TRISTAN A ISOLDA
PRVNÍ DĚJSTVÍ
PŘEDEHRA
PRVNÍ
SCÉNA
(Komnata
podoby stanu na přídi lodi, bohatě ověšená koberci, je na počátku v pozadí
úplně uzavřena; po straně vedou úzké schody do podpalubí. - Isolda na pohovce,
obličej zabořen v podušku. - Brängena odhrnujíc koberec, hledí po straně přes palubu)
HLAS MLADÉHO NÁMOŘNÍKA (zaznívající
z výše stěžně)
Zrak můj v
západ zří; loď na východ jde.
Nás vítá
vánkem domov náš:
kde irské
dítě, prodléváš?
Je vzdechů
tvých to síla,
čím plachta
dme se bílá?
Vánku, vánku,
věj dál!
Dívko má,
jaký žal!
Irčanko má, ty
divoká, milostná!
Kdo smí mne
tak tupit?
(Rozhlíží se vyděšena)
Brängeno, ty?
Mluv - kde jsme to?
BRANGÄNE (u otvoru)
Modrý pás na
východě vznáší se;
mírně nás v
dál nese loď:
my stišenou
plání s tmícím se
soumrakem
stihneme zem.
ISOLDA
Kterou zem?
BRANGÄNE
Kornwall je
náš cíl.
ISOLDA
Nikdy ne! Ni
dnes, ni zítra!
BRANGÄNE (spustí záclonu a spěchá zděšena k Isoldě)
Co slyším?
Kněžno! Ha!
ISOLDA (divoce před sebe)
Jak zrůdný to
rod! Svých předků hanba!
Kde, o, matko
je tvá hrozná moc,
kterou mořem,
bouří jsi vládla?
Ach, čím je
kouzlo spoutané,
jež jen
svářet zná balsám v lék!
Ty spoutaná
sílo, vzbouzej se již;
a vzhůru z
mých ňader, kde skryta spíš!
Mou znejte
vůli, váhavé větry!
Sem spějte
vznítit boj živlů všech!
Spát nenech
déle mořskou tu pláň,
vzbuď v
jejích hlubinách závistný vztek!
Spěj kořist
zříti, v plen již tu dávám!
Ty rázem zdrť
pyšnou tu loď,
trosek spoustu
shlť bezedná hloub!
A vše, co tu
jest, co živo tu dýše,
to odplatou
vám, větry, buď!
BRANGÄNE (v
nejvyšším zděšení, konejší Isoldu)
Ó žel! Ach!
Ach! já v duši tušila zlo!
Isoldo! Paní!
Lásko má! Co skrýváš v ňadru svém?
Bez slzí
vláhy v dál šla's od otce i matky;
pryč od svých přátel bez slova lásky šla's.
Chladem vál ten němý odchod tvůj, něm je tvůj
ret,
zbledla tvář; v hladu trýzni, stále dlíš;
v hrůzy
tísni, duch tvůj mře:
Ó, již dél to
snášet nelze,
nejsem více tvou, mám ti cizí být?
Ó, již zjev
mi, trýzeň svou!
Svěř se, sděl
mi, bídy tíž!
Ó, má Isoldo,
má sladká lásko!
Soucit s
bídnou měj ženou,
měj útrpnost s Brängenou!
Vzduch!
Vzduch!
Krev mi žárem
žhne!
Otevř! Otevř již tam!
(Brangäna rozhrne spěšně opony uprostřed)
DRUHÁ SCÉNA
(Je vidět po délce lodi až k zádi a přes
palubu na širé moře až po obzor.Kolem hlavního stěžně uprostřed jsou lodníci,
zaměstnávajíce se lanovím; na zádi jsou rozloženi rytíři a panoši; od nich
poněkud vzdálen Tristan se založenýma rukama hledí zamyšlen do vln; jemu u
nohou nedbale leží Kurwenal)
Z výše stěžně je opět slyšeti
HLAS MLADÉHO NÁMOŘNÍKA
Nás vítá
vánkem domov náš:
kde, irské
dítě, prodléváš?
Je vzdechů
tvých to síla,
Čím plachta
dme se bílá?
Vánku, vánku,
věj dál!
Dívko má,
jaký žal!
Mně byl
souzen, mnou byl ztracen,
v slávě
pyšný, v bídě sláb!
Smrt skloň
šíji tvou!
Smrt znič srdce tvé!
(k Brangäně, příšerně se smějíc)
Co soudíš o
tom rabu?
BRANGÄNE (sledujíc její pohled)
O kom to?
ISOLDA
Tam o vůdci, jenž
v rozpacích tam klopí zrak,
a studem
schvácen stranou zří.
Mluv, co zdá
se ti?
BRANGÄNE
Je míněn
Tristan, paní má?
Co div jej
všude cení,
jde s ním vždy
chvály zvěst,
rek, jemuž
rovno není,
slávy poklad jest?
ISOLDA (po ní posměšně)
Jenž neví v
hanbě žhoucí, kam skrýti by se měl,
získat že nevěstu mroucí pro svého krále jel!
Zdá se ti
temnou moje řeč?
Ať řekne sám,
ten slavný muž, proč bojí blíž se jít?
že svůj zrak
klopí v studu chvění, jemuž rovno není!
Já i on víme
proč! Ku pyšnému jdi a mou mu vůli zjev!
K službě mé
by hned vlídně hotov teď byl.
BRANGÄNE
Mám snad jej žádat,
čest by vzdal ti?
ISOLDA
Buď zván ten
rab sem k mému holdu
ctít ať přijde mne, Isoldu!
(Na velitelský Isoldin pokyn se Brangäna
vzdálí a kráčí ostýchavě kolem pracujících lodníků přes palubu na záď. Isolda
ji sleduje strnulými zraky a uchyluje se zpět k pohovce; tam sedíc během
následujícího vyčkává a dívá se stále upřeně k zádi)
KURWENAL (jenž zří Brangänu přicházeti, aniž
by se zdvihl,
zatahá
Tristana za roucho)
Zde viz,
Tristane! Posel od Isoldy.
TRISTAN (vzchopiv se)
Co jest? Isolda…
(vzpamatovav se rychle, když
Brangäna k němu došla a uklonila se)
Od mé jdeš
kněžny? Rád chci znáti,
BRANGÄNE
Můj vzácný
pane,
zříti ždá si vás
Isolda, paní má.
TRISTAN
Ji nudí
plavby běh? Vždyť končí již;
dřív, nežli
den se stmí, má zemi zřít.
Co paní má káže
činit, já chci plnit rád.
BRANGÄNE
By šel pan
Tristan ihned k ní: to paní vůle jest.
TRISTAN
Kde břeh se v
dálce modrá a příboj bíle pění,
čeká král již
paní mou: a k němu bych ji doved',
já v krátku k
jasné přijdu: nevzdám já se přízně té.
BRANGÄNE
Pan Tristan
slyšel, mou přec řeč:
paní k své
jej službě zve,
ať proto jde
jen blíže
tam, kde naň
čeká již.
TRISTAN
Tvé vzácné
paní sloužím rád a ctím,
ať dlím kde
chci, ten výkvět všechněch žen;
kormidla
vzdálit zda se smím,
kde krále
Marka zem?
BRANGÄNE
Tristane, můj
pane! Nač výsměch ten?
Zdá-li se
temnou ti služky řeč, slyš, paní má co dí:
Tak přímo mám
ti říci: Buď zván ten rab
sem k mému
holdu, ctít ať přijde mne, Isoldu.
KURWENAL (vyskočiv)
Zda odpověď smím dáti?
TRISTAN (klidně)
Mluv, co bys
odvětil ty?
KURWENAL
To vyřiď paní
Isoldě!
Kdo země trůn
a dědictví dal irské dívce v dar,
ten nemůž'
děvy rabem být, již svému strýci vzdal.
Je světa pán Tristan,
rek náš!
Jí rci, že vždy mu hold vzdám, to navzdor všem Isoldám!
(Co Tristan se jej snaží posuňky
umlčeti a Brangäna rozhořčena se obrátila k odchodu, zpívá Kurwenal za váhavě
se vzdalující s největší silou)
"Pan
Morold přeplul moře k nám,
jel v Kornwal
pro daň z dáli;
kdes v moři
spí teď sám a sám
hrob tmí se v
stínu skály!
jest Anglie
daň splacena:
zdráv buď rek
náš Tristan,
jak on zná splácet daň!"
(Kurwenal, zakřiknut Tristanem, sestoupil do
lodních prostor, Brangäna se vrací zaražena k Isoldě, zatáhne opět záclony;
mezi tím je všechno mužstvo z venčí
slyšet hlasitě zpívat)
VŠICHNI MUŽI
"Jen
hlava v Irsko vrácena,
jest Anglie
daň splacena:
zdráv buď rek
náš Tristan,
jak on zná
splácet daň!"
TŘETÍ SCÉNA
(Isolda a Brangäna samy při zcela spuštěných
oponách.Isolda povstane se zoufale rozlíceným posuňkem. Brangäna se jí vrhne k
nohám)
BRANGÄNE
Ach ten
posměch snésti nelze!
ISOLDA (jsouc blízka strašlivému výbuchu, rychle se vzpamatuje)
Nuž mluv, co
Tristan!
Chci znáti
vše, co mi vzkázal.
BRANGÄNE
Ach, ptát se
nechtěj!
ISOLDA
Rci bez bázně
vše!
On výmluv
dvorných plno měl.
ISOLDA
A když jsi
stála na svém?
BRANGÄNE
Když k službě
tvé jsem zvala jej:
že slouží
rád, tak pravil sám,
a ctí, ať dlí
kde chce,
ten výkvět
všechněch žen;
vzdálit zda
kormidla se smí,
když má teď
vést jistě loď
kde krále
Marka zem?
ISOLDA (bolestně a hořce)
"Když má teď vést jistě loď, kde
krále Marka zem?"
(příkře a prudce)
On daň mu
platit pílí,
již v Irsku
získal proň!
BRANGÄNE
A když pak
tvým jsem slovem,
jej zvala blíže
k nám,
Tu jeho
přítel Kurwenal!
ISOLDA
Znám posměch
jeho bídný, mně slůvka neušlo.
Když znáš teď
mé hanby tíž, máš znáti, původ kde má.
Zlý výsměch v
jejich zní-li písni, já vím, jak mám jej splácet!
Kdys vetchý
člun, vln hříčka mdlá plul v Irska přímoří,
K Isoldě
spěl, jíž kouzla znal;
ta svým lékem
hned zázračným
mu vlídně
léčí ránu, jež trýzní zlou mu jest.
