Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 29. prosince 2017

Co rok dal a jak dál

Bylo na roce 2017 něco tak zvláštního, co ho v historii odliší od těch ostatních? Stalo se něco, co nikdo nečekal, co se dostane do dějin a přitom nepřitáhlo mimořádnou pozornost?

Co se vlastně všechno stalo? A který svět to má být?

SVĚT
Jestli vezmeme v úvahu jen ten velký, tu soustavu planet, které se netočí kolem životodárného slunce, ale kolem lidstva na planetě Země, potom existují tři obři.

Nejsilnější Spojené státy absolvovaly nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, zjevně největší změnu vůbec od dob Ronalda Reagana, který byl americkým prezidentem v letech 1981-89, ne-li F.D. Roosevelta (1933-45). Byl zvolen jako kandidát republikánské strany slibující pod heslem "Make America Great Again" obrácení dlouhodobě nepříznivého vývoje zahraničněobchodní bilance, státních financí a také postavení Spojených států ve světě, které zvláště v posledních letech upadalo. Tato země ovšem přes měnící se poměry sil představuje světovou ekonomiku číslo 1. Některé z prezidentových kroků jsou sporné, mnohdy spíš formou než obsahem.
Emmanuel Macron, Donald Trump a Angela Merkel
Brusel, květen 2017
V zásadě demokratická Evropská unie dál čelila vnitřním odstředivým tendencím, které byly neseny extremistickými stranami, jež udržovaly neskrývané či tajené vztahy s Moskvou. Aniž se Unie zcela vzpamatovala z brexitového šoku a sotva začalo vyjednávání o podmínkách odchodu Velké Británie, přišla katalánská krize, která skončila sesazením katalánské vlády a volbami, které odstředivou linii Katalánska potvrdily. Podstatné však je, že ve dvou klíčových zemích - Německu a Francii - byl v parlamentních, resp. prezidentských volbách potvrzen demokratický charakter státu. Pokračovaly sankce vůči Rusku, zpomalil se přítok migrantů z Afriky. Na pořad dne se dostává otázka dvojrychlostní Evropy a armády Evropské unie.

Si Ťin-pching a Donald Trump
listopad 2017, Čína
 Třetí největší ekonomikou a největším počtem obyvatel disponuje Čína, jejíž HDP roste již 26 let o více než 6 % a roční přebytek zahraničního obchodu přesáhl 500 mld. dolarů, přičemž hlavní odbytiště jsou USA a EU. Udržet tento stav vyžaduje ekonomicko-diplomatickou expanzi západním směrem. Její páteří je mamutí projekt One Belt, One Road, jehož cílem je na základě čínských úvěrů v řádu mnohaset až tisíců miliard dolarů vybudovat infrastrukturu umožňující dopravní spojení a efektivní obchod mezi Čínou, Asií a Evropou. Financování tohoto projektu, na jehož konci se rýsuje globální čínská dominance, umožnily zisky z obchodu se Západem, podmíněné lacinou čínskou pracovní silou. Čínský prezident Si Ťin-pching posílil svou pozici na říjnovém sjezdu čínské komunistické strany, jeho ideologie se stala součástí jejích stanov a je takřka neomezeným vládcem země.

Donald Trump a Si Ťin-pching
duben 2017, Florida
A z řady dalších relativně velkých je třeba zmínit Rusko. Jeho výhodou jsou největší teritorium, sibiřská naleziště a ložiska a vlastnictví atomových zbraní (jejichž technologii SSSR ukradl). Nevýhodou naopak až šestá (podle HDP PPP), resp. nominálně 12. ekonomika představující zlomek těch největších a srovnatelná jen s těmi menšími územím, přírodními zdroji i počtem obyvatel. Páteří ruské ekonomiky je těžba ropy a plynu, resp. obranný průmysl, chybí zpracovatelský průmysl a moderní infrastruktura. Síla ruské ekonomiky je v nominálním vyjádření zhruba 6x menší než každého ze tří obrů, v paritě kupní síly je srovnatelná s Německem, jehož počet obyvatel je poloviční. Přesto má svou váhu, která je však v globálním světě o hodně menší než před 70 lety. V osobě prezidenta Putina a jeho tajnoslužebního okruhu přátel proto stále vztekle vyskakuje, podvádí a lže a snaží se dobýt zpět svou prestiž, pro což ovšem platí ono Čapkovo "Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.“ A tak Rusko napadá své sousedy, podvodně válčí v Sýrii, poslední štaci na Blízkém Východě, kde má šanci se chovat jako významná mocnost. Nakonec vyhlásili vítězství nad Islámským státem, když předtím systematickým bombardováním, zničili odpůrce svého chráněnce Assáda, které podporoval západ. Rusko také drží ochrannou ruku nad Severní Koreou, která provokuje Spojené státy způsobem zapadajícím do kremelské filosofie hybridní války, a těm pak nabízí zprostředkování. Výsledek ruských parlamentních voleb je nepřekvapivý, k prezidentským volbám nejsou připuštěni ti, kdo podle Putina nemají správný volební program. Ruská media a jejich zahraniční followeři šíří dezinformace, jimiž se snaží ovlivnit voliče především v EU a USA.


ČESKO
Ale pak je tu svět bližší, jedna malá planetka, možná jen měsíc, zmítající se mezi utopickou touhou po velikosti a reálnou potřebou podléhat gravitaci těch velkých. Ta planetka je Česko, vře to v ní jako ve velkém světě a zdá se, že po desetiletích prodělala právě letos dramatickou změnu, ve které se spojily různé vývojové tendence, aby negovaly část vývoje posledních 30 let. Po říjnových parlamentních volbách se k moci dostal člověk, který po ní zjevně touží a navíc ji potřebuje, protože  jeho minulost není čistá, má velké plány, ale žádné ideje. Svět lidí chce řídit jako fabriku, když ta jeho vlastní už je mu malá. A kdo ví, jestli nepotřebuje do své hry zapojit státní rozpočet, protože jeho říše je jakousi pyramidovou hrou. Za tím účelem je ochoten spojit se s kýmkoli. Spojence nachází v prezidentovi, který zcela proti zájmům země podporuje Rusko proti českým spojencům v EU a NATO.


V každém případě ideály pravdy a svobody se zdají být pod velkým tlakem. A vrací se možná doba, kdy ten, kdo nesouhlasí a nechce se podřizovat moci, tak "plive do tváře třetině národa". Jenomže kolaborace s touto filosofií je degradující, většina národa to zažila a část z ní si to i uvědomuje. Ti, kdo zájmy této části politicky reprezentují, však nemají dost síly, zodpovědnosti a odvahy, aby se proti těm, kdo získali hlasy oněch 30 procent, spojili. A tak se tváří, že se nic moc neděje, máme přece demokracii. Rozhodnutí, co a jak dál, tak nechávají na těch, jež podle svého názoru zastupují. Ovšem nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tvrdil před 2500 roky Herakleitos. Zvláště když je to řeka kalná a páchnoucí. Ten, kdo tak z důvodů logických a praktických učiní, zaplatí ponížením před sebou samým. A to je snad největší vina těch, kdo tento proces spustili.

