Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 22. května 2019

Obrana houslařství

Rok 1950 byl snad nejbizardnějším rokem tragických 50. let. Sebevědomá vládnoucí horda byla ještě zdánlivě jednotná (generální tajemník KSČ Rudolf Slánský byl zatčen až o rok později a popraven v roce 1952) a věřila, že vládne "na všechny časy". Zvládla již techniku moci a "demokraticky" vyráběla právní normy zaštiťující její bezprávní počínání. Logika zvráceného samopohybu vedla jak k justiční vraždě dr. Jarmily Horákové v červnu 1950 a sérii navazujících procesů s nepřáteli lidu a lidově-demokratického zřízení, tak i na př. k absurdním znárodňovacím krokům. Masové znárodňování, stejně dobře však lze použít termín státem organizovaná loupež, zasáhlo nejen zámečnické dílny.

Před toutéž hrozbou však stály i takové profese jako houslařství. Je téměř neznámou skutečností, že právě proti tomuto nebezpečí se v březnu 1950 postavila široká kulturní veřejnost v memorandu "Obrana houslařství". Tu reprezentovali jak první národní umělci a symboly doby, jakými byli 90letý J. B. Foerster a 77letý Max Švabinský, tak i mladí členové již tehdy známého Smetanova kvarteta - A. Kohout, L. Kostecký, J. Novák a J. Rybenský, ale i neznámí řadoví hudebníci z celé republiky. Na pozadí politických procesů to byl nezvykle odvážný čin, který přispěl k tomu, že toto svébytné umělecké řemeslo zůstalo v Čechách zachováno.

Bohužel je současně pozoruhodné i příznačné, jak i ti největší duchové byli nuceni křivit páteř a deformovat pravdu, aby se ve svém snažení mohli opřít a Sovětský svaz - náš vzor.

Edvard Grieg


Edvard Hagerup Grieg (1843-1907)

Skladatel a klavírista Edvard Hagerup Grieg se narodil v norském Bergenu 15. června 1843 do dobře situované a hudebně orientované rodiny se skotskými kořen.

Prvním učitelem hry na klavír mu byla matka a vliv na jeho další vývoj měl i strýc, slavný norský houslista Ole Bull. Ten také ujistil rodinu, že chlapcův talent zaslouží vyžaduje kvalitní hudební vzdělání. Patnáctiletý Edvard tak odešel do Lipska, kde strávil 4 let studiem klavírní hry a skladby na tehdy nejlepší evropské konservatoři vedené v Praze narozeným židovským hudebníkem a skladatelem Ignazem Moschelesem. Založil ji Mendelsson a Moscheles, který byl jeho přítelem, se cítil zavázan k udržování jeho odkazu a vedl ji v duchu klasické německé romantické tradice. V roce 1860 překonal Grieg těžké plicní onemocnění, které poznamenalo jeho zdraví na celý život. V následujícím roce vystoupil poprvé jako koncertní klavírista ve švédském Karlshamnu. V roce 1982, na svém absolventském koncertě v Gewandhausu, hrál Grieg 4 kusy op. 1, silně ovlivněné Schumannem, Mendelssohnem a Chopinem. Po skončení konzervatoře hrál poprvé i v Bergenu. Na programu byla m.j. i Beethovenova Patetická sonáta.


Od roku 1863 strávil Grieg 3 léta v dánské Kodani, která tehdy představovala pro Norsko kulturní centrum (chudé Norsko bylo do roku 1814 prakticky součástí Dánska). Zde pokračoval ve studiu u Nielse W. Gadea, kdysi Mendelssohnova asistenta v Lipsku. Povzbuzován jím k tvorbě hudby pro symfonický orchestr, napsal Grieg Symfonii c-moll, jejíž provozování však později zakázal a na repertoáru se objevila až v 80. letech 20. století. Zvláště se v té době Grieg sblížil se svým vrstevníkem Rikardem Nordraakem, který (na slova bratrance a pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Bjørnstjerne Bjørnsona) napsal cyklus písní, z nichž jedna se stala v roce 1864 norskou hymnou. S dalšími mladými umělci založili spolek Euterpe pro pěstování skandinávské hudby a Grieg se záhy stal přesvědčeným vlastencem a republikánem. V zimě 1865-66 Grieg s Nordraakem cestovali po Itálii, kde Grieg dával koncerty, díky kterým se dostal do evropského hudebního povědomí a napsal orchestrální předehru In Autumn (Na podzim). V Římě se také Grieg seznámil s dramatikem Henrikem Ibsenem. Když Nordraak z jara zemřel, napsal Grieg smuteční pochod a-moll pro klavír, který později získal cenu Stockholmské hudební akademie. V červnu 1867 se Grieg oženil se svou sestřenicí, sopranistkou a talentovanou klavíristkou Ninou Hagerup. Rodiče nadšeni nebyli a nezúčastnili se. Novomenželé se usadili v Oslo, kde Grieg učil a dirigoval. Dcera Alexandra, jediné jejich dítě, se narodila o rok později, avšak dožila se jen jednoho roku.

V létě 1868, na dovolené v Dánsku, napsal Grieg koncert pro klavír a orchestr a-moll, který je dnes považovám za jeden z nejkrásnějších klavírních koncertů vůbec. Jeho premiéry v dubnu 1869 v Kodani se však pro závazky v Norsku nemohl zúčastnit. Zimu 1869-70 strávil Grieg v Itálii, když na základě Lisztova doporučení získal stipendium od norského ministerstva školství. V Římě se také s Lisztem několikrát sešel. Při prvním setkání se zabývali Griegovou 1. houslovou sonátou, při druhém v dubnu pak klavírním koncertem.