Že
"Tantris" jak v lsti sám se dával zváti,
je Tristan Isolda
měla znáti,
bez hrotu meč
měl v ruce
muž jenž
zmíral u ní v muce,
a rzivý hrot
se rděl kdys v hlavě,
již poslal jí
kdos vyzývavě
zpět s hanou
v irskou vlast.
Ten hrot byl
meče část.
Mně výkřik
hrůzy z úst se dral!
Přede mnou
vrah Moroldův sám stál.
Můj meč na
hruď mu mířil,
krev Morolda
by smířil.
Ze svého lože
zíral bled,
ne na můj
meč, ne k ruce mé,
v můj stále
zrak se hroužil.
Soucit s bídným
tu vzplál v duši mé;
a meč - ten
kles' mi náhle!
Jež Moroldem
mu dána,
když zhojila
zlá se rána,
spěl k svým
přes moře nivy,
přestal tížit
mne zrak ten snivý!
BRANGÄNE
Ó zázrak, což
smím tak se mýlit?
Ten host, jenž
mřel mi v náručí?
ISOLDA
Jej chválit
slyšíš právě:
"Zdráv
buď náš rek Tristan"
náš host
chorý tak je zván.
Však slyš,
jak se rek přísah zřek'!
Jenž co
Tantris k svým se moh' neznám vrátit,
co Tristan k
nám zas připlul zpět;
a z lodi své,
kde v pýše stál,
kněžnu irskou
hned žádal za choť
pro
kornwallského krále, pro Marka, svého ujce.
Když Morold
chránil náš kraj rodný sám,
zda směl
někdo nás tak ztupit?
Vazal dřív,
chtíti zdobit skráň mdlého krále!
Krev tvář mi žhne!
Bídě mé jen
zrůdný soucit původ dal.
Mně ochabla
paž mstít jež se měla
slába v svém
teď žalu, já sloužit mám vazalu!
BRANGÄNE
Když národ
přál si smíru a přísahou jej stvrdil,
tu všem
blahem zářil zrak;
to, zdá se, že
tobě působí jen žal?
ISOLDA
Zrak slábne
vám již, slábnou srdce,
síly vzmach, a
vzdor je němý!
jak hlásal
chlubně Tristan v svět,
co na rtech
mělo mřít!
Můj ret byl
něm, když v trýzni mřel,
můj ret byl
něm a před mstou jej kryl;
Vše to dal světu
v plen!
Pak s jásotem
vítězným šel a k mé hanbě směl říct:
"Já
dívku znám, je půvab sám;
za tvou,
strýče, choť tu krásnou Irku získat chci;
vždyť v Irsku
každý kámen znám,
jen kyň a já na
pout se dám:
Isolda tvou
má býti, chci dobrodružství míti!"
Zhyň, zrádce
bídný! Zhyň v bídě své!
Zkáza! Zmar! Smrt
nám dvěma!
BRANGÄNE (s nezkrotnou něžností se vrhá k Isoldě)
Má kráso!
Sílo! Spáso! Touho!
Má ty lásko! Má Isoldo!
(Táhne Isoldu zvolna k pohovce)
Slyš mne! Blíž
pojď! V náruč mou!
Zrádný klam! Tvůj
hněv tě šálí!
Jak můžeš v
klamu žíti,
vše v klamném
stínu zříti?
Když tě pan
Tristan slíbil ctíti,
ted chce bys
první v říši,
se zvedla k
trůnu skvělé výši.
Tak svému
strýci sloužit zná;
rád on vzdal
se světa nejvyšší mzdy:
co má, vše ti
k nohám skládá,
svou královnou zvát tě žádá!
(Isolda se odvrací)
A když pan
Marke tě za choť ždá,
proč cti té
nechtěla bys dbáti, proč chceš se slávy vzdáti?
Kdo způsob
zná a jemný mrav,
svou slávou
kdo smí se rovnat s ním?
Komu přítelem
je ctný rek náš,
proč sdílet čest s ním se zdráháš chotí krále býti váháš?
(hledíc upřeně před sebe)
Lásky prost ten
vzácný muž blízko mne chce dlíti,
zda lze v této trýzni žíti? Ty zlá, co míníš? Lásky prost?
(Blíží se k Isoldě a lichotně
se k ní tulí)
Je živ muž,
jenž nechtěl, by rád tě míti?
Jenž Isoldu
zřel, a jejž Isoldy nezmámil svůdný zjev?
Však ten, jenž
ti souzen, byť chladen byl,
byť mocí
čárnou brán ti byl:
přec kouzlo
znám já jímž lze zlákat
jej v moc sladkých lásky pout.
(s tajuplnou důvěrností zcela
blízko u Isoldy)
Přec matky
své ty kouzla znáš?
Ta, vše jež
moudře zvážit zná,
s radou
moudrou v cizí zem
poslala mne s tebou sem.
(temně)
Těch vzácných
rad chci dbáti já;
a víru mám v
těch kouzel moc:
Pomsta za
zrádný čin, mír utiš trýzeň srdcí!
Tu skříň tam
podej sem!
V ní lék, jenž spásu dá.
(přináší malou zlatou truhlici,
otevře ji a ukazuje její obsah)
Tvá máti v
lesklou skříňku ti mocné šťávy dala.
Ten balzám
rány léčit zná;
tu zlých jest jedů protijed.
(Vyjme jednu lahvičku)
Všech léků
lék zde mám však, viz!
Toť klam, já
znám jej lépe;
lze známku zříti vyrytu tam.
( Uchopí jednu lahvičku a ukazuje
ji)
Toť nápoj, jenž je mi vhod!
(uskočí poděšena)
Toť nápoj smrti!
LODNÍCI (zvenčí)
Ho! he! ha!
he!
Tam v podstěžní
ty plachty
výš!
Ho! he! ha!
he!
ISOLDA
Loď jak pták
lítne vpřed k zemi hrůzy a běd.
ČTVRTÁ SCÉNA
(Rozhrnuv opony vstoupí hřmotně Kurwenal)
KURWENAL
Vy ženy! Již
vzhůru! Rázně vpřed!
Rychle k dílu! Čile a vesele jen!
(odměřeně)
A ctná Isoldo
vzkázal tobě
můj pán
Tristan slavný rek:
Již vlá ve
výši vlajka, a vánku líbá ji dech;
ta králi
Marku hlásá šťastný že byl plavby běh.
Sám tě,
Isoldo, vlídně žádá,
vše máš si
schystat krátce,
by vést moh'
tě v zem svého vládce.
ISOLDA (jíž při počátku řeči uchvátila hrůza,
se
vzpamatovala a s důstojností odpovídá)
Pan Tristan
můj ať pozdrav má,
ty mé sděl
jemu přání.
Já mám - li s
ním se bráti
a mám - li
před králem státi,
jak mrav káže
nám a právo dí,
svůj ať dřív
přijde smýti hřích,
jenž v tvář
mi vhání krev:
ať dřív můj smíří hněv.
(Kurwenal učiní vzdorný posuněk. Isolda pokračuje zvýšeným hlasem)
Mé přání
slyš, mu sděl, co dím!
Vše mám - li
schystat krátce,
by vést mne
moh' v zem vládce,
a mám - li s
ním se bráti,
tam krále
před tváří státi:
ať mé dbá on
přízně, již mu vrátím,
když dříve
smýti přijde hřích,
jenž v tvář
mi vhání krev:
ať dřív můj smíří hněv.
KURWENAL
Slib můj měj, že povím vše; však vím, co řekne as!
(Rychle odejde. Isolda spěchá k Brangäně a
prudce ji obejme)
ISOLDA
Blaze žij,
Brangäno!
Vlast pozdrav
mou, Též otce, matku mi pozdrav!
BRANGÄNE
Co jest? Co
míníš? Uprchnou chceš?
Kam má za
tebou jíti?
ISOLDA (vzpamatuje se rychle)
Slyš mne, co
dím!
zde býti
chci, Tristana očekávám.
Co káži ti hned
splnit spěj,
mně smíření nápoj
stroj
zda víš, který to jest?
(Vyjme ze skříně lahvičku)
BRANGÄNE
Kde vzít jej
mám?
ISOLDA
Z šťávy té! V
zlatou číši nalij mocný lék; ji plń až po okraj.
BRANGÄNE (s hrůzou vezme lahvičku)
žal šálí
zrak?
ISOLDA
V číš nápoj
lij!
BRANGÄNE
Kdo má jej
pít?
ISOLDA
Kdo zklamal
mne.
BRANGÄNE
Tristan?
ISOLDA
Číš ta nás
smíří!
BRANGÄNE (vrhne se Isoldě k nohám)
Ó hrůzo! V mé
mne šetř bídě!
ISOLDA (velmi prudce)
Chtěj šetřit
mne, nevěrná ty!
Přec matky mé
ty kouzla znáš?
Ta, vše jež
moudře zvážit zná,
s moudrou
radou v cizí zem
poslala tě se
mnou sem.
Na rány zlé sem
dala balzám,
na zlé pak
jedy protijed:
pro nejhlubší
žal,
pro nejvyšší
bol lék smrti nápoj dá.
A smrt můj
dík ať má!
BRANGÄNE (sotva sebe mocna)
Ó nejhlubší
žal!
ISOLDA
Zda smím
věřit ti?
BRANGÄNE
Ó nejvyšší
bol!
ISOLDA
Chceš věrnou
být?
BRANGÄNE
Ten nápoj?
KURWENAL (vstoupiv)
Pan Tristan!
(Brangäna se zvedne poděšena a zmatena.
Isolda se snaží se strašnou námahou vzpamatovat)
ISOLDA (ke Kurwenalovi)
Pan Tristan
vítán jest!
PÁTÁ SCÉNA
(Kurwenal odejde.Brangäna, sotva sebe mocna,
obrátí se do pozadí. Isolda,
soustředivš všechny své city k blížícímu se
rozhodnutí, kráčí pomalu se vznešeným
vzezřením k pohovce, v jejíchž hlavách upírá
pevně svůj zrak ke vchodu. - Tristan
vstoupí a zůstane uctivě u vchodu stát.
Isolda v strašném rozčilení se hrouží v jeho pohled. - Dlouhé mlčení)
TRISTAN
Mně zjev, má
paní, vůli svou.
ISOLDA
Víš dobře
přec, co mou je vůlí,
však bázeň
blíže jít ti brání,
v mou pevně
zírat tvář?
TRISTAN
Cti tvé já v
úctě dbal.
ISOLDA
Však málo
úcty na jevo dal's;
a v písni zlé
jen chásky tvé
mi zněla
odpověď tvá.
TRISTAN
Já opodál
jsem sám stále dlel.
ISOLDA
Tvůj pán
sotva kázal tupit mne;
zda posměch
tvůj smí jeho
budoucí
hanobit choť?
