrůzy z úst se dral!
Přede mnou vrah Moroldův sám stál.
Můj meč na hruď mu mířil,
krev Morolda by smířil.

Ze svého lože zíral bled,
ne na můj meč, ne k ruce mé,
v můj stále zrak se hroužil.
Soucit s bídným tu vzplál v duši mé;
a meč - ten kles' mi náhle!
Jež Moroldem mu dána,
když zhojila zlá se rána,
spěl k svým přes moře nivy,
přestal tížit mne zrak ten snivý!

BRANGÄNE
Ó zázrak, což smím tak se mýlit?
Ten host, jenž mřel mi v náručí?

ISOLDA
Jej chválit slyšíš právě:
"Zdráv buď náš rek Tristan"
náš host chorý tak je zván.

Mne slíbil stále ctíti, sám přísahou se vázal!
Však slyš, jak se rek přísah zřek'!
Jenž co Tantris k svým se moh' neznám vrátit,
co Tristan k nám zas připlul zpět;
a z lodi své, kde v pýše stál,
kněžnu irskou hned žádal za choť
pro kornwallského krále, pro Marka, svého ujce.
Když Morold chránil náš kraj rodný sám,
zda směl někdo nás tak ztupit?
Vazal dřív, chtíti zdobit skráň mdlého krále!
Krev tvář mi žhne!
Bídě mé jen zrůdný soucit původ dal.
Mně ochabla paž mstít jež se měla
slába v svém teď žalu, já sloužit mám vazalu!

BRANGÄNE
Když národ přál si smíru a přísahou jej stvrdil,
tu všem blahem zářil zrak;
to, zdá se, že tobě působí jen žal?

ISOLDA
Zrak slábne vám již, slábnou srdce,
síly vzmach, a vzdor je němý!
jak hlásal chlubně Tristan v svět,
co na rtech mělo mřít!
Můj ret byl něm, když v trýzni mřel,
můj ret byl něm a před mstou jej kryl;
můj ret byl něm když zdráv plul v dál.
Vše to dal světu v plen!
Pak s jásotem vítězným šel a k mé hanbě směl říct:
"Já dívku znám, je půvab sám;
za tvou, strýče, choť tu krásnou Irku získat chci;
vždyť v Irsku každý kámen znám,
jen kyň a já na pout se dám:
Isolda tvou má býti, chci dobrodružství míti!"
Zhyň, zrádce bídný! Zhyň v bídě své!
Zkáza! Zmar! Smrt nám dvěma!

BRANGÄNE (s nezkrotnou něžností se vrhá k Isoldě)
Má kráso! Sílo! Spáso! Touho!
Má ty lásko! Má Isoldo!
(Táhne Isoldu zvolna k pohovce)
Slyš mne! Blíž pojď! V náruč mou!
Zrádný klam! Tvůj hněv tě šálí!
Jak můžeš v klamu žíti,
vše v klamném stínu zříti?
Když tě pan Tristan slíbil ctíti,
ted chce bys první v říši,
se zvedla k trůnu skvělé výši.
Tak svému strýci sloužit zná;
rád on vzdal se světa nejvyšší mzdy:
když práva na trůn sám se zřekl,
co má, vše ti k nohám skládá,
svou královnou zvát tě žádá!
(Isolda se odvrací)
A když pan Marke tě za choť ždá,
proč cti té nechtěla bys dbáti, proč chceš se slávy vzdáti?
Kdo způsob zná a jemný mrav,
svou slávou kdo smí se rovnat s ním?
Komu přítelem je ctný rek náš,
proč sdílet čest s ním se zdráháš chotí krále býti váháš?
(hledíc upřeně před sebe)
Lásky prost ten vzácný muž blízko mne chce dlíti,
zda lze v této trýzni žíti? Ty zlá, co míníš? Lásky prost?
(Blíží se k Isoldě a lichotně se k ní tulí)
Je živ muž, jenž nechtěl, by rád tě míti?
Jenž Isoldu zřel, a jejž Isoldy nezmámil svůdný zjev?
Však ten, jenž ti souzen, byť chladen byl,
byť mocí čárnou brán ti byl:
přec kouzlo znám já jímž lze zlákat
jej v moc sladkých lásky pout.
(s tajuplnou důvěrností zcela blízko u Isoldy)
Přec matky své ty kouzla znáš?
Ta, vše jež moudře zvážit zná,
s radou moudrou v cizí zem
poslala mne s tebou sem.
(temně)
Těch vzácných rad chci dbáti já;
a víru mám v těch kouzel moc:
Pomsta za zrádný čin, mír utiš trýzeň srdcí!
Tu skříň tam podej sem!
V ní lék, jenž spásu dá.
(přináší malou zlatou truhlici, otevře ji a ukazuje její obsah)
Tvá máti v lesklou skříňku ti mocné šťávy dala.
Ten balzám rány léčit zná;
tu zlých jest jedů protijed.
(Vyjme jednu lahvičku)
Všech léků lék zde mám však, viz!
Toť klam, já znám jej lépe;
lze známku zříti vyrytu tam.
( Uchopí jednu lahvičku a ukazuje ji)
Toť nápoj, jenž je mi vhod!
(uskočí poděšena)
Toť nápoj smrti!
(Isolda se zvedla z pohovky a vnímá s rostoucím úděsem volání lodníků)

LODNÍCI (zvenčí)
Ho! he! ha! he!
Tam v podstěžní
ty plachty výš!
Ho! he! ha! he!

ISOLDA
Loď jak pták lítne vpřed k zemi hrůzy a běd.


ČTVRTÁ SCÉNA

(Rozhrnuv opony vstoupí hřmotně Kurwenal)

KURWENAL
Vy ženy! Již vzhůru! Rázně vpřed!
Rychle k dílu! Čile a vesele jen!
(odměřeně)
A ctná Isoldo vzkázal tobě
můj pán Tristan slavný rek:
Již vlá ve výši vlajka, a vánku líbá ji dech;
ta králi Marku hlásá šťastný že byl plavby běh.
Sám tě, Isoldo, vlídně žádá,
vše máš si schystat krátce,
by vést moh' tě v zem svého vládce.

ISOLDA (jíž při počátku řeči uchvátila hrůza,
 se vzpamatovala a s důstojností odpovídá)
Pan Tristan můj ať pozdrav má,
ty mé sděl jemu přání.
Já mám - li s ním se bráti
a mám - li před králem státi,
jak mrav káže nám a právo dí,
svůj ať dřív přijde smýti hřích,
jenž v tvář mi vhání krev:
 ať dřív můj smíří hněv.
 (Kurwenal učiní vzdorný posuněk. Isolda pokračuje zvýšeným hlasem)
Mé přání slyš, mu sděl, co dím!
Vše mám - li schystat krátce,
by vést mne moh' v zem vládce,
a mám - li s ním se bráti,
tam krále před tváří státi:
ať mé dbá on přízně, již mu vrátím,
když dříve smýti přijde hřích,
jenž v tvář mi vhání krev:
 ať dřív můj smíří hněv.

KURWENAL
Slib můj měj, že povím vše; však vím, co řekne as!
(Rychle odejde. Isolda spěchá k Brangäně a prudce ji obejme)

ISOLDA
Blaze žij, Brangäno!
Vlast pozdrav mou, Též otce, matku mi pozdrav!

BRANGÄNE
Co jest? Co míníš? Uprchnou chceš?
Kam má za tebou jíti?

ISOLDA (vzpamatuje se rychle)
Slyš mne, co dím!
zde býti chci, Tristana očekávám.
Co káži ti hned splnit spěj,
mně smíření nápoj stroj
zda víš, který to jest?
(Vyjme ze skříně lahvičku)

BRANGÄNE
Kde vzít jej mám?

ISOLDA
Z šťávy té! V zlatou číši nalij mocný lék; ji plń až po okraj.

BRANGÄNE (s hrůzou vezme lahvičku)
žal šálí zrak?

ISOLDA
V číš nápoj lij!

BRANGÄNE
Kdo má jej pít?

ISOLDA
Kdo zklamal mne.

BRANGÄNE
Tristan?

ISOLDA
Číš ta nás smíří!

BRANGÄNE (vrhne se Isoldě k nohám)
Ó hrůzo! V mé mne šetř bídě!

ISOLDA (velmi prudce)
Chtěj šetřit mne, nevěrná ty!
Přec matky mé ty kouzla znáš?
Ta, vše jež moudře zvážit zná,
s moudrou radou v cizí zem
poslala tě se mnou sem.
Na rány zlé sem dala balzám,
na zlé pak jedy protijed:
pro nejhlubší žal,
pro nejvyšší bol lék smrti nápoj dá.
A smrt můj dík ať má!

BRANGÄNE (sotva sebe mocna)
Ó nejhlubší žal!

ISOLDA
Zda smím věřit ti?

BRANGÄNE
Ó nejvyšší bol!

ISOLDA
Chceš věrnou být?

BRANGÄNE
Ten nápoj?

KURWENAL (vstoupiv)
Pan Tristan!