V roce 1872 byl Grieg zvolen členem Stockholmské hudební akademie a o rok později mu spolu s Ibsenem švédský král udělil titul Rytíř sv. Olafa. V té době spolupracoval s literátem Bjørnsonem a jedním z jejich projektů byla národní opera o norském králi Olav Trygvason. Nikdy však nebyla dokončena. Zato v roce 1874 Griega Ibsen vyzval, aby napsal hudbu ke hře Peer Gynt. Premiéra v roce 1876 se konala v Oslo a sklidila velký úspěch. Světově proslulé jsou i jeho dvě orchestrální suity Peer Gynt (1888 a 1892), vytvořené z původní scénické hudby. Ač nesledují bezprostředně jeho děj, přesto charakter hudby i názvy vět – Jitřní nálada, Åsina smrt, Anitřin tanec, Ve sluji krále hor, Únos nevěsty a Ingridin nářek, Návrat Peera Gynta, Solvejžina píseň – propůjčují těmto suitám programní ráz a jsou považovány za jakýsi prototyp národní norské hudby.

V témže roce 1874 získal Grieg stálý důchod od norské vlády, což mu umožnilo vrátit se do Bergenu. Tam v letech 1881-82 řídil i místní symfonický orchestr. V roce 1885 se přestěhoval do domu v Troldhaugen nedaleko Bergenu. Zde pak Griegovi trávili každoročně léto, zatímco v zimě absolvovali koncertní turné a cestovali po Evropě a zde jsou také pohřbeni. Dnes je dům součástí Griegova muzea.

Krátce poté, snad inspirován Dvořákovým úspěchem v Anglii, se Grieg obrátil na uznávanou houslistku a brněnskou rodačku Wilemínu Nerudovou. Ta v době, kdy žila se svým prvním manželem ve Skandinávii, hrála jeho první houslovou sonátu a nyní, vdána do Anglie, ho uvedla do tamějšího hudebního světa. Velký úspěch, který následoval, byl podpořen i koncerty, které dával Grieg spolu se svou ženou. Výsledkem byl čestný doktorát University v Cambridge v roce 1894 (a 1906 v Oxfordu).

Rovněž ve Francii byl Grieg uznáván. V roce 1890 byl zvolen členem Akademie a v roce 1896 mu byl udělen řád Čestné legie. O 3 roky později však na protest proti antisemitské „Dreyfusově aféře“ zrušil francouzské turné a svou nelibost vyjádřil v tisku, což mu přineslo řadu nepřátel. Claude Debussy, přestože výrazně ovlivněn Griegovou hudbou, řekl, že je „jako růžový bonbon naplněný sny“ a při turné v roce 1903 mu musela být přidělena policejní ochrana. Zhruba v této době, roku 1898, napsal Grieg Symfonické tance, op. 64, poslední větší skladbu pro symfonický orchestr.

Grieg koncertoval a dirigoval po celé Evropě, ale jeho přítomnost v Praze se podařilo zajistit až na 20.-26. února 1903. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěl být vtažen do ostrých česko-německých sporů. O koncertu pak napsal: „ …účinkovala také jedna malá zpěvačka. Jmenovala se Magda Dvořáková a je dcerou skladatele Dvořáka. Zpívala s temperamentem, ale… česky, a to pro mne znělo trošku cize a po chvíli jsem v duchu vzdychal. Ovšem, zažil jsem pěkné setkání s Dvořákem. Je to, mírně řečeno, zvláštní člověk, ale nemohu si stěžovat, na mne byl laskavý.“ Další návštěvu Prahy uskutečnil rok před svou smrtí 16. dubna 1906, kdy společně se svou ženou vystoupil v Rudolfinu, kde řídil Českou filharmonii.

Edvard Grieg, který celý život zápasil s nepevným zdravím, nebyl tvůrcem velkých symfonických forem ani opery, zato však dokázal upoutat komorností svých děl, ať to byly jeho proslavené Lyrické kusy pro klavír, uspořádané do deseti sešitů, Smyčcový kvartet g-moll, Violoncellová sonáta, Suita pro smyčce "Z časů Holbergových," nebo Tři sonáty pro housle. Jsou to díla, v nichž se projevil nejosobitěji, jako skutečný lyrik a mistr drobnokresebné hudební techniky, nápaditý v odvážných harmonických spojích i v melodických liniích tolik čerpajících z inspirace norskou lidovou písní. Právě tak cenné jsou Griegovy úpravy norských lidových písní pro čtyřruční klavír, v nichž se zejména harmonické prostředky stupňují až na nejzazší mez tonální určitosti.

Za svého života byl Grieg mimořádně populární. Možná k tomu přispělo jeho cestování, možná charakter skladeb. A i když tato popularita postupně opadala, jeho melodie zní nejen z podií koncertních síní, ale jsou dodnes slyšet i v desítkách filmů.

neděle 19. května 2019

Blízkovýchodní cesta 3 - Masada

Ráno třetího dne nás v akabském hotelu Dweik probouzí volání z blízké mešity přecházející v jakousi dětskou rozcvičku v nedaleké škole. Ledaže by ty zvuky vycházely z městského Sharia Court hned vedle.


Město má přes 100 000 obyvatel, je jediným jordánským přístavem, má archeologické muzeum a různé pamětihodnosti předkřesťanské i pokřesťanské, které jsme neviděli, ba ani vykopané základy vůbec prvního křesťanského kostela na světě postaveného okolo roku 300. I když, upřímně řečeno,  ony jsou něco jako Kostel Panny Marie na pražském Hradě, tedy pouhý důkaz, že tam něco bylo, tady ovšem o téměř 600 let dříve.

základy křesťanského kostela v Akabě
A protože máme namířeno přímo na hraniční přechod do Izraele a dál až do Betléma, nestihneme se ani mrknout na křižácký hrad Al Karak, který je ještě pár hodin jízdy nad Petrou a už vůbec ne na Džaraš, město založené o skoro 1,5 tisíciletí dříve Alexandrem Makedonským na severu země. Sluší se rovněž poznamenat, že mezi tím staří Římané vybudovali z Damašku přes Ammán do Akaby silnici  dlouhou dobrých 500 kilometrů.