JEDNOTLIVCŮV MIKROSVĚT
A jak se tedy má v této situaci zachovat atom společnosti - lidský jedinec, občan, který řízením osudu není nucen rozhodnout se mezi svědomím na jedné straně a zabezpečením rodiny, realizací v práci, resp.kariérou na straně druhé? Nebo ten, který i přesto není ochoten podlehnout štvaní a lžím. Ten kdo má toto štěstí, se může realizovat třeba v politických stranách či se věnovat rodinným záležitostem. Někdo jiný může třeba čistit potoky nebo lézt po skalách. A také se uchýlit do světa kultury, který nemá hranice a může mluvit beze slov. Mně letos nabídli svou službu Berlínští filharmonici s Dudamelem a Novosvětskou v Berlíně, Rigoletto s Nadine Sierra a Leo Nuccim v Orange a Yuja Wang s Leonidasem Kavakosem, hrající Schuberta ve Vídni. A také Cezannovy portréty v Paříži a Raphael,  nebo Hugovy kresby ve Vídni. Vše živě na vlastní oči, vše bez chyby, vše originál, který se neopakuje, svět vzdálený politickému znásilňování. Je ovšem pravda, že tato "splendid isolation" není řešení, nýbrž únik, který je spojen s jistým pocitem viny.

Poučení z toho plyne, že v zájmu duševní rovnováhy je prostě nemoudré lámat si hlavu záležitostmi planetárními, protože je můžete ovlivnit jen nepatrně a nepřímo, ledaže byste se rozhodli stát se čínským prezidentem. Naopak záležitostmi mikroplanetárními je třeba se zabývat, abyste si jednou nemuseli vyčítat, že stát, který znásilnil estébák a lump, dělá odporné věci, a vy na tom máte svůj díl viny.



neděle 24. prosince 2017

Vánoce, Sobčak a "naivní" Havel

Včera to bylo 6 let, co byl pohřben první český prezident 21. století Václav Havel. Byly kolem toho obvyklé prázdné řeči, někde se i dva disidenti blahé paměti pohádali a v porovnání s atmosférou toho dne to vypadalo jako když jsme se náhle octli v jiném světě, kde Havel je jakási naivní postava z dávné minulosti.


A pak mi přišla do ruky řeč, kterou právě včera pronesla Xenie Sobčak, která hodlá kandidovat v březnových volbách prezidenta Ruské federace. Řekla mimo jiné toto:

"Jsme povinni vrátit do našeho života pravdu, na kterou jsme zapomněli, a svobodu, kterou jsme ztratili. Pravda a svoboda jsou dvě věci, kvůli kterým jdu do politiky. Pravda a svoboda jsou dvě věci, které dnes potřebuje naše společné Rusko, všechny národy, které zde žijí. Pravda a svoboda jsou dvě věci, které mohou zachránit naši zemi, vyvést ji z hrozné krize a vrátit do našeho rodného evropského domu. Rusko je evropská země. Geograficky, historicky i kulturně jsme částí Evropy. A my všichni nemáme žádnou jinou cestu než evropskou. My nemáme a nemůžeme mít žádné jiné hodnoty než naše celoevropské hodnoty. Žádné zvláštní normy a zákony kromě těch, které uznávají rozvinuté země. Rusko je země veliké evropské kultury, evropské literatury, evropské vědy, evropských představ o lidském životě a lidské důstojnosti. Ani atomová bomba, ani iPhone, ani umělá inteligence, ani superpočítače, ale svoboda svědomí, svoboda slova, svoboda vyznání a myšlení jsou hlavní úspěchy lidstva. Ani iPhone, ani superpočítače a  umělá inteligence by nebyly možné bez svobody. Všechny nejvýznamnější věci na tomto světě vytvořili svobodní lidé ve svobodných zemích."



Někdo řekne, že je to naivní až hloupé, že běh světa určují mazaní a agresivní jedinci, kteří si s takovými detaily nehodlají lámat hlavu. Ale proč tedy po Václavu Klausovi sen. najednou neštěkne ani pes? Není to tak, že dříve nebo později čeká tenhle držkopád všechna ega, která uvěří, že pro ně gravitace neplatí?



A co se mi ještě honí hlavou? Že jako dítko jsem měl zpívat s třídním sborem koledy někde na Letné. Leč přišel soudruh ONV a vše rázně zatrhl. Zatlačil jsem slzu a půl roku trpěl fyzickými bolestmi před hodinou ruského jazyka. Tento týden jsem naopak absolvoval již 17. ročník předvánočních dětských vystoupení v tomto tisíciletí. A tak si myslím, že dokud posly klidu, míru a dobré vůle nenahradí svatí Andrejové převlečení za kontrolora EET a likvidátora otrlých babek s nůší, zlodějských obchůdků a mafiánských hospůdek, bude to nejspíš špatné, asi jako podzimní plískanice v porovnání s jarem v rozpuku, ale určitě pořád lepší než tenkrát, za časů dědy Mráze, kdy mráz přicházel z Moskvy.


Ve čtvrtek v 17:28 nastal zimní slunovrat a po nejdelší noci bude čím dál tím lépe. Teď ještě aby Čapí hnízdo dostalo k Ježíškovi pravdu a spravedlnost a hradní občan přiměřenou lékařskou péči, která mu dá svobodu vrátit se k objímání stromů, a bude dokonce hej.

Hoj, ty Štědrý večere...


a pokoj lidem dobré vůle:








sobota 23. prosince 2017

Čínská smršť a řecký mistr pp

Náhoda chtěla tomu, že když jsem psal o pražském vystoupení Yuji Wang s Českou filharmonií pod taktovkou Sergeje Byčkova, zjistil jsem, že tři dny po posledním koncertu v Rudolfinu odstartuje její evropské turné s vynikajícím houslistou Leonidasem Kavakosem, který shodou okolností hrál na zahajovacím koncertu probíhající sezóny České filharmonie. Program osmi koncertů během 9 dnů (Lucemburk, Curych, Antwerpy, Amsterdam, Ženeva, Vídeň, Řím a Londýn) byl prakticky shodný:
Leoš Janáček (1854-1928): Violin Sonata
Con moto - Ballada - Allegretto - Adagio
Franz Schubert (1797-1828): Fantasy in C major D934
Andante molto - Allegretto - Andantino - Allegro vivace
Claude Debussy (1862-1918): Violin Sonata in G minor
Allegro vivo
Interméde. Fantasque et léger
Finale. Trés animé
Béla Bartók (1881-1945): Violin Sonata No. 1 BB84
Allegro appassionato - Adagio - Allegro
Pouze v Lucemburku a Ženevě nahradila Bartóka Beethovenova Houslová sonáta č. 7 c moll op. 30

Tyto dva muzikanty jsem viděl před čtyřmi roky v přenosu z festivalu ve Verbier, kde hráli Brahmsovy sonáty, a i přesto, že to byl pouze IT přenos, byl to mimořádný zážitek.

Johannes Brahms: Houslová sonáta č. 2, Carnegie Hall 2014

Tentokrát to tedy nebyl Brahms, ale čtyři skladby z různých období, které však nehráli chronologicky. Janáčkova houslová sonáta z roku 1914 měla premiéru v Brně a mimo České království hned v následujícím roce ve Frankfurtu, když houslový part hrál Paul Hindemith. Ve Vídni byla zahrána přesně a virtuózně, ale já slyším Janáčka jinak. Vrcholem večera byla bezpochyby Schubertova romantická fantasie z roku 1827 zahraná jemně a s citem, i Schubert by se možná divil, jakou krásu napsal, kdyby to mohl slyšet. První sonátu pro housle a klavír zkomponoval Bartók (1881-1945) pro maďarskou houslovou virtuózku Jelly Aranyi a pro sebe v roce 1921 a premiéru měla v březnu 1922 v Londýně. Její finále ve Vídni bylo strhující. Pianissima Kavakasových houslí jakoby vyrovnávala dramatický klavírní part. Řekl bych, že stálo za to dojet za tímhle do Vídně.