(Brangäna se zvedne poděšena a zmatena. Isolda se snaží se strašnou námahou vzpamatovat)

ISOLDA (ke Kurwenalovi)
Pan Tristan vítán jest!


PÁTÁ SCÉNA

(Kurwenal odejde.Brangäna, sotva sebe mocna, obrátí se do pozadí. Isolda,
soustředivš všechny své city k blížícímu se rozhodnutí, kráčí pomalu se vznešeným
vzezřením k pohovce, v jejíchž hlavách upírá pevně svůj zrak ke vchodu. - Tristan
vstoupí a zůstane uctivě u vchodu stát. Isolda v strašném rozčilení se hrouží v jeho pohled. - Dlouhé mlčení)

TRISTAN
Mně zjev, má paní, vůli svou.

ISOLDA
Víš dobře přec, co mou je vůlí,
však bázeň blíže jít ti brání,
v mou pevně zírat tvář?

TRISTAN
Cti tvé já v úctě dbal.

ISOLDA
Však málo úcty na jevo dal's;
a v písni zlé jen chásky tvé
mi zněla odpověď tvá.

TRISTAN
Já opodál jsem sám stále dlel.

ISOLDA
Tvůj pán sotva kázal tupit mne;
zda posměch tvůj smí jeho
budoucí hanobit choť?

TRISTAN
Znáš - li mrav, jenž takto dí:
při námluvách ať námluvčí
nevěsty vzdálen dlí?

ISOLDA
Proč má tak být?

TRISTAN
Káže mrav to!

ISOLDA
Když tak je mravný můj pán Tristan,
snad zná, co káže prastarý zvyk:
dbej nejdřív viny smíru,
s přítelem žít chceš - li v míru.

TRISTAN
Čím vinen jsem?

ISOLDA
Ptej své se cti! Dělí nás čísi krev.

TRISTAN
Tu smířil jsem.

ISOLDA
Ne pro mne však!

TRISTAN
Před lidem vším jsem přísahal
a sám příměří zjednal.

ISOLDA
Však ne tam, kde byl Tantris skryt,
kde Tristan propad mně.
Tam stál on v záři slávy své;
že přisáh' smír, já málo dbám:
vždy zná můj ret mlčet jen.
Když v mé síni tiché zmíral mlád,
s mečem stála jsem před zrádcem tím:
můj ret byl tich, slába ruka má
co můj němý slíbil ret,
to nesměl dřív nikdo znáti.
Teď přísahy své chci dbáti.

TRISTAN
Čí mstít chceš krev?

ISOLDA
V níž zhynul Morold!

TRISTAN
Čím ti byl?

ISOLDA
Spoř si svůj posměch!
Věz, že zaslíben byl mi ctný ten Irů rek;
a z ruky mé on vzal svou zbroj
a sám šel směle v boj.
Tvůj meč když sklál jej, má padla čest:
já pak štvána hrůzou přísáhla jsem,
má ať pomsta stihne vraha,
s ním-li muž se bíti zdráhá.
Sláb a chor byls v moci mé,
proč nemoh' můj meč tě sklát?
Snadno ty sám můžeš znát.
Já s péčí zřela bys jen zdráv byl zcela,
mníc, že pak reka pěst,
směle pomstí Isoldy čest.
Tvůj los jak zní, již sám můžeš říci!
Když ti přátelství všech mužů kyne,
čí rukou Tristan zhyne?

TRISTAN (bled, chmurně)
Když Morold byl ti vším,
svůj meč ti nabízím,
mou hruď jím protkni mi dnes,
nechtěj váhat, by snad zas kles.
(Podává jí svůj meč)

ISOLDA
Mně líto jest jen tvého pána;
Co říkal by král Marke tomu,
když mou by rukou sklán byl muž,
jenž pevný sloup trůnu jest,
jenž jeho chrání čest?
Vím, s jakým díkem, bude tě ctít,
za choť že smí si Irčanku vzít,
jistě by káral smrt reka svého,
jenž v širou mne dál
co smíru zástavu vzal.
Šetř meče jen!
Je zrádný druh, když vířil v ňadrech
mi pomsty vzruch,
tvůj když zkoumavý zrak se ztápěl v mém,
zda pana Marka trůnu hodna jsem:
můj meč tu pad mi z ruky.
Nuž smířit chtěj mé muky!
(Pokyne Brangäně. Tato chvějíc se hrůzou potácí se a váhá. Isolda ji pobídne
mocným pokynem. Brangäna se dá do přípravy nápoje)

LODNÍCI (zvenčí)
Ho! he! ha! he!
Tam v nadstěžní
ty plachty výš!
Ho! he! ha! he!

TRISTAN (probrav se z ponurého zadumání)
Kde jsme to?

ISOLDA
Blízko cíle!
Tristane, chceš smýt svou vinu?
Zda máš mi snad co říci?

TRISTAN (temně)
Tvůj ret mi němý mlčet káže:
chápu - li, co chceš skrýt,
chci skrýt též, co chápat nelze.

ISOLDA
Já teď chápu tvé mlčení.
Vzpírat chceš se smíření?
(Nové výkřiky lodníků)
(Na netrpělivý pokyn Isoldy přinese Brangäna naplněnou číši)

ISOLDA  (přistoupí s číší k Tristanovi, jenž jí zírá ztrnule do očí)
Ten jásot slyš! U cíle jsme:
za krátko stát máme -
(s tichým posměchem)
před králem Markem.
Mým průvodcem jsa, vhod - li jest,
říci smíš mu směle:
" Zde ujče můj, tu dívku viz:
zda lepší přát si můžeš choť?
Její snoubenec mečem mým kdys byl sklán,
jen hlavu zpět dostala;
a ránu, již zjitřil šípu jed, mi vlídně zléčila;
ač můj život měla v moci své: mně vrátila
jej dívka ta a všechnu hanbu země své,
tu dává ráda v plen, tvou být chce chotí jen.
Já v přátelském pak sblížení
s ní pil jsem číši smíření;
s ní stejný pil jsem díl,
bych tíži hříchu smyl."

LODNÍCI (venku)
Lano výš! Kotvu v hloub!

TRISTAN (divoce se vzchopiv)
Vzhůru kotvu! A loď v proudu vír!
Ať vítr nás nese v dál!
(vytrhnuv jí číš)
Znám dobře Irska královnu
i jejích kouzel čárnou moc.
Ten balzám beru z ruky tvé:
tu číši vyprázdním,
bych zdráv byl v krátku cele.
a dbej, co nyní přísahám,
to mým buď tobě díkem!
Tristan čestný věrna zdroj!
Tristan bědný lásce vzdor!
Přelud srdce! Snů jen přízrak!
Mého hoře útěchou:
že věčný míru klid, z té číše smím já pít!
(pozdvihne číši a pije)

ISOLDA
I zde jen klam? Má je půle!
(vyrve mu číši)
Ty zrádče! Chci píti též!
(Pije a pak odhodí číši. Oba uchváceni děsem, aniž by se pohnuli, zírají si v
nejvyšším rozechvění upřeně do očí, v nichž výraz vzdoru brzy ustupuje žáru lásky.
Chvění je zachvátí, sáhnou si křečovitě k srdci a vznesou ruku opět k čelu. Pak hledají se očima, klopí je v zmatení a opět v rostoucí touze je na sebe upírají)

ISOLDA (chvějícím se hlasem)
Tristane!

TRISTAN (překypujíc)
Isoldo!

ISOLDA (klesajíc mu na prsa)
Zrádný tys přítel!

TRISTAN (horoucně ji obejmuv)
Láska tys má!
(zůstávají v němém objetí)
(Z dáli je slyšet hlas trub, a z venčí lodi volání mužů)

MUŽI
Zdar! Králi Marku zdar!

BRANGÄNE (jež s odvráceným obličejem plna zmatku a zděšení dlela opřena při okraji paluby, obrací se uzřevši milence ve žhavém objetí, řítí se, lomíc rukama, do popředí)
Žel! Ó žel!
stále zhoubný vášně vír za smrti mír!
Z lásky mé ten květ zrádně vykvet
a v bídný zrá teď plod!
(Tristan a Isolda se vzpamatují v objetí)

TRISTAN ( zmateně)
Co v snách mně o cti Tristana se zdálo?

ISOLDA
Proč zdál se o hanbě Isoldě sen?

TRISTAN
Já že tě ztratím?

ISOLDA
Mne chtěl jsi podvést?

TRISTAN
Šálivých kouzel mámivý klam!

ISOLDA
Zpozdilých hrozeb planý hněv!

TRISTAN
Isoldo!

ISOLDA
Tristane!

TRISTAN
Ty lásko má!

ISOLDA
Touho ty má!

OBA
Jak srdce láskou nám v hrudi jásá!
Mé všechny smysly tvá jímá krása!
Závratné touhy vášnivá žízeň
v mou duši vlévá muk žhavou trýzeň!
V mém nitru jas zářivý zas!
Isoldo! Tristane!
Já blahem zmírám, v náruč tě svírám,
na tvých prahnoucích rtech, chví se lásky dech!