Na dvou oddělených hraničních přechodech probíhá obvyklá byrokratická procedura spojená na izraelské straně s možností důkladné prohlídky zavazadel, což zabere celkem 2 hodiny vzácného času. Okolí toho jordánského úřadu bylo přes veškerou snahu nehostinné, zaprášená vegetace skomírala, zatímco na izraelské vzkvétala, a informační tabule ukazovaly směr k ptačí rezervaci nebo pěstitelskému centru.





Nakonec nastupujeme do izraelského autobusu a jedeme na sever. Kolem silnice hučí motory letadel, která se chystají k přistání (a nebo startují). Letiště je prakticky uprostřed města, dráha končí 300 metrů od moře. Dnes je ovšem situace jiná, protože necelých 20 km severně od města byl v lednu 2019 otevřen moderní Ramon International Airport, který má kapacitu 2 mil. pasažérů/rok, s perspektivou zdvojnásobení během následujících 10 let. Typickou absurditou těchto nepříliš bohatých končin je, že akabské mezinárodní letiště (Jordánsko) je vzdálené necelých 10 km a mezinárodní letiště Taba (Egypt) asi 17 km. Přesto mám dojem, že představa o společném využívání tohoto izraelského pro všechny lety do všech tří zemí je spíš z oblasti snů o hlubokém míru a přátelství v Levantě..

tam nahoře je letadýlko, do města slabé 3 km
Souběžně s izraelsko jordánskou hranicí jedeme po trase, kterou jsme přijeli, u Lotanu však neodbočujeme na silnici 40 do Negevské pouště, ale jedeme po devadesátce přímo na sever. Podél silnice se táhnou plantáže zavlažovaných skleníků, sady, občas ohrazené osady, Sinajská poušť s teroristy zase není tak daleko.

skleníky podél dálnice
Po necelých 200 km, kde do poloviny cesta mírně stoupala, ale pak klesala až do 400 m pod hladinou oceánů, přijíždíme k Mrtvému moři. To je součástí příkopová propadliny, která vznikla před mnoha miliony let pohybem zemských tektonických desek a táhne se 6000 km od severu Sýrie na jih. Její nejhlubší částí je právě oblast Mrtvého moře, které je napájeno vodami řeky Jordán,  jejíž koryto prochází oním zlomem od severu Izraele a protéká Galilejským jezerem. Jeho horní část je navíc hluboká až 400 m, ta jižní je naopak mělká zhruba 6 metrů. Další kuriozitou je, že je slané, a to notně, takže teoreticky se v něm nelze utopit.

Ona sůl obsažená ve vodách Mrtvého moře však představuje ohromné nerostné bohatství. V jeho jižní části s nachází provozy podniku Dead Sea Works a horami vytěžené soli.



S těžbou zde v roce 1929 začal ruský důlní inženýr Moše Novomejskij, továrna u severního bazénu byla v roce 1948 zničena, z té jižní se stal Dead Sea Works. A protože je dnes 6. největším dodavatelem draselných soli a vůbec největším dodavatelem bromu na světě, nejsou majetkové vztahy kolem něj vůbec jednoduché. 

Dead Sea Works je součástí společnosti Israel Chemicals (ICL), kterou kontroluje největší izraelská holdingová společnost Israel Corporation. V ní má 55 % podíl Ofer Brothers Group, ale stát drží zlatou akcii, která mu dává právo veta na majetkové operace nežádoucí pro stát. Navíc firma těží soli na základě licence, která končí v roce 2030, ale stát požaduje její zkrácení o 8 let, aby vyjednal pro sebe příznivější podmínky.

A aby to bylo ještě složitější, tak Mrtvým mořem a řekou Jordán prochází hranice mezi Izraelem a Jordánskem, takže podobný podnik na východním břehu se jmenuje Arab Potash Company (APC) a podléhá jordánské jurisdikci.

Toto dvojvládí brzdí i řešení vůbec největšího problému Mrtvého moře a to jeho vysychání o téměř metr ročně. Je způsobeno jednak intenzivním využíváním vod Jordánu Izraelem, Palestinci i Jordánskem, takže přítok do moře se snížuje, současně i sama těžba vede ke ztrátám vody. Řešením by možná bylo napouštět mořskou vodu z Akabského zálivu. Technicky to proveditelné je, existují studie i dohody, chybí peníze, především však politická vůle a v takové situaci se hodí ekologie jako hlavní překážka.

Největší pozoruhodností v oblasti Mrtvého moře však je hora tyčící se v poušti asi 3 km od dálnice 90.


MASADA

Po dalších 40 km zahýbáme do pouště a po 5 minutách zastavujeme na parkovišti pod Masadou.

Masada Museum je dole u lanovky
pohled na horu od severu
Stolová hora nebo skalní plošina se tyčí do výšky 400 m nad okolním terénem, takže její vrchol je v nadmořské výšce jen o málo vyšší než nula.


VELMI STRUČNÉ ŽIDOVSKÉ DĚJINY

V tuto chvíli asi nezbyde než udělat stručnou exkurzi do dějin Židů. A vzít v úvahu, že pro řadu informací je jediným zdrojem bible. Pomineme otce zakladatele Abraháma a skočíme něco málo před rok 1200 před n.l., kdy východní Středomoří zasáhla vlna přistěhovalců z jihovýchodní Evropy, které Egypťané nazývali "mořskými národy." Ti mimo jiné oslabili sílu Egypta, přestože je porazil, a způsobili zánik říše Chetitů. Oslabená egyptská kontrola pak umožnila přivandrovalým Filištínům obsadit území okolo Gazy a na druhé straně začaly přes Jordán pronikat židovské kmeny do oblasti Jericha. 

