Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 26. června 2019

Ostudné rozhodnutí Evropy

Zatímco my jsme si na Letné pofoukali bolístku a zazpívali, Parlamentní shromáždění Rady Evropy, a v něm i čeští poslanci, prodalo za pár desítek milionů euro Ukrajinu Rusku.

K ostudnému rozhodnutí dospěl tento orgán složený z členů parlamentů 47 evropských zemí, když odsouhlasil návrat hlasovacích práv Rusku, kterému byla odebrána v lednu 2015. Důvodem byla anexe Krymu a válka na východě Ukrajiny, přičemž obnovení plného členství bylo možné pouze po splnění podmínek, které by tento stav odstranily. Nebyla splněna ani jedna. Ukrajinská delegace opustila jednací sál.

Červená zcela pro Ukrajinu, oranžová většina pro Ukrajinu,
žlutá většina pro RF, zelená zcela pro RF.
Česká strana se ústy ministra zahraničních věcí vymluvila na ruské občany, kteří by jinak nemohli hledat oporu u Evropského soudu pro lidská práva (protože ruský ústavní soud odmítl respektovat jeho rozhodnutí), Hrad se s cynismem sobě vlastním neobtěžoval ani tím a vše zdůvodnil penězi, které ruská strana zaplatí. K čemu nám ale je takový prodejný spolek, z jehož tribuny bude Rusko usilovat o legalizaci svých lží? To nemůže nepřipomínat Mnichov 1938.

Tady jsou některá stanoviska ukrajinské strany zveřejněná na twitteru:

- Oleksij Makajev, politický ředitel MZV Ukrajiny

Dovolte mi vyslovit názor, proč se rozhodnutí Parlamentního shromáždění Rady Evropy opětovně připustit účast Ruska ukáže jako gól do vlastní branky a proč ti, kdo hlasovali v jeho prospěch, učinili fatální chybu.



Vaše tvrzení, že Rusko patří do Rady Evropy se všemi právy a povinnostmi, které toto rozhodnutí znamená, je porážka sebe sama. Charakteristickým znakem Kremlu je, že aktivně jedná mimo normy mezinárodního práva bez ohledu na to, o jaké jde fórum, pravidla či rozhodnutí.



Vzpomínáte si na agresi proti Gruzii a Ukrajině? 13.000 mrtvých. Veto a brzdění vyšetřování MH17? Útok v Salisbury, stejně jako zasahování do voleb po celém světě? Je paměť tak krátká?



Ironií je, že návrat Ruska do PACE je ve skutečnosti ránou pro lidská práva a občanskou společnost v samotném Rusku. Kreml se směje do tváře lidským právům a je v konečné fázi demontáže posledních zbytků své občanské společnosti.



Dnešní kleptokratický a kriminální kremelský režim nikdy neuzná, neocení a neochrání základní hodnoty, které chápeme jako evropské hodnoty. Pohrdá demokracií, rovnoprávností a lidskými právy a vidí je jako Achillovu patu dekadentního a rozpadajícího se Západu. Chápe moc, agresi a taktiku šikany jako nástroj k obnovení své sovětské slávy a nadřazenosti. Čelit se tomu dá pouze z pozice síly, nikoli ústupky.



Obrovská naivita, kterou projevili ti, kteří ustoupili tváří v tvář ruskému lobbingu, však znamená riziko, že vydláždí cestu k stále větším ústupkům. Evropské dějiny nabízí velmi drsné příklady toho, k čemu to nakonec vede. Jak však vidíme, paměť je krátká. Je to skutečně černý den pro „evropské hodnoty“.



Ale my na Ukrajině - s naší vládou, parlamentem, armádou a živou občanskou společností budeme dál stát na frontové linii a pokračovat v boji za svobodu a tyto hodnoty


- Yevhen Perebyinis, velvyslanec Ukrajiny v České republice

Evropa kapituluje a historie musí konstatovat, že nás Hitler neporazil, nás mu dali naši přátelé a spojenci (československý prezident Edvard Beneš v roce 1938)


A aby nedošlo k omylu, ruská strana začala okamžitě vznášet požadavky a útočit.

Ze čtyř hlasujích českých poslanců podpořili dva z ANO Rusko, sociální demokrat mlčel a Pirát podpořil Ukrajinu. Kupuje si Babiš přízeň Macrona a Merkelové?

úterý 18. června 2019

Festivaly v Evropě 1

O jednom domácím festivalu již byla řeč, další - Hudební festival Znojmo nabízí Händelova oratoria Saul se špičkovými pěvci Andreasem Schollem a Adamem Plachetkou, v červenci a srpnu uvede řadu koncertů i festival českokrumlovský. A v Praze rozjíždí Collegium Marianum Letní slavnosti staré hudby.

Přestože tedy domácí nabídka je dostatečná, rozhlížím se i po některých zahraničních festivalech z pohledu těch, kdo nemohou nebo se jim nechce vytáhnout paty z domu.


Jako první mi padl do oka vyhlášený operní festival v Glyndebourne, který od května do srpna nabízí tento program:

  • Hector Berlioz: La damnation de Faust
  • Gioachino Rossini: Il barbiere di Sivigia
  • Jules Massenet: Cendrillon (Cinderella)
  • Antonín Dvořák: Rusalka
  • Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte
  • George Frideric Handel: Rinaldo


A tři z těchto inscenací bude možné zhlédnout na internetu, z toho dvě dokonce v přímém přenosu.

Cendrillon (Popelka), neděle 30. června


Il Barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský), neděle 14. července


Die Zauberflöte (Kouzelná flétna), neděle 4. srpna


Proti minulým létům je zde ovšem změna. Na stránce telegraph.co.uk/glyndebourne uvidí přenosy pouze předplatitelé tohoto media. Není však třeba se hned děsit. Prvních 30 dní je zdarma a teprve pak se platí a to necelých 9 Ł za měsíc (cca 250 Kč). Zrušit předplatné lze kdykoli.

neděle 16. června 2019

100 operet a jedna opera

V sobotu 15. června vysílala Česká televize na kanálu ČT Art záznam opery Hoffmannovy povídky skladatele Jacquese Offenbacha, kterou v roce 2013 nastudovala barcelonská opera Gran Teatre del Liceu (ve spolupráci s operou v San Francisku), druhá největší operní scéna Španělska se zhruba polovičním počtem představení než Praha.