(Opony se široce rozhrnou; celá loď je přeplněna rytíři a lodním mužstvem, kteří
jásavě kynou přes palubu ke břehu, jejž možno zříti zcela blízko. Jeho skály jsou
korunovány mocným hradem. Tristan a Isolda, hroužíce se do sebe navzájem
pohledy, nezaznamenají, co se kolem děje)

BRANGÄNE (k ženám, jež na její pokyn vystoupily z vnitřku lodi)
Sem, již rychle, plášť královský!
(Vrhne se mezi Tristana a Isoldu)
Ty neblahá! Slyš, kde jsme již!

(Vloží Isoldě, aniž by tato cos pozorovala, na ramena královský plášť)

VŠICHNI MUŽI
Zdar! Zdar! Zdar!
Králi Marku zdar! Sláva králi!

KURWENAL (živě přistoupiv)
Zdráv Tristan, náš šťastný rek!
Sem blíží s dvorem svým se
v člunu nádherném pan Marke.
Jde svoji vítat loď,
v níž jeho krásná choť!

TRISTAN (zmateně naň pohlíží)
Co díš?

KURWENAL
Jde král sem!

TRISTAN
Kdo tu králem?
(Kurwenal ukazuje přes palubu)

VŠICHNI MUŽI (mávajíce klobouky)
Zdar! Králi Marku zdar!
(Tristan zírá jako bez ducha na břeh)

ISOLDA (v zmatku)
Co jest, Brangäno? Ký to ruch?

BRANGÄNE
Isoldo! Paní! Jen teď se vzmuž!

ISOLDA
Kde jsem to? žiji? Ha! Ký nápoj?

BRANGÄNE (zoufale)
Lásky nápoj.

ISOLDA (zírá zděšeně na Tristana)
Tristane!

TRISTAN
Isoldo!

ISOLDA
Mám přec žíti?
(Klesne v mdlobách na jeho prsa)

BRANGÄNE (k ženám)
Spějte k paní!

TRISTAN
O lásky kouzlo zrádné!
O klam, jenž sám vším vládne!
(Výbuch všeobecného jásotu)

VŠICHNI MUŽI
Kornwallu zdar!
(Hlas trub z pevniny)
(Lidé vystoupili na palubu; jiní položili můstek a v počínání všech se zračí
nastávající příchod očekávaných, když opona rychle padá)



DRUHÉ DĚJSTVÍ

PŘEDEHRA

PRVNÍ SCÉNA

 (Zahrada s vysokými stromy před Isoldinou komnatou, umístěnou stranou, vedou k
ní schody. Jasná, rozkošná letní noc. Ve veřejích otevřených dveří je vetknuta
hořící pochodeň. - Hluk lovců. Brangäna na schodech komnaty pátrá po stále se
vzdalující lovecké tlupě. Dívá se úzkostně do síně, odkud vidí přicházeti Isoldu,
která k ní v mocném pohnutí přistupuje)

ISOLDA
Zda slyšíš je? Mně zdáli zní ten hlas.

BRANGÄNE (naslouchajíc)
Jsou blízko nás; zní to jasně tam.

ISOLDA (naslouchajíc)
Tvůj sluch jen mámí bázeň tvá.
Tě šálí ševel listí a šum,
Jímž vánek laškovně hrá.

BRANGÄNE
Tvůj mámí sluch tvé touhy žár,
že ti zdá se být, co chceš.
(naslouchá)
Já znít slyším rohů zvuk.

ISOLDA (znovu naslouchajíc)
Ne rohů zpěv zdáli zní,
to pramen svou zurčivou vlnou
v písni toužně tam lká.
Jak lkát by moh', hřmí-li hlas rohů?
Já v mír noci znít jen slyším vln smích.
Kdos v náruč svou by rád schvátil mne,
že roh zdá se ti blízko zníti,
má v teskné dáli dlíti?

BRANGÄNE
Kdo má tě rád, o, dbej mých výstrah!
 je hlídán zrádcem noc co noc.
Váš zrak kdy zkalen, mníš snad,
že s vámi ztrácí zrak celý svět?
Když v přístav stihla loď
a z ruky Tristana pak
když zmámenou nevěstu mroucí,
sám si vzal Marke král,
zrak všech zmaten na tobě tázavě lpěl,
kdy sdílnou péčí král jsa jat,
té úmorné jízdy tvé želel vlídným slovem sám:
 můj zrak tu zřel, jak muž jediný,
pilně Tristana zdál se střežit;
lstně zkoumavý hled tam na něm lpěl,
chtě z jeho čísti tváře, co skrýt chce oka záře.
Vám když slouchal, já stihla jej:
 on tajnou skrýváv lest, věz, Melot zrádcem jest!

ISOLDA
Zrádcem pan Melot? O, jak planý blud!
Zda není Tristana přítelem on?
Vzdálen své lásky dlí - li,
Tu s ním přítel Melot vždy jest.

BRANGÄNE
Čím víc já jej haním, tím víc jej chválíš!
Od Tristana k Marku vždy Melot jde;
tam seje setbu zlou.
Ten náhlý chvat a ruch noční honby
v mé duši úzkost budí,
zvěři vzácnější, nežli zdá se ti,
lovci na stopě jsou.

ISOLDA
Jen z přátelství si smyslil tu lest
by prospět Melot moh' nám.
Ty věrnému lát bys chtěla?
Lépe než ty on o mne dbá;
přát chce mi, v čem bráníš mně.
O, bídy váhání mne zbav!
Dej znamení, Brangäno!
O, dej již znamení!
Té slední záře shášej plam!
Ať noc závoj spouští hloub z výše své.
Tam spí v ticha klínu již dům i les,
a v mé duši chví se vábivý děs.
O, zhas plamen zářivý!
O, zhas ten mihavý svit!
Můj milý blíž chce jít!

BRANGÄNE
O, zářit nech ten jasný plamen,
chránit by moh' tě před zradou!
O, hrůza! Hrůza!
Ach mně bídné! Co bídný zplodil nápoj!
Ach, že tenkrát k zradě své jsem dala já se svést!
Vždyť splnit vůli tvou, tvůj čin tvá byla smrt.
Však hanby tvé, touhy tvé hořkých muk,
můj čin zrádný, bídný, je původ!

ISOLDA
Tvůj čin? Ty bloude můj!
Znáš lásky moc zázračnou?
Čárný ten vášně květ?
Tu lásku, snů jež královnou?
Tu lásku, srdcí vládkyni?
žít-li či mřít ta soudit jen smí,
v níž se mísí rozkoš, strast,
zášť s láskou splývá v slast.
Smrt dílem mým, po tom již sáhla má dlaň,
však láska své mi kouzlo dává zaň.
Můj život má jí být zástavou,
dílo chce řídit vůlí svou.
Ať co chce spřádá, ať co chce žádá,
kde mé je štěstí, kam chce mne vésti,
jí jsem vzdána věčně:
ji poslouchat já chci vděčně!

BRANGÄNE
Když vítězné lásky mámivý klam
ti smysly zmát kouzla dechem,
chtěj aspoň dbáti, výstrahy vážné:
O, dnes jen, slyš, já úpím k tobě!
Zrady stín zřím v těchto zdech,
o, dnes, jen dnes tu pochodeň zářit nech!

ISOLDA
Ta, jež v ňadrech mých mi poutá dech,
jež krve mé mi bouří běh, jež touhou vzdouvá
hruď mi v snách, mně láska dí:
nech spát noc v tmách, té záře zásvit bílý,
(spěchá k pochodni)
ať v temný stín se schýlí.
(Sejme pochodeň z veřejí)
Hleď věrně bdít na stráži své!
Té záře, byť s ní život můj i zhas,
ráda bez váhání zháším jas!
(hodí pochodeň na zem, kde zvolna zhasíná)
 (Brangäna se zděšena odvrátí, aby po vnějším schodišti vystoupila na cimbuří, kde zvolna mizí)
(Isolda naslouchá a pátrá zpočátku nesměle v stromořadí. Rostoucí touhou puzena jde blíž k aleji a pátrá důvěřivěji. Kyne šátkem, zprvu řídce, pak častěji, konečně ve vášnivé netrpělivosti stále rychleji)
(Posunkem náhlého vzrušení dává najevo, že spatřila již přítele v dáli. Vypíná se
výš a výše a aby mohla prostor lépe přehlédnouti, spěchá zpět ke schodům, odkud
z nejvyššího stupně kyne přicházejícímu)


DRUHÁ SCÉNA

TRISTAN (přikvapiv)
Isoldo! Má lásko!

ISOLDA (běžíc mu vstříc)
Tristane! Má lásko!
(Oba se bouřlivě objímají, přičemž se dostanou do popředí)

ISOLDA
Mám tě zde?

TRISTAN
Mou jsi ty opět?

ISOLDA
Smím - li to chápat?

TRISTAN
Smím sobě věřit?

ISOLDA
Mám tě! Můj jsi!

TRISTAN
Na prsa má!

ISOLDA
Tam je mi blaze!

TRISTAN
Jsi ty to sama?

ISOLDA
V tvé zřím já oči?

TRISTAN
Já v tvou tvář?

ISOLDA
Tvou tisknu dlaň?

TRISTAN
Já tvou skráň?