Následovalo tzv. období soudců, či spíše kmenových vůdců, mezi něž patří i Samson (známý díky rusovlasé pelištejské agentce Dalile) a koncem 11. století se do jejich čela postavil Saul, který spolu se synem Jónatanem porazil Filištíny. Nicméně souběh událostí vedl k tomu, že byl nahrazen Davidem, který sjednotil kmeny, učinil Jeruzalém hlavním městem a vybudoval silnou armádu a také byrokracii kvůli výběru daní, aby armádu uživil. Po něm převzal vládu syn Šalamoun a za jeho vlády (961 - 922 před n.l.) byl vybudován První chrám. Po Šalamounově smrti se země rozdělila a zažívala vzestupy a pády provázené vraždami a převraty. Severní království bylo vyvráceno Asyřany a jeho obyvatelé deportováni do Sýrie. Koncem 6. století dobyli Babylóňané jižní království Judsko, jeruzalémský chrám byl zničen, obyvatelé byli přesídleni do Babylónu a nastává období "babylónského zajetí." Pouze části Izraelců se podařilo prchnout do Egypta.

Babylóňany však o 70 let později porazili Peršané, kteří Izraelcům umožnili pravděpodobně roku 538 návrat a po 20 letech byl vybudován i Druhý chrám. Což ovšem neznamená, že Judea byla nezávislá, stejně jako dříve o jejím vedení rozhodovala místní velmoc, tentokrát Peršané.

Uběhlo zhruba 200 let a roku 333 před n.l. přitáhl Alexandr Veliký, který Židy osvobodil od Peršanů a na sedm let také od daní. Navíc mohli žít podle Zákona a ctít svého boha. Postaral se také o hospodářský růst Palestiny a v Egyptě založil Alexandrii, kde nechal vybudovat židovskou čtvrť a ta se stala největší diasporou na světě.

Léta bojů o Alexandrovo dědictví (zemřel roku 323 před n.l.) přivedla k moci jeho důstojníka Seleuka a po něm jeho potomky, z nichž Antiochos IV. se rozhodl řešit finanční problémy říše vyloupením Chrámu, a navíc v rámci helenizační politiky vydal roku 167 před n.l. dekrety, které měly zničit židovské náboženství. Židé povstali a pod vedením Júdy zvaného Makkabí, pak zahájili povstání "makabejských". Ti založili novou dynastii, která vcelku úspěšně bojovala o nezávislost a rozšiřovala království. Vnitřní odpor farizejů, kteří sledovali poněkud jiné pojetí židovské víry, vyřešil Alexandr tím, že osm set jejich představitelů nechal ukřižovat a ženy a děti zabít před jejich očima. Nicméně jeho říše nabyla prakticky stejné velikosti jako za Davida o 900 let dříve.

Ale to už do hry vstupují Římané, jejichž vojevůdce Pompeius na podzim roku 63 před n.l. vnikl do Judeje a dobyl ji. Okleštěná Judea zůstala přesto relativně samostatná a roku 37 před n.l. se stal jejím králem Herodes Veliký (Ukrutný). Ten se netěší valné pověsti, protože podle bible nechal vyvraždit betlémské kojence. Jako vládce však byl mimořádně schopný, nechal přestavět jeruzalémský Chrám, vybudoval přístav Cesarea, pevnosti Herodium a Masada a další stavby. Vedle pevností pečoval o svou moc i tím, že nechal zabít spoustu lidí včetně manželky a tří synů. Ani to nezabránilo roku 4 před n.l. jeho smrti v důsledku selhání ledvin. Toto datum poněkud koliduje s názorem, že o 4 roky později chtěl nechat zabít také malého Ježíše.

Roku 6 n.l. ztratila Judea i formální samostatnost, stala se součástí římské provincie Syria a nejvyšším představitelem římské moci byl prokurátor podléhající syrskému legátovi. Přestože v náboženských otázkách nebyli Židé omezováni, rostla postupně nespokojenost, která vyústila v 1. židovskou válku. Po počátečních úspěších však byli vzbouřenci poraženi, padl i Jeruzalém a 10. srpna 70 byl římským vojskem vypálen Druhý chrám. Zachovala se jen část jeho vnějšího opevnění nazývaná Západní zeď či Zeď nářků. Definitivně byli Židé poraženi pádem Masady v dubnu 74. Počet obětí na jejich straně šel do statisíců.

Další konflikt nastal po roce 130, vedl ho Bar Kochba a je označován jako druhá židovská válka. Ta  byla opět krvavě potlačena, podle některých pramenů převýšil počet židovských obětí 500 000. Výsledkem byla obrovské devastace země, zákaz vyučování Zákonu a obřízky. Provincie byla přejmenována z Judea na Syria Palaestina.

Definitivně provincie zmizela z mapy po roce 638, kdy se Jeruzaléma zmocnili Arabové. Koncem 7. století byly na Chrámové hoře, kde stával židovský chrám, postaveny mešity al-Aksá a Skalní dóm.

Pokračování v roce 1948.


MASADA - POKRAČOVÁNÍ

A jsme zpátky u Masady. Její plošina má rozměry zhruba 550 x 270 metrů a vedle úzkých a klikatých cestiček je dnes přístupná pouze lanovkou.


pohled z kabiny lanovky směrem k Mrtvému moři
Díky své poloze je plošina přímo předurčena pro umístění pevnosti. Což také učinil Herodes Veliký a hned jak převzal vládu začal s jejím budováním. (Zdrojem těchto informací je spis Válka židovská, jejíž autor Flavius Iosephus byl jedním z židovských velitelů, stal se však oblíbencem císaře a dožil v Římě jako historik). Pevnost zahrnovala sklady, kasárna, zbrojnici, paláce a nádrže na vodu. Obehnána byla čtyřmetrovým opevněním s věžemi.