TRISTAN
Znáš - li mrav,
jenž takto dí:
při námluvách
ať námluvčí
nevěsty
vzdálen dlí?
ISOLDA
Proč má tak
být?
TRISTAN
Káže mrav to!
ISOLDA
Když tak je
mravný můj pán Tristan,
snad zná, co
káže prastarý zvyk:
dbej nejdřív
viny smíru,
s přítelem
žít chceš - li v míru.
TRISTAN
Čím vinen
jsem?
ISOLDA
Ptej své se
cti! Dělí nás čísi krev.
TRISTAN
Tu smířil
jsem.
ISOLDA
Ne pro mne
však!
TRISTAN
Před lidem
vším jsem přísahal
a sám příměří
zjednal.
ISOLDA
Však ne tam,
kde byl Tantris skryt,
kde Tristan
propad mně.
Tam stál on v záři
slávy své;
že přisáh'
smír, já málo dbám:
vždy zná můj
ret mlčet jen.
Když v mé
síni tiché zmíral mlád,
s mečem stála
jsem před zrádcem tím:
můj ret byl
tich, slába ruka má
co můj němý
slíbil ret,
to nesměl
dřív nikdo znáti.
Teď přísahy
své chci dbáti.
TRISTAN
Čí mstít
chceš krev?
ISOLDA
V níž zhynul
Morold!
TRISTAN
Čím ti byl?
ISOLDA
Spoř si svůj
posměch!
Věz, že
zaslíben byl mi ctný ten Irů rek;
a z ruky mé
on vzal svou zbroj
a sám šel
směle v boj.
Tvůj meč když
sklál jej, má padla čest:
já pak štvána
hrůzou přísáhla jsem,
má ať pomsta
stihne vraha,
s ním-li muž se bíti zdráhá.
Sláb a chor byls
v moci mé,
proč nemoh'
můj meč tě sklát?
Snadno ty sám
můžeš znát.
Já s péčí
zřela bys jen zdráv byl zcela,
mníc, že pak
reka pěst,
směle pomstí
Isoldy čest.
Tvůj los jak
zní, již sám můžeš říci!
Když ti
přátelství všech mužů kyne,
čí rukou
Tristan zhyne?
TRISTAN (bled, chmurně)
Když Morold
byl ti vším,
svůj meč ti
nabízím,
mou hruď jím
protkni mi dnes,
nechtěj váhat, by snad zas kles.
(Podává jí svůj meč)
ISOLDA
Mně líto jest
jen tvého pána;
Co říkal by
král Marke tomu,
když mou by
rukou sklán byl muž,
jenž pevný
sloup trůnu jest,
jenž jeho
chrání čest?
Vím, s jakým
díkem, bude tě ctít,
za choť že
smí si Irčanku vzít,
jistě by
káral smrt reka svého,
jenž v širou
mne dál
co smíru
zástavu vzal.
Šetř meče
jen!
Je zrádný
druh, když vířil v ňadrech
mi pomsty
vzruch,
tvůj když
zkoumavý zrak se ztápěl v mém,
zda pana
Marka trůnu hodna jsem:
můj meč tu
pad mi z ruky.
Nuž smířit chtěj mé muky!
(Pokyne Brangäně. Tato chvějíc se hrůzou
potácí se a váhá. Isolda ji pobídne
mocným pokynem. Brangäna se dá do přípravy
nápoje)
LODNÍCI (zvenčí)
Ho! he! ha!
he!
Tam v
nadstěžní
ty plachty
výš!
Ho! he! ha!
he!
TRISTAN (probrav se z ponurého zadumání)
Kde jsme to?
ISOLDA
Blízko cíle!
Tristane,
chceš smýt svou vinu?
Zda máš mi
snad co říci?
TRISTAN (temně)
Tvůj ret mi
němý mlčet káže:
chápu - li,
co chceš skrýt,
chci skrýt
též, co chápat nelze.
ISOLDA
Já teď chápu tvé
mlčení.
Vzpírat chceš se smíření?
(Nové výkřiky lodníků)
(Na netrpělivý pokyn Isoldy přinese Brangäna
naplněnou číši)
ISOLDA (přistoupí s číší k Tristanovi,
jenž jí zírá ztrnule do očí)
Ten jásot
slyš! U cíle jsme:
za krátko stát máme -
(s tichým posměchem)
před králem
Markem.
Mým průvodcem
jsa, vhod - li jest,
říci smíš mu
směle:
" Zde
ujče můj, tu dívku viz:
zda lepší
přát si můžeš choť?
Její
snoubenec mečem mým kdys byl sklán,
jen hlavu
zpět dostala;
a ránu, již zjitřil
šípu jed, mi vlídně zléčila;
ač můj život měla
v moci své: mně vrátila
jej dívka ta a
všechnu hanbu země své,
tu dává ráda
v plen, tvou být chce chotí jen.
Já v přátelském
pak sblížení
s ní pil jsem
číši smíření;
s ní stejný
pil jsem díl,
bych tíži
hříchu smyl."
LODNÍCI (venku)
Lano výš! Kotvu
v hloub!
TRISTAN (divoce se vzchopiv)
Vzhůru kotvu!
A loď v proudu vír!
Ať vítr nás nese v dál!
(vytrhnuv jí číš)
Znám dobře
Irska královnu
i jejích
kouzel čárnou moc.
Ten balzám
beru z ruky tvé:
tu číši
vyprázdním,
bych zdráv
byl v krátku cele.
a dbej, co
nyní přísahám,
to mým buď
tobě díkem!
Tristan
čestný věrna zdroj!
Tristan bědný
lásce vzdor!
Přelud srdce!
Snů jen přízrak!
Mého hoře útěchou:
že věčný míru
klid, z té číše smím já pít!
(pozdvihne číši a pije)
ISOLDA
I zde jen klam? Má je půle!
(vyrve mu číši)
Ty zrádče! Chci píti též!
(Pije a pak odhodí číši. Oba uchváceni
děsem, aniž by se pohnuli, zírají si v
nejvyšším rozechvění upřeně do očí, v nichž
výraz vzdoru brzy ustupuje žáru lásky.
Chvění je zachvátí, sáhnou si křečovitě k
srdci a vznesou ruku opět k čelu. Pak hledají se očima, klopí je v zmatení a
opět v rostoucí touze je na sebe upírají)
ISOLDA (chvějícím se hlasem)
Tristane!
TRISTAN (překypujíc)
Isoldo!
ISOLDA (klesajíc mu na prsa)
Zrádný tys
přítel!
TRISTAN (horoucně ji obejmuv)
Láska tys má!
(zůstávají v němém objetí)
(Z dáli je slyšet hlas trub, a z venčí lodi
volání mužů)
MUŽI
Zdar! Králi
Marku zdar!
BRANGÄNE (jež s odvráceným obličejem plna zmatku a
zděšení dlela opřena při okraji paluby, obrací se uzřevši milence ve žhavém
objetí, řítí se, lomíc rukama, do popředí)
Žel! Ó žel!
stále zhoubný
vášně vír za smrti mír!
Z lásky mé ten
květ zrádně vykvet
a v bídný zrá teď plod!
(Tristan a Isolda se vzpamatují v objetí)
TRISTAN ( zmateně)
Co v snách
mně o cti Tristana se zdálo?
ISOLDA
Proč zdál se
o hanbě Isoldě sen?
TRISTAN
Já že tě
ztratím?
ISOLDA
Mne chtěl jsi
podvést?
TRISTAN
Šálivých
kouzel mámivý klam!
ISOLDA
Zpozdilých
hrozeb planý hněv!
TRISTAN
Isoldo!
ISOLDA
Tristane!
TRISTAN
Ty lásko má!
ISOLDA
Touho ty má!
OBA
Jak srdce
láskou nám v hrudi jásá!
Mé všechny
smysly tvá jímá krása!
Závratné
touhy vášnivá žízeň
v mou duši
vlévá muk žhavou trýzeň!
V mém nitru
jas zářivý zas!
Isoldo!
Tristane!
Já blahem
zmírám, v náruč tě svírám,
na tvých
prahnoucích rtech, chví se lásky dech!
(Opony se široce rozhrnou; celá loď je
přeplněna rytíři a lodním mužstvem, kteří
jásavě kynou přes palubu ke břehu, jejž
možno zříti zcela blízko. Jeho skály jsou
korunovány mocným hradem. Tristan a Isolda,
hroužíce se do sebe navzájem
pohledy, nezaznamenají, co se kolem děje)
BRANGÄNE (k ženám, jež na její pokyn vystoupily z vnitřku lodi)
Sem, již rychle, plášť královský!
(Vrhne se mezi Tristana a Isoldu)
Ty neblahá! Slyš, kde jsme již!
(Vloží Isoldě, aniž by tato cos pozorovala,
na ramena královský plášť)
VŠICHNI MUŽI
Zdar! Zdar!
Zdar!
Králi Marku
zdar! Sláva králi!
KURWENAL (živě přistoupiv)
Zdráv
Tristan, náš šťastný rek!
Sem blíží s
dvorem svým se
v člunu
nádherném pan Marke.
Jde svoji
vítat loď,
v níž jeho
krásná choť!
TRISTAN (zmateně naň pohlíží)
Co díš?
KURWENAL
Jde král sem!
TRISTAN
Kdo tu králem?
(Kurwenal ukazuje přes palubu)
VŠICHNI MUŽI (mávajíce klobouky)
Zdar! Králi Marku zdar!
(Tristan zírá jako bez ducha na břeh)
ISOLDA (v zmatku)
Co jest,
Brangäno? Ký to ruch?
BRANGÄNE
Isoldo! Paní!
Jen teď se vzmuž!
ISOLDA
Kde jsem to?
žiji? Ha! Ký nápoj?
BRANGÄNE (zoufale)
Lásky nápoj.
ISOLDA (zírá zděšeně na Tristana)
Tristane!
TRISTAN
Isoldo!
ISOLDA
Mám přec žíti?
(Klesne v mdlobách na jeho prsa)
BRANGÄNE (k ženám)
Spějte k
paní!
TRISTAN
O lásky
kouzlo zrádné!
O klam, jenž sám vším vládne!
(Výbuch všeobecného jásotu)
VŠICHNI MUŽI
Kornwallu zdar!
(Hlas trub z pevniny)
(Lidé vystoupili na palubu; jiní položili
můstek a v počínání všech se zračí
nastávající příchod očekávaných, když opona
rychle padá)
DRUHÉ DĚJSTVÍ
PŘEDEHRA
PRVNÍ SCÉNA
(Zahrada s vysokými stromy před Isoldinou
komnatou, umístěnou stranou, vedou k
ní schody.