ISOLDA
Já zde? Ty též? V náruči mé?

TRISTAN
Zde já? Ty též? Není to klam?

OBA
Je snad to sen? V závrati lásky,
jak jásat, toužit, zpívat, bouřit, smí duše má!

TRISTAN
Bez vší míry!

ISOLDA
V síle víry!

TRISTAN
Nekonečně!

ISOLDA
Věčně!

TRISTAN
Věčně!

ISOLDA
Dřív co skrýval, záští příval!

TRISTAN
Změň teď v nitru mém se v lásku!

ISOLDA
Touhy jásot!

TRISTAN
Vášně plání!

ISOLDA
Božských citů rozjásání!
Můj! Tristan můj! Můj i tvá!
Věčně, věčně můj!

TRISTAN
Božských citů rozjásání!
Má! Isolda má! Tvůj i má!
Věčně, věčně má!

ISOLDA
Jak dlouho ty jsi vzdálen dlel!

TRISTAN
Tak blízek ti! Však vzdálen přec!

ISOLDA
O, blízké dálky, trýzeň stálá!
Líný běh těch váhavých hodin!

TRISTAN
Tak blízko zřím tě! přec jen v dálce!
Trýzeň dálky lásky zrádce!

ISOLDA
Ty v tmách jsi stál, však v záři já!

TRISTAN
Ta zář! Ta zář!
O, tato zář, jež svítila ti v tvář!
Šlo slunce spát, a zmíral den,
však hluchou tmou přec zářil jas:
ten v noc měl svítit v dál plašit stít,
a mé milé síně hlídat,
že s ní se nesmím vídat.

ISOLDA
Však té záře svit náhle pak zhas;
služky mé ač výstražný bránil hlas:
vždyť nás chrání lásky moc,
dni vzdorem má být noc!

TRISTAN
Těch dnů mých! Těch dnů mých!
těch dnů strast a touha,
těm dnům bídy má plať
zášť jen pouhá!
Jak svou ty zář,
o, kéž bych směl slunce,
bych lásky útrapy pomstitl,
těm dnům tak nestoudným zhasit!
Kde jaký bol, kde jaký žal,
v mé nitro zářný den vždy svál!
Noc když pak v tmách stápí dne nach,
zářné pochodně svit,
brání k mé milé jít!

ISOLDA
Já nítím jas jen při prahu svém,
ve svém však srdci nezkrotném,
živil vzdorně denní záři:
Tristan, ten zrádce můj!
Vždyť byl to den, jenž konec lhal,
když k námluvám se v Irsko bral,
za Marka chtěl mne vdát,
a v náruč smrti tak vzdát.

TRISTAN
Však den když záři rozlil svou,
ty slunci bylas podobnou,
než v záři té Isoldy tvář
se cizí zdála být!
Když můj zrak vzhlížel k záři výš,
žal srdce k zemi skláněl níž:
když záře dne plá svit,
zda smím s Isoldou být?

ISOLDA
Já měla tvou, ty mým měl's být.
Co zrádný den ti v duši lhal,
že tu, již osud tobě dal,
jsi podved, zrádně oklamal?

TRISTAN
Před zjevu tvého nádherou,
před slávou, ctí, a krásou tvou,
můj duch se v bázni zmítal,
klam v sítě své mě splítal.
Tvých očí lesk a zářný třpyt
v mém zraku žáru nítil svit,
když pohled tvůj se vpíjel dlouze
do duše mé ve žhoucí touze,
tu schváti neznámý mne cit,
já s tebou přál si žít i mřít.
Co v šerých noci tmách
zmítalo se v mých snách,
čím v bludu mámení
mne hřálo tušení:
kdy svůdný zjev, pln kouzel,
mi v nitru lásku vzbouzel,
náhle v proudu záře denní
se všechno v lež mi mění.
Co mně se zdálo vznešeným,
to chválil jsem před lidem vším;
já všechněm chválil poznovu
co nevěstu tě královu.
Však v hruď se hořký vloudil host,
zášť kletá, slepá žárlivost;
když nepřízeň pak náhlá
na čest mou směle sáhla,
v duši vzplál mi vzdor,
a já rozhod se,
než slávy své se vzdáti,
chci v Irsko zpět se bráti.

ISOLDA
Ty bloude zoufalý!
Ta bídná lež, již den ti lhal,
bezpočet slz mne hořkých stála;
den když tě líbal dlouze v tváři
svou kletou, klamnou svůdnou září,
tam, kde dřív láska plála světlá,
mně v srdci temná zášť jen zkvetla.
V mé srdce bol se řítil,
v něm rány žár se nítil!
Ten, mnou jenž kdys byl skryt,
jak zdál se zlým pak být,
když v jasu dne a v záři
před mojí stál on tváří
a plašil lásky sen,
můj zrádný přítel ten!
Mně byla zjevna zrada tvá,
já v hrůze z jasu v tmu chtěla jít,
a tam v noci stín tě s sebou vzít,
v níž se vášně smíří jež mír vlévá v hruď;
v níž jen vánek smrti mírem dýše;
tam měla vést nás smíru číše,
tys z ní měl se mnou pít
tmou v smrti náruč jít.

TRISTAN
Když v ruce tvé ta zlatá číš
ve chvíli blouznivé  se vznesla výš;
v tušení sladkém směl jsem zřít
pro svůj že vzdor já mám s tebou mřít:
v nitro mé padla tma,
kol skrání mých se schvíval smrti van;
den můj byl dokonán.

ISOLDA
Však žel, ten můj nápoj šálivý,
noc temnou v den změnil zářivý:
jejž v stíny už smrti zval,
dne záři na pospas dal!

TRISTAN
Ty šťávo čárná! Dík měj si můj!
Dík vroucí měj za zázrak svůj!
V smrti bráně stál bez hrůzy jsem,
záře záblesk se šířil v tmách,
co dřív jen táhlo v snách jako báj:
Já noci znát měl taj.
Obraz tvůj, jenž má v srdce úkrytu žít,
nesmí již záře dne znesvětit,
jak v tmách tvé oči svítí,
já chtěl bych stále zříti.

ISOLDA
Za to den, jejž dal's v klatbu,
mstí se nám a trestá hříchu tvého klam;
čím v noci tmách tě tvůj blaží sen,
v bílé záři své když vzplane den
svých snů se musíš zříci,
a sám v prázdné kráse dne
život bídně vléci.
Lze to snášet dál?
Lze tak dále žít?

TRISTAN
Noc je přítelkou nám teď vlídnou!
A závistný den, svou záští bídnou,
rád by chtěl dvojit nás,
však plamen lží všech v tmách zhas!
jeho zářivý plam, jeho nádherný jas
jež vzdor kladou tmám,
čím jsou teď nám?
Jeho plápolné záře míhavé blesky
nás neoslní víc.
Rád kdo smrti tmám díval se vstříc,
kdo v taji stínů zřel smrti v líc:
všech dnů pak sláva, závist i stesk,
pocty i zisk, jich svůdný lesk,
jak prach ve žáru vření
vše v nic se jemu mění!
Marný den když zmíjí zdlouha,
jej jedna chvátí touha jej touha mocně
vábí v noc, z níž posvátně
v záři své lásky plá čaromoc!
 (Tristan odvede něžně Isoldu stranou, kde ji posadí na sedadlo skryté v kvítí,
klesne před ní na kolena a stulí svou hlavu do její náruče)

OBA
Ó, noci lásky, spusť se níže,
shlaď, co nás se světem víže;
závoj tmy tu vláti nech,
nás ať míjí, světa dech!

TRISTAN
Svit záře zhas noc tmí se v kráse;

ISOLDA
v nás co víří, nám co zdá se;

TRISTAN
mé vše touhy,

ISOLDA
má vše přání

OBA
záře soumrak, spásy zdání,
spoutá děs i klam,
štít je spásný k nám.

ISOLDA
V ňadrech nám se jas slunce skrývá,
luny zář tam s třpytem hvězd splývá.

TRISTAN
Jsa úzce poután kouzly tvými,
a lákán zraky čarovnými;

ISOLDA
srdce k srdci, rty na rtech;

TRISTAN
sladce chví se jeden dech;

OBA
zří - li v dál zrak láskou zpilý,
tu zdá se svět mi pouhým stínem:

ISOLDA
jímž nás jen klame lživý den,

TRISTAN
a nám ruší lásky kouzelný sen,

OBA
tu jsem já sám svůj svět:
v slasti závratném vlání,
v lásky posvátném plání,
můj ret nápoj lásky
z úst tvých číše pít chce jen.
 (Tristan a Isolda upadnou v blouznivé vytržení, v němž trvají, hlava vedle hlavy,
opírajíce se nakloněni vzad o sedadlo)

BRANGÄNIN HLAS (z cimbuří)
Bdí nad vámi stráž tu v tmách,
vás, jež láska líbá v snách,
bouřit má ve výstrahách,
v tuše zlého stráže hlas,
z lásky snů již vzbouzet vás.
Hlas můj zní výstražný!
Záhy vzplá dne jas.

ISOLDA (tiše)
Slyš, můj milý!