model Herodovy pevnosti na Masadě
čtverec vpravo dole je římský tábor na západní straně
Když začala válka, zmocnila se pevnosti židovská sekta Sicariů, jejíž příslušníci zmasakrovali římskou posádku. Ovšem protože nepředstavovali hlavní proud židovského odporu, zdecimovali i 700 žen a dětí v okolních židovských vesnicích. Zlí jazykové tvrdí, že to byla první teroristická organizace v dějinách. Po dobytí Jeruzaléma začali Římané "čistit" i vzdálenější místa Judeji a v roce 73 vybudovali kolem Masady 8 vojenských táborů pro 15 000 mužů a u západní strany hory, která přesahovala okolní terén jen o 90 metrů, nasypali rampu, po ní vyvezli k opevnění beranidlo a jím zeď rozrušili. Když do pevnosti vstoupili, nalezli pouze spálené budovy a 960 mrtvých mužů, žen a dětí. Archeologové však ve 20. století odhalili kosterní pozůstatky jen 28 osob.


západní palác
Ať už jakkoli, národ spojují jeho mýty a Masada se stala působivým posvátným místem židovské historie, kde se ještě donedávna pořádaly slavnostní přísahy bezpečnostních složek a dnes tam probíhají spektakulární produkce operních představení.


MRTVÉ MOŘE A KOUPÁNÍ

Mrtvé moře je opravdu mrtvé, nebereme-li v potaz několik halofilních bakteríí, a tak v něm život představují pouze koupající se turisté. Jim slouží především dvě střediska.

Ejn Bokek

Na severním konci spodního bazénu Mrtvého moře je luxusní centrum Ein Bokek, jehož hotely nabízí ubytování převážně od 200 dolarů/noc výše. A protože voda a vzduch vykazují léčebné účinky, o klienty není nouze.

hotel Meridian David ve středisku Ein Bokek k nejluxusnějším nepatří
Hustota vody je zde 1,24 kg na litr, hustota lidského těla 0,985, takže voda v Mrtvém moři nadnáší a každý může splývat na hladině, aniž by se potopil. 


Přesto se však každý rok najde někdo, komu se podaří se utopit. Obvykle je to stará nebo obézní osoba, která se otočí na břicho a pak nedokáže zvednout hlavu nad hladinu. V roce 2017 to byl například Vasilij Tarasjuk, obézní ruský milionář, poslanec státní dumy a předseda výboru pro přírodní zdroje. Čím kdo zachází...


Ein Gedi

Druhé středisko se nachází na břehu severní části asi 20 km za odbočkou k Masadě. Ein Gedi ovšem není jen kus pobřeží, ale je to především oáza a národní park. Jsou v něm jeskyně a prameny, jeden z potoků je pojmenován po králi Davidovi. Což není náhoda, protože podle bible a židovské tradice se zde ukrýval David (ten, co zabil Goliáše) před králem Saulem. Pro milovníky hudby lze jako zdroj bližších informací nabídnout Händelovo oratorium Saul.

Nedaleko od rezervace vznikl v roce 1956 izolovaný kibuc, přístupný pouze pouštní cestou od Beerševy. Dnes existuje rychlé spojení do Jeruzaléma. Zhruba 550 obyvatel nachází vedle zemědělství uplatnění především v ubytovacím komplexu v obci a lázeňském na břehu moře.

U veřejné pláže jsme absolvovali třetí a poslední zastávku na cestě z Jordánska.

zadarmo si moc luxusu neužijete
bahno z Mrtvého moře léčí
odjíždíme v pokoji


KONEČNĚ DOMA V BETLÉMĚ

K večeru jsme po celkem 350 km jízdy dorazili do Betléma, kde nás čekala první z šesti izraelských nocí. Již za tmy jsme projeli Jeruzalémem ke kontrolnímu bodu na hranici Izraele s Palestinskou autonomií, která začíná za mohutnou zdí městem Betlémem. O kousek dál se nachází nevelký hotel Bethlehem Inn, který provozují palestinští křesťané. Asi proto je jeden nápaditý účastník zájezdu pozdravil "šalom" a dožadoval se piva. Začíná čtvrtá noc na Blízkém východě, noha stále krvácí, vyhazuji první boty.


Část 1. - Cesta 
Část 2. - Jordánsko
Část 3. - Masada

Bude pokračováno. Zatím přidávám jen něco neuspořádaných fotografií z archivu, další text se objeví časem.

úterý 14. května 2019

Blízkovýchodní cesta 2 - Jordánsko

WADI RUM

Teprve ráno je pořádně vidět, kde jsme. Wadi Rum - Měsíční údolí. Přírodní rezervace v severním kousku pouště, největší v Asii, která pokrývá většinu území Saudské Arábie a jih dnešního Jordánska. Písečná planina v nadmořské výšce okolo 1000 metrů, ze které vyrůstají různě vysoké skály, ty nejvyšší až do 1700 m n.m., zvrásněné vodami a větry. Severní část Arabské pouště, kde dnes žijí většinou již nekočující beduini. Akaba je jejich civilizační kotva, tady mají svůj turistický byznys.

Poznáte je podle bílé tóby (thob, kalabíja, dišdaša), jakési košile až na zem, a šátku, většinou červenobílého, na hlavě - kufíje. Ta bílá je ovšem spíš společenská či slavnostní, pást kozy nebo opravovat auta v ní asi nebudou. A jezdí japonskými pick-upy, na nichž vozí zásoby, zboží a když se po stranách přidají lavičky, tak i lidi. Ke krásným exotickým pohledům do krajiny a na vzácné zbytky staré architektury, k petroglyfům, které tady zůstaly po dávných Nabatejcích, a skalám, na které lézt je mnohem romantičtější než exhibovat před zraky turistů ve skalách Prachovských.

Koncem 1. světové války tady pobýval i britský archeolog, spisovatel a tehdy především voják T. E. Lawrence ("Lawrence z Arábie"). Podle jeho knihy "Sedm sloupů moudrosti" se jmenuje jeden z oněch kamenných masivů. Vlastně to souvisí s veršem ze starozákonní Knihy přísloví: "Moudrost si vystavěla dům, sedm tesaných sloupů vztyčila," jinak v tom žádná logika není. To jméno hora nese od 80. let, zřejmě je to šikovný marketingový tah. A oblast je také oblíbeným místem režisérů, jejichž film se odehrává na Marsu, možná proto, že písek je načervenalý.

Sedm sloupů moudrosti
Asi 30 km od dálnice je centrum oblasti, vesnice Wadi Rum v dlouhé planině široké asi 1,5 km, my však jedeme ještě pár kilometrů dál k hotelu, který je ukryt pod skálou a obehnán zdí. Kupodivu má i tekoucí vodu, takže splňuje základní hygienický standard. Po tom, kam použitá voda odtéká, jsem nepátral.

stanový hotelpouštní kuchyň a jídelna
Pokoje však nejsou skryty uvnitř několikapatrové betonové kostky, ale tvoří je menší či větší stanové domečky, jejichž černé stěny jsou utkány z velbloudí srsti.

to vše odděleno od světa zdí
a všude kolem jen písek a skály
Avšak konec rozhlížení, na petroglyfy, Lawrenceův pramen nebo projíždku na velbloudovi jaksi nezbyl čas, protože v 8 se odjíždí směr Petra.

Projíždíme ústřední vískou, která se jmenuje stejně jako celá oblast - Wadi Rum. Turismus je zřejmě výnosný, protože v pustině jsou prodejny potravin a ovoce, nicméně s pořádkem si hlavu nikdo dvakrát neláme. Jsou v ní i stabilní domky, na střechách vodní nádrže, elektrické vedení a také hodně domů nedostavěných. Nevím jak v Jordánsku, ale jsou země v této oblasti, kde dokud není stavba dokončena, neplatí se z ní daň. A tak mnohé jsou nedostavěné léta.


Když je takových krámků vedle sebe víc, je to supermarket. A že na pořádek moc přísní nejsou, je  třeba pochopit, vždyť ještě před pár desítkami let byl jejich obydlím stan a putovali krajem tam, kde zrovna byla potrava pro velbloudy, kteří jim poskytovali mléko, maso, srst a veškerý odpad byl ekologický. Dnes jsou velbloudi spíš atrakce pro turisty, radost pro místní a také dobrý byznys, pokud jde o velbloudy závodní. Co se funkce přepravní týká, nahradila je zcela neromantická auta.



Ale stejně je pozoruhodné, že tady, daleko v poušti, je vlastně veškeré vybavení moderního světa. O něco méně pozoruhodné to je, vezmeme-li v úvahu, že ta poušť představuje yýznamný zdroj příjmů od zahraničních turistů. A na ploše možná 100 km2 je těch táborových hotelů mnoho desítek.

Tou druhou oblastí je Petra, kam právě směřujeme. A pak už autobus polyká dálniční kilometry, jen tu a tam se z pouště vynoří odpočívadlo s prodejnou tretek a bufetem. Na jednom z nich jako kdybychom se vrátili mnoho desítek let zpátky. Kolem projížděla kolona britských čtyřkolých veteránů, která v rámci Rallye Med absolvovala 20 000 km okolo Středozemního moře. Pozoruhodný výkon, když průměrný věk 15 veteránů byl 50 let. Zábava hodná koloniálních důstojníků.



PETRA

Po asi 2,5 hodinách přijíždíme do Wadi Musa, Mojžíšova údolí. Stejnojmenné moderní město, kam byli v rámci denomádizace usídleni beduini, se nachází na jeho svazích. Z něj vede cesta do historického skalního města skrytého v horách, vzdušnou čarou vzdáleného asi 100 km od Akaby a 25 km od hranic s Izraelem. Místo je zmiňováno ve Starém zákoně, odtud ten Mojžíš, jeho slávu však zajistili Nabatejci, původně rovněž kočující, ale v Petře vybudovali mezi 4.-1. stoletím před n.l. město, sloužící především dálkovému obchodu, kde v dobách největší slávy žilo až 30 000 lidí. S příchodem Římanů skončilo jejich království a město začalo ztrácet význam. Znovuobjeveno bylo počátkem 19. století a dnes je největší atrakcí Jordánska a památkou UNESCO.

Autem tam však z nové Petry nedojetete, těch téměř 8 kilometrů tam a zpátky můžete jít pěšky. Pokud jste chabrus na nohy nebo línej, je rozumné použít zvířecí transport. Hřbet velblouda, sulka tažená koníkem nebo samotný koník. Pokud však nemáte peníze, měli byste radši zůstat doma.

 


Když projdete nebo projedete soutěskou mezi skalami, místy jen 2-3 metry širokou a mnoho desítek ne-li stovky metrů vysokou, objeví se před vámi pozoruhodná stavba vytesaná do skály někdy ve 2. století př. n.l. Možná hrobka posledního nabatejského krále Arety III., možná úkryt pro egyptský poklad.

"Pokladnice"
O kus dál se rozevírá široké údolí a na jeho levé straně se vynoří nabatejský amfiteátr pro 3000 diváků, později Římany rozšířený až na 8500 míst. A ještě později poničený zemětřesením a z části rozebrán na stavební materiál. Klasika.


To jsou dvě z nejvýznamnějších památek, ta třetí - Ad Deir neboli klášter, je nahoře v horách, a navíc podobná Pokladnici. Takže stačí dojít k restauraci dole, stejně jsou to skoro 4 kilometry a pomalu se vrátit zpátky. 

občerstvení se určitě hodí
 

 

Podél cesty je i tak pamětihodností dostatek. Hadrianova brána, hroby vysekané do skály, "Oltář", Nympheum, zbytky chrámu a další a další. Projít všechno je na několikadenní výlet a kdo na to má čas, dostane výraznou slevu na vstupném, protože své peníze stejně nechá v hotelu.