Znovu se mi však ukázalo, jak blízko máme k Rakušanům. Když se o pauzičce Debussyho skladby celý sál rozchrchlal, houslista jen zíral do publika a nevěřícně vrtěl hlavou. A sotva dozněla poslední nota koncertu, tak staré dámy se rvaly ze svých míst v sále, aby byly první u šatny. Jako doma.

Leonidas Kavakos a Yuja Wang, Vídeň 17. prosince 2017
Cestou do Vídně jsem neměl zrovna nejlepší náladu, téměř socialistický zmatek v hotelu jí nepřidal, ale takhle podaná hudba je přesně to, co chmury zahání. Jen je mi záhadou, kde se v těch lidech bere tolik síly, aby svůj muzikantský dar dnes a denně rozdávali posluchačům.

neděle 10. prosince 2017

Schwarzenberg je jediný

Karel Schwarzenberg se dožil osmdesáti let. V jakési reportáži Filipa Horkého se před pár dny ozvalo prohlášení k minulým prezidentským volbám: "To jsme měli volit rakouského chrapouna?" Ten údajný rakouský chrapoun je samozřejmě Karel Schwarzenberg, proti němuž je stavěn Miloš Zeman s údajně 200% přehledem. Já osobně si názorů Karla Schwarzenberga, i toho co dělal a dělá, vážím, oceňuji i jeho otevřenost a humor, ale mrzí mne, že noblesou, s níž přešel nehoráznosti i lživé osobní útoky svého protikandidáta ve volební kampani, ho svým způsobem legitimizoval, čímž poněkud zapomněl na 2,2 milionů svých příznivců. Určitě je to však politik s jedinečnou zkušeností, přehledem a nadhledem, jakých je na české politické scéně zvláště dnes tragicky málo. A pokud jde o chrapouny, co pod sebe bezohledně hrnou majetek, o jednom takovém bych věděl. Hrne pod sebe i moc a Karel Schwarzenberg to rozhodně není.

Karel Schwarzenberg na vinobraní v Troji (2009)
Shodou okolností jsem současně narazil na článek Petra Placáka, který se vztahuje ne ke Karlu Schwarzenbergovi osobně, ale jeho rodu a potažmo Česku včetně - a možná hlavně - dneška. Stojí za přečtení.

Lex Schwarzenberg aneb Spiknutí proti české kultuře

Košický vládní program celkem bez obalu předestřel „itinerář“ třetí republiky (1945–1948). Cestovní deník poválečného Československa sepsali komunisté v moskevském exilu pod patronací stalinistického SSSR. Byl to program radikální poválečné nacionální a sociální revoluce, na který nekomunisté přistoupili mj. ve snaze „vykoupit se“ z participace na mnichovské katastrofě, kterou KSČ interpretovala jako zákonité vyústění Masarykovy první republiky. V zajetí Kainova znamení mnichovanství, umně komunisty aktualizovaného, prosazovali nekomunisté mnohdy radikálnější revoluční opatření než sama KSČ. Konfiskace majetku hlubocké větve Schwarzenbergů v tom nebyla výjimkou.

V době poválečné revoluce existovaly především dvě legální možnosti, jak vztáhnout literu Košického vládního programu, který chtěl jednou provždy vyrvat českou a slovenskou půdu z rukou cizácké německo-maďarské šlechty, i na hlubockou větev Schwarzenbergů a jejich majetek zabavit.
  1. Nejosvědčenější a nejjednodušší postup představovala konfiskace jmění podle Benešova dekretu č. 12/1945 Sb., o urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů a nepřátel českého a slovenského národa. Věc však měla háček – majitel panství Adolf Schwarzenberg byl český patriot evropského založení, kterému bylo ovšem protivné úzkoprsé národovectví, ať už české či německé provenience, a přesvědčený antinacista, který před válkou věnoval velký finanční obnos na zvýšení obranyschopnosti Československa a za války podporoval československý odboj. Ani ve vypjaté poválečné době, kdy se najednou vyrojilo tisíce dosud neviděných bojovníků proti nacismu a zároveň i soudců, nebylo možné tyto skutečnosti jednoduše pominout.
  2. Další možnost, jak by mohl být majetek Schwarzenbergům zabrán, představovala revize pozemkové reformy. Tato varianta měla ovšem vadu v tom, že neumožňovala vyvlastnit průmyslové podniky, a navíc vyvlastnění bylo možné jen za přiměřenou náhradu.
Když pak Národní fronta (NF) odmítla nabídku Adolfa Schwarzenberga zřídit společně se státem nadaci, sjednotily se strany NF na návrhu zabrat majetek pomocí zvláštního, pro ten jediný účel přijatého zákona, který předložil předseda parlamentního klubu sociálních demokratů Blažej Vilím. Šlo o svévolný akt parlamentem posvěcené loupeže, který byl nejen v rozporu s tzv. Benešovými dekrety, upravujícími poválečný právní pořádek, ale především byl protiústavní – aby se nějaká norma mohla nazývat zákonem, musí platit obecně, ne výlučně, individuálně. V rozporu s ústavou měl být navíc majetek odebrán Schwarzenbergům bez náhrady. Tento zákon, přijatý k jedné osobě, který nemá v právním státě obdoby, vešel do dějin jako tzv. Lex Schwarzenberg.

Šlo o zcela účelové opatření, které nemělo sociální ani ekonomické opodstatnění – příčina jeho sepsání byla jediná: rozsah majetku. V důvodové zprávě k návrhu zákona se o tom mluví bez obalu – majetková podstata hlubockých Schwarzenbergů je tak velká, že neodpovídá novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky: Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce.1

Majetek má zůstat v té podobě, jakou měl dosud, vlastníkem má však nadále být „Země česká“. Schwarzenbergové, kteří panství po staletí trpělivě, s neobyčejnou invencí a citem budovali, neměli dostat ani halíř. Jak důvodová zpráva, tak i poslanci, kteří vystoupili v rozpravě k návrhu schwarzenberského zákona, se shodli na tom, že panství tvoří organický celek a bezchybně funguje (organizace výroby byla dokonce na takové úrovni, že se jihočeským schwarzenberským statkům vyhnula i hluboká hospodářské krize koncem dvacátých let). Důvodová zpráva o tom říká: Tento majetek, vytvořený dlouholetým vývojem, byl svým tvůrcem účelně stmelen v organický celek, v němž prvovýroba jest doplňována výrobou odvozenou a kde všechna výrobní odvětví se vzájemně doplňují a jsou skloubena v harmonický a tím soběstačný celek, jehož produktivita jest podložena a podmíněna onou důmyslnou, po staletí budovanou skladbou jednotlivých součástí v dnešní majestátní celek.2

Navrhovatele zákona nevedly ke „znárodnění“ schwarzenberského majetku ohledy hospodářské, ale ani ohledy sociální – řečníci v rozpravě k zákonu uznávali, že schwarzenberští zaměstnanci měli nadstandardní sociální zajištění. Citlivou rukou řízený majetek přinášel státu nemalé peníze, zajišťoval práci tisícovkám místních lidí a z jeho výnosů byly mj. podporovány stovky nejrůznějších kulturních, církevních, vzdělávacích či sportovních aktivit.

Lex Schwarzenberg nešel zdůvodnit sociálně, nacionálně ani hospodářsky. Dobový zločin spočíval pouze ve velikosti majetku hlubocké větve Schwarzenbergů. „Ryzí“ ideologičnost a iracionalita tohoto opatření má jisté apokalypticko-vykupitelské rysy.

O co tedy šlo?

Zákon č. 143/1947 Sb., známý jako Lex Schwarzenberg, je nedílnou součástí nacionálně sociální poválečné revoluce, která se ostře vymezila proti předválečné demokratické Masarykově republice a v mnoha ohledech navázala na nacistický protektorát. Je ukázkovou demonstrací antidemokratických tendencí v moderní české společnosti, jak se utvářely především od konce 19. století se vzrůstem nacionalismu a radikálních sociálních nálad, které zesílily za první světové války. Demokratická první republika je sice dokázala svázat právním řádem a pluralitním parlamentním systémem, ale po Mnichovu 1938 se s novou silou vynořily znovu.

Patronem tohoto maloměšťáckého – protikapitalistického (a v tom i protižidovského), protiaristokratického, protikatolického a protiněmeckého – resentimentu se stala KSČ, která z předválečné strategie lidové fronty přešla ke strategii fronty národní a využila tento maločeský resentiment ke svému poválečnému nástupu. Sekundoval jí v tom „povolený“ nekomunistický tábor, který se s komunisty sdružil v režimu Národní fronty, reprezentovaném prezidentem Edvardem Benešem.

Beneš, jehož politická rozvaha byla hluboce poznamenána předválečnou mnichovskou dohodou, viděl zajištění budoucí existence Československa v úzké spolupráci se Sovětským svazem. Aby vypadala deklarovaná snaha o bratrskou spolupráci s východním impériem v očích Stalina věrohodně, bylo třeba vnitřní ustrojení země připodobnit sovětskému systému. To byla podmínka sine qua non nastoupení nového „slovanského“ kurzu Československa. Hlavní proud nekomunistické politické scény se rozhodl s komunisty budovat po válce centralizovaný socialistický slovanský stát na nacionálním základě pod ochrannými křídly stalinistického Sovětského svazu.

K tomu účelu měla posloužit socializace země a její hospodářské a společenské struktury v hloubce a rozsahu, které neměly v poválečné Evropě obdoby. Tomuto „strategickému“ plánu na existenci poválečného státu nemohli nějací aristokraté, byť antinacisté, překážet. S vnitrostátním vývojem po roce 1945, spějícím mílovými kroky k únoru 1948, byla neslučitelná samotná existence rozsáhlého panství hlubockých Schwarzenbergů – jeho komplexita a rozlehlost na jedné straně, a na straně druhé jeho aristokratický, tudíž nadnárodní, z maločeského pohledu nenárodní, etnicky, sociálně, kulturně cizorodý prvek, který byl naprostým protipólem dobového ovzduší nacionální a sociální revoluce, proklamující kulturně a sociálně zglajchšaltovanou, jednolitou a jednorodou společnost. Ta měla být v dobových představách odpovědí na „fašistickou reakci“.

Ve skutečnosti to bylo zcela naopak: cizorodé prvky v českých zemích zaváděl režim Národní fronty, který pod taktovkou komunistů zemi sovětizoval, vtiskl jí oficiální slovanský charakter a v mnohém ohledu navázal na vývoj po září 1938 (včetně onoho proklamovaného slovanství) a následný protektorát.

Zatímco Národní fronta zemi předělávala podle obrazu stalinistického SSSR, s jehož kulturou, dějinami, tradicemi neměly české země de facto nic společného, stejně jako s carským Ruskem, Schwarzenbergové po staletí významnou měrou spoluvytvářeli dějiny českých zemí: obhospodařovali, budovali a podporovali zdejší krajinu, kulturu, hospodářství… Jako málokterý rod v tuzemské historii všestranně přispěli k základům moderní české společnosti, včetně toho, že založili české (jazykově) odborné zemědělské školství.

Schwarzenberská zahrada, zakořeněná v českých zemích od poloviny 17. století, vykvetla v kosmopolitní barokní kultuře, která češství nejen nesetřela, ale pozvedla národní společnost a její kulturu – v korelaci a s kulturou italskou, německou, španělskou… – z „českých chaloupek“ na celoevropskou úroveň, k novým výšinám: opřená o domácí prvky nabrala sílu v univerzální, nadčasové, nadnárodní kultuře, která organicky propojovala české země s Evropou, jak tomu bylo od vzniku českého státu v 10. století jako součásti latinského Západu. Národní a zároveň nadnárodní barokní kultura byla jedním z konstitutivních prvků moderní české existence a české národní společnosti, jak se ustavila během 19. století, na což pak navázal vývoj po roce 1918.

Přes všechny ideové rozbroje první republiky to byla až pomnichovská republika, protektorát a následná sovětizace země po roce 1945, které v maločeském duchu radikálně omezily, zploštily či vyprázdnily pohled na české dějiny, kulturu, náboženství, ekonomiku. Dělo se tak údajně v duchu ryzího češství. Ve skutečnosti to však byla zástěrka nové či z doby nacismu pokračující reglementace Československa, tentokrát podle předpisů Sovětského svazu. Termíny „nacionální“ a „sociální“, které ve slovníku poválečné Národní fronty patřily k nejfrekventovanějším, sloužily přitom jako ideologické floskule, které měly napomáhat přeměně českých zemí v sovětskou provincii a vedly až k následnému všestrannému úpadku.

Nacionálně sociální revoluce maloměšťáckého střihu po roce 1945, po jejíchž zádech se k moci vyšplhali komunisté a jejíž odkaz udržovali po celou dobu existence diktatury proletariátu, chtěla kulturní a sociální různorodost a pestrost staré Čechie přeměnit v nehybný blok etnicky a sociálně jednolitého národního tělesa, jehož zářící hvězda na obzoru doby, za jejímž světlem měl národ nyní putovat, nesla jméno slovanství. Komunisty připravený vládní program tzv. Národní fronty prohlásil neslovanské obyvatelstvo – tedy včetně obětí nacistického holocaustu, Židů a Romů – za státně nespolehlivé. Slovanská měla být nejen orientace poválečného československého státu, ale i jeho vnitřní ustrojení – ve stejném duchu měly být upraveny i učební plány škol či zaměření vědeckých a kulturních ústavů a institucí. Důraz na slovanství ve skutečnosti sloužil jako kulturně-ideová pomůcka k rusifikaci českého prostoru, v politickém, hospodářském i kulturním ohledu – v obdobném smyslu, jako předtím sloužil důraz na germánství nacistům k politice poněmčení.

Poválečná nacionálně socialistická revoluce nejenže nevedla k upevnění české (československé) státnosti, rozvoji české kultury a hospodářství ani k ozdravění společnosti, ale naopak udělala z Československa nesvéprávnou sovětskou kolonii a prosperující zemi proměnila v pustinu s obrovskými lidskými, ekonomickými, ekologickými a kulturními škodami.

Věc byla o to trestuhodnější, že celý tento projekt existence Československa pod ochrannými křídly Sovětského svazu byl od počátku stejně iluzorní jako předchozí vidina jiných českých vlastenců a národohospodářů, a sice „zajištění“ českých zemí pod ochranou třetí říše.

Pod záštitou prezidenta Edvarda Beneše byl obětován právní stát stejně jako předmnichovská masarykovská demokracie ve jménu imaginární ideologické vize, která neměla oporu ve staletém sociálním, ekonomickém, kulturním vývoji českých zemí a neodpovídala ani dobové politické realitě – poválečný svět byl v porovnání s tím předválečným v mnohém naruby: ze Sovětského svazu byl nepřítel číslo jedna a denacifikované Německo se stalo páteří poválečného demokratického uspořádání západní poloviny Evropy.

Benešova poválečná, respektive pomnichovská politika byla minimálně od jeho cesty do Moskvy v roce 1943 postavena na zcela mylných předpokladech, ba co hůř, na iluzorních představách – především na zcela imaginárním „slovanském bratrství“, což je o to těžší politický hřích, že Beneš sám žádný národovec vyznávající slovanskou vzájemnost nikdy nebyl. Byla to politika, která by mohla mít jisté opodstatnění pouze v případě, že by vedla k něčemu pozitivnímu – snažila se sebrat komunistům vítr z plachet ve snaze vyvést poválečné Československo z područí Sovětského svazu. Bylo to ale přesně naopak – Benešova „strategie“ jen dál posilovala moc komunistů. (Když bylo po všem, Beneš prohlásil, že ho Stalin podvedl! Kdyby se trestalo za politickou hloupost, musel by Beneš za svůj poválečný výkon dostat doživotí.)

V této souvislosti je Lex Schwarzenberg z roku 1947 pouhá „třešnička na dortu“ debaklu maločeské „strategie“ vytí s vlky, které se musí obětovat vše – na prvním místě to, co by mohlo proces usilovného vrtění ocasem nějak narušovat.

Na celé věci je tragické, že nacisticko-sovětské spiknutí, jehož obětí se staly i české země a v jejich rámci Schwarzenbergové, přetrvalo nejen rok 1941, kdy se dosavadní spiklenci proti otevřené společnosti do sebe zakousli na život a na smrt, ale i rok 1945 a bohužel ovlivňuje naši existenci dodnes. Majetek hlubocké větve Schwarzenbergů, zabraný nacisty a pak komunisty na základě protiústavního zákona kolaborantské Národní fronty, nebyl jejich potomkům vrácen – dodnes podléhá tomuto nacisticko-komunistickému spiknutí proti českým dějinám a kultuře.

Petr Placák (Paměť a dějiny 2017/01)

------------------------------------------------------
1 Návrh zákona včetně důvodové zprávy viz https://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/t0433_00.htm (citováno k 6. 3. 2017).

2 Tamtéž.


čtvrtek 7. prosince 2017

Pan dirigent a čínská smršť

Pokaždé když otevřu FB, vyskočí na mne "Enjoy a remarkable experience in Rudolfinum Prague!" Včera se to podařilo. ️Dva svrchovaní muzikanti a orchestr šlapající jako hodinky odehráli koncert klasické hudby na nejvyšší úrovni. Nejprve absolutní klavíristka Yuja Wang s pátým klavírním koncertem Sergeje Prokofjeva z roku 1931. Parádní spolupráce dirigenta a klavíristky v typické odvázané skladbě 30. let minulého století, lyrické pasáže podané s provokujícím akcentem a Vivo v ďábelském tempu. Dolů jsem dal odkaz na koncert v provedení Svjatoslava Richtera, ale toto bylo jiné. Spontánní, až bezohledné, i taková dokáže být klavíristka, tak podobná mimořádné osobnosti dvaapůlkrát starší tygřice Marthe Argerich. Ve 30 letech je nekonformní globální celebritou, má za sebou snad všechny velké orchestry, klavírní koncerty a dirigenty (Jakub Hrůša ji čeká v červnu), podniká dlouhé šňůry recitálů, s další velkou hvězdou Leonidasem Kavakosem podobná turné skvělých večerů pro housle a klavír, s poněkud excentrickým multiperkusionistou Martinem Grubingerem hraje třeba Honky Tonky Train Blues, diriguje nejlepší komorní orchestry. Takže nic jiného než velký potlesk se nemohlo dostavit, kytka šla do rukou koncertního mistra, spolužáka z Curtis Institute. A dva přídavky, druhý Horowitzova úprava Carmen, kde nejen pánové zírali na ruce poletující po klávesnici. Velkolepá show a přitom dokonalá muzika.


A po přestávce samotný orchestr s dirigentem. Hráli Čajkovského ne jako orchestr na jedné straně a dirigent proti nim, ale jako jeden celek, jako kdyby k sobě odjakživa patřili. Ne že bych slyšel Byčkova poprvé, ale to co dokázal při svém prvním rudolfinském koncertu poté, co se České filharmonii upsal na příštích 5 let, to bylo "jsem tady, protože sem patřím." Nechce se mi a ani nejde to popsat slovy. Těžko hledám v paměti koncert, kde vše bylo na tak fantastické úrovni. A ohlas z publika, to nebyl jen potlesk vychovaných návštěvníků, ale naprosto spontánní vyjádření radosti ze skvělé hudby. A teď ještě dvakrát v Rudolfinu a pak 10 tříhodinových nahrávacích frekvencí. Ovšem živá hudba je ještě o něčem jiném. Dnes a zítra budou mít další 2000 návštěvníků možnost být účastni této hudební hostiny, pokud se dá vůbec opakovat.


Česká filharmonie - abonentní koncert
Praha, Rudolfinum
6. prosince 2018

Interpreti:
Yuja Wang - klavír
Semjon Byčkov - dirigent
Česká filharmonie

Program:
Sergej Prokofjev (1891-1953): Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55 (1931)
   1. Allegro con brio (4-5 min.)
   2. Moderato ben accentuato (3-4 min.)
   3. Toccata: Allegro con fuoco (1-2 min.)
   4. Larghetto (6-7 min.)
   5. Vivo (5-6 min.)

Svjatoslav Richter (1958)

Z nahrávek dostupných na YT se mi zdá nejzajímavější provedení Svjatoslava Richtera, který hrál koncert poprvé v roce 1941 a opakovaně se k němu dostal až v roce 1958.

Petr Iljič Čajkovskij: 1840-1893): Symfonie č. 5 e moll op. 64 (1888)
Andante - Allegro con anima 
Andante cantabile, con alcuna licenza - Moderato con anima
Valse. Allegro moderato  
Andante maestoso - Allegro vivace 


úterý 5. prosince 2017

Pan dirigent a skvělá publicistka

V průběhu let člověk slyší různé orchestry a různé dirigenty. A vnímá rozdíly mezi nimi. Neslyšel jsem všechny, ale jak Vídeňští, tak i Berlínští filharmonici mají charakteristický zvuk, který jsem jinde neslyšel. Jako kdybyste v té hudební hmotě slyšeli každý nástroj zvlášť, což dodává jejich projevu neopakovatelný výraz. A pak jsou dirigenti, kteří dokáží přivést i méně dokonalý orchestr ke zcela mimořádnému výkonu. Pokud jde o Českou filharmonii, vybavují se mi tři. Jakub Hrůša, Leonard Slatkin a Semjon Byčkov. Samozřejmě, dali by se jmenovat i další, ale tihle tři mi uvízli v paměti jaksi komplexně. V případě posledního z nich to zřejmě cítila i Česká filharmonie, a protože se naštěstí shodla i s dirigentem, který se tak od příští sezóny stává jejím šéfem. Bezpochyby obrovskou zásluhu na tom má Jiří Bělohlávek, jehož pětiletá tvrdá práce orchestr změnila k nepoznání. Vyšší level, který je tímto potvrzen, je Bělohlávkovo veliké dědictví.

Před necelým měsícem jsem si proto zajel do Vídně, kde Semjon Byčkov dirigoval Vídeňské filharmoniky při jejich abonentním koncertu. A také proto, že na programu byla Alpská symfonie Richarda Strausse, kterou jsem shodou okolností slyšel s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou vloni v dubnu. Tehdy na mne mimořádně zapůsobila a byl jsem zvědav na vídeňské provedení. Bylo skvělé, jiné než pražské, ale nevtáhlo mne tolik, přestože prostor Musikvereinu dovoloval pracovat s větší dynamikou. To ale není podstatné. Ze všeho nejvíc mne zaujal vztah publika k dirigentovi. To zůstalo i poté, co orchestr byl propuštěn, a vynutilo si ještě jeden návrat dirigenta. A vlastně nejen publikum. Na pódiu zůstali sedět dva muzikanti a tleskali také. Když Byčkov odcházel, klarinetistku políbil a houslistu poplácal po zádech a podal mu ruku. A v tom možná tkví kus jeho úspěchu. Vedle svrchovaného muzikantství má obrovský dar pozitivní komunikace a jsem přesvědčen, že s ním dokáže vytáhnout Českou filharmonii o další stupínek výš.

Server operaplus.cz přinesl skvělý rozhovor Aleny Sojkové se Sergejem Byčkovem. Mimochodem tato publicistka, která se neprezentuje přezíravými pošklebky nebo hysterickými výkřiky, ale poučenými, věcnými a chápavými rozhovory a komentáři, je bohužel výjimkou, ale o to radostnější je její texty číst. Část rozhovoru jsem si dovolil přetisknout, celý je na stránkách operaplus.cz.

Chystáte se osvojit si základy češtiny?
Nechci mluvit v cizím jazyce špatně. Dobře se naučit cizí jazyk vyžaduje hodně úsilí a hodně času. Rád se vyjadřuji jasně a adekvátně, pokud jde o mé poznámky k hudebnímu provedení – nejčastěji v angličtině, protože mnoho lidí rozumí anglicky velmi dobře. Ale právě tak mohu s muzikanty mluvit německy, francouzsky, italsky, rusky… Proč bych měl formulovat své myšlenky nepřesně jen kvůli tomu, že nedostatečně ovládám cizí jazyk? V tom tkví podstata mého respektu k učení se češtině. Kdyby to bylo před třiceti lety, bylo by to jinak.

To je zajímavé, co říkáte. Třeba Vladimir Jurowski prohlašuje, že je kosmopolita, ale myslí v ruštině…
Já ne. Ono je to trochu složitější. Jazyk, ve kterém naposledy mluvíte, ve vás přetrvává a myslíte v něm, dokud nepřepnete do dalšího jazyka. Kdybych před tím, než jste přišla, něco četl v ruštině, myslel bych v ní, dokud bych s vámi nezačal mluvit anglicky. Myslím tedy v tom jazyce, kterým v tom okamžiku právě mluvím. Ale za okamžik to může být druhý jazyk. Uvědomuji si to, když mluvím se svou ženou, která je Francouzka (poznámka autorky: klavíristka Marielle Labèque). Začneme hovořit ve francouzštině a větu dokončujeme v angličtině. To se nám stává běžně.

Ale co vaše vnitřní řeč?
To je pochopitelně ruština. Mateřský jazyk.
...
Je podle vás dnešní ruská společnost antisemitská?
To nemohu posoudit. Ale když vidím, kolik Židů zaujímá v Rusku velmi zodpovědné pozice, musím konstatovat, že věřím, že forma ruského antisemitismu se proměnila. Nevidím tam už ten silný negativní postoj centrální vlády. Ano, v době, kdy jsem vyrůstal, můj otec trpěl projevy antisemitismu a já jsem trpěl za něj. Protože je bolestné vidět, jak je váš otec ponižován. Ale ještě jednu věc bych chtěl připomenout. V té době jsem byl svědkem, jak vás jeden člověk urazil, ale druhý povzbudil. V tom byla ta společnost rozporná, protichůdná. Na jedné straně netolerovala lidi, kteří měli opačný názor, na druhé straně tu byla živá tradice sahající až k carismu, že lidem, kteří jsou pronásledováni, se projevuje soucit. A tohle je velmi silný paradox ruské historie.

Navzdory tomu, že jste byl hvězdou mezi studenty Leningradské konzervatoře, byl jste v době svých studií ostrakizován za své antirežimní postoje. Cítil jste kvůli tomu vůči svým kolegům a profesorům hořkost?
Tehdy ano. Když jsem ve dvaadvaceti odcházel ze Sovětského svazu, byl jsem velmi rozzlobený mladý muž. Hlavně kvůli všemu tomu odmítání.

Vnímal jste to jako nespravedlnost?
Taky, protože si myslím, že každý má právo vyjádřit to, co cítí a co si myslí, aniž by za to musel být potrestán. Poté, co jsem emigroval, nevydali mému otci dalších dvanáct let víza, aby mohl odjet za mnou. Navíc mu znemožnili pracovat, ocitl se zcela mimo společenský systém.

Kolik mu tehdy bylo?
Byl to vcelku mladý muž. Bylo mu jednapadesát, když jsem emigroval.

Čím se vlastně váš otec zabýval? Všude se jen dočteme, že byl vědec…
On měl velmi pozoruhodný život. Souběžně studoval lékařskou fakultu – tam se věnoval elektrofyziologii mozku – a na leningradské univerzitě psychologii. Po absolutoriu medicíny se věnoval i nadále elektrofyziologii mozku, ovšem rozhodl se, že bude ještě studovat matematiku, aby ji mohl aplikovat do lékařské vědy. To bylo v šedesátých letech a do té doby medicína a matematika neměly vůbec žádné styčné body. Byl jedním z průkopníků aplikování matematiky do medicíny. Studoval také bioniku a kybernetiku, které tehdy také byly na počátku svého rozvoje, a vše propojoval s medicínou. Avšak když jsem emigroval, nedovolili mu nadále se tomuto oboru věnovat, přišel o práci. A tak se začal věnovat svému dalšímu zájmu – alternativní medicíně: akupresuře, akupunktuře, reflexologii a podobně. Léčil lidi, měl zázračnou schopnost je uzdravit. Ale já jsem to nesl velmi těžce, protože jak jsem již řekl, byl jsem velmi rozzlobený, že mu kvůli mé emigraci znemožnili dělat práci, které se věnoval celý dosavadní život.

To se ale změnilo, když v roce 1985 nastoupil Gorbačov…
V roce 1987 můj otec onemocněl, a náhle uslyšel: „Ok, jsi volný, můžeš jít.“ Dvanáct let jim trvalo, aby řekli: „Nejdřív umři, ale jsi volný.“

Nejdřív umři?!
Ano. Velmi lidské. Pak se to všechno změnilo. Přijel do Ameriky, a já jsem už neměl důvod se cítit být tak rozzlobený. Mohl jsem se znovu po letech podívat do Ruska, bylo to v roce 1987. Přijel jsem se svou ženou Marielle Labèque do Leningradu, tolik jsem jí chtěl ukázat svoje rodné město! Byl to velmi silný zážitek. Když jsem odjížděl, myslel jsem si, že už svou rodnou zemi nikdy neuvidím. A ta zloba, kterou jsem cítil do té doby, se náhle proměnila ve smutek z utrpení, jež jsem si znovu uvědomil. A také v lásku, protože rodná země, město, lidi, to přece byly součásti mé bytosti.
...

Vy se jmenujete Byčkov, ale váš bratr Kreizberg. Jak to?
Na to je prostá odpověď. Rodné jméno naší matky bylo Kreizberg. A když Jakov přijel v sedmnácti společně s naší matkou do Ameriky – a studoval u mě – poradil jsem mu, aby si vzal příjmení po matce. To jméno totiž bylo v Rusku známé. Matčina rodina pocházela z Oděsy. Její otec byl lékař a také skladatel. A jeho otec, matčin dědeček, byl dirigentem v oděské opeře. A tak jsem Jakovovi řekl: „Proč si nevezmeš jméno Kreizberg? Bude to pro tebe snazší. Přece jen – dva dirigenti jménem Byčkov, to by Ameriku trochu mátlo.“
...

Vraťme se do Leningradu. V sedmi letech jste byl nadaný pianista, samostatně jste vystupoval… Vyrůstal jste v hudební rodině? Kdo rozpoznal váš talent?
Moje matka. V mládí studovala hru na klavír, ale když začala válka, musela svá studia přerušit. A už se k tomu nikdy nevrátila. Ale hudbu měla velmi ráda. Jak jsem už řekl, její otec byl amatérský skladatel, který celou rodinu přitáhl k hudbě. Když mi bylo pět let, chtěla má matka vědět, jestli mám talent pro hudbu. A tak mě přivedla do Akademického klubu, kde jsem se měl předvést. Asi jsem uspěl, protože jsem zaujal jistou starší dámu, která se mě pak ujala jako učitelka.

Vystudoval jste proslulou Glinkovu školu sborového zpěvu, kde jste se kromě jiného zdokonalil i v klavírní hře a kde jste získal první dirigentské zkušenosti, když vám bylo třináct. A pak, v pouhých sedmnácti, jste žádal o přijetí do dirigentského oddělení Leningradské konzervatoře. Čím vás dirigování tak přitahovalo?
Tuším, že mi bylo tak osm devět, když jsem zpíval v Glinkově sboru. Tehdy byl můj první velký vzor náš sbormistr. Byl jsem jím tak fascinován, že když jsem poslouchal rádio, dirigoval jsem jako on. Ještě než jsem dokončil studia na Glinkově škole, strávil jsem několik týdnů na hodinách s Iljou Musinem, který se posléze stal mým profesorem. Když přišel čas a já se hlásil na konzervatoř, z logiky věci by vyplývalo, že se budu věnovat sborovému dirigování. Ale nechtělo se mi do toho. A tak jsem požádal Ilju Musina, aby se podíval, jak diriguji a zda by nestálo za to, abych se hlásil do jeho dirigentské třídy. Tehdy jsem mu předvedl své pojetí druhé věty Čajkovského Páté symfonie. To bylo rok a půl před tím, než jsem byl na konzervatoř přijat. Co říct? Věděl jsem tehdy, že jsem na něj neudělal žádný dojem. Ale byl velmi laskavý. Pokračoval jsem v navštěvování jeho třídy, zbývalo ještě několik měsíců do přijímacích zkoušek. Dostal jsem druhou šanci. To byla Brahmsova První symfonie. A tehdy jsem ho zaujal.

Takže pak šlo všechno hladce…
Kdepak. Ilja Musin si byl vědom obrovského rizika, které spočívalo v tom, že mohl být přijat pouze jeden žák. V každém ročníku totiž u něj absolvoval pouze jeden student. Druhé riziko bylo takové, že kdybych chtěl studovat sborové dirigování, byl bych okamžitě přijat, protože jsem absolvoval Glinkovu školu. Navíc mi bylo sedmnáct a do té doby se nikdy nestalo, aby tak mladý student byl přijat. Filozofií konzervatoře totiž bylo „dospěj jako muzikant a dospěj jako člověk“. Takže nejprve studuj nástroj, komponování, muzikologii… Cokoli, ale až potom pokračuj v dirigování. Některým mým spoluuchazečům u zkoušek bylo přes dvacet, jiným i přes třicet, a já jsem byl sedmnáctiletý zajíc! Z toho plynulo i další riziko – když nebudu přijat, budu muset narukovat do armády. A Musin tohle všechno věděl.

Myslíte, že vám Musin k přijetí napomohl?
Určitě. Měl na konzervatoři velký vliv a všichni ho respektovali. Naštěstí ve mě věřil. Bylo jasné, že přijímací komise mi bude nakloněná. První část zkoušky byla snadná – dirigování u klavíru. Ale pak přišlo něco mnohem těžšího – kolokvium. Představte si místnost plnou profesorů, na stole partitura. A vy jste měli k tomu stolu přijít a říct, no to je třetí jednání Wagnera, árie Siegfrieda. Nebo: Beethovenova Sedmá. Nebo: Šostakovičova Dvanáctá. A tak dále a tak podobně. Ale i když jste to správně určili, následovaly otázky: „No Siegfried, výborně, a co se odehraje v sedmém taktu?“ Já nevěděl nic. Tak se vedoucí oddělení Nikolaj Rabinovič, blízký Musinův přítel, zvedl, usedl ke klavíru a cosi zahrál. Bylo mi to povědomé. Přemýšlel jsem: tohle jsem nedávno slyšel na koncertě. To je přece Beethoven, Sonáta d moll op. 17. A to byla správná odpověď, která mě posunula do dalšího kola. Představte si, že začínalo sedmdesát osm uchazečů – v posledním kole nás zůstalo osm! Dirigovali jsme orchestr, a já jsem byl vybrán.

Jak starý byl Ilja Musin, když jste u něj začal studovat?
Bylo mu šedesát šest let. Dožil se pětadevadesáti.

Jaký byl váš vztah?
Choval se ke mně jako ke svému vnukovi. Přijal mě do rodiny, i jeho žena mě považovala za vlastního.

Co důležitého jste se od něj naučil?
Všechno. A cokoli mi řekl, zůstalo uložené v mé paměti. Například mi říkal: „V nótach napísany toľka nóty.“ A vy musíte hledat význam, který ty noty obsahují. Byl to první učitel, který formuloval dirigentské umění nejen jako zvukové, ale i jako vizuální umění. Gesta musejí odpovídat příběhu, který je zapsaný v notách, a dirigent musí ovládat techniku, aby ho mohl vyjádřit. A musí rozumět tomu, jak svými gesty vyjádřit zvuk.

To je velmi zajímavé, co říkáte o vizuální stránce dirigování. Člověk si uvědomí, že mnohokrát se na koncertě nesoustředí jen na hudbu, ale sleduje hlavně výmluvná gesta dirigenta…
Ano, ale musí být v souladu. Když jsou v rozporu, je to pro posluchače velmi nepříjemné.

To existuje, rozpor mezi gesty a hudbou?
Jistě. Ale nevede to k nejlepšímu výsledku. Tak třeba mám hodně rád Sira Georga Soltiho. To byla výjimečná osobnost. Je pozoruhodné, že jeho gesta byla často v nesouladu s hudbou. Vždy se snažil přetlumočit správně rytmus a tep hudby, ale byl až násilný vůči kantiléně, kterou bylo nutné vyjádřit. Pro muzikanty bylo velmi těžké vyznat se v jeho gestech. Solti uměl tlumočit muziku báječně, ale je pravda, že u něj můžete vidět nesoulad mezi gesty a zvukem. Když si naopak vezmete Karajana, tam žádný nesoulad neexistoval. Proč? Protože Karajanova hudba, to je legato. Žádné staccato. Proto ten soulad. Myslím si, dirigentova gesta musí být v absolutní harmonii s vyjádřením hudby. Gesta jsou jen způsob, jak vyjádřit hudbu, nic jiného.