TRISTAN (právě tak)
Nech mne mříti!

ISOLDA (znenáhla se poněkud pozvedajíc)
Závist stráže!

TRISTAN (zůstávaje opřen)
Snít chci stále!

ISOLDA
Avšak den přec Tristana vzbudí!

TRISTAN (poněkud pozvednuv hlavu)
Vítám smrti přízrak bílý!

ISOLDA
Den a smrt že ve hrob schýlí,
tvou mi lásku v blízké chvíli?

TRISTAN (vzpřímiv se více)
Mou že lásku? Tristana lásku?
Mou i tvou, Isoldy lásku?
Lásku schvátiv smí-li
smrti přízrak bílý?
Byť přede mnou se tyčil v tmách,
do duše mé byť svým děsem sáh,
po srdci mém jež je láskou živo,
ten smrti přízrak bílý
zda lásku sám ve hrob schýlí?
(stále vřeleji s hlavou se tulíc k Isoldě)
Mřít mám-li té, s níž bych rád chtěl mříti,
zda může i láska se mnou mříti,
když žíti má věčně v srdce hloubi?
Však, má-li žít věčně láska,
jak mřít by Tristan směl své lásce?

ISOLDA
Přec naší lásce je jméno Tristan a - Isolda?
To slůvko sladké: a, svojím poutem,
co vázat má, až Tristan sám,
se v temný schýlí hrob?

TRISTAN
Smrt vzít může jen,
co brání nám, že Tristan sám
s Isoldou svou nesmí žíti,
v lásce ji věčně míti?

ISOLDA
Však přec to slůvko: a, poruší smrt,
když dál by měla Isolda ještě žíti
a Tristan by sám měl mříti?
 (Tristan přivine s významným posunkem Isoldu něžně k sobě)

TRISTAN
Chci s tebou mřít, než vzejde den,
konce neměj lásky sen,
v stálém snění, v rozechvění,
nám ať vše se v lásku mění,
cele sví chcem býti, jen lásce stále žíti!

ISOLDA (v zamyšleném vytržení k němu vzhlížejíc)
Chci s tebou mřít, než vzejde den,

TRISTAN
konce neměj lásky sen,

ISOLDA
v stálém snění,

TRISTAN
v rozechvění,

OBA
nám ať vše se v lásku mění,
cele sví chcem býti,
jen lásce stále žíti!
 (Isolda přemožena sklání hlavu na Tristanova prsa)

BRANGÄNIN HLAS (jako prve)
Dbej, co dí, stráže hlas!
Již záhy vzplá dne jas.

TRISTAN (s úsměvem najkloněn k Isoldě)
Mám jej dbáti?

ISOLDA (blouznivě k Tristanovi vzhlížejíc)
Nech mne mříti!

TRISTAN
Mám - li bdíti?

ISOLDA
Stále sníti!

TRISTAN
Avšak den přec Tristana vzbudí?

ISOLDA
Vítej smrti přízrak bílý!

TRISTAN
Tak hrůze dne chceme klásti my vzdor?

ISOLDA (v rostoucím roznícení)
Míjet nás má jeho klam!

TRISTAN
Nás nemá plašit víc ten zářivý jas?

ISOLDA (s velkým posunkem se zcela vztyčivši)
Nás má věčně chránit noc!
 (Tristan ji následuje, obejmou se v blouznivém nadšení)

OBA
Ó, věčná noc! sladká noc! Vznešená to lásky noc!
Kdo v tebe vhroužen, v tvůj smavý sen,
bez úzkosti smí-li se vracet v zářný den?
Již mou tesknost zapuď, vzácná mi smrt,
toužebně ždaná z lásky smrt!
V tvých loktech sníti,
v tmách se skrýt,
v tvé náruči žíti,
v noc bez konce stále zřít!
Chápat lze-li, cit ten vřelý,
tmou kdy šálen, slunce vzdálen,
v žal se změní rozloučení!
Bludy marné touhy žárné;
štěstí vratké klamy sladké;
hořké vzdory, lásky spory;
bolu trýzeň, vášně žízeň;
útrap hoře, záští moře,
slunce jas, jitra čas,
to v sen teď láska mění,
nás jen blaží snění.

TRISTAN
Tristan tys, já Isolda, již ne Tristan!

ISOLDA
Tys Isolda, Tristan já, již ne Isolda!

OBA
Slov proč dbáti, smrt proč zváti,
vše chci znáti, žárem pláti,
věčně, stále v snů těch čar
vášně bouřný var spíjej lásky žár!
(oba trvají ve vytržení)


TŘETÍ SCÉNA

 (Brangäna vyrazí pronikavý výkřik. Kurwenal se řítí s obnaženým mečem na scénu)

KURWENAL
Tristane, chraň se!
 (Dívá se s hrůzou zpět na scénu. Marke, Melot a dvořané, lovecky odděni, přicházejí živě ze stromořadí do popředí a zastaví se zděšeně proti milencům. Současně sestoupí Brangäna z cimbuří a vrhne se k Isoldě. Tato zachvácena bezděčným studem opře se s odvráceným obličejem o sedadlo. Tristan se stejně bezděčným pohybem rozestře jednou rukou široce svůj plášť, tak že zakrývá Isoldu před pohledy příchozích. V tomto postavení setrvá delší dobu, dívaje se nehybně strnulým pohledem na muže, kteří s různými pohyby na něj upírají své zraky. Ranní svítání.

TRISTAN (po delším mlčení)
Dne záři zřím dnes naposled!

MELOT (ke králi Marku)
Sám rci mi teď, můj pane,
já zdali v právu byl,
když za svou zprávu chtěl,
jsem hlavu v sázku dát?
Zde zříš ten jeho bídný klam:
jméno a čest věrně jsem já
před hanbou chránil sám.

MARKE ( v hlubokém zdrcení, chvějícím se hlasem)
Chránil's je vskutku? Mínil's to?
Tam viz jej, ten nejvěrnější z věrných;
přítel můj, jenž přátel všech byl perlou:
zrádně skutkem záhadným
věrnost, lásku, vděčnost změnil v dým!
Skrýval Tristan, zášť i hanu,
s níž chtěl sloužit svému pánu,
až Melot sám odkryl jeho klam?

TRISTAN (křečovitě, prudce)
Hrůzy zjevy! Snů jste přízrak šálivý, zlý!
Jen pryč! Jen pryč!

MARKE (v hlubokém pohnutí)
To mně? To, Tristane, mně?
Kam prchla věrnost, když Tristan zradil mne?
Kam prchla čest i dobrý mrav,
když poklad mravů, cti,
když Tristan zradil vše?
Ta, Tristan za svůj štít již měl,
kam spěla skrýt se čest i ctnost,
kam prchly z přímých cest,
když Tristan zrádcem jest?

(Tristan klopí pomalu zraky k zemi, z jeho tváře během královy řeči
 lze čísti stále vzrůstající smutek)

K čemu tvých služeb bezpočet,
čím sláva, čest, čím vlády moc,
jež's králi získal sám;
když slávu, čest, vlády moc,
bezpočet služeb tvých
ti musí král svou splácet hanbou?
Zdá se ti malým díkem snad,
když vše, co získal's jemu,
moc i říš, tobě sám chtěl dáti v dědictví?
Když bezdětek kdys ztratil choť,
tak rád tě měl, že nechtěl více
žádné znáti ženy.
Však můj když celý národ pak
mne žádal vroucí prosbou svou,
bych královnu dal zemi
a sobě choť bych zvolil;
tu strýce zapřisáh' jsi sám,
by splnil rád a bez váhání
lidu svého přání;
však svou když dobrotou a lstí,
já jsem se bránil všem
a váhal splnit co si přála zem,
tu Tristan vážně hrozil,
že opustí navždy dvůr i zem,
když neslevím ve vzdoru svém,
by královnu můj měl lid:
Tu svolným chtěl jsem být.
Tu ženu úchvatnou, již za choť jsi mi dal,
zda smí kdo zříti, k ní se znáti,
v pýše své svou ji zváti,
v nitru svém by neplál štěstím?
Již jsem podřídit své vůli váhal,
své již říc přání jsem se zdráhal,
jež svou nádherou a krásou
měla mé být duše spásou,
ty sám, navzdor všem,
tu knížecí choť přived nám jsi sem.
Teď v srdci mém vzácný tvůj když dar,
mi všech citů vznítil žhoucí žár,
když vše mé srdce více cítí,
zda lze teď žíti, naděj míti,
že znovu šťastným se stanu:
když mému štěstí,
sám neblahý, dal's záhubnou ránu?
Se zbraní v ruce, štván zlobou zlou,
jež bouří šílené smysly mé,
jež mému srdci přítele rve,
a v mém kdy nitru msty bouří vír,
já ruším velebné noci mír,
bych sám zřít směl, jak zrádce,
mojich ctí mne zbavil krátce?
Není spásy již víc z toho žhoucího pekla!
Věčné bídy zdroj, mi bude hanba má.
Co svedlo tě k tvé zradě kouzlem tajemným,
zda v žití svém kdy zvím?

TRISTAN (pozvednuv soucitně zrak k Markovi)
Ó, králi, to nemohu ti říci;
co znát bys chtěl, to vypátrat ti nelze.
(Obrací se k Isoldě, kteá k němu toužebně vzhlíží)
Kam teď se Tristan béře, zda chce Isolda jíti?
Kde bude Tristan žít, tam slunce neplá svit:
to země tmy a stálých běd,
z níž moje máti v dálný svět
mne v smrti chvíli teskné slala,
již má mi sudba do vínku dala.
Matce já život vzal,
když na svět jsem se bral,
a v tuto noci říš, kam chci se vrátit již;
v tu temnou zem Tristan, je za vůdce ti dán:
zda věrně svůj mi průvod dá,
ať řekne má Isolda!

ISOLDA
Pro cizí když mne zem můj přítel získal kdys,
tu za ním šla v dálky chmurné Isolda věrně.
V tvou zem teď já mám jíti, ta má mou vlastí býti;
jak prchnu zemi běd, jež obepíná svět?
Kde Tristan má svůj byt,
tam chce Isolda žít:
tam věrně svůj ti průvod dá,
Tam žít chce tvá Isolda!
(Tristan skloní se zvolna nad ní a políbí ji mírně na čelo. - Melot se divoce vzchopí)

MELOT (tasí meč)
Ty zrádce! Ha!
Pojď mstít se, králi! Hanbu snášet chceš?
 (Tristan vytasí meč a rychle se obrátí)

TRISTAN
Kdo v sázku svůj chce dáti život?
(Upřev pohled na Melota)
Můj přítel to, jejž tak jsem rád míval vždycky;
o slávu mou on povždy měl péči pilnou.
On odvahou mou plnil hruď;
on zástup ved, jenž nutil mne,
bych slávu svou zmnožil v dáli
a získal tě za choť králi!
Tvůj zrak, Isoldo, zmámil i jej;
jsa žárliv, mne zradil můj přítel
teď králi, jejž já zradil!
(doráží na Melota)
Braň se, Melote!
 (Když Melot vztáhne proti němu meč, upustí Tristan svůj a klesne raněn Kurwenalovi do náruče. Isolda vrhne se na jeho prsa. Marke zdržuje Melota. Opona rychle padá.)



TŘETÍ DĚJSTVÍ

PRVNÍ SCÉNA

(Hradní zahrada. Po jedné straně vysoká hradní budova, po druhé nízká zeď, přerušená hlídkou; v pozadí brána. Hrad se jeví umístěn na skalnaté výši; otvory je vidět širý horizont moře. Celek činí dojem majetku bez pána; vše je zpustlé, tu a tam pobořené a zarostlé. V popředí na vnitřní straně leží Tristan ve stínu veliké lípy na lehátku a spí natažen jako bez života.

V hlavách mu sedí Kurwenal, v bolesti nad ním skloněn a pozorně naslouchá jeho dechu. - Z vnějška je slyšeti po vytažení opony pastýřskou melodii, hranou toužebně a smutně na šalmaj. Konečně objeví se sám pastýř horní polovici těla za zídkou a dívá vse soucitně dovnitř.)

PASTÝŘ (tiše)
Kurwenale! He!
Slyš, Kurwenale! Slyš mne přec!
(Kurwenal otočí k němu poněkud hlavu)
Spí stále jen?

KURWENAL  (kývá smutně hlavou)
Vzbudí-li se, tu jen, by navždy rozloučil se s námi:
 leč přijde-li sem lékařka, jež spásu nese nám.
Nic dosud zřít? Na moři žádná loď?

PASTÝŘ
Jinou píseň já pak vám zapískám,
tu nejveselejší, co znám.
Tvůj přítel dávný, znal bych rád:
co s pánem naším jest?

KURWENAL
Nech již ptaní: to tobě říci nelze.
Pátrej dál; až pak uzříš loď,
nám píseň veselou hrej!
(Pastýř se obrátí a cloně si rukou oči pátrá po moři v dáli)

PASTÝŘ
V šíř i v dál jen poušť!
(Nasadí šalmaj k ústům a pískaje se vzdaluje)

TRISTAN (bez hnutí temně)
Ta píseň známá; proč zní mi zas?
(Otevře oči a pootočí poněkud hlavu)
Kde jsem to?

KURWENAL (vzchopí se polekán)
Ha! Jeho hlas to! Jaký zázrak!
Tristan, pán můj! Můj rek! Můj Tristan!

TRISTAN (s námahou)
Kdo volá mne?

KURWENAL
Přec jen! Přec jen!
 Žíti, ó žíti! S námi žíti,
Živ má Tristan s námi býti!

TRISTAN (poněkud se na loži pozvednuv, mdle)
Kurwenale - ty?
Kde byl jsem? Kde jsem teď?

KURWENAL
Kde jsi teď?
Jsi vrácen svým nivám zas!
Kareol, pane: svých otců hrad zda ještě znáš?

TRISTAN
Mých že otců?

KURWENAL
Patř kolem jen!

TRISTAN
Znít co slyším?

KURWENAL
To písně nápěv zní, již pastýř hrá si;
on stáda tvá pase ti tam na stráni.

TRISTAN
Má že stáda?

KURWENAL
Pane, vše je tvé!
Dům je tvůj, dvůr i hrad!
tvůj lid, jsa svému pánu věren,
jak sám jen moh',
tvůj dům i dvůr on chránil,
jež můj kdys rek dal svému lidu,
by všeho vládcem byl,
když vše tu zanechal,
a v kraj se dálný bral.

TRISTAN
Já v dál že šel?

KURWENAL
Aj! šel's v Kornwall:
Odvahou svou
co si tam úcty, moci i slávy
Tristan, můj rek, vydobyl!

TRISTAN
To zde je Kornwall?

KURWENAL
To zde je Kareol!

TRISTAN
Jak, že tu jsem?

KURWENAL
Jak sem přišel jsi?
Tvůj oř nepřines tě;
sem ve člunu připlul jsi:
však do člunu já na bedrech svých
jsem dones tě; jsou silná:
já necítil tíže jsem.
Však teď s námi dlíš, kde tvá je zem:
v své vlasti jsi, v svém domově;
ty dlíš na hroudě své zas,
a známý slunce zříš jas,
zde smrt své zamkla brány,
zde tvé se zhojí rány.
(Tulí se na Tristanova prsa)

TRISTAN  (po krátkém mlčení)
Zdá se ti?
Já vím to jinak, jak, nemohu ti říci.
Kde procit já, nedlel jsem;
však já kde dlel jsem, to nemohu ti říci.
Ni zářný slunce svit, ni zem, ni lid já nezřel:
však já co zřel, to nemohu ti říci.
Já byl, kde dávno dřív jsem býval,
kam stále znovu jdu:
v tu stínu říš, kde vládne noc.
Tam nám pouze jedno zbývá:
věčné světa zapomnění!
Mé tušení sen pouze
v známé zas touze,
záře dne proč šíji mou
tu ve své jho mi sklání?
V mé duši zbylo přání,
mřít v žárném lásky plání,
mne hrůzy stín jal sladký,
teď zase štve mne zpátky,
v tu záři svou, tu zrádnou,
jež mé Isoldě plá!
(Kurwenal, hrůzou schvácen skrývá hlavu. Tristan se stále pozvolna vzpřimuje)
Isolda ještě v slunce říši!
V dnů záři ještě má Isolda!
Stesk mne schvátí! Touha žhoucí!
Ji jen zříti, přání vroucí!
V bráně smrti stál jsem již,
práh jsem přešel, smrt jsem vítal:
náhle zpátky mám se bráti,
a v záři slunce jíti zpět;
se zářícím zas okem
z tmy znovu v den se vrátit,
ji zřít bych směl,
k ní se vracel; již bych získal,
v níž bych v lásce své se ztrácel,
s níž chtěl splývat Tristan v jedno již.
Já, žel, mám stále zřít
denní záře pustý svit;
slunce žárný, žhoucí plam
mozek žhne a můj živí klam!
Tu záři dnů jak proklínám,
trýzeň stálou, nést že mám?
Zářit má i ze tmy klínu,
že i noc se leká stínu?
Ach, Isoldo, má ty lásko!
Kdy míníš, kdy, ach, kdy
své již zhasit světlo,
by štěstí mé mi vzkvetlo?
Kdy den svou ztratí moc?
(Klesne vyčerpán tiše na zad)
Kdy v dům se vrátí noc?

KURWENAL (po hlubokém otřesu mysli se probírá z ohromení)
Ač sám jen vzdor jsem pro ni měl,
teď po ní musím jen s tebou toužit.
Mým slovům věř: ty máš ji vidět zde a dnes;
nám útěchou má býti,
že máš ji živou zde zříti.

TRISTAN (velmi mdle)
Však nezhas záře svit,
v dům noci nepad' klid:
Isolda bdí však již;
mne volá v temna říš.

KURWENAL
Žije-li, pak doufej v spásu svoji!
Ač Kurwenal hlup se zdá ti,
dnes nesmíš jemu láti.
Tvou hruď proklál zrádný druh
a od těch časů stále
jak bez ducha jsi spal.
Jak zlou tu ránu sám ti zléčím?
Já bloud tu mínil ránu tvou kdo zléčil,
Morold jež ti dal,
ten život může vrátit,
jejž Melot chtěl ti zkrátit.
Jak pro tě lékařku jsem měl;
pak v Kornwall posel věrný spěl:
s ním v krátku již přes moře lem
přijde Isolda sem.

TRISTAN ( bez sebe )
Isolda jde! Isolda má!
(Sotva jsa schopen řeči)
Má spása! Síla! Touha! Láska!
(Přivine Kurwenala k sobě a obejme jej)
Můj Kurwenale, tys přítel můj!
Ty znáš jen pro mne žíti,
jak mám ti vděčen býti?
Mne chránil v boji vždy tvůj štít,
mou strast i slast jsi znával ctít:
v zášti kdo mé, i v tvé on byl;
v lásce kdo mé, i v tvé on byl.
Pro krále Marka já když jsem žil,
sám's nad zlato mu věrným byl!
Já když jsem musil se zrádcem stát,
pak i tys krále zradil rád!
Ač ti vzdálen bol je můj,
já když trpím, cítíš se mnou:
co já však snáším, to nelze ti snášet!
Jak spár bolu ránu mou mi rve;
jak zlý osten touhy duši štve;
stesk, jenž mne chvátí,
ten bys měl znáti:
zde dlít zda moh' bys tak dlouze,
hned pátrat spěchal bys v touze,
a ze vší síly
přes příboj bílý,
přes dálnou pláň by ses díval,
loď zdali brázdí vln příval,
tlum plachet bílý
sem zda pílí,
hnána vášní, touhy tíží
Isolda zda se již blíží!

Již jde! Již jde! Ten šílený chvat! Já zřím!
Já zřím již vlajku na stěžni vlát.
A loď, již znám,
kol skal pluje k nám!
Mluv, zda ji zříš?
( prudce )
Kurwenale, zda též ji zříš?
 (Co Kurwenal, nechtě Tristana opustiti, váhá a tento v němém napětí naň upírá svůj
zrak, zazní jako na počátku zprvu blízko, pak v dálce, žalobná píseň pastýře)

KURWENAL  (zdrceně)
Já nezřím žádnou loď!

TRISTAN
(naslouchá se slábnoucím rozechvěním a počne nyní s rostoucí zádumčivostí)
To zda mi říci má té staré,
vážné písně tak zádumčivý tón?
Kdys hlásal mého otce skon,
 když den již mřel a svět kdy v tmách se ztrácel:
A ráno zněl mi, den kdy svítal,
syn když osud matky své měl znát.
Mne zplodiv, sám on mřel,
jí život já jsem vzal, té písně žalný
pláče zvuk
svůj stesk do jejich vléval muk,
ten dřív se ptal, a opět ptá:
ký los mi osud hodil,
proč na svět jsem se zrodil?
Můj los chce znát?
Z té písně dávné opět zní mi:
jen toužit - a mříti!
Ne! Ach ne! To můj že los?
Toužit! Toužit!
Jen v smrti stínu toužit,
a nesmět mříti touhou!
Zda mříti smí, zlou touhou štván
kdo smrti klid z ruky vzdálené chtěl vzít?
Bídně mřel jsem v člunu svém,
a rány jed spěl k srdci blíž:
Z písně chvěl se touhy smutek;
mne v Irsko proud větru nes,
jí jsem k nohám kles.
Však ránu, již mi zléčil čas,
svým mečem otevřela zas;
meč mstící z ruky kles jí tiše;
mně píti dala ze své číše:
když doufal jsem,
že zdráv budu zase,
den znovu vzplál mi
v své zářivé kráse:
že já nesmím teď mříti,
jen v trýzni věčné žíti!
Ten jed! Ten jed!
Ten záhubný jed!
Běsně žárem svým
mi sáh' v srdce střed!
Ni lék, ni smrt, ni tíha let
mne nezbaví věčné touhy běd;
kde, ach, kde najdu
klid svůj jen: mne vrhla noc
teď v bílý den, a stále teď slunce pásti
smí zraky své na mé strasti.
Ó, toho slunce plam úchvatný,
jak žhne mozek můj jeho žár nezkrotný!
Z té žhoucí výhně plápolných vírů,
kde najdu stínu já v noci míru!
Mé ňadro dmoucí rve bolu spár,
který balzám zmírní krve bouřný var?
Ten strašlivý nápoj, jenž je původ mých běd,
já sám - já sám, jsem svářel ten jed!
Mně otec strast, a máti žal,
cit lásky slz mi příval dal a rozkoš i lkání,
úsměvy, rány, ty jedy v zhouby nápoj mi dány!
Omamný jed, smrtí jenž dýše,
tu šťávu sál jsem z života číše,
ten nápoj zkázy buď klet!
Buď klet, kdo svářel jej!
(Klesne v mdlobách nazpět)

KURWENAL ( který se marně snažil Tristana upokojit, vzkřikne zděšeně)
Můj pane! Tristane! Záhubné kouzlo!
Ó lásky klam! Ó vášně blud!
Ó sladká světa lest!
Již veta po něm jest!
Zde leží teď a mře statný rek,
jenž jak žádný se své lásce vzdal.
však sám z rukou lásky
malý vděk on vzal,
ač vše lásce své přec dal!
( vzlykavým hlasem )
Mrtev jsi snad? Živ - li jsi?
Podleh's kletbě své?
(Naslouchá jeho dechu)
Ó blaho! Ne!
On hnul se, je živ! Jak na rtech mu chví se dech!

TRISTAN
(zvolna přichází k sobě)

KURWENAL
Což loď? Nic dosud zřít? Jen klid!
Vždyť hned tu bude loď;
již nelze meškat déle.

TRISTAN
Mně z ní Isolda kyne již,
se mnou pít jde smíru číš:
zříš-li ji? K nám zda blíží se?

Jako vánku výdech snivý
chvátá k nám přes mořské nivy.
Přes vířivé tůně v skvoucí záři
s vlídnou blíží k nám se tváří.
Jde s ní věčný mír a smíru zvěst,
to sladkou útěchou mi jest.
Ach Isoldo, Isoldo! Jak krásná jsi!
A, Kurwenale, ty, zda zříš ji též?
Na stráž, ty líný, mi rychle spěš!
Nač můj zrak se v touze dívá,
snad tobě dálka skrývá!
Což neslyšíš? Spěj k hlídce hned!
Chvátej tam k hlídce! Pozor mi dej!
Zda loď jde blíž, Isoldy loď?
Ji musíš zříti! Zřít ji musíš!
Tu loď! Zříš ji v dáli?
 (Mezi tím co Kurwenal se ještě zdráhá a s Tristanem zápasí, ozve se z venčí
pastýřova šalmaj. Kurwenal radostně vyskočí)

KURWENAL
Ó, vítej, spáso!
(Vrhne se na hlídku a pátrá v dáli)
Ha! Tam loď! Sem k jihu již se blíží.

TRISTAN (v rostoucím zanícení)
Já tušil! Já věděl,
živou že sám ji zřít ještě mám!
Když bez Isoldy prázdný je svět,
smí má Isolda v tmu jíti zpět?

KURWENAL (z hlídky jásavě volá nazpět)
Hajha! Hajha! Kterak plují směle!
Jak plachty vánkem se dmou!
Letí k nám jako pták!

TRISTAN
A vlajka? A vlajka?

KURWENAL
To spásy vlajka tam čile na stěžni vlá!

TRISTAN (vysoko se na loži vztyčiv)
Hahaj! Loď spásy!
V záři dne ke mně jde Isolda!
Isolda jde má! Zříš ji snad již?

KURWENAL
Loď ztrácí se za skálou teď.

TRISTAN
Za skalou loď? Hrozí jí zmar?
Tam příboj zle řádí, ztroskotá lodi!
Kdo kormidlo řídí?

KURWENAL
Je námořník tvůj to.

TRISTAN
Stal zrádcem se? V sítě Melota pad?

KURWENAL
Já ručím zań!

TRISTAN
Jsi zrádcem i ty? Ty neblahý! Vidíš ji opět?

KURWENAL
Ještě ne.

TRISTAN
Ó, zkáza!

KURWENAL  (jásavě)
Hajha! Haj ha ha ha!
Již zas ji zřím! Šťastně jsou přes!

TRISTAN (jásavě)
Haj ha ha ha! Kurwenale, příteli můj!
Vše, co mám tu sám, to má býti tvým teď.

KURWENAL
Jdou letem k nám blíž.

TRISTAN
Vidíš ji přece? Zříš mou Isoldu?

KURWENAL
Toť ona! Mně kyne!

TRISTAN
Ó, mé dítě sladké!

KURWENAL
Je v přístavu loď! Isolda, ha!
Jak smělý skok z přídě na pevnou zem.

TRISTAN
Ty zevloune líný, z hlídky již dolů!
A hned již sám na břeh spěj!
pomoz mé paní již!

