V průběhu let člověk slyší různé orchestry a různé dirigenty. A vnímá rozdíly mezi nimi. Neslyšel jsem všechny, ale jak Vídeňští, tak i Berlínští filharmonici mají charakteristický zvuk, který jsem jinde neslyšel. Jako kdybyste v té hudební hmotě slyšeli každý nástroj zvlášť, což dodává jejich projevu neopakovatelný výraz. A pak jsou dirigenti, kteří dokáží přivést i méně dokonalý orchestr ke zcela mimořádnému výkonu. Pokud jde o Českou filharmonii, vybavují se mi tři. Jakub Hrůša, Leonard Slatkin a Semjon Byčkov. Samozřejmě, dali by se jmenovat i další, ale tihle tři mi uvízli v paměti jaksi komplexně. V případě posledního z nich to zřejmě cítila i Česká filharmonie, a protože se naštěstí shodla i s dirigentem, který se tak od příští sezóny stává jejím šéfem. Bezpochyby obrovskou zásluhu na tom má Jiří Bělohlávek, jehož pětiletá tvrdá práce orchestr změnila k nepoznání. Vyšší level, který je tímto potvrzen, je Bělohlávkovo veliké dědictví.
Před necelým měsícem jsem si proto zajel do Vídně, kde Semjon Byčkov dirigoval Vídeňské filharmoniky při jejich abonentním koncertu. A také proto, že na programu byla Alpská symfonie Richarda Strausse, kterou jsem shodou okolností slyšel s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou vloni v dubnu. Tehdy na mne mimořádně zapůsobila a byl jsem zvědav na vídeňské provedení. Bylo skvělé, jiné než pražské, ale nevtáhlo mne tolik, přestože prostor Musikvereinu dovoloval pracovat s větší dynamikou. To ale není podstatné. Ze všeho nejvíc mne zaujal vztah publika k dirigentovi. To zůstalo i poté, co orchestr byl propuštěn, a vynutilo si ještě jeden návrat dirigenta. A vlastně nejen publikum. Na pódiu zůstali sedět dva muzikanti a tleskali také. Když Byčkov odcházel, klarinetistku políbil a houslistu poplácal po zádech a podal mu ruku. A v tom možná tkví kus jeho úspěchu. Vedle svrchovaného muzikantství má obrovský dar pozitivní komunikace a jsem přesvědčen, že s ním dokáže vytáhnout Českou filharmonii o další stupínek výš.
Server operaplus.cz přinesl skvělý rozhovor Aleny Sojkové se Sergejem Byčkovem. Mimochodem tato publicistka, která se neprezentuje přezíravými pošklebky nebo hysterickými výkřiky, ale poučenými, věcnými a chápavými rozhovory a komentáři, je bohužel výjimkou, ale o to radostnější je její texty číst. Část rozhovoru jsem si dovolil přetisknout, celý je na stránkách operaplus.cz.
Chystáte se osvojit si základy češtiny?
Nechci mluvit v cizím jazyce špatně. Dobře se naučit cizí jazyk vyžaduje hodně úsilí a hodně času. Rád se vyjadřuji jasně a adekvátně, pokud jde o mé poznámky k hudebnímu provedení – nejčastěji v angličtině, protože mnoho lidí rozumí anglicky velmi dobře. Ale právě tak mohu s muzikanty mluvit německy, francouzsky, italsky, rusky… Proč bych měl formulovat své myšlenky nepřesně jen kvůli tomu, že nedostatečně ovládám cizí jazyk? V tom tkví podstata mého respektu k učení se češtině. Kdyby to bylo před třiceti lety, bylo by to jinak.