I pomoci hráčům orientovat se v kompozici, ne?
To samozřejmě. Možná znáte jméno výborného ruského dirigenta Kirilla Kondrašina. Jeho styl se podobal Soltiho stylu, ovšem ne v takovém extrému. Kondrašin byl velký umělec a velmi čestný člověk. Vedl Moskevskou filharmonii, jejíž hráči na něj byli zvyklí, a každoročně hostoval i u Mravinského Leningradské filharmonie. Tam ovšem měli hráči problém, přestože jim pokaždé říkal: „Musíte hrát podle mých gest.“ Ale orchestr byl stále pozadu. Říkal jim: „Sledujte smyčce.“ Ovšem to nebylo možné, protože jeho gesta nebyla v souladu s hudbou. To je nejdůležitější – soulad dirigentových gest s hudebním vyjádřením. Tohle hráčům pomáhá.

Je tohle důvod, proč někteří dirigenti nejsou u orchestru oblíbeni?
Ano, protože ho matou. Podívejte se, to je velmi jednoduché. Každý hráč v každém orchestru chce hrát podle svého přání. Chce vyhrát svoje fráze, dát do toho svůj výraz. Když má pocit, že je mu to umožněno, je šťastný. Ale když ho nemá, zažívá vnitřní konflikt. V tom tkví ta podstata. Víte, kdo mi tohle před lety poprvé vysvětlil? První cellista Berlínských filharmoniků, když jsem byl s nimi v roce 1985 na zájezdě, kde jsme kromě jiného hráli i Brahmsovu První symfonii. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, povídali si o muzice a on mi najednou říká: „Mně se ten Brahms s vámi tak dobře hraje. A víte proč? Protože si ho můžu hrát tak, jak sám chci.“ Dodnes si jeho slova pamatuji! Je totiž velmi důležité, aby dirigent pochopil, co jeho kolegové potřebují a co od něj vyžadují.

Jste přísný dirigent?
To je komická otázka. Máme tu osu přísný – diktátor – krutý. Když projdete touhle linií, dostanete se až ke krutosti. Ale všechny atributy na této ose nesou jeden společný příznak – nedostatek respektu až despekt. Přísný neznamená krutý, ale také ne s dostatečným respektem. Přísnost je zajímavá kategorie. Vy jako dirigent chcete dosáhnout určité kvality a necháte orchestr opakovat tři takty třeba sedmadvacetkrát. A když to tak chcete vy, opakují to sedmadvacetkrát. Vždyť tak to dělají i sólisté – klavíristé, houslisté, zpěváci – nepoleví, dokud nejsou přesvědčeni, že lépe už to zahrát nebo zazpívat nemohou. A stejné je to s orchestrem. Takže přísnost to není, je to vyžadování kvality. Ovšem s absolutním respektem a laskavostí. Hluboce věřím tomu, že lidé pro vás udělají všechno, pokud je o to umíte požádat.

Vraťme se k vaší emigraci. Je známé, že jste na Západě neočekával ráj na zemi. Byl jste si vědom obou stránek východního i západního světa. Co jste tedy od emigrace očekával?
Normální život.
...

Po dalších studiích v Americe jste se etabloval jako dirigent filharmonie v Buffalu. Prohlásil jste, že jste měli navzájem velmi srdečné vztahy, což jste ovšem ve svém dalším působišti – u Orchestre de Paris – nikdy nezažil.
Ano, to mohu potvrdit.

Jak důležité jsou podle vás vřelé vztahy mezi dirigentem a hráči v orchestru?
Rozhodující.

Proč jste se rozhodl odejít k Orchestre de Paris, u něhož jste pak strávil devět let? Hrála v tom roli i láska?
To byla souhra takových zvláštních náhod. Ano, má láska k Marielle Labèque vyústila v osobní i profesní změnu. A proč Orchestre de Paris? Do té doby mi byly francouzská kultura i francouzská hudba vzdáleny. Ani francouzštinu jsem neovládal. Francouzská hudba mi nebyla tak blízká jako německá, ruská nebo italská. Ale chtěl jsem ji poznat. Jediným řešením bylo ponořit se – do francouzské hudby, do francouzské kultury, do jazyka, do každodenního života, do mentality Francouzů… A s tímhle vědomím jsem přijal nabídku od Orchestre de Paris. Nu a odejít do Paříže znamenalo i obrat v mém osobním životě.

...

Dělíte svůj zájem mezi operu a symfonickou hudbu. Jaké dovednosti si přinášíte z opery k symfonickým orchestrům a naopak?
Opera je nejkomplexnější hudební žánr. Symfonická hudba, instrumentální hudba, to je jen část z ní. Hráči v operních orchestrech vnímají hudbu i s příběhem, který je za ní. Když titíž hráči hrají třeba Beethovenovu symfonii, berou ji jako operu beze slov. A když symfonické orchestry hrají operu, stávají se mnohem pružnější, protože musí brát ohled na doprovod hlasů. Imitují svými nástroji zvuk lidského hlasu. To dodává symfonickému orchestru více barevnosti a také virtuozity. Proto si myslím, že je dobré, když operní orchestry hrají symfonickou hudbu a symfonické orchestry mají možnost hrát pravidelně operní repertoár. Já jako dirigent v tom nevidím žádný rozdíl. Základem hudby je lidský hlas, je to prazáklad lidského hudebního vyjádření. Když dirigujete Mahlerovy či Beethovenovy symfonie nebo skladby Johanna Sebastiana Bacha, je to stále součást lidské tradice, která je takto vyjádřena. Nemohl bych žít ani bez opery, ani bez symfonické hudby.

Mimochodem, vloni jste nově nastudoval v Královské opeře v Londýně Mozartovu operu Così fan tutte. V roli Dorabelly vystoupila americká mezzosopranistka Angela Brower, která se poprvé v Praze představí na začátku února s PKF – Prague Philharmonia, která ji doprovodí v Beriových Folk Songs.
Ale to je škoda, že nebudu v Praze! Rád bych ji slyšel. Má tak krásný, prosvětlený hlas!

Poslyšte, co o vás řekla: „Semjon Byčkov je velmi milý člověk a výborný dirigent. Nemůžu si vynachválit spolupráci s ním – a kladu důraz právě na slovo spolupráce. Nepovyšuje se nad hudbu, nad partituru, a nepovyšuje se ani nad pěvce. Je tak srdečný a otevřený!“
To je od ní milé. Angela je velmi talentovaná zpěvačka a nadmíru sympatická žena.

Na vaší inaugurační tiskové konferenci jste byl tázán, zda své operní zkušenosti přenesete i k České filharmonii a uvedete nějakou operu v koncertním provedení.
Ano, pracujeme na tom. Je to velmi náročné, protože potřebujete náležitý tým a dostatek času na přípravu.

Po vypršení vaší smlouvy u WDR Sinfonieorchester Köln jste prohlásil, že už nechcete přijmout žádné další závazky a budete se věnovat jen tomu, na co máte chuť. Proč jste změnil své rozhodnutí a přijal jste umělecké vedení České filharmonie?
Protože jsem se zamiloval.

Děkuji za rozhovor.
-----------------------------

https://operaplus.cz/realita-nikdy-neni-cernobila-semjon-byckov-ve-velkem-rozhovoru-operu-plus/