Většina zvláště operních režisérů se snaží přinést něco nového, v tomto případě 35letá filmová režisérka Louise Narboni akcentovala spíše dramatickou linii opery na úkor té komické a i ta byla poněkud křečovitá. Což vůbec neznamená, že se na to nedalo koukat, protože představení bylo logicky vystavěné, což nebývá vždy zvykem.

Vznášející se Olympia, mechanická panna s umělou inteligencí
Hlavní hvězdou inscenace byly bezpochyby francouzská sopránistka Natalie Dessay, která sice zpívala dobře, ale přece jen v onom roce uzavírala svou operní kariéru. Výraznější postavu vytvořil její manžel Laurent Naouri v rolích Lindorfa a spol. Výborná byla také Michèle Losier jako Nicklaus/Můza. 



Hoffmannovy povídky jsou poměrně populární, mimo jiné díky Hoffmannovu kupletu o trpaslíku Kleinzackovi,  árii "Les oiseaux dans la charmille," kterou zpívá Olympie nebo barcarola  "Belle nuit, ô nuit d'amour" Giulietty a Nicklause (tady v podání Eliny Garanča a Anny Netrebko).

Zajímavý je ovšem i příběh samotné opery. Hoffmann je skutečná postava Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776-1822), berlínského právníka, spisovatele romantických fantazií a gotických hororů, skladatele, hudebního kritika malíře a opileckého kumpána z počátku 19. století, který ve 46 letech zemřel stylově na smrtelnou kombinaci tuberkulóza + syfilis. Je dodnes populární, o čemž svědčí i názvy hotelů a restaurací v Berlíně. Páteří libreta opery jsou tři jeho povídky, které vypráví tragické příběhy tří dívek, v opeře Hoffmannových lásek.

Tohoto libreta se v roce 1877 ujal německý rodák s francouzským občanstvím a Řádem Čestné legie Jacques Offenbach (1819-1880). V mládí úspěšný cellista a později dirigent začal v 50. letech psát operety, za celý život jich složil okolo jednoho sta, a stal se tak otcem zakladatelem tohoto žánru. Po ostudné porážce Francie ve válce s Pruskem roku 1870 jeho popularita díky německému původu a přízni padlého císaře prudce klesla až tak, že provádění některých jeho operet bylo zakázáno, ale o to víc byl úspěšný v Anglii a Rakousku. Později obnovil se střídavými úspěchy činnost v Paříži a když se dostal na okraj bankrotu, absolvoval turné po Spojených státech, odkud se vrátil finančně zotaven. Napsat skutečnou operu byla jeho celoživotní nenaplněná ambice, která se splnila jen z části. Když zemřel, dostalo se mu cti státního pohřbu, ale chyběla instrumentace. Nicméně ruka se k ruce vinula a  premiéra v Komické opeře se tak konala už za 4 měsíce, v únoru 1881. Koncem roku ji pak viděla a slyšela Vídeň a v nejrůznějších úpravách následovala uvedení i v dalších metropolích. 

A i když od Offenbachova narození letos uplynulo 200 let, jsou jak opera, tak i jeho lehkožánrové opusy - namátkou Krásná Helena, Orfeus v podsvětí, Pařížský život nebo Madame Favart stále úspěšné. Kdo to má?

A ještě obsazení barcelonského představení v roce 2013:



Zpěváci

Stéphane Denève
Michael Spyres
Kathleen Kim
Natalie Dessay
Tatiana Pavlovskaya
Susana Cordón
Laurent Naouri
Michèle Losier
Francisco Vas
Alex Sanmartí
Manel Esteve
Carlos Chausson
Salomé Haller
Isaac Galán

Role

Conductor
Hoffmann
Olympia
Antonia
Giulietta
Stella
Lindorf/Coppélius/Miracle/Dapertutto
Nicklause / La Muse
Andrès/Cochenille/Frantz/Pittichinaccio
Luther
Spalanzani
Crespel
La voix de la tombe, mère d'Antonia
Schlémil

A letní festivaly se rozjíždí

Ještě ve středu večer byl Jakub Hrůša viděn na závěrečném koncertu PKF, ve čtvrtek odpoledne zkoušel a večer dirigoval zahajovací koncert Smetanovy Litomyšle v nádherném prostředí litomyšlského zámku.

Na pozici koncertního mistra neseděl žádný ze tří oficiálních, ale Olga Šroubková, která se tam objevila již před 4 roky, když jako 21letá čerstvá absolventka konzervatoře zkoušela štěstí v konkurzu na tuto pozici (a dostala se mezi 4 nejlepší).

Olga Šroubková
Mezi tím vyhrála na příklad soutěž Pražského jara v roce 2017 a vloni se umístila druhá v Shanghai Isaac Stern International Violin Competition. Že by nakonec další koncertní mistr? Ten první ze současných - Josef Špaček, který usedl k prvnímu pultu ve 24 letech, hrál v Litomyšli sólový part Čajkovského houslového koncertu. A dlužno dodat, že tak, jak se na jedničku mezi českými houslisty sluší, tedy mistrně. I když pro mne by mohl být trochu lyričtější. Vlastně už je zralý na čistě sólovou kariéru, ale titul "umělecký partner České filharmonie" vytváří prostor pro obé, i když jeho úvazek je malý, čemuž nasvědčuje také třetí koncertní mistr v osobě Jana Mráčka. A mám dojem, že pro šéfdirigenta Sergeje Byčkova je Špačkova účast na jeho koncertech žádoucí.

Josef Špaček a Jakub Hrůša
Na začátku obou částí koncertu zazněl karneval. Napřed Smetanův Pražský, pak Dvořákův. Ten první je závažnější, k slavnostním potřebám jako symbol vhodný, ale jde přece jen o fragment z posledního roku skladatelova života. Dvořákův karneval naopak vznikl ve vrcholném období jeho kariéry (krátce před odjezdem do USA). Má jasnou strukturu, radostný obsah, z jeho kratších kompozic patří právem k nejoblíbenějším a provedení tomu odpovídalo.

Poslední skladba, Janáčkův Taras Bulba, je evidentně Hrůšova srdeční skladba, kterou si vloni vybral k debutu s Berlínskými filharmoniky. Dirigoval ji s velkým nasazením, i když jsem měl pocit, že vyzněl trochu méně výrazně než třeba v Berlíně. Je ovšem možné, že chyba je na mé straně, fyzická přítomnost v auditoriu dodává působivosti zvláště náročnější skladby vlastní dimenzi.

dirigování je činnost povznášející...
...ale je to i dost fuška, zvláště když je horko po dešti.
Nicméně ne vždy je to dřina.
Mimochodem Jakub Hrůša po loňském debutu bude hrát s Berlínskými filharmoniky i letos, což je jen další doklad jeho nesporných kvalit. A vedle "mezinárodního" repertoáru zazní i Kalabis a Dvořák. 

Takže místo záznamu dojmů z koncertu, mi nakonec vyšly personální drby. Ale nevadí, koncertů bude tuším ještě 42 a koncem měsíce jich pár uvidím živě, takže bude možnost to napravit.



Národní festival Smetanova Litomyšl
Slavnostní zahajovací koncert
Čtvrtek 13. června 2019

Bedřich Smetana: Pražský karneval, introdukce a polonéza
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35
Antonín Dvořák: Karneval, koncertní předehra pro orchestr op. 92
Leoš Janáček: Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Josef Špaček – housle
Česká filharmonie | Partnerský orchestr Národního festivalu Smetanova Litomyšl
dirigent Jakub Hrůša | Hlavní hostující dirigent České filharmonie

pátek 14. června 2019

Sezóna finišuje

Co se přízně k PKF týká, celou sezónu jsem váhal. Mám dojem, že mi nevyhovuje jejich dramaturgie. Začátkem roku absolvovali prestižní turné s Jonasem Kaufmannem, později si šéf orchestru stěžoval na nedostatek financí, na konci pak přišla ta nepříjemnost s Čínou, nakonec jsem přesto zradil a po letech se rozhodl, že pro příští sezónu abonmá neobnovím a radši přidám ještě několik koncertů České filharmonie.

A tak jsem se ve středu 12. června vypravil na závěrečný koncert v Rudolfinu. Bouře s krupobitím nad Starým Městem chvíli před začátkem odezněla, takže úvodní Debussyho preludium k Faunově odpoledni orchestr zahrál v plném obsazení a znělo naprosto dokonale. Měl jsem a stále mám pocit, že takhle skvěle jsem ho snad zahrát neslyšel. Potom pořad pokračoval 29. symfonií Wolfganga Amadea Mozarta. Opět nádhera, radostně Emmanuelem Villaumem dirigovaná a stejně tak orchestrem interpretovaná. Mám ovšem poznámku, která jde mimo PKF. Osobně mám pocit, že takovéto skladby by mohly vyznít lépe v menším obsazení. Pro ně je i těleso typu PKF velké a množství smyčců ladí zvuk místy až do selanky, což je názor bezpochyby hodně subjektivní. Ale jinak nasazení orchestru i dirigenta bylo skvělé.

Výraz Emmanuela Villauma byl chvílemi i radostnější (foto: Václav Hodina)
Zatímco obě předcházející skladby jsou notoricky známé, k té třetí je vhodné něco dodat. Gabriel Fauré (1845-1924) byl varhaníkem, později skládal, vyučoval, podílel se na společenském životě a 15 let byl ředitelem pařížské konzervatoře. Měl blízko k Saint-Saensovi a mezi jeho žáky patřil Maurice Ravel. Fauré sice nepatří mezi nejhranější francouzské skladatele, rozhodně v Česku ne, což je zřejmě osud francouzských skladatelů jeho generace, Requiem je však uznávané a z jeho skladeb se ozývá nejčastěji..

Kateřina Kněžíková je pracovitá jako včelka
Hudba zněla vlídně, nebouřila emocemi, ale laskavě plynula. Je třeba říct, že ze zpěváků působila autentičtěji Kateřina Kněžíková, která na svém projevu obdivuhodně pracuje. Zde jí k tomu ovšem napomáhalo i Pius dei, které patří k vrcholům skladby. Takhle ho nazpívala před více než 30 lety Kathleen Battle:


Adam Plachetka spoléhal především na svůj mohutný hlas, aniž by si dělal přiliš starostí s výrazem. Snad je náhodou, že stejný dojem na mne udělal před několika měsíci na stejném podiu v Saulovi.

V každém případě šlo o nadprůměrný koncert, takže hned následující den jsem si nakonec koupil lístky na pár koncertů PKF v příští sezóně.


PKF –Prague Philharmonia: Závěrečný koncert
Dvořákova síň Rudolfina 12. 6. 2019

Claude Debussy: Preludium k Faunově odpoledni
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 29 A dur KV 201/186a
Gabriel Fauré: Requiem d moll op. 48

Kateřina Kněžíková – soprán, Adam Plachetka – basbaryton
Český filharmonický sbor, sbormistr Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia, dirigent Emmanuel Villaume


I. Introit a Kyrie
Odpočinutí věčné dejž jim, Pane,
a světlo věčné ať jim svítí,
Tobě přísluší chvála, Bože, na Sionu,
a Tobě se spiní slib v Jeruzalémě.
Vyslyš modlitbu mou,
k Tobě všeliké tělo přichází.
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se.

II. Offertorium
Ó Pane Ježíši Kriste, Králi slávy,
vysvobod' duše zemřelých
z útrap pekla a z hluboké propasti.
Ó Pane Ježíši Kriste, Králi slávy,
vysvoboď duše zemřelých z tlamy lví,
aby je nepohltila pekelná hlubina.

Ó Pane Ježíši Kriste, Králi slávy,
ó  Pane Ježíši Kriste,
aby neupadly do temnoty.

Pane, Tobě obětujeme dary a modlitby chvály.
Přijmi je za duše těch, na které dnes vzpomínáme.
Dej, Pane, ať přejdou ze smrti do života,
Tak, jak jsi to kdysi slíbil Abrahámovi a jeho potomstvu.
Ó Pane Ježíši Kriste, Králi slávy,
vysvobod' duše zemřelých z útrap pekla
a z hluboké propasti, aby neupadly do temnoty.
Amen.

III. Sanctus
Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh zástupů!
Nebesa i země jsou piné tvé slávy.
Hosana na výsostech, Svatý.

IV. Pie lesu
Milosrdný Ježíši, Pane,
dejž jim odpočinutí;
dejž jim věčné odpočinutí.

V. Agnus Dei
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa,
dejž jim odpočinutí věčné.
Světlo věčné ať jim svítí, Pane,
s tvými svatými na věky, neboť jsi milosrdný.
Odpočinutí věčné dejž jim, Pane,
a světlo věčné ať jim svítí.

Vl. Libera me
Vysvobod' mne, ó Pane, od věčné smrti
v onen hrozný den, kdy nebesa i země se pohnou,
až přijdeš, abys soudil svět ohněm.
Třesu se a bojím se onoho dne,
kdy nadejde chvíle zúčtování a nastane tvůj hněv.
Onen den, den hněvu, soužení a bídy,
onen den bude hrozný a velmi hořký.
Věčné odpočinutí dejž jim, Pane,
ať jim svítí světlo věčné.

VII. In paradisum
Nechť tě andělé doprovodí do ráje,
mučedníci tě přivítají v jeho branách
a uvedou do svatého města Jeruzaléma.
Kůry andělské ať tě přijmou,
abys s Lazarem, kdysi chudobným,
požíval pokoje věčného.

úterý 11. června 2019

Vážně radí Kremlu ombudsmanka?

Zatímco někteří idioti v Česku sní o tom, jak obsazovat redaktorská místa volbou, v Rusku se novináři bouří proti absurdnímu obvinění svého kolegy Ivana Golunova z distribuce drog dokonce i loajální media a dokonce i státní TV kanály se ozvala, samozřejmě hamáčkovsky v mezích zákona. Radikálnější tvrdí, že celé obvinění je vykonstruované, aby byl potrestán člověk, který si dovolil vrtat do špinavých kšeftů policejních náčelníků s pohřbíváním, k nimž využívají kriminální gangy, druzí skromně prohlašují, že by se to mělo opravdu vyšetřit.

"Svobodu Golunovovi" (Anna Nemzer, nezávislá TV Rain)
Od samého počátku byla celá akce doprovázena tolika chybami, že jeho nadřízená Galina Timčenko, generální ředitel zpravodajského projektu Meduza si vytvořila teorii, že je policisté dělali záměrně, aby ulehčili práci advokátům obviněného. 

"Všem to nepodstrčíte", Velký kamenný most, Moslva
Zatímco ministerstvo vnitra 4 dny po zadržení oznámilo, že na balíčcích s drogami byla nalezena DNA několika osob (možná i létají rychlostí vyšší než světlo), podle advokátů na nich nebyly nalezeny otisky obviněného. Za jisté vítězství obhajoby je považován fakt, že Golunov má "jen" domácí vězení. To ovšem znamená, že se může stýkat pouze s matkou, bratrem a advokáty, jinak nesmí telefonovat, přijímat korespondenci ani používat počítač.

fronta na protest před generální prokuraturou v Moskvě
V každém případě probíhají před budovou generální prokuratury protesty jednotlivců, což je v zásadě legální (nerozhodne-li státní moc jinak😏), ale na chodníku stojí dlouhá fronta těch, kdo se chtějí do tohoto projevu solidarity/odporu zapojit.  

Pěkně si hoši v Moskvě nadělali do bot. Sotva pustili z domácího vězení režiséra Serebrennikova, posadili do něj amerického podnikatele a teď novináře. A federální ombudsmanka podávala Putinovi raport o tom, co se děje. Skoro to vypadá, jakoby se bál, že do něčeho šlápne. Třeba při monstrózní televizní "besedě"s diváky, spíš show, kde řeší nebo aspoň slibuje řešení jejich problémů jako Kristus spasitel.  Ostatně loajální media, ombudsmanka a vlídná soudkyně rozhodně nejsou náhodná shoda okolností. A přitom doposud stál Kreml za kdejakým ničemou, jen aby to nevypadalo, že ustupuje vnějšímu tlaku. K tomu se dopracoval za skoro 20 let u vesla.

Dobyvatel Krymu Putin si nechá radit od ombudsmanky?
Vzhledem k metodám vládnutí v současném Rusku však nelze vyloučit ani to, že vše je sehrané proto, aby se podpořila vůdcova chřadnoucí popularita. Celý náš Andrej.

pondělí 10. června 2019

Všichni Rembrandti

Malíř Rembrandt van Rijn zemřel před 350 lety. Určitě mu nechybělo sebevědomí, když se podepisoval křestním jménem stejně jako Michelangelo nebo Tizian. 

autoportrét 1628
JAK ŠEL  ŽIVOT

Jeho otec, celkem prosperující leidenský mlynář, nebyl žádný nuzák. A tak Rembrandt chodil do latinské školy a ve 14 letech byl zapsán na univerzitu, ale nakonec šel do učení k místnímu malíří Jacobu van Swanenburgh a po třech letech pokračoval 6 měsíců v Amsterdamu u Pietera Lastmana, aby se vrátil a v 19 letech založil v Leidenu vlastní dílnu. Za dalších šest let odešel definitivně do Amsterdamu, zpočátku k obchodníku s obrazy Hendrickovi van Uylenburgh, v roce 1635 se oženil s jeho neteří Saskií a jeho umělecká kariéra rychle stoupala, takže si mohl dovolit koupit na splátky dům za horentní sumu odpovídající dnešním 2,3 mil. €. Přelomovým se pro něj stal rok 1642. Nejprve se narodil syn Titus, Saskia o osm měsíců později umírá a nedlouho poté Rembrandt dokončuje své vrcholné dílo nazývané Noční hlídka. Je i nadále úspěšný, ale smrt manželky ho hluboce zasáhla, nejspíš na celý zbytek života. Postupně ztrácí sponzory a zákazníky, nesplácí dluhy a v roce 1856 mu nezbývá než vyhlásit bankrot. V roce 1860 musí opustit i dům, nicméně maluje dál. Žije s o 20 let mladší Hendrickje Stoffels, kterou si však z finančních důvodů nemůže vzít. Ta umírá v roce 1863, o čtyři roky později syn Titus a v následujícím roce sám Rembrandt. Dva roky před smrtí ho navštíví velkovévoda toskánský. To však nemůže zabránit tomu, aby byl pohřben jako chudý člověk do neznámého hrobu. Patnáctiletá dcera Cornelie se vdá a odjede s manželem do Jakarty (Indonésie). Její starší syn dostává jméno Rembrandt. Tolik stručně životopisná data.

Autoportrét jako apoštol Pavel (1661)
Smutný příběh, dalo by se říct, ale zůstalo po něm obrovské dílo. Dobrá tři staletí sice bylo uznáváno, že největším malířem všech dob byl Ital Raffael Santi (1483-1520), který tvořil v období vrcholné renesance, ale v průběhu 19. století se karta obracela. Na Rembrandtovi byla a je oceňována především schopnost vložit do obrazu lidský charakter a emoce, pohyb a také vyprávět příběh. Takhle o něm mluvili významní umělci:

Snad  jednoho dne zjistíme, že Rembrandt je větší malíř než Raffael. Píši tohle rouhání s vědomím, že scholastikům vstanou vlasy na hlavě. (Eugène Delacroix, 1851)

Byl bych šťastný, kdybych mohl dát 10 let svého života za možnost sedět dva týdny před tímto obrazem (Židovská nevěsta) s pouhou kůrkou suchého chleba k jídlu. (Vincent van Gogh, 1885)

Auguste Rodin řekl: "Srovnávat mě s Rembrandtem! Jaká svatokrádež! S Rembrandtem, kolosem umění! Měli bychom před ním klečet a nikdy s ním nikoho nesrovnávat!" 

"Rembrandt je pro mne největší umělec v dějinách. Nejen kvůli jeho práci samotné, ale také pro dopad, který měla na směřování umění tím, že umělcům umožnil vyjadřovat se nebývale svobodně. Rembrandtovu DNA lze nalézt u Goyi, Van Gogha, Picassa, Delacroixe, Turnera a všech stylů včetně ruské avantgarda  a současného čínského umění. Toto bych nazval transcendentním vlivem." (Thomas Kaplan, 2018)

A skutečně je mnohými za takovou hvězdu považován i dnes.

RIJKSMUSEUM

Vlastnictví Rembrandtových obrazů patří mezi vizitku muzeí a galerií. Největší kolekci má k dispozici holandské státní Rijksmuseum v Amsterdamu. Ze 22 olejomaleb je většina jeho majetkem, několik z nich muzeu trvale zapůjčilo Amsterdam Museum. Jak se sbírka rodila?


Když Napoleon obsadil v roce 1795 Holandsko, umělecké sbírky místodržitelů zabavil jím vytvořený tzv. Batavský stát, který později přešel plynule v království a z toho, co Francouzi neodvezli do Louvru, vznikla roku 1800 Národní umělecká galerie sídlící v Haagu. Ta postupně měnila název a sídlo, jímž je od roku 1885 mohutná stavba ležící mezi kanálem Singelgracht, za kterým leží centrum Amsterdamu, a náměstím Museumplein s Van Goghovým museem a slavným Concertgebouw. Název přeložený do češtiny znamená Státní muzeum a v zemi je jich celá řada, leč toto je největší, ročně ho navštíví až 2,5 milionu lidí a v Evropě patří mezi 10 nejvyhledávanějších.

V průběhu celého 19. století získali předchůdci muzea pouze dva Rembrandty jako výhodnou koupi, později se však ukázalo že jde o práce někoho z malířova okruhu resp. kopii. Mezi tím z Holandska mizela Rembrandtova mistrovská díla v salónech bohatých zahraničních sběratelů a nejvíce pozornosti přitáhl prodej dvou portrétů pařížskému bankéři Gustavu Rotschildovi za 800 000 guldenů v roce 1878. O pět let později byla založena Rembrandtova společnost, jejímž cílem bylo těmto ztrátám zabránit.. Díky jejich úsilí se roku 1900 podařilo koupit obraz "Krajina s kamenným mostem", jednu z osmi krajin, které Rembrandt namaloval. Až za dalších 28 let došlo k dalšímu nákupu "Staré čtoucí ženy" za 100 000 guldenů od dědiců bývalého předsedy Rembrandtovy společnosti.


V té době se stal ředitelem muzea Frederic Schmidt Degener (1881-1941), který získání dalších několik Rembrandtů. Tomu pomohlo jeho spojení se sběrateli Isaakem de Bruijn a jeho ženou Johannou van der Leeuw, kterým radil a oni reciproce část své sbírky odkázali muzeu. 

Degenerova koncepce, že obrazy by měly odrážet malířův osobní život, měla na jejich výběr rozhodující vliv. Od té  doby se počet děl opět zdvojnásobil a tato idea byla opuštěna ve prospěch výběru akvizic tak, aby sbírka obrážela vývoj malířovy umělecké kariéry. Byly tak získány m.j. obrazy z jeho počátků ve 20. letech 17. století.

Tak je dnes ve sbírce Noční hlídka jako jediný Rembrandtův obraz občanských gard nebo rovněž jediné Zátiší s pávy. Ojedinělý je také jeho autoportrét jako biblické postavy apoštola Pavla či portréty Solomanse a Coppit, které byly získány společně s Louvrem za 160 mil. €. v roce 2015 jako dosud poslední přírůstek do sbírky.

VŠICHNI REMBRANDTI

A tak jestli má někdo připomenout 350 let, která letos uplynou od Rembrandtovy smrti, je tím nejpovolanějším právě Rijksmuseum. Výstava, která končí 10. června 2019, představila 22 olejů, 60 kreseb a více než 300 tisků (údajně nejlepších z 1300 muzeem vlastněných) a je rozdělena do sekcí dokumentujících různé aspekty jeho života. 