To je zajímavé, co říkáte. Třeba Vladimir Jurowski prohlašuje, že je kosmopolita, ale myslí v ruštině…
Já ne. Ono je to trochu složitější. Jazyk, ve kterém naposledy mluvíte, ve vás přetrvává a myslíte v něm, dokud nepřepnete do dalšího jazyka. Kdybych před tím, než jste přišla, něco četl v ruštině, myslel bych v ní, dokud bych s vámi nezačal mluvit anglicky. Myslím tedy v tom jazyce, kterým v tom okamžiku právě mluvím. Ale za okamžik to může být druhý jazyk. Uvědomuji si to, když mluvím se svou ženou, která je Francouzka (poznámka autorky: klavíristka Marielle Labèque). Začneme hovořit ve francouzštině a větu dokončujeme v angličtině. To se nám stává běžně.
Ale co vaše vnitřní řeč?
To je pochopitelně ruština. Mateřský jazyk.
...
Je podle vás dnešní ruská společnost antisemitská?
To nemohu posoudit. Ale když vidím, kolik Židů zaujímá v Rusku velmi zodpovědné pozice, musím konstatovat, že věřím, že forma ruského antisemitismu se proměnila. Nevidím tam už ten silný negativní postoj centrální vlády. Ano, v době, kdy jsem vyrůstal, můj otec trpěl projevy antisemitismu a já jsem trpěl za něj. Protože je bolestné vidět, jak je váš otec ponižován. Ale ještě jednu věc bych chtěl připomenout. V té době jsem byl svědkem, jak vás jeden člověk urazil, ale druhý povzbudil. V tom byla ta společnost rozporná, protichůdná. Na jedné straně netolerovala lidi, kteří měli opačný názor, na druhé straně tu byla živá tradice sahající až k carismu, že lidem, kteří jsou pronásledováni, se projevuje soucit. A tohle je velmi silný paradox ruské historie.
Navzdory tomu, že jste byl hvězdou mezi studenty Leningradské konzervatoře, byl jste v době svých studií ostrakizován za své antirežimní postoje. Cítil jste kvůli tomu vůči svým kolegům a profesorům hořkost?
Tehdy ano. Když jsem ve dvaadvaceti odcházel ze Sovětského svazu, byl jsem velmi rozzlobený mladý muž. Hlavně kvůli všemu tomu odmítání.
Vnímal jste to jako nespravedlnost?
Taky, protože si myslím, že každý má právo vyjádřit to, co cítí a co si myslí, aniž by za to musel být potrestán. Poté, co jsem emigroval, nevydali mému otci dalších dvanáct let víza, aby mohl odjet za mnou. Navíc mu znemožnili pracovat, ocitl se zcela mimo společenský systém.
Kolik mu tehdy bylo?
Byl to vcelku mladý muž. Bylo mu jednapadesát, když jsem emigroval.
Čím se vlastně váš otec zabýval? Všude se jen dočteme, že byl vědec…
On měl velmi pozoruhodný život. Souběžně studoval lékařskou fakultu – tam se věnoval elektrofyziologii mozku – a na leningradské univerzitě psychologii. Po absolutoriu medicíny se věnoval i nadále elektrofyziologii mozku, ovšem rozhodl se, že bude ještě studovat matematiku, aby ji mohl aplikovat do lékařské vědy. To bylo v šedesátých letech a do té doby medicína a matematika neměly vůbec žádné styčné body. Byl jedním z průkopníků aplikování matematiky do medicíny. Studoval také bioniku a kybernetiku, které tehdy také byly na počátku svého rozvoje, a vše propojoval s medicínou. Avšak když jsem emigroval, nedovolili mu nadále se tomuto oboru věnovat, přišel o práci. A tak se začal věnovat svému dalšímu zájmu – alternativní medicíně: akupresuře, akupunktuře, reflexologii a podobně. Léčil lidi, měl zázračnou schopnost je uzdravit. Ale já jsem to nesl velmi těžce, protože jak jsem již řekl, byl jsem velmi rozzlobený, že mu kvůli mé emigraci znemožnili dělat práci, které se věnoval celý dosavadní život.
To se ale změnilo, když v roce 1985 nastoupil Gorbačov…
V roce 1987 můj otec onemocněl, a náhle uslyšel: „Ok, jsi volný, můžeš jít.“ Dvanáct let jim trvalo, aby řekli: „Nejdřív umři, ale jsi volný.“
Nejdřív umři?!