KURWENAL
Ji přinesu sem: věř mojí síle!
Však ty, Tristane, zůstaň na loži svém!
(Kurwenal odkvapí)


DRUHÁ SCÉNA

TRISTAN (v nevyšším rozčilení na loži)
Ó, toto slunce! Ó, tento den!
Ó, slasti čárné zářivý sen!
Krev pění mou
žár silou svou!
Vše rozkoš pouhá,
šílená touha!
Ložem poután svým
mám vše to snésti!
Nuž vzhůru, ať chví
srdce mé se v štěstí!
Tristan, jenž v světě
dálném je znám,
nad smrtí vítězí tu sám!
(Vztyčí se vysoko)
Krev z mé tekla rány,
když sklál jsem kdys Morolda:
krev z mé rány prýští
když sem kráčí dnes Isolda!
(Strhne si obvazy z rány)
Hoj, krvi má, z rudé plyň brány!
(Sekočí z lože a potácí se dopředu)
Ta, svým jež kouzlem
léčí rány, co rek spěchá zpět,
mně klid spásy přát!
Dám v zkázu svět za ten jásavý chvat!

ISOLDA (Vrávorá doprostřed jeviště)
Tristane! Můj milý!
(zvenčí)

TRISTAN ( v strašlivém rozčilení)
Jak, co slyším zde? Ta záře, ha!
Ta zář hasne již! Jen k ní, jen k ní!

 (Isolda přispěchá bez dechu. Tristan nejsa sebe mocen, vrhne se jí potácivě vstříc.
Uprostřed jeviště se potkají; ona jej chopí do náruče. - Tristan klesá zvolna z jejího
objetí k zemi)

ISOLDA
Tristane! Ha!

TRISTAN (umíraje k ní vzhlíží)
Isolde! Isoldo!
( Zemře )

ISOLDA
Ha! To já jsem zde, příteli můj!
Slyš, jak volám v úzkosti své!
Isolda tvá, Isolda jde,
sem s Tristanem jde mříti!
Zůstaneš něm? Jen ještě chvíli,
jen ještě chvíli zůstaň mi živ!
Co dlouhých dnů jsem probděla v touze,
bych tu krátkou chvíli jen probdít tu mohla:
však svou Isoldu, v tom podved Tristan
o štěstí jedině krásné, věčně
krátké, poslední?
Ta rána? Kde? Kéž lze ji zhojit!
Již blíží se noc, jež nás má spojit;
ne na svou ránu, na svou ránu nesmíš mřít:
nám přec v jedné chvíli má zmírat záře svit!
Je ztrhán tvůj zrak! Ret je něm!
Zmlk srdce tvého bouřný tluk!
 Já k tobě lkám teď ze svých muk,
jež jsem moře přeplula dálné,
chtíc se stát chotí tvou.
Však žel! Lkát pozdě je!
Mám snášet já teď tvůj krutý trest?
Své trýzně hnět nést bez smíru v svět?
Kéž můžeš znáti žal, jenž mne schvátí!
Jen jednou, ach, jen chvíli ještě! Tristane!
Ha! slyš! Je živ! Můj milý!
(Klesne v bezvědomí na jeho mrtvolu)


TŘETÍ SCÉNA

 (Kurwenal přišel současně s Isoldou; beze slova v hlubokém rozechvění je
přítomen celému výjevu a bez hnutí zírá upřeně na Tristana. Z hloubi je slyšet
temný hluk a třesk zbraní. Pastýř přichází, přestoupiv zeď)

PASTÝŘ (kvapně a tiše obracejíc se na Kurwenala)
Kurwenale! Slyš! Je druhá tu loď.
 (Kurwenal prudce vyskočí a dívá se přes hradební zeď, zatímco pastýř hledí z
dálky poděšen na Tristana a Isoldu)

KURWENAL  (zuřivě propuknuv)
Hrom a peklo! Vše ke mně sem!
Marka a Melota poznal jsem.
Zbraně a kámen! Pomoz! Tam k bráně!
(Spěchá s pastýřem k bráně, kterou se snaží ve spěchu zatarasit)

KORMIDELNÍK (řítí se dovnitř)
Marke je zde a s ním jeho lid:
nač bránit se když vše je marno!

KURWENAL
Pomoz již nám!
Chci všem se bránit,
pokud sám budu živ!

BRANGÄNIN HLAS (z venčí, zdola)
Isoldo! Paní!

KURWENAL
Brangäny hlas?
(volaje dolů)
Co ty zde chceš?

BRANGÄNE
Vzdej se Kurwenale! Kde je Isolda?

KURWENAL
Ty též kleta buď! Ty ženo zrádná!

MELOT (vně)
Jdi bloude zpět! Nevzpírej se!

KURWENAL (se zuřivým smíchem)
Hajahaha! Dnes já
tvou hruď protknu zrádnou!
 (Melot s ozbrojenci se objeví u brány. Kurwenal se naň vrhne a srazí jej k zemi)

KURWENAL
Bídný sketo, zhyň!

MELOT
Běda mně, Tristane!
(zemře)

BRANGÄNE (dosud venku)
Kurwenale! Šílený! Slyš, ty se mýlíš!

KURWENAL
Zrádná, jen pryč!
(ke svým)
Sem! Za mnou! Jen dolů s ní!
(zápasí)

MARKE (vně)
Šílený, ustaň! Tys pozbyl smyslů?

KURWENAL
Nám vládne jen smrt!
Nic více, králi, nelze tu získat:
po té-li prahneš, pojď blíž!
(doráží na Marka a jeho průvod)

MARKE (zjeviv se v bráně se svými)
Jdi zpět! V záhubu jdeš!

BRANGÄNE (přeskočivši stranou zeď spěchá do popředí)
Isoldo! Má paní! Spása, zdar!
Co zřím to! Ha! Žiješ? Isoldo!
 (Zabývá se Isoldou. - Marke se svou družinou zatlačil Kurwenala a jeho pomocníky
od brány a vnikl dovnitř)

MARKE
Ó, klam a blud! Tristane! Kde meškáš?

KURWENAL (těžce raněn, potácí se před Markem do popředí)
Tu leží kde - já - ležím.
(Klesne u Tristanových nohou)

MARKE
Tristan! Tristan! Isoldo! Žel!

KURWENAL (chápe se Tristanovy ruky)
Tristane! Pane můj!
již odpusť, že tvůj přítel jde s tebou!
( Zemře )

MARKE
Smrt zde vládne! Mrtvo vše!
Můj rek, můj Tristan! Můj věrný druh!
I dnes mne musel zklamat zrádný přítel?
Dnes, kdy jsem odměnit chtěl jeho vzácnou věrnost?
Ó vzbuď se! Vzbuď se! Slyš zoufalý můj nářek!
( vzlykaje sklání se nad mrtvolou)
Ty zrádný přítel byl's!

BRANGÄNE (která ve svém náručí přivádí Isoldu opět k sobě)
Je živa! Je živa!
Isoldo! Vzbuď se a slyš zpověď moji!
Já nápoje kouzlo jsem odkryla králi:
tu na lodi své za vámi hned
přes moře chvátal,
chtě se tě zříci a svému příteli vzdát.

MARKE
Ó, proč, Isoldo, proč to mně?
Mně jasným je vše,
co jsem dřív nemoh' pochopit;
jsem rád, že přítel můj
je vzdálen vší viny!
Vám vzápětí já moře brázdil,
by choť můj přítel vzal z rukou mých.
Však proč bouře neštěstí
stihla toho, jenž míru přál?
Já smrti žeň zmnožil sám:
vší bídy původ je klam!

BRANGÄNE
Znáš - li mne přec? Isoldo! Lásko!
Slyš hlas věrné dívky své!

 (Isolda, jež kolem sebe nic nechápe, upírá zraky v rostoucím zanícení na Tristana)

ISOLDA
Usmívá se tiše, jemně,
zrak mu ohněm září temně,
 zda to zříte, přátelé?
Zář se line z jeho tváře,
stíní hvězdy slunce jas.
Zříte to?
Hruď mu vzdouvá srdce tluk,
v ňadrech zmírá ruch sladkých muk.
Mírně toužný chví se dech
spí na jeho svůdných rtech.
Drazí! Blíž! Cítit, zřít to lze!
Zníti slyším píseň slavnou,
jež mi báji šeptá dávnou,
vstříc mi jásá, vše mi hlásá,
smírně tichá rozkoš dýchá,
vlídně tklivá, stále živá,
kol mých skrání věčně zpívá.
Záře plání, tónů vlání,
to jsou vlny bouřné tůně,
jsou to vánky kouzelné vůně?
Jak se bouří, kol mne krouží,
v nitra mého hloub se hrouží!

Smíru dech ten, mám - li sáti?
Vášni sladké mám se vzdáti?
V tónů jásavý hlas, v slunce zářivý jas,
z říše stínů v ten svět věčných krás se hroužím,
a toužím v míru taj, v lásky ráj!

(Isolda, jako proměněna, klesá z náruče Brangäny volně na mrtvolu Tristanovu. Velké pohnutí a rozechvění mezi přítomnými. Marke žehná mrtvolám. Opona zvolna padá)


Žádné komentáře:

Okomentovat