První obsahuje především jeho autoportréty. Vedle dvou olejů, které jsou ukázány nahoře a dělí je 33 let, jsou tam i další v jiné technice. Jeden, jako rebel s knírkem, je i na plakátu. Sloužily mu jako vzory k vyjádření stavu lidské duše. A celkem jich za celý život vytvořil na 80.

Druhá sekce se soustřeďuje na jeho okolí, ať už to byla nemocná Saskia nebo žebráci, obchodníci a tuláci v četných grafických pracích, jež ilustrují schopnost zobrazovat  s velkou empatií pózy a emocionální stavy.

Žebráci, 1648
Další sekce ukazuje jeho talent jako vypravěče příběhů. Rembrandt byl bezpochyby pozorným čtenářem bible, jejíž holandská verze byla vytištěna již ve 20. letech 16. století a biblická témata se k vyprávění nabízela. Knihtisk, který uvedl v život Guttenberg ve 2. polovině 15. století, učinil pořízení bible dostupným i věřícím ze středního stavu. Jedním z obrazů, kde námět vychází ze Starého zákona je i Židovská nevěsta, která vznikla v posledních letech malířova života a předpokládá se, že znázorňuje biblické postavy Izáka a Rebeku. Je z něj zřejmé, že Rembrandt neztratil nic ze své dovednosti při manipulaci s barvou a světlem a současně je naplněn hlubokou něhou.


Snímání z kříže, 1633
A ještě pár z vystavených obrazů:
Haesje van Cleyburg, 1634
Hudební společnost, 1626
Zátiší s pávy, 1639
Tóbit a Anna, 1626
Titus v mnišské kutně, 1660
Poslední akvizicí byly již zmíněné portréty Martena Soolmanse a Oopjen Coppit, které byly namalovány v roce 1634 při příležitosti jejich svatby. Částka, kterou tato transakce pohltila, si vynutila, aby je pro Louvre, resp. Rijksmuseum zakoupila francouzská a holandská vláda a dohoda zajišťuje, že budou střídavě k dispozici jedné i druhé galerii, vystavovány budou vždy společně a nebudou půjčovány jiným institucím.

  

Zcela mimo rámec výstavy je Rembrandtův největší obraz Noční hlídka z roku 1642 a zcela právem. Přes 4 metry široké plátno zůstalo na svém místě v hlavním sále nazvaném Gallery of Honor. Jeho výjimečnost je zřejmá zvláště ze srovnání s více než 20 skupinovými velkoportréty v Hermitage Amsterdam.



K výstavě vydalo Rijksmuseum knihu "Rembrandt, Biography of a Rebel" napsanou kurátorem musea Jonathanem Bikkerem. Je doprovázena desítkami reprodukcí a text není ani tak katalogem výstavy, jako spíš průvodcem malířovým životem a dokladem onoho rebelství, především v jeho tvorbě.


Protože rok 2019 je pro Rijksmuseum a celé Holandsko rokem Rembrandtovým, tím, že 10. června výstava končí, nekončí rembrandtovské aktivity. Již v červenci bude možné sledovat průběh restaurace Noční hlídky:


A v říjnu bude otevřena výstava Rembrandt - Velasquéz, která konfrontuje díla holandského španělského mistra.

Tolik k Rembrandtovi, škoda, že není prostor ukázat zde více, především jeho kresby a tisky.

A také další díla v muzeu vystavená. Třeba z období napoleonských výbojů a porážek a další obrazy z Gallery of Honor. Tak aspoň jako ochutnávku na závěr tři Vermeery: Žena čtoucí dopis (1663), Mlékařka (1658-60) a Milostný dopis (1669-70)


  

















pátek 7. června 2019

Všichni se bojí voleb

Drobný protestní projekt dosáhl monumentálních rozměrů. Sehnat řadu týdnů po sobě stále rostoucí počet lidí vyžaduje nejen obrovské úsilí, ale i mimořádné schopnosti. 

Václavské náměstí v Praze zaplnilo 4. června 2019
120 000 demonstrantů proti politice předsedy vlády Babiše
Ať tak či onak, nespokojenost s kolosální neomaleností vládnoucích politiků zrodila obrovskou politickou sílu, která by neměla být promarněna. Andrej Babiš a jeho ministři zatím odolávají, vyhlašují, že EU nemá pravdu, že auditoři jsou amatéři, kteří ničemu nerozumí, že to co hlásají organizátoři jsou lži, že jednat s nimi nemá smysl, protože nechtějí poslouchat, v podstatě je neberou jako občany země, kterou mají dočasně svěřenou ke správě, ale jako nepřátele. Koaliční partner Hamáček ze socdem opatrně naznačuje, že to není úplně v pořádku a že předseda vlády by měl s protestanty jednat. Jenže jako na potvoru mu soud pomohl tím, že vrátil proces o stamilionových socdem dluzích na začátek. To jsou takové hloupé náhody jako s tou Mařenkou Benešovic.

Duše protestů Mikuláš Minář, který kromě filosofie a bohemistiky studuje na Universitě Karlově i evangelickou teologii, odmítá překlopit protestní hnutí primárně burcující k podpoře demokracie na politické s tím, že pak by musely být vymezeny budoucí cíle a cesty k nim a hnutí by se rozdrobilo a on chce takto vydržet aspoň do parlamentních voleb 2021. Což je sice pravda, ale pokud k tomu nedojde, může se rozdrobit stejně, mobilizace nemůže trvat věčně. Nicméně kombinace filosof, evangelík a skaut je ten správný background k morálně pevné osobnosti, která bude tvrdým oříškem pro každého odpůrce, zvláště pak, když jím je ekonom, komunista a spolupracovník StB (což je solidní background k osobnosti bez morálky.)

V tomto desetiletí existuje několik příkladů, kdy proti státní moci se postavilo masové hnutí nesouhlasu. V roce 2012 a 2013 ho v Rusku potlačil Putin silou, část účastníků pozavíral a nechal schválit zákony, které možnost opakování omezují. 

Moskva 2012
V roce 2014 padl prezident Ukrajiny v důsledku protestů poté, co použil proti jejich jádru v Kyjevě střelné zbraně a tento pokus o stabilizaci společnosti si vyžádal desítky obětí.
Kyjev 2014
V únoru 2018 byl na Slovensku brutálně zavražděn novinář Ján Kuciak a následné protesty organizované hnutím  Za slušné Slovensko, jichž se zúčastnilo ke 100 000 demonstrantů, vedly po několika týdnech k odstoupení předsedy vlády a strany Smer Roberta Fica.

Bratislava, březen 2018
Vloni v květnu vedly masové protesty k pádu vlády v Arménii. V čele jsou vidět příslušníci ozbrojených složek státu.

Arménie, květen 2018
Od listopadu 2018 probíhají ve Francii protesty "žlutých vest", které donutily vládu k jistým převážně ekonomickým ústupkům a personálně oslabily prezidentův tým, ale nedonutily ho k odchodu.

Paříž od listopadu 2018
Ve Venezuele zbídačelé socialistickými experimenty Chavezovy a posléze Madurovy vlády se v lednu 2019 postavil do čela odporu Juan Guaidó, který se jako předseda parlamentu prohlásil prezidentem. Jde o patovou situaci, neboť prezident Maduro neuznává parlament a ten naopak neuznává výsledek prezidentských voleb. Ani rozsáhlé protimadurovské demonstrace však nedonutily Madura k odstoupení, protože Guaidó nedokázal získat na svou stranu armádu a přestože ekonomika je v rozkladu, inflace pádivá, dluh obrovský a v obchodech chybí základní zboží.

Venezuela 2019
Z tohoto výčtu je zřejmé, že pokud vláda resp. prezident nesáhnou k nesmyslnému násilí s lidskými obětmi, je obtížné ji demonstracemi donutit k odstoupení, ale jde to. Co z toho plyne pro hnutí Milion chvilek pro demokracii?

Že v určité fázi je nezbytné, aby hnutí přes všechny výhrady uzrálo a změnilo se v regulérní politickou sílu. Jejím cílem pak musí být uspět ve volbách. V daném případě nejlépe předčasných, řekněme koncem tohoto nebo počátkem příštího roku. Ovšem ochota parlamentních stran k tomuto kroku je pochybná, prezidenta rovněž. Všichni se bojí, že výsledky by mohly být horší než minule. Babišem počínaje a malými opozičními stranami konče. ODS třeba navrhuje, aby židli předsedy vlády dočasně převzal někdo z Babišových věrných. Ten však tvrdí, že nejsme na Slovensku a kvůli demonstracím se neodstupuje a že "možná bychom se měli zamyslet, kdo rozeštvává společnost a co tím sleduje." Bojuje o svou moc a beztrestnost, ne za demokratickou republiku. A prezident vyčkává, nemá co ztratit.

Je tu ovšem ještě verze třetí, jak ji popisuje Radkin Honzák:  "...není radno podceňovat naštvanost těch, ze kterých dělají v té chvíli ještě vládnoucí bohové voly a blbce.... Byla neděle a po mši u Panny Marie Sněžné nás vedl Jan Želivský dál do Nového města. Tréninkově jsme vyplenili kostel toho podjednou hříšníka u svatého Štěpána a pokračovali směrem jižním k VFN, Všeobecné fakultní nemocnici, která tam ale tehdy ještě nestála, protože ji založil až o pár let později Josef II. Co nám tedy zbývalo, než zastavit se pod Novoměstskou radnicí. Tam jsme se rozpočítali na první a druhé. První se postavili se vztyčenými kopími a píkami pod okny, zatímco druzí vyběhli nahoru a z oněch oken začali vrhat konšely. Ožralý panovník z toho měl šlaku trefení." Ta je ovšem nepravděpodobná.







čtvrtek 6. června 2019

Je lid vůl?

V úterý uctilo plné Václavské náměstí minutou ticha památku Jiřího Stránského. Ten dělal před 50 lety z trestu pumpaře za rohem v Opletalově ulici a falešně obviněn z rozkrádání majetku státu šel do kriminálu.


Onen komunistický stát však ten majetek ukradl jeho vlastníkům (a později i drobným střadatelům), k čemuž si schválil "zlodějské" zákony. Titíž komunisté dnes prosadili zkoumání toho, zda v 90. letech nebyl ten jimi ukradený majetek ukraden státu. Zjistí-li se že ano, měl by se státu vrátit. A také prosadili, že náhrada majetku ukradeného církvím je pochybný příjem, který má být zdaněn.

A v obou případech je podpořil kdo? No kdo jiný než ministerský předseda Babiš podezřelý z násobných zlodějin doma i v EU, kterého teď stát bude možná obviňovat a současně proti EU bránit. Nebo snad zjistí, že v těch 90. letech si přihrábl i on?


Tak mě napadá, že počátkem tohoto století odpustil český stát Rusku mnohamiliardový dluh, jehož část pak šla do kapes některých ruských papalášů a jiných pochybných existencí. Není to také rozkrádání majetku státu?


A všechny ty vlády a parlamenty vznikly z vůle lidu. Je snad lid vůl, že se nechá systematicky okrádat?

ÚSTAVA  ČESKÉ REPUBLIKY
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
...
Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
...
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
...
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním

úterý 4. června 2019

Hermitage - kouzlo nechtěného

Přes jeden kanál vzdálena od amsterdamské opery je na nábřeží řeky Amstel veliká budova postavená koncem 17. století pro potřeby diakonie reformované církve. V ní bylo místo pro 400 starších osamocených žen. (Diakonie obecně pomáhá těm, kteří se v důsledku věku, zdravotního postižení, či jiného ohrožení dostali do nepříznivé životní situace.)  Od června 2009 je v objektu umístěna pobočka petrohradského muzea Ermitáž, která sice má stálou expozici "pokladnice", ale především dvakrát za rok otevírá vždy novou výstavů z petrohradských sbírek.

Venuše Kostenki (Voroněžská obl.)
cca 23000 př. n.l.
Myšlenka vytvoření ruské výkladní skříně v Holandsku zřejmě vznikla ještě v době, kdy mnozí věřili tomu, že Rusko se stane součástí rodiny světových demokracií. Hermitage začala v Amsterdamu vystavovat, byť v menších prostorách, již v roce 2004.

V letošním roce, kdy oslaví 10 let působení v Amstelhofu, připravila průřezovou výstavu, která je nesena dvěma myšlenkami: všechno je relativní a vše souvisí se vším a druhá myšlenka je - my máme všechno co vy. Takže tady je třeba socha ženy od Aristida Mailolla a vedle torzo antické sochy. Nebo obraz kněžny z 18. století a vedle obraz jiné kněžny od ruského malíře Serova z počátku 20. století. Proč ne, výstavy mají různou dramaturgii. Jenomže oficiální postavy Ruské federace dnes tvrdí, že Rusko je zcela svébytná civilizace, která je ochráncem křesťanství, zatímco Západ je degenerovaná Gayropa.

                      Lucas Cranach st.: Marie s dítětem                                Diégo Velázquez: Snídaně

Caspar David Friedrich: Západ slunce
Aristide Maillol: Jaro
  
                     Valentin Serov: Kněžna Zinaida Jusupova (1902)                Henri Matisse: Ženský akt (1908)

V závěru této části expozice je panel, který ukazuje petrohradskou Ermitáž jak střed vesmíru, kolem kterého létají družice jeho expozic a nadací v různých částech světa. Hermitage Amsterdam je na něm znázorněna jako vesmírná stanice. A aby bylo jasno, v doprovodném textu se autoři chlubí tím, že díky podnikatelskému duchu Holanďanů jsou jedním z mála holandských muzeí bez vládní podpory. Podobné instituce, které jsou satelity Ermitáže, mají formu nadací jako Hermitage Amsterdam a jsou financované místními donátory, vznikly i v jiných zemích, například v Izraeli nebo Anglii (2003). 

--------------

Součástí muzea je však ještě druhá velká expozice, která se týká Amsterdamu a jeho historie. Jejím jádrem je sál se třiceti skupinovými portréty vytvořenými v 17. století. Panel u vstupu říká: "Frans, Pieter, Isaak a Elisabeth - Nejsou to členové aristokracie, ale občané, kteří mají moc. Zní to dobře, ale kdo jsou tito lidé? Má každý z nich stejnou šanci? V následujícím sále se setkáte se čtyřmi vůdčími měšťany, které potkáte ještě několikrát. Dívejte se na ně pozorně, příběhy jejich úspěchů přesně ilustrují, co se odehrávalo v Amsterdamu za Zlatého věku."

A následuje několik obrazů dokumentujících situaci v Amsterdamu v polovině 17. století. Třeba na tomto je náměstí Dam, kam zprava připlouvají lodě, uprostřed je váha na zboží, vzadu rozestavěná radnice a vpravo od ní Oude Kirke.


Na tomto náměstí se odehrávaly i slavnosti, při nichž se předváděly gildy a gardy. Ty první organizovaly obchod a řemesla, ty druhé - civilní gardy - zajišťovaly obranu a klid ve městě. Být členem takových spolků znamenalo mít prestiž a dokladem toho byly skupinové portréty.

V hlavním sále expozice je jich více než 20, pochází ze sbírek Rijksmuseum a Amsterdam Museum a jsou soustředěny okolo kopie Rembrandtovy Noční hlídky (originálu se Rijksmuseum nevzdalo, je jeho hlavním trumfem). Osoby na obrazech znázorněné představovaly elitu města. 

sál se skupinovými portréty amsterdamské elity
Mimochodem i zde se dá pozorovat nesmírný rozdíl mezi Rembrandtem a ostatními malíří.


Podíváte-li se pozorně na tyto pány, jejich hlavy jsou jakoby naroubovány na těla. Při srovnání s Rembrandtovou Noční hlídkou vynikne jeho schopnost vtisknout portrétované osobě výraz a současně namalovat příběh. Což se ovšem nesetkalo s příliš radostnou odezvou, protože každý z pánů si zaplatil a chtěl vypadat stejně důležitě jako ti druzí. Prestižní byly i pozice v charitativních spolcích, kde často působily i manželky významných mužů.

To ostatní je spíš vyprávění dokumentované obrazy. Na příklad koriguje názor, že holandská společnost byla tolerantní k jiným náboženstvím než kalvinismu. Rozhodně je nechala žít, zvlášť když měli peníze. Příslušníci jiných církví však neměli šanci proniknout mezi elitu, většina gild byla uzavřená pro Židy, katolíci se museli vzdát kostelů a mše mohly probíhat jen v soukromí. Dokonce ani protestanti nekalvinští, kteří měli právo si postavit kostel, nebyli to pravé, takže nesměl mít věž.

Podstatné však je, že Holandsko je charakteristické rovností občanů, tradicí tisíců spolků a schopností trpělivě naslouchat a hledat konsensus.

Tato výstava je mimořádně poučná jak z historického hlediska, tak i obecně.

--------------- 

Odpoutáme-li se od detailů, lze si uvědomit ještě jeden dojem, který zhlédnutí výstav v Hermitage vyvolává. Rusko má v petrohradské Ermitáži bezpochyby obrovské umělecké bohatství, které vytvořili carové a soukromí sběratelé, jimž bylo zabaveno. A má i jiné obrovské bohatství. A přesto bolševický politický systém a jeho pokračovatel v Rusku VV Putina není schopen překročit civilizační bariéru mezi touto zemí a západní civilizací. A od naivních jednotlivců na Západě si nechá platit ideologickou propagandu pomocí umění. 

Holandsko zde naopak prezentuje umění, které vzniklo z iniciativy svobodných občanů Republiky sedmi Nizozemských provincií. A tento systém, i když se od dob Napoleonových změnil v konstituční monarchii, mu přinesl svobodu a bohatství, přestože země nedisponuje nerostnými zdroji, ropou a plynem ani nemá drsnou policii, mnohasettisícovou armádu a atomové zbraně.

Asi si to málokdo uvědomuje, ale Rusko tímto způsobem vlastně dokumentuje, jak škodlivý je jeho politický systém pro ruské občany. Třeba ti sponzoři tak naivní nejsou.