Ano. Velmi lidské. Pak se to všechno změnilo. Přijel do Ameriky, a já jsem už neměl důvod se cítit být tak rozzlobený. Mohl jsem se znovu po letech podívat do Ruska, bylo to v roce 1987. Přijel jsem se svou ženou Marielle Labèque do Leningradu, tolik jsem jí chtěl ukázat svoje rodné město! Byl to velmi silný zážitek. Když jsem odjížděl, myslel jsem si, že už svou rodnou zemi nikdy neuvidím. A ta zloba, kterou jsem cítil do té doby, se náhle proměnila ve smutek z utrpení, jež jsem si znovu uvědomil. A také v lásku, protože rodná země, město, lidi, to přece byly součásti mé bytosti.
...
Vy se jmenujete Byčkov, ale váš bratr Kreizberg. Jak to?
Na to je prostá odpověď. Rodné jméno naší matky bylo Kreizberg. A když Jakov přijel v sedmnácti společně s naší matkou do Ameriky – a studoval u mě – poradil jsem mu, aby si vzal příjmení po matce. To jméno totiž bylo v Rusku známé. Matčina rodina pocházela z Oděsy. Její otec byl lékař a také skladatel. A jeho otec, matčin dědeček, byl dirigentem v oděské opeře. A tak jsem Jakovovi řekl: „Proč si nevezmeš jméno Kreizberg? Bude to pro tebe snazší. Přece jen – dva dirigenti jménem Byčkov, to by Ameriku trochu mátlo.“
...
Vraťme se do Leningradu. V sedmi letech jste byl nadaný pianista, samostatně jste vystupoval… Vyrůstal jste v hudební rodině? Kdo rozpoznal váš talent?
Moje matka. V mládí studovala hru na klavír, ale když začala válka, musela svá studia přerušit. A už se k tomu nikdy nevrátila. Ale hudbu měla velmi ráda. Jak jsem už řekl, její otec byl amatérský skladatel, který celou rodinu přitáhl k hudbě. Když mi bylo pět let, chtěla má matka vědět, jestli mám talent pro hudbu. A tak mě přivedla do Akademického klubu, kde jsem se měl předvést. Asi jsem uspěl, protože jsem zaujal jistou starší dámu, která se mě pak ujala jako učitelka.
Vystudoval jste proslulou Glinkovu školu sborového zpěvu, kde jste se kromě jiného zdokonalil i v klavírní hře a kde jste získal první dirigentské zkušenosti, když vám bylo třináct. A pak, v pouhých sedmnácti, jste žádal o přijetí do dirigentského oddělení Leningradské konzervatoře. Čím vás dirigování tak přitahovalo?
Tuším, že mi bylo tak osm devět, když jsem zpíval v Glinkově sboru. Tehdy byl můj první velký vzor náš sbormistr. Byl jsem jím tak fascinován, že když jsem poslouchal rádio, dirigoval jsem jako on. Ještě než jsem dokončil studia na Glinkově škole, strávil jsem několik týdnů na hodinách s Iljou Musinem, který se posléze stal mým profesorem. Když přišel čas a já se hlásil na konzervatoř, z logiky věci by vyplývalo, že se budu věnovat sborovému dirigování. Ale nechtělo se mi do toho. A tak jsem požádal Ilju Musina, aby se podíval, jak diriguji a zda by nestálo za to, abych se hlásil do jeho dirigentské třídy. Tehdy jsem mu předvedl své pojetí druhé věty Čajkovského Páté symfonie. To bylo rok a půl před tím, než jsem byl na konzervatoř přijat. Co říct? Věděl jsem tehdy, že jsem na něj neudělal žádný dojem. Ale byl velmi laskavý. Pokračoval jsem v navštěvování jeho třídy, zbývalo ještě několik měsíců do přijímacích zkoušek. Dostal jsem druhou šanci. To byla Brahmsova První symfonie. A tehdy jsem ho zaujal.