To však není náš případ, neboť opět spěcháme a ti méně zdatní i tak dochází se zpožděním a z posledních sil zpátky do kopce a do 21. století. Nikdo se neztratil a všichni přežili, takže se můžeme vydat zpátky k moři, kam dorazíme asi za 2 hodiny.

cestou přepadl pouštní krajinu západ slunce

AKABA

Opět v podvečer přijíždíme do Akaby. Ulice, ve které se nachází hotel je bohatě osvětlená a kolem se nabízí nejrůznější zboží i jídlo a pití, alkohol prý tam dole směrem k moři, prostě normální město.


Také hotel je standardní, jen vedle recepce visí velká cedule, která oznamuje, že požívání alkoholu je v celém hotelu zakázáno a bude-li nějaký odhalen, může být i zabaven.


Přesto se tam objevil rozhořčený český turista s lahví vína v ruce a s brněnským akcentem se dožadoval vývrtky, když už ji nemohou dát do pokoje. Cedule měla pravdu, láhev mu zabavili. Ale když slíbil, že chlastat nebude, dostal ji zpátky.

Má stále ještě krvácející noha však nikoho nepohoršila a v místní drogerii mi nabídli široký výběr náplastí a obvazů. Blízký východ, začíná noc druhá, nepočítám-li tu v letadle a autobusu..





pondělí 13. května 2019

České luhy z Bamberku?

Prvním koncertem letošního 74. ročníku Pražského jara, který jsem ovšem navštívil jen prostřednictvím televizních kamer, byla tradičně zahajovací Má vlast v podání Bamberských symfoniků s dirigentem Jakubem Hrůšou. Už delší dobu je zmiňován až politický rozměr takovéto akce, protože orchestr v roce 1946 založili pražští němečtí muzikanti, kteří byli ze země odsunuti/vyhnáni. To platí a je to velice pozitivní symbol. 

Jakub Hrůša zdůrazňuje, že Mou vlast hraje od samého počátku jeho spolupráce s orchestrem, pořídili i nahrávku a chystají se na turné s ní po německy mluvící Evropě, které zakončí koncertem v Elbphilharmonie. Co k tomu říct? Bylo to skvěle zahrané, celý soubor byl maximálně soustředěný a pokud by člověk chtěl něco vytknout, byl by to jen čistě subjektivní názor. Určitě budou i takové. Ale přesto mi tam něco chybělo. Skutečná radost byla vidět jen na tváři dirigenta, ostatní vyjadřovaly spíš zodpovědnost. A je to pochopitelné, vždyť jakýkoli český muzikant, a nejen muzikant, ty melodie slyšel od dětství a když zazní tři, čtyři tóny, vyhrne se spousta vzpomínek, které s hudbou ani nesouvisí. A zná ty podvržené příběhy, obojí je jeho součástí. A pokud je motivován, ta muzika vychází přímo z jeho srdce. Což prostě nelze požadovat a očekávat od lidí, kteří vyrostli jinde, na jiných mýtech, s jinými melodiemi. Snad Vídeňští filharmonici s Danielem Barenboimem, který si  ovšem "obsah" skladby spojil s jinými mýty a navíc Vídeňští filharmonici jsou Vídeňští filharmonici a mají mezi sebou i Čechy. Ale možná Bamberským křivdím, možná je jen svazoval pocit výjimečnosti a zodpovědnosti a dnešní koncert bude jak z českých luhů a hájů.




neděle 12. května 2019

Tak trochu o smysluplnosti revolucí

(Zvláště těch krvavých)

Jak důležitá je pro homo sapiens, díky jeho na jedné straně veliké a na druhé omezené schopnosti poznání, jeho identita, lze odhadnout i podle toho, kolik lidí na její vyjasňování doplatilo životem. Nejde o každodenní identitu všedního dne, ale o identitu filosofickou, ať už má podobu náboženskou, nacionální, či sociální. Kolik jen obětí přinesla ta více než dvě staletí konfliktů uvnitř křesťanství od husitů po třicetiletou válku. A kolik konflikt mezi církví a jejími odpůrci, který přineslo o 150 let později osvícenectví v podobě Velké francouzské revoluce. Ten ostatně pokračoval i v Marxem inspirovaném ruském převratu, který tak tragicky dopadl na lidstvo a další kolo se odehrává dnes v podobě konfliktu vnitroislámského a současně islámsko křesťanského (a židovského). Jsem dalek toho tvrdit, že jde o jediný motiv násilí, protože neoddělitelný a univerzální je boj o moc, ale rozhodně není bezvýznamný.

Tyto události samozřejmě nacházejí i svůj odraz v umění. Mimo jiné v novele německé katolické spisovatelky a anti-feministky Gertrudy von Le Fort (1875-1971). Její příběh se zakládá na skutečné události, kdy 17. července 1794 skončil pod gilotinou život šestnácti karmelitánek, které nebyly ochotné porušit řeholní sliby. Nabídly své životy Bohu jako smírnou oběť za církev a obnovení pokoje ve Francii. Byly uvězněny, odsouzeny a popraveny. Na popraviště kráčely v řeholních hábitech za zpěvu latinských písní a diváci, jindy krutí a rozvášnění, je sledovali v naprostém mlčení, jako by šlo o církevní obřad oběti. Absurdní je i to, že deset dní po jejich popravě jedenáctiměsíční jakobínský teror, nejkrvavější období francouzské revoluce, při kterém byl popraveno několik desítek tisíc Francouzů včetně královny (král byl sťat o 9 měsíců dříve), skončil!

Podle novely napsal francouzský dramatik Georges Bernanos (1888-1948) divadelní hru Rozhovory karmelitek (Le dialogue des Carmélites), a také dialogy pro film. Ještě něž byl v roce 1960 natočen, použil skladatel Francis Poulenc (1899-1976) materiál k napsání stejnojmenné opery, která měla premiéru v milánské La Scale v lednu 1957, v pařížské opeře Garniér pak o půl roku později.

Metropolitní opera pak uvedla premiéru v režii Johna Dextera po dalších 20 letech a dodnes zhruba 60 představení. Hlavní postavou je bezpochyby Blanche, až patologicky bázlivá a nejistá dcera markýze de la Force, která se dobrovolně rozhodne odejít do kláštera karmelitek, kde získá jistotu, ale odmítne se po zrušení řádu připojit k sestrám a radši posluhuje v domě svého otce, který byl popraven. Když však jsou sestry, které dál plní své řeholní sliby, odsouzeny a stínány, nakonec v sobě najde víru a sílu a dobrovolně se k nim připojí. Výkon Isabel Leonard byl skutečně impozantní, jak jeho složka pěvecké, tak i herecká. Ta však historickou postavou není, tu zrodila spisovatelka.

Leonard tak sice byla tou hlavní marketingovou postavou, ale zcela strhující byl výkon 59leté Karity Matilla jako převorky, který se musel vrýt do paměti každého návštěvníka. A druhým výrazným momentem byl umělecký ředitel divadla a dirigent Yannick Nézet-Séguin, jehož umělecké kvality spolu s nadšením a energií dodávají představení neopakovatelnou atmosféru. Divadlo sice nebylo zcela plné, ale návštěvníci vyjadřovali o to víc nadšení, takže to byl parádní závěr sezóny 2018-2019. Od pondělí 13. května zahajuje na jevišti Metropolitní svou jarní sezónu American Ballet Theatre. 

umírající převorka Madam de Croissy (Karita Mattila), lékař a Blanche
Blanche de la Force (Isabel Leonard)

převorka Madam Lidoin (Adrianne Pieczonka) a sestry po vyhnání z kláštera 

Metropolitan Opera House
11. května 2019

DIALOGUES DES CARMÉLITES
Francis Poulenc-Georges Bernanos

Blanche de la Force.....Isabel Leonard
Madame de Croissy.......Karita Mattila
Madame Lidoine..........Adrianne Pieczonka
Mother Marie............Karen Cargill
Sister Constance........Erin Morley
Mother Jeanne...........Tichina Vaughn
Sister Mathilde.........Emily D'Angelo
Marquis de la Force.....Jean-François Lapointe
Chevalier de la Force...David Portillo
Chaplain................Tony Stevenson
Thierry.................Eduardo Valdes
Javelinot...............Paul Corona
First Commissioner......Scott Scully
Second Commissioner.....Richard Bernstein
Jailer..................Patrick Carfizzi
Nuns....................Elizabeth Brooks, Lianne Coble-Dispensa, Andrea Coleman, Maria D'Amato,
Sara Heaton, Mary Hughes, Kate Mangiameli, Ashley Mason, Elizabeth Sciblo, Rosalie Sullivan
Meredith Woodend

Dirigent...............Yannick-Nézet-Séguin

Režie..............John Dexter
Režie revivalu..........David Kneuss
Scéna............David Reppa
Kostýmy........Jane Greenwood
Lighting Designer.......Gil Wechsler
Stage Director..........David Kneuss

Dodatek pro českého diváka: Pokud je mi známo, pražské Národní divadlo operu nenastudovalo nikdy a není na repertoáru žádného jiného českého operního souboru. Zřejmě jako první v Česku ji v roce 2001 nastudovala opera v Opavě a v roce 2006 ji uvedla opera v Olomouci, která s ní tehdy jela i na festival v Litomyšli. Před šesti lety nastudovala Dialogy Linda Keprtová v Košicích a v roce 2015 divadlo absolvovalo jedno představení na operní přehlídce v Praze.

V této sezóně se právě hrají v Rize, po prázdninách pak v Toulouse. Zhruba za rok pak budou uvedeny v Mönchengladbachu a v Budapešti, což je nejblíž.

středa 8. května 2019

Bezradná současnost?

Se současným výtvarným uměním mám problém, protože nevím, co v něm hledat. Krásu zřídka. Lidskou duši? V hudbě to dělám tak, že odpojím mozek a nechám ji na sebe padat. Buď se strefí nebo propadne. Ale obraz se nehýbá, takže musí pracovat mozek. Ale ten často nenachází žádnou potravu. Aktuální projevy vizuální kultury jsou často náročné a bez znalosti patřičného kontextu a slovníku nesrozumitelné. Návštěva výstavy Současné umění v Albertině mi moc nepomohla.



Šok? Provokace? Vtip? Inspirace pro život? Drzost? Objevná forma? Prázdnota? Tvořivost utržená ze řetězu? Materiál? Vtažení do akce? Bezradnost? Všechno dohromady?

     
     Anselm Kiefer (1945):
     Ježíšův rodokmen
      Roy Lichtenstein (1923-97): Tvář

Kieferův obraz je téma starozákonní, bez jeho hluboké znalosti nic neříkající. Lichtenstein je považován za jednoho z těch, kdo z grafiky, kterou se živili, udělali "velké" umění. Bezpochyby jsou lidé, kteří tomu věří.  


Tenhle myšák je také ono velké umění.

             Victor Vasarely (1906-1997): Vi-Va              och pardon, to je fotografie z druhé výstavy

Také Vasarely přesvědčil své okolí, že ony geometrické obrazce, jež jeho dílna vyráběla naveliko, mají být považovány za umění. Překvapilo by ale někoho, kdyby ona prasečí hlava  byla jedním z exponátů a měla hluboký smysl?


 Xenia Hausner (*1951): Hotel Shanghai
                         
 Georg Baselitz (1938): Na černém pozadí
                     
Alex Katz (*1927): Trio 4

Gottfried Helnwein (*1948): Zjevení III (Prezentace Pána v chrámu)

A tohle je něco mezi Rembrandtem a dětským porno v hororovém hávu. Moje estetická pravda kvílí.