Jasná, rozkošná letní noc. Ve veřejích otevřených dveří je vetknuta
hořící
pochodeň. - Hluk lovců. Brangäna na schodech komnaty pátrá po stále se
vzdalující
lovecké tlupě. Dívá se úzkostně do síně, odkud vidí přicházeti Isoldu,
která k ní v
mocném pohnutí přistupuje)
ISOLDA
Zda slyšíš
je? Mně zdáli zní ten hlas.
BRANGÄNE (naslouchajíc)
Jsou blízko
nás; zní to jasně tam.
ISOLDA (naslouchajíc)
Tvůj sluch
jen mámí bázeň tvá.
Tě šálí ševel
listí a šum,
Jímž vánek
laškovně hrá.
BRANGÄNE
Tvůj mámí
sluch tvé touhy žár,
že ti zdá se být, co chceš.
(naslouchá)
Já znít
slyším rohů zvuk.
ISOLDA (znovu naslouchajíc)
Ne rohů zpěv
zdáli zní,
to pramen svou
zurčivou vlnou
v písni
toužně tam lká.
Jak lkát by
moh', hřmí-li hlas rohů?
Já v mír noci
znít jen slyším vln smích.
Kdos v náruč
svou by rád schvátil mne,
že roh zdá se
ti blízko zníti,
má v teskné
dáli dlíti?
BRANGÄNE
Kdo má tě
rád, o, dbej mých výstrah!
je hlídán zrádcem noc co noc.
Váš zrak kdy
zkalen, mníš snad,
že s vámi
ztrácí zrak celý svět?
Když v
přístav stihla loď
a z ruky
Tristana pak
když zmámenou
nevěstu mroucí,
sám si vzal
Marke král,
zrak všech
zmaten na tobě tázavě lpěl,
kdy sdílnou
péčí král jsa jat,
té úmorné
jízdy tvé želel vlídným slovem sám:
můj zrak tu zřel, jak muž jediný,
pilně
Tristana zdál se střežit;
lstně
zkoumavý hled tam na něm lpěl,
chtě z jeho
čísti tváře, co skrýt chce oka záře.
Vám když
slouchal, já stihla jej:
on tajnou skrýváv lest, věz, Melot zrádcem
jest!
ISOLDA
Zrádcem pan
Melot? O, jak planý blud!
Zda není
Tristana přítelem on?
Vzdálen své
lásky dlí - li,
Tu s ním
přítel Melot vždy jest.
BRANGÄNE
Čím víc já
jej haním, tím víc jej chválíš!
Od Tristana k Marku
vždy Melot jde;
tam seje
setbu zlou.
Ten náhlý
chvat a ruch noční honby
v mé duši
úzkost budí,
zvěři
vzácnější, nežli zdá se ti,
lovci na
stopě jsou.
ISOLDA
Jen z přátelství
si smyslil tu lest
by prospět Melot
moh' nám.
Ty věrnému
lát bys chtěla?
Lépe než ty on
o mne dbá;
přát chce mi,
v čem bráníš mně.
O, bídy
váhání mne zbav!
Dej znamení,
Brangäno!
O, dej již
znamení!
Té slední
záře shášej plam!
Ať noc závoj
spouští hloub z výše své.
Tam spí v
ticha klínu již dům i les,
a v mé duši
chví se vábivý děs.
O, zhas
plamen zářivý!
O, zhas ten
mihavý svit!
Můj milý blíž
chce jít!
BRANGÄNE
O, zářit nech
ten jasný plamen,
chránit by
moh' tě před zradou!
O, hrůza!
Hrůza!
Ach mně
bídné! Co bídný zplodil nápoj!
Ach, že
tenkrát k zradě své jsem dala já se svést!
Vždyť splnit
vůli tvou, tvůj čin tvá byla smrt.
Však hanby
tvé, touhy tvé hořkých muk,
můj čin zrádný,
bídný, je původ!
ISOLDA
Tvůj čin? Ty
bloude můj!
Znáš lásky
moc zázračnou?
Čárný ten
vášně květ?
Tu lásku, snů
jež královnou?
Tu lásku,
srdcí vládkyni?
žít-li či
mřít ta soudit jen smí,
v níž se mísí
rozkoš, strast,
zášť s láskou
splývá v slast.
Smrt dílem
mým, po tom již sáhla má dlaň,
však láska
své mi kouzlo dává zaň.
Můj život má jí
být zástavou,
dílo chce
řídit vůlí svou.
Ať co chce
spřádá, ať co chce žádá,
kde mé je štěstí,
kam chce mne vésti,
jí jsem
vzdána věčně:
ji poslouchat
já chci vděčně!
BRANGÄNE
Když vítězné
lásky mámivý klam
ti smysly
zmát kouzla dechem,
chtěj aspoň
dbáti, výstrahy vážné:
O, dnes jen,
slyš, já úpím k tobě!
Zrady stín
zřím v těchto zdech,
o, dnes, jen
dnes tu pochodeň zářit nech!
ISOLDA
Ta, jež v
ňadrech mých mi poutá dech,
jež krve mé
mi bouří běh, jež touhou vzdouvá
hruď mi v
snách, mně láska dí:
nech spát noc v tmách, té záře zásvit bílý,
(spěchá k pochodni)
ať v temný stín se schýlí.
(Sejme pochodeň z veřejí)
Hleď věrně
bdít na stráži své!
Té záře, byť
s ní život můj i zhas,
ráda bez váhání zháším jas!
(hodí pochodeň na zem, kde zvolna
zhasíná)
(Brangäna se zděšena odvrátí, aby po vnějším
schodišti vystoupila na cimbuří, kde zvolna mizí)
(Isolda naslouchá a pátrá zpočátku
nesměle v stromořadí. Rostoucí touhou puzena jde blíž k aleji a pátrá
důvěřivěji. Kyne šátkem, zprvu řídce, pak častěji, konečně ve vášnivé
netrpělivosti stále rychleji)
(Posunkem náhlého vzrušení dává najevo, že
spatřila již přítele v dáli. Vypíná se
výš a výše a aby mohla prostor lépe
přehlédnouti, spěchá zpět ke schodům, odkud
z nejvyššího stupně kyne přicházejícímu)
DRUHÁ SCÉNA
TRISTAN (přikvapiv)
Isoldo! Má
lásko!
ISOLDA (běžíc mu vstříc)
Tristane! Má lásko!
(Oba se bouřlivě objímají, přičemž se
dostanou do popředí)
ISOLDA
Mám tě zde?
TRISTAN
Mou jsi ty
opět?
ISOLDA
Smím - li to
chápat?
TRISTAN
Smím sobě
věřit?
ISOLDA
Mám tě! Můj
jsi!
TRISTAN
Na prsa má!
ISOLDA
Tam je mi
blaze!
TRISTAN
Jsi ty to
sama?
ISOLDA
V tvé zřím já
oči?
TRISTAN
Já v tvou
tvář?
ISOLDA
Tvou tisknu
dlaň?
TRISTAN
Já tvou
skráň?
ISOLDA
Já zde? Ty
též? V náruči mé?
TRISTAN
Zde já? Ty
též? Není to klam?
OBA
Je snad to
sen? V závrati lásky,
jak jásat,
toužit, zpívat, bouřit, smí duše má!
TRISTAN
Bez vší míry!
ISOLDA
V síle víry!
TRISTAN
Nekonečně!
ISOLDA
Věčně!
TRISTAN
Věčně!
ISOLDA
Dřív co
skrýval, záští příval!
TRISTAN
Změň teď v nitru
mém se v lásku!
ISOLDA
Touhy jásot!
TRISTAN
Vášně plání!
ISOLDA
Božských citů
rozjásání!
Můj! Tristan
můj! Můj i tvá!
Věčně, věčně
můj!
TRISTAN
Božských citů
rozjásání!
Má! Isolda
má! Tvůj i má!
Věčně, věčně
má!
ISOLDA
Jak dlouho ty
jsi vzdálen dlel!
TRISTAN
Tak blízek
ti! Však vzdálen přec!
ISOLDA
O, blízké
dálky, trýzeň stálá!
Líný běh těch
váhavých hodin!
TRISTAN
Tak blízko
zřím tě! přec jen v dálce!
Trýzeň dálky
lásky zrádce!
ISOLDA
Ty v tmách
jsi stál, však v záři já!
TRISTAN
Ta zář! Ta
zář!
O, tato zář,
jež svítila ti v tvář!
Šlo slunce
spát, a zmíral den,
však hluchou
tmou přec zářil jas:
ten v noc měl
svítit v dál plašit stít,
a mé milé
síně hlídat,
že s ní se
nesmím vídat.
ISOLDA
Však té záře
svit náhle pak zhas;
služky mé ač
výstražný bránil hlas:
vždyť nás
chrání lásky moc,
dni vzdorem
má být noc!
TRISTAN
Těch dnů
mých! Těch dnů mých!
těch dnů
strast a touha,
těm dnům bídy
má plať
zášť jen
pouhá!
Jak svou ty
zář,
o, kéž bych
směl slunce,
bych lásky
útrapy pomstitl,
těm dnům tak
nestoudným zhasit!
Kde jaký bol,
kde jaký žal,
v mé nitro
zářný den vždy svál!
Noc když pak
v tmách stápí dne nach,
zářné
pochodně svit,
brání k mé
milé jít!
ISOLDA
Já nítím jas
jen při prahu svém,
ve svém však
srdci nezkrotném,
živil vzdorně
denní záři:
Tristan, ten
zrádce můj!
Vždyť byl to
den, jenž konec lhal,
když k námluvám
se v Irsko bral,
za Marka
chtěl mne vdát,
a v náruč
smrti tak vzdát.
TRISTAN
Však den když
záři rozlil svou,
ty slunci bylas
podobnou,
než v záři té
Isoldy tvář
se cizí zdála
být!
Když můj zrak
vzhlížel k záři výš,
žal srdce k zemi
skláněl níž:
když záře dne
plá svit,
zda smím s
Isoldou být?
ISOLDA
Já měla tvou,
ty mým měl's být.
Co zrádný den
ti v duši lhal,
že tu, již
osud tobě dal,
jsi podved,
zrádně oklamal?
TRISTAN
Před zjevu
tvého nádherou,
před slávou,
ctí, a krásou tvou,
můj duch se v
bázni zmítal,
klam v sítě
své mě splítal.
Tvých očí
lesk a zářný třpyt
v mém zraku
žáru nítil svit,
když pohled
tvůj se vpíjel dlouze
do duše mé ve
žhoucí touze,
tu schváti
neznámý mne cit,
já s tebou
přál si žít i mřít.
Co v šerých
noci tmách
zmítalo se v
mých snách,
čím v bludu
mámení
mne hřálo
tušení:
kdy svůdný
zjev, pln kouzel,
mi v nitru
lásku vzbouzel,
náhle v
proudu záře denní
se všechno v
lež mi mění.