Takže pak šlo všechno hladce…
Kdepak. Ilja Musin si byl vědom obrovského rizika, které spočívalo v tom, že mohl být přijat pouze jeden žák. V každém ročníku totiž u něj absolvoval pouze jeden student. Druhé riziko bylo takové, že kdybych chtěl studovat sborové dirigování, byl bych okamžitě přijat, protože jsem absolvoval Glinkovu školu. Navíc mi bylo sedmnáct a do té doby se nikdy nestalo, aby tak mladý student byl přijat. Filozofií konzervatoře totiž bylo „dospěj jako muzikant a dospěj jako člověk“. Takže nejprve studuj nástroj, komponování, muzikologii… Cokoli, ale až potom pokračuj v dirigování. Některým mým spoluuchazečům u zkoušek bylo přes dvacet, jiným i přes třicet, a já jsem byl sedmnáctiletý zajíc! Z toho plynulo i další riziko – když nebudu přijat, budu muset narukovat do armády. A Musin tohle všechno věděl.
Myslíte, že vám Musin k přijetí napomohl?
Určitě. Měl na konzervatoři velký vliv a všichni ho respektovali. Naštěstí ve mě věřil. Bylo jasné, že přijímací komise mi bude nakloněná. První část zkoušky byla snadná – dirigování u klavíru. Ale pak přišlo něco mnohem těžšího – kolokvium. Představte si místnost plnou profesorů, na stole partitura. A vy jste měli k tomu stolu přijít a říct, no to je třetí jednání Wagnera, árie Siegfrieda. Nebo: Beethovenova Sedmá. Nebo: Šostakovičova Dvanáctá. A tak dále a tak podobně. Ale i když jste to správně určili, následovaly otázky: „No Siegfried, výborně, a co se odehraje v sedmém taktu?“ Já nevěděl nic. Tak se vedoucí oddělení Nikolaj Rabinovič, blízký Musinův přítel, zvedl, usedl ke klavíru a cosi zahrál. Bylo mi to povědomé. Přemýšlel jsem: tohle jsem nedávno slyšel na koncertě. To je přece Beethoven, Sonáta d moll op. 17. A to byla správná odpověď, která mě posunula do dalšího kola. Představte si, že začínalo sedmdesát osm uchazečů – v posledním kole nás zůstalo osm! Dirigovali jsme orchestr, a já jsem byl vybrán.
Jak starý byl Ilja Musin, když jste u něj začal studovat?
Bylo mu šedesát šest let. Dožil se pětadevadesáti.
Jaký byl váš vztah?
Choval se ke mně jako ke svému vnukovi. Přijal mě do rodiny, i jeho žena mě považovala za vlastního.
Co důležitého jste se od něj naučil?
Všechno. A cokoli mi řekl, zůstalo uložené v mé paměti. Například mi říkal: „V nótach napísany toľka nóty.“ A vy musíte hledat význam, který ty noty obsahují. Byl to první učitel, který formuloval dirigentské umění nejen jako zvukové, ale i jako vizuální umění. Gesta musejí odpovídat příběhu, který je zapsaný v notách, a dirigent musí ovládat techniku, aby ho mohl vyjádřit. A musí rozumět tomu, jak svými gesty vyjádřit zvuk.
To je velmi zajímavé, co říkáte o vizuální stránce dirigování. Člověk si uvědomí, že mnohokrát se na koncertě nesoustředí jen na hudbu, ale sleduje hlavně výmluvná gesta dirigenta…
Ano, ale musí být v souladu. Když jsou v rozporu, je to pro posluchače velmi nepříjemné.
To existuje, rozpor mezi gesty a hudbou?