Co mně se
zdálo vznešeným,
to chválil
jsem před lidem vším;
já všechněm
chválil poznovu
co nevěstu tě
královu.
Však v hruď
se hořký vloudil host,
zášť kletá,
slepá žárlivost;
když nepřízeň
pak náhlá
na čest mou
směle sáhla,
v duši vzplál
mi vzdor,
a já rozhod
se,
než slávy své
se vzdáti,
chci v Irsko
zpět se bráti.
ISOLDA
Ty bloude
zoufalý!
Ta bídná lež,
již den ti lhal,
bezpočet slz
mne hořkých stála;
den když tě
líbal dlouze v tváři
svou kletou,
klamnou svůdnou září,
tam, kde dřív
láska plála světlá,
mně v srdci
temná zášť jen zkvetla.
V mé srdce
bol se řítil,
v něm rány
žár se nítil!
Ten, mnou
jenž kdys byl skryt,
jak zdál se
zlým pak být,
když v jasu
dne a v záři
před mojí
stál on tváří
a plašil
lásky sen,
můj zrádný
přítel ten!
Mně byla
zjevna zrada tvá,
já v hrůze
z jasu v tmu chtěla jít,
a tam v noci
stín tě s sebou vzít,
v níž se
vášně smíří jež mír vlévá v hruď;
v níž jen
vánek smrti mírem dýše;
tam měla vést
nás smíru číše,
tys z ní měl
se mnou pít
tmou v smrti
náruč jít.
TRISTAN
Když v ruce
tvé ta zlatá číš
ve chvíli
blouznivé se vznesla výš;
v tušení
sladkém směl jsem zřít
pro svůj že
vzdor já mám s tebou mřít:
v nitro mé
padla tma,
kol skrání
mých se schvíval smrti van;
den můj byl
dokonán.
ISOLDA
Však žel, ten
můj nápoj šálivý,
noc temnou v den
změnil zářivý:
jejž v stíny
už smrti zval,
dne záři na
pospas dal!
TRISTAN
Ty šťávo
čárná! Dík měj si můj!
Dík vroucí
měj za zázrak svůj!
V smrti bráně
stál bez hrůzy jsem,
záře záblesk
se šířil v tmách,
co dřív jen
táhlo v snách jako báj:
Já noci znát
měl taj.
Obraz tvůj,
jenž má v srdce úkrytu žít,
nesmí již
záře dne znesvětit,
jak v tmách
tvé oči svítí,
já chtěl bych
stále zříti.
ISOLDA
Za to den,
jejž dal's v klatbu,
mstí se nám a
trestá hříchu tvého klam;
čím v noci
tmách tě tvůj blaží sen,
v bílé záři
své když vzplane den
svých snů se
musíš zříci,
a sám v
prázdné kráse dne
život bídně
vléci.
Lze to snášet
dál?
Lze tak dále
žít?
TRISTAN
Noc je
přítelkou nám teď vlídnou!
A závistný
den, svou záští bídnou,
rád by chtěl
dvojit nás,
však plamen
lží všech v tmách zhas!
jeho zářivý
plam, jeho nádherný jas
jež vzdor
kladou tmám,
čím jsou teď
nám?
Jeho plápolné
záře míhavé blesky
nás neoslní
víc.
Rád kdo smrti
tmám díval se vstříc,
kdo v taji
stínů zřel smrti v líc:
všech dnů pak
sláva, závist i stesk,
pocty i zisk,
jich svůdný lesk,
jak prach ve
žáru vření
vše v nic se
jemu mění!
Marný den
když zmíjí zdlouha,
jej jedna
chvátí touha jej touha mocně
vábí v noc, z
níž posvátně
v záři své lásky plá čaromoc!
(Tristan
odvede něžně Isoldu stranou, kde ji posadí na sedadlo skryté v kvítí,
klesne před ní na kolena a stulí svou hlavu
do její náruče)
OBA
Ó, noci
lásky, spusť se níže,
shlaď, co nás
se světem víže;
závoj tmy tu
vláti nech,
nás ať míjí, světa
dech!
TRISTAN
Svit záře
zhas noc tmí se v kráse;
ISOLDA
v nás co
víří, nám co zdá se;
TRISTAN
mé vše touhy,
ISOLDA
má vše přání
OBA
záře soumrak,
spásy zdání,
spoutá děs i
klam,
štít je
spásný k nám.
ISOLDA
V ňadrech nám
se jas slunce skrývá,
luny zář tam s
třpytem hvězd splývá.
TRISTAN
Jsa úzce
poután kouzly tvými,
a lákán zraky
čarovnými;
ISOLDA
srdce k
srdci, rty na rtech;
TRISTAN
sladce chví
se jeden dech;
OBA
zří - li v dál
zrak láskou zpilý,
tu zdá se
svět mi pouhým stínem:
ISOLDA
jímž nás jen
klame lživý den,
TRISTAN
a nám ruší
lásky kouzelný sen,
OBA
tu jsem já
sám svůj svět:
v slasti
závratném vlání,
v lásky
posvátném plání,
můj ret nápoj
lásky
z úst tvých číše pít chce jen.
(Tristan
a Isolda upadnou v blouznivé vytržení, v němž trvají, hlava vedle hlavy,
opírajíce se nakloněni vzad o sedadlo)
BRANGÄNIN HLAS (z cimbuří)
Bdí nad vámi stráž
tu v tmách,
vás, jež
láska líbá v snách,
bouřit má ve
výstrahách,
v tuše zlého stráže
hlas,
z lásky snů již
vzbouzet vás.
Hlas můj zní výstražný!
Záhy vzplá
dne jas.
ISOLDA (tiše)
Slyš, můj
milý!
TRISTAN (právě tak)
Nech mne
mříti!
ISOLDA (znenáhla se poněkud pozvedajíc)
Závist
stráže!
TRISTAN (zůstávaje opřen)
Snít chci
stále!
ISOLDA
Avšak den přec
Tristana vzbudí!
TRISTAN (poněkud pozvednuv hlavu)
Vítám smrti přízrak
bílý!
ISOLDA
Den a smrt že
ve hrob schýlí,
tvou mi lásku
v blízké chvíli?
TRISTAN (vzpřímiv se více)
Mou že lásku?
Tristana lásku?
Mou i tvou, Isoldy
lásku?
Lásku
schvátiv smí-li
smrti přízrak
bílý?
Byť přede
mnou se tyčil v tmách,
do duše mé byť
svým děsem sáh,
po srdci mém jež
je láskou živo,
ten smrti
přízrak bílý
zda lásku sám ve hrob schýlí?
(stále vřeleji s hlavou se
tulíc k Isoldě)
Mřít mám-li
té, s níž bych rád chtěl mříti,
zda může i
láska se mnou mříti,
když žíti má
věčně v srdce hloubi?
Však, má-li
žít věčně láska,
jak mřít by
Tristan směl své lásce?
ISOLDA
Přec naší
lásce je jméno Tristan a - Isolda?
To slůvko
sladké: a, svojím poutem,
co vázat má, až
Tristan sám,
se v temný
schýlí hrob?
TRISTAN
Smrt vzít
může jen,
co brání nám,
že Tristan sám
s Isoldou
svou nesmí žíti,
v lásce ji
věčně míti?
ISOLDA
Však přec to
slůvko: a, poruší smrt,
když dál by
měla Isolda ještě žíti
a Tristan by sám měl mříti?
(Tristan
přivine s významným posunkem Isoldu něžně k sobě)
TRISTAN
Chci s tebou
mřít, než vzejde den,
konce neměj lásky
sen,
v stálém
snění, v rozechvění,
nám ať vše se
v lásku mění,
cele sví
chcem býti, jen lásce stále žíti!
ISOLDA (v zamyšleném vytržení k němu vzhlížejíc)
Chci s tebou
mřít, než vzejde den,
TRISTAN
konce neměj lásky
sen,
ISOLDA
v stálém
snění,
TRISTAN
v rozechvění,
OBA
nám ať vše se
v lásku mění,
cele sví
chcem býti,
jen lásce stále žíti!
(Isolda
přemožena sklání hlavu na Tristanova prsa)
BRANGÄNIN HLAS (jako prve)
Dbej, co dí,
stráže hlas!
Již záhy
vzplá dne jas.
TRISTAN (s úsměvem najkloněn k Isoldě)
Mám jej
dbáti?
ISOLDA (blouznivě k Tristanovi vzhlížejíc)
Nech mne
mříti!
TRISTAN
Mám - li
bdíti?
ISOLDA
Stále sníti!
TRISTAN
Avšak den
přec Tristana vzbudí?
ISOLDA
Vítej smrti přízrak
bílý!
TRISTAN
Tak hrůze dne
chceme klásti my vzdor?
ISOLDA (v rostoucím roznícení)
Míjet nás má
jeho klam!
TRISTAN
Nás nemá
plašit víc ten zářivý jas?
ISOLDA (s velkým posunkem se zcela vztyčivši)
Nás má věčně chránit noc!
(Tristan
ji následuje, obejmou se v blouznivém nadšení)
OBA
Ó, věčná noc!
sladká noc! Vznešená to lásky noc!
Kdo v tebe
vhroužen, v tvůj smavý sen,
bez úzkosti
smí-li se vracet v zářný den?
Již mou
tesknost zapuď, vzácná mi smrt,
toužebně
ždaná z lásky smrt!
V tvých
loktech sníti,
v tmách se
skrýt,
v tvé náruči
žíti,
v noc bez
konce stále zřít!
Chápat
lze-li, cit ten vřelý,
tmou kdy
šálen, slunce vzdálen,
v žal se
změní rozloučení!
Bludy marné touhy
žárné;
štěstí vratké
klamy sladké;
hořké vzdory,
lásky spory;
bolu trýzeň, vášně
žízeň;
útrap hoře, záští
moře,
slunce jas, jitra
čas,
to v sen teď
láska mění,
nás jen blaží
snění.
TRISTAN
Tristan tys, já
Isolda, již ne Tristan!
ISOLDA
Tys Isolda,
Tristan já, již ne Isolda!
OBA
Slov proč
dbáti, smrt proč zváti,
vše chci
znáti, žárem pláti,
věčně, stále v
snů těch čar
vášně bouřný var spíjej lásky žár!
(oba trvají ve vytržení)
TŘETÍ SCÉNA
(Brangäna vyrazí pronikavý výkřik. Kurwenal se
řítí s obnaženým mečem na scénu)
KURWENAL
Tristane, chraň se!