Jistě. Ale nevede to k nejlepšímu výsledku. Tak třeba mám hodně rád Sira Georga Soltiho. To byla výjimečná osobnost. Je pozoruhodné, že jeho gesta byla často v nesouladu s hudbou. Vždy se snažil přetlumočit správně rytmus a tep hudby, ale byl až násilný vůči kantiléně, kterou bylo nutné vyjádřit. Pro muzikanty bylo velmi těžké vyznat se v jeho gestech. Solti uměl tlumočit muziku báječně, ale je pravda, že u něj můžete vidět nesoulad mezi gesty a zvukem. Když si naopak vezmete Karajana, tam žádný nesoulad neexistoval. Proč? Protože Karajanova hudba, to je legato. Žádné staccato. Proto ten soulad. Myslím si, dirigentova gesta musí být v absolutní harmonii s vyjádřením hudby. Gesta jsou jen způsob, jak vyjádřit hudbu, nic jiného.
I pomoci hráčům orientovat se v kompozici, ne?
To samozřejmě. Možná znáte jméno výborného ruského dirigenta Kirilla Kondrašina. Jeho styl se podobal Soltiho stylu, ovšem ne v takovém extrému. Kondrašin byl velký umělec a velmi čestný člověk. Vedl Moskevskou filharmonii, jejíž hráči na něj byli zvyklí, a každoročně hostoval i u Mravinského Leningradské filharmonie. Tam ovšem měli hráči problém, přestože jim pokaždé říkal: „Musíte hrát podle mých gest.“ Ale orchestr byl stále pozadu. Říkal jim: „Sledujte smyčce.“ Ovšem to nebylo možné, protože jeho gesta nebyla v souladu s hudbou. To je nejdůležitější – soulad dirigentových gest s hudebním vyjádřením. Tohle hráčům pomáhá.
Je tohle důvod, proč někteří dirigenti nejsou u orchestru oblíbeni?
Ano, protože ho matou. Podívejte se, to je velmi jednoduché. Každý hráč v každém orchestru chce hrát podle svého přání. Chce vyhrát svoje fráze, dát do toho svůj výraz. Když má pocit, že je mu to umožněno, je šťastný. Ale když ho nemá, zažívá vnitřní konflikt. V tom tkví ta podstata. Víte, kdo mi tohle před lety poprvé vysvětlil? První cellista Berlínských filharmoniků, když jsem byl s nimi v roce 1985 na zájezdě, kde jsme kromě jiného hráli i Brahmsovu První symfonii. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, povídali si o muzice a on mi najednou říká: „Mně se ten Brahms s vámi tak dobře hraje. A víte proč? Protože si ho můžu hrát tak, jak sám chci.“ Dodnes si jeho slova pamatuji! Je totiž velmi důležité, aby dirigent pochopil, co jeho kolegové potřebují a co od něj vyžadují.
Jste přísný dirigent?
To je komická otázka. Máme tu osu přísný – diktátor – krutý. Když projdete touhle linií, dostanete se až ke krutosti. Ale všechny atributy na této ose nesou jeden společný příznak – nedostatek respektu až despekt. Přísný neznamená krutý, ale také ne s dostatečným respektem. Přísnost je zajímavá kategorie. Vy jako dirigent chcete dosáhnout určité kvality a necháte orchestr opakovat tři takty třeba sedmadvacetkrát. A když to tak chcete vy, opakují to sedmadvacetkrát. Vždyť tak to dělají i sólisté – klavíristé, houslisté, zpěváci – nepoleví, dokud nejsou přesvědčeni, že lépe už to zahrát nebo zazpívat nemohou. A stejné je to s orchestrem. Takže přísnost to není, je to vyžadování kvality. Ovšem s absolutním respektem a laskavostí. Hluboce věřím tomu, že lidé pro vás udělají všechno, pokud je o to umíte požádat.
Vraťme se k vaší emigraci. Je známé, že jste na Západě neočekával ráj na zemi. Byl jste si vědom obou stránek východního i západního světa. Co jste tedy od emigrace očekával?
Normální život.
...