(Dívá
se s hrůzou zpět na scénu. Marke, Melot a dvořané, lovecky odděni, přicházejí
živě ze stromořadí do popředí a zastaví se zděšeně proti milencům. Současně
sestoupí Brangäna z cimbuří a vrhne se k Isoldě. Tato zachvácena bezděčným
studem opře se s odvráceným obličejem o sedadlo. Tristan se stejně bezděčným
pohybem rozestře jednou rukou široce svůj plášť, tak že zakrývá Isoldu před
pohledy příchozích. V tomto postavení setrvá delší dobu, dívaje se nehybně strnulým
pohledem na muže, kteří s různými pohyby na něj upírají své zraky. Ranní
svítání.
TRISTAN (po delším mlčení)
Dne záři zřím
dnes naposled!
MELOT (ke králi Marku)
Sám rci mi
teď, můj pane,
já zdali v
právu byl,
když za svou
zprávu chtěl,
jsem hlavu v
sázku dát?
Zde zříš ten
jeho bídný klam:
jméno a čest věrně
jsem já
před hanbou
chránil sám.
MARKE ( v hlubokém zdrcení, chvějícím se hlasem)
Chránil's je
vskutku? Mínil's to?
Tam viz jej, ten
nejvěrnější z věrných;
přítel můj, jenž
přátel všech byl perlou:
zrádně
skutkem záhadným
věrnost,
lásku, vděčnost změnil v dým!
Skrýval
Tristan, zášť i hanu,
s níž chtěl
sloužit svému pánu,
až Melot sám odkryl
jeho klam?
TRISTAN (křečovitě, prudce)
Hrůzy zjevy! Snů
jste přízrak šálivý, zlý!
Jen pryč! Jen
pryč!
MARKE (v hlubokém pohnutí)
To mně? To,
Tristane, mně?
Kam prchla
věrnost, když Tristan zradil mne?
Kam prchla
čest i dobrý mrav,
když poklad
mravů, cti,
když Tristan
zradil vše?
Ta, Tristan
za svůj štít již měl,
kam spěla
skrýt se čest i ctnost,
kam prchly z
přímých cest,
když Tristan
zrádcem jest?
(Tristan klopí pomalu zraky k zemi, z jeho
tváře během královy řeči
lze
čísti stále vzrůstající smutek)
K čemu tvých
služeb bezpočet,
čím sláva,
čest, čím vlády moc,
jež's králi
získal sám;
když slávu,
čest, vlády moc,
bezpočet
služeb tvých
ti musí král
svou splácet hanbou?
Zdá se ti
malým díkem snad,
když vše, co
získal's jemu,
moc i říš, tobě
sám chtěl dáti v dědictví?
Když bezdětek
kdys ztratil choť,
tak rád tě
měl, že nechtěl více
žádné znáti
ženy.
Však můj když
celý národ pak
mne žádal
vroucí prosbou svou,
bych královnu
dal zemi
a sobě choť
bych zvolil;
tu strýce
zapřisáh' jsi sám,
by splnil rád
a bez váhání
lidu svého
přání;
však svou
když dobrotou a lstí,
já jsem se
bránil všem
a váhal
splnit co si přála zem,
tu Tristan
vážně hrozil,
že opustí
navždy dvůr i zem,
když neslevím
ve vzdoru svém,
by královnu
můj měl lid:
Tu svolným
chtěl jsem být.
Tu ženu
úchvatnou, již za choť jsi mi dal,
zda smí kdo
zříti, k ní se znáti,
v pýše své svou
ji zváti,
v nitru svém
by neplál štěstím?
Již jsem
podřídit své vůli váhal,
své již říc přání
jsem se zdráhal,
jež svou
nádherou a krásou
měla mé být duše
spásou,
ty sám,
navzdor všem,
tu knížecí
choť přived nám jsi sem.
Teď v srdci
mém vzácný tvůj když dar,
mi všech citů
vznítil žhoucí žár,
když vše mé
srdce více cítí,
zda lze teď
žíti, naděj míti,
že znovu
šťastným se stanu:
když mému
štěstí,
sám neblahý, dal's
záhubnou ránu?
Se zbraní v
ruce, štván zlobou zlou,
jež bouří
šílené smysly mé,
jež mému
srdci přítele rve,
a v mém kdy
nitru msty bouří vír,
já ruším
velebné noci mír,
bych sám zřít
směl, jak zrádce,
mojich ctí
mne zbavil krátce?
Není spásy
již víc z toho žhoucího pekla!
Věčné bídy
zdroj, mi bude hanba má.
Co svedlo tě
k tvé zradě kouzlem tajemným,
zda v žití
svém kdy zvím?
TRISTAN (pozvednuv soucitně zrak k Markovi)
Ó, králi, to nemohu
ti říci;
co znát bys chtěl, to vypátrat ti nelze.
(Obrací se k Isoldě, kteá k němu
toužebně vzhlíží)
Kam teď se
Tristan béře, zda chce Isolda jíti?
Kde bude
Tristan žít, tam slunce neplá svit:
to země tmy a
stálých běd,
z níž moje
máti v dálný svět
mne v smrti
chvíli teskné slala,
již má mi
sudba do vínku dala.
Matce já
život vzal,
když na svět
jsem se bral,
a v tuto noci
říš, kam chci se vrátit již;
v tu temnou
zem Tristan, je za vůdce ti dán:
zda věrně
svůj mi průvod dá,
ať řekne má
Isolda!
ISOLDA
Pro cizí když
mne zem můj přítel získal kdys,
tu za ním šla
v dálky chmurné Isolda věrně.
V tvou zem
teď já mám jíti, ta má mou vlastí býti;
jak prchnu
zemi běd, jež obepíná svět?
Kde Tristan
má svůj byt,
tam chce
Isolda žít:
tam věrně
svůj ti průvod dá,
Tam žít chce tvá Isolda!
(Tristan skloní se zvolna nad ní a políbí ji
mírně na čelo. - Melot se divoce vzchopí)
MELOT (tasí meč)
Ty zrádce!
Ha!
Pojď mstít se, králi! Hanbu snášet chceš?
(Tristan
vytasí meč a rychle se obrátí)
TRISTAN
Kdo v sázku svůj chce dáti život?
(Upřev pohled na Melota)
Můj přítel
to, jejž tak jsem rád míval vždycky;
o slávu mou
on povždy měl péči pilnou.
On odvahou
mou plnil hruď;
on zástup
ved, jenž nutil mne,
bych slávu
svou zmnožil v dáli
a získal tě
za choť králi!
Tvůj zrak,
Isoldo, zmámil i jej;
jsa žárliv,
mne zradil můj přítel
teď králi, jejž já zradil!
(doráží na Melota)
Braň se, Melote!
(Když
Melot vztáhne proti němu meč, upustí Tristan svůj a klesne raněn Kurwenalovi do
náruče. Isolda vrhne se na jeho prsa. Marke zdržuje Melota. Opona rychle padá.)
TŘETÍ DĚJSTVÍ
PRVNÍ SCÉNA
(Hradní zahrada. Po jedné straně vysoká
hradní budova, po druhé nízká zeď, přerušená hlídkou; v pozadí brána. Hrad se
jeví umístěn na skalnaté výši; otvory je vidět širý horizont moře. Celek činí
dojem majetku bez pána; vše je zpustlé, tu a tam pobořené a zarostlé. V popředí
na vnitřní straně leží Tristan ve stínu veliké lípy na lehátku a spí natažen
jako bez života.
V hlavách mu sedí Kurwenal, v bolesti nad
ním skloněn a pozorně naslouchá jeho dechu. - Z vnějška je slyšeti po vytažení
opony pastýřskou melodii, hranou toužebně a smutně na šalmaj. Konečně objeví se
sám pastýř horní polovici těla za zídkou a dívá vse soucitně dovnitř.)
PASTÝŘ (tiše)
Kurwenale!
He!
Slyš, Kurwenale! Slyš mne přec!
Spí stále
jen?
KURWENAL (kývá
smutně hlavou)
Vzbudí-li se,
tu jen, by navždy rozloučil se s námi:
leč přijde-li sem lékařka, jež spásu nese nám.
Nic dosud
zřít? Na moři žádná loď?
PASTÝŘ
Jinou píseň
já pak vám zapískám,
tu
nejveselejší, co znám.
Tvůj přítel
dávný, znal bych rád:
co s pánem
naším jest?
KURWENAL
Nech již
ptaní: to tobě říci nelze.
Pátrej dál; až
pak uzříš loď,
nám píseň veselou hrej!
(Pastýř se obrátí a cloně si rukou oči pátrá
po moři v dáli)
PASTÝŘ
V šíř i v dál jen poušť!
(Nasadí šalmaj k ústům a pískaje se
vzdaluje)
TRISTAN (bez hnutí temně)
Ta píseň
známá; proč zní mi zas?
(Otevře oči a pootočí poněkud hlavu)
KURWENAL (vzchopí se polekán)
Ha! Jeho hlas to! Jaký zázrak!
Tristan, pán můj! Můj rek! Můj
Tristan!
TRISTAN (s námahou)
Kdo volá mne?
KURWENAL
Přec jen! Přec jen!
Žíti, ó žíti! S námi žíti,
Živ má Tristan s námi býti!
TRISTAN (poněkud se na loži pozvednuv,
mdle)
Kurwenale - ty?
Kde byl jsem? Kde jsem teď?
KURWENAL
Kde jsi teď?
Jsi vrácen svým nivám zas!
Kareol, pane: svých otců hrad zda
ještě znáš?
TRISTAN
Mých že otců?
KURWENAL
Patř kolem jen!
TRISTAN
Znít co slyším?
KURWENAL
To písně nápěv zní, již pastýř
hrá si;
on stáda tvá pase ti tam na
stráni.
TRISTAN
Má že stáda?
KURWENAL
Pane, vše je tvé!
Dům je tvůj, dvůr i hrad!
tvůj lid, jsa svému pánu věren,
jak sám jen moh',
tvůj dům i dvůr on chránil,
jež můj kdys rek dal svému lidu,
by všeho vládcem byl,
když vše tu zanechal,
a v kraj se dálný bral.
TRISTAN
Já v dál že šel?
KURWENAL
Aj! šel's v Kornwall:
Odvahou svou
co si tam úcty, moci i slávy
Tristan, můj rek, vydobyl!
TRISTAN
To zde je Kornwall?
KURWENAL
To zde je Kareol!
TRISTAN
Jak, že tu jsem?
KURWENAL
Jak sem přišel jsi?
Tvůj oř nepřines tě;
sem ve člunu připlul jsi:
však do člunu já na bedrech
svých
jsem dones tě; jsou silná:
já necítil tíže jsem.
Však teď s námi dlíš, kde tvá je
zem:
v své vlasti jsi, v svém domově;
ty dlíš na hroudě své zas,
a známý slunce zříš jas,
zde smrt své zamkla brány,
zde tvé se
zhojí rány.
(Tulí se na Tristanova prsa)
TRISTAN (po krátkém mlčení)
Zdá se ti?
Já vím to jinak, jak, nemohu ti
říci.
Kde procit já, nedlel jsem;
však já kde dlel jsem, to nemohu
ti říci.
Ni zářný slunce svit, ni zem, ni
lid já nezřel:
však já co zřel, to nemohu ti
říci.
Já byl, kde dávno dřív jsem
býval,
kam stále znovu jdu:
v tu stínu říš, kde vládne noc.
Tam nám pouze jedno zbývá:
věčné světa zapomnění!
Mé tušení sen pouze
v známé zas touze,
záře dne proč šíji mou
tu ve své jho mi sklání?
V mé duši zbylo přání,
mřít v žárném lásky plání,
mne hrůzy stín jal sladký,
teď zase štve mne zpátky,
v tu záři svou, tu zrádnou,
jež mé
Isoldě plá!
(Kurwenal, hrůzou schvácen skrývá hlavu.
Tristan se stále pozvolna vzpřimuje)
Isolda ještě v slunce říši!
V dnů záři ještě má Isolda!
Stesk mne schvátí! Touha žhoucí!
Ji jen zříti, přání vroucí!
V bráně smrti stál jsem již,
práh jsem přešel, smrt jsem
vítal:
náhle zpátky mám se bráti,
a v záři slunce jíti zpět;
se zářícím zas okem
z tmy znovu v den se vrátit,
ji zřít bych směl,
k ní se vracel; již bych získal,
v níž bych v lásce své se
ztrácel,
s níž chtěl splývat Tristan v
jedno již.
Já, žel, mám stále zřít
denní záře pustý svit;
slunce žárný, žhoucí plam
mozek žhne a můj živí klam!
Tu záři dnů jak proklínám,
trýzeň stálou, nést že mám?
Zářit má i ze tmy klínu,
že i noc se leká stínu?
Ach, Isoldo, má ty lásko!
Kdy míníš, kdy, ach, kdy
své již zhasit světlo,
by štěstí mé mi vzkvetlo?
Kdy den svou
ztratí moc?
(Klesne vyčerpán tiše na zad)
Kdy v dům se vrátí noc?
KURWENAL (po hlubokém otřesu mysli se probírá z ohromení)
Ač sám jen vzdor jsem pro ni
měl,
teď po ní musím jen s tebou
toužit.
Mým slovům věř: ty máš ji vidět zde
a dnes;
nám útěchou má býti,
že máš ji živou zde zříti.
TRISTAN (velmi mdle)
Však nezhas záře svit,
v dům noci nepad' klid:
Isolda bdí však již;
mne volá v temna říš.
KURWENAL
Žije-li, pak doufej v spásu
svoji!
Ač Kurwenal hlup se zdá ti,
dnes nesmíš jemu láti.
Tvou hruď proklál zrádný druh
a od těch časů stále
jak bez ducha jsi spal.
Jak zlou tu ránu sám ti zléčím?
Já bloud tu mínil ránu tvou kdo
zléčil,
Morold jež ti dal,
ten život může vrátit,
jejž Melot chtěl ti zkrátit.
Jak pro tě lékařku jsem měl;
pak v Kornwall posel věrný spěl:
s ním v krátku již přes moře lem
přijde Isolda sem.
TRISTAN ( bez sebe )
Isolda jde! Isolda
má!
(Sotva jsa schopen řeči)
Má spása!
Síla! Touha! Láska!
(Přivine Kurwenala k sobě a obejme jej)
Můj Kurwenale, tys přítel můj!
Ty znáš jen pro mne žíti,
jak mám ti vděčen býti?
Mne chránil v boji vždy
tvůj štít,
mou strast i slast jsi znával
ctít:
v zášti kdo mé, i v tvé on byl;
v lásce kdo mé, i v tvé on byl.
Pro krále Marka já když jsem
žil,
sám's nad zlato mu věrným byl!
Já když jsem musil se zrádcem
stát,
pak i tys krále zradil rád!
Ač ti vzdálen bol je můj,
já když trpím, cítíš se mnou:
co já však snáším, to nelze ti
snášet!
Jak spár bolu ránu mou mi rve;
jak zlý osten touhy duši štve;
stesk, jenž mne chvátí,
ten bys měl znáti:
zde dlít zda moh' bys tak
dlouze,
hned pátrat spěchal bys v touze,
a ze vší síly
přes příboj bílý,
přes dálnou pláň by ses díval,
loď zdali brázdí vln příval,
tlum plachet bílý
sem zda pílí,
hnána vášní, touhy tíží
Isolda zda se již blíží!
Již jde! Již jde! Ten šílený
chvat! Já zřím!
Já zřím již vlajku na stěžni
vlát.
A loď, již znám,
kol skal pluje k nám!
Mluv, zda ji
zříš?
( prudce )
Kurwenale,
zda též ji zříš?
(Co
Kurwenal, nechtě Tristana opustiti, váhá a tento v němém napětí naň upírá svůj
zrak, zazní jako na počátku zprvu blízko, pak v dálce, žalobná píseň
pastýře)
KURWENAL (zdrceně)
Já nezřím žádnou loď!
TRISTAN
(naslouchá se slábnoucím rozechvěním a počne
nyní s rostoucí zádumčivostí)
To zda mi říci má té staré,
vážné písně tak zádumčivý tón?
Kdys hlásal mého otce skon,
když den již mřel a svět kdy v tmách se
ztrácel:
A ráno zněl mi, den kdy svítal,
syn když osud matky své měl
znát.
Mne zplodiv, sám on mřel,
jí život já jsem vzal, té písně
žalný
pláče zvuk
svůj stesk do jejich vléval muk,
ten dřív se ptal, a opět ptá:
ký los mi osud hodil,
proč na svět jsem se zrodil?
Můj los chce znát?
Z té písně dávné opět zní mi:
jen toužit - a mříti!
Ne! Ach ne! To můj že los?
Toužit! Toužit!
Jen v smrti stínu toužit,
a nesmět mříti touhou!
Zda mříti smí, zlou touhou štván
kdo smrti klid z ruky vzdálené
chtěl vzít?
Bídně mřel jsem v člunu svém,
a rány jed spěl k srdci blíž:
Z písně chvěl se touhy smutek;
mne v Irsko proud větru nes,
jí jsem k nohám kles.
Však ránu, již mi zléčil čas,
svým mečem otevřela zas;
meč mstící z ruky kles jí
tiše;
mně píti dala ze své číše:
když doufal jsem,
že zdráv budu zase,
den znovu vzplál mi
v své zářivé kráse:
že já nesmím teď mříti,
jen v trýzni věčné žíti!
Ten jed! Ten jed!
Ten záhubný jed!
Běsně žárem svým
mi sáh' v srdce střed!
Ni lék, ni smrt, ni tíha let
mne nezbaví věčné touhy běd;
kde, ach, kde najdu
klid svůj jen: mne vrhla noc
teď v bílý den, a stále teď
slunce pásti
smí zraky své na mé strasti.
Ó, toho slunce plam úchvatný,
jak žhne mozek můj jeho žár
nezkrotný!
Z té žhoucí výhně plápolných
vírů,
kde najdu stínu já v noci míru!
Mé ňadro dmoucí rve bolu spár,
který balzám zmírní krve bouřný
var?
Ten strašlivý nápoj, jenž je
původ mých běd,
já sám - já sám, jsem svářel ten
jed!
Mně otec strast, a máti žal,
cit lásky slz mi příval dal a
rozkoš i lkání,
úsměvy, rány, ty jedy v zhouby
nápoj mi dány!
Omamný jed, smrtí jenž dýše,
tu šťávu sál jsem z života číše,
ten nápoj zkázy buď klet!
Buď klet,
kdo svářel jej!
(Klesne v mdlobách nazpět)
KURWENAL ( který se marně snažil
Tristana upokojit, vzkřikne zděšeně)
Můj pane! Tristane! Záhubné
kouzlo!
Ó lásky klam! Ó vášně blud!
Ó sladká světa lest!
Již veta po něm jest!
Zde leží teď a mře statný rek,
jenž jak žádný se své lásce
vzdal.
však sám z rukou lásky
malý vděk on vzal,
ač vše lásce
své přec dal!
( vzlykavým hlasem )
Mrtev jsi snad? Živ - li jsi?
Podleh's
kletbě své?
(Naslouchá jeho dechu)
Ó blaho! Ne!
On hnul se, je živ! Jak na rtech
mu chví se dech!
TRISTAN
(zvolna přichází k sobě)
KURWENAL
Což loď? Nic dosud zřít? Jen
klid!
Vždyť hned tu bude loď;
již nelze meškat déle.
TRISTAN
Mně z ní Isolda kyne již,
se mnou pít jde smíru číš:
zříš-li ji? K nám zda blíží se?
Jako vánku výdech snivý
chvátá k nám přes mořské
nivy.
Přes vířivé tůně v skvoucí záři
s vlídnou blíží k nám se tváří.
Jde s ní věčný mír a smíru
zvěst,
to sladkou útěchou mi jest.
Ach Isoldo, Isoldo! Jak krásná
jsi!
A, Kurwenale, ty, zda zříš ji
též?
Na stráž, ty líný, mi rychle
spěš!
Nač můj zrak se v touze dívá,
snad tobě dálka skrývá!
Což neslyšíš? Spěj k hlídce
hned!
Chvátej tam k hlídce! Pozor mi
dej!
Zda loď jde blíž, Isoldy loď?
Ji musíš zříti! Zřít ji musíš!
Tu loď! Zříš
ji v dáli?
(Mezi
tím co Kurwenal se ještě zdráhá a s Tristanem zápasí, ozve se z venčí
pastýřova šalmaj. Kurwenal radostně vyskočí)
KURWENAL
Ó, vítej,
spáso!
(Vrhne se na hlídku a pátrá v dáli)
Ha! Tam loď! Sem k jihu již se
blíží.
TRISTAN (v rostoucím
zanícení)
Já tušil! Já věděl,
živou že sám ji zřít ještě mám!
Když bez Isoldy prázdný je svět,
smí má Isolda v tmu jíti zpět?
KURWENAL (z hlídky jásavě
volá nazpět)
Hajha! Hajha! Kterak plují
směle!
Jak plachty vánkem se dmou!
Letí k nám jako pták!
TRISTAN
A vlajka? A vlajka?
KURWENAL
To spásy vlajka tam čile na
stěžni vlá!
TRISTAN (vysoko se na loži
vztyčiv)
Hahaj! Loď spásy!
V záři dne ke mně jde Isolda!
Isolda jde má! Zříš ji snad již?
KURWENAL
Loď ztrácí se za skálou teď.
TRISTAN
Za skalou loď? Hrozí jí zmar?
Tam příboj zle řádí, ztroskotá
lodi!
Kdo kormidlo řídí?
KURWENAL
Je námořník tvůj to.
TRISTAN
Stal zrádcem se? V sítě Melota
pad?
KURWENAL
Já ručím zań!
TRISTAN
Jsi zrádcem i ty? Ty neblahý! Vidíš
ji opět?
KURWENAL
Ještě ne.
TRISTAN
Ó, zkáza!
KURWENAL (jásavě)
Hajha! Haj ha ha ha!
Již zas ji zřím! Šťastně jsou
přes!
TRISTAN (jásavě)
Haj ha ha ha! Kurwenale, příteli
můj!
Vše, co mám tu sám, to má býti
tvým teď.
KURWENAL
Jdou letem k nám blíž.
TRISTAN
Vidíš ji přece? Zříš mou Isoldu?
KURWENAL
Toť ona! Mně kyne!
TRISTAN
Ó, mé dítě sladké!
KURWENAL
Je v přístavu loď! Isolda, ha!
Jak smělý skok z přídě na pevnou
zem.
TRISTAN
Ty zevloune líný, z hlídky již
dolů!
A hned již sám na břeh spěj!
pomoz mé paní již!
KURWENAL
Ji přinesu sem: věř mojí síle!
Však ty,
Tristane, zůstaň na loži svém!
(Kurwenal odkvapí)
DRUHÁ SCÉNA
TRISTAN (v nevyšším rozčilení
na loži)
Ó, toto slunce! Ó, tento den!
Ó, slasti čárné zářivý sen!
Krev pění mou
žár silou svou!
Vše rozkoš pouhá,
šílená touha!
Ložem poután svým
mám vše to snésti!
Nuž vzhůru, ať chví
srdce mé se v štěstí!
Tristan, jenž v světě
dálném je znám,
nad smrtí
vítězí tu sám!
(Vztyčí se vysoko)
Krev z mé tekla rány,
když sklál jsem kdys Morolda:
krev z mé rány prýští
když sem
kráčí dnes Isolda!
(Strhne si obvazy z rány)
Hoj, krvi
má, z rudé plyň brány!
(Sekočí z lože a potácí se dopředu)
Ta, svým jež kouzlem
léčí rány, co rek spěchá zpět,
mně klid spásy přát!
Dám v zkázu svět za ten jásavý
chvat!
ISOLDA (Vrávorá doprostřed jeviště)
Tristane!
Můj milý!
(zvenčí)
TRISTAN ( v strašlivém
rozčilení)
Jak, co slyším zde? Ta záře, ha!
Ta zář hasne již! Jen k ní, jen k
ní!
(Isolda přispěchá bez dechu.
Tristan nejsa sebe mocen, vrhne se jí potácivě vstříc.
Uprostřed jeviště se potkají; ona jej chopí do náruče. - Tristan klesá
zvolna z jejího
objetí k zemi)
ISOLDA
Tristane! Ha!
TRISTAN (umíraje k ní
vzhlíží)
Isolde! Isoldo!
( Zemře )
ISOLDA
Ha! To já jsem zde, příteli můj!
Slyš, jak volám v úzkosti své!
Isolda tvá, Isolda jde,
sem s Tristanem jde mříti!
Zůstaneš něm? Jen ještě chvíli,
jen ještě chvíli zůstaň mi živ!
Co dlouhých dnů jsem probděla v
touze,
bych tu krátkou chvíli jen
probdít tu mohla:
však svou Isoldu, v tom podved
Tristan
o štěstí jedině krásné, věčně
krátké, poslední?
Ta rána? Kde? Kéž lze ji zhojit!
Již blíží se noc, jež nás má
spojit;
ne na svou ránu, na svou ránu
nesmíš mřít:
nám přec v jedné chvíli má
zmírat záře svit!
Je ztrhán tvůj zrak! Ret je něm!
Zmlk srdce tvého bouřný tluk!
Já k tobě lkám teď ze svých muk,
jež jsem moře přeplula dálné,
chtíc se stát chotí tvou.
Však žel! Lkát pozdě je!
Mám snášet já teď tvůj krutý
trest?
Své trýzně hnět nést bez smíru v
svět?
Kéž můžeš znáti žal, jenž mne
schvátí!
Jen jednou, ach, jen chvíli
ještě! Tristane!
Ha! slyš! Je
živ! Můj milý!
(Klesne v bezvědomí na jeho mrtvolu)
TŘETÍ SCÉNA
(Kurwenal přišel současně s
Isoldou; beze slova v hlubokém rozechvění je
přítomen celému výjevu a bez hnutí zírá upřeně na Tristana. Z hloubi je
slyšet
temný hluk a třesk zbraní. Pastýř přichází, přestoupiv zeď)
PASTÝŘ (kvapně a tiše obracejíc
se na Kurwenala)
Kurwenale!
Slyš! Je druhá tu loď.
(Kurwenal prudce vyskočí a dívá
se přes hradební zeď, zatímco pastýř hledí z
dálky poděšen na Tristana a Isoldu)
KURWENAL (zuřivě propuknuv)
Hrom a peklo! Vše ke mně sem!
Marka a Melota poznal jsem.
Zbraně a
kámen! Pomoz! Tam k bráně!
(Spěchá s pastýřem k bráně, kterou se snaží ve spěchu zatarasit)
KORMIDELNÍK (řítí se dovnitř)
Marke je zde a s ním jeho lid:
nač bránit se když vše je marno!
KURWENAL
Pomoz již nám!
Chci všem se bránit,
pokud sám budu živ!
BRANGÄNIN HLAS (z venčí,
zdola)
Isoldo! Paní!
KURWENAL
Brangäny
hlas?
(volaje dolů)
Co ty zde chceš?
BRANGÄNE
Vzdej se Kurwenale! Kde je
Isolda?
KURWENAL
Ty též kleta buď! Ty ženo
zrádná!
MELOT (vně)
Jdi bloude zpět! Nevzpírej se!
KURWENAL (se zuřivým smíchem)
Hajahaha! Dnes já
tvou hruď
protknu zrádnou!
(Melot s ozbrojenci se objeví u
brány. Kurwenal se naň vrhne a srazí jej k zemi)
KURWENAL
Bídný sketo, zhyň!
MELOT
Běda mně,
Tristane!
(zemře)
BRANGÄNE (dosud venku)
Kurwenale! Šílený! Slyš, ty se
mýlíš!
KURWENAL
Zrádná, jen
pryč!
(ke svým)
Sem! Za
mnou! Jen dolů s ní!
(zápasí)
MARKE (vně)
Šílený, ustaň! Tys pozbyl
smyslů?
KURWENAL
Nám vládne jen smrt!
Nic více, králi, nelze tu
získat:
po té-li
prahneš, pojď blíž!
(doráží na Marka a jeho průvod)
MARKE (zjeviv se v bráně se
svými)
Jdi zpět! V záhubu jdeš!
BRANGÄNE (přeskočivši stranou
zeď spěchá do popředí)
Isoldo! Má paní! Spása, zdar!
Co zřím to!
Ha! Žiješ? Isoldo!
(Zabývá se Isoldou. - Marke se
svou družinou zatlačil Kurwenala a jeho pomocníky
od brány a vnikl dovnitř)
MARKE
Ó, klam a blud! Tristane! Kde
meškáš?
KURWENAL (těžce raněn, potácí
se před Markem do popředí)
Tu leží kde
- já - ležím.
(Klesne u Tristanových nohou)
MARKE
Tristan! Tristan! Isoldo! Žel!
KURWENAL (chápe se Tristanovy
ruky)
Tristane! Pane můj!
již odpusť,
že tvůj přítel jde s tebou!
( Zemře )
MARKE
Smrt zde vládne! Mrtvo vše!
Můj rek, můj Tristan! Můj věrný
druh!
I dnes mne musel zklamat zrádný
přítel?
Dnes, kdy jsem odměnit chtěl
jeho vzácnou věrnost?
Ó vzbuď se! Vzbuď se! Slyš
zoufalý můj nářek!
( vzlykaje sklání se nad mrtvolou)
Ty zrádný přítel
byl's!
BRANGÄNE (která ve svém
náručí přivádí Isoldu opět k sobě)
Je živa! Je živa!
Isoldo! Vzbuď se a slyš zpověď
moji!
Já nápoje kouzlo jsem odkryla
králi:
tu na lodi své za vámi hned
přes moře chvátal,
chtě se tě zříci a svému příteli
vzdát.
MARKE
Ó, proč, Isoldo, proč to mně?
Mně jasným je vše,
co jsem dřív nemoh' pochopit;
jsem rád, že přítel můj
je vzdálen vší viny!
Vám vzápětí já moře brázdil,
by choť můj přítel vzal z rukou
mých.
Však proč bouře neštěstí
stihla toho, jenž míru přál?
Já smrti žeň zmnožil sám:
vší bídy původ je klam!
BRANGÄNE
Znáš - li mne přec? Isoldo!
Lásko!
Slyš hlas věrné dívky své!
(Isolda, jež kolem sebe nic
nechápe, upírá zraky v rostoucím zanícení na Tristana)
ISOLDA
Usmívá se tiše, jemně,
zrak mu ohněm září temně,
zda to zříte, přátelé?
Zář se line z jeho tváře,
stíní hvězdy slunce jas.
Zříte to?
Hruď mu vzdouvá srdce tluk,
v ňadrech zmírá ruch sladkých muk.
Hruď mu vzdouvá srdce tluk,
v ňadrech zmírá ruch sladkých muk.
Mírně toužný chví se dech
spí na jeho svůdných rtech.
Drazí! Blíž! Cítit, zřít to lze!
Zníti slyším píseň slavnou,
jež mi báji šeptá dávnou,
vstříc mi jásá, vše mi hlásá,
smírně tichá rozkoš dýchá,
vlídně tklivá, stále živá,
kol mých skrání věčně zpívá.
Záře plání, tónů vlání,
to jsou vlny bouřné tůně,
jsou to vánky kouzelné vůně?
Jak se bouří, kol mne krouží,
v nitra mého hloub se hrouží!
Smíru dech ten, mám - li sáti?
Vášni sladké mám se vzdáti?
V tónů jásavý hlas, v slunce
zářivý jas,
z říše stínů v ten svět věčných
krás se hroužím,
a toužím v míru taj, v lásky
ráj!
(Isolda, jako proměněna, klesá z náruče Brangäny volně na mrtvolu
Tristanovu. Velké pohnutí a rozechvění mezi přítomnými. Marke žehná mrtvolám.
Opona zvolna padá)
Žádné komentáře:
Okomentovat