Po dalších studiích v Americe jste se etabloval jako dirigent filharmonie v Buffalu. Prohlásil jste, že jste měli navzájem velmi srdečné vztahy, což jste ovšem ve svém dalším působišti – u Orchestre de Paris – nikdy nezažil.
Ano, to mohu potvrdit.
Jak důležité jsou podle vás vřelé vztahy mezi dirigentem a hráči v orchestru?
Rozhodující.
Proč jste se rozhodl odejít k Orchestre de Paris, u něhož jste pak strávil devět let? Hrála v tom roli i láska?
To byla souhra takových zvláštních náhod. Ano, má láska k Marielle Labèque vyústila v osobní i profesní změnu. A proč Orchestre de Paris? Do té doby mi byly francouzská kultura i francouzská hudba vzdáleny. Ani francouzštinu jsem neovládal. Francouzská hudba mi nebyla tak blízká jako německá, ruská nebo italská. Ale chtěl jsem ji poznat. Jediným řešením bylo ponořit se – do francouzské hudby, do francouzské kultury, do jazyka, do každodenního života, do mentality Francouzů… A s tímhle vědomím jsem přijal nabídku od Orchestre de Paris. Nu a odejít do Paříže znamenalo i obrat v mém osobním životě.
...
Dělíte svůj zájem mezi operu a symfonickou hudbu. Jaké dovednosti si přinášíte z opery k symfonickým orchestrům a naopak?
Opera je nejkomplexnější hudební žánr. Symfonická hudba, instrumentální hudba, to je jen část z ní. Hráči v operních orchestrech vnímají hudbu i s příběhem, který je za ní. Když titíž hráči hrají třeba Beethovenovu symfonii, berou ji jako operu beze slov. A když symfonické orchestry hrají operu, stávají se mnohem pružnější, protože musí brát ohled na doprovod hlasů. Imitují svými nástroji zvuk lidského hlasu. To dodává symfonickému orchestru více barevnosti a také virtuozity. Proto si myslím, že je dobré, když operní orchestry hrají symfonickou hudbu a symfonické orchestry mají možnost hrát pravidelně operní repertoár. Já jako dirigent v tom nevidím žádný rozdíl. Základem hudby je lidský hlas, je to prazáklad lidského hudebního vyjádření. Když dirigujete Mahlerovy či Beethovenovy symfonie nebo skladby Johanna Sebastiana Bacha, je to stále součást lidské tradice, která je takto vyjádřena. Nemohl bych žít ani bez opery, ani bez symfonické hudby.
Mimochodem, vloni jste nově nastudoval v Královské opeře v Londýně Mozartovu operu Così fan tutte. V roli Dorabelly vystoupila americká mezzosopranistka Angela Brower, která se poprvé v Praze představí na začátku února s PKF – Prague Philharmonia, která ji doprovodí v Beriových Folk Songs.
Ale to je škoda, že nebudu v Praze! Rád bych ji slyšel. Má tak krásný, prosvětlený hlas!
Poslyšte, co o vás řekla: „Semjon Byčkov je velmi milý člověk a výborný dirigent. Nemůžu si vynachválit spolupráci s ním – a kladu důraz právě na slovo spolupráce. Nepovyšuje se nad hudbu, nad partituru, a nepovyšuje se ani nad pěvce. Je tak srdečný a otevřený!“
To je od ní milé. Angela je velmi talentovaná zpěvačka a nadmíru sympatická žena.
Na vaší inaugurační tiskové konferenci jste byl tázán, zda své operní zkušenosti přenesete i k České filharmonii a uvedete nějakou operu v koncertním provedení.
Ano, pracujeme na tom. Je to velmi náročné, protože potřebujete náležitý tým a dostatek času na přípravu.
Po vypršení vaší smlouvy u WDR Sinfonieorchester Köln jste prohlásil, že už nechcete přijmout žádné další závazky a budete se věnovat jen tomu, na co máte chuť. Proč jste změnil své rozhodnutí a přijal jste umělecké vedení České filharmonie?
Protože jsem se zamiloval.
Děkuji za rozhovor.
-----------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat